Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války

ze dne 15. prosince 1954 

o Ženevských úmluvách ze dne 12. srpna 1949. na ochranu obětí války 

Na diplomatické konferenci konané v Ženevě od 21. dubna do 12. srpna 1949 za účelem sjednání mezinárodních dohod na ochranu obětí válek byly sjednány a dne 12. srpna 1949 podepsány tyto mezinárodní akty: 

1. Závěrečný akt diplomatické konference svolané k provedení revise Ženevské úmluvy ze dne 27. července 1929 o zlepšení osudu raněných a nemocných v armádách v poli, Haagské úmluvy ze dne 18. října 1907 o přizpůsobení zásad Ženevské úmluvy ze 6. července 1906 na válku námořní a Úmluvy uzavřené v Ženevě dne 27. července 1929 o zacházení s válečnými zajatci a k sjednání úmluvy o ochraně civilních osob za války. 

2. Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli. 

3. Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři. 

4. Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci. 

5. Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války. 

Podle článku 58 úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli a obdobných článků ostatních zmíněných úmluv nabyly tyto úmluvy účinnosti šest měsíců poté, co byly uloženy alespoň dvě ratifikační listiny, t.j. dnem 21. října 1950. 

Československo učinilo při podpisu 

a) úmluv uvedených pod č. 2 a 3 výhrady k článku 10 každé z obou úmluv, 

b) úmluvy uvedené pod č. 4 výhrady k článkům 10, 12 a 85 a 

c) úmluvy uvedené pod č. 5 výhrady k článkům 11 a 45. 

(…)

Diplomatické konference svolané k provedení revise

Československo

Tauber, československý vyslanec ve Švýcarsku, připojuje tyto výhrady:

1. "Při podpisu Ženevské úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli prohlašuji, že vláda Československé republiky přistupuje k řečené úmluvě s výhradou jejího článku 10. 

"Vláda republiky Československé neuzná, že je po právu žádost mocnosti, v jejíž moci jsou ranění a nemocní, aby neutrální stát nebo mezinárodní organisace nebo lidumilná organisace převzaly funkce, které podle této úmluvy příslušejí ochranným mocnostem vůči raněným a nemocným nebo vůči členům zdravotnického a duchovního personálu, jestliže k tomu nedá svůj souhlas vláda, jejímiž jsou příslušníky. 

2. "Při podpisu Ženevské úmluvy o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři prohlašuji, že vláda Československé republiky přistupuje k řečené úmluvě s výhradou jejího článku 10. 

"Vláda Československé republiky neuzná, že je po právu žádost mocnosti, v jejíž moci jsou ranění a nemocní, aby neutrální stát nebo mezinárodní organisace nebo lidumilná organisace převzaly funkce, které podle této úmluvy příslušejí ochranným mocnostem vůči raněným, nemocným a trosečníkům nebo vůči členům zdravotnického a duchovního personálu, jestliže k tomu nedá svůj souhlas vláda, jejímiž jsou příslušníky. 

3. "Při podpisu Ženevské úmluvy o zacházení s válečnými zajatci prohlašuji, že vláda Československé republiky přistupuje k řečené úmluvě s výhradou jejích článků 10, 12 a 85. 

"Pokud jde o článek 10, neuzná vláda Československé republiky, že je po právu žádost mocnosti, v jejíž moci jsou váleční zajatci, aby neutrální stát nebo mezinárodní organisace nebo lidumilná organisace převzaly funkce, které příslušejí podle této úmluvy ochranným mocnostem vůči válečným zajatcům, jestliže k tomu nedá svůj souhlas vláda, jejímiž jsou příslušníky. 

"Pokud jde o článek 12, neuzná vláda Československé republiky, že je po právu, aby mocnost, jež provádí přesun zajatců, byla zproštěna odpovědnosti za aplikaci úmluvy, byť i jen po dobu, po kterou budou váleční zajatci svěřeni mocnosti, která souhlasila s jejich přijetím. 

"Pokud jde o článek 85, neuzná vláda Československé republiky, že je po právu, aby váleční zajatci odsouzení pro válečné zločiny a pro zločiny proti lidskosti ve smyslu zásad stanovených v norimberských rozsudcích, požívali výhod této úmluvy, protože váleční zajatci odsouzení pro takové zločiny mají býti podrobeni předpisům o výkonu trestu platným ve státě, o který jde. 

4. "Při podpisu Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války prohlašuji, že vláda Československé republiky přistupuje k této úmluvě s výhradou článku 11 a 45. 

"Pokud jde o článek 11, neuzná vláda Československé republiky, že je po právu žádost mocnosti, v jejíž moci jsou chráněné osoby, aby neutrální stát nebo mezinárodní organisace nebo lidumilná organisace převzala funkce, které příslušejí podle této úmluvy ochranným mocnostem vůči chráněným osobám, jestliže k tomu nedá svůj souhlas vláda, jejímiž jsou příslušníky. 

"Pokud jde o článek 45, neuzná vláda Československé republiky, že je po právu, aby mocnost, která provádí přesun zajatců, byla zproštěna odpovědnosti za aplikaci úmluvy, byť i jen na dobu, po kterou budou tyto chráněné osoby svěřeny mocnosti, která souhlasila s jejich přijetím."

(…)

(…)

(…)

(…)

ze dne 12. srpna 1949

Podepsaní zmocněnci vlád zastoupených na diplomatické konferenci, která se konala v Ženevě od 21. dubna do 12. srpna 1949, aby vypracovala úmluvu o ochraně civilních osob za války, dohodli se na tomto:

Vysoké smluvní strany se zavazují, že za všech okolností budou zachovávat tuto úmluvu a zajistí její zachovávání. 

Vedle ustanovení, která mají nabýt účinnosti již v míru, bude se tato úmluva vztahovat na všechny případy vyhlášení války nebo jakéhokoli jiného ozbrojeného konfliktu, vzniklého mezi dvěma nebo více Vysokými smluvními stranami, i když válečný stav není uznáván jednou z nich. 

Úmluva bude se rovněž vztahovat na všechny případy částečné nebo úplné okupace území některé smluvní strany, i když se tato okupace nesetká s vojenským odporem. 

Není-li některá ze stran účastnících se konfliktu smluvní stranou této úmluvy, zůstanou mocnosti, které jsou jejími stranami, přesto jí vázány ve svých vzájemných vztazích. Budou kromě toho vázány touto úmluvou vůči zmíněné mocnosti, přijme-li tato její ustanovení a bude-li se jimi řídit. 

V případě ozbrojeného konfliktu, který nemá mezinárodní ráz a který vznikne na území některé z Vysokých smluvních stran, bude každá ze stran v konfliktu zavázána řídit se při nejmenším těmito ustanoveními: 

1. S osobami, které se přímo neúčastní nepřátelství, včetně příslušníků ozbrojených sil, kteří složili zbraně, a osob, které byly vyřazeny z boje nemocí, zraněním, zadržením nebo jakoukoli jinou příčinou, bude se za všech okolností zacházet lidsky, bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování založeného na rase, barvě, náboženství či víře, pohlaví, rodu či majetku, nebo na jakémkoli jiném obdobném znaku. 

 Proto jsou a zůstávají zakázány v každé době a na každém místě, pokud jde o osoby shora zmíněné: 

a) útoky na život a zdraví, zejména vražda ve všech formách, zmrzačení, kruté nakládání, trýznění a mučení, 

b) braní rukojmí, 

c) útoky proti osobní důstojnosti, zejména ponižující a pokořující zacházení,

d) odsouzení a vykonání popravy bez předchozího rozsudku vyneseného řádně ustaveným soudem, poskytujícím soudní záruky, uznané civilizovanými národy za nezbytné. 

2. Ranění a nemocní budou sebráni a ošetřeni. 

Nestranná lidumilná organisace, jako je Mezinárodní komitét Červeného kříže, může nabídnout své služby stranám v konfliktu. 

Strany v konfliktu se mimo to vynasnaží, aby zvláštními dohodami byla uvedena v účinnost všechna ostatní ustanovení této úmluvy nebo jejich část. 

Použití předchozích ustanovení nebude mít vlivu na právní postavení stran v konfliktu. 

Tato úmluva chrání osoby, které jsou v jakékoli době a jakýmkoli způsobem, za konfliktu nebo za okupace, v moci některé strany v konfliktu nebo okupační mocnosti a nejsou přitom jejími příslušníky. 

Příslušníci státu, který není vázán touto úmluvou, nejsou jí chráněni. Příslušníci neutrálního státu, kteří jsou na území válčícího státu, a příslušníci jiného válčícího státu, se nepovažují za osoby chráněné, dokud stát, jehož jsou příslušníky, má normální diplomatické zastoupení ve státě, v jehož jsou moci. 

Ustanovení části II mají však širší dosah stanovený v článku 13. 

Osoby chráněné Ženevskou úmluvou z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli nebo Ženevskou úmluvou z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři nebo Ženevskou úmluvou z 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci nepovažují se za osoby chráněné ve smyslu této úmluvy. 

Má-li strana v konfliktu na svém území vážné důvody k oprávněnému podezření, že osoba, chráněná touto úmluvou, vyvíjí činnost škodlivou pro bezpečnost státu, nebo je-li zjištěno, že skutečně takovou činnost vyvíjí, nemůže se taková osoba dovolávat práv a výsad poskytovaných touto úmluvou, které by mohly být na újmu bezpečnosti státu, kdyby jich bylo užito v její prospěch. 

Je-li osoba chráněná touto úmluvou zadržena v okupovaném území jako vyzvědač nebo jako sabotér nebo z toho důvodu, že je v jejím případě důvodné podezření, že vyvíjí činnost škodlivou pro bezpečnost okupační mocnosti, může být zbavena práv na písemný styk, zajištěných touto úmluvou, vyžaduje-li toho nezbytně vojenská bezpečnost. 

V každém z těchto případů bude se však s osobami zmíněnými v předchozích odstavcích zacházet lidsky a budou-li souzeny, nebude jim upírán nárok na spravedlivý a pravidelný soud, jak jej předvídá tato úmluva. Dostane se jim opět všech práv a výsad osoby chráněné ve smyslu této úmluvy co možná nejdříve, jakmile to dovolí ohled na bezpečnost státu, po případě okupační mocnosti. 

Této úmluvy bude se používat již od počátku každého konfliktu nebo okupace, zmíněných v článku 2. 

Úmluvy přestane se používat na území stran v konfliktu všeobecným skončením vojenských operací. 

Na území okupovaném skončí účinnost úmluvy rok po všeobecném skončení vojenských operací; okupační mocnost bude však vázána po dobu trvání okupace ustanoveními následujících článků této úmluvy: 1 až 12, 27, 29 až 34, 47, 49, 51, 52, 53, 59, 61 až 77 a 143, pokud tato mocnost vykonává vládní funkce na dotyčném území. 

Chráněné osoby, k jichž propuštění, repatriaci nebo usazení dojde po této lhůtě, budou do té doby pod ochranou této úmluvy. 

Kromě dohod výslovně uvedených v článcích 11, 14, 15, 17, 36, 108, 109, 132, 133 a 149 mohou Vysoké smluvní strany uzavřít jiné zvláštní dohody o všech otázkách, jež budou považovat za vhodné upravit zvláště. Žádná zvláštní dohoda nesmí být na újmu postavení chráněných osob, jak je upraveno touto úmluvou, ani omezovat práva zajištěná jim touto úmluvou. 

Chráněné osoby budou požívat výhod těchto dohod tak dlouho, dokud se bude tato úmluva na ně vztahovat, ledaže by zmíněné dohody nebo dohody pozdější obsahovaly výslovná ustanovení opačná a vyjma příznivější opatření učiněná v jejich prospěch jednou nebo druhou stranou v konfliktu. 

Chráněné osoby se nemohou v žádném případě zříci částečně nebo zcela práv, která jim zajišťuje tato úmluva, po případě zvláštní dohody zmíněné v předchozím článku. 

Tato úmluva bude se provádět za pomoci a pod dohledem ochranných mocností pověřených hájením zájmů stran v konfliktu. Za tím účelem budou moci ochranné mocnosti jmenovat vedle svého diplomatického a konzulárního personálu delegáty ze svých příslušníků nebo z příslušníků jiných neutrálních mocností. Jmenování těchto delegátů podléhá schválení mocnosti, u které budou vykonávat své poslání.

Strany v konfliktu usnadní v největší možné míře úkol zástupců nebo delegátů ochranných mocností. 

Zástupci neb delegáti ochranných mocností nesmějí v žádném případě překročit meze svého poslání, jak je dáno touto úmluvou; budou zejména brát zřetel na naléhavé potřeby bezpečnosti státu, u něhož vykonávají svou funkci. 

Ustanovení této úmluvy nejsou na překážku lidumilné činnosti, kterou by rozvinul se souhlasem zúčastněných stran v konfliktu Mezinárodní komitét Červeného kříže nebo jakákoli jiná nestranná lidumilná organisace na ochranu civilních osob a za tím účelem, aby jim byla poskytnuta pomoc. 

Vysoké smluvní strany se mohou kdykoli dohodnout, že svěří úkoly vyplývající z této úmluvy pro ochranné mocnosti organisaci poskytující veškeré záruky nestrannosti a účinnosti. 

Jestliže chráněné osoby z jakéhokoli důvodu nepožívají nebo přestanou požívat výhod činnosti ochranné mocnosti nebo organisace určené podle prvního odstavce, musí mocnost, v jejíž moci jsou, požádat buď neutrální stát neb takovou organisaci, aby převzaly funkce příslušející podle této úmluvy ochranným mocnostem jmenovaným stranami, které se účastní konfliktu. 

Nelze-li takto zajistit ochranu, musí požádat mocnost, která drží tyto osoby, lidumilnou organisaci, jako je Mezinárodní komitét Červeného kříže, aby převzala lidumilnou úlohu příslušející podle této úmluvy ochranným mocnostem, anebo musí přijmout, s výhradou ustanovení tohoto článku, nabídku služeb učiněnou takovou organisací. 

Každá neutrální mocnost nebo každá organisace, která bude vyzvána zúčastněnou mocností nebo která se sama nabídne k cílům shora zmíněným, musí si být vědoma při své činnosti odpovědnosti vůči straně v konfliktu, k níž patří osoby chráněné touto úmluvou a musí dávat dostatečné záruky, že je s to převzít zmíněné funkce a nestranně je plnit. 

Předchozí ustanovení nelze změnit zvláštní dohodou mezi mocnostmi, z nichž jedna by byla, byť i jen přechodně, omezena ve své volnosti jednání s jinou mocností nebo s jejími spojenci následkem vojenských událostí, zejména v případě okupace celého nebo podstatné části svého území.

Kdykoli je v této úmluvě zmínka o ochranné mocnosti, vztahuje se tato zmínka také na organisace, které ji ve smyslu tohoto článku nahrazují. 

Ustanovení tohoto článku budou se vztahovat a budou přizpůsobena také na případy příslušníků neutrálních států, kteří by byli na obsazeném území nebo na území válčícího státu, u něhož stát, jehož jsou příslušníky, nemá normální diplomatické zastoupení. 

Ve všech případech, kdy to budou ochranné mocnosti považovat za prospěšné v zájmu chráněných osob, zejména v případě neshody mezi stranami v konfliktu o použití nebo výkladu ustanovení této úmluvy, poskytnou ochranné mocnosti své dobré služby k urovnání sporu. 

Za tím účelem může každá z ochranných mocností navrhnout z podnětu některé strany nebo z vlastní vůle stranám v konfliktu schůzku jejich zástupců, zejména úřadů majících péči o chráněné osoby, po případě na vhodně zvoleném neutrálním území. Strany v konfliktu jsou povinny vyhovět návrhům, které jim budou v tomto směru učiněny. Ochranné mocnosti mohou eventuálně navrhnout stranám v konfliktu ke schválení osobnost příslušející k některé neutrální mocnosti anebo osobnost vybranou Mezinárodním komitétem Červeného kříže, která bude pozvána k účasti na této schůzce. 

Ustanovení této části se týkají všeho obyvatelstva zemí v konfliktu, bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování zejména z důvodů rasových, národnostních, náboženských nebo pro politické přesvědčení, a směřují ke zmírnění utrpení vyvolaného válkou. 

Vysoké smluvní strany mohou už v míru, a strany v konfliktu, jakmile vypukne nepřátelství, zřídit na svém vlastním území a v případě potřeby na území okupovaném, nemocniční a bezpečnostní oblasti a místa zařízená tak, aby na nich našli ochranu před účinky války ranění, nemocní, neduživí a staré osoby, děti pod patnáct let, těhotné ženy a matky s dětmi pod sedm let. 

Hned od počátku konfliktu i v jeho průběhu mohou zúčastněné mocnosti uzavřít mezi sebou dohody o uznání oblastí a míst, které zřídily. Mohou za tím účelem uvést ve skutek ustanovení uvedená v návrhu dohody připojeném k této úmluvě s případnými úpravami, které by považovaly za potřebné. 

Ochranné mocnosti a Mezinárodní komitét Červeného kříže se vybízejí, aby byly nápomocny při zřízení a uznání těchto nemocničních a bezpečnostních oblastí a míst. 

Každá strana v konfliktu může navrhnout nepřátelské straně buď přímo nebo prostřednictvím neutrálního státu neb lidumilné organisace, aby v krajích, kde se odehrávají boje, byly zřízeny neutralizované oblasti za tím účelem, aby na nich našli ochranu před nebezpečím bojů tyto osoby bez jakéhokoli rozlišování: 

a) ranění a nemocní, ať kombatanti nebo nekombatanti, 

b) civilní osoby, které se neúčastní nepřátelství a které nekonají žádnou práci vojenského rázu za pobytu v těchto oblastech. 

Jakmile se strany v konfliktu dohodnou o zeměpisné poloze, správě a zásobování těchto neutralizovaných oblastí a o dohledu nad nimi, bude o tom vyhotovena písemná dohoda, podepsaná zástupci stran v konfliktu. V této dohodě bude stanoven počátek a trvání neutralizace této oblasti. 

Ranění, nemocní, jakož i osoby neduživé a těhotné ženy budou předmětem zvláštní ochrany a zvláštních ohledů. 

Pokud to dovolí vojenské požadavky, bude každá strana v konfliktu podporovat opatření učiněná k vyhledání padlých a raněných, k poskytnutí pomoci trosečníkům a  jiným osobám vystaveným vážnému nebezpečí a k jejich ochraně proti oloupení a zlému nakládání. 

Strany v konfliktu se vynasnaží uzavřít místní dohody o evakuaci raněných, nemocných, neduživých, starců, dětí a rodiček z obléhaného nebo obklíčeného pásma a o to, aby byl do nich umožněn průchod duchovním všech vyznání, zdravotnickému personálu a průvoz zdravotnického materiálu. 

Civilní nemocnice, způsobilé k ošetření raněných, nemocných, neduživých a rodiček, nesmějí být za žádných okolností napadeny; strany v konfliktu musí je v každé době respektovat a chránit. 

Státy, které se účastní konfliktu, vydají všem civilním nemocnicím osvědčení potvrzující, že jsou civilní nemocnice a že budovy, v nichž jsou umístěny, nejsou používány k účelům, které by je podle článku 19 zbavovaly ochrany. 

Civilní nemocnice budou označeny, dá-li k tomu stát souhlas, znakem stanoveným v článku 38 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli. 

Strany v konfliktu učiní, pokud to dovolí vojenské požadavky, všechna nutná opatření, aby učinily rozeznávací odznaky, označující civilní nemocnice, jasně viditelnými nepřátelským pozemním, leteckým i námořním silám, aby tak byla vyloučena možnost jakéhokoli útoku na ně. 

Vzhledem k nebezpečí, kterým může být pro nemocnice blízkost vojenských objektů, bude třeba dbát toho, aby byly co možná nejvíce vzdáleny od takových objektů. 

Ochrana, která přísluší civilním nemocnicím, nezanikne než tenkráte, je-li jich použito vedle jejich lidumilného úkolu k páchání činů škodících nepříteli. Ochrana může však přestat teprve po výzvě, která stanoví ve všech případech, kde je to vhodné, přiměřenou lhůtu, která uplyne bezvýsledně. 

Za čin škodící nepříteli se nepovažuje okolnost, že jsou v těchto nemocnicích ošetřováni ranění neb nemocní vojáci nebo že jsou v nich přenosné zbraně a náboje, které byly odebrány těmto vojákům a nemohly být ještě odvedeny příslušným službám. 

Personál řádně a výhradně určený k provozu nebo k správě civilních nemocnic, včetně onoho, který je pověřen vyhledáváním, sbíráním, dopravou a ošetřováním raněných a nemocných civilních osob, neduživých a rodiček, budiž respektován a chráněn. 

Na obsazeném území a v oblastech vojenských operací bude tento personál vybaven průkazem totožnosti osvědčujícím postavení majitele průkazu a opatřeným jeho fotografií a razítkem odpovědného úřadu; když koná službu, bude rovněž mít na levé paži náramenní pásku opatřenou razítkem a odolávající vlhku. Tuto pásku vydá stát a bude na ní odznak zmíněný v článku 38 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli. 

Všechen ostatní personál určený k provozu nebo k správě civilních nemocnic budiž respektován a chráněn a bude oprávněn, jak je výše uvedeno, nosit při výkonu svých funkcí náramenní pásku za podmínek stanovených tímto článkem. V jeho průkaze totožnosti budou uvedeny úkoly, které mu příslušejí. 

Ředitelství každé civilní nemocnice bude mít vždy k dispozici pro příslušné úřady, domácí nebo okupační, seznam svého personálu pravidelně ze dne na den doplňovaný. 

Transporty civilních raněných a nemocných, neduživých a rodiček prováděné na zemi za pomoci doprovázených vozidel a nemocničních vlaků nebo po moři loďmi zařízenými pro takovou dopravu, buďtež respektovány a chráněny ze stejného důvodu jako nemocnice uvedené v článku 18; upozorní na sebe tím, že vyvěsí se souhlasem státu rozeznávací odznak uvedený v článku 38 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli. 

Letadla, jichž se užívá výhradně k dopravě civilních raněných a nemocných, neduživých a rodiček nebo k dopravě zdravotnického personálu a materiálu, nesmějí být napadena, nýbrž musí být respektována, když poletí ve výškách, dobách a směry zvláště dohodnutými mezi všemi zúčastněnými stranami v konfliktu. 

Mohou být označena rozeznávacím odznakem stanoveným v článku 38 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli. 

Není-li opačné dohody, jest zakázán přelet nepřátelského nebo nepřítelem obsazeného území. 

Tato letadla musí uposlechnout každého rozkazu k přistání. Přistane-li takto letadlo podle rozkazu, může pak se svým osazenstvem pokračovat v letu po eventuální prohlídce. 

Každá Vysoká smluvní strana povolí volný průjezd pro všechny zásilky léčiv a zdravotnického materiálu, jakož i věcí potřebných k bohoslužbám, určené jedině civilnímu obyvatelstvu jiné smluvní strany, byť i nepřátelskému. Povolí rovněž volný průjezd pro všechny zásilky nevyhnutelně potřebných potravin, šatstva a posilňujících prostředků, určených dětem pod patnáct let, těhotným ženám a rodičkám. 

Smluvní strana je zavázána povolit volný průjezd zásilek zmíněných v předchozím odstavci toliko za podmínky, že je přesvědčena, že nemá vážného důvodu se obávat: 

a) že by zásilky mohly být zašantročeny jinam než jsou určeny nebo 

b) že by kontrola mohla být neúčinná nebo 

c) že by nepřítel mohl z nich získat zřejmou výhodu pro svoje vojenské úsilí nebo pro svoje hospodářství tím, že by těchto zásilek použil místo zboží, které by jinak musil dodat nebo vyrobit, anebo že by tak uvolnil materiál, výrobky nebo služby, kterých by jinak musil použít pro výrobu tohoto zboží. 

Mocnost, která dovolí průjezd zásilek zmíněných v prvním odstavci tohoto článku, může položit jako podmínku svého souhlasu, aby rozdílení zásilek osobám, jimž jsou určeny, bylo prováděno na místě pod dohledem ochranných mocností. 

Tyto zásilky se musí dopravovat co možná nejrychleji a stát, který povolí jejich volný průjezd, má právo stanovit technické podmínky, za kterých bude povolen. 

Strany v konfliktu učiní potřebná opatření, aby děti pod patnáct let, které osiřely nebo byly odděleny od svých rodin následkem války, nebyly ponechány samy sobě a aby za všech okolností byla usnadněna jejich výživa, výkon jejich náboženství a jejich výchova. Jejich výchova bude podle možnosti svěřena osobám téže kulturní tradice. 

Strany v konfliktu budou podporovat se souhlasem ochranné mocnosti, existuje-li taková, umístění těchto dětí v neutrální zemi po dobu války mají-li záruky, že zásady stanovené v prvním odstavci budou zachovávány. 

Bude dále jejich snahou učinit potřebná opatření, aby mohlo být zajištěno zjištění totožnosti všech dětí pod dvanáct let tím, že budou nosit štítky totožnosti, nebo jakýmkoli jiným způsobem.

Každá osoba, která je na území strany v konfliktu nebo na území jí obsazeném, může podávat zprávy rázu výlučně rodinného příslušníkům svých rodin, ať jsou kdekoliv, a takové zprávy dostávat. Tato korespondence se bude dopravovat rychle a bez neodůvodněného odkladu. 

Jestliže se výměna rodinné korespondence obyčejnou poštou stane vlivem okolností obtížnou nebo nemožnou, obrátí se zúčastněné strany v konfliktu na neutrálního prostředníka jako je ústřední kancelář zmíněná v článku 140, aby s ním dohodly způsob, jak zajistit splnění svých závazků za nejlepších podmínek, zejména s pomocí národních společností Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce). 

Považují-li strany v konfliktu za nutné omezit rodinnou korespondenci, mohou nejvýš nařídit užívání standartních formulí, obsahujících dvacet pět volně vybraných slov, a omezit jich odesílání na jednou za měsíc. 

Každá strana v konfliktu umožní pátrání podniknuté členy rodin roztržených válkou, aby mohly navázat navzájem styk a, možno-li zase se sloučit. Bude podporovat zejména činnost organisací, které se věnují těmto snahám s podmínkou, že je uznala a že se podřídí bezpečnostním opatřením, která učinila.

Chráněné osoby mají za všech okolností právo na to, aby byla respektována jejich osoba, jejich čest, jejich rodinná práva, jejich náboženské přesvědčení a úkony, jejich způsoby a zvyky. Budiž s nimi nakládáno vždy lidsky a buďtež chráněny zejména před každým aktem násilí nebo zastrašování, před urážkami a zvědavostí obecenstva. 

Ženy buďtež zvlášť chráněny proti každému útoku na jejich čest, zejména pak proti znásilnění, proti nucení k prostituci a proti každému nemravnému jednání. 

S přihlédnutím k ustanovením týkajícím se zdravotního stavu, věku a pohlaví, bude strana v konfliktu, v jejíž moci jsou chráněné osoby, zacházet se všemi s týmiž ohledy bez jakéhokoli nepříznivého rozlišování zejména z důvodů rasy, náboženství neb politického přesvědčení.

Strany v konfliktu mohou však učinit ohledně chráněných osob kontrolní nebo bezpečnostní opatření nutná v důsledku války. 

Žádné chráněné osoby se nesmí použít k tomu, aby svou přítomností uchránila před vojenskými operacemi některé body nebo některé oblasti. 

Strana v konfliktu, v jejíž moci jsou chráněné osoby, je odpovědna za to, jak s nimi nakládají její orgány, bez újmy eventuálně vzniklé osobní odpovědnosti. 

Chráněným osobám bude všemožně usnadněno, aby se mohly obrátit na ochranné mocnosti, na Mezinárodní komitét Červeného kříže, na národní společnost Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce) země, v níž jsou, a na všechny organisace, které by jim mohly přispět ku pomoci. 

Těmto všem organisacím se dostane za tím účelem všech výhod od úřadů v rámci daném požadavky vojenské nutnosti a bezpečnosti. 

Vedle návštěv delegátů ochranných mocností a Mezinárodního komitétu Červeného kříže, které jsou předvídány v článku 143, usnadní, pokud možno, mocnosti, které drží chráněné osoby nebo okupační mocnosti návštěvy, jež by chtěli učinit u chráněných osob zástupci jiných organisací, jichž úkolem je pomáhat těmto osobám v ohledu duchovním nebo hmotném. 

Na chráněné osoby nesmí se vykonávat žádný nátlak tělesného nebo duševního rázu, zejména ne za tím účelem, aby se vynutily na nich nebo třetích osobách informace. 

Vysoké smluvní strany si výslovně zakazují jakákoli opatření, která jsou s to způsobit chráněným osobám, které jsou v jejich moci, buď tělesné útrapy nebo smrt. Tento zákaz se týká nejen vraždy, trýznění, tělesných trestů, zmrzačení a lékařských neb vědeckých pokusů, které nejsou podmíněny léčením chráněné osoby, nýbrž i všech jiných násilností ať už by se jich dopustily civilní nebo vojenské orgány. 

Žádná chráněná osoba se nesmí trestat za trestný čin, jehož se osobně nedopustila. Jsou zakázány hromadné tresty, stejně tak jako zastrašující nebo terorizující opatření. 

Je zakázáno plenění. 

Jsou také zakázány represalie proti chráněným osobám i proti jejich majetku. 

Je zakázáno brát rukojmí. 

Každá chráněná osoba, která by chtěla opustit území na počátku nebo během konfliktu, má právo tak učinit, ledaže by její odjezd odporoval zájmům státu. Žádosti o povolení opustit území budou vyřizovány v pravidelném řízení a rozhodnutí o nich učiněno co nejrychleji. Osoba, které bude povoleno opustit území, může si vzít na cestu potřebné peníze a přiměřené množství věcí a předmětů osobní potřeby. 

Osoby, jimž se odmítne povolení opustit území, mají nárok na to, aby toto odmítnutí přezkoumal v nejkratší lhůtě soud nebo správní komise, kterou k tomu účelu zřídí mocnost, v jejíž moci jsou chráněné osoby. 

Zástupcům ochranných mocností může být na jejich žádost sděleno, proč bylo osobám, které o to žádaly, odmítnuto povolení opustit území a co možná nejrychleji také jména všech osob, které jsou ve stejné situaci, ledaže by to bylo proti zájmům bezpečnosti nebo že by zúčastněné osoby proti tomu vznesly námitky. 

Odjezdy povolené ve smyslu předešlého článku budou provedeny za uspokojivých podmínek bezpečnosti, hygieny, čistoty i výživy. Všechny vzniklé výlohy, počínajíc od výjezdu z hranic území mocnosti, která drží tyto osoby, půjdou k tíži země určení, nebo, jde-li o pobyt v neutrální zemi, k tíži státu, jehož jsou odjíždějící osoby příslušníky. Praktické podrobnosti této přepravy sjednají mezi sebou v případě potřeby zúčastněné mocnosti zvláštními dohodami. 

Předchozí ustanovení nejsou na újmu zvláštním dohodám, které by snad byly uzavřeny mezi stranami v konfliktu ve věci výměny a repatriace jejich příslušníků, kteří upadli do moci nepřítele. 

S chráněnými osobami, které jsou ve vyšetřovací vazbě, nebo které si odpykávají trest na svobodě, bude zacházeno lidsky během vazby. 

Jakmile budou propuštěny, mohou požádat o povolení opustit území podle předchozích článků. 

S výjimkou zvláštních opatření, která by byla učiněna podle této úmluvy, zejména článků 27 a 41, zůstane postavení chráněných osob v zásadě upraveno ustanoveními týkajícími se zacházení s cizinci v míru. V každém případě dostane se jim těchto práv: 

1. Mohou dostávat jednotlivě nebo hromadně podporu, která jim bude posílána.

2. Vyžaduje-li to jejich zdravotní stav, dostane se jim lékařské péče a ošetření v nemocnici ve stejné míře jako příslušníkům zúčastněného státu. 

3. Mohou se účastnit pobožností a dostávat duchovní útěchu od svých kněží. 

4. Jsou-li v kraji zvlášť vystaveném válečnému nebezpečí, je jim dovoleno přestěhovat se stejně jako příslušníkům zúčastněného státu. 

5. Dětem pod patnáct let, těhotným ženám a matkám dětí pod sedm let dostane se ve stejné míře jako příslušníkům zúčastněného státu přednostního zacházení.

Chráněným osobám, které by ztratily následkem konfliktu své výdělečné zaměstnání, bude umožněno nalézt placenou práci a budou požívat v tom směru, s výhradou ohledů bezpečnostních a ustanovení článku 40, týchž výhod, jako příslušníci mocnosti, na jejímž území se nacházejí. 

Podrobí-li strana v konfliktu chráněnou osobu kontrolním opatřením, která jí znemožňují pečovat o svou výživu, zejména nemůže-li tato osoba z důvodů bezpečnostních nalézt placenou práci za přiměřených podmínek, musí tato strana v konfliktu se postarat o její výživu a o výživu osob, které má na starosti. 

Chráněné osoby mohou ve všech případech dostávat podpory ze své země původu, od chráněné mocnosti nebo od dobročinných společností zmíněných v článku 30. 

Chráněné osoby mohou být přidrženy k práci pouze v takovém rozsahu jako příslušníci strany v konfliktu, na jejímž jsou území. 

Jsou-li chráněné osoby nepřátelské státní příslušnosti, mohou být přidrženy pouze k pracím, které jsou normálně potřebné k zajištění výživy, ubytování, ošacení, dopravy a zdraví lidských bytostí, které však nejsou v přímé souvislosti s vedením vojenských operací. 

V případech zmíněných v předchozích odstavcích budou osoby přidržené k práci požívat týchž pracovních podmínek a týchž ochranných opatření jako domácí pracovníci, zejména pokud jde o mzdu, délku pracovní doby, výstroj, předběžnou průpravu a náhradu za pracovní úrazy a nemoci z povolání. 

V případě porušení shora uvedených předpisů mají chráněné osoby právo stížnosti podle článku 30. 

Nepokládá-li mocnost, v jejíž moci jsou chráněné osoby, kontrolní opatření uvedená v této úmluvě, za postačující, bude nucené místo pobytu nebo internování podle ustanovení článků 42 a 43 představovat nejpřísnější kontrolní opatření, k němuž může sáhnout. 

Při provádění ustanovení druhého odstavce článku 39 v případech osob, které jsou nuceny opustit svůj obvyklý pobyt na základě rozhodnutí, které je nutí k pobytu na vyhrazeném místě, bude se mocnost, která drží tyto osoby, řídit pokud možno nejpřesněji předpisy o zacházení s internovanými (oddíl IV, část III této úmluvy). 

Internování nebo vykázání nuceného pobytu chráněným osobám lze nařídit jen tehdy, vyžaduje-li toho nezbytně bezpečnost mocnosti, v jejíž moci jsou tyto osoby.

Požádá-li některá osoba prostřednictvím zástupců ochranné mocnosti o své dobrovolné internování a činí-li to její vlastní situace nezbytným, mocnost, v jejíž moci osoba je, internování provede. 

Každá chráněná osoba, která je internována nebo které je vykázáno místo nuceného pobytu, má nárok na to, aby soud nebo příslušná správní komise, kterou k tomu účelu zřídí mocnost ji držící, v nejkratší možné lhůtě přezkoumaly rozhodnutí jí se týkající. Je-li internování nebo vykázání nuceného pobytu potvrzeno, přezkouší zmíněný soud nebo správní komise občas, nejméně však dvakrát do roka, případ oné osoby, aby změnil v její prospěch původní rozhodnutí, jestliže to dovolí okolnosti. 

Mocnost, která drží chráněné osoby, oznámí co možná nejdříve ochranné mocnosti jména osob, které byly internovány neb jimž bylo vykázáno místo nuceného pobytu a jména těch, které byly propuštěny z internování nebo z nuceného místa pobytu, ledaže by se tomu zúčastněné osoby vzepřely. Se stejnou výhradou budou rovněž oznámena co možná nejrychleji ochranné mocnosti rozhodnutí soudů neb komisí, zmíněná v prvním odstavci tohoto článku. 

Mocnost, která drží chráněné osoby, nebude při kontrolních opatřeních, předvídaných touto úmluvou, zacházet s uprchlíky, kteří ve skutečnosti nepožívají ochrany žádné vlády, výlučně jen na základě jejich právní příslušnosti k nepřátelskému státu, jako s nepřátelskými cizinci. 

Chráněné osoby nemohou být přesunuty k mocnosti, která není smluvní stranou této úmluvy. 

Toto ustanovení však nesmí být na překážku repatriaci chráněných osob nebo jejich návratu do země bydliště po skončení nepřátelství. 

Mocnost, která drží chráněné osoby, může je přesunout k mocnosti vázané touto úmluvou teprve, když se ochranná mocnost přesvědčí, že dotyčná mocnost má v úmyslu a je s to zachovávat tuto úmluvu. Jsou-li pak chráněné osoby takto přesunuty, spadá odpovědnost za zachovávání této úmluvy na mocnost, která souhlasila s jejich převzetím, po dobu, po kterou jí budou svěřeny. Kdyby však tato mocnost nezachovávala ustanovení této úmluvy v některém důležitém bodě, je povinna mocnost, která tam chráněné osoby přesunula, učinit na základě oznámení ochranné mocnosti účinná opatření k nápravě nebo požádat, aby chráněné osoby jí byly navráceny. Této žádosti musí být vyhověno. 

Chráněná osoba nesmí v žádném případě být přesunuta do země, kde by se musela obávat pronásledování pro své politické nebo náboženské přesvědčení. 

Ustanovení tohoto článku nejsou na překážku tomu, aby chráněné osoby obviněné ze zločinů obecného práva byly vydány podle extradičních smluv uzavřených před počátkem nepřátelství. 

Omezující opatření učiněná vůči chráněným osobám budou zrušena jak nejdříve jen možno po skončení nepřátelství, pokud už nebyla odvolána dříve. 

Omezující opatření učiněná vůči jejich majetku budou zrušena jak nejdříve jen možno po skončení nepřátelství v souladu se zákonodárstvím mocnosti, v jejíž moci jsou tyto osoby. 

Chráněné osoby, které jsou na obsazeném území, nesmějí být zbaveny v žádném případě a žádným způsobem ochrany této úmluvy, ať následkem nějaké změny nastavší v důsledku okupace v institucích a ve vládě dotyčného území nebo podle dohody uzavřené mezi úřady obsazeného území a okupační mocností anebo konečně v důsledku anexe celého obsazeného území nebo jeho části touto mocností. 

Chráněné osoby, které nejsou příslušníky mocnosti, jejíž území je obsazeno, mohou uplatnit právo opustit toto území za podmínek stanovených v článku 35 a rozhodnutí o tom se stane v řízení, které okupační mocnost zavede podle zmíněného článku. 

Hromadné nebo jednotlivé nucené přesuny, jakož i deportace chráněných osob z obsazeného území na území okupační mocnosti nebo na území jiného státu, ať obsazeného nebo ne, jsou zakázána, ať je jejich důvod jakýkoliv. 

Okupační mocnost může však přistoupit k úplné nebo částečné evakuaci určité obsazené oblasti, vyžadují-li toho bezpečnost obyvatelstva nebo naléhavé vojenské důvody. Evakuace může však znamenat pouze přemístění chráněných osob do vnitra okupovaného území, vyjma případy materiální nemožnosti. Obyvatelstvo takto evakuované bude navráceno do svých domovů, jakmile skončí nepřátelství v tomto úseku. 

Okupační mocnost musí při provádění těchto přesunů a evakuací postupovat v mezích možností tak, aby pro chráněné osoby bylo připraveno vhodné ubytování, aby přeprava se konala za podmínek vyhovujících požadavkům hygieny, zdraví, bezpečnosti a výživy a aby členové téže rodiny nebyli od sebe odděleni. 

Ochranná mocnost budiž o přesunech a evakuaci zpravena, jakmile k nim dojde. 

Okupační mocnost nemůže zadržet chráněné osoby v kraji zvlášť vystaveném nebezpečím války, ledaže by toho vyžadovaly bezpečnost obyvatelstva nebo naléhavé důvody vojenské. 

Okupační mocnost nemůže deportovat nebo přesunout část svého vlastního obyvatelstva do území jí obsazeného. 

 Okupační mocnost musí usnadnit za pomoci státních a místních úřadů řádný provoz zařízení určených pro péči a výchovu dětí. 

Učiní všechna potřebná opatření, aby usnadnila zjištění totožnosti dětí a zaregistrování jejich rodinného původu. V žádném případě nesmí změnit jejich osobní status ani je odvádět do útvarů nebo organisací jí podléhajících. 

Nestačí-li na to místní instituce, musí okupační mocnost učinit opatření, aby zajistila výživu a výchovu dětí osiřelých nebo odloučených následkem války od jejich rodičů, možno-li osobami jejich národnosti, jazyka i náboženství, není-li blízkého příbuzného nebo přítele, který by se o to postaral. 

Zvláštní oddělení kanceláře zřízené podle ustanovení článku 136 bude pečovat o to, aby bylo vše podniknuto k zajištění totožnosti dětí, u nichž je totožnost nejistá. Údaje o jejich otci, o matce nebo o jiných blízkých příbuzných buďte vždy zaznamenány, pokud jsou k dispozici. 

Okupační mocnost nesmí klást překážky použití přednostních opatření, která byla činěna před okupací ve prospěch dětí pod patnáct let, těhotných žen, matek dětí pod sedm let, pokud jde o výživu, o lékařské ošetření a o ochranu proti následkům války. 

Okupační mocnost nesmí přidržet chráněné osoby k službě ve svých ozbrojených nebo pomocných silách. Každý nátlak nebo propagace směřující k náboru dobrovolníků jsou zakázány. 

Může přidržet k práci chráněné osoby, jen jsou-li starší než osmnáct let a to jen k pracem nutným pro potřeby okupační armády nebo pro služby obecně prospěšné, zásobování, ubytování, ošacení, dopravu nebo pro zdravotní péči o obyvatelstvo obsazené země. Chráněné osoby nesmějí být přidrženy k práci, která by je nutila k účasti na vojenských operacích. Okupační mocnost nemůže přinutit chráněné osoby, aby použitím síly zajistily bezpečnost zařízení, v nichž vykonávají vnucenou práci. 

Práce mohou být vykonávány pouze uvnitř obsazeného území, na němž jsou osoby, o něž se jedná. Každá taková osoba bude, pokud je to možno, ponechána na svém obvyklém pracovním místě. Pracujícím se vyplatí spravedlivá mzda a práce bude úměrná tělesné nebo duševní schopnosti pracujících. Zákonodárství platné v obsazené zemi pro pracovní podmínky a ochranná opatření, zejména pokud jde o mzdu, pracovní dobu, výstroj, předběžnou průpravu, odškodné za pracovní úrazy a nemoci z povolání, bude se vztahovat i na chráněné osoby, které jsou přidrženy k pracím, o nichž je řeč v tomto článku. 

V žádném případě nesmí rekvizice pracovních sil vést k mobilizaci pracujících postavených pod vojenský nebo polovojenský režim.

Žádná smlouva, dohoda či předpis nesmí být na újmu právu, které má každý pracující, dobrovolný či nedobrovolný, ať je kdekoliv, obrátit se na zástupce ochranné mocnosti a žádat o její intervenci. 

Je zakázáno každé opatření, které směřuje k vyvolání nezaměstnanosti nebo omezení pracovních možností pracujících obsazené země za tím účelem, aby byli přinuceni pracovat pro okupační mocnost. 

Okupační mocnosti je zakázáno ničit movitý neb nemovitý majetek, patřící jednotlivě nebo společně soukromým osobám, státu neb veřejným úřadům, sociálním nebo družstevním organisacím, s výjimkou případů, kdy by vojenské operace činily takové zničení naprosto nezbytným. 

Okupační mocnosti je zakázáno měnit status veřejných zaměstnanců nebo soudců v obsazeném území nebo je trestat aneb činit donucovací anebo diskriminační opatření proti nim za to, že se zdržují výkonu svých funkcí, protože jim tak káže jejich svědomí. 

Tento posléze uvedený zákaz však není na překážku použití druhého odstavce článku 51. Ponechává okupační mocnosti právo zbavit veřejné zaměstnance jejich míst. 

Okupační mocnost je povinna zajistit všemi po ruce jsoucími prostředky zásobování obyvatelstva potravinami a léky; je zejména povinna dovážet potraviny, léčebné prostředky a jiné potřebné zboží, nestačí-li zdroje obsazeného území. 

Okupační mocnost může rekvirovat potraviny, zboží nebo léčebné prostředky, které jsou na obsazeném území, jedině pro okupační síly a okupační správu; musí dbát potřeb civilního obyvatelstva. S výhradou ustanovení jiných mezinárodních úmluv musí okupační mocnost učinit potřebná opatření, aby každá rekvizice byla podle své správné hodnoty nahrazena. 

Ochranné mocnosti mohou kdykoli bez překážek přezkoumat stav zásob potravin a léčiv na obsazeném území s výhradou přechodných omezení, která by byla uložena naléhavými vojenskými nutnostmi. 

Okupační mocnost je povinna všemi po ruce jsoucími prostředky zajistit a udržovat s pomocí celostátních i místních úřadů lékařské a nemocniční ústavy a služby, jakož i veřejné zdravotnictví a hygienu na obsazeném území, zejména tím, že nařídí a provádí ochranná a preventivní opatření nutná k potírání nakažlivých nemocí a epidemií. Léčebný personál všech kategorií je oprávněn vykonávat své poslání. 

Jsou-li zřízeny nové nemocnice na obsazeném území a nevykonávají-li tam již svou pravomoc příslušné orgány obsazeného státu, provedou okupační úřady v případě nutnosti uznání zmíněná v článku 18. Za obdobných okolností budou okupační úřady rovněž povinny udělit uznání ve smyslu článků 20 a 21 nemocničnímu personálu a dopravním vozidlům. 

Okupační mocnost bude dbát mravních a etických požadavků obyvatelstva obsazeného území při nařizování a provádění zdravotních a hygienických opatření. 

Okupační mocnost může rekvirovat civilní nemocnice jen na přechodnou dobu a pouze v případech naléhavé potřeby, aby mohla ošetřit raněné a nemocné příslušníky armády a za podmínky, že budou včas učiněna vhodná opatření k tomu cíli, aby se dostalo péče a ošetření osobám v nemocnicích a aby se vyhovělo potřebám civilního obyvatelstva. 

Materiál a sklady civilních nemocnic nesmějí být rekvirovány, pokud je jich třeba pro civilní obyvatelstvo. 

Okupační mocnost dovolí kněžím, aby poskytli svým souvěrcům duchovní útěchu. 

Bude také přijímat zásilky knih a předmětů pro náboženskou potřebu a usnadní jich rozdílení na obsazeném území. 

Je-li obyvatelstvo obsazeného území nebo jeho část nedostatečně zásobováno, připustí okupační mocnost pomocné akce podnikané ve prospěch tohoto obyvatelstva a umožní je všemi po ruce jsoucími prostředky. 

Tyto akce mohou být podniknuty buď státy nebo nestrannou lidumilnou organisací jako Mezinárodním komitétem Červeného kříže a budou sestávat hlavně ze zásilek potravin, léčebných zásilek a šatstva. 

Všechny smluvní státy jsou povinny povolit volný průjezd těchto zásilek a zaručit jim ochranu. 

Mocnost, která povolí volný průjezd zásilek určených do území obsazeného nepřátelskou stranou, bude však mít právo prozkoumat zásilky, upravit jejich průjezd v předepsaných dobách a na předepsaných tratích a právo, aby se jí dostalo od ochranné mocnosti postačujících záruk, že tyto zásilky jsou určeny jako pomoc obyvatelstvu v tísni a že jich nebude užito ve prospěch okupační mocnosti. 

Pomocné zásilky nezbavují nikterak okupační mocnost závazků, které jí ukládají články 55, 56 a 59. Nesmí žádným způsobem odnít pomocné zásilky určení, které jim bylo stanoveno, vyjma případy naléhavé potřeby v zájmu obyvatelstva obsazeného území a se souhlasem ochranné mocnosti. 

Rozdílení pomocných zásilek zmíněných v předchozích článcích bude se provádět za pomoci a pod dohledem ochranné mocnosti. Tato úloha může také být svěřena dohodou mezi okupační mocností a mocností ochrannou neutrálnímu státu, Mezinárodnímu komitétu Červeného kříže nebo kterékoli jiné nestranné lidumilné organisaci. 

Z těchto pomocných zásilek se nebudou vybírat na obsazeném území žádné poplatky, cla nebo taxy, ledaže by toho bylo třeba v zájmu hospodářství toho území. Okupační mocnost umožní rychlé rozdělení těchto zásilek. 

Všechny smluvní strany se vynasnaží povolit bezplatný průjezd a bezplatnou dopravu těchto pomocných zásilek určených pro obsazené území. 

S výhradou naléhavých bezpečnostních důvodů mohou chráněné osoby, které jsou na obsazeném území, dostávat individuální pomocné zásilky, které by jim byly zasílány. 

S výhradou přechodných opatření, která by si výjimečně vynutily naléhavé bezpečnostní zřetele, okupační mocnosti: 

a) mohou uznané národní společnosti Červeného kříže (Červeného půlměsíce, Červeného lva a slunce) pokračovat ve své činnosti odpovídající zásadám Červeného kříže, jak byly stanoveny na mezinárodních konferencích Červeného kříže. Jiné pomocné společnosti mohou pokračovat ve své lidumilné činnosti za stejných podmínek; 

b) okupační mocnost nesmí požadovat, aby v personálu a zřízení těchto společností byly provedeny změny, které by byly na závadu činnosti nahoře zmíněné. 

Tytéž zásady platí pro činnost a personál zvláštních organisací nevojenské povahy, které již existují nebo které budou uvedeny v život, aby zajistily životní podmínky civilního obyvatelstva udržením důležitých, obecně prospěšných služeb, rozdílením pomoci a záchrannými akcemi. 

Trestní zákonodárství zůstává na obsazeném území v platnosti, vyjma případy, kdy je může okupační mocnost zrušit nebo suspendovat, ohrožuje-li toto zákonodárství bezpečnost této mocnosti anebo je-li na překážku zachovávání této úmluvy. S výhradou posledně uvedeného zřetele a nutnosti, aby byl zajištěn účinný výkon spravedlnosti, budou soudy obsazeného území dále v činnosti pro všechny trestné činy spadající pod toto zákonodárství. 

Okupační mocnost může však podrobit obyvatelstvo okupovaného území ustanovením, která jsou nezbytná, aby mohla plnit závazky plynoucí z této úmluvy, zajistit pravidelnou správu území a bezpečnost, jak svou vlastní, tak i členů a majetku okupačních sil i okupační správy, jakož i zařízení a dopravních spojů, kterých užívá. 

Trestní ustanovení vydaná okupační mocností, nabudou účinnosti teprve když byla uveřejněna a uvedena ve známost obyvatelstva v jeho jazyce. Nemohou mít zpětnou účinnost.

Okupační mocnost může v případě porušení trestních ustanovení, které vyhlásila v souhlase s druhým odstavcem článku 64, odevzdat obviněné svým vojenským, nepolitickým a řádně ustaveným soudům za podmínky, že jejich sídlo je na obsazeném území. Jest dáti přednost tomu, aby odvolací soudy měly sídlo na obsazeném území. 

Soudy mohou použít pouze zákonných ustanovení vydaných před spácháním trestného činu a která jsou v souhlase s obecnými zásadami právními, zejména pokud jde o zásadu úměrnosti trestů. Musí brát zřetel na to, že obviněný není příslušníkem okupační mocnosti. 

Dopustí-li se chráněná osoba trestného činu jen v úmyslu poškodit okupační mocnost, ale není-li tento trestný čin útokem na život neb na zdraví členů okupačních sil nebo úřadů, nevytváří-li vážné hromadné nebezpečí a nepoškozuje-li vážně majetek okupačních sil a úřadů nebo zařízení jimi užívaných, bude taková osoba potrestána internováním nebo jednoduchým vězením, při čemž doba tohoto internování nebo vězení bude úměrná trestnému činu, jehož se osoba dopustila. Internování a vězení budou ostatně pro takové trestné činy jediné tresty na svobodě, kterých lze užívat proti chráněným osobám. Soudy uvedené v článku 66 této úmluvy mohou libovolně změnit trest vězení na trest internování téže délky. 

Trestní nařízení vyhlášená okupační mocností podle článků 64 a 65 mohou stanovit trest smrti pro chráněné osoby jen v případech, dopustí-li se tyto vyzvědačství, vážných sabotážních činů na vojenských zařízeních okupační mocnosti nebo úmyslných trestných činů, které způsobily smrt jedné nebo několika osob a za podmínky, že zákonodárství obsazeného území, které bylo v účinnosti před začátkem okupace, stanovilo na takové případy trest smrti. 

Trest smrti může být vynesen proti chráněné osobě jen tehdy, byl-li soud zvlášť upozorněn na to, že obviněný, nejsa příslušníkem okupační mocnosti, není k ní poután žádným závazkem věrnosti. 

V žádném případě nelze vyslovit trest smrti proti chráněné osobě, která nedosáhla osmnácti let v době spáchání trestného činu. 

Doba trvání zajišťovací vazby bude v každém případě započtena do trestu vězení, k němuž bude obviněná chráněná osoba odsouzena. 

Chráněné osoby nesmějí být zatčeny, stíhány nebo odsouzeny okupační mocností za činy, jichž se dopustily, nebo za smýšlení, které projevovaly před obsazením nebo za přechodného přerušení okupace, s výhradou provinění proti zákonům a obyčejům válečným. 

Příslušníci okupační mocnosti, kteří by se před počátkem konfliktu uchýlili na obsazené území, smějí být zatčeni, stíháni nebo deportováni z okupačního území jen za trestné činy, jichž se dopustili po začátku nepřátelství nebo za trestné činy proti obecnému právu, jichž se dopustili před počátkem nepřátelství a které by v době míru opravňovaly k extradici podle práva státu, jehož území je obsazeno. 

Příslušné soudy okupační mocnosti nesmějí vyslovit žádné odsouzení, jemuž by nepředcházelo pravidelné soudní řízení. 

Každému obviněnému stíhanému okupační mocností, budou bez odkladu sděleny písemně v jazyce, jemuž rozumí, podrobnosti žalobních důvodů proti němu uplatněných a jeho případ bude projednán co nejrychleji. Ochrannou mocnost nutno zpravit o každém řízení zahájeném okupační mocností proti chráněným osobám, kdykoli žalobní důvody mohou mít za následek odsouzení k smrti nebo trest vězení dvou let nebo více; ochranná mocnost má právo také se kdykoli dotázat na stav soudního řízení. Vedle toho má právo na to, aby se jí dostalo na její žádost jakékoli informace ve věci trestního řízení anebo jiného stíhání zahájeného okupační mocností proti chráněným osobám. 

Toto oznámení učiněné ochranné mocnosti, jak je předvídáno v druhém odstavci tohoto článku, musí být provedeno bez odkladu a být doručeno v každém případě ochranné mocnosti nejméně tři týdny před prvním přelíčením. Není-li před zahájením líčení předložen průkaz, že ustanovení tohoto článku bylo v plném rozsahu dodrženo, nesmí se přelíčení konat. Oznámení musí obsahovat zejména tyto údaje: 

a) totožnost obviněného, 

b) místo pobytu nebo vazby, 

c) specifikace žalobního důvodu nebo žalobních důvodů (s uvedením trestních ustanovení, na nichž se žaloba zakládá), 

d) označení soudu, který bude případ projednávat, 

e) místo a datum prvního přelíčení. 

Každý obviněný má právo uplatňovat průkazní prostředky potřebné k jeho obhajobě a může se zejména dovolávat svědků. Má nárok, aby mu byl přidělen kvalifikovaný obhájce podle jeho volby, který ho může volně navštěvovat a kterému budou dány všechny potřebné možnosti, aby si připravil obhajobu. 

Nezvolil-li si obviněný obhájce, opatří mu ho ochranná mocnost. Má-li se obviněný odpovídat z těžké obžaloby a, neexistuje-li ochranná mocnost, je povinností okupační mocnosti opatřit mu obhájce s výhradou jeho souhlasu. 

Každému obžalovanému bude přidělen tlumočník, ledaže by se ho dobrovolně zřekl, a to jak při vyšetřování, tak při soudním přelíčení. Může kdykoliv odmítnout tlumočníka a žádat, aby byl nahrazen jiným. 

Každý odsouzený má právo užít opravných prostředků stanovených zákonodárstvím, jímž se soud řídí. Budiž podrobně zpraven o svém právu na opravné prostředky a o lhůtách potřebných k jeho uplatnění. 

Trestní řízení zmíněné v této části úmluvy, bude analogicky platit pro opravné prostředky. Nepřipouští-li zákonodárství, jímž se soud řídí, možnost odvolání, bude mít odsouzený právo podat námitky proti rozsudku a odsouzení u příslušného úřadu okupační mocnosti. 

Zástupci ochranné mocnosti mají právo být přítomni při přelíčení před každým soudem soudícím chráněnou osobu, ledaže by se přelíčení výjimečně konalo s vyloučením veřejnosti v zájmu bezpečnosti okupační mocnosti; v tom případě by tato o tom zpravila ochrannou mocnost. Oznámení obsahující údaj místa a data počátku přelíčení jest zaslati ochranné mocnosti. 

Všechny rozsudky stanovící trest smrti nebo trest vězení v trvání dvou roků nebo více budou sděleny jak nejrychleji možno ochranné mocnosti s udáním důvodů; oznámení bude obsahovat zmínku o sdělení učiněném podle článku 71 a, jde-li o rozsudek stanovící trest na svobodě, údaj místa, kde bude trest odpykán. Ostatní rozsudky budou zapsány v soudních protokolech a mohou být přezkoumány zástupci ochranné mocnosti. V případech odsouzení k trestu smrti nebo k trestu na svobodě v trvání dvou roků nebo více počnou lhůty opravňující k podání opravného prostředku běžet teprve od okamžiku, kdy dostane ochranná mocnost oznámení rozsudku. 

Osoby odsouzené k smrti nebudou v žádném případě zbaveny práva žádat o milost nebo o odklad trestu. 

Rozsudek smrti nebude nikdy vykonán dříve, než uplyne alespoň šest měsíců od okamžiku, kdy ochranná mocnost dostala sdělení o konečném rozsudku, potvrzujícím toto odsouzení k smrti nebo o rozhodnutí zamítajícím žádost o milost. 

Tato lhůta šesti měsíců může v určitých případech být zkrácena, vyplývá-li z vážných a kritických okolností, že bezpečnost okupační mocnosti nebo jejích ozbrojených sil je vystavena organisovanému ohrožení; ochranná mocnost bude vždy zpravena o takovém zkrácení lhůty a musí vždy mít možnost zaslat v přiměřené lhůtě příslušným okupačním úřadům námitky proti těmto odsouzením k smrti. 

 Obviněné chráněné osoby budou drženy v obsazené zemi, a, jsou-li odsouzeny, musí si tam odpykat trest. Budou pokud možno odděleny od ostatních vězňů a podrobeny stravovacímu a hygienickému režimu postačujícímu k tomu, aby byly udrženy v dobrém zdravotním stavu a odpovídajícímu režimu v trestnicích obsazené země. 

Těmto osobám se dostane lékařského ošetření, jehož vyžaduje jejich zdravotní stav. 

Mají také právo na duchovní pomoc, požádají-li o ni. 

Ženy buďtež umístěny v oddělených místnostech pod přímým dozorem žen.

Nezletilí buďtež podrobeni zvláštnímu režimu pro ně předepsanému. 

Uvězněné chráněné osoby jsou oprávněny přijímat návštěvy zástupců ochranné mocnosti a Mezinárodního komitétu Červeného kříže podle ustanovení článku 143. 

Kromě toho mají právo dostávat alespoň jednu pomocnou zásilku za měsíc. 

Chráněné osoby, obžalované nebo odsouzené soudy v obsazeném území, budou při skončení okupace odevzdány se spisy jich se týkajícími úřadům osvobozeného území. 

Považuje-li okupační mocnost za nutné z naléhavých bezpečnostních důvodů učinit bezpečnostní opatření vůči chráněným osobám, může jim nanejvýš vykázat místo nuceného pobytu nebo je internovat. 

Rozhodnutí o nuceném pobytu neb o internování bude učiněno v pravidelném řízení, které stanoví okupační mocnost ve shodě s ustanoveními této úmluvy. Toto řízení musí připouštět právo odvolání na dotčené osoby. O tomto odvolání bude rozhodnuto v nejkratší možné lhůtě. Zůstane-li rozhodnutí nezměněno, podrobí je příslušný orgán ustanovený touto mocností občasnému přezkoušení, podle možnosti každých šest měsíců. 

Chráněné osoby podrobené nucenému pobytu, které následkem toho musí opustit své bydliště, budou požívat výhod ustanovení článku 39 této úmluvy bez jakéhokoliv omezení. 

Strany v konfliktu mohou internovat chráněné osoby jen podle ustanovení článků 41, 42, 43, 68 a 78. 

Internovaní podrží svou plnou občansko-právní způsobilost a mohou vykonávat práva z ní plynoucí v míře slučitelné s jejich postavením internovaných. 

Strany v konfliktu, které budou internovat chráněné osoby, jsou povinny pečovat zdarma o jejich výživu a poskytnout jim rovněž lékařské ošetření, jehož vyžaduje jejich zdravotní stav. 

K úhradě těchto výloh nesmějí se provádět žádné srážky z příspěvků, mezd nebo pohledávek náležejících internovaným. 

Mocnost, která je drží, musí se postarat o výživu osob závislých na internovaných, nemají-li dostatečných prostředků nebo nejsou-li schopny samy se uživit. 

Mocnost, která drží internované, seskupí je, pokud je to možno, podle jejich národnosti, jejich jazyka a zvyků. Internovaní příslušníci téže země nebudou odděleni jen proto, že nejsou stejného jazyka. 

Po celou dobu internování budou členové téže rodiny, zejména rodiče a jejich děti, internováni spolu na jednom místě s výjimkou případů, kdy pracovní potřeby, zdravotní důvody nebo použití ustanovení zmíněných v kapitole IX tohoto oddílu by vyžadovaly přechodného rozdělení. Internovaní mohou požadovat, aby jejich děti, které byly ponechány na svobodě bez dozoru rodičů, byly internovány s nimi. 

Pokud to jen bude možno, budou internovaní členové téže rodiny umístěni v týchž místnostech a ubytováni odděleně od ostatních internovaných; buďtež jim také poskytnuta nutná ulehčení, aby mohli vést rodinný život. 

Mocnost, která drží internované, nesmí zřídit internační místa v krajích, které jsou zvlášť vystaveny nebezpečí války. 

Tato mocnost sdělí prostřednictvím ochranných mocností nepřátelským mocnostem všechny potřebné údaje o zeměpisné poloze internačních míst. 

Kdykoli to dovolí vojenské ohledy, budou internační tábory označeny písmeny IC umístěnými tak, aby byla jasně viditelna ve dne ze vzduchu; dotčené mocnosti se však mohou dohodnout i o jiném způsobu označení. Žádné jiné místo než internační tábor nesmí být označeno tímto způsobem. 

Internovaní musí být ubytováni a spravováni odděleně od válečných zajatců a od osob zbavených svobody z jiných důvodů. 

Mocnost, která drží internované, je povinna učinit všechna potřebná a možná opatření, aby chráněné osoby byly hned od počátku internování ubytovány ve staveních neb ubikacích poskytujících všechny záruky hygieny a zdraví a zajišťujících účinnou ochranu proti drsnosti podnebí a proti účinkům války. V žádném případě nesmějí stálá internační místa být zřízena v nezdravých krajinách nebo v takových, jejichž podnebí by bylo zhoubné pro internované. Ve všech případech, kdy by chráněné osoby byly přechodně internovány v nezdravém kraji nebo v takovém, jehož podnebí by bylo na škodu jejich zdraví, musí být přemístěny, jakmile to okolnosti dovolí, na místa, kde toho nebezpečí nebude. 

Místnosti musí být zcela chráněny před vlhkem, dostatečně vytápěny a osvětlovány, zejména mezi soumrakem a počátkem nočního klidu. Místnosti sloužící jako ložnice musí být dosti prostranné a dobře větrané a internovaní budou mít k dispozici vhodné zařízení pro spaní a přikrývky v dostatečném množství, při čemž bude brán zřetel na podnebí a na stáří, pohlaví a zdravotní stav internovaných. 

Internovaní budou mít ve dne i v noci k dispozici zdravotnická zařízení odpovídající požadavkům hygieny a udržovaná stále v čistotě. Bude jim poskytnuto množství vody a mýdla, potřebné pro jejich každodenní péči o tělesnou čistotu a na praní prádla; k tomu účelu jim budou povolena potřebná zařízení a úlevy. Budou také mít k použití sprchy nebo lázně. Bude jim poskytnut potřebný čas pro péči o hygienu a čistotu. 

Kdykoli bude třeba umístit výjimečně a na přechodnou dobu internované ženy, které nepatří do jedné rodinné skupiny, na tomtéž místě jako muže, buďtež jim obligatorně vyhrazeny oddělené místnosti pro spaní a oddělená zdravotnická zařízení. 

Mocnost, která drží internované, poskytne jim vhodné místnosti k výkonu jejich bohoslužeb, ať jsou jakéhokoli vyznání. 

Nemohou-li internovaní používat jiných podobných zařízení, buďte zřízeny ve všech internačních místech kantiny, aby si mohli opatřit za ceny, které v žádném případě nesmějí překročit ceny místního obchodu, potraviny a věci denní potřeby, včetně mýdla a tabáku, které jsou s to zvýšit jejich osobní blaho a pohodlí. 

Výtěžek kantiny bude odveden zvláštnímu pomocnému fondu, který bude zřízen v každém internačním místě a spravován ve prospěch internovaných v dotyčném místě. Výbor internovaných zmíněný v článku 102 bude mít dohled nad správou kantiny a nad hospodařením s tímto fondem.

Při rozpuštění internačního místa bude převeden aktivní přebytek pomocného fondu pomocnému fondu jiného internačního místa pro internované téže národnosti nebo, není-li takového místa, ústřednímu pomocnému fondu, který bude spravován ve prospěch všech internovaných, kteří zůstávají ještě v rukou mocnosti je držící. V případě všeobecného propuštění internovaných připadne výtěžek mocnosti, která držela internované, není-li opačné dohody, uzavřené mezi zúčastněnými mocnostmi. 

Ve všech internačních místech, která jsou vystavena leteckému bombardování a jiným válečným nebezpečím, budou zřízeny vhodné kryty v dostatečném množství, aby poskytly potřebnou ochranu. V případě poplachu mohou se tam internovaní co nejrychleji uchýlit, s výjimkou těch, kteří by se účastnili ochrany svých ubikací proti těmto nebezpečím. Každé ochranné opatření, které by bylo provedeno ve prospěch obyvatelstva, bude se vztahovat rovněž i na ně. 

V internačních místech buďte učiněna dostatečná opatření proti nebezpečí požáru. 

Denní dávka potravin internovaných budiž postačující co do množství, jakosti i rozmanitosti, aby je udržela v normální zdravotní rovnováze a zabránila poruchám z podvýživy; budiž rovněž brán ohled na způsob výživy, na nějž jsou internovaní zvyklí. 

Internovaným budiž vedle toho umožněno, aby si mohli sami připravit doplňky k potravě, které mají.

Pitná voda budiž jim poskytnuta v dostatečném množství. Užívání tabáku budiž dovoleno. 

Pracující dostanou přídavky potravin, úměrné druhu práce, kterou vykonávají. 

Těhotné ženy, kojící matky a děti pod patnáct let dostanou přídavky potravin, úměrné jejich fyziologickým potřebám. 

Internovaným budiž v okamžiku jejich zajištění všemožně usnadněno, aby se mohli vybavit šatstvem, obuví a náhradním prádlem a aby si je mohli v případě potřeby později opatřit. Nemají-li internovaní šatstvo postačující pro podnebí a nemohou-li si je opatřit, dodá jim je mocnost, v jejíž moci jsou, zdarma. 

Šatstvo, které dodá internovaným mocnost, v jejíž moci jsou, a zevnější označení, kterým by toto šatstvo opatřila, nesmějí mít potupný ráz ani působit směšně. 

Pracující dostanou pracovní úbor, včetně vhodného ochranného oděvu, všude, kde toho vyžaduje způsob práce. 

Každé internační místo bude mít vhodnou ošetřovnu řízenou schopným lékařem, v níž se internovaným dostane potřebného ošetření a přiměřené diety. Oddělené místnosti budou vyhrazeny nemocným postiženým nakažlivými nebo duševními chorobami. 

Rodičky a internovaní stižení vážnou chorobou nebo ti, jichž stav vyžaduje zvláštního léčení, chirurgického zákroku nebo nemocničního ošetření, musí být přijati do každého ústavu vhodného pro jejich léčení a dostane se jim ošetření, které nesmí být horší toho, které je určeno pro veškeré obyvatelstvo.

Internovaní buďtež nejraději ošetřováni lékařským personálem jejich národnosti. 

Internovaným se nesmí bránit, aby se hlásili k lékařské prohlídce. Lékařské úřady mocnosti, v jejíž moci jsou, vydají každému ošetřovanému internovanému na jeho žádost úřední osvědčení udávající druh jeho nemoci nebo zranění, dobu léčení a poskytnuté ošetření. Duplikát tohoto osvědčení se zašle Ústřední kanceláři zmíněné v článku 140. 

Internovaným dostane se zdarma ošetření a každé pomůcky potřebné k udržení internovaných v dobrém zdravotním stavu, zejména zubních neb jiných protéz a brýlí. 

Nejméně jednou za měsíc budou se konat lékařské prohlídky internovaných. Jejich účelem bude zejména kontrola všeobecného zdravotního stavu a výživy, stavu čistoty jakož i pátrání po nakažlivých chorobách, zejména po tuberkulose, pohlavních nemocech a malarii. Budou zahrnovat zejména kontrolu váhy každého internovaného a nejméně jednou za rok radioskopickou zkoušku. 

Internovaným bude ponechána úplná volnost co do výkonu jejich náboženství, čítajíc v to účast při obřadech jejich vyznání s tou podmínkou, že se podrobí běžným disciplinárním opatřením předepsaným úřady, které je mají v moci. 

Internovaní, kteří jsou kněžími některého vyznání, budou oprávněni volně vykonávat duchovní činnost mezi svými souvěrci. Mocnost, která je má v moci, bude proto dbát, aby byli rozděleni spravedlivě po různých internačních místech, kde jsou internovány osoby, mluvící stejným jazykem a patřící k témuž náboženství. Není-li jich dostatečný počet, poskytne jim nutné výhody, mezi jiným také dopravní prostředky, aby se mohli odebrat s jednoho internačního místa na druhé; budou oprávněni navštěvovat internované, kteří jsou v nemocnicích. Kněží každého vyznání budou mít pro záležitosti svého úřadu volnost písemného styku s náboženskými úřady země, v jejíž moci jsou, a pokud to bude možno, s mezinárodními náboženskými organisacemi svého vyznání. Tato korespondence se nebude počítat do kvoty zmíněné v článku 107, bude však podrobena ustanovení článku 112. 

Nemají-li internovaní možnost používat pomoci duchovních svého vyznání nebo je-li těchto nedostatek, může místní náboženská správa téhož vyznání určit se souhlasem mocnosti, v jejíž moci internovaní jsou, duchovního téže víry jako jsou internovaní anebo, je-li to s hlediska konfesního možné, duchovního podobné víry nebo kvalifikovanou osobu světskou. Tato bude požívat výhod spojených s funkcí, kterou zastává. Takto označené osoby musí zachovávat všechna nařízení vydaná v zájmu disciplíny a bezpečnosti mocnosti, v jejíž moci jsou internované osoby. 

Mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, bude podporovat duševní, výchovnou, rekreační a sportovní činnost internovaných, ponechávajíc jim však na vůli, chtějí-li se jí účastnit nebo ne. Učiní všechna možná opatření, aby zajistila její výkon, a poskytne k tomu zejména vhodné místnosti. 

Internovaným budou také poskytnuty všechny možné úlevy, aby mohli pokračovat ve svých studiích nebo započít nová. Budiž zajištěno vyučování dětí a mladistvých; mohou navštěvovat školy buď v internačních místech nebo mimo ně. 

Internovaným bude dána možnost věnovat se tělesným cvičením, účastnit se sportu a her na volném vzduchu. Dostatečná volná prostranství buďtež ve všech internačních místech vyhrazena k tomuto účelu. Zvláštní místa budou vyhrazena dětem a mladistvým. 

Mocnost, v jejíž moci jsou internované osoby, může jich používat k práci, jen přejí-li si to. V každém případě jsou zakázána zaměstnání, která, kdyby byla uložena chráněné osobě neinternované, by znamenala porušení článku 40 nebo 51 této úmluvy, jakož i použití k pracím ponižujícím nebo pokořujícím. 

Po uplynutí šestitýdenní pracovní doby mohou se internovaní kdykoli zříci práce, dají-li výpověď týden napřed. 

Tato ustanovení nejsou na překážku právu mocnosti, která je drží, aby přiměla lékaře, zubní techniky nebo jiné členy zdravotnického personálu k výkonu jejich zaměstnání ve prospěch jejich spoluinternovaných druhů, aby užívala internovaných ke správním a udržovacím pracím v internačním táboře, aby uložila těmto osobám kuchyňské i jiné domácí práce a aby konečně jich použila k pracím sloužícím k ochraně internovaných proti leteckému bombardování nebo proti jiným válečným nebezpečím. Žádný internovaný nesmí však být nucen k práci, jestliže lékař tábora jej prohlásí za tělesně nezpůsobilého. 

Mocnost, v jejíž moci jsou internované osoby, béře na sebe plnou odpovědnost za všechny pracovní podmínky, za lékařskou péči, za placení mezd a za odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání. Pracovní podmínky, jakož i odškodnění za pracovní úrazy a nemoci z povolání budou odpovídat zákonodárství země a praxi; nebudou v žádném případě horší než podmínky platné pro práci téhož druhu v tomže kraji. Mzdy za vykonanou práci budou stanoveny spravedlivým způsobem dohodou mezi mocností, v jejíž moci jsou internované osoby, internovanými a po případě zaměstnavateli jinými než je příslušná mocnost sama, při čemž se přihlédne k tomu, že tato mocnost je povinna postarat se zdarma o výživu internovaného a rovněž mu poskytnout lékařské ošetření, jehož vyžaduje jeho zdravotní stav. Internovaní, jichž se používá trvalým způsobem k pracím uvedeným v třetím odstavci, dostanou od mocnosti, v jejíž moci jsou internované osoby, spravedlivou mzdu; pracovní podmínky a odškodnění za pracovní úrazy a nemoci z povolání nebudou horší než podmínky platné pro práci stejného druhu v téže krajině. 

Každý pracovní oddíl bude podléhat určitému internačnímu místu. Příslušné úřady mocnosti, která drží internované, a velitel tohoto internačního místa jsou odpovědni za zachovávání předpisů této úmluvy v pracovních oddílech. Velitel povede pravidelně den ze dne seznam pracovních oddílů patřících k jeho táboru a předloží jej delegátům ochranné mocnosti, Mezinárodního komitétu Červeného kříže nebo jiných lidumilných organisací, kteří navštíví internační místa. 

Internovaní jsou oprávněni podržet své předměty a svršky osobní potřeby. Peněžní hotovosti, šeky, cenné papíry atd., jakož i cenné předměty, které mají u sebe, jim nesmějí být odebrány, leč podle předepsaného řízení. Bude jim na ně vydáno podrobné potvrzení. 

Peněžní částky musí být zapsány k dobru na účtu každého internovaného, jak je stanoveno v článku 98; nesmějí se směnit na jinou měnu, leda že by to předepisovalo zákonodárství území, na kterém je vlastník internován, anebo že by s tím internovaný souhlasil.

Předměty, které mají obzvláště osobní nebo citovou hodnotu, nesmějí se odejmout. 

Internovaná žena může být prohledána jen ženou.

Při propuštění nebo repatriaci obdrží internovaní v hotovosti aktivní zbytek účtu vedeného ve smyslu článku 98 stejně jako všechny věci, peněžní částky, šeky, cenné papíry atd., které jim byly za internování odebrány, s výjimkou předmětů nebo cenností, které by mocnost, která je drží, byla oprávněna podržet podle svého platného zákonodárství. V případě, kdy nějaký předmět nebo obnos, patřící internovanému, bude na podkladě tohoto zákonodárství zadržen, vydá se majiteli podrobná stvrzenka. 

Rodinné listiny a osobní průkazy, které mají internovaní, mohou se jim odebrat jen na potvrzenku. Internovaní nesmějí být nikdy bez průkazu totožnosti. Nemají-li ho, dostanou zvláštní průkazy, vydané mocností, která je drží, jež jim budou náhradou za průkazy totožnosti až do konce internování. 

Internovaní mohou mít u sebe určitý obnos v hotovosti nebo ve formě nákupních bonů, aby si mohli nakupovat. 

Všichni internovaní budou dostávat pravidelně peněžité příspěvky, aby si mohli nakupovat zboží a věci jako tabák, toaletní potřeby, atd. Tyto příspěvky se mohou vyplácet ve formě úvěru nebo ve formě nákupních bonů. 

Vedle toho mohou internovaní dostávat podpory od mocnosti, k níž příslušejí, od ochranných mocností, od všech organisací, které jim poskytují pomoc, nebo od svých rodin, jakož i důchody ze svého majetku ve shodě se zákonodárstvím mocnosti, která je drží. Výše podpor přiznaných mocností, k níž příslušejí, musí být stejná pro každou skupinu internovaných (churavých, nemocných, těhotných žen atd.) a podpory nesmějí být stanoveny touto mocností ani rozdíleny mocností, v jejíž moci jsou, na základě diskriminačních hledisek zakázaných článkem 27 této úmluvy. 

Mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, povede pro každého z nich řádný účet, k jehož dobru budou připisovány příspěvky zmíněné v tomto článku, mzda vydělaná internovaným, jakož i peněžní zásilky, které mu dojdou. Rovněž k jeho dobru budou připsány částky, které mu byly odebrány a kterými smí volně nakládat podle zákonů platných na území, kde jest. Budou mu poskytnuty všeliké úlevy, slučitelné se zákony platnými na dotčeném území, aby mohl posílat podpory své rodině a osobám hmotně od něho závislým. Z tohoto účtu smí vybírat částky potřebné pro své osobní výdaje v mezích, které stanoví mocnost, která jej drží. Budou mu vždy přiznány přiměřené úlevy, aby mohl nahlédnout do svého účtu a pořídit si z něho výpisy. Opis tohoto účtu bude poslán ochranné mocnosti na její žádost a bude zaslán za internovaným v případě jeho přemístění. 

Každé internační místo bude postaveno pod pravomoc odpovědného důstojníka nebo úředníka, který bude vybrán z pravidelných ozbrojených sil nebo z pravidelné civilní správy mocnosti, v jejíž moci jsou internovaní. Důstojník nebo úředník velící internačnímu místu bude mít text této úmluvy v oficiálním jazyku nebo v jednom z oficiálních jazyků své země a bude odpověden za její provádění. Dozorčí personál bude poučen o ustanoveních této úmluvy a o nařízeních vydaných k jejímu provádění. 

Texty této úmluvy a texty zvláštních dohod uzavřených ve smyslu této úmluvy budou vyvěšeny uvnitř internačního místa v jazyce srozumitelném internovaným nebo je bude mít výbor internovaných. 

Nařízení, rozkazy, upozornění a vyhlášky všeho druhu budou internovaným sděleny a vyvěšeny uvnitř internačních míst v jazyce, kterému rozumějí. 

Všechny rozkazy a povely vydávané jednotlivě internovaným, budou rovněž vydávány v jazyce, kterému rozumějí. 

Kázeňský režim v internačních místech musí být slučitelný se zásadami lidskosti a nesmí nikdy zahrnovat ustanovení ukládající internovaným tělesnou námahu ohrožující jejich zdraví anebo obsahující tělesné či duševní šikany. Je zakázáno tetování nebo označování totožnosti značkami provedenými na těle internovaných. 

Jsou zejména zakázány dlouhotrvající přehlídky, při nichž musí internovaní stát, tělesná cvičení z trestu, polní vojenská cvičení a omezení stravy. 

Internovaní jsou oprávněni předložit úřadům, v jichž moci jsou, žádosti týkající se režimu, jemuž jsou podrobeni. 

Mají rovněž neomezené právo obrátit se, buď přes výbor internovaných, nebo, považují-li to za nutné, přímo na zástupce ochranné mocnosti, aby je upozornili na podmínky internačního režimu, na které mají stížnosti. 

Tyto žádosti a stížnosti musí být beze změn s urychlením předávány. Nesmějí mít za následek trest, ani když byly uznány za neodůvodněné. 

Výbory internovaných mohou posílat zástupcům ochranné mocnosti periodické zprávy o situaci v internačních místech a o potřebách internovaných. 

V každém internačním místě zvolí si internovaní svobodně každého půl roku tajným hlasováním členy výboru, který je pověřen je zastupovat před úřady mocnosti, která je drží, u ochranných mocností, u Mezinárodního komitétu Červeného kříže a u každé jiné organisace, která by jim pomáhala. Členové výboru mohou být znovu voleni. 

Zvolení internovaní ujmou se svých funkcí, jakmile mocnost, která je drží, schválí volbu. Důvody odmítnutí nebo případného sesazení budou sděleny zúčastněným ochranným mocnostem. 

Výbory internovaných jsou povinny přispívat k tělesnému, morálnímu i duševnímu blahu internovaných. 

Zejména kdyby se internovaní rozhodli zorganisovat mezi sebou soustavu vzájemné pomoci, spadala by tato organisace do příslušnosti těchto výborů, neodvisle od zvláštních úkolů, které jsou jim svěřeny jinými ustanoveními této úmluvy. 

Členové výborů internovaných nesmějí být přidrženi k žádné jiné práci, kdyby jim měl tím být ztížen výkon jejich funkcí. 

Členové výborů si mohou vybrat mezi internovanými pomocníky, jichž potřebují. Budou jim poskytnuty veškeré úlevy, zejména určitá volnost pohybu, potřebná k plnění jejich úkolu (návštěvy pracovních oddílů, přijímání zboží atd.). 

Členům výborů budou také poskytnuty všechny úlevy pro jejich poštovní a telegrafický styk s úřady, v jejichž moci internovaní jsou, s ochrannými mocnostmi, s Mezinárodním komitétem Červeného kříže a jeho delegáty, jakož i s organisacemi pomáhajícími internovaným. Členové výboru, kteří jsou s pracovními oddíly, budou požívat týchž úlev pro svojí korespondenci s výborem hlavního internačního místa. Tato korespondence nebude omezována ani pokládána za součást kvoty zmíněné v článku 107. 

Žádný člen výboru nesmí být přemístěn, aniž by mu byla poskytnuta rozumně dlouhá doba k tomu, aby mohl obeznámit svého nástupce s věcmi, které jsou v běhu. 

Ihned poté, co internovaly chráněné osoby, oznámí mocnosti, v jejichž moci jsou, těmto osobám, jakož i mocnosti, které příslušejí, a jejich ochranné mocnosti, opatření učiněná k provedení ustanovení této kapitoly; sdělí jim rovněž každou změnu těchto opatření. 

Každému internovanému bude umožněno, jakmile bude internován nebo nejpozději do týdne po jeho příchodu do internačního místa a rovněž v případě onemocnění nebo přesunutí do jiného internačního místa neb do nemocnice, aby mohl zaslat jednak přímo své rodině, jednak Ústřední informační kanceláři zmíněné v článku 140 internační lístek, pokud možno podle vzoru připojeného k této úmluvě, zpravující je o jeho internování, adrese a jeho zdravotním stavu. Tyto lístky se odešlou s největším urychlením a nesmějí být žádným způsobem zadrženy. 

Internovaní jsou oprávněni odesílat a přijímat dopisy a lístky. Má-li mocnost, v jejíž moci jsou, za potřebné omezit počet dopisů a listů, odesílaných každým z internovaných, nesmí být tento počet nižší než dva dopisy a čtyři lístky měsíčně, odpovídající podle možnosti vzorům připojeným k této úmluvě. Má-li být omezena korespondence odesílaná internovaným, může toto rozhodnutí učinit pouze mocnost, jíž internovaní příslušejí, eventuálně k žádosti mocnosti, v jejíž moci internovaní jsou. Tyto dopisy a lístky musí být přepraveny v přiměřené lhůtě; nesmějí být doručeny opožděně ani zadrženy z důvodů disciplinárních. 

Internovaní, kteří jsou již dlouho bez zpráv od svých rodin, nebo kteří je nemohou dostávat neb jim odesílat obyčejnou cestou, stejně jako ti, kteří jsou velice vzdáleni od domova, jsou oprávněni posílat telegramy za úhradu telegrafních poplatků v měně, kterou mají. Tohoto opatření mohou také užívat v případech uznané naléhavosti. 

Korespondence internovaných bude zpravidla psána v jejich mateřském jazyku. Strany v konfliktu mohou povolit dopisování v jiných jazycích. 

Internovaní jsou oprávněni dostávat poštou nebo jiným způsobem jednotlivé neb společné zásilky, obsahující zejména potraviny, šatstvo, léky, jakož i knihy a předměty sloužící jejich potřebám náboženským, studijním a zábavním. Tyto zásilky nemohou nijak zbavit mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, povinností, které jí připadají podle této úmluvy. 

V případě, že by bylo nutno z důvodů vojenského rázu omezit množství těchto zásilek, musí být o tom řádně zpravena ochranná mocnost, Mezinárodní komitét Červeného kříže nebo každá jiná organisace podporující internované, jejichž úkolem by bylo zprostředkovat tyto zásilky. 

Podmínky zasílání jednotlivých nebo hromadných zásilek budou podle potřeby předmětem zvláštních dohod mezi zúčastněnými mocnostmi, které nesmějí v žádném případě způsobit odklad doručení pomocných zásilek internovaným. Zásilky potravin a šatstva nebudou obsahovat knihy; léčebné potřeby budou zpravidla dopravovány v hromadných zásilkách. 

Pokud není zvláštních dohod mezi stranami v konfliktu o podmínkách přijímání a rozdělování hromadných pomocných zásilek, bude použito řádu o hromadných zásilkách připojeného k této úmluvě. 

Zvláštní dohody o výše zmíněném nesmějí v žádném případě omezit právo výborů internovaných osob převzít hromadné pomocné zásilky určené internovaným, rozdělit je a disponovat s nimi v zájmu adresátů. 

Nemohou také omezit právo zástupců ochranné mocnosti, Mezinárodního komitétu Červeného kříže nebo jakékoli jiné organisace pomáhající internovaným, kteří by byli pověřeni odevzdat tyto hromadné zásilky, aby dohlíželi na jejich rozdělení adresátům. 

Všechny pomocné zásilky určené internovaným budou osvobozeny od všech dovozních celních a jiných dávek. 

Všechny zásilky, včetně pomocných poštovních balíků, jakož i zásilky peněz z jiných zemí, zaslané internovaným nebo jimi odesílané poštou, buď přímo anebo skrze informační kanceláře uvedené v článku 136 a skrze Ústřední informační kancelář zmíněnou v článku 140, budou osvobozeny od všech poštovních poplatků jak v zemi původu a v zemi určení, tak i v zemích průjezdních. Za tím účelem budou zejména osvobození stanovená ve světové poštovní úmluvě z r. 1947 a v ujednáních Světové poštovní unie ve prospěch civilních osob nepřátelské státní příslušnosti zadržených v táborech nebo civilních vězeních, rozšířena i na ostatní chránění osoby internované podle ustanovení této úmluvy. Země, které nejsou účastny na těchto ujednáních, jsou povinny poskytnout zmíněné osvobození za stejných podmínek. 

Přepravní výlohy za pomocné zásilky určené internovaným, které nemohou být pro svou váhu nebo z jiného důvodu přepraveny poštou, hradí mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, na všech územích, která jsou pod její kontrolou. Ostatní mocnosti, které jsou stranami této úmluvy, hradí dopravní výlohy na svých územích. 

Výlohy za dopravu těchto zásilek, které by nebyly kryty podle ustanovení předchozích odstavců, půjdou k tíži odesilatele. 

Vysoké smluvní strany se přičiní, aby byly sníženy, pokud to bude možno, telegrafní poplatky za telegramy odesílané internovanými nebo jim adresované. 

Zabrání-li válečné operace zúčastněným mocnostem splnit jejich závazek zajistit dopravu zásilek zmíněných v článcích 106, 107, 108 a 113, mohou zúčastněné ochranné mocnosti, Mezinárodní komitét Červeného kříže nebo kterákoli jiná organisace, řádně schválená stranami v konfliktu, postarat se o zajištění dopravy těchto zásilek vhodnými prostředky (vagony, nákladními automobily, loďmi, letadly atd.). K tomu účelu se vynasnaží Vysoké smluvní strany opatřit jim tyto dopravní prostředky a povolit jejich jízdy, zejména vydáním potřebných ochranných listů. 

Těchto dopravních prostředků lze také užít k zasílání:

a) korespondence, seznamů a zpráv, vyměňovaných mezi Ústřední informační kanceláří uvedenou v článku 140 a vnitrostátními kancelářemi, o nichž je řeč v článku 136, 

b) korespondence a zprávy o internovaných, které si vyměňují ochranné mocnosti, Mezinárodní komitét Červeného kříže nebo jiné organisace poskytující pomoc internovaným, buď se svými vlastními delegáty nebo se stranami v konfliktu. 

Tato ustanovení neomezují nikterak právo každé strany v konfliktu, aby organisovala, dá-li tomu přednost, jinou přepravu a vydávala ochranné listy za podmínek, které by byly vzájemně dojednány. 

Náklady vzniklé z použití těchto dopravních prostředků uhradí v poměru množství těchto zásilek strany v konfliktu, jejichž příslušníci požívají výhod těchto služeb. 

Censura korespondence zasílané internovaným nebo jimi odesílané budiž provedena v nejkratší možné lhůtě. 

Prohlídka zásilek určených internovaným nesmí se provádět tak, aby zboží, které obsahují, bylo vydáno zkáze, a bude se konat v přítomnosti adresáta nebo druha jím zmocněného. Odevzdání jednotlivých nebo hromadných zásilek internovaným nesmí být odkládáno pod záminkou censurních obtíží. 

Jakýkoli zákaz korespondence vydaný stranami v konfliktu z důvodů vojenských nebo politických, může být jen dočasný a jeho trvání co možná nejkratší. 

Mocnosti, v jejichž moci jsou internovaní, zajistí všechny přiměřené úlevy pro to, aby závěti, plné moci nebo jiné listiny určené internovaným nebo od nich pocházející byly předány prostřednictvím ochranné mocnosti nebo Ústřední kanceláře zmíněné v článku 140 nebo jiným žádoucím způsobem. 

Mocnosti, v jejichž moci internovaní jsou, usnadní ve všech případech vystavení a řádné ověření těchto listin; zejména dovolí internovaným poradit se s právníkem. 

Mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, povolí jim všechny úlevy, které lze srovnat se stavem internování a platným zákonodárstvím, aby mohli spravovat svůj majetek. Může jim za tím účelem povolit opustit internační místo v nutných případech, dovolují-li to okolnosti. 

Ve všech případech, kdy internovaný je stranou v rozepři před jakýmkoliv soudem, mocnost, v jejíž moci je, je povinna na jeho žádost zpravit soud o tom, že je internován, a je povinna bdít v zákonných mezích nad tím, aby byla učiněna všechna nutná opatření, aby neutrpěl škodu tím, že je internován, pokud jde o přípravu a vedení sporu anebo o výkon rozsudku vydaného soudem.

Každý internovaný je oprávněn přijímat v pravidelných přestávkách a tak často, jak jen možno, návštěvy, v první řadě svých blízkých příbuzných. 

V případě nutnosti bude internovanému povoleno, pokud to bude možno, navštívit jeho rodinu, zejména v případech úmrtí nebo vážné nemoci příbuzného. 

S výhradou ustanovení této kapitoly bude se zákonodárství platné na území, kde jsou internovaní, i nadále vztahovat na ně, dopustí-li se trestných činů za internace. 

Prohlašují-li zákony, nařízení nebo všeobecné řády za trestné některé činy, byly-li spáchány internovanými, nikoli však, dopustí-li se jich osoby neinternované, budou moci tyto činy být stíhány pouze tresty disciplinárními. 

Internovaný může být trestán za tentýž čin nebo z téhož žalobního důvodu pouze jednou. 

Při stanovení trestu vezmou soudy neb úřady v úvahu v největší možné míře skutečnost, že obviněný není příslušníkem mocnosti, v jejíž je moci. Budou mít možnost snížit trest stanovený pro trestný čin kladený internovanému za vinu a nebudou proto povinny dodržet nejnižší výměru trestu. 

Je zakázáno uvěznění v místnostech, kam nemá přístup denní světlo a vůbec jakákoliv krutost. 

S potrestanými internovanými, když si odpykali disciplinární nebo soudní tresty jim uložené, nesmí se nakládat jinak než s ostatními internovanými. 

Doba, po kterou byl internovaný v zajišťovací vazbě, bude započtena do každého trestu na svobodě, k němuž bude odsouzen ať v řízení disciplinárním nebo trestním. 

Výbory internovaných budou zpraveny o všech soudních řízeních vedených proti internovaným, jež zastupují, jakož i o jejich výsledku. 

Disciplinární tresty, jichž lze užít proti internovaným, jsou: 

1. pokuta až do výše 50 procent mzdy uvedené v článku 95, a to po dobu ne více než třiceti dní,
2. odnětí výhod poskytovaných nad rámec režimu stanoveného touto úmluvou,
3. pracovní povinnost nejvýše dvě hodiny denně na udržování internačního místa,
4. 4. uvěznění. 

V žádném případě nesmějí být disciplinární tresty nelidské, hrubé nebo ohrožovat zdraví internovaných. Musí brát ohled na jejich věk, pohlaví a zdravotní stav.

Délka téhož trestu nepřekročí nikdy třicet po sobě jdoucích dní, ani když se internovaný disciplinárně odpovídá z několika činů v okamžiku, kdy je vyšetřován, ať tyto činy spolu souvisí nebo ne. 

Internovaní, kteří uprchli nebo se pokoušeli o útěk a byli dopadeni, mohou být za tento čin potrestáni jen disciplinárním trestem, a to i v případě pokusu opakovaného. 

Odchylkou od ustanovení třetího odstavce článku 118 internovaní potrestaní za útěk nebo za pokus o útěk mohou být podrobeni režimu zvláštního dohledu. Tento režim nesmí však být na úkor jejich zdraví, musí být podstoupen v některém internačním místě a nesmí znamenat odstranění žádné ze záruk poskytovaných internovaným touto úmluvou. 

Internovaní, kteří pomáhali při útěku nebo při pokusu o útěk, mohou být za to trestáni jen disciplinárně. 

Útěk nebo pokus o útěk, i když je opakován, nesmí být považován za přitěžující okolnost v případě, je-li internovaný postaven před soud pro trestné činy, jichž se dopustil při útěku. 

Strany v konfliktu budou dbát toho, aby příslušné úřady postupovaly shovívavě při posuzování otázky, zda trestný čin, jehož se internovaný dopustil, má být trestán disciplinárně nebo soudně, zejména pokud jde o činy související s útěkem nebo s pokusem o útěk. 

Činy zakládající disciplinární provinění buďtež vyšetřovány bezodkladně. Bude tomu tak zejména při útěku nebo při pokusu o útěk a dopadený internovaný bude co nejdříve odevzdán příslušným úřadům. 

Zajišťovací vazba v případě disciplinárního přestupku budiž pro všechny internované omezena na nejmenší míru a nesmí překročit čtrnáct dní; v každém případě bude započtena do trestu na svobodě, bude-li uložen. 

Ustanovení článků 124 a 125 se užije na internované držené v zajišťovací vazbě pro disciplinární provinění.

Bez újmy pro příslušnost soudů a vyšších úřadů mohou být disciplinární tresty vyneseny jen velitelem internačního místa nebo důstojníkem neb odpovědným úředníkem, na něhož velitel přenesl svou disciplinární pravomoc. 

Před vyslovením disciplinárního trestu budiž obviněný internovaný zpraven přesně o činech kladených mu za vinu. Je oprávněn ospravedlnit své chování, hájit se, dát předvolat svědky a v případě potřeby použít služeb kvalifikovaného tlumočníka. Rozhodnutí budiž vysloveno za přítomnosti obviněného a člena výboru internovaných. 

Doba mezi vynesením disciplinárního trestu a jeho výkonem nesmí přesahovat jeden měsíc. 

V případě, že internovaný je potrestán novým disciplinárním trestem, musí být výkon každého trestu oddělen lhůtou alespoň třídenní, jakmile některý z trestů je v trvání deseti dnů nebo více. 

Velitel internačního místa je povinen vést rejstřík uložených disciplinárních trestů, který bude předložen zástupcům ochranné mocnosti. 

V žádném případě nebudou internovaní převezeni do vězeňských ústavů (vězení, trestnice, káznice atd.), aby si tam odpykali disciplinární tresty. 

Místnosti, v nichž budou odpykány disciplinární tresty, musí odpovídat požadavkům hygieny a být zejména opatřeny dostatečným ložním zařízením, trestaným internovaným budiž umožněno udržovat se v čistotě. 

Internované ženy odpykávající si disciplinární trest budou drženy v místnostech oddělených od místností pro muže a budou pod bezprostředním dozorem žen. 

Internovaní trestaní disciplinárně budou mít možnost každý den konat tělesná cvičení a pobýt na čerstvém vzduchu aspoň dvě hodiny. 

K jejich žádosti budiž jim povoleno dostavit se k denní lékařské prohlídce; dostane se jim ošetření, kterého vyžaduje jejich zdravotní stav, a v případě potřeby budou přemístěni do lazaretu internačního místa anebo do nemocnice. 

Bude jim dovoleno číst a psát, jakož i odesílat a přijímat dopisy. Za to však vydání poštovních zásilek a poukazů peněz může být odloženo až do skončení trestu; zatím budou tyto zásilky svěřeny výboru internovaných, který odevzdá lazaretu zboží podléhající zkáze a nacházející se v zásilkách. 

Žádný internovaný disciplinárně trestaný nesmí být zbaven výhod ustanovení článků 107 a 143. 

Články 71 až 76 včetně budou platit analogicky pro řízení vedená proti internovaným, kteří jsou na státním území mocnosti, která je drží. 

Přesun internovaných se bude vždy dít lidsky. Bude se zpravidla konat po železnici nebo jiným dopravním prostředkem za podmínek, které se při nejmenším rovnají těm, za nichž jsou přemisťována vojska mocnosti, která drží internované. Mají-li se přesuny výjimečně konat pěšky, může se tak stát, jen dovoluje-li to tělesný stav internovaných, a nesmějí jim v žádném případě způsobit nadměrnou únavu. 

Za přesunu poskytne internovaným mocnost, v jejíž moci jsou, pitnou vodu a stravu v dostatečném množství, jakosti a rozmanitosti, aby si zachovali zdraví, jakož i potřebné šatstvo, vhodné přístřeší a nutné lékařské ošetření. Učiní všechna potřebná opatření, aby zajistila jejich bezpečnost během přesunu, a vystaví úplný seznam přepravovaných internovaných před jejich odjezdem. 

Nemocní, ranění nebo neduživí internovaní, jakož i rodičky nebudou přesunováni, pokud by jejich zdraví mohlo být ohroženo cestou, ledaže by toho vyžadovala naprosto nezbytně jejich bezpečnost. 

Blíží-li se fronta k některému internačnímu místu, budou internovaní přesunuti s toho místa pouze tehdy, může-li se jejich přesun vykonat za podmínek dostatečné bezpečnosti, anebo jestliže jim hrozí větší nebezpečí, zůstanou-li na místě, než při přesunu. 

Při rozhodování o přesunu internovaných musí mocnost, v jejíž jsou moci, mít na zřeteli jejich zájmy, aby se zejména nezvýšily potíže spojené s jejich repatriací nebo s návratem do jejich vlastního bydliště. 

V případě přesunu budou internovaní úředně zpraveni o odjezdu a své nové poštovní adrese; toto upozornění jim budiž dáno včas, aby si mohli připravit svá zavazadla a zpravit své rodiny. 

Jsou oprávněni vzít s sebou své osobní věci, svou korespondenci a zásilky došlé na jejich adresu; váha těchto zavazadel může být omezena, vyžadují-li toho okolnosti přesunu, ale v žádném případě nebude činit méně než dvacet pět kilogramů na každého internovaného. 

Korespondence a zásilky zaslané do jejich dřívějšího internačního místa budou bez prodlení poslány za nimi. 

Velitel internačního místa učiní v dohodě s výborem internovaných potřebná opatření, aby provedl přepravu společného majetku internovaných a zavazadel, která by internovaní nemohli odnést s sebou vzhledem k omezení uloženému podle druhého odstavce tohoto článku. 

Internovaní mohou odevzdat své závěti odpovědným úřadům, které zajistí jejich opatrování. V případě úmrtí internovaných odešlou se tyto závěti co nejrychleji osobám, které internovaný označil. 

Úmrtí každého internovaného bude zjištěno lékařem a bude vystaveno osvědčení udávající příčiny smrti a okolnosti, za nichž k ní došlo.

Úřední úmrtní list, řádně zapsaný, bude pořízen v souhlase s předpisy platnými na území, kde je internační místo, a ověřený jeho opis rychle odeslán ochranné mocnosti a Ústřední informační kanceláři zmíněné v článku 140.

Úřady, v jejichž moci jsou internovaní, budou dbát toho, aby internovaní zemřelí v zajetí, byli s úctou pohřbeni, možno-li podle obřadu náboženství, k němuž patřili, a aby jejich hroby byly chráněny, vhodně udržovány a označeny tak, aby je bylo možno vždy nalézt. 

Zemřelí internovaní budou pohřbíváni jednotlivě, vyjma případy vyšší moci, které by si vynutily pohřbení ve společném hrobě. Mrtvoly mohou být zpopelněny, jen vyžadují-li toho vyšší zájmy zdravotní nebo s ohledem na náboženství zemřelého anebo přál-li si to zemřelý. V případě zpopelnění bude to poznamenáno na úmrtním listě internovaného s uvedením důvodu. Úřady mající v moci internované, uloží pečlivě popel a odevzdají jej co nejdříve blízkým příbuzným, požádají-li o to. 

Jakmile to okolnosti dovolí, a nejpozději po skončení nepřátelství, odevzdá mocnost, která má v moci internované, prostřednictvím informační kanceláře uvedené v článku 136 mocnostem, jichž příslušníky byli zemřelí internovaní, seznamy jejich hrobů. V těchto seznamech budou uvedeny všechny podrobnosti potřebné k zjištění totožnosti zemřelých internovaných a k přesnému určení místa pohřbení. 

Každé úmrtí nebo každé vážné zranění internovaného, způsobené stráží, jiným internovaným nebo jinou osobou, nebo je-li podezření, že bylo takto způsobeno, jakož i každé úmrtí, jehož příčina je neznáma, budou ihned předmětem úředního vyšetřování mocnosti, v jejíž moci jsou internovaní. 

Sdělení o tom bude ihned zasláno ochranné mocnosti. Budou sepsány výpovědi svědků a zpráva, obsahující tyto výpovědi, bude vyhotovena a zaslána zmíněné ochranné mocnosti. 

Zjistí-li se vyšetřováním vina jedné nebo několika osob, učiní mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, všechna opatření k soudnímu stíhání vinníka nebo vinníků. 

Každá internovaná osoba bude propuštěna mocností, v jejíž moci jest, jakmile pominou důvody, pro které byla internována. 

Strany v konfliktu se kromě toho vynasnaží uzavřít během nepřátelství dohody o propuštění, repatriaci a návratu domů nebo o nemocničním ošetřování v neutrální zemi jistých kategorií internovaných, zejména dětí, těhotných žen, matek s kojenci a s malými dětmi, raněných, nemocných nebo internovaných, které mají za sebou dlouhé zajetí. 

Internování se skončí co možná nejdříve po ukončení nepřátelství.

Avšak internovaní, kteří jsou na území strany v konfliktu a kteří jsou v trestním vyšetřování pro činy, které nepodléhají výhradně jen trestům disciplinárním, mohou být zadrženi až do skončení řízení, po případě až do odpykání trestu. Podobně tomu bude u těch, kteří byli již dříve odsouzeni k trestům na svobodě. 

Dohodou mezi mocností, v jejíž moci jsou internovaní, a zúčastněnými mocnostmi budou po skončení nepřátelství nebo okupace zřízeny komise, aby vyhledaly roztroušené internované.

Vysoké smluvní strany se vynasnaží, aby zajistily po skončení nepřátelství nebo okupace návrat všech internovaných do místa jejich posledního pobytu nebo aby usnadnily jejich repatriaci. 

Mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, nese náklad spojený s návratem propuštěných do míst, kde měli pobyt v době internování, anebo, jestliže je zadržela na jejich cestě nebo na volném moři, náklad potřebný k tomu, aby mohli dokončit svou cestu nebo se vrátit do výchozího místa. 

Odmítne-li mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, povolit propuštěnému internovanému, aby zůstal na jejím území, kde měl předtím své stálé bydliště, musí hradit výlohy jeho repatriace. Jestliže však internovaný se raději vrátí do své země na vlastní odpovědnost nebo aby poslechl své vlády, k níž je poután závazkem věrnosti, není mocnost, v jejíž jest moci, povinna hradit tyto náklady dále než na hranice svého území. Mocnost, v jejíž moci jsou internovaní, není povinna hradit repatriační náklady za internovaného, který byl internován na svou vlastní žádost. 

Jsou-li internovaní přemisťováni podle článku 45, dohodne se mocnost, která je odesílá, a mocnost, která je přijímá, o části výloh, kterou bude hradit každá z nich. 

Tato ustanovení se nesmějí dotýkat zvláštních dohod, které snad uzavřely strany v konfliktu o výměně a repatriaci svých příslušníků, kteří jsou v nepřátelské moci. 

Hned od počátku nepřátelství a ve všech případech okupace zřídí každá strana v konfliktu oficiální informační kancelář, která bude mít za úkol přijímat a dále zprostředkovat informace o chráněných osobách, které jsou v její moci. 

V nejkratší možné lhůtě zašle každá strana v konfliktu této informační kanceláři zprávy o opatřeních, která učinila proti každé chráněné osobě zadržené před více než dvěma týdny, jíž byl vykázán nucený pobyt nebo která byla internována. Uloží mimo to jednotlivým zúčastněným úřadům, aby urychleně zaslaly shora uvedené kanceláři údaje o změnách stavu těchto chráněných osob, jako jsou přesuny, propuštění na svobodu, repatriace, útěk, umístění v nemocnici, narození a úmrtí. 

Každá vnitrostátní informační kancelář zašle ihned, nejrychlejší cestou a prostřednictvím jednak ochranných mocností jednak Ústřední kanceláře zmíněné v článku 140 informace o chráněných osobách mocnosti, jejímiž příslušníky jsou shora uvedené osoby, nebo mocnosti, na jejímž území měly svůj pobyt. Kanceláře odpoví také na všechny jí došlé dotazy stran chráněných osob.

Informační kanceláře odešlou informace týkající se chráněné osoby, vyjma v případech, kdy by jejich odesílání mohlo být na újmu dotyčné osobě nebo její rodině. Ale ani v těchto případech nemohou tyto informace být odmítnuty Ústřední informační kanceláři, která pak, zpravena o těchto okolnostech, učiní vhodná opatření uvedená v článku 140. 

Všechna písemná sdělení vyšlá z informační kanceláře, buďtež ověřena podpisem nebo razítkem. 

Informace, které obdrží národní informační kancelář a které potom dále pošle, musí být takového druhu, aby umožnily zjistit přesně totožnost chráněné osoby a zpravit její rodinu. Budou obsahovat u každé jednotlivé osoby při nejmenším příjmení, křestní jméno, místo a plné datum narození, státní příslušnost, místo posledního pobytu, zvláštní znamení, křestní jméno otce a příjmení matky, datum a druh opatření, jež bylo vůči této osobě učiněno, jakož i místo, kde byla zadržena, adresu, na kterou jí lze posílat dopisy, a konečně jméno a adresu osoby, která má být zpravena. 

Rovněž zprávy o zdravotním stavu vážně nemocných nebo těžce raněných internovaných budou se odesílat pravidelně, možno-li každý týden. 

Vnitrostátní informační kancelář bude vedle toho povolána, aby shromáždila všechny cenné osobní předměty, které zanechaly chráněné osoby zmíněné v článku 136, zejména při repatriaci, propuštění na svobodu, útěku nebo úmrtí, a zaslala je zúčastněným osobám přímo anebo, je-li to třeba, prostřednictvím Ústřední kanceláře. Tyto věci se zašlou v balících zapečetěných Kanceláří; k balíkům budou přiložena prohlášení udávající přesně totožnost osob, jimž předměty patřily, a také úplný seznam obsahu balíku. Příjem i odeslání všech cenných předmětů tohoto druhu se zapíše podrobně do rejstříků. 

V neutrální zemi se zřídí Ústřední informační kancelář pro chráněné osoby, zejména pro internované. Mezinárodní komitét Červeného kříže navrhne, bude-li to považovat za potřebné, zúčastněným mocnostem organisaci takové kanceláře, která může být totožná s kanceláří uvedenou v článku 123 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci. 

Tato kancelář bude mít za úkol soustřeďovat všechny informace povahy zmíněné v článku 136, které bude moci opatřit úřední nebo soukromou cestou; zašle je pak nejrychleji zemi původu nebo zemi pobytu dotčených osob, vyjma případy, kdy by jejich zaslání mohlo uškodit osobám, jichž se tyto informace týkají, nebo jejich rodinám. Strany v konfliktu jí poskytnou všechny přiměřené úlevy pro zasílání zpráv. 

Vysoké smluvní strany, zejména ty, jejichž příslušníci užívají služeb Ústřední kanceláře, se vybízejí, aby jí poskytly finanční podporu, jíž by potřebovala. 

Tato předchozí ustanovení se nesmějí vykládat tak, jakoby omezovala lidumilnou činnost Mezinárodního komitétu Červeného kříže a pomocných společností uvedených v článku 142. 

Národní informační kanceláře a Ústřední informační kancelář požívají osvobození od všech druhů poštovného, jakož i výhod stanovených v článku 110, a je-li to možno, osvobození od telegrafních poplatků nebo aspoň značně snížených sazeb. 

S výhradou opatření, která by považovaly za nezbytná, aby zaručily svou bezpečnost a čelily všem jiným přiměřeným požadavkům, vyjdou mocnosti, v jejichž moci jsou chráněné osoby, co nejvíce vstříc náboženským organisacím, pomocným společnostem a všem jiným organisacím, které pomáhají chráněným osobám. Poskytnou jim a jejich řádně pověřeným delegátům všechny možné úlevy, aby mohli navštěvovat chráněné osoby, rozdílet jim pomocné zásilky a předměty jakéhokoli původu, určené k výchovným, rekreačním nebo náboženským účelům, nebo aby jim byli nápomocni při vyplnění volného času v internačních místech. Společnosti neb organisace shora uvedené mohou být ustaveny na území této mocnosti nebo v jiné zemi anebo mohou být i mezinárodní povahy. 

Mocnost, v jejíž moci jsou chráněné osoby, může omezit počet společností a organisací, jejichž delegáti budou oprávněni vykonávat činnost na jejím území a pod jejím dohledem, avšak za podmínky, že takové omezení nezabraňuje tomu, aby všem chráněným osobám byla poskytnuta účinná a dostatečná pomoc. 

Zvláštní postavení Mezinárodního komitétu Červeného kříže v tom ohledu bude vždy uznáváno a respektováno. 

Zástupci a delegáti ochranných mocností jsou oprávněni navštívit všechna místa, kde jsou chráněné osoby, zejména místa, kde jsou internováni, vězněni nebo kde pracují. 

Mají přístup do všech místností používaných chráněnými osobami a mohou s nimi hovořit beze svědků, za pomoci tlumočníka, je-li třeba. 

Tyto návštěvy nelze zakázat, leda z naléhavých důvodů vojenské mocnosti a pouze výjimečně a na přechodnou dobu. Jejich počet a trvání nesmějí být omezovány. 

Zástupcům a delegátům ochranných mocností bude ponechána úplná svoboda co do výběru míst, která chtějí navštívit. Mocnost, v jejíž moci jsou chráněné osoby, nebo okupační mocnost, ochranná mocnost a po případě domovská mocnost osob, které mají být navštíveny, se mohou dohodnout na tom, aby se těchto návštěv mohli účastnit i krajané internovaných osob. 

Delegáti Mezinárodního komitétu Červeného kříže budou požívat týchž práv. Jmenování těchto delegátů bude předloženo k schválení mocnosti, v jejíž moci jsou území, na nichž mají vykonávat svou činnost. 

Vysoké smluvní strany se zavazují, že rozšíří co možná nejvíce, jak v míru tak za války, text této úmluvy ve svých zemích a že zejména zařadí její studium do vojenských, a, možno-li, i civilních studijních programů, tak aby její zásady byly uvedeny ve známost všemu obyvatelstvu. 

Civilní, vojenské, policejní nebo jiné úřady, které by za války převzaly odpovědnost za chráněné osoby, musí mít text této úmluvy a být zvlášť poučeny o jejich ustanoveních. 

Vysoké smluvní strany si zašlou prostřednictvím Švýcarské spolkové rady, a za války prostřednictvím ochranných mocností, oficiální překlady této úmluvy a zákony i nařízení, které by vydaly, aby zajistily její používání. 

Vysoké smluvní strany se zavazují, že učiní všechna potřebná opatření zákonodárná, aby stanovily přiměřené trestní sankce postihující osoby, které se dopustí toho či onoho vážného porušení této úmluvy, vymezeného v následujícím článku, nebo dají k takovému porušení rozkaz. 

Každá smluvní strana je povinna vypátrat osoby obviněné z toho, že se dopustily některého z těchto vážných porušení anebo daly k němu rozkaz, a musí je postavit před svoje vlastní soudy, ať je jakákoli jejich státní příslušnost. Může také, dá-li tomu přednost, odevzdat je v souladu s podmínkami stanovenými svým vlastním zákonodárstvím, k soudnímu stíhání některé jiné smluvní straně mající zájem na potrestání, pokud tato smluvní strana má dostatečná obvinění proti těmto osobám. 

Každá smluvní strana učiní potřebná opatření, aby potlačila činy odporující ustanovením této úmluvy, jiné než jsou vážná porušení uvedená v následujícím článku. 

Obvinění budou za všech okolností požívat záruk soudního řízení a svobodné obhajoby, které nebudou méně příznivé než záruky, zmíněné v článku 105 a následujících Ženevské úmluvy ze dne 12. srpna 1949 o zacházení s válečnými zajatci. 

Vážnými porušeními zmíněnými v předchozím článku mohou být některé z níže uvedených činů, jsou-li spáchány na osobách nebo na majetku, chráněných touto úmluvou:úmyslné zabití, mučení nebo nelidské zacházení, čítajíc v to i biologické pokusy, úmyslné způsobení velkého utrpení nebo vážné tělesné zranění a ohrožení zdraví, nezákonná deportace nebo nezákonný přesun, protiprávní uvěznění, přinucení chráněné osoby, aby sloužila v ozbrojených silách nepřátelské mocnosti, zbavení chráněné osoby práva být souzenu pravidelným a nestranným způsobem podle předpisů této úmluvy, braní rukojmí, zničení a přisvojení si majetku neodůvodněné vojenskou nutností a provedené ve velkém měřítku nezákonným a svévolným způsobem. 

Žádná vysoká smluvní strana se nemůže sama zprostit ani zprostit jinou smluvní stranu odpovědnosti, která stíhá ji samotnou nebo jinou smluvní stranu v důsledku porušení, zmíněných v předchozím článku. 

Na žádost některé strany v konfliktu se zavede vyšetřování způsobem, jenž bude stanoven mezi zúčastněnými stranami, o každém tvrzeném porušení úmluvy. 

Nedosáhne-li se dohody o způsobu vyšetřování, dohodnou se strany o volbě rozhodčího, který stanoví, jakým způsobem postupovat. 

Jakmile bude zjištěno porušení, učiní mu strany v konfliktu konec a odstraní je jak možná nejrychleji. 

Tato úmluva jest sepsána v jazyce anglickém a francouzském. Obě znění jsou stejně závazná. 

Švýcarská spolková rada dá pořídit úřední překlady úmluvy do jazyka ruského a španělského. 

Tato úmluva, která bude mít dnešní datum, může být podepsána až do 12. února 1950 jménem mocností zastoupených na konferenci, která započala v Ženevě dne 21. dubna 1949. 

Tato úmluva bude ratifikována co možná nejdříve a ratifikační listiny budou uloženy v Bernu. 

O uložení každé ratifikační listiny bude pořízen zápis, jehož jeden ověřený opis zašle Švýcarská spolková rada všem mocnostem, jejichž jménem byla úmluva podepsána nebo jejichž jménem byl oznámen přístup. 

Tato úmluva nabude účinnosti šest měsíců poté, kdy byly uloženy nejméně dvě ratifikační listiny. 

Později nabude účinnosti pro každou z Vysokých smluvních stran šest měsíců po uložení její ratifikační listiny. 

Ve vztazích mezi mocnostmi, které jsou vázány Haagskou úmluvou o zákonech a obyčejích pozemní války, ať již jde o úmluvu z 29. července 1899 nebo o úmluvu z 18. října 1907, a které jsou stranami této úmluvy, doplní tato úmluva oddíl II. a III. Řádu připojeného ke zmíněným Haagským úmluvám. 

Ode dne nabytí účinnosti zůstane tato úmluva otevřena pro přístup každé mocnosti, jejímž jménem nebyla podepsána. 

Přístupy budou oznámeny písemně Švýcarské spolkové radě a nabudou účinnosti šest měsíců poté, kdy jí došly. 

Švýcarská spolková rada oznámí přístupy všem mocnostem, jejichž jménem byla úmluva podepsána nebo jejichž přístup jí byl oznámen. 

Za situace vylíčené v článcích 2 a 3 nabudou uložené ratifikace a přístupy, oznámené stranami v konfliktu před zahájením nepřátelství nebo okupace, anebo po něm, okamžitě účinnosti. Oznámení o ratifikacích nebo přístupech, došlých od stran v konfliktu, učiní Švýcarská spolková rada nejrychlejším způsobem. 

Každá z Vysokých smluvních stran bude mít možnost vypovědět tuto úmluvu. 

Výpověď bude oznámena písemně Švýcarské spolkové radě. Tato uvědomí o tomto oznámení vlády všech Vysokých smluvních stran. 

Výpověď nabude účinnosti jeden rok po jejím oznámení Švýcarské spolkové radě. Avšak výpověď oznámená v době, kdy vypovídající mocnost je zapletena do nepřátelství, nenabude účinnosti, dokud nebude uzavřen mír a v žádném případě, pokud nebudou skončeny operace spojené s propuštěním, repatriací a usazením osob chráněných touto úmluvou. 

Výpověď bude platit jen pro vypovídající mocnost. Nebude mít vliv na závazky, které budou strany v konfliktu i nadále nuceny dodržet ve smyslu zásad mezinárodního práva, jak plynou ze zvyklostí stávajících mezi civilizovanými národy, ze zákonů lidskosti a z požadavků veřejného svědomí. 

Švýcarská spolková rada dá tuto úmluvu zaregistrovat v sekretariátu Organisace Spojených národů. Švýcarská spolková rada zpraví také sekretariát Organisace Spojených národů o všech ratifikacích, přístupech a výpovědech, došlých k této úmluvě. 

Na důkaz toho podepsaní, předloživše své plné moci, podepsali tuto úmluvu. 

Dáno v Ženevě dne 12. srpna 1949 v jazyce anglickém a francouzském; originál bude uložen v archivu švýcarské konfederace. Švýcarská spolková rada zašle ověřený opis této úmluvy každému ze signatárních států, jakož i státům, které k ní přistoupí. 

Za Afghanistan:

M. Osman Amiri 

Za Albánskou lidovou republiku: 

S připojenými výhradami k článkům 10, 12 a 85

J. Malo

Za Argentinu: 

S připojenými výhradami 

Guillermo A. Speroni

Za Australii:

Norman R. Mighell 

s výhradou ratifikace¹⁾

Za Rakousko: 

Dr. Rud. Bluehdorn

Za Belgii: 

Maurice Bourquin

Za Běloruskou sovětskou socialistickou republiku: 

S výhradami k článkům 11 a 45 

Text výhrad je připojen 

Šéf delegace BSSR 

I. Kucejnikov

Za Bolívii: 

G. Medeiros

Za Brazílii: 

S připojenými výhradami 

Joao Pinto da Silva 

General Floriano De Lima Brayner 

Za Bulharskou lidovou republiku: 

S připojenými výhradami 

K. B. Svetlov 

Za Kanadu: 

S připojenou výhradou 

Max H. Wershof 

Za Chile: 

F. Cisternas Ortiz

Za Čínu: 

Wu Nan-Ju 

Za Kolumbii: 

Rafael Rocha Schloss 

Za Kubu: 

J. de la Luz Léon

Za Dánsko: 

Georg Cohn
Paul Ipsen
Bagge

Za Egypt: 

A. K. Safwat 

Za Ecuador:

Alex. Gastelú 

Za Španělsko: 

Luis Calderón 

Za Spojené státy americké:

Podepsáno s připojenou výhradou 

John Carter Vincent

Za Habeš: 

Gachaou Zelleke 

Za Finsko:

Reinhold Svento 

Za Francii: 

G. Cahen-Salvador 

Jacquinot

Za Řecko:

M. Pesmazoglou 

Za Guatemalu:

A. Dupont-Willemin 

Za Maďarskou lidovou republiku: 

 S připojenými výhradami 

Anna Kara 

Za Indii: 

D. B. Desai 

Za Iran: 

A. H. Meykadeh

Za Irskou republiku:

Sean MacBride 

Za Izrael: 

S připojenou výhradou 

M. Kahany 

Za Itálii: 

Giacinto Auriti 

Ettore Baistrocchi 

Za Libanon: 

Mikaoui

Za Lichtenštejnsko: 

Hrabě F. Wilczek 

Za Lucembursko: 

J. Sturm

Za Mexiko:

Pedro de Alba

W. R. Castro 

Za Monacké knížectví: 

M. Lozé 

Za Nicaraguu: 

Ad referendum 

Lifschitz

Za Norsko: 

Rolf Andersen

Za Nový Zéland: 

G. R. Laking 

S připojenými výhradami 

Za Pakistan: 

S. M. A. Faruki, M. G. 

A. H. Shaikh 

Za Paraguay: 

Conrad Fehr 

Za Nizozemí: 

S připojenou výhradou 

J. Bosch de Rosenthal 

Za Peru: 

Gonzalo Pizarro

Za republiku Filipiny: 

P. Sebastian²⁾ 

Za Polsko: 

S připojenými výhradami 

Julian Przybos 

Za Portugalsko: 

S připojenými výhradami 

G. Caldeira Coelho 

Za Rumunskou lidovou republiku: 

S připojenými výhradami 

I. Dragomir 

Za Spojené království Velké Britannie a Severního Irska: 

S připojenou výhradou 

Robert Craigie 

H. A. Strutt 

W. H. Gardner 

Za Vatikán: 

Philippe Bernardini 

Za El Salvador: 

R. A. Bustamante

Za Švédsko: 

S výhradou ratifikace J. V. krále švédského 

se schválením Riksdagu 

Staffan Söderblom 

Za Švýcarsko: 

Max Petitpierre 

Plinio Bolla 

div. plukovník Du Pasquier 

Ph. Zutter 

H. Meuli 

Za Sýrii: 

Omar El Djabri 

A. Gennaoui 

Za Československo: 

S připojenými výhradami 

Tauber

Za Turecko: 

Rana Tarhan 

Za Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku: 

S výhradami k článkům 11 a 45 

Text výhrad je připojen. 

V plné moci vlády USSR 

Profesor O. Bogomolec 

Za Svaz sovětských socialistických republik: 

S výhradami k článkům 11 a 45 

Text výhrad je připojen. 

Šéf delegace SSSR 

N. Slavin 

Za Uruguay: 

Rada plukovník Hector J. Blanco 

Za Venezuelu: 

A. Posse de Rivas 

Za Federativní lidovou republiku Jugoslávii:

S připojenými výhradami 

Milan Ristič 

Nemocniční a bezpečnostní oblasti jsou striktně vyhrazeny osobám zmíněným v článku 23 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli a v článku 14 Ženevské úmluvy z 12. srpna 1949 o ochraně civilních osob za války, jakož i personálu, který má na starosti organisaci a správu těchto oblastí a míst a péči o osoby, které jsou tam soustředěny. 

Osoby, které mají svůj stálý pobyt uvnitř těchto oblastí, mají však právo tam přebývat. 

Osoby, které jsou z jakéhokoliv důvodu v nemocniční a bezpečnostní oblasti, nesmějí vykonávat ani uvnitř ani vně tohoto pásma žádnou práci, která je v přímé souvislosti s vojenskými operacemi nebo s výrobou válečného materiálu. 

Mocnost, která zřídí nemocniční a bezpečnostní oblast, učiní všechna nutná opatření, aby tam byl zakázán přístup všem osobám, které nemají právo tam vstoupit nebo tam přebývat. 

Nemocniční a bezpečnostní oblasti musí vyhovovat těmto podmínkám:

a) musí zabírat jen malou část území kontrolovaného mocností, která je zřídila,

b) musí být řídce obydleny vzhledem k možnosti pojmout další osoby, 

c) musí být vzdáleny od a prosty všech vojenských objektů a všech důležitých průmyslových nebo správních zařízení, 

d) nesmějí ležet v krajích, které podle vší pravděpodobnosti mohou mít důležitost pro vedení války. 

Nemocniční a bezpečnostní oblasti jsou podrobeny těmto závazkům: 

a) dopravních spojů a dopravních prostředků, které v nich jsou, nesmí se užívat pro přepravu vojenských osob nebo vojenského materiálu, ani když by šlo o pouhý průjezd;

b) nesmějí být vojensky bráněny za žádných okolností.

Nemocniční a bezpečnostní oblasti budou označeny šikmými červenými pásy na bílém poli, umístěnými na okrajích oblasti a na budovách. 

Oblasti výlučně vyhrazené pro raněné a nemocné mohou být označeny červenými kříži (červenými půlměsíci, červenými lvy a slunci) v bílém poli. 

V noci mohou být rovněž označeny vhodným osvětlením.

Už v míru nebo hned po vypuknutí nepřátelství zašle každá mocnost všem Vysokým smluvním stranám seznam nemocničních a bezpečnostních oblastí zřízených na území, které kontroluje. Zpraví je o každé nové oblasti zřízené během konfliktu. 

Jakmile nepřátelská strana dostane toto oznámení, je oblast řádně zřízena. 

Má-li však nepřátelská strana za to, že jedna z podmínek předepsaných touto dohodou není zřejmě splněna, může odmítnout uznat oblast tím, že sdělí okamžitě své odmítnutí straně, které oblast podléhá, nebo může předložit uznání oblasti k rozhodnutí kontrolní komisí uvedené v článku 8.

Každá mocnost, která uzná jedno nebo několik nemocničních a bezpečnostních oblastí zřízených nepřátelskou stranou, má právo žádat, aby jedna nebo několik zvláštních komisí zjistily, zda oblasti vyhovují podmínkám a plní závazky stanovené v této dohodě. 

Za tím účelem budou mít členové těchto zvláštních komisí vždy volný přístup do jednotlivých oblastí a mohou tam i trvale bydlet. Budou jim poskytnuty všecky výhody, aby mohli vykonávat svou kontrolní činnost. 

Kdyby zvláštní komise zjistily skutečnosti, které podle jejich mínění odporují podmínkám této dohody, oznámí to ihned mocnosti, jíž oblast podléhá, a stanoví lhůtu nejvýš pěti dnů, aby závada byla odstraněna; uvědomí o tom mocnost, která oblast uznala. 

Nevyhoví-li po uplynutí této lhůty mocnost, jíž oblast podléhá, výzvě jí adresované, může nepřátelská strana prohlásit, že není vázána touto dohodou, pokud jde o zmíněnou oblast. 

Mocnost, která zřídila jednu nebo několik nemocničních a bezpečnostních oblastí, jakož i odpůrci, jimž bylo jejich zřízení oznámeno, jmenují osoby, které budou členy zvláštních komisí, o nichž je zmínka v článcích 8 a 9, nebo je dají jmenovat ochrannými mocnostmi nebo jinými neutrálními státy. 

Nemocniční a bezpečnostní oblasti nesmějí být za žádných okolností předmětem útoku, nýbrž budou vždy chráněny a respektovány stranami v konfliktu. 

V případě okupace území musí být nemocniční a bezpečnostní oblasti, které tam jsou, i dále respektovány a musí jich být používáno jako takových. 

Okupační mocnost může však změnit jejich určení, když byla předtím zabezpečila osud osob, které tam byly umístěny.

Tato dohoda bude se vztahovat také na místa, která by mocnosti určily k témuž účelu jako nemocniční a bezpečnostní oblasti. 

Výbory internovaných jsou oprávněny rozdělovat zásilky hromadné pomoci, které mají na starosti, všem internovaným podléhajícím administrativně jejich internačnímu místu, jakož i těm, kteří jsou v nemocnicích nebo ve věznicích a v jiných vězeňských ústavech. 

Zásilky hromadné pomoci se rozdílejí podle pokynů dárců a podle plánu vypracovaného výbory internovaných; rozdílení léčebných pomocných zásilek se však bude dít především v dohodě s vedoucími lékaři a tito mohou se v nemocnicích a lazaretech odchýlit od těchto pokynů v té míře, jak toho vyžadují potřeby jejich nemocných. V takto stanoveném rámci budou se tyto zásilky rozdělovat spravedlivě. 

Aby bylo možno zjistit jakost i množství došlého zboží a pořídit o tom podrobné záznamy určené pro dárce, budou členové výboru internovaných oprávněni odebrat se na nádraží a jiná místa v blízkosti internačního místa, kam hromadné pomocné zásilky docházejí. 

Výborům internovaných dostane se potřebných úlev, aby mohly kontrolovat, zda rozdílení zásilek hromadné pomoci ve všech odděleních a vedlejších budovách jejich tábora bylo provedeno podle jejich pokynů. 

Výbory internovaných jsou oprávněny vyplnit anebo dát vyplnit členy výborů internovaných v pracovních oddílech nebo vedoucími lékaři lazaretů a nemocnic, tiskopisy a dotazníky určené dárcům a týkající se hromadné pomoci (rozdílení, potřeba, množství atd.). Tyto tiskopisy a dotazníky, řádně vyplněné, budou bez prodlení zaslány dárcům. 

Aby mohly zajistit pravidelné rozdílení hromadné pomoci mezi internované svého internačního místa a případně čelit potřebě vzniklé při příjezdu nových kontingentů internovaných jsou výbory internovaných oprávněny vytvořit a udržovat postačitelné zásoby hromadné pomoci. Budou mít k tomu účelu vhodná skladiště; každé skladiště bude mít dva zámky: výbor internovaných bude mít klíč k jednomu, velitel internačního místa k druhému zámku. 

Vysoké smluvní strany, zejména mocnosti, v jejichž moci jsou internovaní, povolí, pokud je to jen možné a s výhradou úpravy týkající se zásobování obyvatelstva, nákupy veškerého zboží na svém území, které byly nutné za tím účelem, aby bylo možno rozdílet hromadnou pomoc internovaným; usnadní také zasílání peněžních prostředků a jiná finanční, technická nebo správní opatření učiněná za účelem těchto nákupů. 

Předchozí ustanovení nejsou na překážku právu internovaných přijímat hromadnou pomoc před příchodem do internačního tábora nebo během transportu, ani tomu, aby zástupci ochranných mocností, Mezinárodního komitétu Červeného kříže nebo jakékoli jiné lidumilné organisace pomáhající internovaným, která by měla za úkol dopravit tyto pomocné zásilky, mohli je rozdělit všemi jinými prostředky osobám, jimž jsou určeny. 

 I. Internační lístek

                        1. Přední strana

------------------------------------------------------------------

 Pošta civilních internovaných osob                  Porta prosto

                            Dopisnice

------------------------------------------------------------------

 Důležité:

     Tento  lístek  vyplní  každý

internovaný,      jakmile     byl

internován, a pokaždé, když změní          Ústřední kancelář

adresu   následkem   přesunu   do      pro informace o chráněných

jiného internačního místa nebo do             osobách

nemocnice.

     Tento lístek není totožný se         Mezinárodní komitét

zvláštním  lístkem,   který  může           Červeného kříže

internovaný poslat své rodině.

------------------------------------------------------------------

                         2. Zadní strana

------------------------------------------------------------------

 Pište čitelně hůlkovým písmem            1. Národnost

------------------------------------------------------------------

  2. Příjmení     3. Křestní jména        4. Křestní jméno otce

                    (plně vypsat)

 ...............................................................

  5. Datum narození                        6. Místo narození

  7. Zaměstnání

  8. Adresa před internováním

  9. Adresa rodiny

 ................................................................

------------------------------------------------------------------

*10. Internován dne

            (kde)

     Přichází z (nemocnice atd.)

*11. Zdravotní stav

------------------------------------------------------------------

 12. Nynější adresa

 13. Datum                         14. Podpis

------------------------------------------------------------------

*) Nehodící  se škrtněte  - Nic  nepřipisujte -  Viz vysvětlení na

   druhé straně.

------------------------------------------------------------------

           (Rozměry internačního lístku: 10 x 15 cm)

                            II. Dopis

  Pošta civilních

internovaných osob

   Porta prosto

                       Pan(í)

                       Ulice a číslo

                       Místo určení (hůlkovým písmem)

                       Kraj nebo okres

                       Země (hůlkovým písmem)

                       Odesilatel:

                       Příjmení a křestní jména

                       Datum a místo narození

                       Místo internování

                  (Rozměry dopisu: 29 x 15 cm)

                         III. Dopisnice

                        1. Přední strana

------------------------------------------------------------------

  Pošta civilních

internovaných osob                             Porta prosto

                             Dopisnice

                                    Pan(í)

O   P  D  I

d   ř  a  n                         Ulice a číslo

e   í  t  t

s   j  u  e                         Místo určení (hůlkovým písmem)

i   m  m  r

l   e     n                         Kraj nebo okres

a   n  a  a

t   í     č                         Země (hůlkovým písmem)

e      m  n

l      í  í

:   a  s

       t  č

    k  o  í

    ř     s

    e  n  l

    s  a  o

    t  r  :

    n  o

    í  z

       e

    j  n

    m  í

    é  :

    n

    a

    :

------------------------------------------------------------------

                         2. Zadní strana

------------------------------------------------------------------

                                               Datum:

 ...............................................................

 ...............................................................

 ...............................................................

 ...............................................................

 ...............................................................

 ...............................................................

              Pište velmi čitelně a jen na řádcích

------------------------------------------------------------------

                 (Rozměry dopisnice: 10 x 15 cm)

-----------------------------------------------------------------

____________________

*) Počínajíc stranou 27. 

*) Rozhodnutí smíšené lékařské komise nechť se zakládá ve značné míře na pozorování lékařů tábora a lékařů-krajanů válečných zajatců nebo na prohlídce odborných lékařů, příslušníků mocnosti, v jejíž moci jsou zajatci. 

1) Resoluce nejsou v Příloze Sbírky zákonů otištěny. 

1) Zástupce Australie prohlásil při podpisu, že jeho vláda hodlá si zachovati právo připojiti výhrady při ratifikaci. 

2) Viz Prohlášení delegací. 

2) "Tento podpis podléhá schválení filipinského senátu podle předpisů ústavy."

Tato úmluva jest sepsána v jazyce anglickém a francouzském. Obě znění jsou stejně závazná. 

Článek 11
Pokud jde o článek 11, neuzná vláda Československé republiky, že je po právu žádost mocnosti, v jejíž moci jsou chráněné osoby, aby neutrální stát nebo mezinárodní organisace nebo lidumilná organisace převzala funkce, které příslušejí podle této úmluvy ochranným mocnostem vůči chráněným osobám, jestliže k tomu nedá svůj souhlas vláda, jejímiž jsou příslušníky.

Článek 45
Pokud jde o článek 45, neuzná vláda Československé republiky, že je po právu, aby mocnost, která provádí přesun zajatců, byla zproštěna odpovědnosti za aplikaci úmluvy, byť i jen na dobu, po kterou budou tyto chráněné osoby svěřeny mocnosti, která souhlasila s jejich přijetím.