O Úmluvě a ESLP

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Obecně k Úmluvě

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“ nebo „EÚLP“) byla vytvořena na půdě Rady Evropy, mezinárodní organizace založené státy v roce 1949. Úmluva byla podepsána dne 4. listopadu 1950 v Římě a nabyla účinnosti dne 3. září 1953.

Text Úmluvy je členěn do tří hlav: hlava I obsahuje katalog zaručených lidských práv a základních svobod, hlava II upravuje kontrolní mechanismus Úmluvy a závěrečná ustanovení jsou soustředěna do hlavy III.

Text původní Úmluvy byl v průběhu let modifikován několika revizními protokoly a doplněn několika protokoly dodatkovými. Šest těchto protokolů mělo za cíl rozšířit katalog chráněných lidských práv a základních svobod (Protokoly č. 1, 4, 6, 7, 12 a 13), předmětem devíti byla úprava kontrolního mechanismu Úmluvy (2, 3, 5, 8, 9, 10, 11, 14 a 14bis, 15 a 16). Od června, resp. října 2013 jsou nově otevřeny státům k podpisu Protokoly č. 15 a 16, které rovněž upravují kontrolní mechanismus Úmluvy.

V České republice (resp. tehdejší České a Slovenské Federativní Republice) byla Úmluva – ve znění revizních Protokolů č. 3, 5 a 8 a spolu s Protokoly č. 1, 2, 4, 6 a 7 – vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992. Další ratifikované (a účinné) protokoly byly vyhlášeny takto: Protokol č. 9 pod č. 41/1996 Sb., Protokol č. 11 pod č. 243/1998 Sb., Protokol č. 13 pod č. 114/2004 Sb. m. s. a Protokol č. 14 pod č. 48/2010 Sb. m. s. Protokol č. 15 Česká republika ratifikovala v březnu 2015, protokol nabyl účinnosti 1. srpna 2021. Protokol č. 12 Česká republika podepsala, ale zatím neratifikovala, Protokol č. 16 prozatím ani nepodepsala (již ratifikovaný Protokol č. 10 vyhlášen nebyl, neboť než stihl nabýt účinnosti, pozbyl v důsledku Protokolu č. 11 svého významu; Protokol č. 14bis, aniž jej Česká republika ratifikovala, byl zrušen dnem nabytí účinnosti Protokolu č. 14).

Autentická jsou pouze původní anglická a francouzská znění Úmluvy a protokolů k ní. Český text uveřejněný ve Sbírce zákonů, resp. Sbírce mezinárodních smluv je úředním překladem těchto autentických znění, a je tudíž vlastně pouze pomůckou pro výklad Úmluvy, nikoli samotným zněním Úmluvy. Vlastní překlad Úmluvy do českého jazyka uveřejnil i Evropský soud pro lidská práva na svých internetových stránkách (tento překlad lze označit za přesnější než překlad uveřejněný ve Sbírce zákonů, resp. Sbírce mezinárodních smluv, avšak i tento překlad je toliko pomůckou pro výklad Úmluvy a nikoli jejím zněním).

ESLP a řízení před ním

Na Evropský soud pro lidská práva („ESLP“ nebo „Soud“), tvořený stejným počtem soudců, jako je smluvních stran Úmluvy (nyní 46), se obracejí zejména jednotlivci (fyzické či soukromé právnické osoby) nebo skupiny jednotlivců (tuto možnost mají i státy, děje se tak ale zcela výjimečně).

Podané stížnosti musejí splňovat tzv. podmínky přijatelnosti. Zejména musejí být podány až po vyčerpání všech účinných vnitrostátních prostředků nápravy a ve lhůtě čtyř měsíců od konečného vnitrostátního rozhodnutí (v případě stížností na Českou republiku je posledním vnitrostátním prostředkem nápravy zpravidla ústavní stížnost, což neplatí např. v případě nepřiměřené délky soudního řízení). Přístup k ESLP je nicméně relativně snadný, neboť – alespoň v prvních fázích řízení – lze komunikovat v úředním jazyce jakékoli ze smluvních stran Úmluvy (nikoli pouze v angličtině či francouzštině jakožto úředních jazycích ESLP), není třeba být právně zastoupen advokátem a není třeba platit žádné soudní poplatky (ani v případě neúspěchu nehradí stěžovatel žádné náklady protistrany či ESLP).

Řízení probíhají v drtivé většině případů čistě písemně, pouze výjimečně koná ESLP veřejné ústní jednání. Stížnosti zpracovává kancelář ESLP. Stížnosti, které se již na základě informací a dokumentů předložených stěžovatelem jeví být z nějakého důvodu nepřijatelné (pro nesplnění formálních podmínek, zjevnou neopodstatněnost a jiné), jsou odmítány samosoudci, případně tříčlennými výbory soudců nebo sedmičlennými senáty. Pokud nejsou stížnosti prohlášeny za nepřijatelné, jsou zasílány žalovaným vládám k vyjádření. Na podkladě vyjádření obou stran poté výbor (ve věcech, které jsou předmětem ustálené judikatury), nebo senát rozhoduje o přijatelnosti a o odůvodněnosti jednotlivých námitek obsažených ve stížnosti.

Řízení se zpravidla dělí do dvou fází. V první ESLP vyzve strany, aby se ve lhůtě tří měsíců pokusily dosáhnout smírného urovnání. Nezřídka ESLP předkládá stranám rovněž návrh podmínek smíru zahrnující částku, kterou by měla vláda stěžovateli uhradit. Smírné urovnání podléhá dohledu ESLP, který o něm vydá rozhodnutí. Smír lze uzavřít v kterékoliv fázi řízení. Je-li vláda nakloněna možnosti smírného řešení, ale stěžovatel s podmínkami nesouhlasí, může vláda učinit tzv. jednostranné prohlášení. V něm výslovně uzná, že došlo k porušení práv stěžovatele, a zaváže se k úhradě určité – zpravidla Soudem navrhované – částky. Také jednostranné prohlášení podléhá přezkumu ESLP. Při splnění určitých podmínek návrhu vyhoví a stížnost vyškrtne ze seznamu případů. Po uplynutí tříměsíční lhůty začíná druhá – sporná – fáze řízení, kdy ESLP uloží vládě, aby ve lhůtě tří měsíců předložila stanovisko k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti. Posléze dá ESLP znovu prostor stěžovateli, aby reagoval na stanovisko vlády a aby vyčíslil a doložil své nároky. Také vláda může na toto vyjádření reagovat doplňujícím stanoviskem. Pokud ESLP shledá alespoň u jedné z námitek porušení práva či svobody zaručených Úmluvou, může stěžovateli přiznat tzv. spravedlivé zadostiučinění, které může zahrnovat náhradu majetkové a nemajetkové újmy a nákladů řízení. Po vydání rozsudku mohou strany žádat – jde-li o rozsudek senátu – o postoupení věci velkému senátu; této žádosti je však vyhověno pouze ve výjimečných případech závažných otázek týkajících se výkladu a používání Úmluvy.

V případě odsuzujících rozsudků se celý kontrolní mechanismus Úmluvy uzavírá rezolucí Výboru ministrů Rady Evropy, kterou tento osvědčuje, že dotčený stát splnil všechny povinnosti, které pro něj z rozsudku vyplývají. Kromě včasného zaplacení případně přiznaného spravedlivého zadostiučinění k těmto povinnostem patří přijetí opatření k nápravě situace individuálního stěžovatele, pakliže této nápravy není nebo nemůže být dosaženo prostřednictvím zaplacení zadostiučinění, a přijetí obecných opatření, jimiž má být vyloučeno případně hrozící opakování podobných porušení v budoucnu. Tímto obecným opatřením může být i přijetí nového či změna stávajícího právního předpisu, nebo změna rozhodovací praxe. Závaznosti a výkonu rozsudků se podrobněji věnuje kapitola 1.3.2.

Přehledné schéma jednotlivých fází vyřizování stížnosti lze najít zde.

Judikatura ESLP

Rozhodnutí ESLP: forma a struktura

ESLP dbá na strukturu svých rozsudků a rozhodnutí, což následně čtenářům velmi usnadňuje orientaci v textu jednotlivých judikátů.

ESLP vydává – pomineme-li posudky (advisory opinion / avis consultatif – článek 47 Úmluvy; Protokol č. 16) – dva základní druhy rozhodnutí, a to rozhodnutí (decision / décision – v českém prostředí bychom mohli hovořit o usnesení) a rozsudky (judgment / arrêt). Rozhodnutí se nejčastěji týká přijatelnosti stížnosti. Rozsudkem je zpravidla rozhodnuto o odůvodněnosti stížnosti, tedy zda došlo či nedošlo k porušení Úmluvy, případně o spravedlivém zadostiučinění; velký senát ESLP po postoupení věci po vydání rozsudku senátu rozhoduje také rozsudkem.

Standardní struktura rozsudku je zpravidla následující:

ÚVODNÍ STRANA:

  • logo ESLP
  • označení sekce, která o věci rozhodovala, jde-li o rozsudky výborové či senátní, případně označení „velký senát“
  • název věci (CASE OF X v. STATE Y / AFFAIRE X c. ÉTAT Y)
  • číslo stížnosti (ve struktuře typu 12345/06 podle pořadí registrace stížnosti v daném roce)
  • označení typu rozhodnutí (judgment / arrêt)
  • cca od roku 2021 rámeček se stručnou charakteristikou podstaty stížnosti a závěrů ESLP
  • místo vydání rozsudku (Strasbourg)
  • datum zveřejnění rozsudku a informaci o tom, zda a od kdy je pravomocný

ÚVOD

  • obsahuje především číslo a složení rozhodovací formace, která věc rozhodovala, a datum konání porady

ŘÍZENÍ (procedure / procédure)

  • tato část obsahuje popis dosavadního řízení před ESLP, zejména jméno stěžovatele, datum podání stížnosti, jméno právního zástupce stěžovatele, jméno zástupce vlády, dále některé úkony, které byly ve věci učiněny (zejména datum oznámení stížnosti vládě, případně vydaná rozhodnutí o přijatelnosti dané stížnosti a další), někdy také shrnutí předmětu stížnosti či jména osob, které se účastnily ústního jednání, pokud ve věci proběhlo

SKUTKOVÝ STAV (the facts / en fait)

  • tato část je nejčastěji členěna na dva oddíly, a to:
    • Skutkové okolnosti případu (the circumstances of the case / les circonstances de l’espèce), obsahující shrnutí skutkových okolností věci, které podle potřeby může být ještě dále vnitřně členěno, pokud je věc skutkově složitá, případně pokud se týká více oddělitelných událostí
    • Relevantní vnitrostátní právo a praxe (relevant domestic law and practice / le droit et la pratique internes pertinents), obsahující nejčastěji shrnutí částí textů právních předpisů a judikatury soudů; pokud je relevantní též mezinárodní právo, může být nadpis tohoto oddílu příslušným způsobem upraven, nebo může být vytvořen další zvláštní oddíl

PRÁVNÍ POSOUZENÍ (the law / en droit)

  • tato část obsahuje vlastní právní argumentaci ESLP
  • pakliže se rozhoduje současně o přijatelnosti i odůvodněnosti stížnosti, což je pravidlem, posoudí ESLP nejprve přijatelnost a poté odůvodněnost stížnosti, ať už stížnosti jako celku, nebo jednotlivých námitek v ní uplatněných
  • pokud je námitek porušení více, je část členěna na oddíly po jednotlivých tvrzených porušeních Úmluvy (alleged violation of Article X of the Convention / sur la violation alléguée de l’article X de la Convention), přičemž argumentace k jednotlivým námitkám je členěna takto (nebo – pokud není formálně strukturována – alespoň následuje v tomto pořadí):
  • shrnutí námitky stěžovatele
  • citace relevantních ustanovení Úmluvy
  • shrnutí argumentů stran
  • argumentace ESLP, přičemž nejprve ESLP připomene relevantní zásady vyplývající z dosavadní judikatury a následně je použije na skutkové okolnosti projednávané věci (tato pasáž, zejména pak shrnutí obecných zásad, je pro navrhovatele právních předpisů nejdůležitější)
  • závěr o porušení či neporušení Úmluvy
  • dospěl-li ESLP k závěru, že došlo k porušení Úmluvy, následuje samostatný oddíl týkající se použití článku 41 Úmluvy, tedy otázky spravedlivého zadostiučinění

VÝROKOVÁ ČÁST

  • obsahuje výroky k přijatelnosti a odůvodněnosti jednotlivých námitek a případně výrok týkající se spravedlivého zadostiučinění, včetně uvedení přesného poměru hlasů

PODPISY PŘEDSEDY DANÉ ROZHODOVACÍ FORMACE a TAJEMNÍKA SEKCE

ODDĚLENÁ STANOVISKA

  • pokud se všichni soudci zcela neshodli na všech výrocích nebo odůvodnění rozsudku, mohou k němu být připojena oddělená stanoviska soudců (nesouhlasná v případě nesouhlasu s některým z výroků, souhlasná v případě nesouhlasu s odůvodněním)

Jak se zorientovat v relevantní judikatuře a jak efektivně číst rozsudky ESLP

Rozsudky ESLP mají zpravidla několik desítek stran textu. V extrémních případech mohou čítat i stovky stran textu. Pakliže k řešené právní otázce existuje třeba i jen desítka relevantních rozsudků, stojí čtenář před nesnadným úkolem, jak se v rozumném čase vypořádat s objemem materiálu, který má třeba 300 či 400 stran, a často i mnohem více. Je tedy dobré vědět nejen jak jednotlivé rozsudky vypadají a jak jsou vnitřně členěny, ale i na které rozsudky se zaměřit a jak v nich efektivně, snadno a rychle, nalézt hledané informace. V tomto ohledu by si měl čtenář pamatovat následující:

Zaprvé, je třeba si uvědomit, že ne všechny rozsudky mají stejný význam a váhu. Rozsudky sedmnáctičlenného velkého senátu požívají přirozeně vyšší autority než rozsudky sedmičlenných senátů, neboť ty musí judikaturu velkého senátu následovat. Obdobný vztah platí mezi rozsudky senátními a výborovými.

Zadruhé, existuje-li k danému tématu vícero rozsudků vydaných týž rozhodovací formací, je radno se přednostně seznámit s rozsudkem pozdějšího data. Judikatura ESLP se dynamicky vyvíjí, a proto je vždy žádoucí vycházet z obecných zásad, které jsou formulovány, pokud možno, v recentní rozhodovací praxi.

A konečně zatřetí, je tu také pomocné hledisko významnosti. Klasifikaci významnosti jednotlivých rozsudků a rozhodnutí provádí sám ESLP podle následujících kritérií:

  • 1 (Vysoká důležitost) – rozhodnutí významným způsobem přispívající k rozvoji, vyjasnění či úpravě judikatury ESLP, ať již v obecné rovině či ve vztahu k určitému státu. Náleží sem i rozhodnutí, která byla ESLP určena k publikaci v jeho oficiální roční sbírce rozhodnutí (Reports of Judgments and Decisions).
  • 2 (Střední důležitost) – jiná rozhodnutí, která, ačkoli nepřispívají významně k rozvoji, vyjasnění či úpravě judikatury ESLP, nejsou pouhou aplikací stávající judikatury.
  • 3 (Nízká důležitost) – ostatní rozhodnutí, která nemají zásadní právní význam, zejména proto, že toliko aplikují stávající judikaturu.

Jakou významnost ESLP konkrétnímu rozsudku přiřadil, lze zjistit po přepnutí na kartu Podrobnosti o případu (case details / fiche detailleés) v levé horní části obrazovky. Databáze HUDOC následně umožňuje filtrovat výsledky vyhledávání podle kritéria významnosti v levém postranním panelu. Tuto vyhledávací funkcionalitu zná i národní databáze vybrané judikatury ESLP (eslp.justice.cz).

Začtvrté, jelikož jsou rozsudky velmi podrobné a mnohdy velmi dlouhé, nemusí být vždy nejvhodnější, ba ani nutné, číst je od začátku do konce.

Skutkový stav je obvykle popsán až zbytečně podrobně, neboť obsahuje i rekapitulaci vnitrostátního řízení. Pro rozhodnutí ESLP ale bývá zpravidla významná jen část. Vnitrostátní soudy se věcí obvykle zabývají z více hledisek, než je naplnění Úmluvy. Shrnutý obsah jejich rozhodnutí je tedy leckdy širší, než co z nich je nakonec významné pro rozhodnutí ESLP.

Pro získání základní představy, čeho se rozsudek týká, zpravidla postačí seznámit se s:

  • rámečkem se stručnou a heslovitou charakteristikou podstaty stížnosti na úvodní straně (od roku 2021),
  • vymezení právní otázky, které se případ týká, na druhé straně v části věnované řízení (není ovšem k dispozici vždy),
    odstavcem v úvodu části odůvodnění ESLP, který zpravidla shrnuje klíčové skutkové okolnosti věci a námitky stěžovatelů.

Teprve když se rozsudek zdá být relevantní, dává smysl se podrobněji zaměřit na vlastní hodnocení ESLP. Nejprve doporučujeme přečíst obecné zásady, kterými danou právní otázku ESLP hodnotil, a teprve poté, jak tyto obecné zásady použil na dané skutkové okolnosti. Ty jsou, jak bylo uvedeno výše, stručně shrnuty na úvod části k aplikaci obecných zásad na posuzovanou věc.

Dále může pomoci podívat se na odlišná stanoviska, jsou-li v rozsudku obsažena. Čtenáři ukáží, co bylo mezi soudci sporné a z jakých důvodů, případně čím je rozsudek významný. Pomohou mu též lépe pochopit odůvodnění většiny, např. proč se zaměřila na určité aspekty a proč jsou v odůvodnění použity určité formulace.

Teprve když čtenář získá o obsahu rozsudku tyto informace, je dobré, potřebuje-li se s rozsudkem seznámit skutečně podrobně, aby rozsudek četl od začátku do konce. S informacemi, které již o rozsudku má, se pak snáze v textu orientuje a dokáže rozlišit podstatné a méně významné aspekty případu.

Závaznost rozsudků ESLP

V článku 46 Úmluvy se smluvní strany Úmluvy zavázaly řídit se konečnými rozsudky ESLP ve všech případech, v nichž jsou stranami (odstavec 1), přičemž nad výkonem rozsudků dohlíží Výbor ministrů Rady Evropy (odstavec 2). Z toho kromě jiného vyplývá, že rozsudek, ve kterém ESLP shledá porušení Úmluvy, ukládá žalovanému státu právní povinnost nikoli jen zaplatit dotčeným osobám částky přisouzené z titulu spravedlivého zadostiučinění, ale také zvolit – pod dohledem Výboru ministrů – obecná, případně též individuální opatření, která by měla být přijata ve vnitrostátním právním řádu či praxi s cílem ukončit porušení shledané ESLP a napravit v maximální možné míře jeho následky. Žalovanému státu zůstává volnost – pod dohledem Výboru ministrů – zvolit si prostředky, kterými dostojí své právní povinnosti stanovené v článku 46 Úmluvy, pokud tyto prostředky jsou slučitelné se závěry uvedenými v daném rozsudku ESLP.

Povinnost zakotvená v čl. 46 odst. 1 Úmluvy je meziná­rod­něprávním závazkem státu jako celku, z pohledu mezinárodního práva je naprosto lhostejné, který orgán daného státu zajistí splnění tohoto závazku. Státy se rovněž nemohou vymlouvat na to, že povinnost dostát tomuto závazku naráží na určité překážky, byť by jimi byla samotná Ústava. Z pohledu mezinárodního práva je tedy vcelku indiferentní, jaké konkrétní postavení zaujímá Úmluva v právním řádu daného státu.

ESLP nemá – na rozdíl například od českého Ústavního soudu – pravomoc zrušit napadená rozhodnutí vnitrostátních orgánů. V rovině individuálních opatření má odsouzený stát ve vztahu ke stěžovateli, kromě výslovně stanovené povinnosti zaplatit mu spravedlivé zadostiučinění, pokud mu je ESLP přiznal, ještě další povinnosti, a to především povinnost ukončit porušování Úmluvy, pokud stále trvá, a uvést stěžovatele do situace, v jaké by se byl nacházel, pokud by k porušení Úmluvy nedošlo (restitutio in integrum). V případech, kdy ESLP shledal porušení práva na spravedlivý proces, to zpravidla znamená umožnit stěžovateli na návrh obnovu vnitrostátního řízení (srov. § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). U porušení majetkových práv může být vhodnou formou nápravy v individuální rovině typicky navrácení věci stěžovateli.

V rovině obecných opatření má odsouzený stát povinnost přijmout taková opatření, kterými účinně zajistí, že porušení Úmluvy obdobné tomu, které ESLP shledal v rozsudku, se v budoucnu nebude opakovat. Rozsudek ESLP totiž zpravidla obsahuje výklad některých ustanovení Úmluvy a také autoritativní rozhodnutí, že skutek v rozsudku popsaný je v rozporu s takto interpretovanými ustanoveními Úmluvy. Obsahuje tedy určitou konkretizaci obecné povinnosti stanovené v článku 1 Úmluvy zaručit každému, kdo podléhá jurisdikci daného státu, v Úmluvě uvedená lidská práva a základní svobody. Tato konkretizace dotčený stát upozorňuje na to, že pokud by byly ESLP předloženy jiné skutky, které by byly v relevantních aspektech shodné se skutkem, v němž předtím shledal porušení Úmluvy, dojde ESLP ke stejnému závěru (v tomto směru se hovoří o výkladové závaznosti či o normativním anebo precedenčním působení judikatury ESLP). Pakliže tedy z rozsudku ESLP vyplývá, že důvod či jeden z důvodů shledaného porušení Úmluvy spočívá v právní úpravě, je odsouzený stát povinen příslušnou právní úpravu změnit, jestliže nedostatek této právní úpravy nelze překonat tím, že bude jiným vhodným způsobem zajištěno, že napříště bude vykládána a uplatňována v souladu s požadavky Úmluvy.

Výkladová závaznost rozsudku se však nedotýká pouze státu, který byl v daném případě odsouzen, ale všech států, v nichž může dojít ke skutku, který bude v relevantních aspektech shodný se skutkem, o němž bylo v daném rozsudku ESLP rozhodnuto. Stát proto musí při tvorbě právních předpisů zohledňovat nejen rozsudky ESLP ve věcech, v nichž byl stranou, ale též judikaturu ESLP vydanou v řízeních proti ostatním smluvním státům Úmluvy.

Ústavní soud v této souvislosti konstatoval (nález sp. zn. I. ÚS 310/05, ze dne 15. listopadu 2006):

„[…] relevance rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality. […]
[…] obsah závazného rozsudku ESLP ve věci proti České republice představuje pro ČR závazek, jenž pro ni vyplývá z mezinárodního práva. Česká republika je povinna nejen podle mezinárodního práva, ale i s odkazem na ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy takové závazky dodržovat. […]
Orgány veřejné moci jsou povinny přihlížet k judikatuře ESLP jak ve věcech, kde rozhodoval v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se sice týkají jiného členského státu Evropské úmluvy, pokud tyto věci mají, podle své povahy, význam též pro interpretaci Evropské úmluvy v českém kontextu. […].“

Platnost výše uváděných závěrů prvního senátu Ústavního soudu byla později potvrzena i usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 26/11. K širšímu pojetí závaznosti štrasburské judikatury se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 16. května 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16, ve kterém upozornil, že:

 „[č]eské soudy přitom musí pracovat se širší normativní závazností judikatury ESLP, která se vztahuje nejen na rozhodnutí vůči České republice, ale i na rozhodnutí proti jiným smluvním státům Úmluvy. Povinnost zohledňovat judikaturu ESLP při vnitrostátní aplikaci Úmluvy je nejenom mezinárodněprávním závazkem České republiky, ale také vnitrostátně uloženou ústavní povinností plynoucí z čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy.“

Zdroje judikatury ESLP

Oficiálním zdrojem judikatury ESLP je databáze HUDOC, dostupná na internetových stránkách ESLP (hudoc.echr.coe.int). Jsou zde zveřejněny všechny rozsudky a všechna rozhodnutí ESLP (s výjimkou těch „rozhodnutí“ o stížnostech, která nejsou formálně vyhotovována) a vybraná rozhodnutí bývalé Evropské komise pro lidská práva. Většina rozhodnutí je publikována pouze v jednom z úředních jazyků ESLP, tedy francouzštině nebo angličtině, výjimečně – zpravidla u starších judikátů nebo v poslední době u rozsudků velkého senátu – v obou jazycích. Databáze je také postupně doplňována o překlady do různých dalších jazyků podle toho, jak jsou dány k dispozici zejména ze strany jednotlivých států. Od ledna 2016 jsou do databáze HUDOC postupně vkládány i některé překlady a anotace, které jsou obsaženy v databázi judikatury ESLP v českém jazyce (viz dále).

V říjnu 2015 Ministerstvo spravedlnosti spustilo databázi vybrané judikatury ESLP v českém jazyce (eslp.justice.cz). Databáze obsahuje úřední překlady všech rozsudků ESLP vydaných ve věcech proti České republice, překlady některých významných rozsudků ESLP vydaných ve věcech proti jiným smluvním státům, anotace všech rozhodnutí ESLP o přijatelnosti stížností podaných proti České republice a anotace významných rozsudků a rozhodnutí ESLP vydaných proti jiným smluvním státům.

Rozsudky a rozhodnutí proti jiným státům jsou k anotování vybírány a zpracovány Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před mezinárodními orgány ochrany lidských práv ve spolupráci s analytickými útvary Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a Kanceláře veřejného ochránce práv. Při výběru judikátů ESLP je dbáno na to, aby databáze pokrývala pokud možno všechny oblasti, kterých se Úmluva a judikatura ESLP týká, a aby právní otázky řešené v rozsudku ESLP byly relevantní a významné pro české právní prostředí. Anotace začaly být zpracovávány v říjnu 2012 v rozsahu cca 10 rozsudků a rozhodnutí ESLP měsíčně.

Překlady rozsudků proti jiným státům jsou do databáze vkládány na základě dohody o výměně dat se společností Wolters Kluwer ČR, a.s. Jedná se o rozsudky, které byly publikovány v časopisu Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (viz dále).

PŘEKLADY ROZHODNUTÍ

Kromě úplných překladů a anotací v českém jazyce, které jsou k dohledání v databázi eslp.justice.cz, jsou překlady některých rozsudků a rozhodnutí ESLP k nalezení též v následujících zdrojích.

Mírně krácené překlady jsou publikovány v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva („žlutá sbírka“), který vydává čtyřikrát ročně nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s. Překlady pořízené Ministerstvem spravedlnosti a překlady publikované v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva jsou obsaženy v modulu „Judikatura“ elektronického systému právnických informací ASPI.

Zkrácené překlady judikatury ESLP vycházejí také ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Výběru důležitých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro justiční praxi z pohledu Nejvyššího soudu („modrá sbírka“), kterou čtyřikrát ročně publikuje Nejvyšší soud.

Při práci s překlady je třeba myslet na to, že rozhodující je samozřejmě vždy původní anglické nebo francouzské znění rozhodnutí ESLP, publikované v databázi judikatury HUDOC.

INFORMACE O ROZHODNUTÍCH (monitoringy, shrnutí, komentáře)

  • Zpravodaj kanceláře vládního zmocněnce (vychází čtvrtletně a pouze elektronicky) obsahuje anotace aktuálních rozsudků a rozhodnutí ESLP přehledně členěné podle právních oblastí, kterých se judikát týká; Zpravodaj KVZ obsahuje též informace o nových stížnostech, které byly vládě České republiky zaslány k vyjádření, o průběhu výkonu rozsudků ESLP a o případech, které byly postoupeny velkému senátu ESLP
  • časopis Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (Wolters Kluwer ČR, a.s.; vychází čtyřikrát ročně) obsahuje zpravidla 4 překlady a 2 komentáře rozsudků ESLP, anotace významných nejnovějších rozsudků a rozhodnutí ESLP proti České republice a monitoring aktuální judikatury ESLP
  • časopis Soudní rozhledy (C. H. Beck; vychází měsíčně) obsahuje monitoring aktuální judikatury ESLP
  • časopis Jurisprudence (Wolters Kluwer ČR; vychází osmkrát ročně) obsahuje monitoring ak­tuální judikatury ESLP
  • Bulletin lidských práv Centra pro lidská práva a demokracii (Centrum pro demokratizaci a lidská práva; vychází měsíčně) obsahuje články věnující se judikatuře ESLP
  • v říjnu 2022 ESLP spustil zvláštní platformu k šíření informací o judikatuře ESLP ECHR-KS („Knowledge Sharing Platform“); obsahuje průběžně aktualizované, tematicky a kontextuálně zaměřené rozbory judikatury ESLP ke konkrétním ustanovením Úmluvy (průvodce judikaturou ESLP; tzv. „Case-Law Guides“) nebo k vybraným okruhům právních otázek (tematická shrnutí judikatury; tzv. „Factsheets“) i pravidelné měsíční informační zprávy o nejvýznamnějších rozsudcích a rozhodnutích za dané období (tzv. „Case Law Information Notes“), to vše zpravidla v anglickém i francouzském jazyce
  • specializované blogy: např. Strasbourg Observers či ECHR BLOG (oba v angličtině), na obou lze najít odkazy na další blogy

LITERATURA (výběr)

  • v češtině:
    • Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012
    • Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021
    • Konůpka, P. a kol. Evropská úmluva o lidských právech: Praktický průvodce. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2022
    • Hubálková, E.: Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha: Linde, 2003
    • Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Vimperk: IFECa SEVT, 2003
    • Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha:, ORAC, 2002
  • ve slovenštině:
    • Svák, J.: Ochrana ľudských práv (v troch zväzkoch). Bratislava: Eurokódex, 2011
    • Pirošíková, M.: Komentár k vybraným článkom Dohovoru o ochraně ľudských práv a základných slobôd. Bratislava: Euroiuris, 2008
  • v angličtině:
    • Harris, D., O’Boyle, M., Bates, E., Buckley, C.: Law of the European Convention on Human Rights. 4rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2018
    • Leach, P.: Taking a Case to the European Court of Human Rights. 4th ed. Oxford: Oxford University Press, 2019
    • Ovey, C., White, R. C. A. and Jacobs, F. G.: The European Convention on Human Rights. 8th ed. Oxford: Oxford University Press 2020
    • Reid, K.: A Practitioner’s Guide to the European Convention on Human Rights. 6th ed. Sweet & Maxwell, 2019
  • ve francouzštině:
    • Renucci, F.: Droit européen des droits de l’homme. 9e édition, Paris: LGDJ, 2021
    • Sudre, F.: Droit européen et international des droits de l’homme. 16e édition, Paris : Presses Universitaires de France, 2023
  • v němčině:
    • Karpenstein, U., Mayer, F. C.: EMRK Europäische Menschenrechtskonvention: Konvention zum Schutz der Menschenrechte und Grundfreiheiten / Kommentar. 3. Aufl. München: Verlag C. H. Beck, 2022
    • Meyer-Ladewig, J., Europäische Menschenrechtskonvention. Handkommentar. 5. Aufl. Baden-Baden: Nomos, 2023
    • Frowein, J. A., Peukert, W.: Europäische Menschenrechtskonvention:EMRK-Kommentar. 3.Aufl., Kehl: N. P. Enegle Verlag, 2009
    • Grabenwarter Ch., Pabel K.: Europäische Menschenrechtskonvention. 7. Aufl., München: Verlag C. H. Beck, 2021
    • Grote, R., Marauhn, T. (eds.): EMRK/GG – Konkordanzkommentar zum europäischen und deutschen Grundrechtsschutz. 2. Aufl., Tübingen: Mohr Siebeck, 2013

Zásady výkladu a používání Úmluvy

Obecné zásady

Při výkladu Úmluvy se ESLP v prvé řadě řídí pravidly, která jsou obsažena v článcích 31 až 33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (č. 15/1988 Sb.). Základním pravidlem je, že význam Úmluvy musí být určen v dobré víře v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům použitým v Úmluvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu Úmluvy. ESLP v této souvislosti zdůrazňuje, že je nutno zohlednit skutečnost, že Úmluva je smlouvou, jejímž účelem je účinná ochrana lidských práv (Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03, rozsudek velkého senátu ze dne 29. ledna 2008). Úmluvu je třeba též vykládat jako jeden celek tak, aby byl zachován její vnitřní soulad a harmonie mezi jejími jednotlivými ustanoveními (Stec a ostatní proti Spojenému království, č. 65731/01 a 65900/01, rozhodnutí velkého senátu ze dne 6. července 2005). Z tohoto důvodu také platí, že, je-li jeden pojem užit ve více ustanoveních Úmluvy, je třeba tento pojem vykládat ve všech příslušných ustanoveních stejně (Sergey Zolothukin proti Rusku, č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009). Úmluva se samozřejmě nenachází v právním vakuu, a tak je nutné ji vykládat v souladu s dalšími relevantními pravidly a zásadami mezinárodního práva použitelnými ve vztazích mezi smluvními stranami Úmluvy, a to zejména s ostatními smlouvami o lidských právech (X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 92–93: článek 8 Úmluvy tak např. musí být vykládán ve světle požadavků vyplývajících z Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí). Pakliže je na určitou situaci použitelných zároveň více zdánlivě protichůdných smluv, je nezbytné v maximální možné míře usilovat o koordinaci a harmonizaci jejich účinků a odstranění jakýchkoli vzájemných konfliktů (Al-Adsani proti Spojenému království, č. 35763/97, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001).

Kromě těchto obecných zásad ESLP rozvinul i několik dalších specifických pravidel, která používá při výkladu Úmluvy (viz dále).

Požadavek účinné ochrany lidských práv

ESLP nesčetněkrát zopakoval, že Úmluva zakotvuje práva, která jsou praktická a účinná, nikoli teoretická a iluzorní (např. Broniowski proti Polsku, č. 31443/96, rozsudek velkého senátu ze dne 22. června 2004). Takto formulovanou zásadu účinnosti je třeba mít vždy na paměti při výkladu a používání jednotlivých ustanovení Úmluvy. Jestliže kupříkladu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy zakotvuje právo obviněného na pomoc obhájce, je třeba toto ustanovení vykládat tak, že se nevyčerpává tím, že obviněnému je umožněno si obhájce zvolit nebo že mu je bezplatně ustanoven (pokud to zájmy spravedlnosti vyžadují a obviněný nemá prostředky na jeho zaplacení), ale že je nezbytné, aby příslušné státní orgány zajistily, aby takový obhájce obviněnému skutečně poskytoval pomoc v jeho věci.

Úmluva jako „živoucí instrument“

ESLP zdůrazňuje, že Úmluva je živoucí instrument, který musí být vykládán ve světle dnešních podmínek a soudobých představ převládajících v demokratických státech. Jelikož je Úmluva především systémem ochrany lidských práv, ESLP přihlíží k měnícím se podmínkám v smluvních státech a zohledňuje např. vznikající shodu mezi smluvními stranami Úmluvy na standardech, jichž je třeba dosáhnout (Bayatyan proti Arménii, č. 23459/03, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011), či vývoj v oblasti mezinárodního práva (Opuz proti Turecku, č. 33401/02, rozsudek ze dne 9. června 2009). ESLP tedy upřednostňuje evolutivní výklad Úmluvy před historickým výkladem, který jejím jednotlivým ustanovením zamýšleli dát tvůrci Úmluvy při její tvorbě. Zároveň to nicméně neznamená, že by ESLP mohl zakotvit právo, které není v Úmluvě obsaženo, či vytvořit novou výjimku či jiný důvod omezení práv, než které jsou výslovně v Úmluvě uvedeny (Austin a ostatní proti Spojenému království, č. 39692/09 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012).

Autonomní význam pojmů obsažených v Úmluvě

Pojmy obsažené v Úmluvě jsou často pojmy, se kterými se setkáme i ve vnitrostátním právu. Neznamená to však, že by tyto pojmy měly automaticky význam, který mu dává právní řád toho kterého státu, což platí stejně i v případě států, jejichž úředním jazykem je (nebo mezi jejichž úřední jazyky patří) angličtina nebo francouzština. ESLP musí zajistit určitý společný standard ochrany lidských práv a základních svobod ve všech smluvních stranách Úmluvy, nemůže se proto vždy bezpodmínečně odvolávat jen na vnitrostátní význam slov použitých v Úmluvě. Platí to v zásadě pro všechny pojmy uvedené v Úmluvě, u některých však na tento problém bylo v judikatuře zvláště upozorněno tím, že je ESLP sám označil za tzv. „autonomní pojmy“ (např. pojem „svědek“ uvedený v čl. 6 odst. 3 Úmluvy, pojem „trest“ uvedený v čl. 7 odst. 1 Úmluvy a řada dalších).

Neznamená to ovšem, že by vnitrostátní význam toho kterého pojmu byl pro výklad Úmluvy zcela bez významu. Kupříkladu při výkladu pojmu „trestní obvinění“ uvedeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy („Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“) i na jiných místech v Úmluvě ESLP vnitrostátní význam pojmu respektuje v tom směru, že vše, co je jako „trestní“ (trestní obvinění, trestný čin, trest apod.) označeno ve vnitrostátním právu, považuje za „trestní“ i ve smyslu Úmluvy. Na druhou stranu mu to však nebrání považovat za „trestní“ (trestní obvinění, trestný čin, trest apod.) i to, co vnitrostátní právo formálně označuje za „správní“, „kárné/kázeňské“ či „pořádkové“.

Implicitní práva

Některá práva v textu Úmluvy výslovně zakotvena nenajdeme, ESLP je nicméně z textu Úmluvy vyvodil. Takto ESLP například dovodil, že v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je obsaženo také právo na přístup k soudu, právo na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí, právo neobviňovat sebe sama či právo být přítomen jednání soudu atd. Ze svobody sdružování podle článku 11 Úmluvy, která zahrnuje i právo odborově se sdružovat na ochranu zájmů zaměstnanců, ESLP dovodil například právo na kolektivní vyjednávání.

Prostor pro uvážení

Koncept prostoru států pro uvážení (margin of appreciation / marge d’appréciation) je ztělesněním pnutí mezi evropskou jednotou a odlišností jednotlivých států, napětím mezi snahou vytvořit na zákla­dech Úmluvy určité evropské ústavní právo (alespoň pokud jde o oblast lidských práv a základních svobod) a respektováním národních charakteristik jednotlivých zemí. Můžeme jej definovat jako prostor, v němž je orgánům státu dovoleno se pohybovat, aniž by jejich jednání bylo ESLP shledáno v rozporu s Úmluvou. V různých oblastech je tento prostor různě široký; mohli bychom říci, že šíře tohoto prostoru v podstatě vyjadřuje přísnost, s jakou ESLP jednání státu posuzuje. Tam, kde je prostor států pro uvážení široký (např. při přijímání obecných opatření v oblasti hospodářské, zdravotní a sociální politiky, územního plánování či při stanovení podmínek pro restituci majetku zabaveného minulým politickým režimem, v citlivých morálních otázkách dotýkajících se např. umělého přerušení těhotenství či výzkumu na lidských kmenových buňkách apod.), bude ESLP při hodnocení jednání států benevolentnější než tam, kde je prostor pro uvážení úzký (např. ve věcech, v nichž mezi evropskými státy existuje široká shoda, při odlišném zacházení na základě pohlaví či občanství, dopady do samotné podstaty chráněných práv a svobod nebo do nejintimnější sféry lidského života apod.).

Příklad č. 1: Ve věci Anchugov a Gladkov proti Rusku ESLP konstatoval, že Ruská federace tím, že ve své ústavě stanovila, že všechny osoby odsouzené k výkonu trestu odnětí svobody automaticky pozbývají volební právo, překročila prostor pro uvážení, který státu v dané oblasti ponechává článek 3 Protokolu č. 1 (č. 11157/04 a 15162/05, rozsudek ze dne 4. července 2013, § 110).

Příklad č. 2: Ve věci S. H. a ostatní proti Rakousku naopak ESLP rozhodl, že Rakousko nevybočilo z prostoru pro uvážení, které mu v dané oblasti článek 8 Úmluvy ponechává, když zákonem vyloučilo dárcovství vajíček a spermatu pro účely umělého oplodnění. Zároveň však připomněl, že tato oblast prochází dynamickým vývojem, a to jak na poli vědy, tak v přístupu společnosti k těmto otázkám, a proto mají členské státy povinnost se těmito otázkami průběžně zabývat (č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011, § 115–118).

Pozitivní závazky

Podle článku 1 Úmluvy mají smluvní strany povinnost zajistit všem osobám podléhajícím jejich jurisdikci určitá práva a svobody. V prvé řadě jsou tedy samy státní orgány povinny zdržet se přímých zásahů do těchto práv a svobod. Tím se však obecná povinnost zakotvená v článku 1 Úmluvy nevyčerpává. ESLP ve své judikatuře upozornil, že z některých (dnes většiny) článků Úmluvy nevyplývá pro státní orgány pouze nega­tivní povinnost nezasahovat do zaručených práv a svobod, ale že z něj pro státy mohou vyplývat také určité pozitivní povinnosti poskytnout jednotlivcům aktivní ochranu jejich práv a svobod, a to nejen před případnými zásahy ze strany státu, ale též ze strany jednotlivců (horizontální působení Úmluvy). Jinými slovy je zavazuje, aby v určitých situacích aktivně konaly a zajistily účinné naplnění základních práv a svobod. V opačném případě by se práva a svobody zakotvené v Úmluvě mohly stát toliko iluzorními a teoretickými.

V některých případech taková pozitivní povinnost může být explicitně vyjádřena v Úmluvě. Příkladem je povinnost státu poskytnout za určitých okolností obviněnému bezplatnou právní pomoc zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy či povinnost zajistit, aby soud rozhodující o zákonnosti zbavení svobody měl v případě nezákonného zbavení svobody pravomoc nařídit propuštění dotčené osoby na svobodu (čl. 5 odst. 4 Úmluvy, srov. Buishvili proti České republice, č. 30241/11, rozsudek ze dne 25. října 2012, § 36–47). Článek 3 Protokolu č. 1 podobně zavazuje smluvní strany konat pravidelné svobodné volby s tajným hlasováním. Anebo první věta článku 2 Úmluvy ukládá státu chránit právo na život zákonem.

V jiných případech ESLP existenci takových povinností dovodil v judikatuře. Kupříkladu článek 3 Úmluvy (zákaz mučení) v prvé řadě zakotvuje povinnost státu nezasahovat do tam zaručeného práva („nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“). K této základní negativní povinnosti se však přimykají také tzv. povinnosti pozitivní, které samy o sobě ze znění tohoto ustanovení na první pohled patrné nejsou. Konkrétně se jedná o preventivní povinnost státu zabránit zásahu do tohoto práva ze strany třetích osob (pokud se o takovém nebezpečí státní orgány dozví nebo pokud by o něm měly vědět) a povinnost řádně vyšetřit zásah do tohoto práva, jestliže k němu již došlo. V mnoha případech budou pozitivní závazky splněny individuálním právním aktem, zejména soudním rozhodnutím, v řadě případů však pozitivní závazky nelze splnit jinak než přijetím příslušné právní úpravy, ať již zákonné či podzákonné.

Vztah Úmluvy a práva Evropské unie

Úvod

Ochrana základních práv v České republice se odehrává v interakci s dalšími právními systémy. V rámci právních řádů členských států Evropské Unie („EU“) mohou kromě vnitrostátního mechanismu ochrany základních práv (ústavní katalog základních práv spolu s ústavním soudnictvím) vedle sebe působit dva, popř. tři evropské či mezinárodní systémy: Úmluva, systém ochrany základních práv v EU (především Listina základních práv EU), případně i univerzální systémy ochrany lidských práv (založené například smlouvami OSN). Různé instituce vykládají odlišné katalogy základních práv, přičemž jedno rozhodnutí může být předmětem přezkumu ze strany více institucí. Charakteristickým rysem ochrany základních práv v Evropě je skutečnost, že žádná z těchto institucí na evropské, potažmo mezinárodní úrovni nemá „poslední slovo“, neboť mezi jednotlivými systémy neexistuje jasná hierarchie a výklad jednotlivých práv se může lišit.

Z praktického hlediska se jako nejdůležitější jeví vztah mezi Úmluvou a právem EU, neboť unijní právo proniká do mnohých oblastí práva vnitrostátního a vnitrostátní orgány jsou zároveň v mnoha oblastech vázány Úmluvou. Jak již bylo výše nastíněno, samotná skutečnost, že právní předpis je v souladu s Úmluvou, ještě neznamená, že je automaticky v souladu s právem EU, a naopak, přičemž obecně nelze dovodit, že by jeden z těchto systémů měl být automaticky uplatněn před tím druhým. K situaci, kdy by si Úmluva s právem EU odporovaly, by však v praxi mělo docházet jen zcela výjimečně, neboť ochrana základních práv v EU na systém Úmluvy navazuje.

Ochrana základních práv v EU

Po dlouhou dobu byla ochrana základních práv doménou Soudního dvora Evropské unie (pro zjednodušení dále jen „Soudní dvůr“), který základní práva v reakci na kritiku ze strany ústavních soudů členských států prohlásil za součást právního řádu EU v podobě tzv. obecných právních zásad. Odpověď na otázku, jaký je obsah těchto obecných právních zásad, byla později s odkazem na Úmluvu zakotvena do zakládacích smluv. Článek 6 odst. 3 Smlouvy o EU stanoví, že obecné právní zásady tvoří práva zaručená Úmluvou a práva vyplývající z tradic společných členským státům. Mimo jiné v důsledku posudku 2/94, ve kterém Soudní dvůr konstatoval neslučitelnost tehdejšího znění zakládacích smluv s myšlenkou přistoupení EU k Úmluvě, byla v roce 2000 jako nezávazná deklarace přijata Listina základních práv EU – vlastní katalog základních práv EU –, která se se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost stala součástí „ústavního“ práva EU, když se stala součástí primárního práva.

Listina základních práv EU z Úmluvy úmyslně a zřetelně vychází, některá ustanovení Úmluvy výslovně přebírá, jiná rozvádí a na rozdíl od Úmluvy zaručuje i hospodářská, sociální a kulturní práva. Vztah těchto dvou stěžejních evropských katalogů základních práv Listina navíc výslovně upravuje: čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv EU stanoví, že pokud Listina obsahuje práva, která odpovídají právům zaručeným Úmluvou, smysl a rozsah těchto práv je totožný s právy stanovenými Úmluvou. Toto ustanovení ovšem nebrání tomu, aby právo EU poskytovalo ještě vyšší ochranu nad rámec standardu ztělesněného Úmluvou. Právo EU tudíž disponuje samostatným, od Úmluvy odlišným systémem ochrany základních práv. Listina základních práv EU se nachází na vrcholu hierarchického právního řádu EU, ve kterém všechny předpisy nižší právní síly musejí být s předpisy vyšší právní síly v souladu, a zaručuje, že všechny předpisy EU respektují základní práva přinejmenším v takovém rozsahu, jaký je zaručen Úmluvou.

Přestože se tak zatím nestalo, čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU zakládá povinnost EU přistoupit k Úmluvě; v takovém případě by se Úmluva stala nedílnou součástí unijního práva a zavazovala by unijní orgány. Na základě přistoupení by ESLP nabyl pravomoc přezkoumat slučitelnost aktů unijních orgánů s Úmluvou. V posudku 2/13 ze dne 18. prosince 2014 ovšem Soudní dvůr dospěl k závěru, že návrh dohody o přistoupení Evropské unie k Úmluvě není prozatím s ustanoveními unijního práva slučitelný.

V říjnu 2019 byla na unijní úrovni znovuzahájena jednání o dohodě o přistoupení EU k Úmluvě. Posléze byla i v rámci Rady Evropy obnovena vyjednávání ohledně vhodných úprav přístupových instrumentů do podoby, aby vyhovovaly výhradám Soudního dvora. Na jaře 2023 se podařilo nalézt shodu na upraveném znění přístupových dokumentů s výjimkou otázky soudního přezkumu unijních aktů v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Na jejím vhodném řešení se dosud nepodařilo nalézt konsensus ani uvnitř Unie.

K výsledné dohodě posléze zaujme stanovisko Parlamentní shromáždění Rady Evropy a bude předložena ke schválení Výboru ministrů Rady Evropy. Aby mohla vstoupit v platnost, dohodu musí ratifikovat nejen všechny členské státy EU a sama Unie, ale i všichni signatáři Úmluvy. V rámci Evropské unie se proces sjednávání dohody řídí článkem 218 Smlouvy o fungování EU. Rozhodnutí Rady EU o podpisu a uzavření dohody bude přijato až po vyslovení souhlasu Evropského parlamentu. Lze předpokládat, že do procesu bude znovu zapojen i Soudní dvůr. Iniciovat řízení o vydání posudku ohledně slučitelnosti Úmluvy s unijním právním řádem může totiž kterýkoliv členský stát.

Jak postupovat v případě rozporu unijního práva s Úmluvou

V teoretické rovině by z důvodu provázaných systémů ochrany základních práv k rozporu mezi právem EU a Úmluvou docházet nemělo, v krajním případě se tak nicméně stát může. Vnitrostátní orgány členských států jsou následně postaveny před dilema „dvojí loajality“, kdy musí rozhodnout, zda přednostně vyhovět právu EU, nebo Úmluvě.

V prvé řadě je nutné zdůraznit, že ESLP – za současného stavu věcí – nebude posuzovat slučitelnost unijních předpisů s Úmluvou. EU zatím není smluvní stranou Úmluvy, a ESLP proto k takovému přezkumu nemá pravomoc. Do přistoupení EU k Úmluvě budou proto předmětem přezkumu pouze opatření žalovaného státu. Častá námitka států v řízení před ESLP, že povinnost sporného jednání ukládá právo EU, není příslovečným esem v rukávu. ESLP totiž opakovaně rozhodl, že každý stát je odpovědný za použití práva na svém území bez ohledu na to, že tím toliko plní své právní povinnosti vyplývající z členství v mezinárodní organizaci (Matthews proti Spojenému království, č. 24833/94, rozsudek ze dne 18. února 1999, § 32–34).

V této situaci, ke které by, jak již bylo řečeno, mělo docházet zcela výjimečně, je pro vnitrostátní orgány stěžejní položit si otázku, zda pouze provádějí právo EU, od kterého nemají možnost se odchýlit, či zda je jim v tomto ohledu ponechán určitý prostor pro uvážení. Přezkum ESLP v těchto dvou situacích se totiž zásadně liší.

A. PROVEDENÍ UNIJNÍHO PRÁVA BEZ DISKRECE NA STRANĚ VNITROSTÁTNÍCH ORGÁNŮ

Jelikož ESLP nemá pravomoc přezkoumat soulad předpisů či aktů mezinárodní organizace s Úmluvou, zkoumá, zda mezinárodní organizace, jejímž je smluvní stát Úmluvy členem a kterému z členství vyplývají povinnosti, chrání základní práva způsobem rovnocenným s Úmluvou. Pakliže ano, uplatňuje ESLP vůči takové mezinárodní organizaci tzv. domněnku rovnocenné ochrany. Ve věci Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi (Bosphorus) proti Irsku (č. 45036/98, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2005, § 155) ESLP konstatoval, že akt státu učiněný v souladu s právními závazky plynoucími pro něj z členství v mezinárodní organizaci je z pohledu Úmluvy odůvodněný, pokud předmětná organizace chrání základní práva, a to s ohledem na poskytnuté hmotněprávní záruky i na mechanismus přezkumu jejich dodržování, způsobem, který je nutné považovat za přinejmenším rovnocenný s ochranou, kterou poskytuje Úmluva.

Ve věci Bosphorus ESLP s ohledem na výše popsaný systém ochrany základních práv v EU dovodil, že tento systém lze v obou aspektech, hmotněprávním i procesním, považovat za rovnocenný (tamtéž, § 165). Byť tento závěr může ESLP v budoucnu přehodnotit, v současné chvíli platí vůči EU výše zmíněná domněnka rovnocenné ochrany základních práv ve srovnání s Úmluvou, při níž ESLP vychází z předpokladu, že se stát od požadavků Úmluvy při provádění unijního práva, při němž nepožívá žádné diskrece, neodchýlil. Tato domněnka však může být vyvrácena též tehdy, pokud z okolností konkrétního příkladu vyplyne, že ochrana práv zaručených Úmluvou byla zjevně nedostatečná (tamtéž, § 156). K závěru o nedostatku diskrece či prostoru pro uvážení, a tedy o „prostém“ provádění unijního práva, ESLP přikračuje spíše výjimečně.

Příklad: Ve věci Bosphorus proti Irsku byla stěžovatelkou turecká společnost, jež si od jugoslávských aerolinií pronajala letadlo. Toto letadlo bylo na základě (dnes) unijního nařízení zadrženo při technické kontrole v Irsku. Z celkově čtyřletého nájmu mohla proto stěžovatelská společnost letadlo užívat pouze jeden rok. Stěžovatelka napadla zadržení letadla u irských soudů. Nejvyšší soud Irska následně položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru, jenž potvrdil, že se předmětné nařízení na letadlo skutečně vztahuje a letadlo bylo zadrženo v souladu s nařízením.

ESLP konstatoval, že napadené zadržení letadla bylo zásahem do práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Následně musel posoudit, zda irské orgány jednaly na základě striktní povinnosti, či zda měly možnost se od unijního práva odchýlit. ESLP shledal, že Irsko bylo vázáno jak nařízením, tak rozhodnutím Soudního dvora o předběžné otázce. Ohledně zabavení letadla proto podle ESLP žádný prostor pro uvážení nemělo a předmětný zásah nemohl být výsledkem uvážení irských orgánů. ESLP následně zkoumal, zda lze ochranu základních práv v EU považovat za rovnocennou s Úmluvou, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak je. Porušení článku 1 Protokolu č. 1 proto ESLP neshledal, neboť měl za to, že plněním závazků vyplývajících z unijního členství Irsko splnilo i závazky plynoucí z Úmluvy.

B. PROVEDENÍ UNIJNÍHO PRÁVA S URČITÝM PROSTOREM PRO UVÁŽENÍ VNITROSTÁTNÍCH ORGÁNŮ

Pokud unijní předpis obsahuje možnost odchýlit se od jednání, které by případně zakládalo rozpor s Úmluvou, ESLP dojde k závěru o existenci prostoru pro volnou úvahu vnitrostátních orgánů (více viz níže rozsudky ve věcech Tarakhel proti Švýcarsku a Michaud proti Francii).

Pokud tedy stát má určitý prostor pro realizaci volné úvahy, skutečnost, že provádí unijní právo, nehraje významnou roli, neboť stát zůstává odpovědný za všechny akty a opomenutí svých orgánů bez ohledu na to, zda akt či opomenutí vyplýval z vnitrostátního práva nebo z nutnosti plnit závazky podle mezinárodního práva (Bosphorus proti Irsku, cit. výše, § 153). V takovém případě je proto nezbytné zajistit soulad dotčeného opatření s Úmluvou. Unijní právo by přitom nemělo být překážkou, neboť právní akty EU (např. směrnice, které jsou závazné „co do výsledku“, ale i nařízení, ačkoliv jsou závazná v celém rozsahu, mohou členským státům poskytnout prostor pro uvážení) by členskému státu měly umožnit, aby vyhověl požadavkům unijního práva i Úmluvy zároveň. V tomto případě ESLP provede zcela standardní přezkum, jehož jednotlivé kroky budou záviset na článku Úmluvy, jehož porušení bude případný stěžovatel namítat.

Státy by se proto v prvé řadě měly pokoušet dostát požadavkům plynoucím jak z unijního práva, tak z Úmluvy, neboť tyto závazky by v zásadě měly být slučitelné. Obezřetně je třeba posoudit existenci volného uvážení při provádění unijního práva, neboť samotný původ právní povinnosti je vedlejší, naopak záleží na tom, zda členský stát plní kategorickou povinnost vyplývající z unijního práva, či zda má možnost se od unijního práva odchýlit. Pokud by členský stát například provedl směrnici nad rámec minimálních požadavků této směrnice, podle ESLP by jednal v rámci vlastního uvážení, přičemž by odpovídal za závazky plynoucí z Úmluvy.

Příklad č. 1: Ve věci Tarakhel proti Švýcarsku (č. 29217/12, rozsudek velkého senátu ze dne 4. listopadu 2014) ESLP rozhodl, že návratem stěžovatelů, žadatelů o azyl ve Švýcarsku, do Itálie podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států („Dublinské nařízení“), kterým je Švýcarsko vázáno stejně jako členské státy EU, by bez odpovídajících individuálních záruk došlo k porušení článku 3 Úmluvy. K porušení článku 3 Úmluvy vyhošťujícím státem dochází tam, kde existují závažné důvody domnívat se, že dotyčné osobě hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení ve státě, do něhož má být navrácena. Dublinské nařízení stanoví stát příslušný k projednání azylové žádosti žadatelů; obecně je příslušný ten členský stát EU, na jehož území žadatel vstoupí jako první.

ESLP poukázal na čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, tzv. doložku suverenity, podle níž může stát posoudit žádost o azyl, i když k tomu není podle obecného pravidla příslušný. V takovém případě se stát podle ESLP stává odpovědným za posouzení žádosti o azyl a přebírá povinnosti spojené s touto příslušností. Tato „možnost“ posouzení žádosti o azyl, a nikoli povinnost žadatele navrátit, vedla ESLP k závěru, že švýcarské orgány nemusely a neměly na základě Dublinského nařízení k vydání stěžovatelů do Itálie přistoupit, pakliže by se domnívaly, že Itálie neplní své závazky vyplývající z Úmluvy. ESLP proto shledal, že návrat žadatelů do Itálie nespadal mezi mezinárodní závazky Švýcarska v rámci systému zavedeného Dublinským nařízením, jelikož Švýcarsko v této věci požívalo určitého prostoru pro uvážení. Domněnku rovnocenné ochrany tudíž neuplatnil a žalovaný stát shledal odpovědným za porušení článku 3 Úmluvy.

Příklad č. 2: Ve věci Michaud proti Francii (č. 12323/11, rozsudek ze dne 6. prosince 2012) stěžovatel, advokát, napadl vnitrostátní právní předpisy, kterými byla provedena do vnitrostátního právního řádu směrnice o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Z těchto předpisů vyplývala povinnost advokátů učinit oznámení o podezřelých obchodech, v čemž stěžovatel spatřoval ohrožení profesního tajemství a důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem a porušení práva na respektování soukromého života a korespondence ve smyslu článku 8 Úmluvy. ESLP i v této věci odmítl uplatnit domněnku rovnocenné ochrany, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, Francie v tomto případě prováděla směrnici, která není závazná v celém svém rozsahu, a při jejím provedení disponovala určitým prostorem pro uvážení. Zadruhé, za ještě důležitější ESLP považoval skutečnost, že systém ochrany základních práv EU v tomto případě nebyl zcela uplatněn. Konkrétně se francouzské soudy odmítly obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, třebaže výklad dotčené směrnice a otázka jejího souladu s právem na respektování soukromého života nebyla v judikatuře Soudního dvora v té době vyřešena. ESLP proto přistoupil ke klasickému testu nezbytnosti na poli článku 8 Úmluvy.

Kromě výše uvedených příkladů lze ještě na okraj uvést, že pokud by povinnost stanovenou unijním právem nebylo možné v rámci diskrece ponechané členským státům provést takovým způsobem, aby zároveň nedošlo k porušení Úmluvy, je namístě uvažovat o tom, zda je samotný unijní předpis v souladu s „ústavním“ právem EU, tj. primárním právem, jehož součást tvoří Listina základních práv EU. Právo EU členským státům poskytuje prostředky, jak na rozpor s primárním právem upozornit; v krajním případě by přicházela v úvahu žaloba na neplatnost právního předpisu podle článku 236 Smlouvy o fungování EU. V takovém případě by bylo vhodné kontaktovat odbor kompatibility, který je součástí Úřadu vlády České republiky a který plní úlohu koordinačního a poradního místa v oblasti provádění unijních předpisů.

Úmluva a jiné lidskoprávní katalogy

Závěrem je nutné zdůraznit, že kladný výsledek testu slučitelnosti s Úmluvou nepresumuje slučitelnost daného legislativního návrhu s jinými mezinárodními smlouvami nebo mezinárodním právem obecně, ústavním pořádkem České republiky či právem Evropské unie.

V této souvislosti je důležité mít na paměti, že Úmluva stanoví toliko minimální standard ochrany práv a svobod, který je společný všem členským státům Rady Evropy. Jiné mezinárodní smlouvy mohou obsahovat vyšší standard či zakotvovat práva a svobody, které v Úmluvě obsaženy nejsou, avšak kterých se navrhovaná právní úprava dotýká. Například oblast sociálních práv je v rámci Rady Evropy upravena primárně v Evropské sociální chartě. Systém ochrany lidských práv na úrovni Organizace spojených národů je založen na celkem 9 mezinárodních úmluvách. Česká republika je vázána 8 z nich: Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluvou proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluvou o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluvou o právech dítěte, Úmluva o ochraně všech osob před nuceným zmizením a Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením. K některým z nich byly přijaty i dodatkové, tzv. opční protokoly.

K potenciálnímu konfliktu mezi povinnostmi, které státu vyplývají z Úmluvy a z rezolucí Rady bezpečnosti OSN, srov. Al-Dulimi a Montana Management Inc. proti Švýcarsku (č. 5809/08, rozsudek velkého senátu ze dne 21. června 2016).

Ve vztahu k ústavnímu pořádku České republiky je dále nutné zohlednit, že článek 53 Úmluvy umožňuje, aby státy ve svém právním řádu zakotvily vyšší standard ochrany lidských práv, než jaký stanoví Úmluva. Byť Ústavní soud v mnoha ohledech z judikatury ESLP vychází, může určitý článek Listiny základních práv a svobod vykládat šířeji, než jak ESLP vykládá korespondující článek Úmluvy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, ze dne 2. března 2015, § 39–43).