Úvod

Proč manuál slučitelnosti

Manuál slučitelnosti je pomůckou určenou jednotlivým aktérům legislativního procesu, zejména ministerstvům 
a jejich legislativním odborům jakožto nejčastějším tvůrcům návrhů právních předpisů. Jeho cílem je usnadnit jim plnění povinnosti zakotvené v článku 4 a 9 legislativních pravidel vlády („LPV“), tedy povinnosti prokázat slučitelnost navrhovaného právního předpisu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Užitečným zdrojem informací nicméně může být i pro ostatní orgány či osoby oprávněné předkládat návrhy zákonů, tedy zejména poslance a senátory.

Proč je třeba se zabývat otázkou souladu návrhů zákonů s Úmluvou?

Podle čl. 1 odst. 2 Ústavy Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Podle článku 10 Ústavy dále platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Závazky vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) jsou závazky vyplývající z mezinárodního práva a Úmluvu je třeba považovat za mezinárodní smlouvu, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a jíž je Česká republika vázána. I když z článku 10 Ústavy vyplývá aplikační přednost Úmluvy před zákonem, stanoví-li Úmluva něco jiného než zákon, nelze při tvorbě zákonů pominout požadavky Úmluvy s tím, že v případě rozporu se použije namísto zákona Úmluva. Podle čl. 2 odst. 2 písm. b) LPV je při přípravě právního předpisu třeba dbát, aby právní předpis byl v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Dne 12. května 2004 přijal Výbor ministrů Rady Evropy doporučení Rec(2004)5 o ověřování slučitelnosti návrhů zákonů, stávajících zákonů a správních postupů s normami stanovenými v Úmluvě. Výbor ministrů zde kromě jiného členským státům Rady Evropy doporučil, aby zajistily existenci vhodných a účinných mechanismů pro systematické ověřování slučitelnosti návrhů zákonů s Úmluvou ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“ či „Soud“). V příloze k tomuto doporučení Výbor ministrů formuloval 29 zásad, z nichž je vhodné připomenout zejména následující tři:

„5. Doporučuje se, aby členské státy zavedly ověřování slučitelnosti s Úmluvou u návrhů zákonů, zvláště těch, které mohou ovlivnit práva a svobody chráněné Úmluvou. Toto je velmi důležitý bod: přijetím zákona, jehož slučitelnost byla ověřena, stát snižuje nebezpečí, že by porušení Úmluvy mohlo mít svůj původ v samotném zákoně a že ESLP takové porušení zjistí. Nadto, stát své vlastní veřejné správě předepisuje s Úmluvou souladný rámec pro činnosti, které provádí vůči každému jednotlivci ve své jurisdikci.
[…]
19. Obecně vzato ověřování slučitelnosti návrhů zákonů s Úmluvou a jejími protokoly začíná na ministerstvu, které návrh zákona iniciuje. […]
20. Vnitrostátní právo mnoha členských států předpokládá, že návrh zákona odeslaný parlamentu bude doprovázen podrobnou důvodovou zprávou, která má rovněž naznačit a vymezit možné otázky na poli ústavy a/nebo Úmluvy. V některých členských státech musí být návrh zákona doprovázen formálním prohlášením o jeho slučitelnosti s Úmluvou. […]“

V neposlední řadě, potřeba systematicky ověřovat slučitelnost návrhů zákonů s Úmluvou a judikaturou ESLP byla – jako jedno z důležitých opatření k zajištění náležitého provádění Úmluvy na vnitrostátní úrovni – zdůrazněna na konferenci na vysoké úrovni k budoucnosti ESLP konané v dubnu 2012 v britském Brightonu. Článek 9 závěrečné deklarace mj. uvádí:

„9. Konference proto:
[…]
c) vyjadřuje zejména odhodlání smluvních stran zajistit účinné provádění Úmluvy na vnitrostátní úrovni přijetím následujících opatření:
[…]
ii) zavedení praktických opatření k zajištění, že politiky a právní předpisy budou plně v souladu s Úmluvou, a to včetně poskytování informací o slučitelnosti vládních návrhů zákonů s Úmluvou zákonodárnému sboru;
[…].“

Následná konference na vysoké úrovni k provádění Úmluvy konaná v březnu 2015 v belgickém Bruselu tuto výzvu zopakovala. Článek B-1 závěrečné deklarace mj. uvádí:

„B. Provádění Úmluvy na vnitrostátní úrovni:
[…]
Konference vyzývá členské státy, aby
[…]
d) uskutečnily kroky ke zlepšení ověření slučitelnosti návrhů zákonů, platných zákonů a správní praxe s Úmluvou ve světle judikatury ESLP;“
[…]“

Požadavky stanovené legislativními pravidly vlády

Podle čl. 4 odst. 1 písm. d) bodu 3 LPV věcný záměr obsahuje kromě jiného též způsob promítnutí navrhovaného věcného řešení do právního řádu; z návrhu musí být mimo jiné zřejmé, zda navrhované právní řešení je v souladu s ústavním pořádkem, s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z členství v Evropské unii.

Článek 4 odst. 4 LPV stanoví, že slučitelnost navrhovaného řešení s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, prokazuje orgán, který věcný záměr vypracoval. Uvedené ustanovení dále podrobně vymezuje, jak má být tato slučitelnost ověřena:

„Ve věcném záměru uvede, které mezinárodní smlouvy se na danou oblast vztahují, jaký je jejich obsah a účel, a jakým způsobem se navrhované řešení dotýká plnění závazků plynoucích z těchto mezinárodních smluv, a podrobně vysvětlí, zda je s těmito závazky slučitelné; přitom zohlední i mezinárodní smlouvy, jimiž bude Česká republika vázána, jakmile tyto smlouvy vstoupí v platnost.

V rámci toho vždy samostatně posuzuje slučitelnost navrhovaného řešení s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, zvláště pak s Úmluvou […] a jejími protokoly, jakož i s judikaturou [ESLP] a právními názory mezinárodních orgánů zřízených ke kontrole plnění závazků vyplývajících z takových smluv, která se k dané oblasti vztahují; přitom provede shrnutí relevantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a podrobně vysvětlí a odůvodní, zda je navrhované řešení s těmito smlouvami slučitelné.

Jinak tento orgán ve věcném záměru uvede, že se na oblast navrhované úpravy žádná mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nevztahuje, nebo že se taková smlouva na danou oblast vztahuje, ale navrhované řešení se závazků z takové smlouvy nedotýká.“

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, způsobem stanoveným v čl. 4 odst. 4 LPV má obsahovat také obecná část důvodové zprávy, která je součástí každého vládního návrhu zákona [čl. 9 odst. 2 písm. f) LPV].

Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s Úmluvou musí odpovědět na tři základní otázky:

  • Dotýká se navrhovaná úprava některých práv či svobod zaručených Úmluvou?
  • Jaké požadavky vyplývají z povinnosti zaručit na vnitrostátní úrovni tato práva či svobody?
  • Je navrhovaná právní úprava s těmito požadavky v souladu?

V podrobnostech, jak při jednotlivých krocích postupovat, lze odkázat na kapitolu 2. obsahující vlastní návod ke kontrole slučitelnosti návrhů právních předpisů s Úmluvou.

Jak pracovat s Manuálem slučitelnosti

Manuál slučitelnosti se skládá ze tří základních částí.

První část vedle vysvětlení důvodů, proč je nezbytné ověřovat slučitelnost návrhů právních předpisů s Úmluvou, obsahuje stručné představení obsahu Úmluvy, role a poslání ESLP, řízení před ním a seznam zdrojů informací, kde lze nalézt další a podrobnější informace. Konečně obsahuje stručné přiblížení judikatury ESLP, její závaznosti, struktury rozsudků a rozhodnutí ESLP a způsobu, jak rozhodnutí číst a jak je vykládat.

Druhá část obsahuje vlastní stručný návod, jaké otázky je třeba si při ověřování slučitelnosti návrhu právního předpisu s Úmluvou klást a jaké kroky vykonat. V druhé části tedy naleznete schématické zobrazení algoritmu kroků při ověření slučitelnosti, podrobnější komentář k jednotlivým krokům a na závěr příklady nejčastějších porušení Úmluvy, které vyvěrají ze samotné právní úpravy.

Jelikož se však Úmluva týká nesmírně širokého okruhu práv a svobod, které jsou velmi odlišné, je popsán obecný postup, který se uplatní v řadě případů, ale nikoli v celé své šíři ve všech případech. Konkrétní postup bude předkladateli zřejmý, jakmile se seznámí s požadavky, které na posuzovanou oblast klade Úmluva a judikatura ESLP. Z toho pak může vyplynout, že některé popsané kroky v dané situaci nebude nutné činit či je bude třeba vykonat s určitými odchylkami.

V každém případě je důležité mít na paměti, že Úmluva a její protokoly obsahují základní pravidla a zásady, které se odrážejí téměř ve všech oblastech práva, i tam, kde by je člověk na první pohled neočekával. Úmluva se tak nedotýká jen předpisů, které upravují např. volební právo, svobodu projevu, spravedlivé soudní řízení či vyvlastňování, ale je relevantní např. i pro oblasti myslivosti, ochrany kulturních památek, rozhodovacích procesů obchodních korporací, nucené správy bank, protipovodňových opatření, provozu motorových člunů v rekreačních zónách atd. Vždy je tedy třeba důkladně zvážit zejména první krok ověření slučitelnosti, tedy otázku, zda je dotčeno některé právo nebo svoboda zaručená Úmluvou.

Ve třetí, nejobsáhlejší části naleznete podle jednotlivých oblastí státní správy stručný přehled hlavních zásad a pravidel, které v dané oblasti vyplývají z Úmluvy a judikatury ESLP a které návrh příslušného právního předpisu musí respektovat. Každá oblast je zpravidla dále dělena na konkrétnější situace či různá dotčená práva. S ohledem na šíři a nepřeberné množství situací, které spadají do věcného rozsahu Úmluvy, se nejedná a ani nemůže jednat o podrobný a úplný výklad ke všem otázkám, jichž se judikatura ESLP v dané oblasti může týkat; vždy však jsou rozebrána ta nejdůležitější a v judikatuře ESLP nejpočetněji zastoupená témata.

Závěrem každé části či její kapitoly naleznete přehled nejvíce relevantní judikatury s krátkým přiblížením, jaké konkrétní právní otázky se daný judikát týká. Mnohdy zde naleznete i odkazy na judikáty týkající se otázek, které, jak bylo uvedeno výše, nejsou podrobně vysvětleny v předcházejícím textu, např. proto, že se týkají velmi specifických otázek. Nenaleznete-li tedy odpověď na otázku, kterou hledáte, v textu příslušné kapitoly, hledaná odpověď se zpravidla bude skrývat v navazujícím přehledu judikatury. Jde-li o rozsudky proti České republice, jejich úplné překlady naleznete v české databázi na adrese http://eslp.justice.cz/. Zároveň, jde-li o citované rozsudky a rozhodnutí proti jiným státům, pak ty, které byly vydány po 1. říjnu 2012, též zpravidla naleznete v této databázi, a to ve formě přehledných a relativně podrobných anotací, tedy jakýchsi shrnutí obsahu rozhodnutí v českém jazyce. Zbývající judikatura je dostupná v angličtině a/nebo francouzštině v oficiální databázi štrasburské judikatury HUDOC na https://hudoc.echr.coe.int/.

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Obecně k Úmluvě

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla vytvořena na půdě Rady Evropy, mezinárodní organizace založené v roce 1949. Podepsána byla dne 4. listopadu 1950 v Římě a nabyla účinnosti dne 3. září 1953.

Text Úmluvy je členěn do tří hlav: hlava I obsahuje katalog zaručených lidských práv a základních svobod, hlava II upravuje kontrolní mechanismus Úmluvy a závěrečná ustanovení jsou soustředěna do hlavy III.

Text původní Úmluvy byl v průběhu let modifikován několika revizními protokoly a doplněn několika protokoly dodatkovými. Šest těchto protokolů mělo za cíl rozšířit katalog chráněných lidských práv a základních svobod (Protokoly č. 1, 4, 6, 7, 12 a 13), předmětem devíti byla úprava kontrolního mechanismu Úmluvy (2, 3, 5, 8, 9, 10, 11, 14 a 14bis, 15 a 16). Od června, resp. října 2013 jsou nově otevřeny státům k podpisu Protokoly č. 15 a 16, které rovněž upravují kontrolní mechanismus Úmluvy.

V České republice (resp. tehdejší České a Slovenské Federativní Republice) byla Úmluva – ve znění revizních Protokolů č. 3, 5 a 8 a spolu s Protokoly č. 1, 2, 4, 6 a 7 – vyhlášena pod č. 209/1992 Sb. Další ratifikované (a účinné) protokoly byly vyhlášeny takto: Protokol č. 9 pod č. 41/1996 Sb., Protokol č. 11 pod č. 243/1998 Sb., Protokol č. 13 pod č. 114/2004 Sb. m. s. a Protokol č. 14 pod č. 48/2010 Sb. m. s. Protokol č. 15 Česká republika ratifikovala v březnu 2015, protokol nabyl účinnosti 1. srpna 2021. Protokol č. 12 Česká republika podepsala, ale zatím neratifikovala, Protokol č. 16 prozatím ani nepodepsala (již ratifikovaný Protokol č. 10 vyhlášen nebyl, neboť než stihl nabýt účinnosti, pozbyl v důsledku Protokolu č. 11 svého významu; Protokol č. 14bis, aniž jej Česká republika ratifikovala, byl zrušen dnem nabytí účinnosti Protokolu č. 14).

Autentická jsou pouze původní anglická a francouzská znění Úmluvy a protokolů k ní. Český text uveřejněný ve Sbírce zákonů, resp. Sbírce mezinárodních smluv je úředním překladem těchto autentických znění, a je tudíž vlastně pouze pomůckou pro výklad Úmluvy, nikoli samotným zněním Úmluvy. Vlastní překlad Úmluvy do českého jazyka uveřejnil i Evropský soud pro lidská práva na svých internetových stránkách (tento překlad lze označit za přesnější než překlad uveřejněný ve Sbírce zákonů, resp. Sbírce mezinárodních smluv, avšak i tento překlad je toliko pomůckou pro výklad Úmluvy a nikoli jejím zněním).

ESLP a řízení před ním

Na Evropský soud pro lidská práva („ESLP“ nebo „Soud“), tvořený stejným počtem soudců, jako je smluvních stran Úmluvy (nyní 46), se obracejí zejména jednotlivci (fyzické či soukromé právnické osoby) nebo skupiny jednotlivců (tuto možnost mají i státy, děje se tak ale zcela výjimečně).

Podané stížnosti musejí splňovat tzv. podmínky přijatelnosti. Zejména musejí být podány až po vyčerpání všech účinných vnitrostátních prostředků nápravy a ve lhůtě čtyř měsíců od konečného vnitrostátního rozhodnutí (v případě stížností na Českou republiku je posledním vnitrostátním prostředkem nápravy zpravidla ústavní stížnost, což neplatí např. v případě nepřiměřené délky soudního řízení). Přístup k ESLP je nicméně relativně snadný, neboť – alespoň v prvních fázích řízení – lze komunikovat v úředním jazyce jakékoli ze smluvních stran Úmluvy (nikoli pouze v angličtině či francouzštině jakožto úředních jazycích ESLP), není třeba být právně zastoupen advokátem a není třeba platit žádné soudní poplatky (ani v případě neúspěchu nehradí stěžovatel žádné náklady protistrany či ESLP).

Řízení probíhají v drtivé většině případů čistě písemně, pouze výjimečně koná ESLP veřejné ústní jednání. Stížnosti zpracovává kancelář ESLP. Stížnosti, které se již na základě informací a dokumentů předložených stěžovatelem jeví být z nějakého důvodu nepřijatelné (pro nesplnění formálních podmínek, zjevnou neopodstatněnost a jiné), jsou odmítány samosoudci, případně tříčlennými výbory soudců nebo sedmičlennými senáty. Pokud nejsou stížnosti prohlášeny za nepřijatelné, jsou zasílány žalovaným vládám k vyjádření. Na podkladě vyjádření obou stran poté výbor (ve věcech, které jsou předmětem ustálené judikatury), nebo senát rozhoduje o přijatelnosti a o odůvodněnosti jednotlivých námitek obsažených ve stížnosti.

Řízení se zpravidla dělí do dvou fází. V první ESLP vyzve strany, aby se ve lhůtě tří měsíců pokusily dosáhnout smírného urovnání. Nezřídka ESLP předkládá stranám rovněž návrh podmínek smíru zahrnující částku, kterou by měla vláda stěžovateli uhradit. Smírné urovnání podléhá dohledu ESLP, který o něm vydá rozhodnutí. Smír lze uzavřít v kterékoliv fázi řízení. Je-li vláda nakloněna možnosti smírného řešení, ale stěžovatel s podmínkami nesouhlasí, může vláda učinit tzv. jednostranné prohlášení. V něm výslovně uzná, že došlo k porušení práv stěžovatele, a zaváže se k úhradě určité – zpravidla Soudem navrhované – částky. Také jednostranné prohlášení podléhá přezkumu ESLP. Při splnění určitých podmínek návrhu vyhoví a stížnost vyškrtne ze seznamu případů. Po uplynutí tříměsíční lhůty začíná druhá – sporná – fáze řízení, kdy ESLP uloží vládě, aby ve lhůtě tří měsíců předložila stanovisko k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti. Posléze dá ESLP znovu prostor stěžovateli, aby reagoval na stanovisko vlády a aby vyčíslil a doložil své nároky. Také vláda může na toto vyjádření reagovat doplňujícím stanoviskem. Pokud ESLP shledá alespoň u jedné z námitek porušení práva či svobody zaručených Úmluvou, může stěžovateli přiznat tzv. spravedlivé zadostiučinění, které může zahrnovat náhradu majetkové a nemajetkové újmy a nákladů řízení. Po vydání rozsudku mohou strany žádat – jde-li o rozsudek senátu – o postoupení věci velkému senátu; této žádosti je však vyhověno pouze ve výjimečných případech závažných otázek týkajících se výkladu a používání Úmluvy.

V případě odsuzujících rozsudků se celý kontrolní mechanismus Úmluvy uzavírá rezolucí Výboru ministrů Rady Evropy, kterou tento osvědčuje, že dotčený stát splnil všechny povinnosti, které pro něj z rozsudku vyplývají. Kromě včasného zaplacení případně přiznaného spravedlivého zadostiučinění k těmto povinnostem patří přijetí opatření k nápravě situace individuálního stěžovatele, pakliže této nápravy není nebo nemůže být dosaženo prostřednictvím zaplacení zadostiučinění, a přijetí obecných opatření, jimiž má být vyloučeno případně hrozící opakování podobných porušení v budoucnu. Tímto obecným opatřením může být i přijetí nového či změna stávajícího právního předpisu, nebo změna rozhodovací praxe. Závaznosti a výkonu rozsudků se podrobněji věnuje kapitola 1.3.2.

Přehledné schéma jednotlivých fází vyřizování stížnosti lze najít zde.

Judikatura ESLP

Rozhodnutí ESLP: forma a struktura

ESLP dbá na strukturu svých rozsudků a rozhodnutí, což následně čtenářům velmi usnadňuje orientaci v textu jednotlivých judikátů.

ESLP vydává – pomineme-li posudky (advisory opinion / avis consultatif – článek 47 Úmluvy; Protokol č. 16) – dva základní druhy rozhodnutí, a to rozhodnutí (decision / décision – v českém prostředí bychom mohli hovořit o usnesení) a rozsudky (judgment / arrêt). Rozhodnutí se nejčastěji týká přijatelnosti stížnosti. Rozsudkem je zpravidla rozhodnuto o odůvodněnosti stížnosti, tedy zda došlo či nedošlo k porušení Úmluvy, případně o spravedlivém zadostiučinění; velký senát ESLP po postoupení věci po vydání rozsudku senátu rozhoduje také rozsudkem.

Standardní struktura rozsudku je zpravidla následující:

ÚVODNÍ STRANA:

  • logo ESLP
  • označení sekce, která o věci rozhodovala, jde-li o rozsudky výborové či senátní, případně označení „velký senát“
  • název věci (CASE OF X v. STATE Y / AFFAIRE X c. ÉTAT Y)
  • číslo stížnosti (ve struktuře typu 12345/06 podle pořadí registrace stížnosti v daném roce)
  • označení typu rozhodnutí (judgment / arrêt)
  • cca od roku 2021 rámeček se stručnou charakteristikou podstaty stížnosti a závěrů ESLP
  • místo vydání rozsudku (Strasbourg)
  • datum zveřejnění rozsudku a informaci o tom, zda a od kdy je pravomocný

ÚVOD

  • obsahuje především číslo a složení rozhodovací formace, která věc rozhodovala, a datum konání porady

ŘÍZENÍ (procedure / procédure)

  • tato část obsahuje popis dosavadního řízení před ESLP, zejména jméno stěžovatele, datum podání stížnosti, jméno právního zástupce stěžovatele, jméno zástupce vlády, dále některé úkony, které byly ve věci učiněny (zejména datum oznámení stížnosti vládě, případně vydaná rozhodnutí o přijatelnosti dané stížnosti a další), někdy také shrnutí předmětu stížnosti či jména osob, které se účastnily ústního jednání, pokud ve věci proběhlo

SKUTKOVÝ STAV (the facts / en fait)

  • tato část je nejčastěji členěna na dva oddíly, a to:
    • Skutkové okolnosti případu (the circumstances of the case / les circonstances de l’espèce), obsahující shrnutí skutkových okolností věci, které podle potřeby může být ještě dále vnitřně členěno, pokud je věc skutkově složitá, případně pokud se týká více oddělitelných událostí
    • Relevantní vnitrostátní právo a praxe (relevant domestic law and practice / le droit et la pratique internes pertinents), obsahující nejčastěji shrnutí částí textů právních předpisů a judikatury soudů; pokud je relevantní též mezinárodní právo, může být nadpis tohoto oddílu příslušným způsobem upraven, nebo může být vytvořen další zvláštní oddíl

PRÁVNÍ POSOUZENÍ (the law / en droit)

  • tato část obsahuje vlastní právní argumentaci ESLP
  • pakliže se rozhoduje současně o přijatelnosti i odůvodněnosti stížnosti, což je pravidlem, posoudí ESLP nejprve přijatelnost a poté odůvodněnost stížnosti, ať už stížnosti jako celku, nebo jednotlivých námitek v ní uplatněných
  • pokud je námitek porušení více, je část členěna na oddíly po jednotlivých tvrzených porušeních Úmluvy (alleged violation of Article X of the Convention / sur la violation alléguée de l’article X de la Convention), přičemž argumentace k jednotlivým námitkám je členěna takto (nebo – pokud není formálně strukturována – alespoň následuje v tomto pořadí):
  • shrnutí námitky stěžovatele
  • citace relevantních ustanovení Úmluvy
  • shrnutí argumentů stran
  • argumentace ESLP, přičemž nejprve ESLP připomene relevantní zásady vyplývající z dosavadní judikatury a následně je použije na skutkové okolnosti projednávané věci (tato pasáž, zejména pak shrnutí obecných zásad, je pro navrhovatele právních předpisů nejdůležitější)
  • závěr o porušení či neporušení Úmluvy
  • dospěl-li ESLP k závěru, že došlo k porušení Úmluvy, následuje samostatný oddíl týkající se použití článku 41 Úmluvy, tedy otázky spravedlivého zadostiučinění

VÝROKOVÁ ČÁST

  • obsahuje výroky k přijatelnosti a odůvodněnosti jednotlivých námitek a případně výrok týkající se spravedlivého zadostiučinění, včetně uvedení přesného poměru hlasů

PODPISY PŘEDSEDY PŘÍSLUŠNÉ ROZHODOVACÍ FORMACE A TAJEMNÍKA SEKCE ESLP

ODDĚLENÁ STANOVISKA

  • pokud se všichni soudci zcela neshodli na všech výrocích nebo odůvodnění rozsudku, mohou k němu být připojena oddělená stanoviska soudců (nesouhlasná v případě nesouhlasu s některým z výroků, souhlasná v případě nesouhlasu s odůvodněním)

Jak se zorientovat v relevantní judikatuře a jak efektivně číst rozsudky ESLP

Rozsudky ESLP mají zpravidla několik desítek stran textu. V extrémních případech mohou čítat i stovky stran textu. Pakliže k řešené právní otázce existuje třeba i jen desítka relevantních rozsudků, stojí čtenář před nesnadným úkolem, jak se v rozumném čase vypořádat s objemem materiálu, který má třeba 300 či 400 stran, a často i mnohem více. Je tedy dobré vědět nejen jak jednotlivé rozsudky vypadají a jak jsou vnitřně členěny, ale i na které rozsudky se zaměřit a jak v nich efektivně, snadno a rychle, nalézt hledané informace. V tomto ohledu by si měl čtenář pamatovat následující:

Zaprvé, je třeba si uvědomit, že ne všechny rozsudky mají stejný význam a váhu. Rozsudky sedmnáctičlenného velkého senátu požívají přirozeně vyšší autority než rozsudky sedmičlenných senátů, neboť ty musí judikaturu velkého senátu následovat. Obdobný vztah platí mezi rozsudky senátními a výborovými.

Zadruhé, existuje-li k danému tématu vícero rozsudků vydaných týž rozhodovací formací, je radno se přednostně seznámit s rozsudkem pozdějšího data. Judikatura ESLP se dynamicky vyvíjí, a proto je vždy žádoucí vycházet z obecných zásad, které jsou formulovány, pokud možno, v recentní rozhodovací praxi.

A konečně zatřetí, je tu také pomocné hledisko významnosti. Klasifikaci významnosti jednotlivých rozsudků a rozhodnutí provádí sám ESLP podle následujících kritérií:

  • 1 (Vysoká důležitost) – rozhodnutí významným způsobem přispívající k rozvoji, vyjasnění či úpravě judikatury ESLP, ať již v obecné rovině či ve vztahu k určitému státu. Náleží sem i rozhodnutí, která byla ESLP určena k publikaci v jeho oficiální roční sbírce rozhodnutí (Reports of Judgments and Decisions).
  • 2 (Střední důležitost) – jiná rozhodnutí, která, ačkoli nepřispívají významně k rozvoji, vyjasnění či úpravě judikatury ESLP, nejsou pouhou aplikací stávající judikatury.
  • 3 (Nízká důležitost) – ostatní rozhodnutí, která nemají zásadní právní význam, zejména proto, že toliko aplikují stávající judikaturu.

Jakou významnost ESLP konkrétnímu rozsudku přiřadil, lze zjistit po přepnutí na kartu Podrobnosti o případu (case details / fiche detailleés) v levé horní části obrazovky. Databáze HUDOC následně umožňuje filtrovat výsledky vyhledávání podle kritéria významnosti v levém postranním panelu. Tuto vyhledávací funkcionalitu zná i národní databáze vybrané judikatury ESLP (eslp.justice.cz).

Začtvrté, jelikož jsou rozsudky velmi podrobné a mnohdy velmi dlouhé, nemusí být vždy nejvhodnější, ba ani nutné, číst je od začátku do konce.

Skutkový stav je obvykle popsán až zbytečně podrobně, neboť obsahuje i rekapitulaci vnitrostátního řízení. Pro rozhodnutí ESLP ale bývá zpravidla významná jen část. Vnitrostátní soudy se věcí obvykle zabývají z více hledisek, než je naplnění Úmluvy. Shrnutý obsah jejich rozhodnutí je tedy leckdy širší, než co z nich je nakonec významné pro rozhodnutí ESLP.

Pro získání základní představy, čeho se rozsudek týká, zpravidla postačí seznámit se s:

  • rámečkem se stručnou a heslovitou charakteristikou podstaty stížnosti na úvodní straně (od roku 2021),
  • vymezení právní otázky, které se případ týká, na druhé straně v části věnované řízení (není ovšem k dispozici vždy),
  • odstavcem v úvodu části odůvodnění ESLP, který zpravidla shrnuje klíčové skutkové okolnosti věci a námitky stěžovatelů.

Teprve když se rozsudek zdá být relevantní, dává smysl se podrobněji zaměřit na vlastní hodnocení ESLP. Nejprve doporučujeme přečíst obecné zásady, kterými danou právní otázku ESLP hodnotil, a teprve poté, jak tyto obecné zásady použil na dané skutkové okolnosti. Ty jsou, jak bylo uvedeno výše, stručně shrnuty na úvod části k aplikaci obecných zásad na posuzovanou věc.

Dále může pomoci podívat se na odlišná stanoviska, jsou-li v rozsudku obsažena. Čtenáři ukáží, co bylo mezi soudci sporné a z jakých důvodů, případně čím je rozsudek významný. Pomohou mu též lépe pochopit odůvodnění většiny, např. proč se zaměřila na určité aspekty a proč jsou v odůvodnění použity určité formulace.

Teprve když čtenář získá o obsahu rozsudku tyto informace, je dobré, potřebuje-li se s rozsudkem seznámit skutečně podrobně, aby rozsudek četl od začátku do konce. S informacemi, které již o rozsudku má, se pak snáze v textu orientuje a dokáže rozlišit podstatné a méně významné aspekty případu.

Závaznost rozsudků ESLP

V článku 46 Úmluvy se smluvní strany Úmluvy zavázaly řídit se konečnými rozsudky ESLP ve všech případech, v nichž jsou stranami (odstavec 1), přičemž nad výkonem rozsudků dohlíží Výbor ministrů Rady Evropy (odstavec 2). Z toho kromě jiného vyplývá, že rozsudek, ve kterém ESLP shledá porušení Úmluvy, ukládá žalovanému státu právní povinnost nikoli jen zaplatit dotčeným osobám částky přisouzené z titulu spravedlivého zadostiučinění, ale také zvolit – pod dohledem Výboru ministrů – obecná, případně též individuální opatření, která by měla být přijata ve vnitrostátním právním řádu či praxi s cílem ukončit porušení shledané ESLP a napravit v maximální možné míře jeho následky. Žalovanému státu zůstává volnost – pod dohledem Výboru ministrů – zvolit si prostředky, kterými dostojí své právní povinnosti stanovené v článku 46 Úmluvy, pokud tyto prostředky jsou slučitelné se závěry uvedenými v daném rozsudku ESLP.

Povinnost zakotvená v čl. 46 odst. 1 Úmluvy je mezinárodněprávním závazkem státu jako celku, z pohledu mezinárodního práva je naprosto lhostejné, který orgán daného státu zajistí splnění tohoto závazku. Státy se rovněž nemohou vymlouvat na to, že povinnost dostát tomuto závazku naráží na určité překážky, byť by jimi byla samotná Ústava. Z pohledu mezinárodního práva je tedy vcelku indiferentní, jaké konkrétní postavení zaujímá Úmluva v právním řádu daného státu.

ESLP nemá – na rozdíl například od českého Ústavního soudu – pravomoc zrušit napadená rozhodnutí vnitrostátních orgánů. V rovině individuálních opatření má odsouzený stát ve vztahu ke stěžovateli, kromě výslovně stanovené povinnosti zaplatit mu spravedlivé zadostiučinění, pokud mu je ESLP přiznal, ještě další povinnosti, a to především povinnost ukončit porušování Úmluvy, pokud stále trvá, a uvést stěžovatele do situace, v jaké by se byl nacházel, pokud by k porušení Úmluvy nedošlo (restitutio in integrum). V případech, kdy ESLP shledal porušení práva na spravedlivý proces, to zpravidla znamená umožnit stěžovateli na návrh obnovu vnitrostátního řízení (srov. § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). U porušení majetkových práv může být vhodnou formou nápravy v individuální rovině typicky navrácení věci stěžovateli.

V rovině obecných opatření má odsouzený stát povinnost přijmout taková opatření, kterými účinně zajistí, že porušení Úmluvy obdobné tomu, které ESLP shledal v rozsudku, se v budoucnu nebude opakovat. Rozsudek ESLP totiž zpravidla obsahuje výklad některých ustanovení Úmluvy a také autoritativní rozhodnutí, že skutek v rozsudku popsaný je v rozporu s takto interpretovanými ustanoveními Úmluvy. Obsahuje tedy určitou konkretizaci obecné povinnosti stanovené v článku 1 Úmluvy zaručit každému, kdo podléhá jurisdikci daného státu, v Úmluvě uvedená lidská práva a základní svobody. Tato konkretizace dotčený stát upozorňuje na to, že pokud by byly ESLP předloženy jiné skutky, které by byly v relevantních aspektech shodné se skutkem, v němž předtím shledal porušení Úmluvy, dojde ESLP ke stejnému závěru (v tomto směru se hovoří o výkladové závaznosti či o normativním anebo precedenčním působení judikatury ESLP). Pakliže tedy z rozsudku ESLP vyplývá, že důvod či jeden z důvodů shledaného porušení Úmluvy spočívá v právní úpravě, je odsouzený stát povinen příslušnou právní úpravu změnit, jestliže nedostatek této právní úpravy nelze překonat tím, že bude jiným vhodným způsobem zajištěno, že napříště bude vykládána a uplatňována v souladu s požadavky Úmluvy.

Výkladová závaznost rozsudku se však nedotýká pouze státu, který byl v daném případě odsouzen, ale všech států, v nichž může dojít ke skutku, který bude v relevantních aspektech shodný se skutkem, o němž bylo v daném rozsudku ESLP rozhodnuto. Stát proto musí při tvorbě právních předpisů zohledňovat nejen rozsudky ESLP ve věcech, v nichž byl stranou, ale též judikaturu ESLP vydanou v řízeních proti ostatním smluvním státům Úmluvy.

Ústavní soud v této souvislosti konstatoval (nález sp. zn. I. ÚS 310/05, ze dne 15. listopadu 2006):

„[…] relevance rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dosahuje v českém právu ústavněprávní kvality. […]
[…] obsah závazného rozsudku ESLP ve věci proti České republice představuje pro ČR závazek, jenž pro ni vyplývá z mezinárodního práva. Česká republika je povinna nejen podle mezinárodního práva, ale i s odkazem na ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy takové závazky dodržovat. […]
Orgány veřejné moci jsou povinny přihlížet k judikatuře ESLP jak ve věcech, kde rozhodoval v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se sice týkají jiného členského státu Evropské úmluvy, pokud tyto věci mají, podle své povahy, význam též pro interpretaci Evropské úmluvy v českém kontextu. […].“

Platnost výše uváděných závěrů prvního senátu Ústavního soudu byla později potvrzena i usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 26/11. K širšímu pojetí závaznosti štrasburské judikatury se Ústavní soud vyjádřil rovněž v nálezu ze dne 16. května 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16, ve kterém upozornil, že:

„[č]eské soudy přitom musí pracovat se širší normativní závazností judikatury ESLP, která se vztahuje nejen na rozhodnutí vůči České republice, ale i na rozhodnutí proti jiným smluvním státům Úmluvy. Povinnost zohledňovat judikaturu ESLP při vnitrostátní aplikaci Úmluvy je nejenom mezinárodněprávním závazkem České republiky, ale také vnitrostátně uloženou ústavní povinností plynoucí z čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy.“

Zdroje judikatury ESLP

Oficiálním zdrojem judikatury ESLP je databáze HUDOC, dostupná na internetových stránkách ESLP (hudoc.echr.coe.int). Jsou zde zveřejněny všechny rozsudky a všechna rozhodnutí ESLP (s výjimkou těch „rozhodnutí“ o stížnostech, která nejsou formálně vyhotovována) a vybraná rozhodnutí bývalé Evropské komise pro lidská práva. Většina rozhodnutí je publikována pouze v jednom z úředních jazyků ESLP, tedy francouzštině nebo angličtině, výjimečně – zpravidla u starších judikátů nebo v poslední době u rozsudků velkého senátu – v obou jazycích. Databáze je také postupně doplňována o překlady do různých dalších jazyků podle toho, jak jsou dány k dispozici zejména ze strany jednotlivých států. Od ledna 2016 jsou do databáze HUDOC postupně vkládány i některé překlady a anotace, které jsou obsaženy v databázi judikatury ESLP v českém jazyce (viz dále).

V říjnu 2015 Ministerstvo spravedlnosti spustilo databázi vybrané judikatury ESLP v českém jazyce (eslp.justice.cz). Databáze obsahuje úřední překlady všech rozsudků ESLP vydaných ve věcech proti České republice, překlady některých významných rozsudků ESLP vydaných ve věcech proti jiným smluvním státům, anotace všech rozhodnutí ESLP o přijatelnosti stížností podaných proti České republice a anotace významných rozsudků a rozhodnutí ESLP vydaných proti jiným smluvním státům.

Rozsudky a rozhodnutí proti jiným státům jsou k anotování vybírány a zpracovány Kanceláří vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před mezinárodními orgány ochrany lidských práv ve spolupráci s analytickými útvary Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a Kanceláře veřejného ochránce práv. Při výběru judikátů ESLP je dbáno na to, aby databáze pokrývala pokud možno všechny oblasti, kterých se Úmluva a judikatura ESLP týká, a aby právní otázky řešené v rozsudku ESLP byly relevantní a významné pro české právní prostředí. Anotace začaly být zpracovávány v říjnu 2012 v rozsahu cca 10 rozsudků a rozhodnutí ESLP měsíčně.

Překlady rozsudků proti jiným státům jsou do databáze vkládány na základě dohody o výměně dat se společností Wolters Kluwer ČR, a.s. Jedná se o rozsudky, které byly publikovány v časopisu Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (viz dále).

PŘEKLADY ROZHODNUTÍ

Kromě úplných překladů a anotací v českém jazyce, které jsou k dohledání v databázi eslp.justice.cz, jsou překlady některých rozsudků a rozhodnutí ESLP k nalezení též v následujících zdrojích.

Mírně krácené překlady jsou publikovány v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva („žlutá sbírka“), který vydává čtyřikrát ročně nakladatelství Wolters Kluwer ČR, a.s. Překlady pořízené Ministerstvem spravedlnosti a překlady publikované v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva jsou obsaženy v modulu „Judikatura“ elektronického systému právnických informací ASPI.

Zkrácené překlady judikatury ESLP vycházejí také ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Výběru důležitých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro justiční praxi z pohledu Nejvyššího soudu („modrá sbírka“), kterou čtyřikrát ročně publikuje Nejvyšší soud.

Při práci s překlady je třeba myslet na to, že rozhodující je samozřejmě vždy původní anglické nebo francouzské znění rozhodnutí ESLP, publikované v databázi judikatury HUDOC.

INFORMACE O ROZHODNUTÍCH (monitoringy, shrnutí, komentáře)

  • Zpravodaj kanceláře vládního zmocněnce (vychází čtvrtletně a pouze elektronicky) obsahuje anotace aktuálních rozsudků a rozhodnutí ESLP přehledně členěné podle právních oblastí, kterých se judikát týká; Zpravodaj KVZ obsahuje též informace o nových stížnostech, které byly vládě České republiky zaslány k vyjádření, o průběhu výkonu rozsudků ESLP a o případech, které byly postoupeny velkému senátu ESLP
  • časopis Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (Wolters Kluwer ČR, a.s.; vychází čtyřikrát ročně) obsahuje zpravidla 4 překlady a 2 komentáře rozsudků ESLP, anotace významných nejnovějších rozsudků a rozhodnutí ESLP proti České republice a monitoring aktuální judikatury ESLP
  • časopis Soudní rozhledy (C. H. Beck; vychází měsíčně) obsahuje monitoring aktuální judikatury ESLP
  • časopis Jurisprudence (Wolters Kluwer ČR; vychází osmkrát ročně) obsahuje monitoring aktuální judikatury ESLP
  • Bulletin lidských práv Centra pro lidská práva a demokracii (Centrum pro demokratizaci a lidská práva; vychází měsíčně) obsahuje články věnující se judikatuře ESLP
  • v říjnu 2022 ESLP spustil zvláštní platformu k šíření informací o judikatuře ESLP ECHR-KS („Knowledge Sharing Platform“); obsahuje průběžně aktualizované, tematicky a kontextuálně zaměřené rozbory judikatury ESLP ke konkrétním ustanovením Úmluvy (průvodce judikaturou ESLP; tzv. „Case-Law Guides“) nebo k vybraným okruhům právních otázek (tematická shrnutí judikatury; tzv. „Factsheets“) i pravidelné měsíční informační zprávy o nejvýznamnějších rozsudcích a rozhodnutích za dané období (tzv. „Case Law Information Notes“), to vše zpravidla v anglickém i francouzském jazyce
  • specializované blogy: např. Strasbourg Observers či ECHR BLOG (oba v angličtině), na obou lze najít odkazy na další blogy

LITERATURA (výběr)

  • v češtině:
    • Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012
    • Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021
    • Konůpka, P. a kol. Evropská úmluva o lidských právech: Praktický průvodce. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2022
    • Hubálková, E.: Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha: Linde, 2003
    • Berger, V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Vimperk: IFECa SEVT, 2003
    • Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha:, ORAC, 2002
  • ve slovenštině:
    • Svák, J.: Ochrana ľudských práv (v troch zväzkoch). Bratislava: Eurokódex, 2011
    • Pirošíková, M.: Komentár k vybraným článkom Dohovoru o ochraně ľudských práv a základných slobôd. Bratislava: Euroiuris, 2008
  • v angličtině:
    • Harris, D., O’Boyle, M., Bates, E., Buckley, C.: Law of the European Convention on Human Rights. 4rd ed. Oxford: Oxford University Press, 2018
    • Leach, P.: Taking a Case to the European Court of Human Rights. 4th ed. Oxford: Oxford University Press, 2019
    • Ovey, C., White, R. C. A. and Jacobs, F. G.: The European Convention on Human Rights. 8th ed. Oxford: Oxford University Press 2020
    • Reid, K.: A Practitioner’s Guide to the European Convention on Human Rights. 6th ed. Sweet & Maxwell, 2019
  • ve francouzštině:
    • Renucci, F.: Droit européen des droits de l’homme. 9e édition, Paris: LGDJ, 2021
    • Sudre, F.: Droit européen et international des droits de l’homme. 16e édition, Paris : Presses Universitaires de France, 2023
  • v němčině:
    • Karpenstein, U., Mayer, F. C.: EMRK Europäische Menschenrechtskonvention: Konvention zum Schutz der Menschenrechte und Grundfreiheiten / Kommentar. 3. Aufl. München: Verlag C. H. Beck, 2022
    • Meyer-Ladewig, J., Europäische Menschenrechtskonvention. Handkommentar. 5. Aufl. Baden-Baden: Nomos, 2023
    • Frowein, J. A., Peukert, W.: Europäische Menschenrechtskonvention:EMRK-Kommentar. 3.Aufl., Kehl: N. P. Enegle Verlag, 2009
    • Grabenwarter Ch., Pabel K.: Europäische Menschenrechtskonvention. 7. Aufl., München: Verlag C. H. Beck, 2021
    • Grote, R., Marauhn, T. (eds.): EMRK/GG – Konkordanzkommentar zum europäischen und deutschen Grundrechtsschutz. 2. Aufl., Tübingen: Mohr Siebeck, 2013

Zásady výkladu a používání Úmluvy

Obecné zásady

Při výkladu Úmluvy se ESLP v prvé řadě řídí pravidly, která jsou obsažena v článcích 31 až 33 Vídeňské úmluvy o smluvním právu (č. 15/1988 Sb.). Základním pravidlem je, že význam Úmluvy musí být určen v dobré víře v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům použitým v Úmluvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu Úmluvy. ESLP v této souvislosti zdůrazňuje, že je nutno zohlednit skutečnost, že Úmluva je smlouvou, jejímž účelem je účinná ochrana lidských práv (Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03, rozsudek velkého senátu ze dne 29. ledna 2008). Úmluvu je třeba též vykládat jako jeden celek tak, aby byl zachován její vnitřní soulad a harmonie mezi jejími jednotlivými ustanoveními (Stec a ostatní proti Spojenému království, č. 65731/01 a 65900/01, rozhodnutí velkého senátu ze dne 6. července 2005). Z tohoto důvodu také platí, že, je-li jeden pojem užit ve více ustanoveních Úmluvy, je třeba tento pojem vykládat ve všech příslušných ustanoveních stejně (Sergey Zolothukin proti Rusku, č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009). Úmluva se samozřejmě nenachází v právním vakuu, a tak je nutné ji vykládat v souladu s dalšími relevantními pravidly a zásadami mezinárodního práva použitelnými ve vztazích mezi smluvními stranami Úmluvy, a to zejména s ostatními smlouvami o lidských právech (X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 92–93: článek 8 Úmluvy tak např. musí být vykládán ve světle požadavků vyplývajících z Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí). Pakliže je na určitou situaci použitelných zároveň více zdánlivě protichůdných smluv, je nezbytné v maximální možné míře usilovat o koordinaci a harmonizaci jejich účinků a odstranění jakýchkoli vzájemných konfliktů (Al-Adsani proti Spojenému království, č. 35763/97, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2001).

Kromě těchto obecných zásad ESLP rozvinul i několik dalších specifických pravidel, která používá při výkladu Úmluvy (viz dále).

Požadavek účinné ochrany lidských práv

ESLP nesčetněkrát zopakoval, že Úmluva zakotvuje práva, která jsou praktická a účinná, nikoli teoretická a iluzorní (např. Broniowski proti Polsku, č. 31443/96, rozsudek velkého senátu ze dne 22. června 2004). Takto formulovanou zásadu účinnosti je třeba mít vždy na paměti při výkladu a používání jednotlivých ustanovení Úmluvy. Jestliže kupříkladu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy zakotvuje právo obviněného na pomoc obhájce, je třeba toto ustanovení vykládat tak, že se nevyčerpává tím, že obviněnému je umožněno si obhájce zvolit nebo že mu je bezplatně ustanoven (pokud to zájmy spravedlnosti vyžadují a obviněný nemá prostředky na jeho zaplacení), ale že je nezbytné, aby příslušné státní orgány zajistily, aby takový obhájce obviněnému skutečně poskytoval pomoc v jeho věci.

Úmluva jako „živoucí instrument“

ESLP zdůrazňuje, že Úmluva je živoucí instrument, který musí být vykládán ve světle dnešních podmínek a soudobých představ převládajících v demokratických státech. Jelikož je Úmluva především systémem ochrany lidských práv, ESLP přihlíží k měnícím se podmínkám v smluvních státech a zohledňuje např. vznikající shodu mezi smluvními stranami Úmluvy na standardech, jichž je třeba dosáhnout (Bayatyan proti Arménii, č. 23459/03, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011), či vývoj v oblasti mezinárodního práva (Opuz proti Turecku, č. 33401/02, rozsudek ze dne 9. června 2009). ESLP tedy upřednostňuje evolutivní výklad Úmluvy před historickým výkladem, který jejím jednotlivým ustanovením zamýšleli dát tvůrci Úmluvy při její tvorbě. Zároveň to nicméně neznamená, že by ESLP mohl zakotvit právo, které není v Úmluvě obsaženo, či vytvořit novou výjimku či jiný důvod omezení práv, než které jsou výslovně v Úmluvě uvedeny (Austin a ostatní proti Spojenému království, č. 39692/09 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012).

Autonomní význam pojmů obsažených v Úmluvě

Pojmy obsažené v Úmluvě jsou často pojmy, se kterými se setkáme i ve vnitrostátním právu. Neznamená to však, že by tyto pojmy měly automaticky význam, který mu dává právní řád toho kterého státu, což platí stejně i v případě států, jejichž úředním jazykem je (nebo mezi jejichž úřední jazyky patří) angličtina nebo francouzština. ESLP musí zajistit určitý společný standard ochrany lidských práv a základních svobod ve všech smluvních stranách Úmluvy, nemůže se proto vždy bezpodmínečně odvolávat jen na vnitrostátní význam slov použitých v Úmluvě. Platí to v zásadě pro všechny pojmy uvedené v Úmluvě, u některých však na tento problém bylo v judikatuře zvláště upozorněno tím, že je ESLP sám označil za tzv. „autonomní pojmy“ (např. pojem „svědek“ uvedený v čl. 6 odst. 3 Úmluvy, pojem „trest“ uvedený v čl. 7 odst. 1 Úmluvy a řada dalších).

Neznamená to ovšem, že by vnitrostátní význam toho kterého pojmu byl pro výklad Úmluvy zcela bez významu. Kupříkladu při výkladu pojmu „trestní obvinění“ uvedeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy („Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“) i na jiných místech v Úmluvě ESLP vnitrostátní význam pojmu respektuje v tom směru, že vše, co je jako „trestní“ (trestní obvinění, trestný čin, trest apod.) označeno ve vnitrostátním právu, považuje za „trestní“ i ve smyslu Úmluvy. Na druhou stranu mu to však nebrání považovat za „trestní“ (trestní obvinění, trestný čin, trest apod.) i to, co vnitrostátní právo formálně označuje za „správní“, „kárné/kázeňské“ či „pořádkové“.

Implicitní práva

Některá práva v textu Úmluvy výslovně zakotvena nenajdeme, ESLP je nicméně z textu Úmluvy vyvodil. Takto ESLP například dovodil, že v čl. 6 odst. 1 Úmluvy je obsaženo také právo na přístup k soudu, právo na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí, právo neobviňovat sebe sama či právo být přítomen jednání soudu atd. Ze svobody sdružování podle článku 11 Úmluvy, která zahrnuje i právo odborově se sdružovat na ochranu zájmů zaměstnanců, ESLP dovodil například právo na kolektivní vyjednávání.

Prostor pro uvážení

Koncept prostoru států pro uvážení (margin of appreciation / marge d’appréciation) je ztělesněním pnutí mezi evropskou jednotou a odlišností jednotlivých států, napětím mezi snahou vytvořit na základech Úmluvy určité evropské ústavní právo (alespoň pokud jde o oblast lidských práv a základních svobod) a respektováním národních charakteristik jednotlivých zemí. Můžeme jej definovat jako prostor, v němž je orgánům státu dovoleno se pohybovat, aniž by jejich jednání bylo ESLP shledáno v rozporu s Úmluvou. V různých oblastech je tento prostor různě široký; mohli bychom říci, že šíře tohoto prostoru v podstatě vyjadřuje přísnost, s jakou ESLP jednání státu posuzuje. Tam, kde je prostor států pro uvážení široký (např. při přijímání obecných opatření v oblasti hospodářské, zdravotní a sociální politiky, územního plánování či při stanovení podmínek pro restituci majetku zabaveného minulým politickým režimem, v citlivých morálních otázkách dotýkajících se např. umělého přerušení těhotenství či výzkumu na lidských kmenových buňkách apod.), bude ESLP při hodnocení jednání států benevolentnější než tam, kde je prostor pro uvážení úzký (např. ve věcech, v nichž mezi evropskými státy existuje široká shoda, při odlišném zacházení na základě pohlaví či občanství, dopady do samotné podstaty chráněných práv a svobod nebo do nejintimnější sféry lidského života apod.).

Příklad č. 1: Ve věci Anchugov a Gladkov proti Rusku ESLP konstatoval, že Ruská federace tím, že ve své ústavě stanovila, že všechny osoby odsouzené k výkonu trestu odnětí svobody automaticky pozbývají volební právo, překročila prostor pro uvážení, který státu v dané oblasti ponechává článek 3 Protokolu č. 1 (č. 11157/04 a 15162/05, rozsudek ze dne 4. července 2013, § 110).

Příklad č. 2: Ve věci S. H. a ostatní proti Rakousku naopak ESLP rozhodl, že Rakousko nevybočilo z prostoru pro uvážení, které mu v dané oblasti článek 8 Úmluvy ponechává, když zákonem vyloučilo dárcovství vajíček a spermatu pro účely umělého oplodnění. Zároveň však připomněl, že tato oblast prochází dynamickým vývojem, a to jak na poli vědy, tak v přístupu společnosti k těmto otázkám, a proto mají členské státy povinnost se těmito otázkami průběžně zabývat (č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011, § 115–118).

Pozitivní závazky

Podle článku 1 Úmluvy mají smluvní strany povinnost zajistit všem osobám podléhajícím jejich jurisdikci určitá práva a svobody. V prvé řadě jsou tedy samy státní orgány povinny zdržet se přímých zásahů do těchto práv a svobod. Tím se však obecná povinnost zakotvená v článku 1 Úmluvy nevyčerpává. ESLP ve své judikatuře upozornil, že z některých (dnes většiny) článků Úmluvy nevyplývá pro státní orgány pouze negativní povinnost nezasahovat do zaručených práv a svobod, ale že z něj pro státy mohou vyplývat také určité pozitivní povinnosti poskytnout jednotlivcům aktivní ochranu jejich práv a svobod, a to nejen před případnými zásahy ze strany státu, ale též ze strany jednotlivců (horizontální působení Úmluvy). Jinými slovy je zavazuje, aby v určitých situacích aktivně konaly a zajistily účinné naplnění základních práv a svobod. V opačném případě by se práva a svobody zakotvené v Úmluvě mohly stát toliko iluzorními a teoretickými.

V některých případech taková pozitivní povinnost může být explicitně vyjádřena v Úmluvě. Příkladem je povinnost státu poskytnout za určitých okolností obviněnému bezplatnou právní pomoc zakotvená v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy či povinnost zajistit, aby soud rozhodující o zákonnosti zbavení svobody měl v případě nezákonného zbavení svobody pravomoc nařídit propuštění dotčené osoby na svobodu (čl. 5 odst. 4 Úmluvy, srov. Buishvili proti České republice, č. 30241/11, rozsudek ze dne 25. října 2012, § 36–47). Článek 3 Protokolu č. 1 podobně zavazuje smluvní strany konat pravidelné svobodné volby s tajným hlasováním. Anebo první věta článku 2 Úmluvy ukládá státu chránit právo na život zákonem.

V jiných případech ESLP existenci takových povinností dovodil v judikatuře. Kupříkladu článek 3 Úmluvy (zákaz mučení) v prvé řadě zakotvuje povinnost státu nezasahovat do tam zaručeného práva („nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“). K této základní negativní povinnosti se však přimykají také tzv. povinnosti pozitivní, které samy o sobě ze znění tohoto ustanovení na první pohled patrné nejsou. Konkrétně se jedná o preventivní povinnost státu zabránit zásahu do tohoto práva ze strany třetích osob (pokud se o takovém nebezpečí státní orgány dozví nebo pokud by o něm měly vědět) a povinnost řádně vyšetřit zásah do tohoto práva, jestliže k němu již došlo. V mnoha případech budou pozitivní závazky splněny individuálním právním aktem, zejména soudním rozhodnutím, v řadě případů však pozitivní závazky nelze splnit jinak než přijetím příslušné právní úpravy, ať již zákonné či podzákonné.

Obecná část: Postup ověřování slučitelnosti návrhů právních předpisů s Úmluvou

Níže je uvedeno schéma znázorňující v grafické podobě základní kroky algoritmu pro posuzování slučitelnosti návrhů právních předpisů s Úmluvou a jejich posloupnost. Navazující kapitola obsahuje výklad k jednotlivým kroku tohoto testu.

Algoritmus kontroly slučitelnosti s Úmluvou

Legenda k jednotlivým krokům algoritmu slučitelnosti s Úmluvou

Jak již bylo zmíněno výše, zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s Úmluvou musí odpovědět na tři základní otázky:

  • Dotýká se navrhovaná úprava některých práv či svobod zaručených Úmluvou?
  • Jaké požadavky vyplývají z povinnosti zaručit na vnitrostátní úrovni tato práva či svobody?
  • Je navrhovaná právní úprava s těmito požadavky v souladu?

Při hledání odpovědí na tyto otázky bude zpravidla nutné postupovat v několika krocích.

Dotýká se navrhovaná úprava některých práv či svobod zaručených Úmluvou?

V první řadě je třeba identifikovat práva a svobody chráněné Úmluvou, které mohou být navrhovanou právní úpravou dotčeny. V této fázi ještě není účelem řešit, zda navrhovaná právní úprava je s nimi skutečně v rozporu, to bude předmětem až dalších kroků. Nyní je podstatné toliko vytipovat ustanovení Úmluvy, která chrání hodnoty, jichž se navrhovaná úprava může negativním způsobem dotknout (otázka slučitelnosti ratione materiae s ustanoveními Úmluvy).

V této souvislosti je třeba mít na paměti, že význam pojmů, které Úmluva používá, může být odlišný od významu, který jim dává ESLP (viz kapitolu 1.4.). Rozhodující je význam, který danému pojmu dává ESLP (např. pojem „trestní obvinění“ ESLP vykládá šířeji, než jak jej definuje český trestní řád, a proto se záruky spravedlivého trestního procesu vztahují i na přestupková řízení, řízení o správních deliktech a řadu dalších řízení, která české právo nechápe jako řízení trestní).

Též je třeba zohlednit, že mnohé pojmy, jako jsou např. „soukromý život“, „rodinný život“, „zbavení svobody“, „majetek“, ESLP vykládá velmi široce.

V neposlední řadě je nutné mít na zřeteli, že některá práva nejsou v Úmluvě explicitně obsažena, avšak ESLP z textu Úmluvy dovodil, že jsou v ní obsažena implicitně (viz rovněž výklad v kapitole 1.4.). Je tomu tak zejména ve vztahu k dílčím právům náležejícím do širšího práva na spravedlivý proces (např. právo na přístup k soudu, právo na kontradiktorní řízení, právo neobviňovat sebe sama a další). Existují však i implicitně v Úmluvě obsažená práva, jež nejsou procesního charakteru (např. právo na kolektivní vyjednávání, právo na sekundární stávku) či práva, která korelují implicitně v Úmluvě obsaženým pozitivním závazkům státu (např. právo oběti na provedení účinného a nezávislého vyšetřování v případech špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy).

Příklad č. 1: Pokud je navrhováno zvýšení soudního poplatku u určitých typů řízení, nelze a priori vyloučit, že se navrhovaná právní úprava dostává do rozporu:

  • s právem na přístup k soudu, které je implicitně obsaženo v právu na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy;
  • s právem na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1;
  • se zákazem diskriminace zakotveném v článku 14 Úmluvy.

Příklad č. 2: Je-li předkládána úprava týkající se podmínek hospitalizace či léčby pacienta bez jeho souhlasu, mohou být dotčena následující práva:

  • právo na svobodu a osobní bezpečnost chráněné čl. 5 odst. 1 písm. e) a odst. 4 Úmluvy;
  • právo na respektování fyzické a psychické integrity jako součást práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy;
  • zákaz nelidského a ponižujícího zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.

Příklad č. 3: Je navrhováno zakotvení pravidla, podle kterého se v řízení o rozpuštění politické strany nebude nařizovat ústní jednání (§ 51 soudního řádu správního).

Z práva na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyplývá, že před soudem by se mělo konat veřejné ústní jednání, byť tento požadavek není absolutní a judikatura ESLP připouští, aby v určitých případech bylo rozhodováno bez nařízení jednání (viz např. Weber proti Švýcarsku, č. 11034/84, rozsudek ze dne 22. května 1990, § 39; Schlumpf proti Švýcarsku, č. 29002/06, rozsudek ze dne 8. ledna 2009, § 65). Na daný případ se však článek 6 Úmluvy nevztahuje, neboť rozhodování o rozpuštění politické strany není ani rozhodováním o oprávněnosti trestního obvinění, ani rozhodováním o občanských právech a závazcích (Herri Batasuna a Batasuna proti Španělsku, č. 25803/04 a 25817/04, rozhodnutí ze dne 11. prosince 2007, oddíl II. B).

Navrhovaná právní úprava se tedy nedotýká žádných práv a svobod zaručených v Úmluvě. Příslušná část důvodové zprávy bude tedy obsahovat toliko konstatování s výše uvedeným odůvodněním.

Jaké požadavky vyplývají z povinnosti zaručit na vnitrostátní úrovni tato práva či svobody?

Ve druhém kroku je nutno ověřit, za jakých podmínek Úmluva tak, jak ji vykládá ESLP, umožňuje do práv, kterých se navrhovaná právní úprava dotýká, zasáhnout, popř. zda z příslušných ustanovení nevyplývají pro stát určité pozitivní závazky (k pozitivním závazkům viz kapitolu 1.4.).

Nejčastěji Úmluva připouští zásah do zaručených práv a svobod tehdy, je-li tak činěno s některým z legitimních cílů, které v daném kontextu Úmluva připouští, a je-li zároveň zachován rozumný vztah přiměřenosti mezi tímto cílem a zvolenými prostředky. V některých případech podmínky omezení či naopak rozšíření práv obsažených v Úmluvě vyplývají toliko z judikatury ESLP (srov. zejména kapitolu o implicitních právech). Výše uvedené je samozřejmě jen nejobecnější a do určité míry zjednodušující vyjádření. Zohlednit je také třeba skutečnost, že u jednotlivých práv a svobod ESLP může na naplnění podmínky přiměřenosti (či „nezbytnosti v demokratické společnosti“ nebo „nastolení spravedlivé rovnováhy“) klást různé specifické požadavky.

Nelze též pustit ze zřetele, že Úmluva obsahuje tři zvláštní ustanovení, která se rovněž týkají omezování práv zaručených Úmluvou, a to konkrétně článek 16 (omezení politické činnosti cizinců), článek 17 (zákaz zneužití práv) a článek 18 (ohraničení možnosti omezení práv).

Výše uvedené však neplatí pro právo zakotvené v článku 3 Úmluvy (zákaz mučení a jiného ponižujícího zacházení nebo trestání), které je absolutní a nelze do něj zasáhnout za žádných okolností. Dosahuje-li tedy určité jednání či opomenutí intenzity špatného zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy, nelze tuto situaci odůvodnit žádným jakkoli legitimním cílem či tento důsledek porovnávat s jinými případně dotčenými zájmy a hodnotami (srov. např. Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008: vyhoštění osoby podezřelé z terorismu či za něj odsouzené do země, kde jí hrozí mučení či nelidské nebo ponižující zacházení; Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010: hrozba mučení ze strany policie, pakliže zadržený neprozradí informaci, která potenciálně může zachránit jiné osobě život).

Dále v tomto kroku bude nutné zjistit, zda Úmluva a judikatura ESLP nevyžaduje, aby stát k zajištění účinného výkonu dotčeného práva či svobody přijal určitá opatření.

V praktické rovině při realizaci výše uvedených kroků je ze zdrojů dostupných v českém jazyce nejvhodnější využít databázi judikatury ESLP v českém jazyce s pomocí nejrůznějších relevantních vyhledávacích kritérií, Komentář k Úmluvě uvedený v seznamu literatury a Zpravodaj kanceláře vládního zmocněnce.

Je navrhovaná právní úprava s těmito požadavky v souladu?

Ve třetím kroku testu se provede vlastní přezkum slučitelnosti, kdy se obsah a důsledky navrhované právní úpravy poměří s požadavky definovanými v předchozím kroku.

Postup bude zpravidla zahrnovat několik etap, popsaných v dalších krocích. Nebude tomu tak ale samozřejmě vždy, určující je, jaké požadavky z příslušného ustanovení Úmluvy a judikatury ESLP vyplývají. Například omezení práva zakotveného v článku 3 Úmluvy (zákaz mučení, nelidského anebo ponižujícího zacházení či trestání), které je absolutní, není přípustné. U procesní právní úpravy, na niž dopadá článek 6 Úmluvy zaručující právo na spravedlivý proces, bude postup též odlišný. S určitou dávkou zobecnění a zjednodušení lze nicméně říct, že obvykle by se předkladatel právní úpravy měl zabývat následujícími otázkami.

A) Připouští navrhovaná právní úprava, aby na jejím základě docházelo k zásahům do práv chráněných Úmluvou?

Právní úprava může v zásadě stanovit nové podmínky omezení práv a svobod či měnit stávající možnosti zásahu do těchto práv či svobod. Může tak činit v negativním směru, tedy stanovením nových omezení či rozšířením nebo zpřísněním těch stávajících, avšak může i stávající možnosti zásahu do práv zužovat či užívání dotčeného práva posilovat.

Zatímco v případě negativního zásahu je zřejmé, že je třeba přistoupit k posouzení souladu slučitelnosti návrhu s požadavky vyplývajícími z Úmluvy, v případě pozitivních dopadů návrhu situace není tak zřejmá. I v těchto případech by nicméně bylo žádoucí se přesvědčit, že cílový stav je s Úmluvou slučitelný. Pakliže existuje přesvědčivé zdůvodnění, že stávající stav je s Úmluvou v souladu, např. již byl ze strany ESLP posuzován, postačí odkaz na tento zdroj s uvedením, že navrhovanou právní úpravou dochází k dalšímu posílení již s Úmluvou souladného stavu. Mohou-li však existovat pochybnosti o tom, zda stávající stav požadavkům Úmluvy vyhovuje, je namístě provést plnohodnotné posouzení, zda je skutečně navrhovanou právní úpravou dosaženo souladu s Úmluvou, byť návrh přináší posílení práv či svobod v Úmluvě zakotvených.

B) Sleduje navrhovaný právní předpis kvalitativní požadavky zákona, které vyplývají z Úmluvy (test legality)?

Pojem „zákon“ použitý v Úmluvě (např. čl. 8 odst. 2, čl. 9 odst. 2, čl. 10 odst. 2 atd.) je vždy vykládán v materiálním smyslu (tedy v zásadě jako „právo“), nikoli ve formálním smyslu jakožto základní pramen práva (tedy demokraticky zvoleným zákonodárným sborem schválený normativní text). Pojmu „zákon“ ve smyslu Úmluvy mohou vyhovovat také jiné prameny práva, ať již psané (např. podzákonné právní normy) či nepsané (rozhodnutí soudů). Mohou to být také normy mezinárodního práva nebo práva Evropské unie. Zákonem ve smyslu Úmluvy se zkrátka rozumí ustanovení právního předpisu tak, jak je vykládáno v rozhodovací praxi soudů.

Toto široké pojetí pojmu „zákon“ je však na druhou stranu omezeno dvěma formálními požadavky, a to dostupností „zákona“ a jeho jasností či (z toho pramenící) předvídatelností. Z hlediska naplnění požadavku zákonnosti je relevantní pouze ten „zákon“, s nímž se dotčená osoba měla v rozhodné době možnost seznámit. Tak tomu bude zejména v případě pramenů práva publikovaných v oficiálních sbírkách typu Sbírky zákonů a Sbírky mezinárodních smluv nebo Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Při tvorbě právních předpisů je ovšem důležitá zejména druhá podmínka, tedy aby text „zákona“ byl dostatečně jasný a předvídatelný, aby z něj dotčená osoba mohla dovodit, co je v dané situaci v souladu s právem a co nikoli, resp. – v kontextu zásahů do práv zaručených Úmluvou – že daný zásah je „zákonem“ stanoven či předvídán. ESLP v této souvislosti uvádí, že jednotlivec musí být schopen – v případě potřeby i s odbornou pomocí – předvídat, a to v míře, jaká je za daných okolností přiměřená, možné následky určitého chování. Tyto následky nicméně nemusejí být předvídatelné s absolutní jistotou. Byť ESLP zdůrazňuje, že jistota je žádoucí, připouští, že s sebou může přinášet přílišnou rigiditu, přičemž právo musí být schopno pružně reagovat na měnící se okolnosti. ESLP tedy akceptuje, že mnohé zákony jsou nevyhnutelně formulovány pomocí pojmů, které jsou ve větší či menší míře neurčité a jejichž výklad a použití jsou otázkou praxe. Míra předvídatelnosti je proto značně závislá na obsahu příslušného předpisu, zamýšlené oblasti jeho působnosti a počtu a postavení osob, jimž je adresován. Zákon může splňovat požadavek předvídatelnosti i tehdy, je-li dotyčná osoba nucena vyhledat právní pomoc, aby v míře přiměřené okolnostem posoudila možné důsledky svého jednání. To platí zejména pro osoby provozující vysoce odbornou činnost, které jsou zvyklé, že při výkonu svého povolání musejí postupovat se zvýšenou obezřetností. Lze od nich proto očekávat, že posouzení rizik, která s sebou tato činnost nese, budou věnovat zvláštní pozornost (viz např. Cantoni proti Francii, č. 17862/91, rozsudek ze dne 15. listopadu 1996).

Klíčové konečně je, že požadavek zákonnosti nemusí být splněn ani v situacích, kdy „zákon“ je sice dostupný a jasný, avšak neobsahuje dostatečné záruky proti svévolnému využití možnosti zásahu do práva zaručeného Úmluvou, který předvídá. ESLP tak zejména vyžaduje, aby v případě, že zákon svěřuje orgánům veřejné moci oprávnění k zásahu do práv chráněných Úmluvou, zároveň stanovil přiměřeně jasně rozsah a způsob výkonu jejich uvážení (viz např. Gillan a Quinton proti Spojenému království, č. 4158/05, rozsudek ze dne 12. ledna 2010: definice podmínek, kdy je policie oprávněna zastavit a prohlédnout podezřelou osobu). Velmi podrobné a specifické požadavky pak ESLP klade např. na zákon umožňující odposlechy, ať již telefonní, prostorové či jiné formy tajného sledování (srov. Roman Zakharov proti Rusku, č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2015). ESLP též zdůrazňuje, že z požadavku na zákonnost zásahu do práv chráněných Úmluvou vyplývá, že dotčená osoba musí mít k dispozici účinný prostředek právní ochrany proti zásahu do svých práv (např. Forminster Enterprises Limited proti České republice, č. 38238/04, rozsudek ze dne 9. října 2008).

Více ke kvalitativním požadavkům na zákon a příkladům k jednotlivým aspektům viz kapitolu 2.4.2.

C) Sleduje navrhovaná právní úprava legitimní cíl, pro jehož dosažení lze dotčené právo či svobodu omezit (test legitimity)?

V tomto kroku je třeba ověřit, zda Úmluva a judikatura ESLP připouští dotčené právo či svobodu omezit za účelem, který navrhovaná právní úprava sleduje. V této souvislosti je třeba mít na paměti, že výčet hodnot, které Úmluva u jednotlivých práv a svobod zpravidla v druhém odstavci příslušného ustanovení uvádí (např. články 8 až 11 Úmluvy), není u všech práv a svobod stejný. U některých práv navíc tento okruh není uveden vůbec (např. právo na svobodné volby), a přípustné účely omezení tak vyplývají jen z judikatury ESLP (tzv. implicitní omezení práv), či je v Úmluvě definován jen velmi obecně požadavkem, aby omezení práva bylo ve veřejném zájmu (např. právo na ochranu majetku) a jeho konkrétní obsah je pak též dotvářen judikaturou.

D) Je navrhovaný zásah do práv či svobod nezbytný v demokratické společnosti (test proporcionality)?

Jde zpravidla o klíčový krok, v němž je nutné ověřit, zda navrhovaná právní úprava nepřináší zásah do práv a svobod, který by již nebyl přiměřený sledovanému cíli a narušil by tak spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na ochraně individuálních práv a svobod a dotčeným veřejným zájmem či mezi různými individuálními právy či svobodami, které jsou navrhovanou právní úpravou dotčeny.

Konkrétní aspekty, které je třeba zohlednit, jsou u jednotlivých práv a svobod v různých kontextech různé, a proto nelze sestavit jeden jednotný seznam faktorů, které je třeba vždy zohlednit a vzájemně vyvážit. Omezení některých práv navíc nemusí nutně naplnit podmínku „nezbytnosti v demokratické společnosti“, ale v zásadě Úmluva zakazuje až zásah do „samotné podstaty“ práva (např. u práva na přístup k soudu či volebního práva). Vždy je proto třeba vyjít z příslušné judikatury ESLP, která řeší situace a vztahy, které upravuje navrhovaný právní předpis.

Při ověření naplnění podmínky nezbytnosti je též třeba zohlednit, že požadavek „nezbytnosti v demokratické společnosti“ či „přiměřenosti“ ve smyslu Úmluvy nemusí vždy znamenat, že je třeba mezi alternativami zvolit tu, která do dotčeného práva zasahuje nejméně. Jinými slovy, zákonodárce nemusí vybočit z prostoru pro uvážení, který mu Úmluva ponechává, pakliže za účelem ochrany veřejného zájmu či jiných práv důvodně a racionálně zvolí řešení, které neznamená nejméně citelný zásah do dotčeného práva. V tomto ohledu se tedy test přiměřenosti ve smyslu Úmluvy může v konkrétních případech odlišovat od testu přiměřenosti používaného Ústavním soudem.

Jelikož zákonné ustanovení zpravidla samo o sobě do práv či svobod nezasahuje a k zásahu dojde až jeho použitím ze strany správních či soudních orgánů v jednotlivém případě, je třeba se především ujistit, že zákon stanoví, umožňuje a v maximální míře zajišťuje, že při rozhodovacím procesu budou řádně zohledněny a posouzeny všechny relevantní okolnosti věci a bude postupováno v souladu s požadavky plynoucími z Úmluvy a judikatury ESLP. Měla by tedy být nastavena taková kritéria zásahu do práv a svobod, která svým obsahem a významem odpovídají kritériím užívaným Úmluvou a ESLP.

K situacím, kdy Úmluva výjimečně připouští, aby byl zákon nastaven tak, aby sám o sobě přinášel omezení práv a svobod přiznaných v Úmluvě viz kapitolu 2.4.1.

E) Budou mít dotčené osoby k dispozici právní prostředky obrany?

Zde je potřeba ověřit, zda osoby, do jejichž práv či svobod může být na základě navrhované právní úpravy zasaženo, budou mít k dispozici účinné prostředky nápravy. Toto právo vyplývá z článku 13 Úmluvy, ale může být též implicitně obsaženo v některých jiných ustanoveních Úmluvy. V určitých kontextech pak může Úmluva či judikatura ESLP klást na účinnost prostředků nápravy specifické požadavky (např. požadavek na automatický odkladný účinek v případech vyhoštění, je-li namítáno, že jeho realizací by mohlo dojít k porušení zákazu špatného zacházení podle článku 3 Úmluvy).

Vždy je zapotřebí se ubezpečit, že daný prostředek nápravy splňuje požadavky přístupnosti, adekvátnosti a praktické účinnosti.

Přístupným je pro dotčené osoby pouze takový prostředek obrany, který jim umožňuje přímo iniciovat příslušné řízení před národním orgánem, nejčastěji soudem. Za dostupné naopak nelze považovat prostředky, u nichž domnělé oběti mohou podat pouze podnět, aby se příslušný orgán věcí zabýval, přičemž je v konečném důsledku na jeho uvážení, zda tak učiní (např. stížnost pro porušení zákona, podnět k zahájení přezkumného řízení podle správního řádu či podnět k veřejnému ochránci práv).

Adekvátním je takový prostředek nápravy, který umožňuje oběti domoci se vhodné formy nápravy, a to buď samostatně, nebo v kombinaci s jiným prostředkem nápravy. Zejména je třeba mít na paměti, že některá porušení lidských práv nelze zhojit prostým poskytnutím odškodnění oběti nebo jejím příbuzným. Za adekvátní tak například nelze považovat přiznání odškodnění rodiči, který brojí proti odebrání dítěte, a kde je jedinou vhodnou formou nápravy obnovení styku. Podobně ani z pohledu vazebně stíhané osoby nebude adekvátním prostředkem nápravy mechanismus, v jehož rámci se může domoci přezkumu, zda není vazba nepřiměřeně dlouhá, postrádá-li příslušný orgán pravomoc osobu z vazby také propustit. Pro oběti úmyslných zásahů do práva na život, zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestání, anebo zákazu otroctví, nevolnictví a obchodování s lidmi, zase není adekvátní náprava spočívající v poskytnutí odškodnění za utrpěnou újmu na životech, zdraví a důstojnosti, neboť takové případy musí být podrobeny šetření v rovině trestního práva.

Prakticky účinným je prostředek nápravy, pokud není možnost jeho využití ryze teoretická a iluzorní, ale je prokazatelné na obdobných příkladech z praxe, že čerpání takového prostředku nápravy skýtá z pohledu oběti reálnou naději na úspěch ve věci, tj. že se jeho prostřednictví skutečně lze dobrat zjednání nápravy.

Více k prostředkům nápravy viz kapitolu 2.3.3.

F) Vyplývá z Úmluvy povinnost státu přijmout pozitivní opatření, jimiž by zajistil účinný výkon práv a svobod v oblasti, které se dotýká navrhovaná právní úprava?

V tomto kroku je namístě zjistit, jaký je přesný rozsah povinností, které státu z daného ustanovení Úmluvy (resp. z relevantní judikatury ESLP) ve vztazích, které upravuje navrhovaný právní předpis, vyplývají. Samotná skutečnost, že navrhovaná právní úprava neomezuje (nemá negativní dopad na) dotčená práva či svobody, totiž neznamená, že právní řád je v daném ohledu s Úmluvou v souladu. Z některých ustanovení Úmluvy státu vyplývají také určité pozitivní závazky, tedy – zjednodušeně řečeno – povinnost aktivně přispět k naplnění určitého práva nebo povinnost zabránit omezení daného práva ze strany soukromých subjektů. Pozitivní závazky mohou být v Úmluvě zakotveny explicitně, nebo v ní mohou být obsaženy implicitně.

V případě, že ve vztahu k situacím, které navrhovaná právní úprava řeší, z Úmluvy státu vyplývají určité pozitivní závazky, je namístě zkoumat, zda po přijetí navrhované úpravy bude těmto pozitivním závazkům učiněno zadost, tedy zda:

  • navrhovaná právní úprava je dostatečná k tomu, aby pozitivní závazky zcela naplnila, pokud stávající právní úprava je v tomto ohledu nedostatečná, nebo
  • navrhovaná právní úprava nezpůsobí, že stávající právní úprava přestane pozitivní závazky státu naplňovat.

V tomto ohledu je podstatné, že právní úprava musí příslušným státním orgánům umožňovat, případně ukládat povinnost postupovat tak, aby v konkrétním případě byly pozitivní závazky státu splněny.

Na tomto místě nelze dost dobře podat komplexní přehled pozitivních závazků, které vyplývají z Úmluvy. Jejich existenci ESLP dovozuje z jednotlivých ustanovení Úmluvy a jejich rozsah a meze se mohou podle povahy daného práva či svobody a kontextu významně lišit. Vždy je proto nezbytné provést pečlivou rešerši relevantní judikatury, která se vztahuje k danému ustanovení a kontextu. Teprve na jejím základě lze učinit závěr, jaké jsou za daných okolností pozitivní povinnosti států, potažmo vnitrostátních orgánů. Mezi nejčastější typy pozitivních závazků patří následující.

ADEKVÁTNÍ PRÁVNÍ RÁMEC

Základním pozitivním závazkem je povinnost, aby stát přijal náležitou právní úpravu, která zajistí účinnou ochranu daného práva či svobody. Z mnoha ustanovení Úmluvy ESLP dovozuje povinnost regulovat určitá odvětví anebo činnosti, zvláště ty, které mohou mít nepříznivé dopady na práva a svobody jednotlivců zaručené Úmluvou.

Uveďme jen několik příkladů za všechny. V oblasti potenciálně nebezpečných průmyslových provozů, které mohou negativně ovlivnit zdraví osob žijících v sousedství nebo životní prostředí, ESLP například na poli článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého života a obydlí) vyžaduje, aby stát tyto činnosti náležitě právně reguloval prostřednictvím udělování licencí, stanovením pravidel provozu a bezpečnosti a vykonáváním dozoru nad dodržováním těchto předpisů (viz podrobněji kapitolu 3.20.2.). Obdobně musí státy přijmout účinný právní rámec upravující poskytování zdravotnických služeb a péče ze strany veřejných i soukromých nemocnic, aby byla zajištěna vysoká míra ochrany životů a zdraví pacientů (viz kapitolu 3.19.2.). Vnitrostátní právo musí také stanovit, kdy a za jakých podmínek se mohou příslušníci represivních složek – ať už jde o policisty, vojáky, nebo třeba příslušníky vězeňské služby – uchýlit k používání konkrétních donucovacích anebo omezovacích prostředků (viz kapitolu 3.5.1.).

Některá ustanovení Úmluvy také vyžadují, aby státy ve svých právních řádech kriminalizovaly některé formy jednání, které zasahují do nejzákladnějších práv a svobod (viz podrobněji kapitolu 3.13.3.). ESLP například dovodil, že z článku 4 Úmluvy zakazujícího otroctví a nevolnictví vyplývá státům povinnost přijmout účinná trestněprávní ustanovení zakazující a trestající obchodování s lidmi (Rantsev proti Kypru a Rusku, č. 25965/04, rozsudek ze dne 7. ledna 2010, § 285 a 290–293).

ZAJIŠTĚNÍ FUNGOVÁNÍ PRÁVNÍHO RÁMCE V PRAXI

Samotný právní rámec je ale k ničemu, není-li zajištěno, že bude v praxi dodržován. Ruku v ruce s povinností nastavit vhodným způsobem legislativní rámec Úmluva vyžaduje, aby státy zajistily jeho praktické fungování. To znamená, že musí aktivně vymáhat, aby soukromé osoby právní úpravu respektovaly, a to prostřednictvím zřízení mechanismů kontroly a dohledu a prostřednictvím ukládání sankcí. Ilustrovat to lze na dvou příkladech.

Nestačí například, že vnitrostátní zákonodárce, ve snaze zabránit svévoli, definuje zákonem podmínky, za kterých může policista použít elektrický paralyzér. Kromě toho musí být všichni policisté, kteří budou tímto donucovacím prostředkem vybaveni, řádně proškoleni, jak a kdy ho smí používat. V rámci školení se jim musí dostat i informace, jaká jsou zákonná omezení pro jeho používání. To znamená, že musí být seznámeni s tím, že elektrický paralyzér lze použít jen za předpokladu, že sledovaného účelu nelze dosáhnout mírnějšími prostředky, v jakém režimu a kdy lze zařízení použít, proti které části těla může výboj směřovat, po jak dlouhou dobu, zda tak lze učinit opakovaně apod. Dojde-li totiž k úmrtí osoby při policejním zákroku s použitím elektrického paralyzéru, který použil policista, jenž nebyl náležitě proškolen, ESLP může z tohoto důvodu dospět k závěru, že stát nedostál svým pozitivním závazkům vyplývajícím z práva na život podle článku 2 Úmluvy. K úmrtí samozřejmě může dojít, i když policista takové školení absolvoval. Toho si je ESLP dobře vědom. V takovém případě proto porušení neshledá, protože vnitrostátní orgány nezanedbaly své povinnosti.

Druhý příklad je z oblasti silniční dopravy. I když právní rámec pro zajišťování bezpečnosti silničního provozu není sám o sobě defektní, přesto může dojít k porušení pozitivních závazků státu plynoucích z práva na život podle článku 2 Úmluvy, jestliže vnitrostátní orgány nepřijmou rozumná preventivní opatření vůči bezohlednému řidiči, který dlouhodobě a opakovaně nerespektuje dopravní předpisy, a je patrné, že si při řízení vozidla počíná čím dál nebezpečněji, až jednoho dne skutečně zaviní dopravní nehodu, při níž zemře posádka protijedoucího vozidla (srov. Smiljanić proti Chorvatsku, č. 35983/14, rozsudek ze dne 25. března 2021).

OPERATIVNÍ OPATŘENÍ NA OCHRANU OSOB PŘED BEZPROSTŘEDNÍMI HROZBAMI

Některá ustanovení Úmluvy, typicky články 2 (právo na život), 3 (zákaz mučení, nelidského anebo ponižujícího zacházení), 4 odst. 1 (zákaz otroctví, nevolnictví a obchodování s lidmi), 5 odst. 1 (svévolné zbavení svobody) a 8 (závažné zásahy do fyzické integrity jednotlivce, např. fyzické útoky, znásilnění a další formy sexuálně motivovaného násilí), také zakládají povinnost vnitrostátních orgánů, aby přijaly rozumná operativní opatření na ochranu jedinců před hrozící újmou na právech. Provedení takových úkonů bude nejčastěji v pravomoci policie, která je ze zákona povolána k ochraně osob a potírání trestné činnosti. Například musí poskytnout ochranu jedinci, který oznámí, že je mu vyhrožováno fyzickou likvidací, oběti domácího násilí nebo osobě, která o sobě tvrdí, že je nucena k prostituci. Podle okolností nicméně může tato povinnost stíhat i jiné orgány. Tak například orgán sociálně právní ochrany dětí musí konat, má-li informace nasvědčující tomu, že dochází k týrání dítěte, vězeňská služba musí přijmout preventivní opatření, aby zabránila vězni se sebepoškozujícími sklony ve spáchání sebevraždy a příslušné orgány musí zalarmovat obyvatele lokality, kde se do ovzduší dostaly jedovaté látky kvůli průmyslové havárii v nedaleké továrně. Odpovídající reakce se od vnitrostátních orgánů očekává také v případě únosů a nucených zmizení (Sakine Epözdemir a ostatní proti Turecku, č. 26589/06, rozsudek ze dne 1. prosince 2015, § 71) anebo obecněji, pokud jednotlivec zmizel za okolností, které odůvodňují obavy o jeho život a zdraví (Dodov proti Bulharsku, č. 59548/00, rozsudek ze dne 17. ledna 2008, § 102: zmizení 63leté matky stěžovatelky trpící Alzheimerovou chorobou z pečovatelského domu).

Základní východiska a meze této povinnosti ESLP rozvinul ve věci Osman proti Spojenému království (č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, § 116). Tato povinnost vzniká všude tam, kde příslušné orgány věděly nebo měly vědět o existenci skutečného a bezprostředního ohrožení daného práva či svobody. A pokud přesto v mezích svých pravomocí nepřijaly rozumná opatření, od nichž bylo možné očekávat, že danou hrozbu odvrátí nebo alespoň zmírní její důsledky, ESLP může shledat v konečném důsledku stát odpovědným za liknavost vnitrostátních orgánů. Jelikož si je ESLP vědom, že státy ani při vynaložení veškeré péče, kterou od nich lze požadovat, nemohou zabránit zhmotnění všech hrozeb pro životy a zdraví obyvatel, stanovil této povinnost jasné meze. Vzhledem k nepředvídatelnosti lidského chování a operativním volbám, jež musí být činěny co do priorit a zdrojů, proto ESLP opakuje, že daný pozitivní závazek státu nelze vykládat způsobem, který by na vnitrostátní orgány kladl nemožné či nepřiměřené břemeno (viz podrobněji kapitolu 3.5.2.).

Lze shrnout, že tzv. Osman test, jak bývá běžně označován, zahrnuje čtyři základní prvky. Odpovědnost státu za neposkytnutí ochrany je dána tehdy, pokud vnitrostátní orgány prokazatelně: a) věděly nebo měly vědět o existenci hrozby, b) která byla skutečná a bezprostřední a c) týkala se konkrétní osoby, nebo představovala obecné ohrožení a d) přesto nepřijaly rozumná opatření způsobilá tuto hrozbu eliminovat nebo alespoň zmírnit její škodlivé následky.

ZVLÁŠTNÍ POVINNOST OCHRANY ZRANITELNÝCH OSOB

Někteří jednotlivci jsou vzhledem ke své osobní charakteristice obecně zranitelnější než jiní. Úmluva jim proto přiznává zvýšenou úroveň ochrany. Jsou jimi zejména děti, osoby s fyzickým či duševním postižením anebo starší osoby. Do zranitelného postavení se ovšem mohou dostat i jedinci, kteří běžně zranitelní nejsou, nacházejí-li se v situaci, která je činí zranitelnými. Těmi jsou například osoby zbavené osobní svobody nebo třeba cizinci, kteří se ocitli v neznámém prostředí bez znalosti tamního jazyka a přístupu k právní pomoci.

Ve vztahu k těmto osobám mohou některá ustanovení Úmluvy zakládat státům určité pozitivní závazky. Vnitrostátní orgány například musí chránit zdraví vězněných osob a zajistit jim přístup k včasné a odborné zdravotní péči, pokud to jejich stav vyžaduje (viz kapitolu 3.14.4.). Někdy je nezbytné přiznat těmto osobám zvláštní zacházení nebo určité procesní postavení. V kontextu obchodování s lidmi tak ESLP například vyzdvihl potřebu včasné identifikace potenciálních obětí, jejich bezodkladné vyslechnutí k tomu kvalifikovanými osobami a přiznání statusu oběti obchodování s lidmi a s ním spojenými procesními právy (viz kapitolu 3.6.1.).

POVINNOST ZAJISTIT ÚČINNÝ VÝKON PRÁV A SVOBOD A NAPLNIT JEJICH OBSAH

Z řady ustanovení Úmluvy vyplývá pozitivní povinnost práva a svobody naplnit, protože bez přičinění státu by jejich účinný výkon nebyl dost dobře možný. Například právo na svobodné vyjádření vůle jednotlivce při volbě zákonodárného sboru ve smyslu článku 3 Protokolu č. 1 k Úmluvy by zůstalo jen na papíře, pokud by stát neměl zároveň povinnost svobodné volby v pravidelných intervalech zorganizovat a uskutečnit.

Státy také nezřídka stíhá povinnost zajistit nerušený a účinný výkon práv a svobod chráněných Úmluvou, a to zejména před jejich omezováním v horizontálních vztazích, tedy mezi soukromými osobami navzájem. Státy jsou například povinny zajistit účinný výkon práva rodičů a dětí na respektování jejich rodinného života podle článku 8 Úmluvy. Nepřekvapí proto, že z judikatury ESLP vyplývá pozitivní závazek státu přijmout vhodná a účinná opatření, která rodiči umožní styk s dítětem, včetně přípravných opatření vedoucích k tomuto cíli (srov. např. Bergmann proti České republice, č. 8857/08, rozsudek ze dne 27. října 2011, § 58–59). Navrhovaná právní úprava proto musí příslušným orgánům nejen umožnit, aby mohly takové kroky podniknout (tj. svěřit jim k tomu odpovídající pravomoci), ale také jim přijetí takových opatření v určitých situacích přikázat.

Svoboda shromažďování zaručená v článku 11 Úmluvy by byla zrovna tak teoretická a iluzorní, pokud by vnitrostátní orgány neměly zároveň povinnost konání shromáždění umožnit a zajistit jeho pokojný průběh. Policejní orgány proto musí být připraveny (a zákonem oprávněny) zakročit proti osobám, které usilují o zmaření průběhu a účelu shromáždění a narušují jeho pokojný průběh.

ÚČINNÝ A NEZÁVISLÝ SOUDNÍ SYSTÉM

Účinná ochrana práv rovněž vyžaduje, aby státy zavedly účinný a nezávislý soudní systém reagující na namítaná porušení některých práv a svobod chráněných Úmluvou. Tvrdí-li osoba hájitelným způsobem, že její práva byla porušena, Úmluva vyžaduje, aby měla možnost domoci se určité formy úředního šetření, které by objasnilo, co se stalo, zjistilo totožnost odpovědných osob a poskytlo oběti nebo jejím příbuzným vhodnou formu nápravy.

U úmyslných zásahů do práv a svobod, zejména těch chráněných články 2 (právo na život), 3 (zákaz mučení, nelidského anebo ponižujícího zacházení či trestu), 4 odst. 1 (zákaz otroctví, nevolnictví a obchodování s lidmi), 5 odst. 1 (svévolné zbavení svobody) a 8 Úmluvy (nejzávažnější zásahy do fyzické integrity jedince, jako jsou fyzické útoky, znásilnění či pohlavní zneužívání) vyžaduje Úmluva účinné vyšetřování v rovině trestního práva. V těchto případech Úmluva vyžaduje, aby příslušné orgány zahájily úkony trestního řízení z vlastní iniciativy vždy, když se o takovém jednání dozvědí. Zahájení trestního řízení tedy nemůže být podmíněno souhlasem poškozeného, nebo tím, že oběť nebo jiná osoba podala trestní oznámení. Aby bylo vyšetřování považováno za účinné ve smyslu Úmluvy, musí splňovat několik kvalitativních znaků, jako jsou důkladnost, nezávislost, rychlost, zapojení oběti do řízení, které musí nadto probíhat pod dohledem veřejnosti (viz podrobněji kapitolu 3.5.5.).

V ostatních případech, typicky u nedbalostních zásahů do shora uvedených práv, postačuje, mají-li oběti k dispozici občanskoprávní, správně právní či kárné prostředky obrany. Příkladem jsou úmrtí a újmy na zdraví zapříčiněné nedbalostí zdravotnického personálu či dopravními nehodami. Dělící linii mezi úmyslem a nedbalostí však ESLP vnímá jinak než český zákonodárce. Úmysl vztahuje pouze k jednání, nikoli k následku. V důsledku toho je za úmyslné považováno například i jednání lékařů na protialkoholní záchranné stanici, když k uklidnění agresivního jedince použijí kurty, které utáhnou tak silně, až dotyčnému způsobí odkrvení končetin. Třebaže tím vzniklé trvalé poškození zdraví bylo nezamýšleným vedlejším důsledkem zacházení, podstatné z hlediska Úmluvy je, že úmyslné bylo použití daného omezovacího prostředku (srov. Bureš proti České republice, č. 37679/08, rozsudek ze dne 18. října 2012, § 78). I v takových případech potom Úmluva vyžaduje, aby proběhlo vyšetřování okolností vzniklé újmy na zdraví v rovině trestního práva.

K pozitivním závazkům viz též příslušná část kapitoly 1.4. věnovaná zásadám výkladu a používání Úmluvy.

Úmluva a jiné lidskoprávní katalogy

Závěrem je nutné zdůraznit, že kladný výsledek testu slučitelnosti s Úmluvou nepresumuje slučitelnost daného legislativního návrhu s jinými mezinárodními smlouvami nebo mezinárodním právem obecně, ústavním pořádkem České republiky či právem Evropské unie.

V této souvislosti je důležité mít na paměti, že Úmluva stanoví toliko minimální standard ochrany práv a svobod, který je společný všem členským státům Rady Evropy. Jiné mezinárodní smlouvy mohou obsahovat vyšší standard či zakotvovat práva a svobody, které v Úmluvě obsaženy nejsou, avšak kterých se navrhovaná právní úprava dotýká. Například oblast sociálních práv je v rámci Rady Evropy upravena primárně v Evropské sociální chartě. Systém ochrany lidských práv na úrovni Organizace spojených národů je založen na celkem 9 mezinárodních úmluvách. Česká republika je vázána 8 z nich: Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluvou proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace, Úmluvou o odstranění všech forem diskriminace žen, Úmluvou o právech dítěte, Úmluva o ochraně všech osob před nuceným zmizením a Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením. K některým z nich byly přijaty i dodatkové, tzv. opční protokoly.

K potenciálnímu konfliktu mezi povinnostmi, které státu vyplývají z Úmluvy a z rezolucí Rady bezpečnosti OSN, srov. Al-Dulimi a Montana Management Inc. proti Švýcarsku (č. 5809/08, rozsudek velkého senátu ze dne 21. června 2016).

Ve vztahu k ústavnímu pořádku České republiky je dále nutné zohlednit, že článek 53 Úmluvy umožňuje, aby státy ve svém právním řádu zakotvily vyšší standard ochrany lidských práv, než jaký stanoví Úmluva. Byť Ústavní soud v mnoha ohledech z judikatury ESLP vychází, může určitý článek Listiny základních práv a svobod vykládat šířeji, než jak ESLP vykládá korespondující článek Úmluvy (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, ze dne 2. března 2015, § 39–43).

Vztahu Úmluvy a unijního právního řádu je věnována samostatná kapitola 2.3.

Vztah Úmluvy a práva Evropské unie

Úvod

Ochrana základních práv v České republice se odehrává v interakci s dalšími právními systémy. V rámci právních řádů členských států Evropské Unie („EU“) mohou kromě vnitrostátního mechanismu ochrany základních práv (ústavní katalog základních práv spolu s ústavním soudnictvím) vedle sebe působit dva, popř. tři evropské či mezinárodní systémy: Úmluva, systém ochrany základních práv v EU (především Listina základních práv EU), případně i univerzální systémy ochrany lidských práv (založené například smlouvami OSN). Různé instituce vykládají odlišné katalogy základních práv, přičemž jedno rozhodnutí může být předmětem přezkumu ze strany více institucí. Charakteristickým rysem ochrany základních práv v Evropě je skutečnost, že žádná z těchto institucí na evropské, potažmo mezinárodní úrovni nemá „poslední slovo“, neboť mezi jednotlivými systémy neexistuje jasná hierarchie a výklad jednotlivých práv se může lišit.

Z praktického hlediska se jako nejdůležitější jeví vztah mezi Úmluvou a právem EU, neboť unijní právo proniká do mnohých oblastí práva vnitrostátního a vnitrostátní orgány jsou zároveň v mnoha oblastech vázány Úmluvou. Jak již bylo výše nastíněno, samotná skutečnost, že právní předpis je v souladu s Úmluvou, ještě neznamená, že je automaticky v souladu s právem EU, a naopak, přičemž obecně nelze dovodit, že by jeden z těchto systémů měl být automaticky uplatněn před tím druhým. K situaci, kdy by si Úmluva s právem EU odporovaly, by však v praxi mělo docházet jen zcela výjimečně, neboť ochrana základních práv v EU na systém Úmluvy navazuje.

Z praktického hlediska se jako nejdůležitější jeví vztah mezi Úmluvou a právem EU, neboť unijní právo proniká do mnohých oblastí práva vnitrostátního a vnitrostátní orgány jsou zároveň v mnoha oblastech vázány Úmluvou. Jak již bylo výše nastíněno, samotná skutečnost, že právní předpis je v souladu s Úmluvou, ještě neznamená, že je automaticky v souladu s právem EU, a naopak, přičemž obecně nelze dovodit, že by jeden z těchto systémů měl být automaticky uplatněn před tím druhým. K situaci, kdy by si Úmluva s právem EU odporovaly, by však v praxi mělo docházet jen zcela výjimečně, neboť ochrana základních práv v EU na systém Úmluvy navazuje.

Ochrana základních práv v EU

Po dlouhou dobu byla ochrana základních práv doménou Soudního dvora Evropské unie (pro zjednodušení dále jen „Soudní dvůr“), který základní práva v reakci na kritiku ze strany ústavních soudů členských států prohlásil za součást právního řádu EU v podobě tzv. obecných právních zásad. Odpověď na otázku, jaký je obsah těchto obecných právních zásad, byla později s odkazem na Úmluvu zakotvena do zakládacích smluv. Článek 6 odst. 3 Smlouvy o EU stanoví, že obecné právní zásady tvoří práva zaručená Úmluvou a práva vyplývající z tradic společných členským státům. Mimo jiné v důsledku posudku 2/94, ve kterém Soudní dvůr konstatoval neslučitelnost tehdejšího znění zakládacích smluv s myšlenkou přistoupení EU k Úmluvě, byla v roce 2000 jako nezávazná deklarace přijata Listina základních práv EU – vlastní katalog základních práv EU –, která se se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost stala součástí „ústavního“ práva EU, když se stala součástí primárního práva.

Listina základních práv EU z Úmluvy úmyslně a zřetelně vychází, některá ustanovení Úmluvy výslovně přebírá, jiná rozvádí a na rozdíl od Úmluvy zaručuje i hospodářská, sociální a kulturní práva. Vztah těchto dvou stěžejních evropských katalogů základních práv Listina navíc výslovně upravuje: čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv EU stanoví, že pokud Listina obsahuje práva, která odpovídají právům zaručeným Úmluvou, smysl a rozsah těchto práv je totožný s právy stanovenými Úmluvou. Toto ustanovení ovšem nebrání tomu, aby právo EU poskytovalo ještě vyšší ochranu nad rámec standardu ztělesněného Úmluvou. Právo EU tudíž disponuje samostatným, od Úmluvy odlišným systémem ochrany základních práv. Listina základních práv EU se nachází na vrcholu hierarchického právního řádu EU, ve kterém všechny předpisy nižší právní síly musejí být s předpisy vyšší právní síly v souladu, a zaručuje, že všechny předpisy EU respektují základní práva přinejmenším v takovém rozsahu, jaký je zaručen Úmluvou.

Přestože se tak zatím nestalo, čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU zakládá povinnost EU přistoupit k Úmluvě; v takovém případě by se Úmluva stala nedílnou součástí unijního práva a zavazovala by unijní orgány. Na základě přistoupení by ESLP nabyl pravomoc přezkoumat slučitelnost aktů unijních orgánů s Úmluvou. V posudku 2/13 ze dne 18. prosince 2014 ovšem Soudní dvůr dospěl k závěru, že návrh dohody o přistoupení Evropské unie k Úmluvě není prozatím s ustanoveními unijního práva slučitelný.

V říjnu 2019 byla na unijní úrovni znovuzahájena jednání o dohodě o přistoupení EU k Úmluvě. Posléze byla i v rámci Rady Evropy obnovena vyjednávání ohledně vhodných úprav přístupových instrumentů do podoby, aby vyhovovaly výhradám Soudního dvora. Na jaře 2023 se podařilo nalézt shodu na upraveném znění přístupových dokumentů s výjimkou otázky soudního přezkumu unijních aktů v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Na jejím vhodném řešení se dosud nepodařilo nalézt konsensus ani uvnitř Unie.

K výsledné dohodě posléze zaujme stanovisko Parlamentní shromáždění Rady Evropy a bude předložena ke schválení Výboru ministrů Rady Evropy. Aby mohla vstoupit v platnost, dohodu musí ratifikovat nejen všechny členské státy EU a sama Unie, ale i všichni signatáři Úmluvy. V rámci Evropské unie se proces sjednávání dohody řídí článkem 218 Smlouvy o fungování EU. Rozhodnutí Rady EU o podpisu a uzavření dohody bude přijato až po vyslovení souhlasu Evropského parlamentu. Lze předpokládat, že do procesu bude znovu zapojen i Soudní dvůr. Iniciovat řízení o vydání posudku ohledně slučitelnosti Úmluvy s unijním právním řádem může totiž kterýkoliv členský stát.

Jak postupovat v případě rozporu unijního práva s Úmluvou?

V teoretické rovině by z důvodu provázaných systémů ochrany základních práv k rozporu mezi právem EU a Úmluvou docházet nemělo, v krajním případě se tak nicméně stát může. Vnitrostátní orgány členských států jsou následně postaveny před dilema „dvojí loajality“, kdy musí rozhodnout, zda přednostně vyhovět právu EU, nebo Úmluvě.

V prvé řadě je nutné zdůraznit, že ESLP – za současného stavu věcí – nebude posuzovat slučitelnost unijních předpisů s Úmluvou. EU zatím není smluvní stranou Úmluvy, a ESLP proto k takovému přezkumu nemá pravomoc. Do přistoupení EU k Úmluvě budou proto předmětem přezkumu pouze opatření žalovaného státu. Častá námitka států v řízení před ESLP, že povinnost sporného jednání ukládá právo EU, není příslovečným esem v rukávu. ESLP totiž opakovaně rozhodl, že každý stát je odpovědný za použití práva na svém území bez ohledu na to, že tím toliko plní své právní povinnosti vyplývající z členství v mezinárodní organizaci (Matthews proti Spojenému království, č. 24833/94, rozsudek ze dne 18. února 1999, § 32–34).

V této situaci, ke které by, jak již bylo řečeno, mělo docházet zcela výjimečně, je pro vnitrostátní orgány stěžejní položit si otázku, zda pouze provádějí právo EU, od kterého nemají možnost se odchýlit, či zda je jim v tomto ohledu ponechán určitý prostor pro uvážení. Přezkum ESLP v těchto dvou situacích se totiž zásadně liší.

A) Provedení unijního práva bez diskrece na straně vnitrostátních orgánů

Jelikož ESLP nemá pravomoc přezkoumat soulad předpisů či aktů mezinárodní organizace s Úmluvou, zkoumá, zda mezinárodní organizace, jejímž je smluvní stát Úmluvy členem a kterému z členství vyplývají povinnosti, chrání základní práva způsobem rovnocenným s Úmluvou. Pakliže ano, uplatňuje ESLP vůči takové mezinárodní organizaci tzv. domněnku rovnocenné ochrany. Ve věci Bosphorus Hava Yolları Turizm ve Ticaret Anonim Şirketi (Bosphorus) proti Irsku (č. 45036/98, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2005, § 155) ESLP konstatoval, že akt státu učiněný v souladu s právními závazky plynoucími pro něj z členství v mezinárodní organizaci je z pohledu Úmluvy odůvodněný, pokud předmětná organizace chrání základní práva, a to s ohledem na poskytnuté hmotněprávní záruky i na mechanismus přezkumu jejich dodržování, způsobem, který je nutné považovat za přinejmenším rovnocenný s ochranou, kterou poskytuje Úmluva.

Ve věci Bosphorus ESLP s ohledem na výše popsaný systém ochrany základních práv v EU dovodil, že tento systém lze v obou aspektech, hmotněprávním i procesním, považovat za rovnocenný (tamtéž, § 165). Byť tento závěr může ESLP v budoucnu přehodnotit, v současné chvíli platí vůči EU výše zmíněná domněnka rovnocenné ochrany základních práv ve srovnání s Úmluvou, při níž ESLP vychází z předpokladu, že se stát od požadavků Úmluvy při provádění unijního práva, při němž nepožívá žádné diskrece, neodchýlil. Tato domněnka však může být vyvrácena též tehdy, pokud z okolností konkrétního příkladu vyplyne, že ochrana práv zaručených Úmluvou byla zjevně nedostatečná (tamtéž, § 156). K závěru o nedostatku diskrece či prostoru pro uvážení, a tedy o „prostém“ provádění unijního práva, ESLP přikračuje spíše výjimečně.

Příklad: Ve věci Bosphorus proti Irsku byla stěžovatelkou turecká společnost, jež si od jugoslávských aerolinií pronajala letadlo. Toto letadlo bylo na základě (dnes) unijního nařízení zadrženo při technické kontrole v Irsku. Z celkově čtyřletého nájmu mohla proto stěžovatelská společnost letadlo užívat pouze jeden rok. Stěžovatelka napadla zadržení letadla u irských soudů. Nejvyšší soud Irska následně položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru, jenž potvrdil, že se předmětné nařízení na letadlo skutečně vztahuje a letadlo bylo zadrženo v souladu s nařízením.

ESLP konstatoval, že napadené zadržení letadla bylo zásahem do práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Následně musel posoudit, zda irské orgány jednaly na základě striktní povinnosti, či zda měly možnost se od unijního práva odchýlit. ESLP shledal, že Irsko bylo vázáno jak nařízením, tak rozhodnutím Soudního dvora o předběžné otázce. Ohledně zabavení letadla proto podle ESLP žádný prostor pro uvážení nemělo a předmětný zásah nemohl být výsledkem uvážení irských orgánů. ESLP následně zkoumal, zda lze ochranu základních práv v EU považovat za rovnocennou s Úmluvou, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak je. Porušení článku 1 Protokolu č. 1 proto ESLP neshledal, neboť měl za to, že plněním závazků vyplývajících z unijního členství Irsko splnilo i závazky plynoucí z Úmluvy.

B) Provedení unijního práva s určitým prostorem pro uvážení vnitrostátních orgánů

Pokud unijní předpis obsahuje možnost odchýlit se od jednání, které by případně zakládalo rozpor s Úmluvou, ESLP dojde k závěru o existenci prostoru pro volnou úvahu vnitrostátních orgánů (více viz níže rozsudky ve věcech Tarakhel proti Švýcarsku a Michaud proti Francii).

Pokud tedy stát má určitý prostor pro realizaci volné úvahy, skutečnost, že provádí unijní právo, nehraje významnou roli, neboť stát zůstává odpovědný za všechny akty a opomenutí svých orgánů bez ohledu na to, zda akt či opomenutí vyplýval z vnitrostátního práva nebo z nutnosti plnit závazky podle mezinárodního práva (Bosphorus proti Irsku, cit. výše, § 153). V takovém případě je proto nezbytné zajistit soulad dotčeného opatření s Úmluvou. Unijní právo by přitom nemělo být překážkou, neboť právní akty EU (např. směrnice, které jsou závazné „co do výsledku“, ale i nařízení, ačkoliv jsou závazná v celém rozsahu, mohou členským státům poskytnout prostor pro uvážení) by členskému státu měly umožnit, aby vyhověl požadavkům unijního práva i Úmluvy zároveň. V tomto případě ESLP provede zcela standardní přezkum, jehož jednotlivé kroky budou záviset na článku Úmluvy, jehož porušení bude případný stěžovatel namítat.

Státy by se proto v prvé řadě měly pokoušet dostát požadavkům plynoucím jak z unijního práva, tak z Úmluvy, neboť tyto závazky by v zásadě měly být slučitelné. Obezřetně je třeba posoudit existenci volného uvážení při provádění unijního práva, neboť samotný původ právní povinnosti je vedlejší, naopak záleží na tom, zda členský stát plní kategorickou povinnost vyplývající z unijního práva, či zda má možnost se od unijního práva odchýlit. Pokud by členský stát například provedl směrnici nad rámec minimálních požadavků této směrnice, podle ESLP by jednal v rámci vlastního uvážení, přičemž by odpovídal za závazky plynoucí z Úmluvy.

Příklad č. 1: Ve věci Tarakhel proti Švýcarsku (č. 29217/12, rozsudek velkého senátu ze dne 4. listopadu 2014) ESLP rozhodl, že návratem stěžovatelů, žadatelů o azyl ve Švýcarsku, do Itálie podle nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států („Dublinské nařízení“), kterým je Švýcarsko vázáno stejně jako členské státy EU, by bez odpovídajících individuálních záruk došlo k porušení článku 3 Úmluvy. K porušení článku 3 Úmluvy vyhošťujícím státem dochází tam, kde existují závažné důvody domnívat se, že dotyčné osobě hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení ve státě, do něhož má být navrácena. Dublinské nařízení stanoví stát příslušný k projednání azylové žádosti žadatelů; obecně je příslušný ten členský stát EU, na jehož území žadatel vstoupí jako první.

ESLP poukázal na čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení, tzv. doložku suverenity, podle níž může stát posoudit žádost o azyl, i když k tomu není podle obecného pravidla příslušný. V takovém případě se stát podle ESLP stává odpovědným za posouzení žádosti o azyl a přebírá povinnosti spojené s touto příslušností. Tato „možnost“ posouzení žádosti o azyl, a nikoli povinnost žadatele navrátit, vedla ESLP k závěru, že švýcarské orgány nemusely a neměly na základě Dublinského nařízení k vydání stěžovatelů do Itálie přistoupit, pakliže by se domnívaly, že Itálie neplní své závazky vyplývající z Úmluvy. ESLP proto shledal, že návrat žadatelů do Itálie nespadal mezi mezinárodní závazky Švýcarska v rámci systému zavedeného Dublinským nařízením, jelikož Švýcarsko v této věci požívalo určitého prostoru pro uvážení. Domněnku rovnocenné ochrany tudíž neuplatnil a žalovaný stát shledal odpovědným za porušení článku 3 Úmluvy.

Příklad č. 2: Ve věci Michaud proti Francii (č. 12323/11, rozsudek ze dne 6. prosince 2012) stěžovatel, advokát, napadl vnitrostátní právní předpisy, kterými byla provedena do vnitrostátního právního řádu směrnice o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Z těchto předpisů vyplývala povinnost advokátů učinit oznámení o podezřelých obchodech, v čemž stěžovatel spatřoval ohrožení profesního tajemství a důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem a porušení práva na respektování soukromého života a korespondence ve smyslu článku 8 Úmluvy. ESLP i v této věci odmítl uplatnit domněnku rovnocenné ochrany, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, Francie v tomto případě prováděla směrnici, která není závazná v celém svém rozsahu, a při jejím provedení disponovala určitým prostorem pro uvážení. Zadruhé, za ještě důležitější ESLP považoval skutečnost, že systém ochrany základních práv EU v tomto případě nebyl zcela uplatněn. Konkrétně se francouzské soudy odmítly obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, třebaže výklad dotčené směrnice a otázka jejího souladu s právem na respektování soukromého života nebyla v judikatuře Soudního dvora v té době vyřešena. ESLP proto přistoupil ke klasickému testu nezbytnosti na poli článku 8 Úmluvy.

Kromě výše uvedených příkladů lze ještě na okraj uvést, že pokud by povinnost stanovenou unijním právem nebylo možné v rámci diskrece ponechané členským státům provést takovým způsobem, aby zároveň nedošlo k porušení Úmluvy, je namístě uvažovat o tom, zda je samotný unijní předpis v souladu s „ústavním“ právem EU, tj. primárním právem, jehož součást tvoří Listina základních práv EU. Právo EU členským státům poskytuje prostředky, jak na rozpor s primárním právem upozornit; v krajním případě by přicházela v úvahu žaloba na neplatnost právního předpisu podle článku 236 Smlouvy o fungování EU. V takovém případě by bylo vhodné kontaktovat odbor kompatibility, který je součástí Úřadu vlády České republiky a který plní úlohu koordinačního a poradního místa v oblasti provádění unijních předpisů.

Nejčastější příčiny porušení Úmluvy vyplývající z pochybení na úrovni legislativy

Na základě analýzy judikatury ESLP je možno vyjmenovat několik typových situací, kdy příčinou porušení Úmluvy je určitý nedostatek právní úpravy, přesněji řečeno nedostatek spojený výlučně nebo v převážné míře s formální či obsahovou kvalitou právní úpravy spíše než se způsobem jejího uplatnění na konkrétní případ.

Rigidita zákona (zákon nedovoluje vzít dostatečným způsobem v potaz konkrétní okolnosti jednotlivých případů)

ESLP v zásadě provádí kontrolu slučitelnosti individuálního aktu aplikace práva s Úmluvou, tj. zabývá se tím, zda v jednotlivém případě došlo k porušení Úmluvy, či nikoli. Přitom se snaží zohlednit všechny relevantní konkrétní okolnosti toho kterého případu. V řadě případů porušení Úmluvy spočívá problém v tom, že vnitrostátní právo dostatečně nezohledňuje – nebo nedovoluje orgánům aplikace práva dostatečně zohledňovat – všechny relevantní okolnosti.

Příklad č. 1: Ve věci Pincová a Pinc proti České republice se na ESLP obrátili stěžovatelé, kteří byli povinni vydat v restituci majetek dědici jeho původních vlastníků. Příslušný předpis vyjmenovával případy, ve kterých byla fyzická osoba povinna vydat majetek, například jestliže jej nabyla za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. V daném případě však stěžovatelé neměli možnost ovlivnit, za jakou cenu jim bude majetek státem prodán. ESLP připustil, že obecný cíl restitučních zákonů, tedy zmírnění některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem, představuje legitimní cíl a prostředek ochrany zákonnosti právních vztahů a socioekonomického vývoje země. Dodal však zároveň, že by zmírňování předchozích křivd nemělo způsobovat nové nepřiměřené křivdy. Za tímto účelem měla podle jeho názoru právní úprava umožňovat zohlednit okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval (č. 36548/97, rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, § 58).

Příklad č. 2: ESLP rovněž kritizoval, že ve Spojeném království jsou až na některé výjimky zbaveny práva volit všechny osoby vykonávající trest odnětí svobody bez ohledu na délku uloženého trestu, závažnost spáchaného trestného činu nebo jejich osobní situaci. Takové obecné, automatické a nediferencované omezení tak důležitého práva je podle ESLP neslučitelné s právem na svobodné volby zakotveným v článku 3 Protokolu č. 1 [Hirst proti Spojenému království (č. 2), č. 74025/01, rozsudek velkého senátu ze dne 6. října 2005, § 82]. Podobně ESLP vadilo, že podle maďarského práva i jen částečným zbavením způsobilosti k právním úkonům fyzická osoba automaticky přichází o volební právo. Podotkl v této souvislosti, že tyto osoby byly historicky terčem předsudků, jež mohou mít za následek legislativní stereotypy, které brání individualizovanému posouzení jejich schopností a potřeb (Alajos Kiss proti Maďarsku, č. 38832/06, rozsudek ze dne 20. května 2010, § 42).

Na druhou stranu Úmluva zcela nevylučuje, aby zákonodárce přijal takovou úpravu, která přinese určitý zásah do práv bez ohledu na individuální okolnosti věci (viz např. Animal Defenders International proti Spojenému království, č. 48876/08, rozsudek velkého senátu ze dne 22. dubna 2013: absolutní, bezvýjimečný zákonný zákaz placené politické reklamy v televizi a rádiu). ESLP v tomto ohledu uvádí, že takové obecné zákonné opatření může být vhodnějším prostředkem k dosažení sledovaného legitimního cíle než ustanovení předvídající individuální přezkum tam, kde by cesta individuálního rozhodování jednotlivých případů přinesla riziko značné nejistoty (viz Evans proti Spojenému království, č. 6339/05, rozsudek velkého senátu ze dne 10. dubna 2007: nakládání s lidskými embryi), velkého množství soudních řízení, výdajů a průtahů (James a ostatní proti Spojenému království, č. 8793/79, rozsudek pléna ze dne 21. února 1986: reforma nájemního bydlení) či diskriminace a svévole (Murphy proti Irsku, č. 44179/98, rozsudek ze dne 10. července 2003: zákaz televizních reklam sledujících náboženské cíle). V těchto případech ESLP klade zvláštní důraz na kvalitu legislativního procesu, zejména podrobnost a pečlivost, s jakou se zákonodárce věnoval otázce nezbytnosti zásahu do práv, a na odůvodnění přijatého řešení (viz Animal Defenders International proti Spojenému království, cit. výše). Pro soulad obecného zásahu do práv stanoveného zákonem s Úmluvou přitom není rozhodující, zda mohla být přijata méně restriktivní opatření, ale zda byla nastolena spravedlivá rovnováha mezi různými dotčenými zájmy, jež nevybočuje z prostoru pro uvážení, které státům v dané oblasti Úmluva ponechává (např. James a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 51).

Nejsou splněny kvalitativní požadavky, které ESLP na zákon klade

O autonomním výkladu pojmu „zákon“ v judikatuře ESLP pojednává kapitola 2.2.3. V této kapitole se podrobněji zaměříme na požadavky na kvalitu právní úpravy, jako jsou její předvídatelnost, dostupnost a vyloučení svévole při aplikaci.

Právní předpis je nejasný (nepředvídatelnost práva)

V prvé řadě je třeba, aby text „zákona“ byl dostatečně jasný, aby z něj dotčená osoba mohla dovodit, co je v dané situaci v souladu s právem a co nikoli, resp. – v kontextu zásahů do práv zaručených Úmluvou – že daný zásah je „zákonem“ předvídán. Postačí přitom, že „zákon“ je předvídatelný pouze s pomocí právní porady.

ESLP nicméně uznává, že logickým důsledkem principu obecnosti zákonů je, že jejich znění nemůže být absolutně přesné. Jedna ze standardních technik právní úpravy spočívá v použití obecných kategorií namísto vyčerpávajících výčtů. Mnohé zákony proto nutně používají více či méně nejasných formulací, aby se vyhnuly přílišné tuhosti a aby se mohly přizpůsobit měnícím se okolnostem. Výklad a používání takových právních textů závisí na praxi.

Používání kategorií jako legislativní techniky často ponechává určité šedé zóny na okrajích jejich definice. Tyto pochyby ohledně hraničních případů samy o sobě nestačí k tomu, aby u daného ustanovení založily neslučitelnost s Úmluvou, pokud se takové ustanovení jeví být dostatečně jasné ve velké většině případů. Rozhodovací funkce svěřená soudům slouží právě k tomu, aby rozptýlila pochybnosti, které mohou přetrvávat ohledně výkladu norem, a vzala přitom v potaz vývoj každodenní praxe. ESLP musí zkoumat, zda v daném případě text zákonného ustanovení nahlížený ve světle rozhodnutí soudů, která jej vykládají, splňoval v rozhodné době výše uvedenou podmínku. ESLP nepřísluší vyjadřovat se k vhodnosti legislativních technik zvolených zákonodárcem žalovaného státu, jeho role se omezuje na ověření slučitelnosti s Úmluvou (Cantoni proti Francii, č. 17862/91, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 1996, § 31–33).

Dále ESLP uvádí, že obsah pojmu předvídatelnosti ve velké míře závisí na obsahu textu, o který se jedná, oblasti, kterou pokrývá, a počtu a postavení těch, kterým je určen. Předvídatelnost zákona se nestaví proti tomu, aby se dotyčná osoba byla nucena obrátit k radám odborníků, aby zhodnotila – v míře přiměřené daným okolnostem – důsledky, které mohou vyplynout z určitého jednání. Je tomu tak zvláště v případě profesionálů, kteří jsou zvyklí, že musejí osvědčovat velkou opatrnost při výkonu svého povolání. Od nich se tak může očekávat, že věnují zvláštní péči vyhodnocení rizik, která podstupují (tamtéž, § 35).

ESLP konečně uznává, že i když znění zákonného ustanovení může být sebejasnější, v každém právním systému přesto nevyhnutelně existuje prvek soudního výkladu, neboť vždy bude třeba osvětlovat určité nejasné otázky a přizpůsobovat se změnám situace. V právní tradici smluvních států Úmluvy je pevně zakotveno, že judikatura nezbytně přispívá k postupnému vývoji práva (viz C. R. proti Spojenému království, č. 20190/92, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 34).

Příklad č. 1: Ve věci Witt proti Německu stěžovatel namítal, že termín „zavrženíhodný“ (verwerflich) použitý v definici trestného činu vydírání (§ 240 odst. 2 německého trestního zákoníku) je příliš vágní na to, aby případné odsouzení mohlo být předvídatelné. ESLP nicméně poukázal na to, že obsah tohoto pojmu byl dostatečně vymezen v judikatuře Spolkového soudního svora, trestněprávní důsledky jeho chování tedy byly pro stěžovatele (právníka) dostatečně přístupné a předvídatelné (č. 18397/03, rozhodnutí ze dne 8. ledna 2007, oddíl 1).

Příklad č. 2: Ve věci Rashed proti České republice ESLP shledal, že v předmětné době byla příslušná ustanovení zákona o azylu upravující zadržení žadatele o azyl v přijímacím středisku tranzitního prostoru mezinárodního letiště nejasná, jelikož umožňovala mj. vykládat lhůty v neprospěch dotyčného jednotlivce a nepředvídatelně prodlužovat jeho držení v přijímacím středisku. ESLP proto rozhodl, že zákon o azylu neměl dostatečnou kvalitu na to, aby mohl být právním základem pro dané zbavení svobody (č. 298/07, rozsudek ze dne 27. listopadu 2008, § 75–77).

Právní předpis je nedostupný

Problematické též může být, pokud relevantní právní úprava existuje, ale není pro dotčenou osobu dostupná. Z hlediska naplnění požadavku zákonnosti je relevantní pouze ten „zákon“, s nímž se dotčená osoba měla v rozhodné době možnost seznámit. Tak tomu bude zejména v případě pramenů práva publikovaných v oficiálních sbírkách typu Sbírky zákonů a Sbírky mezinárodních smluv nebo Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Příklad: Nedostatek dostupnosti právního předpisu vedl ESLP k vyslovení porušení práva na svobodu a osobní bezpečnost (článek 5 Úmluvy) v situaci, kdy vnitrostátní legislativa ani judikatura neposkytovaly dostatečně přesný rámec pravomocí policie v oblasti nakládání s osobami pod vlivem alkoholu narušujícími veřejný pořádek; tyto pravomoci byly upraveny pouze vnitřními předpisy policie, které nebyly dostatečně přístupné veřejnosti (Hilda Hafsteinsdóttir proti Islandu, č. 40905/98, rozsudek ze dne 8. června 2004, § 56).

Právní předpis neobsahuje dostatečné záruky proti zneužití jinak dovolených zásahů do práv a svobod zaručených Úmluvou

Kromě formálních podmínek zákonnosti zásahu do práva či svobody chráněných Úmluvou – jasnosti (předvídatelnosti) a dostupnosti právního předpisu – ESLP v některých případech formuloval i určité obsahové požadavky na vnitrostátní právní předpisy umožňující zásahy do práv a svobod chráněných Úmluvou.

Požadavek zákonnosti tak může v některých případech zůstat nenaplněn v situacích, kdy „zákon“ je sice dostupný a jasný, avšak neobsahuje dostatečné záruky proti svévolnému využití možnosti zásahu do práva zaručeného Úmluvou, kterou předvídá.

Příklad č. 1: ESLP rozvinul v tomto směru poměrně bohatou judikaturu v oblasti odposlechů telefonních hovorů, zejména v rámci trestního řízení. Kupříkladu francouzský trestní řád svého času pouze stanovil, že vyšetřující soudce může požadovat provedení jakéhokoli vyšetřujícího úkonu, který považuje za nezbytný. ESLP takové úpravě vytkl, že nedefinuje dostatečně jasně rozsah a způsob výkonu oprávnění výkonné moci odposlouchávat telefonické hovory, a neposkytuje tak dostatečnou ochranu proti případnému zneužití. Konkrétně ESLP vadilo, že francouzské právo nijak nedefinuje kategorie osob, které mohou být odposlouchávány, ani povahu trestných činů, u kterých může být nařízen odposlech, že soudce není nucen omezit dobu trvání nařízeného opatření a že nejsou upřesněny podmínky vyhotovování protokolů o obsahu provedených odposlechů ani opatření, která je třeba přijmout k tomu, aby pořízené nahrávky mohly být nedotčené a kompletní předány k dispozici za účelem případné kontroly obhajobě či soudci, ani okolnosti, za kterých mohou nebo musejí být tyto pásky smazány nebo zničeny (Kruslin proti Francii, č. 11801/85, rozsudek ze dne 24. dubna 1990, § 35).

V mnoha případech ESLP vyslovil, že zákon potřebné záruky proti zneužití nenabízí, pakliže svěřuje orgánům veřejné moci diskreční oprávnění, avšak zároveň nestanoví přiměřeně jasně rozsah a způsob výkonu příslušného diskrečního oprávnění.

Příklad č. 2: ESLP tak například kritizoval skutečnost, že v polském zákoně o výkonu trestních sankcí není dostatečně jasně vymezen rozsah a způsob výkonu oprávnění příslušných orgánů omezovat právo vazebně stíhaných osob na návštěvy ve věznici. V této souvislosti připomněl, že vnitrostátní právo musí přiměřeně jasně stanovit rozsah a způsob výkonu příslušného diskrečního oprávnění svěřeného orgánům veřejné moci tak, aby byl jednotlivcům zajištěn minimální stupeň ochrany, na který mají občané v demokratické společnosti právo s ohledem na zásadu právního státu (Gradek proti Polsku, č. 39631/06, rozsudek ze dne 8. června 2010, § 42).

Příklad č. 3: Ve věci Gillan a Quinton proti Spojenému království (č. 4158/05, rozsudek ze dne 12. ledna 2010, § 76–87) ESLP konstatoval, že britský zákon o terorismu neobsahoval dostatečné záruky proti zneužití pravomoci policie zastavit člověka na veřejném prostranství a prohledat ho, a proto nemůže být považován za zákon ve smyslu článku 8 Úmluvy a nemůže být základem pro zásah do soukromí. Sporný zákon totiž zejména umožňoval, aby policejní ředitel vymezil oblast, ve které policista může zastavit osobu a prohledat ji, pakliže tato oblast je vhodná k předcházení teroristickým činům. Zákon přitom dostatečně geograficky neomezil, jak taková oblast může být velká (v praxi bylo za takovou oblast prohlášeno např. celé území Londýna), ani toto opatření dostatečně neomezil v čase. Zároveň nestanovil ani žádná omezení pro policisty, kteří prohlídky realizovali, a to například ani ustanovením, že musí existovat rozumné podezření vztahující se k teroristickému činu. Výsledkem pak bylo, že např. v letech 2007/2008 bylo na základě tohoto zákona provedeno více než 117 tisíc prohlídek.

Nedostatek prostředku nápravy či implicitních procesních záruk

Z článku 13 Úmluvy vyplývá, že každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, musí mít na vnitrostátní úrovni k dispozici účinný právní prostředek nápravy, a to v okamžiku, kdy vznese hájitelné tvrzení o takovém porušení.

Úmluva ani ESLP nepředepisují konkrétní podobu prostředku nápravy v tom kterém případě. Klíčové ovšem je, aby byl daný prostředek účinný. To ve zkratce znamená, že daný prostředek nápravy musí mít oběť skutečně k dispozici, tedy že ho může podat přímo a zahájení přezkumu není závislé na diskreci daného orgánu, a že daný orgán má pravomoc přezkoumat podstatu vznesené námitky a má pravomoc poskytnout nápravu, která je adekvátní danému porušení. Prostředek nápravy musí být účinný i v praxi, což je nicméně požadavek, který ne vždy je možné zajistit na úrovni legislativy. ESLP dále připustil, že povinnost vyplývající z článku 13 Úmluvy může být splněna i tehdy, pakliže žádný z více prostředků nápravy sám o sobě požadavku na účinnost nevyhoví, avšak ve svém souhrnu jsou tyto prostředky účinné. O prostředku nápravy by měl zpravidla rozhodovat soud, neplatí to nicméně bezvýjimečně. V každém případě skutečnost, jaké má daný orgán pravomoci a jaké skýtá záruky, hraje roli při hodnocení, zda jde o účinný prostředek nápravy.

Předkladatel návrhu zákona proto musí vždy zvážit, zda v případě, že předkládaná právní úprava může zasáhnout do některého z práv a svobod přiznaných Úmluvou, je v právním řádu zakotven účinný prostředek nápravy pro případ, že k zásahu do práv jednotlivce skutečně dojde.

V České republice tento požadavek v obecné rovině bude naplněn: ESLP mnohokrát konstatoval, že ústavní stížnost (jíž zpravidla předchází řízení před obecnými soudy) je účinným právním prostředkem nápravy ve smyslu 13 Úmluvy (srov. např. Miler proti České republice, č. 56347/10, rozhodnutí ze dne 25. září 2012, § 22–29). V některých případech nicméně ESLP na prostředek nápravy klade specifické požadavky (např. automatický odkladný účinek či jiné zajištění jeho praktické účinnosti) nebo výjimečně nepovažuje ústavní stížnost v daném kontextu za účinný prostředek nápravy (např. v případě průtahů v řízení či práva na urychlený přezkum zákonnosti vazby v trestním řízení).

V některých případech ESLP nezkoumá dostupnost procesní ochrany pod zorným úhlem článku 13 Úmluvy, ale konstatuje, že určitá práva chráněná Úmluvou v sobě implicitně obsahují i povinnost zajistit účinnou procesní ochranu. Nezdá se nicméně, že by se požadavky na tuto implicitní procesní ochranu v podstatných rysech odlišovaly od požadavků vyplývajících z článku 13 Úmluvy.

Příklad: V oblasti majetkových práv ESLP uvádí, každý zásah do pokojného užívání majetku musí být doprovázen procesními zárukami poskytujícími dotčené osobě rozumnou možnost předložit svoji věc nezávislému orgánu nadanému pravomocí přezkoumávat důvody uplatnění namítaného opatření a hodnotit příslušné důkazy. Při rozhodování, zda byla tato podmínka splněna, ESLP nahlíží na příslušná soudní a správní řízení komplexně. Ve věci Družstevní záložna PRIA a ostatní proti České republice shledal, že zákon, na jehož základě byla na stěžovatelku uvalena nucená správa, neposkytoval dostatečné záruky proti svévoli, jelikož stěžovatelce nezaručoval po uvalení nucené správy přístup k její účetní a obchodní dokumentaci, čímž jí znemožnil tato opatření účinně napadnout u soudu (č. 72034/01, rozsudek ze dne 31. července 2008, § 89–96).

Nepřijetí prováděcí právní úpravy

Problémem může rovněž být, pokud není přijata právní úprava nezbytná k realizaci práva zaručeného vnitrostátním právem.

Příklad č. 1: Litevský právní řád kupříkladu dlouhou dobu nijak neřešil situaci transsexuálů. Až dne 1. července 2003 nabylo účinnosti ustanovení nového občanského zákoníku, které dávalo svobodným dospělým osobám právo na operativní změnu pohlaví, pokud je takový zákrok z lékařského hlediska možný. Konkrétní právní úprava podmínek, za jakých je možné o změnu pohlaví požádat, a řízení o takovém návrhu byla ponechána na zvláštním právním předpise, který ale nebyl přijat. Na ESLP se obrátil stěžovatel, který se narodil jako dívka, ale následně podstoupil hormonální léčbu a byla mu odstraněna ňadra, úplná změna pohlaví však nemohla být z důvodu chybějící právní úpravy dokončena. Úředně byl stále považován za ženu. ESLP konstatoval, že jde o případ určité mezery v právní úpravě, v jejímž důsledku se stěžovatel nachází v nejistém postavení ohledně uznání své pravé identity. Doplnil, že jestliže rozpočtová omezení mohla ospravedlnit určitou prodlevu při uplatňování práv transsexuálů zaručených občanských zákoníkem, potom je třeba na druhou stranu vnímat, že uplynuly již více než čtyři roky od nabytí účinnosti příslušných ustanovení a návrh zákona, ačkoli byl již vypracován, nebyl stále přijat. V Litvě mělo přitom podle neoficiálních odhadů žít kolem 50 transsexuálů, takže náklady na státní rozpočet nemohly být nadměrně vysoké. Daná situace tak představovala porušení práva stěžovatele na respektování soukromého a rodinného života zaručeného v článku 8 Úmluvy (L. proti Litvě, č. 27527/03, rozsudek ze dne 11. září 2007).

Příklad č. 2: Gruzínský právní řád zakotvoval nárok na náhradu morální újmy způsobené vězněním nebo exilem v období komunistického režimu, aniž byl ale přijat nezbytný prováděcí předpis. ESLP si všiml naprosté pasivity státu v dané oblasti a poznamenal, že jestliže se již stát rozhodl odškodnit své občany pronásledované bývalým sovětským režimem, bylo na něm, aby – alespoň od vstupu Protokolu č. 1 v účinnost (stalo se tak v roce 2002, příslušný zákon je z roku 1997) – začal ve věci jednat a neponechával stěžovatele v nejistotě, proti které nemají na vnitrostátní úrovni žádný prostředek nápravy. Stát však ani nepodnikl žádné přípravné kroky (např. vyhodnocení finančních dopadů), ani nebylo patrné, že by byl připraven cokoli podniknout. Na stěžovatele tak bylo uvaleno nepřiměřené břemeno a bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnictví zaručené v článku 1 Protokolu č. 1 (Klaus a Iouri Kiladzé proti Gruzii, č. 7975/06, rozsudek ze dne 2. února 2010, § 74–77).

Příklad č. 3: Na Ukrajině bylo zrušeno jako protiústavní pravidlo, že obviněného může v trestním řízení zastupovat pouze licencovaný advokát. Zákonodárce ale příliš dlouho váhal s promítnutím nálezu Ústavního soudu do právního řádu, čímž vytvořil neakceptovatelný stav právní nejistoty. ESLP konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy (Zagorodniy proti Ukrajině, č. 27004/06, rozsudek ze dne 24. listopadu 2011, § 53–56).

Právní úprava se zpětným účinkem

K nepřípustnému zásahu do některých práv a svobod zaručených Úmluvou může dojít v případě, že navrhovaná právní úprava má působit se zpětným účinkem, tj. retroaktivně. Týká se to především norem trestního práva hmotného a norem definujících některé správní delikty, které by se mohly snadno dostat do konfliktu s článkem 7 Úmluvy, v němž je zakotven zákaz odsoudit někoho za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy k němu došlo, nebylo trestným činem, resp. zákaz uložit trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu.

Příklad č. 1: K porušení uvedeného ustanovení Úmluvy tak došlo například za situace, kdy byl stěžovatel odsouzen za celé období, po které prováděl určitou činnost, jež se však stala trestnou až v průběhu tohoto období [Veeber proti Estonsku (č. 2), č. 45771/99, rozsudek ze dne 21. ledna 2003], nebo kdy byl stěžovatel vzat do zabezpečovací detence v době, kdy její maximální přípustná délka podle zákona byla deset let, později však bylo toto omezení zrušeno a stěžovatel zůstal v detenci i po uplynutí lhůty deseti let (M. proti Německu, č. 19359/04, rozsudek ze dne 17. prosince 2009, § 122–137).

Porušení Úmluvy v důsledku zpětného účinku právního předpisu se ale nemusí týkat jen oblasti trestního práva hmotného. Pokud se stát rozhodne přijmout právní předpis s cílem ovlivnit výsledek soudního řízení, jehož je stranou, může dojít k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v článku 6 Úmluvy, jehož součástí je i zásada rovnosti zbraní a zásada právní jistoty.

Příklad č. 2: Ve věci Řecké rafinérie Stran [Stran Greek Rafineries] a Stratis Andreadis proti Řecku stát v průběhu soudního řízení, které se nevyvíjelo v jeho prospěch, přijal zákon, kterým civilním soudům zcela odebral pravomoc rozhodovat ve věcech, které byly předmětem řízení. ESLP v této věci formuloval obecnou zásadu, podle které zásada právního státu a pojem spravedlivého procesu se staví proti jakémukoli zásahu zákonodárné moci do výkonu spravedlnosti s cílem ovlivnit výsledek soudního sporu (č. 13427/87, rozsudek ze dne 9. prosince 1994, § 49). Později tuto rigidně formulovanou zásadu upřesnil tak, že jestliže zákonodárce v zásadě může v civilních věcech přijímat nová retrospektivní ustanovení vztahující se na práva založená na již existujících zákonech, zásada právního státu a pojem spravedlivého procesu zakazují jakýkoli zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti s cílem ovlivnit soudní rozhodnutí ve sporu, ledaže by pro to existovaly naléhavé důvody veřejného zájmu (Zielinski a Pradal & Gonzalez a ostatní proti Francii, č. 24846/94 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1999, § 57).

Porušení Úmluvy vyplývající přímo z existence zákona bez nutnosti jeho přímého uplatnění

ESLP v některých kontextech dovodil, že zákon může porušovat Úmluvu i tam, kde chybí individuální akt aplikace takového zákona.

Příklad č. 1: K této situaci může dojít například tehdy, jestliže dotčená osoba je povinna změnit své chování pod hrozbou trestního stíhání. ESLP v několika případech dospěl k závěru, že v rozporu s právem stěžovatele na respektování soukromého života je samotná skutečnost, že právní řád považuje dobrovolné homosexuální styky mezi dospělými muži za trestný čin (Dudgeon proti Spojenému království, č. 7525/76, rozsudek ze dne 22. října 1981, § 41).

Příklad č. 2: ESLP také poznamenal, že každá z forem tajného sledování, jakmile je jednou uplatněna proti konkrétní osobě, vede k zásahu veřejné moci do výkonu práva dotčené osoby na respektování soukromého a rodinného života a korespondence. Právní úprava samotná však již pouhou svou existencí vytváří pro všechny, vůči nimž může být uplatněna, hrozbu sledování narušující nutně svobodu komunikace mezi uživateli poštovních a telekomunikačních služeb, a představuje tak zásah veřejné moci do výkonu práva na respektování jejich soukromého a rodinného života a korespondence (Roman Zakharov proti Rusku, č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2015, § 170–172).

Příklad č. 3: Právní úprava rovněž může nepřípustným způsobem odlišně zacházet s různými skupinami jednotlivců. Ve výše zmíněné věci Dudgeon nepovažoval ESLP za nutné se zabývat námitkami stěžovatele, že použití příslušného zákona je zároveň diskriminační. Tomuto aspektu se nicméně ESLP věnoval například ve věci L. a V. proti Rakousku. Konkrétně šlo o otázku, zda trestní postih homosexuálních styků mezi dospělými muži a chlapci ve věku 14–18 let (tehdejší § 209 trestního zákoníku; v době, kdy ESLP rozhodoval, bylo již toto ustanovení zrušeno) neporušuje zákaz diskriminace zakotvený v článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy, a to s ohledem na to, že heterosexuální či homosexuální styky dospělých se stejně starými dívkami trestné nejsou. ESLP dospěl v souladu se svou ustálenou judikaturou k závěru, že takový rozdílný přístup není ničím odůvodněný, naopak vyjadřuje předsudky heterosexuální většiny vůči homosexuální menšině (č. 39392/98 a 39829/98, rozsudek ze dne 9. ledna 2003, § 52).

Příklady dobré praxe

Následující příklady vycházejí z textů důvodových zpráv, které byly zaslány do mezirezortního připomínkového řízení, v některých ohledech byly nicméně doplněny či přeformulovány.

Příklad č. 1: Návrh novely zákona o sociálních službách a zákona o zvláštních řízeních soudních

Navrhovaná právní úprava:

Návrh novely stanoví podmínky, za nichž opatrovník může uzavřít smlouvu o poskytování pobytové sociální služby za osobu, která s uzavřením této smlouvy neprojevila souhlas. Dále návrh upravuje postup poskytovatele pobytové sociální služby v případě, že osoba, která není schopna smlouvu vypovědět, projeví vážně míněný nesouhlas s poskytováním pobytové sociální služby. Konečně návrh stanoví procesní pravidla pro řízení o vyslovení nepřípustnosti držení v zařízení sociálních služeb.

Posouzení slučitelnosti návrhu s Úmluvou:

Krok č. 1: Návrh novely zákona upravuje podmínky, za nichž může být mj. osobě, která je omezena ve svéprávnosti, poskytována pobytová sociální služba bez jejího souhlasu. V některých příslušných zařízeních sociálních služeb může, resp. musí režim pobytu přinášet určitá omezení, která mohou znamenat omezení svobody ve smyslu článku 5 Úmluvy (srov. zejm. Stanev proti Bulharsku, č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012). Navrhovaná právní úprava se tedy dotýká práva na svobodu a osobní bezpečnost zakotveného v čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Z tohoto důvodu bude též dotčeno právo na soudní přezkum zbavení svobody zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy a právo na odškodnění za nezákonné zbavení svobody zaručené v čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Krok č. 2: ESLP ve své judikatuře (srov. zejm. Stanev proti Bulharsku, cit. výše; D. D. proti Litvě, č. 13469/06, rozsudek ze dne 14. února 2012; Kędzior proti Polsku, č. 45026/07, rozsudek ze dne 16. října 2012; Mihailovs proti Lotyšsku, č. 35939/10, rozsudek ze dne 22. ledna 2013; K. C. proti Polsku, č. 31199/12, rozsudek ze dne 25. listopadu 2014; či Stefan Stankov proti Bulharsku, č. 25820/07, rozsudek ze dne 17. března 2015) vymezil následující podmínky pro soulad omezení svobody v zařízení sociálních služeb s čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Jedná se o tyto kumulativní podmínky:

– dotčená osoba trpí duševním onemocněním a její stav představuje nebezpečí pro ni nebo pro její okolí; tato skutečnost musí být prokázána aktuální objektivní lékařskou zprávou;

– účelem pobytu v zařízení sociálních služeb je odvrácení zmíněného nebezpečí (existuje přímá souvislost s duševním onemocněním, jeho nebezpečími a užitým odvrácením);

– k odvrácení nebezpečí nestačí jiné, méně invazivní opatření (v daném kontextu zejména poskytnutí jiné sociální služby); tedy duševní porucha je takového druhu nebo stupně, že si vyžaduje omezení osobní svobody.

Uvedené podmínky musí být naplněny po celou dobu poskytování sociálních služeb bez souhlasu klienta (srov. Winterwerp proti Nizozemsku, č. 6301/73, rozsudek ze dne 24. října 1979).

Článek 5 odst. 4 Úmluvy pak vyžaduje, aby se každý, kdo byl zbaven svobody, mohl obrátit na soud, který urychleně přezkoumá zákonnost zbavení jeho svobody. Přístup k soudnímu řízení musí mít i osoba, která je omezena na či je svéprávnosti zbavena, pakliže je nicméně fakticky schopna posoudit svou situaci a projevit nesouhlas s omezením svobody (srov. např. Shtukaturov proti Rusku, č. 44009/05, rozsudek ze dne 28. března 2008). Řízení musí být kontradiktorní, dotčená osoba v něm musí být slyšena či, není-li to ze zdravotních důvodů objektivně možné, alespoň zhlédnuta soudem a účinně právně zastoupena [srov. z nedávné doby např. M. S. proti Chorvatsku (č. 2), č. 75450/12, rozsudek ze dne 19. února 2015].

Krok č. 3: Ustanovení § 91a návrhu novely zákona o sociálních službách výše uvedené podmínky vyplývající z čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy respektuje a jednoznačně a předvídatelným způsobem definuje. Umožňuje uzavření smlouvy o poskytování pobytové sociální služby či její trvání bez souhlasu člověka pouze v naléhavých případech, kdy by bez tohoto opatření hrozila ztráta života daného člověka či vážné poškození jeho zdraví, případně stejná újma by hrozila osobám v jeho okolí, přičemž zároveň není možné tuto hrozbu odvrátit méně omezujícím opatřením. Zároveň je tak možné učinit, jen když daný člověk trpí duševní poruchou, v jejímž důsledku není schopen nebezpečí odvrátit sám.

Návrh novely zákona naplňuje i požadavky čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Ustanovení § 91b zákona o sociálních službách ve spojení s § 84 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních umožňují umístěnému člověku, aby inicioval zahájení řízení o přezkoumání přípustnosti jeho držení v zařízení sociálních služeb, a to i když příslušné zařízení nesplní svou ohlašovací povinnost zakotvenou v § 91b zákona o sociálních službách. Nový návrh na zahájení řízení má dotčený člověk podle § 84b zákona o zvláštních řízeních soudních možnost podat v přiměřeném intervalu 30 dní od právní moci předchozího zamítavého soudního rozhodnutí. Ustanovení § 84a odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních stanoví podrobnější pravidla pro průběh řízení, přičemž umístěný člověk musí být soudem vyslechnut. Ustanovení § 84a odst. 4 a 5 obsahují další záruky pro respektování procesních práv umístěného člověka. Ustanovení § 84a odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních stanovením lhůty pro vydání rozhodnutí zaručuje naplnění požadavku urychlenosti řízení explicitně obsaženého v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Konečně, návrh novely zákona nijak neomezuje v právním řádu České republiky již zakotvenou možnost domáhat se náhrady škody za protiprávní zbavení svobody (čl. 5 odst. 5 Úmluvy). Shledá-li tedy soud v řízení podle novelizovaného ustanovení § 84 zákona o zvláštních řízeních soudních, že držení dotčené osoby v zařízení sociálních služeb bylo protiprávní, bude mít daná osoba možnost v závislosti na osobě, jejíž odpovědnost za protiprávní stav z rozsudku vyplývá, domáhat se náhrady škody buď žalobou podle zákona č. 82/1998 Sb., anebo žalobou na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku.

Navrhovaná právní úprava je tedy v souladu s článkem 5 Úmluvy.

Příklad č. 2: Návrh zákona o zadávání veřejných zakázek

Navrhovaná právní úprava:

Návrh zákona zakotvuje pravidlo, podle něhož přezkum zákonnosti úkonů a opomenutí zadavatele veřejné zakázky (např. vyloučení účastníka zadávacího řízení, rozhodnutí o výběru dodavatele či postupu zadavatele, který směřuje k zadání veřejné zakázky mimo zadávací řízení apod.), v jehož důsledku uchazeči o veřejnou zakázku vznikla nebo hrozí újma na jeho právech, provádí na základě návrhu dotčené osoby Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“). Podání návrhu k Úřadu je spojeno s povinností složit kauci ve výši 1 % z nabídkové ceny navrhovatele, nejméně však ve výši 50 000 Kč, nejvýše ve výši 10 000 000 Kč. Nejsou-li v řízení zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření, návrh je zamítnut a kauce je příjmem státního rozpočtu.

Posouzení slučitelnosti návrhu s Úmluvou:

Krok č. 1: Navrhovaná právní úprava upravuje nepřímo podmínky přístupu k soudu. Aby bylo možné podat žalobu k soudu proti tvrzenému nezákonnému postupu zadavatele, je nezbytné nejprve zahájit řízení před Úřadem, jež je spjato s povinností složit kauci, a to až ve výši 10 mil. Kč. Postup zadavatele veřejné zakázky může zasáhnout do majetkových zájmů a práv uchazečů o veřejnou zakázku (minimálně v rovině nákladů vynaložených na zpracování a předložení nabídky), které jsou občanským právem ve smyslu článku 6 Úmluvy (srov. např. König proti Německu, č. 6232/73, rozsudek pléna ze dne 28. června 1978). Na předmětné řízení tak zpravidla, byť patrně nikoli nutně vždy, bude použitelný článek 6 Úmluvy zakotvující právo na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo na přístup k soudu.

Krok č. 2: Povinnost složit kauci spolu s podáním návrhu na zahájení řízení o přezkoumání úkonu zadavatele představuje nepochybně zásah do práva na přístup k soudu ve smyslu článku 6 Úmluvy. Z judikatury ESLP nicméně vyplývá, že právo na přístup k soudu není absolutní a stát může pro jeho výkon stanovovat určité podmínky, např. v podobě lhůt pro podání žaloby, obsahových náležitostí žaloby, povinného právního zastoupení, soudního poplatku apod. Tyto podmínky nicméně nesmí zasahovat do samotné podstaty práva na přístup k soudu. Musí tedy sledovat legitimní cíl a musí existovat vztah přiměřenosti mezi zvolenými prostředky a sledovaným cílem (srov. např. Ashingdane proti Spojenému království, č. 8225/78, rozsudek ze dne 28. května 1985, § 29).

Krok č. 3: Účelem navrhované právní úpravy, konkrétně povinnosti složit kauci stanovené v § 241 návrhu zákona, je omezení administrativního zatížení Úřadu pouze na závažné případy porušení zákona. Kauce je tedy pojistkou proti podávání účelových či šikanózních návrhů. Tento důvod lze považovat za legitimní účel omezení přístupu k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Výše kauce je stanovena ve vztahu k nabídkové ceně navrhovatele, a to v obecné rovině na nikoli nepřiměřenou výši 1 % z nabídkové ceny. Zpravidla by tedy výše kauce neměla pro navrhovatele, jímž bude vždy výdělečně činná osoba, znamenat nepřiměřenou překážku v přístupu k soudu.

Ve vztahu k určení maximální výše kauce (10 mil. Kč) lze uvést, že tato výše se uplatní na zakázky o objemu minimálně 1 mld. Kč. U veřejných zakázek tohoto rozsahu lze rozumně očekávat, že uchazeč bude disponovat takovou kapacitní vybaveností a ekonomickou silou, že ani kauce v této výši pro něj nebude znamenat znemožnění přístupu k soudu.

Způsob výpočtu kauce je jednoznačný, transparentní a předvídatelný.

Zároveň je třeba zdůraznit, že kauce nebude navrhovateli vrácena, jen když Úřad návrh zamítne, jelikož nebyly zjištěny důvody pro uložení nápravného opatření.

Lze tedy učinit závěr, že navrhovaná právní úprava je v souladu s článkem 6 Úmluvy.

Příklad č. 3: Návrh novely zákona o civilním letectví

Navrhovaná právní úprava:

Návrh novely stanoví, že vlastníci pozemku nebo letecké stavby jsou po stanovenou dobu povinni strpět jejich užívání za účelem provozování letiště v rozsahu, v jakém je tento pozemek nebo letecká stavba skutečně užívána za účelem provozování takového letiště ke dni nabytí účinnosti navrhovaného zákona, nemá-li provozovatel letiště k užívání pozemku nebo letecké stavby jiný právní důvod. Nedohodne-li se vlastník pozemku nebo letecké stavby s provozovatelem letiště jinak, náleží vlastníku náhrada ve výši odpovídající pěti procentům obvyklé ceny pozemku nebo letecké stavby ročně. Ochranná doba, po kterou je vlastník toto užívání svého pozemku nebo letecké stavby povinen strpět, je diferencována podle dopravního (strategického) významu daného letiště na deset nebo pět let ode dne nabytí účinnosti návrhu zákona.

Posouzení slučitelnosti návrhu s Úmluvou:

Krok č. 1a: Navrhovaná právní úprava se v prvé řadě dotýká práva na ochranu majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Krok č. 2a: K zachování souladu s článkem 1 Protokolu č. 1 je vyžadováno, aby k zásahu do majetkových práv došlo na základě zákona, při realizaci veřejného či obecného zájmu a při zachování spravedlivé rovnováhy mezi zájmy společnosti a ochranou jednotlivce. Z judikatury ESLP vyplývá, že podmínka existence legitimního cíle je splněna, je-li dán jakýkoli smysluplný veřejný zájem, který má racionální souvislost s přijatým opatřením. Státy zde požívají jistého prostoru pro uvážení, přičemž pojem „veřejného zájmu“ je velice široký již svojí podstatou, a zvláště rozhodnutí přijmout zákony týkající se zbavení majetku s sebou přináší obvykle zkoumání politických, ekonomických a sociálních otázek [Zich a ostatní proti České republice, č. 48548/99, rozsudek ze dne 18. července 2006, § 70 a 71; obdobně např. také Pincová a Pinc proti České republice, č. 36548/97, rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, § 47 a 48]. Jako příklady legitimních cílů, které jsou judikaturou ESLP za veřejný či obecný zájem běžně uznávány, lze uvést např. zajištění účinného výběru daní, redukci nedůvodných rozdílů ve výši nájmů mezi srovnatelnými nemovitostmi a boj proti spekulacím s nájmy, ochranu životního prostředí, ochranu před trestnou činností apod.

Jde-li o naplnění spravedlivé rovnováhy mezi zájmy společnosti a ochranou jednotlivce, nevyžaduje judikatura ESLP, aby zvolené řešení bylo nejlepší možné či dokonce aby co nejméně zasahovalo do vlastnického práva, nýbrž i v tomto ohledu státy požívají poměrně širokého prostoru pro uvážení a v zásadě postačí toliko absence zjevné nepřiměřenosti předmětného opatření [srov. Benet Czech, spol. s r. o. proti České republice, č. 31555/05, rozsudek ze dne 21. října 2010, § 36–40]. Ohledně adekvátnosti náhrady za zásah do majetkových práv lze z judikatury ESLP dovodit pravidlo, podle něhož dotčená osoba nesmí být nucena nést nepřiměřenou zátěž a má obdržet náhradu, která je v rozumném poměru k „tržní hodnotě“ majetku v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo (srov. např. Otava proti České republice, č. 36561/05, rozsudek ze dne 27. května 2010).

Krok č. 3a: Návrh právní úpravy umožňuje zásah do majetkových práv vlastníků pozemků či leteckých staveb v podobě povinnosti strpět po dobu pěti či deseti let užívání jejich nemovitosti za účelem provozování letiště. Účelem této právní úpravy je zájem na zachování provozu na letištích a ochrana hospodářsky významné letištní dopravní infrastruktury. Návrh tedy nepochybně sleduje legitimní cíl ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1. Přiměřenost tohoto zásahu je zaručena tím, že stanovené omezení je možné pouze po časově omezenou dobu, a to v závislosti na dopravním (strategickém) významu daného letiště, a za přiměřenou finanční náhradu (ve výši pět procent obvyklé ceny pozemku nebo letecké stavby ročně). Navržená délka ochranné doby je stanovena jako nezbytně nutná k tomu, aby stávající provozovatelé letišť dokázali vypořádat všechny nevyřešené majetkoprávní poměry, které byly na letištích v České republice identifikovány. Zároveň je nutné zajistit ochranu letišť a vyhnout se ohrožení jejich provozu. K co možná nejrychlejšímu vyřešení sporných majetkových vztahů a nalezení spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými majetkovými právy a veřejným zájmem na provozu letišť by měla přispět i navržená výše finanční náhrady za užívání pozemků nebo leteckých staveb. Dotčené osoby se svých práv budou moci domáhat u soudů, čímž je zaručena jejich procesní ochrana i prostředek nápravy.

Z těchto důvodů lze tedy mít za to, že navržená právní úprava je v souladu s článkem 1 Protokolu č. 1.

Krok č. 1b: V druhé řadě se navrhovaná právní úprava dotýká zákazu diskriminace ve smyslu článku 14 Úmluvy.

Krok č. 2b: Judikatura ESLP připouští odlišné zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelném postavení, existuje-li pro takový postup rozumné a objektivní odůvodnění. S různými osobami v analogické nebo v podstatných rysech podobné situaci tedy může být zacházeno odlišně, pokud tento rozdíl v zacházení sleduje legitimní cíl a pokud jsou přijatá opatření ve vztahu k danému cíli přiměřená (srov. např. Andrle proti České republice, č. 6268/08, rozsudek ze dne 17. února 2011, § 47). Jelikož článek 14 Úmluvy (obdobně jako článek 1 Protokolu č. 1) neobsahuje výčet přípustných legitimních cílů, může jím být v zásadě jakýkoli cíl ve veřejném zájmu, který je hodnotově slučitelný s Úmluvou a rozumně zdůvodnitelný. Příkladem uznaného legitimního cíle může být např. ochrana vnitrostátního pracovního trhu (Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, č. 9214/80 a další, rozsudek pléna ze dne 28. května 1985, § 78), racionální hospodaření se zvěří a výkon práva myslivosti (Chassagnou a ostatní proti Francii, č. 25088/94 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 1999, § 92) nebo ochrana národní bezpečnosti (Sidabras a Džiautas proti Litvě, č. 55480/00 a 59330/00, rozsudek ze dne 27. července 2004, § 55).

Ohledně přiměřenosti pak platí, že musí být zachován rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, o jehož dosažení jde (srov. např. Burden proti Spojenému království, č. 13378/05, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 2008, § 60). I v kontextu článku 14 Úmluvy přiznává judikatura ESLP státům prostor pro uvážení při posouzení, zda a do jaké míry odůvodňují rozdíly v jinak podobných situacích rozdílné zacházení. Jedná-li se o vybrané diskriminační důvody, které ESLP považuje za zvlášť závažné (např. rozlišování podle rasy, pohlaví či tělesného postižení), pak se prostor pro vlastní uvážení státu razantně zmenšuje, a to v obou dimenzích: jak co do okruhu přípustných legitimních cílů, tak s ohledem na přiměřenost opatření. ESLP v těchto případech hovoří o nutnosti předložení „velmi závažných důvodů“, které by mohly podobný typ odlišného zacházení podepřít. Naproti tomu jiné důvody rozlišování, typicky v kontextu různých otázek hospodářské politiky, ponechávají státu široký prostor pro uvážení.

Krok č. 3b: Navrhovaná právní úprava zakládá v jistém smyslu nerovné postavení v závislosti na skutečnosti, zda jde o pozemky či letecké stavby související s provozem letiště dopravně (strategicky) významného, či nikoli. Vlastníci pozemků či leteckých staveb budou muset strpět jejich užívání za účelem provozování významného letiště delší dobu (deset let) než vlastníci pozemků či leteckých staveb, které jsou užívány za účelem provozování letišť ostatních (pět let). Také z pohledu provozovatelů letišť je dáno nerovné postavení provozovatelů letišť významných, kteří budou mít na vypořádání nevyřešených majetkoprávních vztahů delší dobu oproti provozovatelům letišť ostatních.

Cílem návrhu zákona je přispět ke konečnému vyřešení všech dosud nevypořádaných majetkoprávních vztahů na letištích. Je nutno konstatovat, že stávající právní úprava k vyřešení těchto vztahů nevedla. Na druhé straně je však třeba poskytnout stávajícím provozovatelům letišť dostatečný prostor k vyřešení těchto vztahů, aniž by byl vážně ohrožen provoz na již existujících letištích. Legitimní cíl zásahu, který navrhovaná právní úprava přináší, je tedy dán.

Rozdílná doba, která je dána k vyřešení sporných vztahů na letištích, je odůvodněna tím, že na významných (prostorově rozlehlých) letištích bude vypořádání nevyřešených majetkových vztahů složitější a je u nich dán také větší zájem na tom, aby jejich provoz nebyl ohrožen. Na druhé straně na menších letištích se tyto skutečnosti nepředpokládají a není tedy třeba požadovat od vlastníků pozemků či leteckých staveb, kteří jsou (pokud jde o jejich užívání) provozováním letiště dotčeni, aby byli toto užívání povinni strpět po zbytečně dlouhou dobu. Rozdílná ochranná doba, která je zároveň nastavena tak, aby nejen umožnila vyřešení sporů, ale i minimalizovala zásah do majetkových práv, je tedy objektivně a racionálně odůvodněna, a lze mít za to, že naplňuje kritérium přiměřenosti přijatého opatření. Tento závěr podporuje i skutečnost, že za užívání pozemků či leteckých staveb návrh novely zákona počítá s adekvátní náhradou.

Navrhovaná právní úprava je tedy v souladu i s článkem 14 Úmluvy.

Příklad č. 4: Návrh novely trestního řádu

Navrhovaná právní úprava:

Návrh zákona prodlužuje maximální dobu zadržení podezřelého policejním orgánem ze 48 hodin na 72 hodin (§ 77 odst. 1 trestního řádu).

Posouzení slučitelnosti návrhu s Úmluvou:

Krok 1: Návrh novely se dotýká práva na svobodu a osobní bezpečnost zaručeného v článku 5 Úmluvy, konkrétně práva být ihned předveden před soudce ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy.

Krok 2: Z judikatury ESLP vyplývá, že doba, po kterou je podezřelý zbaven svobody pouze na základě rozhodnutí policejního orgánu, by v zásadě neměla přesáhnout 4 dny (srov. např. Salonen a Ståhl proti Finsku, č. 41293/98, rozhodnutí ze dne 14. ledna 2003, oddíl 3; Çelik a İmret proti Turecku, č. 44093/98, rozhodnutí ze dne 26. září 2000, oddíl 4).

Krok 3: Navrhovaná právní úprava umožňuje zbavení svobody policejním orgánem na dobu maximálně 72 hodin, tedy 3 dny. Lze proto mít za to, že předkládaná novela trestního řádu je v souladu s Úmluvou.

Zvláštní část: Požadavky Úmluvy dle tematických oblastí

Cizinci

Vyhoštění cizince a extradice

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolůčlánek 2 Úmluvy:
  • článek 2 Úmluvy

(1) Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu (…)

  • článek 3 Úmluvy:

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení (…).

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • články 5, 6 a 13 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Non-refoulement jako překážka vyhoštění nebo extradice] Státy mají právo rozhodovat v souladu se svými mezinárodními závazky o vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců ze svého území. Úmluva ani žádný z jejích protokolů neobsahuje právo na azyl (Chahal proti Spojenému království, č. 22414/93, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 1996, § 73).

Vyhoštění cizince nicméně bude v rozporu s článkem 3 Úmluvy [a podobně i s článkem 2], pakliže existují závažné důvody domnívat se, že v případě vyhoštění by cizinec v cílové zemi čelil skutečnému nebezpečí špatného zacházení (Soering proti Spojenému království, č. 14038/88, rozsudek pléna ze dne 7. července 1989, § 91). V takovém případě článek 3 Úmluvy státům ukládá povinnost cizince do této země nevyhostit. Tímto způsobem ESLP do článku 3 Úmluvy vtělil zásadu non-refoulement. Nevztahuje se přitom jen na vyhoštění, ale i na jiné formy nedobrovolného navrácení, včetně extradice k trestnímu stíhání nebo do výkonu trestu (Babar Ahmad a ostatní proti Spojenému království, č. 24027/07 a další, rozsudek ze dne 10. dubna 2012, § 168, 176).

[Absolutní povaha zásady non-refoulement] Zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení či trestání je absolutní a nelze z něj učinit žádnou výjimku, a to ani v případě veřejného ohrožení státní existence. V tomto ohledu jsou aktivity a povaha trestné činnosti dané osoby, jakkoliv nežádoucí nebo nebezpečné, irelevantní (Chahal proti Spojenému království, cit. výše, § 80). Stejně tak nelze nebezpečí, které cizinci hrozí v cílovém státě, poměřovat s nebezpečím, které cizinec představuje pro veřejný pořádek či národní bezpečnost státu, ze kterého je vyhošťován (Babar Ahmad a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 173). Kromě jiného je také irelevantní, zda se cizinec v dané zemi nachází ilegálně. S ohledem na absolutní povahu práv zaručených články 2 a 3 Úmluvy mají smluvní státy povinnost provést posouzení hrozícího nebezpečí proprio motu (tj. z vlastní iniciativy), pakliže jsou si vědomi skutečností týkajících se konkrétního jednotlivce, které by ho mohly vystavit špatnému zacházení v rozporu s danými články (F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 127).

[Posuzování skutečného nebezpečí špatného zacházení] Má-li být špatné zacházení považováno za zakázané ve smyslu článku 3 Úmluvy, musí dosáhnout „minimálního stupně závažnosti“. Skutečné nebezpečí neznamená jistotu, ale míru pravděpodobnosti, která je větší než pouhá možnost, že porušení práv v cílové zemi nastane. Pro zjištění, zda existuje skutečné nebezpečí špatného zacházení, je třeba vzít v potaz předvídatelné důsledky vyhoštění s ohledem na: a) obecnou situaci panující v cílové zemi, b) individuální okolnosti vztahující se k dotyčnému cizinci, popř kombinaci obojího (srov. zejm. F. G. proti Švédsku, cit. výše, § 113–116).

[Obecná situace v cílové zemi] Samotná obecná situace v cílové zemi může být důvodem pro nevyhoštění jen v extrémních případech obecného násilí, kdy reálnému nebezpečí špatného zacházení je vystaven každý, kdo na daném místě pobývá (Sufi a Elmi proti Spojenému království, č. 8319/07 a 11449/07, rozsudek ze dne 28. června 2011, § 218, 250: situace v somálském Mogadišu; z nedávné doby L. M. a ostatní proti Rusku, č. 40081/14 a další, rozsudek ze dne 15. října 2015, § 123–127: situace v Sýrii). Posouzení existence skutečného nebezpečí musí být podrobeno pečlivému přezkumu. Posouzení ze strany státních orgánů musí být adekvátní a dostatečně podložené jak domácími zdroji, tak materiály pocházejících z jiných spolehlivých a objektivních zdrojů, přičemž se zohledňuje autorita a reputace autora, vážnost šetření, na jehož základě byly shromážděny a jejich potvrzení dalšími zdroji (J. K. a ostatní proti Švédsku, č. 59166/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016, § 87–90).

[Zásada posouzení skutečností ex nunc] Existence nebezpečí musí být posouzena s ohledem k těm skutečnostem, které byly nebo měly být známy smluvnímu státu v době vyhoštění. Úplné posouzení ex nunc je proto vyžadováno tam, kde je nutné vzít v úvahu informace, které vyšly najevo až po vydání rozhodnutí vnitrostátních orgánů. Je nutné zohlednit nejen důkazy předložené stěžovatelem, ale rovněž další skutečnosti, které jsou v posuzovaném případě relevantní (F. G. proti Švédsku, cit. výše, § 115)

[Důkazní břemeno] Je v zásadě na osobách, které tvrdí, že by jejich vyhoštění představovalo porušení článků 2 a 3 Úmluvy, aby předložily důkazy schopné prokázat, že existují závažné důvody se domnívat, že pokud by namítaná opatření byla provedena, byly by vystaveny skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s těmito ustanoveními. Proto musí v co největším možném rozsahu předložit dokumenty a informace, které by orgánům dotčeného smluvního státu umožnily posoudit, jaké nebezpečí pro ně vyhoštění představuje. Kde takové důkazy byly předloženy, je na vládě, aby rozptýlila veškeré pochybnosti o nebezpečí špatného zacházení. Dle ESLP je ale třeba vzít v úvahu, že v případě azylových žádostí může být pro danou osobu složité, ne-li nemožné, aby předložila důkazy v krátké době, zejména pokud dané důkazy musí být obstarány v zemi, ze které uprchla. Absence přímých listinných důkazů proto nemůže být sama o sobě rozhodující. I přesto, že řada jednotlivých faktorů nemusí představovat skutečné nebezpečí, pokud jsou posuzovány samostatně, tytéž faktory mohou představovat skutečné nebezpečí při jejich kumulativním posouzení a v situacích obecného násilí nebo zhoršené bezpečnostní situace. Takovými rizikovými faktory mohou například být: a) předchozí špatné zacházení, b) předchozí záznam v trestním rejstříku a/nebo příkaz k zatčení, c) věk, d) pohlaví, e) původ, f) příslušnost ke skupině osob systematicky pronásledovaných a g) předchozí žádost o azyl podaná v zahraničí. Oproti individuální situaci je na vnitrostátních orgánech, aby posoudily obecnou situaci v konkrétní zemi na základě informací získaných proprio motu (J. K. a ostatní proti Švédsku, cit. výše, § 91–98).

[Možnost vnitřního přesídlení] Cizinec může být vyhoštěn do země původu, i když mu v oblasti, ze které pochází, hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení, pakliže má možnost tzv. vnitřního přesídlení, tedy možnost usadit se v jiné oblasti země, kde mu nebezpečí nehrozí. Musí být však zaručeno, že cizinec bude do této oblasti schopen a) bez nebezpečí vycestovat, b) vstoupit na dané území, c) být zde přijat a d) usadit se zde (Sufi a Elmi proti Spojenému království, cit. výše, § 286).

[Původce nebezpečí] Skutečnost, že špatné zacházení či usmrcení cizinci hrozí nikoli ze strany státních orgánů, ale od soukromých osob, je relevantní, pakliže mu státní orgány nejsou schopny poskytnout účinnou ochranu (S. A. proti Švédsku, č. 66523/10, rozsudek ze dne 27. června 2013, § 50–52).

[Hrozba trestu smrti nebo doživotí] Stát též nemůže cizince vydat do země, jestliže existují vážné důvody domnívat se, že tam bude čelit skutečnému nebezpečí, že bude odsouzen k trestu smrti (Al-Sadoon a Mufdhi proti Spojenému království, č. 61498/08, rozsudek ze dne 2. března 2010, § 123, 137 a 143). Stejně tak nelze vydat cizince do země, kde a) existují závažné důvody se domnívat, že v případě vydání bude čelit trestu odnětí svobody na doživotí a b) trest odnětí svobody není spojen s možností propuštění, pakliže trest přestane plnit legitimní penologický účel (Sanchez-Sanchez proti Spojenému království, č. 22854/20, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2022).

[Diplomatické záruky] Diplomatické záruky v kontextu vydání cizince mohou být významným aspektem k vyloučení rizika špatného zacházení tehdy, pokud jsou zejména dostatečně jasně a konkrétně formulovány, poskytla je osoba, jejíž opatření jsou závazná pro orgány cílového státu, existuje mechanismus kontroly dodržování záruk a cizinec v minulosti nebyl v cílovém státě podroben špatnému zacházení. Zohlednit je třeba i skutečnost, zda cílovým státem je smluvní stát Úmluvy, a délku a sílu dvoustranných vztahů mezi vyhošťujícím a cílovým státem [Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 189].

[Vyhoštění vážně nemocných osob] Nedostatečná lékařská péče v cílové zemi může odůvodnit zákaz vyhoštění cizince jen ve zcela výjimečných a závažných případech (D. proti Spojenému království, č. 30240/96, rozsudek ze dne 2. května 1997, § 51–54). K porušení článku 3 Úmluvy dojde nejen za situace, kdy vyhošťované vážně nemocné osobě hrozí bezprostřední riziko úmrtí, ale i v jiných „velmi výjimečných případech“. Za ty jsou považovány i situace, kdy je vyhošťována vážně nemocná osoba, u níž závažné důvody zakládají domněnku, že ačkoliv není v bezprostředním ohrožení života, nedostatek vhodné péče či přístupu k ní v přijímací zemi představuje riziko skutečného nebezpečí vážného, rychlého a nevratného zhoršení jejího zdravotního stavu vedoucího k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života (Paposhvili proti Belgii, č. 41738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2016, § 183). Tento prahový test se použije na všechny situace, které se týkají vyhoštění vážně nemocných osob bez ohledu na povahu jejich nemoci. Neomezuje se na konkrétní nemoci, natož fyzické, ale je možné ho vztáhnout na jakákoli onemocnění, včetně nemocí duševních (Savran proti Dánsku, č. 57467/15, rozsudek velkého senátu ze dne 7. prosince 2021, § 137–139).

[Vyhoštění do třetí země] Této problematice se věnuje kapitola 3.1.2.

[Ochrana před jinými porušeními práv při vyhoštění] Vyhoštěním může dojít i k porušení práva na svobodu a osobní bezpečnost (článek 5 Úmluvy) a práva na spravedlivý proces (článek 6 Úmluvy), avšak jen ve velmi výjimečných případech.

Na poli článku 5 Úmluvy ESLP konstatoval, že vyhoštěním by k porušení tohoto ustanovení mohlo dojít jen v případě skutečného nebezpečí, že právo na svobodu bude v cílové zemi závažným způsobem porušeno. Tomu by tak bylo např. tehdy, hrozilo-li by reálně cizinci v cílovém státě svévolné mnoholeté zbavení svobody, aniž by s ním mělo být vedeno trestní řízení. Bylo by tomu tak i tehdy, pakliže by cizinec měl být uvězněn na významnou dobu poté, co byl odsouzen ve zjevně nespravedlivém řízení [Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, cit. výše, § 233].

Obdobně, k porušení článku 6 Úmluvy by došlo jen tehdy, pakliže cizinec v cílové zemi utrpěl – nebo existuje reálné nebezpečí, že utrpí – flagrantní odepření spravedlnosti, tedy zjevné a závažné porušení článku 6 Úmluvy (tamtéž, § 258–262).

[Prostředky nápravy] Této problematice se věnuje kapitola 3.1.2.

[Procesní záruky při vyhoštění] Této problematice se věnuje kapitola 3.1.2.

Kazuistika
  • k pojmu „špatné zacházení“: Cestaro proti Itálii, č. 6884/11, rozsudek ze dne 7. dubna 2015, § 171–176 (mučení); Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 87–108 (nelidské zacházení); Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 86–90 a 100–113 (ponižující zacházení),
  • ověřování existence skutečného nebezpečí: Saadi proti Itálii, č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008, § 65–94 a 128–133; Diallo proti České republice, č. 20493/07, rozsudek ze dne 23. června 2011, § 30–37 a 66–71; F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 111-127; J. K. a ostatní proti Švédsku, č. 59166/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016, § 77–105; Khasanov a Rakhmanov proti Rusku, č. 28492/15 a další; rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 2022, § 93–116),
  • diplomatické záruky: Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 187–189 a 192–205; Tarakhel proti Švýcarsku, č. 29217/12, rozsudek velkého senátu ze dne 4. listopadu 2014 (diplomatické záruky v tzv. „dublinských“ případech); Zarmayev proti Belgii, č. 35/10, rozsudek ze dne 27. února 2014, § 111–113 (význam skutečnosti, že záruky poskytl smluvní stát Úmluvy); M. G. proti Bulharsku, č. 59297/12, rozsudek ze dne 25. března 2014, § 93–95 (ověřování dodržování diplomatických záruk); Aswat proti Spojenému království, č. 62176/14, rozhodnutí ze dne 6. ledna 2015 (záruky specificky reagující na prvky identifikované soudy jako bránící extradici),
  • hrozba špatného zacházení ze strany soukromých osob: N. proti Švédsku, č. 23505/09, rozsudek ze dne 20. července 2010 (riziko domácího násilí na ženách v Afghánistánu, které není úřady stíháno); S. A. proti Švédsku, č. 66523/10, rozsudek ze dne 27. června 2013 (riziko násilí mezi znepřátelenými klany v Iráku); B. K. A. proti Švédsku, č. 11161/11, rozsudek ze dne 19. prosince 2013 (riziko krevní msty v Iráku); R. H. proti Švédsku, č. 4601/14, rozsudek ze dne 10. září 2015 (ochrana „mužské sítě“ v Somálsku); H. L. R. proti Francii, č. 24573/94, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 1997, § 40 (vyhoštění do Kolumbie, kde stěžovateli hrozila odplata ze strany narkomafie); Collins a Akaziebie proti Švédsku, č. 23944/05, rozhodnutí ze dne 8. března 2007 (hrozba provedení ženské obřízky v Nigérii),
  • vyhoštění a extradice nemocných osob: D. proti Spojenému království, č. 30240/96, rozsudek velkého senátu ze dne 2. května 1997 (vyhoštění cizince v terminálním stádiu nemoci AIDS); N. proti Spojenému království, č. 26565/05, rozsudek velkého senátu ze dne 27. května 2008 (vyhoštění HIV pozitivní osoby ve stabilizovaném stavu); S. H. H. proti Spojenému království, č. 60367/10, rozsudek ze dne 29. ledna 2013 (vyhoštění těžce tělesně postižené osoby trpící duševní chorobou); Aswat proti Spojenému království, č. 17299/12, rozsudek ze dne 15. dubna 2013 (extradice duševně nemocného k trestnímu stíhání do USA); M. T. proti Švédsku, č. 1412/12, rozsudek ze dne 26. února 2015 (vyhoštění člověka trpícího chronickým selháním ledvin do Kyrgyzstánu); Tatar proti Švýcarsku, č. 65692/12, rozsudek ze dne 14. dubna 2015 (vyhoštění schizofrenika do Turecka); Paposhvili proti Belgii, č. 41738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2016 (vyhoštění vážně nemocného člověka trpícího chronickou lymfatickou leukémií a tuberkulózou do Gruzie); Savran proti Dánsku, č. 57467/15, rozsudek velkého senátu ze dne 7. prosince 2021 (vyhoštění stěžovatele trpícího těžkou schizofrenií a relevance prahového testu pro duševně nemocné osoby),
  • podmínky zbavení svobody v cílové zemi: M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011 (podmínky v zařízeních pro zajištění cizinců); Babar Ahmad a ostatní proti Spojenému království, č. 24027/07 a další, rozsudek ze dne 10. dubna 2012 (extradice osob obviněných z teroristických útoků do věznice s nejpřísnějším režimem); Aswat proti Spojenému království, č. 17299/12, rozsudek ze dne 16. dubna 2013 (extradice duševně nemocného, u něhož je pravděpodobné, že bude držen ve vězeních s nejpřísnějším režimem); Chankayev proti Ázerbajdžánu, č. 56688/12, rozsudek ze dne 14. listopadu 2013 (přezkum podmínek v ruských věznicích); Liu proti Polsku, 37610/18, rozsudek ze dne 6. října 2022 (extradice do Číny a tamní podmínky ve věznicích),
  • extradice v případě hrozby dlouhého trestu či trestu smrti: Trabelsi proti Belgii, č. 140/10, rozsudek ze dne 4. září 2014 (extradice v případě rizika uložení doživotního trestu); A. L. (X. W.) proti Rusku, č. 44095/14, rozsudek ze dne 29. října 2015 (extradice v případě rizika uložení trestu smrti); Sanchez-Sanchez proti Spojenému království, č. 22854/20, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2022 (extradice do USA a určení hrozby uložení doživotního trestu odnětí svobody); McCallum proti Itálii, č. 20863/21, rozsudek velkého senátu ze dne 21. září 2022 (v případě extradice do USA nebyla shledána hrozba uložení doživotního trestu odnětí svobody bez možnosti propuštění),
  • hrozba perzekuce z náboženských důvodů: M. E. proti Francii, č. 50094/10, rozsudek ze dne 6. června 2013 (vyhoštění koptského křesťana do Egypta); F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek ze dne 16. ledna 2014 (vyhoštění křesťanského konvertity do Íránu); M. A. M. proti Švýcarsku, č. 29836/20, rozsudek ze dne 26. dubna 2022 (vyhoštění muslima konvertujícího ke křesťanství do Pakistánu),
  • hrozba perzekuce z důvodu spolupráce s „okupačními silami“: H. a B. proti Spojenému království, č. 70073/10, rozsudek ze dne 9. dubna 2013 (spolupráce s OSN a USA v Afghánistánu)
  • jiné druhy hrozeb: B a C proti Švýcarsku, č. 43987/16, rozsudek ze dne 17. listopadu 2020 (navrácení LGBTQ+ osoby do Gambie); M. A. a ostatní proti Bulharsku, č. 5115/18, rozsudek ze dne 20. února 2020 (nemožnost vyhoštění etnických Ujgurů do Číny); M. D. a ostatní proti Rusku, č. 71321/17 a 9 dalších, rozsudek ze dne 14. září 2021 (situace obecného násilí v Sýrii); K. I. proti Francii, č. 556019, rozsudek ze dne 15. dubna 2021 (možnost vyhoštění osoby po odebrání uprchlického statusu); T. K. a ostatní proti Litvě, č. 55978/20, rozsudek ze dne 22. března 2022 (vyhoštění řadového člena opoziční strany do Tádžikistánu),
  • k možnosti vnitřního přesídlení: M. Y. H. a ostatní proti Švédsku, č. 50859/10, rozsudek ze dne 27. června 2013; W. H. proti Švédsku, č. 49341/10, rozsudek ze dne 27. března 2014 (přesídlení do Kurdistánu v rámci Iráku); A. A. proti Švýcarsku, č. 58802/12, rozsudek ze dne 7. ledna 2014 (praktická nemožnost realizace vnitřního přesídlení v Súdánu); Omeredo proti Rakousku, č. 8969/10, rozsudek ze dne 20. srpne 2011 (hrozba podstoupení ženské obřízky v Nigérii),
  • flagrantní porušení práva na svobodu a osobní bezpečnost: Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012 (věznění po dobu 50 dní bez předvedení před soudce),
  • flagrantní odepření práva na spravedlivý proces: Othman (Abu Qatada) proti Spojenému království, č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012 (připuštění důkazů získaných mučením); Al-Moayad proti Německu, č. 35865/03, rozhodnutí ze dne 20. února 2007 (svévolné a systematické odepření právního zastoupení); Einhorn proti Francii, č. 71555/01, rozhodnutí ze dne 16. října 2001 (odsouzení v nepřítomnosti bez možnosti domoci se následně přezkoumání důvodnosti žaloby); Ahorugeze proti Švédsku, č. 37075/09, rozsudek ze dne 27. října 2011 (vyhoštění obžalovaného z genocidy do Rwandy).

Procesní záruky při vyhoštění

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 3 Úmluvy

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení (…).“

  • článek 4 Protokolu č. 4

„Hromadné vyhoštění cizinců je zakázáno.“

  • článek 13 Úmluvy:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné opravné prostředky před národním orgánem (…).“

  • článek 1 Protokolu č. 7

„(1) Cizinec, který má povolen pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a musí mít možnost:
a) uplatnit námitky proti svému vyhoštění;
b) dát přezkoumat svůj případ;
c) dát se zastupovat za tímto účelem před příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými.
(2) Cizinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a), b) a c) tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 2 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Procesní záruky při vyhoštění] Stát má na základě článku 3 Úmluvy procesní povinnost před vyhoštěním cizince pečlivě a na základě jeho tvrzení posoudit, zda v cílové zemi nebude vystaven zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Pakliže jsou vyhošťujícímu státu známy skutečnosti, které nasvědčují tomu, že by cizinec mohl být vystaven nebezpečí špatného zacházení v cílové zemi, článek 3 Úmluvy ve své procesní složce zahrnuje povinnost vyhošťujícího státu toto nebezpečí přezkoumat proprio motu, tj. bez ohledu na to, zda cizinec na vnitrostátní úrovni takové informace předložil (F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 127, 156).

[Účinný přístup k azylovému řízení] Orgány kompetentní k přijímání azylových žádostí mají povinnost zajistit každému člověku možnost využití jeho práva podat žádost o azyl. Možnost v praxi podat azylovou žádost je podmínkou sine qua non pro účely účinné ochrany cizinců (A.E.A. proti Řecku, č. 39034/12, rozsudek ze dne 15. března 2018, § 83–86). Aby byla účinně splněna povinnost státu podle článku 3 Úmluvy, stát nemůže odepřít vstup na své území osobě, která se dostaví na hraniční přechod s tvrzením, že pokud setrvá na území sousedního státu, bude vystavena špatnému zacházení, ledaže budou přijata opatření odstraňující takové riziko (M. K. a ostatní proti Polsku, č. 40503/17 a další, rozsudek ze dne 23. července 2020, § 179).

[Přístup k informacím, tlumočení a právní pomoci] Z judikatury ESLP vyplývá, že osoby, které chtějí požádat o azyl, musejí mít k dispozici odpovídající informace o azylovém řízení a svých právech v jazyce, kterému rozumí, a musejí mít zajištěn přístup ke spolehlivé komunikaci s orgány rozhodujících o jejich žádosti. ESLP dále přihlíží k dostupnosti tlumočníků, zda pohovor vedl vyškolený personál a zda žadatelé o azyl měli přístup k právní pomoci, jakož i k tomu, zda obdrželi náležitě odůvodněné rozhodnutí nebo pouze rozhodnutí o zmítnutí žádosti opírající se o stereotypní důvody (S. H. proti Maltě, č. 37241/21, rozsudek ze dne 20. prosince 2022, § 80). Za překážku bránící přístupu k opravnému prostředku nápravy v rámci azylového řízení ve smyslu článku 13 Úmluvy byla považována situace, kdy žadatel, ač postrádal prostředky na úhradu služeb právního zástupce, neobdržel informace o přístupu k organizacím nabízejícím právní poradenství a pomoc, přičemž zároveň panoval nedostatek právních zástupců na seznamu vypracovaném pro systém právní pomoci, který ho činil v praxi neúčinným (M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 319–321). ESLP považuje za porušení článku 34 Úmluvy, je-li cizincům bráněno v komunikaci s právními zástupci, a to jak pro potřeby účasti na vnitrostátních řízeních (např. řízení o vyhoštění nebo řízení o udělení mezinárodní ochrany), tak pro potřeby řízení před ESLP (L. M. a ostatní proti Rusku, č. 40081/14 a další, rozsudek ze dne 15. října 2015, § 156–163).

[Prostředek nápravy] Vznese-li cizinec hájitelnou námitku, že mu v případě vyhoštění v cílové zemi skutečně hrozí porušení práva zaručeného Úmluvou, musí mít k dispozici v praxi účinný prostředek nápravy, v němž bude přezkoumána odůvodněnost jeho námitky.

V případě extradice nebo vyhoštění a tvrzení týkajícího se článku 3 Úmluvy ESLP setrvale rozhoduje, že pojem účinného prostředku nápravy podle článku 13 Úmluvy vyžaduje a) podrobné a důkladné zkoumání tvrzení, že existují závažné důvody domnívat se, že stěžovateli v případě vyhoštění do cílové země hrozí skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 a b) automatický odkladný účinek prostředku nápravy (srov. M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 286–293). Ústavní stížnost, která nepožívá automatického odkladného účinku, proto není v kontextu vyhoštění účinným prostředkem nápravy (Budrevich proti České republice, č. 65303/10, rozsudek ze dne 17. října 2013, § 111). Účinnost opraveného prostředku může být oslabena dlouhou dobou trvání daného řízení (M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 292). Rychlost řízení by ale zase neměla být upřednostňována na úkor účinnosti základních procesních záruk, které mají poskytnout ochranu stěžovateli před svévolným vyhoštěním do cílové země (I.M. proti Francii, č. 9152/09, rozsudek ze dne 2. února 2012, § 142–154).

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy není na správní řízení týkající se vstupu, pobytu nebo vyhoštění cizinců použitelný, neboť jejich předmětem není určení občanských práv a závazků nebo oprávněnosti trestního obvinění (Maaouia proti Francii, č. 39652/98, rozsudek velkého senátu ze dne 5. října 2000, § 40–41). K vyhoštění může dojít i na záladě uložení trestu vyhoštění v rámci trestního řízení, na které se již čl. 6 odst. 1 Úmluvy aplikuje.

[Vyhoštění do třetí země] V případech navracení cizince do třetí zprostředkující země, povinnost státu na základě článku 3 Úmluvy zůstává nedotčena, pokud jsou prokázány závažné důvody se domnívat. že takové opatření by je přímo (tj. v dané třetí zemi) nebo nepřímo (například v zemi původu nebo jiné zemi) vystavilo zacházení v rozporu s daným článkem. Pokud stát usiluje o navrácení žadatele o azyl do třetí země, aniž by meritorně posoudil žádosti o azyl, musí zkoumat, zda daná osoba bude mít v přijímající třetí zemi přístup k odpovídajícímu azylovému řízení. Dané posouzení mají státy povinnost učinit i v případě zjevně neopodstatněných žádostí, neboť k takovým závěrům lze dospět až po důkladném přezkumu (Ilias a Ahmed proti Maďarsku, č. 47287/158, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2019, § 130–137). Pokud se prokáže, že stávající záruky nejsou v tomto ohledu dostatečné, z článku 3 vyplývá povinnost nenavrátit žadatele o azyl do příslušné třetí země (M. K. a ostatní proti Polsku, cit. výše, § 171–173).

[Tzv. „Dublinská“ řízení“] Pakliže stát vyhošťuje cizince do bezpečné, avšak nikoli cílové země, např. postupuje podle tzv. dublinského nařízení [nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států], musí se přesvědčit, že azylové řízení v příslušném státě nabízí dostatečné záruky, že cizinec nebude přímo či nepřímo vyhoštěn do země původu, aniž by rizika, která mu tam hrozí, byla řádně přezkoumána z pohledu článku 3 Úmluvy (M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 341–361). Stejně tak stát nesmí cizince vyhostit do přijímacího státu, pakliže existují závažné důvody domnívat se, že existuje skutečné nebezpečí, že by materiální podmínky, jimž by byl cizinec v přijímacím státě vystaven, dosáhly úrovně nelidského či ponižujícího zacházení (M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 366–368). Konečně ESLP shledal, že panuje-li v přijímacím státě situace, kdy je řada žadatelů o azyl ponechána bez ubytování či ubytována v přeplněných či nehygienických zařízeních nebo v místech, kde se vyskytují případy násilí, je povinností předávajícího státu vyžádat si od přijímacího státu záruky, že rodiny s dětmi nebudou rozděleny a budou ubytovány v zařízeních, v nichž jsou podmínky uzpůsobeny věku dětí (Tarakhel proti Švýcarsku, č. 29217/12, rozsudek velkého senátu ze dne 4. listopadu 2014, § 120).

[Zákaz hromadného vyhoštění cizinců] Článek 4 Protokolu č. 4 vyžaduje, aby byla každému cizinci na individualizovaném základě dána skutečná a účinná možnost přednést argumenty proti svému vyhoštění příslušnému vnitrostátnímu orgánu, a uplatnit tak námitky možného porušení článku 3 EÚLP. Vyhoštění se považuje za hromadné, pokud nutí cizince zemi opustit skupinově, tj. při absenci přiměřeného a objektivního posouzení individuálního případu každého cizince ve skupině (Khlaifia a ostatní proti Itálii, 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016, § 237). Tento zákaz se vztahuje na všechny cizince bez ohledu na to, zda pobývají na území státu legálně, či nikoli. Řízení o vyhoštění musí skýtat dostatečné záruky, že budou skutečně posouzeny individuální okolnosti případu (Čonka proti Belgii, č. 51564/99, rozsudek ze dne 5. února 2002, § 63). Pojem vyhoštění se vztahuje na jakékoliv násilné navrácení cizince z území státu, bez ohledu na zákonnost pobytu takové osoby, dobu, kterou na území strávila, místo, kde byla zadržena, postavení přistěhovalce nebo žadatele o azyl a jeho jednání při překračování hranice (Shahzad proti Maďarsku, č. 12625/17, rozsudek ze dne 8. července 2021, § 46). V rámci posouzení, zda došlo k porušení č. 4 Protokolu č. 4 hromadným navrácením cizinců na hranicích států ESLP zkoumá: a) zda byly pro cizince v rozhodné době dostupné legální cesty pro vstup na území, b) zda stěžovatelům poskytovaly skutečnou a účinnou možnost předložit důvody proti jejich vyhoštění, a pokud tomu tak bylo, c) zda jich stěžovatelé využili (N.D. a N.T. proti Španělsku, č. 8675/15 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. února 2020, § 201).

[Procesní záruky při vyhoštění legálně pobývajících cizinců] Článek 1 Protokolu č. 7 zaručuje cizincům, kterým byl povolen pobyt na území státu, v řízení o vyhoštění, na které se jinak záruky spravedlivého procesu zakotvené v článku 6 Úmluvy nevztahují (Maaouia proti Francii, č. 39652/98, rozsudek velkého senátu ze dne 5. října 2002, § 33–39), určitá specifická procesní práva, a to nad rámec procesních práv implicitně obsažených v článcích 3 a 8 Úmluvy a článku 13 Úmluvy: a) uplatnit námitky proti vyhoštění, b) dát případ přezkoumat a c) dát se za tímto účelem zastupovat před příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem určenými. Zároveň však výjimečně umožňuje vyhoštění před jejich výkonem, je-li to nezbytné kvůli ochraně veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti. Pobytem se zde rozumí nikoli nepřetržitá fyzická přítomnost na území státu, ale existence dostatečných a trvajících pojítek k danému státu (Nolan a K. proti Rusku, č. 2512/04, rozsudek ze dne 12. února 2009, § 110). Nesmí se však jednat o pobyt, který je v rozporu s vnitrostátními právními předpisy.

[Vyhoštění z důvodu ochrany národní bezpečnosti] Dle čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě může být cizinec vyhoštěn pouze na základě rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem a současně má cizinec právo uplatnit námitky proti vyhoštění. Z požadavku zákonnosti vyplývá, že rozhodnutí o vyhoštění z důvodu ohrožení národní bezpečnosti, musí podléhat určité formě kontradiktorního řízení před nezávislým orgánem nebo soudem, který přezkoumá, zda jsou založena na rozumném skutkovém základě, nejsou nezákonná, svévolná či v rozporu se zdravým rozumem (Ljatifi proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 19017/16, rozsudek ze dne 17. května 2018, § 35).

Aby mohl cizinec smysluplně a účinně brojit proti nařčení z ohrožení národní bezpečnosti, má na základě čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 právo být informován o důvodech vyhoštění, skutečnostech, z nichž vyplývají důvody, pro které je vnitrostátními orgány považován za hrozbu pro národní bezpečnost, jakož i právo na seznámení se s obsahem podkladů ve spise, na kterých je rozhodnutí založeno. Uvedená práva však nejsou absolutní a mohou být omezena kvůli ochraně protichůdných zájmů jako například z důvodu utajování informací (ať již pro ochranu národní bezpečnosti, svědka před možnou odvetou nebo zájmu uchovat v tajnosti policejní metody vyšetřování zločinů).

Při volbě vhodných omezení má stát určitý prostor pro uvážení. Článek 1 Protokolu č. 7 nemůže být vykládán v tom smyslu, aby ukládal nepřiměřené břemeno na vnitrostátní orgány při potírání teroristických hrozeb, zvláště mají-li dle Úmluvy povinnost chránit životy, zdraví a osobní svobodu osob (Ibrahim a ostatní proti Spojenému království, č. 50541/08 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. září 2016, § 252).Tato omezení však nemohou zasahovat do samotné podstaty procesních práv chráněných článkem 1 Protokolu č. 7 (Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2020, § 133). Dojde-li tedy k omezením, cizinci musí být dána účinná možnost předložit důvody proti vyhoštění, resp. musí být chráněn před svévolí. ESLP bude posuzovat, zda omezení práv bylo okolnostmi ospravedlnitelné. Bude přitom hodnotit, zda omezení procesních práv byla řádně zdůvodněna a zda obtíže z nich vyplývající byly dostatečně vyváženy kompenzačními opatřeními. Pouze omezení, která budou řádně odůvodněná a dostatečně kompenzovaná, mohou obstát. Kritéria pro určení, zda jsou omezení práv slučitelná s čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 ESLP shrnul ve věci Muhammad a Muhammad proti Rumunsku (cit. výše, § 130–138).

Kazuistika
  • k účinnosti prostředku nápravy: Diallo proti České republice, č. 20493/07, rozsudek ze dne 23. června 2011 (absence přezkumu námitek hrozícího porušení článku 3 Úmluvy správními orgány; absence automatického odkladného účinku správní žaloby); Budrevich proti České republice, č. 65303/10, rozsudek ze dne 17. října 2013 (při rozhodování o správním vyhoštění nebylo řádně zohledněno rozhodnutí soudu zakazující extradici; absence automatického odkladného účinku správní žaloby); Mohammed proti Rakousku, č. 2283/12, rozsudek ze dne 6. června 2013 (v řízení o druhé žádosti o azyl nebyly zohledněny nové skutečnosti nastalé po rozhodnutí o první žádosti o azyl); I. M. proti Francii, č. 9152/09, rozsudek ze dne 2. února 2012 (otázka účinnosti ochrany práv ve zrychleném azylovém řízení); M. E. proti Francii, č. 50094/10, rozsudek ze dne 6. června 2013 (krátké lhůty pro podání opravných prostředků proti rozhodnutím o azylu a o vyhoštění); Atsaev proti České republice, č. 14021/10, rozhodnutí ze dne 7. července 2015 (souběh extradice a azylového řízení); Khlaifia a ostatní proti Itálii, 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016 (automatický odkladný účinek v případě absence hájitelného tvrzení špatného zacházení); S. H. proti Maltě, č. 37241/21, rozsudek ze dne 20. prosince 2022 (koncept bezpečné země původu a nedostatečné posouzení námitky na poli čl. EÚLP v rámci zrychleného řízení)
  • vyhoštění do třetí země: M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011 (předání na základě dublinského nařízení do členského státu, kde panují systémové nedostatky v azylovém řízení); Tarakhel proti Švýcarsku, č. 29217/12, rozsudek velkého senátu ze dne 4. listopadu 2014 (individuální záruky pro předání zranitelných žadatelů na základě dublinského nařízení); Sharifi proti Rakousku, č. 60104/08, rozsudek ze dne 5. prosince 2013 (procesní povinnosti státu v případě použití„dublinského“ nařízení); M.A. a ostatní proti Litvě, č. 59793/17, rozsudek ze dne 11. prosince 2018 (nepřímé vyhoštění z Polska do Běloruska); Ilias a Ahmed proti Maďarsku, č. 47287/158, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2019 (koncept bezpečné třetí země); M.K. a ostatní proti Polsku, č. 40503/17 a další, rozsudek ze dne 23. července 2020 (procesní povinnosti státu v případě vyhoštění do třetí země bez meritorního přezkumu)
  • zákaz hromadného vyhoštění cizinců: Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii, č. 27765/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012 (zadržení uprchlíků na volném moři a jejich okamžité navrácení zpět); Čonka proti Belgii, č. 51564/99, rozsudek ze dne 5. února 2002 (zadržení a okamžitá deportace čtyř slovenských Romů předvolaných na policejní stanici za účelem doplnění spisu o žádosti o azyl); Dritsas a ostatní proti Itálii, č. 2344/02, rozhodnutí ze dne 1. února 2011 (navrácení skupiny antiglobalizačních demonstrantů poté, co její členové odmítly na opakovanou výzvu předložit doklady totožnosti); N.D. a N.T. proti Španělsku, č. 8675/15 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. února 2020 (hromadné přelézání hraničních plotů v enklávách Ceuta a Melilla); M. K. a ostatní proti Polsku, č. 40503/17 a další, rozsudek ze dne 23. července 2020 (tzv. push-backy na polsko-běloruských hranicích); Shahzad proti Maďarsku, č. 12625/17, rozsudek ze dne 8. července 2021 (tzv. push-backy na maďarsko-srbských hranicích)
  • záruky při vyhoštění legálně pobívajících cizinců z důvodu národní bezpečnosti: Ljatifi proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 19017/16, rozsudek ze dne 17. května 2018 (rozhodnutí o vyhoštění vydané na základě utajované zprávy zpravodajské služby, která stěžovatelku označila za „riziko pro národní bezpečnost“, nebylo podrobeno dostatečné soudní kontrole); Gaspar proti Rusku, č. 23038/15, rozsudek ze dne 12. června 2018, § 42–45 (procesní záruky při vyhoštění z důvodu ochrany národní bezpečnosti posuzované na poli článku 8 Úmluvy); Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2020 (řízení před vnitrostátními soudy o uložení správního vyhoštění z důvodu ochrany národní bezpečnosti neobsahovalo dostatečné procesní záruky); Hassine proti Rumunsku, č. 36328/13, rozsudek ze dne 9. března 2021 (přezkum rozhodnutí o vyhoštění kvůli ohrožení národní bezpečnosti provedený nezávislým soudním orgánem sám o sobě nepostačoval k vyvážení existujících omezení procesních práv stěžovatele).

Ochrana soukromého a rodinného života v oblasti migrace

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy

„(1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života (…).
(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 13 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Vyhoštění] Vyhoštěním, jakož i neudělením povolení k pobytu, může dojít také k porušení práva cizince na respektování rodinného a soukromého života. Rozhodnutí o vyhoštění musí být v souladu se zákonem, sledovat některý z legitimních cílů vyjmenovaných v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a být nezbytné v demokratické společnosti. Stěžejní otázkou k posouzení přiměřenosti zásahu do práv jednotlivce je, zda vyhoštění nastoluje spravedlivou rovnováhu mezi v kolizi stojícími zájmy, tedy zájmem cizince na ochraně jeho soukromého a/nebo rodinného života na straně jedné a zájmy společnosti jako celku na straně druhé.

[Soukromý a rodinný život] V prvé řadě je vždy nutné určit, zda cizinec, který má být vyhoštěn, vede v hostitelském státě soukromý anebo rodinný život ve smyslu Úmluvy. K výkladu pojmu rodinný život v kontextu migrace se ESLP vyjádřil například ve věci Al-Nashif proti Bulharsku (č. 50963/99. rozsudek ze dne 20. června 2002, § 112). Rodinný život zahrnuje primárně vztahy mezi manžely nebo jiné de facto vztahy a jejich nezletilé dětí. Mezi rodiči a jejich dospělými dětmi nebo mezi dospělými sourozenci není rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, pokud na sobě nejsou dále závislí (Slivenko proti Lotyšsku, č. 48321/99, rozsudek velkého senátu ze dne 9. října 2003, § 94-97). Dodatečné prvky závislosti Soud ale nevyžaduje, jedná-li se o mladé dospělé stále žijící se svými rodiči, kteří dosud nezaložili vlastní rodinu (Maslov proti Rakousku, č. 1638/03, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2008, § 62 a 64). Podrobný výklad pojmu “rodinný život“ obsahuje kapitola 3.7.1.

I v případě, že cizinec v hostitelské zemi nevede rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy, jeho soukromý život může představovat sám o sobě překážku pro vyhoštění (Slivenko proti Lotyšsku, cit. výše, § 94–97). Všechny sociální vazby společně mezi usazenými migranty a komunitou, ve které žijí, představují součást konceptu „soukromého života“. Bude záležet na okolnostech konkrétního případu, zda se ESLP ve svém posouzení zaměří na aspekt soukromého nebo rodinného života (Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. října 2006, § 59).

[Legitimní cíl] K vyhoštění dochází nejčastěji z důvodu trestné činnosti cizince, tedy s cílem předejít nepokojům nebo zločinnosti (Boultif proti Švýcarsku, č. 54273/00, rozsudek ze dne 2. srpna 2001, § 44–45), ve snaze zajistit účinnou kontrolu migrace a obecně v rámci plánování imigrační politiky státu, aby neměla nepříznivé dopady na hospodářský blahobyt země (Hasanbasic proti Švýcarsku, č. 52166/09, rozsudek ze dne 11. června 2013, § 52) nebo v zájmu národní bezpečnosti (Gaspar proti Rusku, č. 23038/15, rozsudek ze dne 12. června 2018, § 42).

[Přiměřenost zásahu] Kritéria, která je ze strany vnitrostátních orgánů nezbytné zohlednit při posuzování, zda by vyhoštěním nebyla narušena spravedlivá rovnováha mezi zájmy státu a zájmy jednotlivce, formuloval Soud ve věci Üner proti Nizozemsku (cit. výše, § 54–60). Patří k nim: a) povaha a závažnost spáchaného trestného činu, b) délka pobytu v zemi, z níž má být jednotlivec vyhoštěn, c) doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a chování stěžovatele během této doby, d) státní občanství dotčených osob, e) rodinná situace stěžovatele, zejm. doba trvání manželství, ale i další okolnosti svědčící o existenci skutečného rodinného života páru, f) otázka, zda partner stěžovatele v okamžik vzniku rodinného pouta věděl o trestné činnosti stěžovatele, g) otázka, zda děti vzešly z manželství a jejich věk, h) závažnost obtíží, kterým by partner stěžovatele čelil v zemi, kam má být stěžovatel vyhoštěn, i) zájem a blaho dětí, zejména s ohledem na obtíže, kterým by čelily v zemi, kam má být stěžovatel vyhoštěn a j) pevnost rodinných, sociálních a kulturních vazeb s hostitelskou zemí a se zemí, kam má být stěžovatel vyhoštěn. Žádnému z výše uvedených kritérií přitom Soud nepřisuzuje určitou míru důležitosti. Všechna musí být vždy posouzena kumulativně a s přihlédnutím k individuálním okolnostem daného případu.

Skutečnost, že se stěžovatel dopustil závažné trestné činnosti, není sama o sobě rozhodující. Jedná se toliko o jeden faktor z výše uvedených kritérií, který by měl být poměřován společně s ostatními. Soud nicméně uznal jako zvláště závažnou zejména násilnou a drogovou trestnou činnost (Unuane proti Spojenému království, č. 80343/17, rozsudek ze dne 24. listopadu 2020, § 87).

Zároveň ne všechna kritéria musí být relevantní pro veškeré případy. Například pokud osoba, která má být vyhoštěna z důvodu trestné činnosti, dosud nezaložila v hostitelském státě rodinný život, mezi aplikovatelná kritéria patří pouze povaha a závažnost trestného činu spáchaného stěžovatelem, délka pobytu v hostitelské zemi, doba od spáchání trestného činu a chování stěžovatele během ní a pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb s hostitelskou zemí a se zemí, kam má být vyhoštěn.

Relevantní je též doba, na kterou je vyhoštění (zákaz pobytu) uloženo (Emre proti Švýcarsku, č. 42034/04, rozsudek ze dne 22. května 2008, § 84–87). Uložení trvalého zákazu pro opětovný vstup do země, v níž stěžovatel od dětství žil, bylo označeno za nepřiměřené a v rozporu s článkem 8 Úmluvy (Abdi proti Dánsku, č. 41643/19, rozsudek ze dne 14. září 2021, § 38–44).

Mohou-li být vyhoštěním dotčeny děti, značnou váhu Soud přikládá jejich nejlepšímu zájmu. Přiměřenost vyhoštění rodiče tedy musí být posuzována tak, aby byl zajištěn nejlepší zájem dítěte, které by tímto opatřením bylo přímo dotčeno (Jeunesse proti Nizozemsku, č. 12738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 3. října 2014, § 109).

[Dlouhodobě usazení migranti] V případě dlouhodobě usazených migrantů, kteří strávili celý život nebo většinu svého mládí, tj. formativní roky života, v hostitelské zemi, může být jejich vyhoštění ospravedlněno jen „velmi závážnými důvody“ (Maslov proti Rakousku, č. 1638/03, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2008, § 75). Avšak mimořádně závažná trestná činnost může ospravedlnit i vyhoštění osob, které se narodily a vyrostly v hostitelské zemi, a které nemají na svou zemi původu žádné vazby (Levakovic proti Dánsku, č. 7841/14, rozsudek ze dne 23. října 2018, srov. též Pormes proti Nizozemsku, č. 25402/14, 28. červenec 2020).

[Procedurální závazky] Pro dodržení závazků plynoucích z článku 8 Úmluvy, musí vnitrostátní orgány v řízeních, která mají dopad na soukromý anebo rodinný život, dostatečně podrobně odůvodnit svá rozhodnutí ve světle kritérií plynoucích z judikatury Soudu (El Ghatet proti Švýcarsku, č. 56971/10, rozsudek ze dne 8. listopadu 2016, § 47). Odůvodnění, které skutečně nevyvažuje dotčené zájmy, je v rozporu s článkem 8 Úmluvy, zejména pokud soudy přesvědčivě nezdůvodní, že je zásah přiměřený sledovaným cílům.

[Extradice] ESLP si je vědom významu mezistátních extradičních dohod, zvláště těch týkajících trestných činů s mezinárodním či přeshraničním rozměrem, a proto jen ve výjimečných případech může zájem na ochraně soukromého a rodinného života cizince převážit nad zájmem na realizaci extradice (King proti Spojenému království, č. 9742/07, rozhodnutí ze dne 26. ledna 2010, § 29). Pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí o extradici je v prvé řadě relevantní závažnost trestného činu, pro který je v domovském státě cizinec stíhán, a též skutečnost, zda je možné a vhodné cizince trestně stíhat ve státě, v němž žije.

Pakliže by porušení práva na respektování rodinného či soukromého života hrozilo až jednáním státu, kam má být cizinec vyhoštěn, mohlo by k porušení článku 8 Úmluvy dojít jen ve zcela výjimečných případech „flagrantního“ porušení.

[Právo na sloučení rodiny] Z pohledu pozitivních závazků státu ESLP posuzuje případy, kdy cizinec žádá o přijetí v hostitelské zemi, resp. se již na území hostitelského státu nachází, ale dosud mu nebylo uděleno oprávnění k pobytu. Povinnost státu přijmout na své území rodinné příslušníky osob, které na jeho území legálně pobývají, závisí na individuálních okolnostech případu a dotčeném veřejném zájmu. Stát musí vzít v úvahu zejména rozsah, v němž by rodinný život byl skutečně narušen, míru vazeb daných osob k hostitelskému státu, překonatelnost překážek k tomu, aby se rodina usadila v zemi jejich původu, faktory spojené s imigrační politikou (např. případy minulých porušení imigračních pravidel) a okolnosti spojené s ochranou veřejného pořádku (Butt proti Norsku, č. 47017/09, rozsudek ze dne 4. prosince 2012, § 78; Jeunesse proti Nizozemsku, cit. výše, § 106−109). V případě, že rodinný život vznikl v době, kdy si dotyčné osoby musely být vědomy, že vzhledem k imigračnímu statusu jedné z nich je jejich rodinný život na daném území nejistý, dojde vyhoštěním rodinného příslušníka k porušení článku 8 Úmluvy pouze za výjimečně (Rodrigues da Silva and Hooghamer proti Nizozemsku, č. 50435/99, rozsudek ze dne 31. ledna 2006, § 39). Jde-li o žádost o sloučení rodiny osoby, které byl přiznán status uprchlíka, jsou vnitrostátní orgány povinny postupovat urychleně, pozorně, se zvláštní péčí a s přihlédnutím ke skutečnostem, které žadatele donutily stát se uprchlíkem (Tanda-Muzinga proti Francii, č. 2260/10, rozsudek ze dne 10. července 2014, § 75–82).

[Osoby bez státní příslušnosti] Z článku 8 Úmluvy nelze vyvodit právo osoby na určitý pobytový status, což platí i pro osoby bez státní příslušnosti. Stát má ale na základě tohoto ustanovení povinnost zajistit účinné a dostupné řízení, které osobám bez státní příslušnosti umožní upravit jejich další pobyt a postavení na území s náležitým zohledněním jejich práv plynoucích z povinnosti chránit soukromý život dle článku 8 Úmluvy (Hoti proti Chorvatsku, č. 63311/14, rozsudek ze dne 26. dubna 2018, § 124). Dané řízení přitom nemůže na dané osoby klást překážky, které z povahy svého postavení osoby bez státní příslušnosti nemohou naplnit a které jsou proto v rozporu s Úmluvou o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 (Sudita Keita proti Maďarsku, č. 42321/15, rozsudek ze dne 12. května 2020, § 39). K možnosti zajištění osoby bez státní příslušnosti za účelem vyhoštění viz kapitolu 3.1.4.

[Určování věku migrantů na hranici zletilosti] Jelikož nesprávné označení nezletilé osoby za dospělou může vést k závažnému porušení jejích práv, postup pro určení věku jedince, který o sobě tvrdí, že je nezletilý, včetně doprovodných procesních záruk, je zásadní k zajištění jeho účinné ochrany. ESLP identifikoval dvě hlavní procesní záruky, které by nezletilému migrantovi bez doprovodu měly být zajištěny, a to: a) ustanovení opatrovníka nebo právního zástupce a b) poskytnutí dostatečných informací v rámci procesu určování věku (Darboe a Camara proti Itálii, č. 5797/17, rozsudek ze dne 21. července 2022, § 142). Cizinec má právo na informace ohledně použité metody k určení jeho věku, účelu, proč má podstoupit testování, jakož i o jeho možném dopadu na jeho právní postavení. Souhlas s provedením testu musí být informovaný. Použitý test musí uvádět možnou odchylku a cizinec musí mít možnost výsledky napadnout v opravném řízení (tamtéž, § 145–149).

Kazuistika
  • význam jednotlivých kritérií při posuzování přípustnosti vyhoštění: Kissiwa Koffi proti Švýcarsku, č. 38005/07, rozsudek ze dne 15. listopadu 2012 (závažnost trestné činnosti); Shala proti Švýcarsku, č. 52873/09, rozsudek ze dne 15. listopadu 2012 (pevnost vazeb na zemi původu); Butt proti Norsku, č. 47017/09, rozsudek ze dne 4. prosince 2012 (relevance jednání rodičů pro rozhodnutí o vyhoštění dětí); Hasanbasic proti Švýcarsku, č. 52166/09, rozsudek ze dne 11. června 2013 (ekonomická hlediska); Udeh proti Švýcarsku, č. 12020/09, rozsudek ze dne 16. dubna 2013 (nejvyšší zájem dětí); Maslov proti Rakousku, č. 1638/03, rozsudek ze dne 23. června 2008 (vyhoštění mladistvých); Ghoumid a ostatní proti Francii, č. 52273/16, rozsudek ze dne 25. června 2020 (zbavení občanství z důvodu odsouzení za teroristické trestné činy); Veljkovic-Jukic proti Švýcarsku, č. 59534/14, rozsudek ze dne 21. července 2020 (vyhoštění matky tří dětí po 19 letech pobytu za převoz heroinu); Unuane proti Spojenému království, č. 80343/17, rozsudek ze dne 24. listopadu 2020 (nedostatečná závažnost trestného činu a nejlepší zájem dětí); Abdi proti Dánsku, č. 41643/19, rozsudek ze dne 14. září 2021 (trvalý zákaz návratu)
  • dlouhodobě usazení cizinci: Levakovic proti Dánsku, č. 7841/14, rozsudek ze dne 23. října 2018 (vyhoštění bezdětného občana EU z důvodu opakovaného páchání závažné trestné činnosti)
  • procesní záruky: I.M. proti Švýcarsku, č. 23887/16, rozsudek ze dne 9. dubna 2019; Khachatryan a Konovalova proti Rusku, č. 28895/14; rozsudek ze dne 13. července 2021 (posuzování zásahu do rodinného života při neprodloužení pobytu a možnost prolomení zásady koncentrace řízení)
  • sloučení rodiny a udělení pobytu: Berisha proti Švýcarsku, č. 948/12, rozsudek ze dne 30. července 2013; Biao proti Dánsku, č. 38590/10, rozsudek ze dne 25. března 2014; Tanda-Muzinga proti Francii, č. 2260/10, rozsudek ze dne 10. července 2014 (procesní postup při žádosti osoby s přiznaným statusem uprchlíka o sloučení rodiny); Jeunesse proti Nizozemsku, č. 12738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 3. října 2014 (délka pobytu na území a nejvyšší zájem dětí); Pormes proti Nizozemsku, č. 25402/14, rozsudek ze dne 28. července 2020 (neudělení pobytu cizinci žijícího na území od svých čtyř let pro trestné činy spáchané v době, kdy jsi byl vědom svého nejistého pobytového oprávnění)
  • extradice: King proti Spojenému království, č. 9742/07, rozhodnutí ze dne 26. ledna 2010 (extradice cizince podezřelého z účasti na činnosti mezinárodního drogového gangu, který má ve Spojeném království manželku, dvě děti a těžce nemocnou matku, do Austrálie neporušila článek 8 Úmluvy)
  • účinné prostředky nápravy: De Souza Ribeiro proti Francii, č. 22689/07, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012 (neúčinnost podání žaloby v případě velmi rychlé realizace vyhoštění); Tanda-Muzinga proti Francii, č. 2260/10, rozsudek ze dne 10. července 2014 (přílišný formalismus v řízení o sloučení rodiny)
  • osoby bez státní příslušnosti: Hoti proti Chorvatsku, č. 63311/14, rozsudek ze dne 26. dubna 2018 (nejistý pobytový status a absence přístupu k zaměstnání, zdravotní péči a starobnímu důchodu); Sudita Keita proti Maďarsku, č. 42321/15, rozsudek ze dne 12. května 2020 (přístup k řízení, které by umožnilo upravit povolení k pobytu v souladu s právem na respektování soukromého života)
  • určování věku migrantů na hranici zletilosti: Darboe a Camara proti Itálii, č. 5797/17, rozsudek ze dne 21. července 2022 (nedostatečné procesní záruky při posuzování věku migranta)

Zbavení svobody a podmínky zacházení s žadateli o azyl

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 3 Úmluvy

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení (…).“

  • článek 5 Úmluvy

„(1) Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanovených zákonem:
[…]
f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
[…]
(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • články 8 a 13 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Zbavení svobody] Zbavení svobody je autonomním pojmem práva Úmluvy (viz kapitolu 3.13.3.). V kontextu migrace je relevantní, že pokud je cizinec nucen pobývat dlouhodobě v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, nejde o omezení svobody pohybu, ale o zbavení svobody (Riad a Idiab proti Belgii, č. 29787/03 a 29810/03, rozsudek ze dne 24. ledna 2008, § 68; Z. A. a ostatní proti Rusku, č. 61411/15, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2019). Za de facto zbavení svobody ESLP označil i držení migrantů v tranzitní zóně na pozemních hranicích státu (H.M. a ostatní proti Maďarsku, č. 38967/17, rozsudek ze dne 2. června 2022). O zbavení svobody jde také v případech dětí, které sice formálně zbaveny svobody nejsou, ale jsou toliko ubytovány s rodiči, kteří sami zbaveni svobody byli (Popov proti Francii, č. 39472/07 a 39474/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2012, § 119–121 a 124–125).

[Zákonnost zbavení svobody] Jako každé zbavení svobody musí mít i zbavení svobody za účelem vyhoštění či vydání právní základ ve vnitrostátním právu, což mj. znamená, že kvalita zákona, na jehož základě ke zbavení svobody došlo, musí být v souladu se zásadami právního státu. Zákon dovolující zbavení svobody proto musí být dostatečně dostupný a přesný, aby se zabránilo riziku svévole (Rashed proti České republice, č. 298/07, rozsudek ze dne 27. listopadu 2008, § 69–77). Zbavení svobody za účelem vyhoštění nebo vydání však nemusí být nezbytné k dosažení sledovaného cíle (Chahal proti Spojenému království, č. 22414/93, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 1996, § 112; srov. El Dridi, C-61/11, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 28. dubna 2011, § 29–62, kde je naopak nezbytnost zajištění za účelem vyhoštění vyžadována). Z judikatury ESLP se zdá vyplývat, že byť vyhošťovací vazba nemusí být nařízena jen v nezbytných případech, mají příslušné orgány povinnost posoudit, zda by k dosažení téhož cíle nepostačila i méně omezující opatření, a to např. trvá-li již vazba delší dobu a ze země se lze obtížně dostat nelegálně (Louled Massoud proti Maltě, č. 24340/08, rozsudek ze dne 27. července 2010, § 68) či cizinec s úřady spolupracuje a je vážně nemocen (Yoh-Ekale Mwanje proti Belgii, č. 10486/10, rozsudek ze dne 20. prosince 2011, § 124). V každém případě státní orgány musí při zbavení svobody za účelem vyhoštění postupovat v dobré víře a cizinec musí být držen ve vyhovujících podmínkách (Kasymakhunov proti Rusku, č. 29604/12, rozsudek ze dne 14. listopadu 2013, § 173).

Nutnou podmínkou zákonnosti vazby však je, že řízení o vyhoštění probíhá a že je vedeno s náležitou péčí (Singh proti České republice, č. 60538/00, rozsudek ze dne 25. ledna 2005, § 62–67). Z čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy nevyplývá povinnost omezit zákonem maximální přípustnou délku vyhošťovací vazby (K. F. proti Kypru, č. 41858/10, rozsudek ze dne 21. července 2015, § 138) ani požadavek na existenci pevných lhůt. Při rozhodování o tom, zda se vazba stala nezákonnou, posuzuje Soud každou námitku individuálně (A. H. a J. K. proti Kypru, č. 41903/10 a 41911/10, rozsudek ze dne 21. července 2015, § 190). Ve věci J. N. proti Spojenému království (č. 37289/12, rozsudek ze dne 19. května 2016, § 77) Soud dospěl k závěru, že mezi faktory významné pro posouzení „kvality právní úpravy“ – v některých případech označované jako „záruky proti svévoli“ – bude patřit mimo jiné existence jednoznačných zákonných ustanovení upravujících vzetí do vazby, prodloužení vazby a stanovení vazebních lhůt.

Zajištění osoby bez státní příslušnosti za účelem vyhoštění je zpravidla v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, neboť zde není realistická vyhlídka realizace vyhoštění (Kim proti Rusku, č. 42321/15, rozsudek ze dne 12. května 2020, § 48–57).

V některých ohledech odlišné zásady Soud uplatňuje ve vztahu k zajištění dětí bez doprovodu nebo rodičů s dětmi (viz níže).

[Specifika extradiční vazby] Pokud jde o délku vydávací vazby, Soud rozlišuje mezi dvěma formami vydání: první, kdy je žádáno o vydání za účelem výkonu trestu, a druhou, kdy má vydání dožadujícímu státu umožnit trestní stíhání dotyčné osoby. V druhé z uvedených situací Soud dospěl k závěru, že dožádaný stát je povinen postupovat se zvýšenou péčí, jelikož svobody zbavená osoba a) musí být až do pravomocného odsouzení považována za nevinnou, b) v této fázi nemůže uplatnit své právo na obhajobu a c) dožádaný stát není oprávněn posoudit odůvodněnost námitky (Gallardo Sanchez proti Itálii, č. 11620/07, rozsudek ze dne 24. března 2015, § 42).

Nezákonnou se může stát vydávací vazba i v důsledku průtahů v souběžně probíhajícím azylovém řízení (Komissarov proti České republice, č. 20611/17, rozsudek ze dne 3. února 2022, kde bylo nezákonné držení ve vydávací vazbě po dobu 18 měsíců za situace, kdy paralelní azylové řízení nebylo vedeno ve lhůtách stanovených vnitrostátním právem, přičemž soudy rozhodující o dalším trvání extradiční vazby na tyto průtahy nereagovaly s požadovanou péčí).

[Zbavení svobody za účelem zabránění neoprávněného vstupu na území] V případě zbavení svobody za účelem zabránění neoprávněného vstupu na území platí obdobné zásady popsané výše. I když zbavení svobody nemusí být zcela nezbytné, jelikož státy mají svrchované právo kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území, nesmí být svévolné a musí být v souladu se zákonem, který musí být dostupný a dostatečně přesný. Zbavení svobody musí proběhnout v dobré víře a musí být těsně spjato s cílem zabránit dotyčnému cizinci v nepovoleném vstupu na území. Místo a podmínky zbavení svobody musejí být adekvátní, neboť se takové opatření neuplatňuje vůči pachateli trestného činu, nýbrž na cizince, kteří často v obavě o svůj život prchají ze své vlasti. Délka zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle. Konečně, dokud cizinci nebyl vstup na území povolen, je stále přípustné ho zbavit svobody za účelem zabránění neoprávněného vstupu, byť již cizinec na území fakticky pobývá (Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03, rozsudek velkého senátu ze dne 29. ledna 2008, § 65–66 a 73–74). Pakliže rozhodnutí o ponechání cizince v tranzitním prostoru letiště přísluší již z podstaty věci správním či policejním orgánům, prodloužení doby trvání tohoto opatření vyžaduje urychlený soudní přezkum (Rashed proti České republice, cit. výše, § 68).

[Soudní přezkum zákonnosti zbavení svobody] Článek 5 odst. 4 Úmluvy přiznává každému, kdo byl zbaven svobody, právo obrátit se na soud, který urychleně rozhodne o zákonnosti zbavení svobody. Podrobněji viz kapitolu 3.13.3.

[Urychlený soudní přezkum] Judikatura ESLP nestanoví lhůtu, ve které musí být rozhodnutí vydáno. Lze z ní však dovodit, že v cizineckých věcech by délka řízení před soudem prvního stupně neměla v zásadě přesáhnout dva až tři týdny (Kadem proti Maltě, rozsudek ze dne 9. ledna 2003, č. 55263/00, § 44–45; srov. Shcherbina proti Rusku, č. 41970/11, rozsudek ze dne 26. června 2014, § 66, kde došlo k porušení čl. 5 odst. 4, když přezkum trval 16 dní a Bubullima proti Řecku, č. 41533/08, rozsudek ze dne 28. října 2010, § 31, kde k témuž závěru stačilo 14 dní). Vždy však bude záležet na individuálních okolnostech případu, složitosti věci, přičitatelnosti průtahů cizinci či jeho právnímu zástupci a postupu státních orgánů. Soudní přezkum by měl proběhnout po podání návrhu na zahájení řízení v co nejkratší době (Sanchez-Reisse proti Švýcarsku, č. 9862/82, rozsudek ze dne 21. října 1986, § 55). Požadavek na urychlený soudní přezkum je přísnější, pokud zbavení svobody nenařizuje soud, ale jiný orgán veřejné moci. Na délku odvolacího řízení ESLP klade méně přísné požadavky, jelikož jistou záruku proti svévoli poskytuje skutečnost, že zákonnost zbavení svobody již přezkoumal prvoinstanční soud (Khudyakova proti Rusku, č. 13476/04, rozsudek ze dne 8. ledna 2009, § 93).

[Procesní záruky] Ohledně procesních záruk, které má řízení cizinci poskytovat, lze z judikatury ESLP vyčíst, že byť se na tato řízení striktně vztao nevztahují záruky spravedlivého procesu dle článku 6 Úmluvy, řízení musí poskytovat minimální záruky, které jsou přiměřené vzhledem k významu daného typu zbavení svobody (Černák proti Slovensku, č. 36997/08, rozsudek ze dne 17. prosince 2013, § 78). Cizinec tak musí mít možnost být vyslechnut, a to buď sám, nebo v zastoupení, a v řízení musí být zachována zásada rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení (A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2009, § 203–204).

[Periodicita přezkumu] Jelikož naplnění zákonných podmínek zbavení svobody se může s během času měnit, musí mít cizinec možnost o soudní přezkum žádat v přiměřených intervalech (Bezicheri proti Itálii, č. 11400/85, rozsudek ze dne 25. října 1989, § 20–21). Co je přiměřený, resp. rozumný interval v případě čl. 5 odst. 1 písm. f), je třeba určit vzhledem k okolnostem každé jednotlivé věci (Abdulkhakov proti Rusku, č. 14743/11, rozsudek ze dne 2. října 2012, § 215). ESLP je v zásadě připraven akceptovat interval od dvou do čtyř měsíců (Abdulkhakov proti Rusku, cit. výše, § 214).

[Pravomoc nařídit propuštění] Soud, který zákonnost zbavení svobody přezkoumává, musí být nadán pravomocí nařídit propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Nestačí tedy, pokud soud může rozhodnutí správního orgánu toliko zrušit a věc mu vrátit k novému rozhodnutí, byť je správní orgán právním názorem soudu vázán a je povinen vydat nové rozhodnutí ve velmi krátké lhůtě (Buishvili proti České republice, č. 30241/11, rozsudek ze dne 18. října 2012, § 38–47).

[Materiální podmínky a režimová opatření v místech zbavení svobody] Cizinci zajištění za účelem vyhoštění či zabránění vstupu na území musejí být drženi v podmínkách respektujících lidskou důstojnost a nevystavujících je nelidskému či ponižujícímu zacházení [Abdolkhani a Karimnia proti Turecku (č. 2), č. 50213/08, rozsudek ze dne 27. července 2010]. Zásady, kterými ESLP poměřuje soulad materiálních podmínek zbavení svobody s článkem 3 Úmluvy, jsou obdobné jako v případě podmínek ve vězeňských zařízeních (blíže viz kapitolu 3.14.).

S ohledem na absolutní charakter článku 3 Úmluvy ani rozsáhlá migrační krize nemůže stát zbavit povinností vyplývajících z daného ustanovení. V případu Khlaifia proti Itálii nicméně ESLP nemohl při posuzování porušení článku 3 odhlédnout od skutečnosti, že obtíže a nepohodlí, které stěžovatelé zažívali, byly následkem extrémní migrační vlny a s tím související humanitární krize (č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016, § 178–186).

Zajištění cizinci požívají v zásadě stejné ochrany a práv jako jiné osoby ve vězeňských zařízeních, a to i pokud jde o možnost pobývat denně ve venkovních prostorách, přijímání návštěv, způsobu provádění osobních prohlídek, dostupnost a kvalitu lékařské péče apod. (blíže viz kapitolu 3.14.).

[Přijímací podmínky žadatelů o azyl] Článek 3 Úmluvy neukládá státům povinnost zajistit každému, kdo spadá do jejich jurisdikce, domov ani povinnost poskytnout uprchlíkům finanční pomoc umožňující jim určitou životní úroveň. ESLP nicméně rozhodl, že zranitelné a znevýhodněné postavení žadatelů o azyl vyžaduje, aby požívali zvláštní ochrany a stát zajistil jejich základní potřeby, což ostatně nalezlo odraz i v jiných mezinárodních smlouvách (např. Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 či směrnice Rady č. 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, a další). Proto v případě, že stát ponechá po delší dobu žadatele o azyl v extrémní chudobě, vystaví ho tím v rozporu s článkem 3 Úmluvy ponižujícímu zacházení (srov. M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 249–264). Stát má též zvláštní povinnost zajistit ubytování a další základní potřeby nezletilým cizincům bez doprovodu, jelikož jsou v postavení nejzranitelnějších členů společnosti, což převáží nad jejich případným postavením nelegálních přistěhovalců (Rahimi proti Řecku, č. 8687/08, rozsudek ze dne 5. dubna 2011, § 87–94).

[Zajištění rodin s nezletilými dětmi] V souvislosti s imigrační detencí ESLP zastává názor, že zajištění rodin s nezletilými dětmi není sice a priori vyloučeno, ale je k němu možné přistoupit jen za předpokladu, že nelze účelu zajištění dosáhnout jinými, méně omezujícími prostředky, probíhá v dětem uzpůsobeném prostředí a délka zajištění nepřesáhne velmi krátkou dobu.

Z pohledu článku 3 Úmluvy ESLP v jednotlivých případech posuzuje věk dětí, délku zajištění a uzpůsobení příslušného detenčního zařízení pro děti s tím, že čím nižší věk, delší trvání a horší podmínky, tím je zacházení s dítětem považováno za závažnější. Ve vztahu k velmi malým dětem je zajištění možné pouze v řádu několika málo dní (viz např. A. M. a ostatní proti Francii, č. 24587/12, rozsudek ze dne 12. července 2016: 5–7 dní). Vytýkány bývají přítomné bezpečnostní prvky navozující dojem, že jde o vězeňské zařízení (viz např. A. M. a ostatní proti Francii, cit. výše, § 49–53) či okolní hluk (viz např. A. B. a ostatní proti Francii, č. 11593/12, rozsudek ze dne 12. července 2016, § 112–115, kde šlo o hluk z přilehlého letiště). Ve vztahu ke starším dětem Soud nutně nevylučuje ani delší časové intervaly, nicméně vždy záleží na konkrétních podmínkách zajištění (viz např. M. H. a ostatní proti Chorvatsku, č. 15670/18 a 43115/18, rozsudek ze dne 18. listopadu 2021, kde Soud shledal porušení článku 3 Úmluvy u dětí ve věku 15 let, které byly zajištěny po dva a půl měsíce; jedna ze stěžovatelů v detenci dosáhla 18 let a zajištěná jako nezletila byla pouze po dobu 25 dní).

Z pohledu článku 5 Úmluvy ESLP v případech, kdy je přítomno dítě, požaduje, aby zbavení svobody bylo zákonné, nebylo svévolné a bylo nezbytné pro naplnění sledovaného legitimního cíle. Musí jít tedy o prostředek ultima ratio. Přítomnost dítěte v detenčním zařízení doprovázející své rodiče bude v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP pouze pokud vnitrostátní orgány prokáží, že žádné jiné mírnější opatření nepřicházelo v úvahu (Bilalova a ostatní proti Polsku, č. 23685/14, rozsudek ze dne 26. března 2020, § 79; A.B. a ostatní proti Francii, č. 11593/12, rozsudek ze dne 12. července 2016, § 120).

Článek 8 Úmluvy pak v případě rodin s dětmi vyžaduje, aby byla v největší možné míře zachována jednota rodiny a k zajištění bylo přistoupeno až k jako poslednímu možnému opatření, kdy byly prověřeny všechny jeho možné alternativy. Ve věci Popov proti Francii ESLP ve světle článku 8 Úmluvy stanovil, že v případech zajištění rodin s dětmi je třeba zkoumat, zda u stěžovatelů existuje zvláštní riziko útěku, které činí zajištění nezbytným, zda byly zvažovány alternativy k zajištění a zda příslušné orgány vyvinuly veškeré úsilí k urychlené realizaci vyhoštění, které by zkrátilo dobu zajištění na minimum (č. 39472/07 a 39474/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2012, § 105–117). K porušení článku 8 dochází, nejsou-li předem zváženy alternativy ke zbavení svobody a není-li délka trvání tohoto opatření omezena na naprosté minimum (R. K. proti Francii, č.68264/14, rozsudek ze dne 12. července 2016, § 113–117).

Kazuistika

A. Zbavení svobody

  • k délce vyhošťovací či extradiční vazby: Singh proti České republice, č. 60538/00, rozsudek ze dne 25. ledna 2005 (2,5 roku: porušení); Quinn proti Francii, č. 18580/91, rozsudek ze dne 22. března 1995 (2 roky: porušení); Kasymakhunov proti Rusku, č. 29604/12, rozsudek ze dne 14. listopadu 2013 (18 měsíců: neporušení); Gallardo Sanchez proti Itálii, č. 11620/07, rozsudek ze dne 24. března 2015 (18 měsíců v případě extradice za účelem trestního stíhání: porušení); Al Husin proti Bosně a Hercegovině, č. 3727/08, rozsudek ze dne 7. února 2012 (11 měsíců: neporušení); Komissarov proti České republice, č. 20611/17, rozsudek ze dne 3. února 2022 (18 měsíců: porušení, souběh s azylovým řízením)
  • kvalita právní úpravy umožňující zbavení svobody: Rashed proti České republice, č. 298/07, rozsudek ze dne 27. listopadu 2008 (zbavení svobody v detašovaném pracovišti přijímacího střediska v tranzitním prostoru mezinárodního letiště);

B. Soudní přezkum

  • urychlenost řízení: Jablonski proti Polsku, č. 33492/96, rozsudek ze dne 21. prosince 2000, § 91–94 (43 dní pro dva stupně soudní soustavy: porušení); G.B. proti Švýcarsku, č. 27426/95, rozsudek ze dne 30. listopadu 2000, § 34–39 (32 dní pro dva stupně soudní soustavy); Kadem proti Maltě, č. 55263/00, rozsudek ze dne 9. ledna 2003 (23 dní pro jeden stupeň soudní soustavy: porušení); Rehbock proti Slovinsku, č. 29462/95, rozsudek ze dne 28. listopadu 2000 (23 dní pro jeden stupeň soudní soustavy: porušení); Sanchez-Reisse proti Švýcarsku, č. 9862/82, rozsudek ze dne 21. října 1986 (31 dní pro dva stupně soudní soustavy v jednoduchém případě: porušení); Rokhlina proti Rusku, č. 54071/00, rozsudek ze dne 7. dubna 2005 (41 dní pro dva stupně soudní soustavy: neporušení; 7 dní prodlevy bylo přičitatelných stěžovateli); Bubullima proti Řecku, č. 41533/08, rozsudek ze dne 28. října 2010, § 31 (14 dní); Shcherbina proti Rusku, č. 41970/11, rozsudek ze dne 26. června 2014; § 66 (16 dní).
  • procesní záruky: A. a ostatní proti Spojenému království, č. 3455/05, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2009 (utajení části podkladů pro rozhodnutí z důvodu národní bezpečnosti);
  • periodicita přezkumu: Abdulkhakov proti Rusku, č. 14743/11, rozsudek ze dne 2. října 2012, § 214 (dva až čtyři měsíce); Soliyev proti Rusku, č. 62400/10, rozsudek ze dne 5. června 2012, § 57–62; Khodzhamberdiyev proti Rusku, č. 64809/10; rozsudek ze dne 5. června 2012, § 108-114; Aboya Boa Jean proti Maltě, č. 62676/16, rozsudek ze dne 2. dubna 2019, § 77

C. Materiální podmínky a režimová opatření v místech zbavení svobody

  • Abdolkhani a Karimnia (č. 2), č. 50213/08, rozsudek ze dne 27. července 2010 (dlouhodobé držení v přelidněné policejní budově); A. A. proti Řecku, č. 12186/08, rozsudek ze dne 22. července 2010 (zařízení pro zajištění cizinců v dezolátním stavu, špatné hygienické podmínky); Riad a Idiab proti Belgii, č. 29787/03 a 29810/03, rozsudek ze dne 24. ledna 2008 (umístění v tranzitním prostoru mezinárodního letiště bez poskytnutí péče); Khlaifia a ostatní proti Itálii, č. 16483/12, rozsudek ze dne 1. září 2015 (materiální podmínky v případě velké vlny uprchlíků)

D. Přijímací podmínky žadatelů o azyl

  • M.S.S. proti Belgii a Řecku, č.30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 249–264 (přijímací podmínky dospělých žadatelů o azyl v Řecku v době většího přílivu migrantů); N. H. a ostatní proti Francii, č. 28820/13 a další, rozsudek ze dne 2. července 2020 (přijmací podmínky pro žadatele o azyl se zdravotními problémy); Khan proti Francii, č. 12267/16. rozsudek ze dne 28. února 2019 (špatné životní podmínky nezletilých bez doprovodu umístěných v provizorním uprchlickém táboře Calais); Rahimi proti Řecku, č. 8687/08, rozsudek ze dne 5. dubna 2011, § 87–94 (zacházení s nezletilými bez doprovodu po propuštění ze zajištění)

E. Zajištění zranitelných osob

  • nezletilí bez doprovodu: Rahimi proti Řecku, č. 8687/08, rozsudek ze dne 5. dubna 2011; Mubilanzila Mayeka a Kaniki Mitunga proti Belgii, č. 13178/03, rozsudek ze dne 12. října 2006
  • rodiny s dětmi: Muskhadzhiyeva a ostatní proti Belgii, č. 41442/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2010; Popov proti Francii, č. 39472/07 a 39474/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2012; ve věcech A. M. a ostatní proti Francii, č. 24587/12, rozsudek ze dne 12. července 2016 (7 dní; děti ve věku 4 měsíce a 2,5 roku); R. M. a ostatní proti Francii, č. 33201/11, rozsudek ze dne 12. července 2016 (7 dní; děti ve věku 7 měsíců), R. K. a ostatní proti Francii, č. 68264/14, rozsudek ze dne 12. července 2016 (9 dní; dítě ve věku 15 měsíců), R. C. a V. C. proti Francii, č. 76491/14, rozsudek ze dne 12. července 2016 (10 dní; dítě ve věku 2 let), A. B. a ostatní proti Francii (č. 11593/12, rozsudek ze dne 12. července 2016 (18 dní, dítě ve věku 4 let); starší děti: Abdulahi Elmi a Aweys Abubakar proti Maltě; č. 25794/13 a 28151/13, rozsudek ze dne 22. listopadu 2016, § 105–115 (porušení článku 3 Úmluvy: věk 16 a 17 let; osm měsíců; špatné podmínky zajištění); M. H. a ostatní proti Chorvatsku, č. 15670/18 a 43115/18, rozsudek ze dne 18. listopadu 2021 (porušení článku 3, 15 let, 2 a půl měsíce); N. B. proti Francii, č. 49775/20, rozsudek ze dne 31. března 2022 (porušení článku 3 Úmluvy; 8 let; existence viditelných bezpečnostních prvků); H. M. a ostatní proti Maďarsku, č. 38967/17, rozsudek ze dne 2. června 2022 (porušení článku 3 Úmluvy; děti ve věku 16, 10, 8 a 4; existence viditelných bezpečnostních prvků).

Daně, peněžité sankce a jiné finanční povinnosti

Ochrana majetku při ukládání daní a poplatků

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 1 Protokolu č. 1

„(1) Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon (…).
(2) Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • články 6, 7 a 14 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

Zdanění a nejrůznější poplatky představují zásah do práv zaručených v článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, konkrétně peněžité částky, kterou musí uhradit (Burden proti Spojenému Království, č. 13378/05, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 2008, § 59; Špaček, s.r.o. proti České republice, č. 26449/95, rozsudek ze dne 9. listopadu 1999, § 39). Cla nebo jiné poplatky za dovoz zboží musí být považovány též za spadající do oblasti zdanění. Tyto záležitosti představují součást tvrdého jádra výsad veřejné moci (Krayeva proti Ukrajině, č. 72858/13, rozsudek ze dne 13. ledna 2022, § 28).

Tyto zásahy však zpravidla budou ospravedlnitelné v souladu s podmínkami druhého odstavce tohoto článku, který výslovně zakotvuje výjimku pro případy placení daní či jiných poplatků (Gasus Dosier-und Fördertechnik GmbH proti Nizozemsku, č. 15375/89, rozsudek ze dne 23. února 1995, § 43). I pro daňové a poplatkové povinnosti nicméně platí, že musí být stanoveny zákonem, který je jasný, předvídatelný a prostý svévole, že musí sledovat obecný zájem a v neposlední řadě, že jejich výše musí být přiměřená. K jednotlivým požadavkům viz zejména kapitolu 2.2.3.

Stát má obecně podle Úmluvy široký prostor pro uvážení při nastavování a provádění politiky v oblasti daní (“Bulves” AD proti Bulharsku, č. 3991/03, rozsudek ze dne 22.ledna 2009, § 63). Soud v těchto záležitostech respektuje posouzení zákonodárce, ledaže by postrádalo rozumný základ (Gasus Dosier- und Fördertechnik GmbH proti Nizozemsku, cit. výše, § 60). Soud setrvale zastává názor, že státy požívají určité míry volnosti při výkonu jejich fiskálních funkcí (Bežanić a Baškarad proti Chorvatsku, č. 16140/15 a 13322/16, rozsudek ze dne 19. května 2022, § 64). Je především na vnitrostátním zákonodárci, aby rozhodl, jaký typ daní chtějí zavést. Rozhodnutí v této oblasti zahrnuje posouzení politických, ekonomických a sociálních problémů, které Soud ponechává na státech (Azienda Agricola Silverfunghi S.a.s. a ostatní proti Itálii, č. 48357/07 a další, rozsudek ze dne 24. června 2014, § 103).

Obecné zásady k problematice zbavení nebo omezení vlastnického práva obsahuje kapitola 3.18.1.

Kazuistika

A. Zásada zákonnosti uložení daňové povinnosti

  • dostupnost práva: Špaček, s. r. o. proti České republice, č. 26449/95, rozsudek ze dne 9. listopadu 1999
  • požadavek jasnosti a předvídatelnosti práva: CBC-Union, s. r. o. proti České republice, č. 68741/01, rozhodnutí ze dne 20. září 2005; AGRO-B, spol. s r. o. proti České republice, č. 740/05, rozhodnutí ze dne 1. února 2011 (vyměřování daně z převodu nemovitosti v rámci vkladu do akciové společnosti)
  • svévole: OAO Neftyanaya Kompaniya Yukos proti Rusku, č. 14902/04, rozsudek ze dne 20. září 2011

B. Přiměřenost výše peněžité povinnosti

  • daně: Jokela proti Finsku, č. 28856/95, rozsudek ze dne 21. května 2002 (nepřiměřená výše dědické daň z nemovitosti vzhledem k její tržní ceně); N. K. M. proti Maďarsku, č. 66529/11, rozsudek ze dne 14. května 2013 (zdanění odchodného nad určitou částku ve výši 98 %); Markovics a ostatní proti Maďarsku, č. 19828/13 a 19829/13, rozhodnutí ze dne 24. června 2014 (dodatečné zdanění přiznané sociální dávky); Imbert de Trémiolles proti Francii, č. 25834/05 a 27815/05, rozhodnutí ze dne 4. ledna 2008 (milionářská daň); P. Plaisier B.V. a ostatní proti Nizozemí, č. 46184/16 a další, rozhodnutí ze dne 14. listopadu 2017 (retroaktivní vysoké zdanění bohatých zaměstnavatelů); Christian Religious Organization of Jehovah’s Witnesses proti Arménii, č. 73601/14, rozhodnutí ze dne 29. září 2020 (přiměřenost uložení 30 % DPH z celní hodnoty dovozeného zboží)
  • odvody: Baláž proti Slovensku, č. 60243/00, rozhodnutí ze dne 16. září 2003 (odvody na zdravotní pojištění)
  • poplatky: ORION-BŘECLAV, s.r.o. proti České republice, č.43783/98, rozsudek ze dne 13. ledna 2004 (zvýšení sazby místních poplatků pro provozovatele hracích přístrojů)
    • celní delikty a sankce: Mamidakis proti Řecku, č. 35533/04, rozsudek ze dne 11. ledna 2007 (pokuta za celní delikt); Grifhorst proti Francii, č. 28336/02m rozsudek ze dne 26. února 2009 (nepřiměřená výše celní pokuty); Gyrlyan proti Rusku, č. 35943/15, rozsudek ze dne 9. října 2018, § 31 (nemožnost uložení mírnější pokuty ze strany soudů); Sadocha proti Ukrajině, č. 77508/11, rozsudek ze dne 11. července 2019, § 33 (povinnost individuálního posouzení přiměřenosti výše celní sankce); Krayeva proti Ukrajině, č. 7285/13, rozsudek ze dne 13. ledna 2022 (celní pokuta ve výši hodnoty importovaného zboží bez možnosti soudu provést posouzení přiměřenosti
  • jiné peněžité sankce: Mikrotechna, s. r. o. proti České republice, č. 23177/04, rozhodnutí ze dne 28. května 2008 (pokuta za stavební delikt); S. C. Complex Herta Import Export S. R. L. Lipova proti Rumunsku, č. 17118/04, rozsudek ze dne 18. června 2013 (pokuta za daňový delikt); Šeiko proti Litvě, č. 82968/17, rozsudek ze dne 11. února 2020 (srážky ze starobního důchodu na úhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem)
  • úsporná opatření: Mamatas a ostatní proti Řecku, č. 63066/14 a 2 další, rozsudek ze dne 21. července 2016 (nucená výměna státních dluhopisů za cenné papíry s výrazně nižší nominální hodnotou v době hospodářské krize); N.K.M. proti Maďarsku, č. 66529/11, rozsudek ze dne 14. května 2013 (uvalení 98% daně na část odstupného státní zaměstnankyně); P. Plaisier B.V. proti Nizozemsku, č. 4618416, rozhodnutí ze dne 14. listopadu 2017 (zavedení dodatečné daně z příjmu nad stanovený limit jako součást úsporných rozpočtových opatření s cílem čelit hospodářské krizi)

C. Diskriminace

  • odlišné zacházení při osvobození od daně: Burden proti Spojenému království, č. 13378/05, rozsudek ze dne 29. dubna 2008 (srovnatelné postavení manželů, registrovaných párů a příbuzných žijících ve společné domácnosti pro osvobození od dědické daně v případě); Courten proti Spojenému království, č. 4479/06, rozhodnutí ze dne 4. listopadu 2008; Guberina proti Chorvatsku, č. 23682/13, rozsudek ze dne 22. března 2016 (zajištění vhodného bydlení pro těžce postiženého a osvobození od daně z převodu nemovitosti)

D. Vymáhání daní, jiných poplatků nebo pokut

  • OAO Neftyanaya Kompaniya Yukos proti Rusku, č. 14902/04, rozsudek ze dne 20. září 2011 (drakonické a neflexibilní vymáhání peněžité sankce)

Daňová řízení, ukládání pokut a jiných peněžitých sankcí

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 6

„(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne (…) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (…)
(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 7 Úmluvy, článek 1 Protokolu č. 1, článek 2 Protokolu č. 7 a článek 4 Protokolu č. 7
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Daňová řízení] Judikatura ESLP se ustálila na názoru, že spory o rozsah daňové povinnosti nelze považovat za spory o „občanských právech nebo závazcích“, neboť ty stále tvoří součást tvrdého jádra výsad veřejné moci, kdy nadále převládá veřejnoprávní charakter vztahu mezi daňovým poplatníkem a veřejnou mocí (Ferrazzini proti Itálii, č. 44759/98, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 29). Článek 6 Úmluvy tedy nenutí státy zajistit v daňových věcech dotčeným osobám právo na spravedlivý proces, ledaže však daňové řízení bude namístě považovat za řízení o „trestním obvinění“ ve smyslu tohoto ustanovení. K výkladu tohoto pojmu viz kapitolu 3.13.1., která obsahuje obecný výklad k použitelnosti článku 6 Úmluvy na různé druhy řízení.

Daňové penále (či přirážka – je nutné si uvědomit, že instituty různých právních řádů mohou být v relevantních rysech obdobné a že nelze už vůbec vycházet z toho, jak názvy těchto institutů přeložíme do češtiny) je podle ustálené judikatury Soudu sankcí trestní povahy, protože plní represivně-preventivní funkci. Jedinci, kteří čelí takovým daňovým sankcím, se proto mohou v řízení dovolávat záruk článku 6 Úmluvy v jeho trestní větvi (Jussila proti Finsku, č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006, § 36–39).

Daňové subjekty se mohou obdobně domáhat i dalších záruk spravedlivého trestního procesu, jako je zákaz dvojího potrestání upravený v článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvy. Této problematice je věnována samostatná kapitola 3.2.3.

Jelikož se však uložení daňového penále, svou povahou liší od tvrdého jádra trestního práva, záruky spravedlivého procesu plynoucí z článku 6 Úmluvy se v kontextu takového řízení neuplatní se stejnou tvrdostí jako v rámci klasického trestního řízení (Vegotex International S.A. proti Belgii, č. 49812/09, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2022, § 76).

[Ukládání pokut a jiných peněžitých sankcí] Řízení, v nichž jsou účastníkům ukládány správní pokuty za přestupky a jiné peněžité sankce, mohou být svou povahou řízení kvazi-trestní ve smyslu článku 6 Úmluvy. Vždy je třeba si na takovou otázku zodpovědět s pomocí tří kritérií Engelova testu, který je popsán v kapitole 3.13.1. Rozhodujícím kritériem bývá v těchto případech nejčastěji druhé kritérium, tj. povaha deliktu. I na peněžité sankce nepatrné výše, pokud sledují represivně-preventivní účel, Soud nazírá jako na kvazi-trestní (viz např. Lauko proti Slovensku, č. 26138/95, rozsudek ze dne 2. září 1998, § 56–59, kde byla stěžovatelce uložena pokuta 300 SVK). Proti rozhodnutí o uložení takové peněžité sankce musí mít jednotlivec možnost obránit se na nezávislý soud. Nemožnost domoci se soudního přezkumu rozhodnutí o uložení, byť marginální, pokuty uložené správním orgánem Soud považoval za porušení práva na přístup k soudu, které je inherentní součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (tamtéž, § 63–65).

V těchto řízeních proto v zásadě musí být co do podstaty respektována všechna procesní práva osoby, proti níž je řízení vedeno, chráněná ve kterémkoliv odstavci článku 6 Úmluvy (srov. např. ohledně bezplatné právní pomoci v přestupkovém řízení Mikhaylova proti Rusku, č. 46998/08, rozsudek ze dne 19. listopadu 2015). Jelikož ale nejde o oblast klasického trestního práva, Soud připouští, že jednotlivé záruky spadající do trestní větve článku 6 Úmluvy se v těchto kvazi-trestních řízeních nemusí uplatnit se stejnou tvrdostí (srov. např. ohledně absence veřejného projednání věci v daňovém řízení Jussila proti Finsku, č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006, § 43; či ohledně práva být přítomen soudnímu jednání v přestupkovém řízení Kammerer proti Rakousku, č. 32435/06, rozsudek ze dne 12. května 2010, § 27).

[Požadavky na skutkové podstaty správních deliktů] V těchto případech se uplatní i článek 7 Úmluvy (zákaz trestu bez zákona), který mj. vyžaduje, aby skutková podstata deliktu byla formulována dostatečně jasně a předvídatelně. Zákon nicméně nemůže být formulován absolutně přesně a použití obecných kategorií namísto taxativních výčtů je i v případě formulace skutkových podstat správních deliktů přípustné. Přesný význam skutkové podstaty správního deliktu pak může být zřejmý až ve světle rozhodovací praxe soudů. Požadavek na míru přesnosti textu zákona je dán především oblastí, které se týká, a počtu a postavení adresátů norem. Zákon může být považován za předvídatelný, i když je jeho přesný význam seznatelný jen s pomocí právní rady, a to zvláště tehdy, pokud jsou jeho adresáty profesionálové, u nichž se předpokládá, že vyhodnocení rizik, které při své činnosti podstupují, musí přikládat náležitou péči (srov. zejm. Cantoni proti Francii, § 31–33, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 1996).

Předvídatelným způsobem musí být definována nejen skutková podstata deliktu, ale i sankce, která za spáchání deliktu může být uložena (např. Kafkaris proti Kypru, č. 21906/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2008). Zároveň musí být při ukládání sankce umožněno vzít v úvahu všechny okolnosti věci, aby uložená sankce byla přiměřená (Donprut S. R. L. proti Moldavsku, č. 45504/09, rozsudek ze dne 21. července 2015).

Též je nezbytné zaručit, aby se osoby, proti kterým správní řízení není vedeno, ale jejichž majetek může být v souvislosti s řízením dotčen, např. zabaven, měly k dispozici účinné prostředky obrany (Mikrointelekt OOD proti Bulharsku, č. 34129/03, rozsudek ze dne 21. ledna 2014).

Kazuistika
  • daňová řízení spadající do působnosti článku 6 EÚLP v trestní větvi: Bendenoun proti Francii, č. 12547/86, rozsudek ze dne 24. února 1994; Lucky Dev proti Švédsku, č. 7356/10, rozsudek ze dne 27. listopadu 2014; Jussila proti Finsku, č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006; Vegotex International S.A. proti Belgii, č. 49812/09, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2022
  • záruky spravedlivého procesu použitelné na daňové řízení: Jussila proti Finsku, č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006, § 43 (absence veřejného projednání v daňových věcech); Kammerer proti Rakousku, č. 32435/06, rozsudek ze dne 12. května 2010, § 27 (právo být přítomen soudnímu jednání v přestupkovém řízení); Segame SA proti Francii, č. 4837/06, rozsudek ze dne 7. června 2012, § 56–60 (právo na přístup k soudu a možnost změny výše daňového penále); Mikhaylova proti Rusku, č. 46998/08, rozsudek ze dne 19. listopadu 2015 (bezplatná právní pomoc); Chap LTD proti Arménii, č. 15485/09, rozsudek ze dne 4. května 2017, § 41 a § 44 (právo na výslech svědků v daňovém řízení); Vegotex International S.A. proti Belgii, č. 49812/09, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2022 (změna legislativy s retrospektivním účinkem na uplatňování lhůty pro promlčení vymáhání daňového dluhu v návaznosti na judikaturní vývoj; kontradiktornost řízení; projednání v přiměřené lhůtě); A a B proti Norsku, 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016, § 133 (uplatnění zásady ne bis in idem ve vztahu k více správním řízením trestní povahy, čl. 4 Protokolu č. 7); Saquetti Iglesias proti Španělsku, č. 50514/03, rozsudek ze dne 30. června 2020 (právo na odvolání dle čl. 2 Protokolu č. 7 v řízení o celním deliktu)
  • povinnost poskytnout informace o svém majetku (právo neobviňovat sebe sama): Allen proti Spojenému království, č. 76574/01, rozhodnutí ze dne 10. září 2002; Marttinen proti Finsku, č. 19235/03, rozsudek ze dne 21. dubna 2009; Elomaa proti Finsku, č. 37670/04, rozhodnutí ze dne 16. března 2010; Rodríguez-Porto Pérez proti Španělsku, č. 25069/03, rozhodnutí ze dne 22. března 2005; J. B. proti Švýcarsku, č. 31827/96, rozsudek ze dne 3. května 2001
  • právo na odklad vykonatelnosti rozhodnutí finančního úřadu do rozhodnutí soudu: Janosevic proti Švédsku, č. 34619/97, rozsudek ze dne 23. července 2002; Västberga Taxi Aktiebolag a Vulic proti Švédsku, č. 36985/97, rozsudek ze dne 23. července 2002
  • zákaz opustit zemi do zaplacení daňového dluhu: Riener proti Bulharsku, č. 46343/99, rozsudek ze dne 23. května 2006 (článek 2 Protokolu č. 4)

Souběh trestního řízení a řízení o uložení daňového penále

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 4 Protokolu č. 7

„(1) Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
[…].“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Souběh trestních řízení] Článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě brání tomu, aby byla osoba za tentýž trestný čin stíhána nebo potrestána dvakrát. Toto ustanovení předpokládá existenci dvou řízení, která se týkají téhož skutku. Aby se mohl jednotlivec dovolávat ochrany plynoucí ze zásady ne bis in idem, musí být obě řízení, o které jde, řízeními trestními v autonomním významu podle Úmluvy. Zda konkrétní řízení má či nemá trestní povahu, Soud zkoumá s pomocí tří korků tzv. Engelova test, které jsou podrobně vysvětleny v kapitole 3.13.1.

O tom, že řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku či jiné povinné platby, má trestní povahu, není pochyb. Kvazi-trestní však mohou být prizmatem Úmluvy i některá související řízení. Tak je tomu například u daňového řízení, v němž bylo daňovému subjektu kromě doměřené nezaplacené daně uloženo i daňové penále nebo jiné daňové sankce. Zákaz dvojího stíhání či potrestání se ale uplatní nejen ve vzájemné konkurenci trestního a správního či daňového řízení, ale i ve vztahu konkurence dvou správních řízení, která mají obě trestní charakter podle Úmluvy.

Totožnost skutku je přitom dle ESLP dána tehdy, je-li postihované jednání v podstatných skutkových rysech stejné, přičemž není rozhodné, že různé právní normy týž skutek odlišně právně kvalifikují a jednotlivé skutkové podstaty sledují ochranu a dosažení jiných zájmů a hodnot (Serghey Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009). Bylo-li tedy v jednom správním řízení o skutku pravomocně rozhodnuto, jiné správní řízení (či řízení o pořádkové pokutě) o tomtéž skutku (jednání) není možné zahájit a již zahájené řízení je nutné bezodkladně zastavit, na což by měly při úpravě procesních pravidel pamatovat i příslušné právní předpisy.

K obecnému výkladu použití zásady ne bis in idem viz výklad k právu nebýt souzen nebo trestán dvakrát v podkapitole 3.13.3.

[Zásada ne bis in idem a kombinovaná řízení] Z věci A a B proti Norsku (č. 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016, § 130–132) vyplývá, že je možné vést více řízení trestní povahy vůči jednomu skutku v souladu s článkem 4 Protokolu č. 7 zakotvujícího právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát, pouze pokud je kumulativně splněna podmínka dostatečné věcné a časové spojitosti obou řízení. To znamená, že trestní a správní řízení musejí být vedena takovým způsobem, aby spolu utvářela jeden souvislý celek. Při zkoumání věcné spojitosti mezi řízeními je namístě zohlednit čtyři základní kritéria: a) zda řízení sledovala odlišný nebo vzájemně se doplňující účel, b) zda byla souběžně vedená řízení pro účastníky právně i fakticky předvídatelným důsledkem daňového deliktu, c) zda byla vedena tak, aby se v nejzazší míře zabránilo dvojímu shromažďování a hodnocení důkazů, a d) zda sankce uložená v jednom řízení byla zohledněna v druhém řízení tak, aby bylo zajištěno, že souhrn uložených sankcí není nepřiměřeně tíživý. Hledisko úzké časové souvislosti mezi řízeními nevylučuje postupné vedení řízení, ale časová spojitost mezi nimi musí být dostatečně těsná, aby byl jednotlivec chráněn před nejistotou, zdlouhavostí a zbytečnými průtahy. Čím je spojitost v čase slabší, tím větší je potřeba, aby stát objasnil a zdůvodnil průtahy, které jsou jeho orgánům přičitatelné.

Kazuistika
  • porušení zásady ne bis in idem: Nykänen proti Finsku, č. 11828/11, rozsudek ze dne 20. května 2014 (nedostatečná propojenost řízení, protože trestní a správní sankce byly ukládány různými orgány, obě řízení měla samostatný průběh, rozhodnutí se stala pravomocnými nezávisle na sobě a závažnost sankcí nebyla vzájemně zohledňována); Jóhannesson a ostatní proti Islandu, č. 22007/11, rozsudek ze dne 18. května 2017 (nezajištění úzké časové a věcné spojitosti řízení o daňovém penále a o daňovém trestném činu); Bjarni Ármannsson proti Islandu, č. 72098/14, rozsudek ze dne 16. dubna 2019 (nedostatečná věcná a časová propojenost řízení, zejména s ohledem na nedostatečný časový překryv a nezávislé dokazování v obou řízeních); Bragi Guðmundur Kristjánsson proti Islandu, č. 12951/18, rozsudek ze dne 31. srpna 2021 (obdobně jako výše)
  • neporušení zásady ne bis in idem: A a B proti Norsku, č. 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016 (odlišný účel předmětných řízení); Lucky Dev proti Švédsku, č. 7356/10, rozsudek ze dne 27. listopadu 2014 (nesplnění prvku idem); Pirttimäki proti Finsku, č. 35232/11, rozsudek ze dne 20. května 2014 (odlišnost v osobě obviněného); Bajčić proti Chorvatsku, č. 67334/13, rozsudek ze dne 8. října 2020 (dostatečně úzká věcná a časová spojitost)

Zásahy do soukromí v daňových a finančních věcech

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy

„(1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (…) hospodářského blahobytu země.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Osobní údaje daňových subjektů] Informace získané z bankovních dokumentů daňových subjektů představují osobní údaje chráněné článkem 8 Úmluvy, ať už se jedná o citlivé soukromé informace či o informace ohledně výkonu jejich profesní činnosti (G. S. B. proti Švýcarsku, č. 28601/11, rozsudek ze dne 22. prosince 2015, § 51).

[Zásahy do soukromí] Zpracovávání bankovních údajů a jejich následné uchovávání jsou úkony, které zasahují do „soukromého života“ a „korespondence“, tedy práv chráněných článkem 8 Úmluvy (M. N. a ostatní proti San Marinu, č. 28005/12, rozsudek ze dne 7. července 2015, § 55).

Zásahem do soukromého života je i uveřejnění informací o osobách, které neplatí nebo se vyhýbají placení daní s uvedením výše daňových nedoplatků a dluhů, jejich daňového identifikačního čísla a adresy bydliště (L. B. proti Maďarsku, č. 36345/16, rozsudek velkého senátu ze dne 9. března 2023). Platí to i tehdy, kdy jsou takové informace šířeny soukromými osobami (Satakunnan Markkinapörssi Oy and Satamedia Oy proti Finsku, č. 931/13, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017).

[Přípustná omezení soukromého života] Soud v těchto případech používá standardní test, kdy zkoumá zákonnost, legitimní cíl a přiměřenost zásahu do práv (viz kapitolu 3.13.1. obecné části manuálu).

Soud uznal, že zveřejňování osobních informací ve vztahu k osobám neplatící daně sleduje legitimní cíl spočívající ve zlepšení daňové disciplíny a tím i ochraně hospodářského blahobytu země (L. B. proti Maďarsku, cit. výše, § 46). Avšak dovodil, že i když existuje veřejný zájem na zajištění placení daní, neznamená to, že je ve veřejném zájmu hromadně a v neanonymizované podobě šířit osobní údaje daňových subjektů, kteří řádně neplní své povinnosti (Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, cit. výše, § 172–178, 198).

Obecně státy požívají širokého prostoru pro uvážení, pokud jde o opatření hospodářské a sociální strategie nebo pokud je stát povinen nalézt rovnováhu mezi soupeřícími soukromými a veřejnými zájmy (L. B. proti Maďarsku, cit. výše, § 49). Na druhou stranu ale ESLP bere na zřetel zvýšený význam ochrany osobních údajů coby součásti práva na respektování soukromého života (G. S. B. proti Švýcarsku, cit. výše, § 90). Při zvažování nezbytnosti zásahu ESLP dále zkoumá, zda měly dotčené osoby k dispozici dostatečné a odpovídající záruky k vyloučení svévole, včetně možnosti účinné kontroly předmětného opatření (M. N. a ostatní proti San Marinu, cit. výše, § 51 a 55).

Kazuistika
  • zveřejňování osobních údajů daňových subjektů: Satakunnan Markkinapörssi Oy and Satamedia Oy proti Finsku, č. 931/13, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017 (publikování veřejně dostupných údajů o daňových dlužnících soukromým médiem); L. B. proti Maďarsku, č. 36345/16, rozsudek velkého senátu ze dne 9. března 2023 (uveřejnění osobních údajů na webových stránkách finanční správy z důvodu neplnění daňových povinností)
  • prolomení bankovního tajemství kvůli podezření z trestné činnosti: M. N. a ostatní proti San Marinu, č. 28005/12, rozsudek ze dne 7. července 2015; G. S. B. proti Švýcarsku, č. 28601/11, rozsudek ze dne 22. prosince 2015; K. S. a M. S. proti Německu, č. 33696/11, rozsudek ze dne 6. října 2016 (provedení domovní prohlídky na základě nelegálně získaných informací od lichtenštejnské banky pro účely daňového trestního řízení); Samoylova proti Rusku, č. 49108/11, rozsudek ze dne 14. prosince 2021 (zveřejnění DIČ a daňového přiznání stěžovatelky během televizní reportáže o trestním řízení proti jejímu manželovi)
  • povinnost vydat kopii údajů uložených na počítačovém serveru: Bernh Larsen Holding a ostatní proti Norsku, č. 24117/08, rozsudek ze dne 14. března 2013

Diskriminace

Nejčastěji dotčené ustanovení Úmluvy
  • článek 14 Úmluvy

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy
  • článek 1 Protokolu č. 12; článek 5 Protokolu č. 7

Rozsah působnosti

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Zákaz diskriminace při užívání práv a svobod podle Úmluvy] Článek 14 Úmluvy poskytuje ochranu jednotlivcům, již se nacházejí v obdobném postavení, před neodůvodněným odlišným zacházením při požívání práv a svobod zaručených Úmluvou. Toto ustanovení nepůsobí samostatně, ale toliko ve vztahu k právům a svobodám zaručeným ostatními hmotněprávními ustanoveními Úmluvy a jejích protokolů. Použití článku 14 Úmluvy však nepředpokládá porušení jednoho či více těchto ustanovení, a v tomto rozsahu je tedy autonomní. Aby se stal článek 14 použitelným, postačí, pokud okolnosti případu spadají do působnosti některého z jiných hmotněprávních ustanovení Úmluvy nebo jejích protokolů (viz Fabián proti Maďarsku, č. 78117/13, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017, § 112-113). Například právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené v článku 8 Úmluvy sice nezaručuje obecně právo jednotlivce osvojit dítě, jelikož se ale problematika osvojení dotýká práva na rodinný život, nesmějí státy upravit podmínky pro osvojení diskriminačně, kupříkladu na základě sexuální orientace žadatele o osvojení (srov. E. B. proti Francii, č. 43546/02, rozsudek ze dne 22. ledna 2008, § 41).

[Všeobecný zákaz diskriminace] Širší rozsah působnosti má zákaz diskriminace uvedené v článku 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě, který stanoví všeobecný zákaz diskriminace. Na rozdíl od článku 14 Úmluvy tedy není omezen pouze na zákaz diskriminace při výkonu práv a svobod zaručených Úmluvou, ale při výkonu jakéhokoli práva přiznaného v právním řádu. Judikatura k Protokolu č. 12 se zatím teprve utváří, zdá se však, že bude z velké části vycházet z judikatury k článku 14 Úmluvy (viz např. Moraru a Marin proti Rumunsku, č. 53282/18 31428/20, rozsudek ze dne 20. prosince 2022, § 99). Česká republika Protokol č. 12 dosud neratifikovala, a proto jím není vázána.

[Rovnost mezi manželi] Článek 5 Protokolu č. 7 dále zakotvuje rovnost mezi manželi, o kterém pojednává kapitola 3.7.

Diskriminační důvody

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

Článek 14 Úmluvy zakazuje diskriminaci na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Výčet zakázaných důvodů rozlišování mezi lidmi je však pouze příkladmý. Zejména pojem „jiné postavení“ je Soudem vykládán dosti široce. Neznamená to však, že článek 14 Úmluvy zakazuje rozdílné zacházení založené na jakémkoli důvodu. Výraz „jiné postavení“ zahrnuje pouze kritéria obdobná těm, která jsou v daném ustanovení zmiňována výslovně a která se týkají určité osobní vlastnosti (Fábián proti Maďarsku, č. 78117/13, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017, § 113). Může jít o důvody spočívající v osobních volbách odrážejících osobnostní rysy každého z nás, jako je náboženství či politické názory, nebo důvody spočívající na osobních vlastnostech, které si nemůžeme zvolit, jako je pohlaví, rasa, sexuální orientace a sexuální identita, postižení nebo věk (např. Carson a ostatní proti Spojenému království, č. 42184/05, rozsudek ze dne 16. března 2010, § 70); Peterka proti České republice, č. 21990/08, rozhodnutí ze dne 4. května 2010: odlišné zacházení na základě druhu pracovního poměru).

ESLP však na druhou stranu upozornil, že „jestliže soustavně odkazoval na to, že článek 14 vyžaduje existenci odlišnosti založené na „osobní“ vlastnosti, ochrana poskytovaná tímto ustanovením se neomezuje na odlišné zacházení založené na vlastnostech, které jsou osobní v tom smyslu, že by měly být vrozené nebo vnitřní (Clift proti Spojenému království, č. 7205/07, rozsudek ze dne 13. července 2010, § 59: odlišné zacházení s vězni podle délky trestu; Carson a ostatní proti Spojenému království, č. 42184/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. března 2010, § 70–71: bydliště).

Kazuistika

A. Důvody rozdílného zacházení výslovně zmíněné v textu článku 14 Úmluvy

1. Pohlaví

  • pracovní právo: Emel Boyraz proti Turecku, č. 61960/08, rozsudek ze dne 2. prosince 2014 (diskriminace žen v pracovněprávních vztazích); Napotnik proti Rumunsku, č. 33139/13, rozsudek ze dne 20. října 2020 (odvolání diplomatky z diplomatické mise z důvodu těhotenství); Jurčić proti Chorvatsku, č. 54711/15, rozsudek ze dne 4. února 2021 (nepřiznání nemocenské ženě, která otěhotněla v době nástupu do nového zaměstnání)
  • příjmení manželů: Ünal Tekeli proti Turecku, č. 29865/96, 16. listopadu 2004 (povinná změna příjmení ženy po svatbě); Burghartz proti Švýcarsku, 1994 (omezení v určení formátu příjmení manžela po svatbě)
  • rodičovská dovolená a příspěvky: Konstantin Markin proti Rusku, č. 30078/06, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2012 (rodičovská dovolená vyloučena v případě vojáků-mužů); Gruba a ostatní proti Rusku, č. 66180/09, rozsudek ze dne 6. července 2021 (rodičovská dovolená vyloučena v případě policistů-mužů)
  • starobní důchody: Andrle proti České republice, č. 6268/08, rozsudek ze dne 17. února 2011 (zohlednění péče o děti při stanovení důchodového věku pouze u žen); Stec a ostatní proti Spojenému království, č. 65731/01, rozsudek velkého senátu ze dne 12. dubna 2006 (odlišná věková hranice pro starobní důchod pro muže a ženy)
  • pozůstalostní důchody: Willis proti Spojenému království, č. 36042/97, rozsudek ze dne 11. června 2002 (odlišné podmínky pro přiznání vdovského a vdoveckého důchodu)
  • invalidní důchody: Di Trizio proti Švýcarsku, č. 7186/09, rozsudek ze dne 2. února 2016 (způsob výpočtu přiznání invalidního důchodu měl nepřiměřeně více negativní dopad na ženy)
  • výkon trestu odnětí svobody: Alexandru Enache proti Rumunsku, č. 16986/12, rozsudek ze dne 3. října 2017 (vyloučení možnosti požádat o odklad trestu odnětí svobody za účelem péče o dítě mladší jednoho roku pro muže); Ēcis proti Lotyšsku, č. 12879/09, rozsudek ze dne 10. ledna 2019 (neumožnění vycházky toliko z důvodu režimových opatření ve věznici, do které byl stěžovatel zařazen na základě pohlaví)
  • domácí násilí: T. M. a C. M. proti Moldavsku, č. 26608/11, rozsudek ze dne 28. ledna 2014 (nedostatečná ochrana žen před domácím násilím); J.D. a A. proti Spojenému království, č. 32949/17, 34614/17 rozsudek ze dne 24. října 2019 (změna podmínek pro přiznání příspěvku na bydlení dopadající na osoby žijící v bytě s úkrytem proti násilníkovi); Opuz proti Turecku; č. 33401/02, rozsudek ze dne 9. června 2009; pro další judikaturu k problematice domácího násilí viz kapitolu 3.5. a kapitolu 3.13.

2. Rasa a barva pleti

  • diskriminace romských žáků ve vzdělávacím systému: D. H. a ostatní proti České republice, č. 57325/00, rozsudek velkého senátu ze dne 13. listopadu 2007; Sampani a ostatní proti Řecku, č. 59608/09, rozsudek ze dne 11. prosince 2012; Horváth a Kiss proti Maďarsku, č. 11146/11, rozsudek ze dne 29. ledna 2013; Elmazova a ostatní proti Severní Makedonii, č. 11811/20, rozsudek ze dne 13. prosince 2022 (faktická segregace romských žáků v základních školách)
  • vyšetřování rasově motivovaných trestných činů: Nachova a ostatní proti Bulharsku, č. 43577/98, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2005; Cobzaru proti Rumunsku, č. 48254/99, rozsudek ze dne 26. července 2007; Škorjanec proti Chorvatsku, č. 25536/14, rozsudek ze dne 28. března 2017 (útok na partnerku Roma)
  • slučování rodiny: Biao proti Dánsku, č. 38590/10, rozsudek velkého senátu z 24. května 2016
  • ochrana před nenávistnými projevy politiků: Budinova a Chaprazov proti Bulharsku, č. 12567/13, rozsudek ze dne 16. února 2021; Behar a Gutman proti Bulharsku, č. 29335/13, rozsudek ze dne 16. února 2021
  • rasistické násilí ze strany policie: Nachova a ostatní proti Bulharsku, č. 43577/98, rozsudek ze dne 6. července, 2005; B. S. proti Španělsku, č. 47159/08 rozsudek ze dne 24. července 2012; Stoica proti Rumunsku, č. 42722/02, rozsudek ze dne 4. března 2008; Bekos a Koutropoulos proti Řecku, č. 15250/02, rozsudek ze dne 13. prosince 2005; Turan Cakir proti Belgii, č. 44256/06, rozsudek ze dne 10. března 2009; Adzhigitova a ostatní proti Rusku, č. 40165/07, rozsudek ze dne 22. června 2021)
  • protiprávní sterilizace romských žen: viz kapitolu 3.19.

3. Jazyk

  • Igor Dmitrijevs proti Lotyšsku, č. 61638/00, rozsudek ze dne 30. listopadu 2006 (používání jazyka vlastní volby v úředním styku)

4. Náboženství

  • násilí z důvodu náboženského vyznání: Členové kongregace svědků Jehovových Gldani a ostatní proti Gruzii, č. 71156/01, rozsudek ze dne 3. května 2007; Milanović proti Srbsku, č. 44614/07, rozsudek ze dne 14. prosince 2010; Alković proti Černé Hoře, č. 66895/10, rozsudek ze dne 5. prosince 2017)
  • odmítnutí přiznat rodičovská práva kvůli náboženskému přesvědčení rodiče: Hoffmann proti Rakousku, č. 12875/87, rozsudek ze dne 23. června 1993; Vojnity proti Maďarsku, č. 29617/07, rozsudek ze dne 12. února 2013
  • nošení náboženských symbolů: Eweida a ostatní proti Spojenému království, č. 48420/10, rozsudek ze dne 15. ledna 2013 (křížek na krku v zaměstnání); S.A.S. proti Francii, č. 43835/11, rozsudek velkého senátu ze dne 1. července 2014 (zahalování tváře na veřejnosti)
  • výuka náboženství v základních školách (Mansur Yalçin a ostatní proti Turecku, č. 21163/11, rozsudek ze dne 16. září 2014)

5. Politické a jiné smýšlení

  • Virabyan proti Arménii, č. 40094/05, rozsudek ze dne 2. října 2012; Adalı proti Turecku, č. 38187/97, rozsudek ze dne 31. března 2005 (násilí z důvodu politického přesvědčení)
  • Oran proti Turecku, č. 28881/07, rozsudek ze dne 15. dubna 2014 (změna systému voleb)

6. Národnostní nebo sociální původ

  • nárok na plnění ze systému sociálního zabezpečení: Gaygusuz proti Rakousku, č. 17371/90, rozsudek ze dne 16. září 1996; Zeïbek proti Řecku, č. 46368/06, rozsudek ze dne 9. července 2009; Koua Poirrez proti Francii, č. 40892/98, rozsudek ze dne 30. září 2003
  • nezapočítání odpracované doby pro výpočet důchodů (Savickis a ostatní proti Lotyšsku, č. 49270/11, rozsudek velkého senátu ze dne 9. června 2022; Andrejeva proti Lotyšsku, č. 55707/00, rozsudek velkého senátu ze dne 18. února 2009)
  • povinnost platit školné na středních školách (Ponomaryovi proti Bulharsku, č. 5335/05, rozsudek ze dne 21. června 2011)

7. Příslušnost k národnostní menšině

  • Paraskeva Todorova proti Bulharsku, č. 37193/07, rozsudek ze dne 25. března 2010 (uložení exemplárního trestu Romce); Molla Sali proti Řecko, č. 20452/14, rozsudek velkého senátu ze dne 18. června 2020 (automatické použití islámského práva na dědické řízení bez možnosti volby)

8. Majetek

  • Chassagnou a další proti Francii, č. 25088/94, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 1999; Chabauty proti Francii, č. 57412/08, rozsudek velkého senátu zde dne 4. října 2012

9. Rod

  • Fabris proti Francii, č. 16574/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2013; Brauer proti Německu, č. 3545/04, rozsudek ze dne 28. května 2009; Vermeire proti Belgii, č. 12849/87, rozsudek ze dne 29. listopadu 1991 (rovnost dětí narozených v manželství a mimo manželství)

B. Jiné postavení – další diskriminační důvody dovozované z článku 14

1. Sexuální orientace

  • J. M. proti Spojenému království, č. 37060/06, rozsudek ze dne 28. září 2010 (výpočet výše výživného); Schalk a Kopf proti Rakousku, č. 30141/04, rozsudek ze dne 24. června 2010 (právo homosexuálních párů uzavřít manželství); Vallianatos a ostatní proti Řecku, č. 29381/09 a 32684/09, rozsudek velkého senátu ze dne 7. listopadu 2013 (právo homosexuálních párů uzavřít registrované partnerství); E. B. proti Francii, č. 43546/02, , rozsudek ze dne 22. ledna 2008; Gas a Dubois proti Francii, č. 25951/07, rozsudek ze dne 15. března 2012; X a ostatní proti Rakousku, č. 19010/07, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2013 (právo homosexuálního jednotlivce či páru osvojit dítě); Genderdoc–M proti Moldavsku, č. 9106/06, rozsudek ze dne 12. června 2012 (zákaz demonstrace nevládní organizace na podporu sexuálních menšin); Bayev proti Rusku, č. 67667/09, rozsudek ze dne 20. června 2017 (zákaz propagace homosexuálních a jiných netradičních sexuálních svazků před nezletilými); L. a V. proti Rakousku, č. 39392/98, rozsudek ze dne 9. ledna 2003 (odlišná věková hranice pro homosexuální a heterosexuální pohlaví styk); Beizaras a Levickas proti Litvě, č. 41288/15, rozsudek ze dne 14. ledna 2020 (absence účinného vyšetřování nenávistných komentářů na internetu směřujících proti sexuálním menšinám a stěžovatelům); Sabalić proti Chorvatsku, č. 50231/13, rozsudek ze dne 14. ledna 2021 (nepřiměřeně nízký trest za homofobní motiv útok proti stěžovatelce)
  • právo na uznání stejnopohlavních svazků viz kapitolu 3.7.

2. Genderová identita

  • Christine Goodwin proti Spojenému království, č. 28957/95, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2002 (právo na právní uznání změny pohlaví); Hämäläinen proti Finsku, č. 37359/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16. července 2014 (právo na právní uznání pohlaví bez dopadu na manželský svazek); L. proti Litvě, č. 27527/03, rozsudek ze dne 11. září 2007 (právo podstoupit operaci změny pohlaví); A.M. a ostatní proti Rusku, č. 47220/19, rozsudek ze dne 6. července 2021 (omezení rodičovských práv stěžovatelky a zbavení kontaktu s dětmi z důvodu pohlavní identity)

3. Státní příslušnost

  • Koua Poirrez proti Francii, č. 40892/98, rozsudek ze dne 30. září 2003 (nepřiznání invalidního důchodu cizinci osvojenému státním příslušníkem daného státu); Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, č. 39794/98, rozhodnutí velkého senátu ze dne 10. července 2002); Dhahbi proti Itálii, č. 17120/09, rozsudek ze dne 8. dubna 2014 (nepřiznání příspěvku pro rodiny s více dětmi)

4. Rodinný stav

  • Santos Hansen proti Dánsku, č. 17949/07, rozhodnutí ze dne 9. března 2010 (přídavek na dítě v případě adopce); Korosidou proti Řecku, č. 9957/08, rozsudek ze dne 10. února 2011 (vdovský důchod po příteli); Petrov proti Bulharsku; č. 15197/02, rozsudek ze dne 22. května 2008 (nemožnost telefonovat z vězení partnerce, která nebyla manželkou); Korosidou proti Řecku, č. 9957/08, rozsudek ze dne 10. února 2011 (nepřiznání vdovského důchodu ženě, která nebyla se zesnulým partnerem sezdána); Muñoz Díaz proti Španělsku, č. 49151/07, rozsudek ze dne 8. prosince 2009 (nepřiznání pozůstalostního důchodu z důvodu neuznání tradičního romského sňatku)

5. Zdravotní stav a postižení

  • I. B. proti Řecku, č. 552/10, rozsudek ze dne 3. října 2013 (propuštění z práce z důvodu HIV pozitivity); Kiyutin proti Rusku, č. 2700/10, rozsudek ze dne 10. března 2011 (zamítnutí žádostí o pobytové oprávnění z důvodu viru HIV žadatele); Dmitriy Ryabov proti Rusku, č. 33774/08, rozsudek ze dne 1. srpna 2013 (duševní porucha); Çam proti Turecku, č. 51500/08, rozsudek ze dne 23. února 2016 (nevidomost); Cînţa proti Rumunsku, č. 3891/19, rozsudek ze dne 18. února 2020 (omezení rodičovských práv otce pro jeho duševní nemoc); Negovanović a ostatní proti Srbsku, č. 29907/16, rozsudek ze dne 25. ledna 2022 (odepření finančních odměn nevidomým šachistům); Strøbye a Rosenlind proti Dánsku, č. 25802/18, rozsudek ze dne 2. února 2021 (zbavení volebního práva osob zbavených svéprávnosti); Toplak a Mrak proti Slovinsku, č. 34591/19, rozsudek ze dne 26. října 2021 (nemožnost zajistit si bezbariérový přístup do volení místnosti); Arnar Helgi Lárusson proti Islandu, č. 23077/19, rozsudek ze dne 31. května 2022 (absence bezbariérového přístupu do dvou budov relevantních pro stěžovatele)

6. Imigrační status

  • Hode a Abdi proti Spojenému království, č. 22341/09, rozsudek ze dne 6. listopadu 2012 (neumožnění sloučení rodiny vzhledem ke statusu uprchlíka prvního stěžovatele); Bah proti Spojenému království, č. 56328/07, rozsudek ze dne 27. září 2011 (zamítnutí prioritního zajištění sociální služby z důvodu imigračního statusu syna stěžovatelky); Ponomaryovi proti Bulharsku, č. 5335/05 rozsudek ze dne 21. června 2011 (povinnost cizinců bez trvalého pobytu platit školné na střední škole); Anakomba Yula proti Belgii, č. 45413/07, rozsudek ze dne 10. března 2009 (neposkytnutí právní pomoci nelegální migrantce)

7. Stav související se zaměstnáním

  • Valkov a ostatní proti Bulhrasku, č. 2033/04, rozsudek ze dne 25. října 2011 (absence zastropování důchodů u pracovníků zastávajících vysoké funkce); Engel a ostatní proti Nizozemí, č. 5100/71, rozsudek pléna ze dne 8. června 1976 (různé sankce vztahující se na vojáky různých vojenských hodností); Naidin proti Rumunsku, č. 38162/07, rozsudek ze dne 21. října 2014 (spolupráce s tajnými službami); Graziani-Weiss proti Rakousku, č. 31950/06, rozsudek ze dne 18. října 2011 (povinnost advokátů a notářů zastupovat bezplatně duševně nemocné osoby, kterou neměli ostatní právníci)

8. Věk

  • De Ram a ostatní proti Francii, č. 38275/10, rozhodnutí ze dne 27. srpna 2013 (odlišná pravidla pro podobu příjmení u mladšího a staršího dítěte stěžovatelů); Schwizgebel proti Švýcarsku, č. 25762/07, rozsudek ze dne 10. června 2010 (maximální věková hranice pro osvojení dítěte jednotlivcem); Šaltinytė proti Litvě, č. 32934/19, rozsudek ze dne 26. října 2021 (věková hranice pro příspěvek poskytovaný rodinám na první bydlení

9. Ostatní

  • práce ve výkonu trestu odnětí svobody vs. práce na svobodě: Stummer proti Rakousku, č. 37452/02, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011 (výpočet důchodu)
  • vazební stíhání vs. výkon trestu odnětí svobody: Laduna proti Slovensku, č. 31827/02, rozsudek ze dne 13. prosince 2011; Chaldayev proti Rusku, č. 33172/16, rozsudek ze dne 28. května 2019 (návštěvy ve věznici a sledování televize)
  • fyzické vs. právnické osoby a tuzemské vs. zahraniční právnické osoby: Granos Organicos Nacionales S.A. proti Německu, č. 19508/07, rozsudek ze dne 22. března 2012 (právo na právní pomoc)
  • členství v odborové organizaci: Danilenkov a ostatní proti Rusku, č. 67336/01, rozsudek ze dne 30. července 2009 (poskytnutí účinné soudní ochrany před diskriminací)
  • různé kategorie vlastníků, dělené podle velikosti vlastnictví či půdy: James a ostatní proti Spojenému království, č. 8793/79, rozsudek pléna ze dne 21. února 1986
  • nájemníci ve veřejných bytech a nájemníci v bytech v soukromém vlastnictví: Larkos proti Kypru, č. 29515/95, rozsudek velkého senátu ze dne 18. února 1999

Rozdílné zacházení a jeho ospravedlnění

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Diskriminace] Pro účely článku 14 Úmluvy se diskriminací obecně rozumí rozdílné zacházení mezi osobami ve srovnatelné situaci, jestliže není založeno na objektivních a rozumných důvodech, tedy jestliže nesleduje legitimní cíl nebo pokud neexistuje rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a účelem, jehož má být dosaženo (Van Raalte proti Nizozemsku, č. 20060/92, rozsudek ze dne 21. února 1997, § 39).

[Nepřímá diskriminace a její dokazování] Kromě výše popsané přímé diskriminace článek 14 Úmluvy zakazuje i nepřímou diskriminaci. Tou jsou situace, kdy je opatření nebo praxe sice zdánlivě neutrální, když samy o sobě neurčují, že má být s určitými skupinami osob zacházelo odlišně, ale ve svých důsledcích vedou k výsledku právě opačnému, tedy že je určitá skupina osob fakticky znevýhodněna (D. H. a ostatní proti České republice, č. 57325/00, rozsudek velkého senátu ze dne 13. listopadu 2007).

V praxi je poměrně složité nepřímou diskriminaci prokázat. Děje se tak nejčastěji poukazem na statistické údaje, které vypovídají o tom, že opatření dopadá nepříznivěji na určitou skupinu osob. ESLP stačí, pokud je stěžovatel schopen na základě nezpochybnitelných oficiálních statistik prokázat existenci prima facie podezření, že určité pravidlo – ačkoli je formulované neutrálním způsobem – ve skutečnosti postihuje zřetelně vyšší procento osob příslušejících k dané skupině (definované podle etnických, rasových, pohlavních či jiných znaků). Tím je automaticky založena vyvratitelná domněnka, že předmětné opatření nebo praxe jsou diskriminační. Je pak na žalované vládě, aby prokázala, že je to důsledek objektivních faktorů, které nesouvisejí s jakoukoli diskriminací (tamtéž, § 180). Nepřímou diskriminaci lze prokázat i bez statistických údajů. Avšak statistické údaje, které se však při kritickém zkoumání jeví jako spolehlivé a významné, postačují k tomu, aby jimi stěžovatel splnil požadavek předložení prima facie důkazů. Nemusí se přitom jednat o oficiální statistiky. Mohou postačovat i neoficiální údaje, které odhalují převažující trend (tamtéž, § 188).

[Náprava faktických nerovností neboli afirmativní opatření] K diskriminaci může dojít nejenom tehdy, pokud je zacházeno se srovnatelnými situacemi bezdůvodně odlišně, ale také pokud je s objektivně výrazně odlišnými situacemi zacházeno stejně (Thlimmenos proti Řecku, č. 34369/97, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 44). Článek 14 nevylučuje tzv. pozitivní diskriminaci a afirmativní opatření, tedy aby státy zacházely s různými skupinami osob odlišně, a to i z jinak zakázaných důvodů, s cílem napravit „faktické nerovnosti“, které mezi nimi existují. Za určitých okolností může naopak absence úsilí o nápravu existujících nerovností vést naopak k porušení článku 14 Úmluvy (J.D. a A proti Spojenému království, č. 32949/17, 34614/17 rozsudek ze dne 24. října 2019). Avšak povinnost zacházet odlišně s osobami nacházejícími se v těchto situacích mají státy jen tehdy, když se tyto situace liší v určité míře významnosti (Ádám a ostatní proti Rumunsku, č. 81114/17 a 5 dalších, rozsudek ze dne 13. října 2020).

[Použitelný test] Ne všechny rozdíly v zacházení mezi osobami ve srovnatelném postavení představují diskriminaci. Diskriminací není rozdílné zacházení, které je založeno na „objektivním a rozumném odůvodnění“ (Molla Sali proti Řecku, cit. výše, § 135). Soud zpravidla posuzuje porušení zákazu diskriminace zaručeného článkem 14 Úmluvy podle testu, který má několik kroků, v nichž si Soud klade následující otázky:

1) Týká se věc práva spadajícího do „věcného rámce“ některého z článků Úmluvy a jejích dodatkových protokolů (dané ustanovení však nemusí být současně samo porušeno)?

2) Bylo odlišné zacházení založené na některém ze zakázaných diskriminačních důvodů?

3) Pokud ano, byl stěžovatel ve srovnatelném postavení?

4) Pokud byla odpověď na všechny tři předchozí otázky pozitivní, lze rozdílné zacházení objektivně a rozumně zdůvodnit?

[Věcný rámec Úmluvy] Viz kapitolu 3.3.1.

[Diskriminační důvody] Přehled diskriminačních důvodů, které jsou z pohledu Úmluvy považovány za problematické, spolu s relevantní judikaturou obsahuje kapitola 3.3.2.

ESLP ve své judikatuře uplatňuje vůči některým diskriminačním důvodům přísnější přezkum, protože na ně nazírá jako na zvláště závadné. Prostor pro uvážení státu je u nich automaticky zúžen. Za zvláště podezřelé důvody rozdílného zacházení označil ESLP pohlaví (Karlheinz Schmidt proti Německu, č. 13580/88, rozsudek ze dne 18. července 1994, § 28), sexuální orientaci (E. B. proti Francii, cit. výše, § 91), národnost (Ponomaryovi a další proti Bulharsku, cit. výše, § 52), zdravotní stav (Kiyutin proti Rusku, cit. výše, § 65) či původ dítěte (Pla a Puncernau proti Andoře, č. 69498/01, rozsudek ze dne 13. července 2004, § 61). Ospravedlnit rozdílné zacházení založené na těchto důvodech lze jen existují-li pro něj zvláště silné a přesvědčivé argumenty.

V současné demokratické společnosti založené na zásadách pluralismu a respektu k různým kulturám nelze objektivně ospravedlnit žádné rozdílné zacházení, které je založeno výlučně nebo v rozhodující míře na rase a etnickém původu osoby (D. H. a ostatní proti České republice, cit. výše, § 176).

[Srovnatelné postavení] Odlišnost zacházení může být diskriminační předně pouze v případě, že se osoby, s nimiž je zacházeno odlišně, nacházejí ve srovnatelném postavení. V takovém postavení podle ESLP kupříkladu nebyli sourozenci žijící dlouhodobě ve společné domácnosti a osoby, které uzavřely civilní partnerství vyhrazené pro homosexuální páry (Burden proti Spojenému království, č. 13378/05, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 2008, § 61–66) nebo manželé a homosexuální páry (Courten proti Spojenému království, č. 4479/06, rozhodnutí ze dne 4. listopadu 2008). Srovnatelnost postavení nicméně nelze posuzovat abstraktně, ale vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu.

Vnitrostátní orgány jsou obecně v lepším postavení než Soud, aby posoudily, zda je několik osob nebo sklupin osob ve srovnatelném postavení, či nikoli (Ispiryan proti Litvě, č. 11643/20, rozsudek ze dne 27. června 2023, § 95).

[Objektivní a rozumné důvody] Objektivně a rozumně odůvodněné je rozdílné zacházení, které sleduje určitý legitimní cíl a které je k jeho dosažení také přiměřené. Soud v tomto kroku testu provádí standardní hodnocení legitimity a proporcionality sporného opatření či praxe.

Smluvní státy disponují určitým prostorem pro uvážení stran hodnocení, zda a v jaké míře rozdíly mezi jinak podobnými situacemi ospravedlňují odlišné zacházení (Van Raalte proti Nizozemsku, č. 20060/92, rozsudek ze dne 21. února 1997, § 39). Rozsah tohoto prostoru pro vlastní uvážení se mění v závislosti na okolnostech, podstatě věci a jejím pozadí. Obecně je třeba poskytnout velmi závažné důvody k tomu, aby ESLP považoval za slučitelné s Úmluvou rozdílné zacházení, které je výlučně založeno na některém ze zvláště podezřelých důvodů rozlišování. Široký prostor pro vlastní uvážení však Úmluva obvykle státům přiznává, jestliže se věc týká obecných opatření v oblasti hospodářské a sociální politiky. Vnitrostátní orgány se vzhledem ke své přímé znalosti společnosti a jejích potřeb v zásadě nacházejí v lepším postavení než mezinárodní soud k tomu, aby posoudily, co je ze sociálního či ekonomického pohledu ve veřejném zájmu. ESLP obecně respektuje politiku zvolenou zákonodárcem s výjimkou těch případů, kdy tato zjevně postrádá rozumný základ (Stec a ostatní proti Spojenému království, č. 65731/01 a 65900/01, rozsudek velkého senátu ze dne 12. dubna 2006, § 52).

Naopak v případech, kdy prostor států k vlastnímu uvážení je úzký, jako je tomu u odlišného zacházení na základě pohlaví nebo sexuální orientace, k dodržení zásady proporcionality nestačí, aby zvolené opatření v zásadě bylo vhodné k naplnění sledovaného účelu. Musí být také prokázáno, že kvůli naplnění tohoto cíle bylo nezbytné vyloučit určité kategorie osob z rozsahu působnosti určitého ustanovení vnitrostátního práva (P. B. a J. S. proti Rakousku, č. 18984/02, rozsudek ze dne 22. července 2010, § 42).

Kazuistika

A. Diskriminace

  • příklady nepřímé diskriminace: D. H. a ostatní proti České republice, č. 57325/00, rozsudek velkého senátu ze dne 13. listopadu 2007, § 184 (diskriminace romských žáků ve vzdělávacím systému); Biao proti Dánsku č. 38590/10, rozsudek velkého senátu ze dne 24. května 2016, § 121 (podmínky pro sloučení rodiny); Sampanis a další proti Řecku, č. 32526/05, rozsudek ze dne 5. června 2008, § 77–78 (diskriminace romských žáků ve vzdělávacím systému); Hoogendijk proti Nizozemsku, č. 58641/00, rozhodnutí ze dne 6. ledna 2005 (podmínky pro nárok na invalidní důchod znevýhodňující ženy); Zarb Adami proti Maltě, č. 17209/02, rozsudek ze dne 20. června 2006, § 76–79 (povinnost sloužit v soudní porotě)
  • pozitivní diskriminace a požadavek nápravy faktických nerovností: Stec a ostatní proti Spojenému království, cit výše, § 51 (nižší věková hranice pro starobní důchod u žen za účelem nápravy faktické nerovnosti spočívající v tradičně vyšším vytížení žen péčí o děti a domácnosti, než jakému čelili muži); Taddeucci a McCall proti Itálii, č. 51362/09 rozsudek ze dne 30. června 2016, § 81 (právní úprava pro sloučení rodiny umožňovala slučovat pouze manžele, ačkoli homosexuální páry v Itálii nemohli vstoupit do manželství); J. D. a A proti Spojenému království, č. 32949/17, rozsudek ze dne 24. října 2019 (zkrácení podpory na bydlení za účelem snížení veřejných výdajů i snadno rozlišitelné skupině osob čelící vážnému nebezpečí domácího násilí); Kurić a ostatní proti Slovinsku, č. 26828/06, rozsudek velkého senátu ze dne 26. června 2012, § 388 (ztráta trvalého pobytu pro některé občany bývalé Jugoslávie žijící ve Slovinsku); Muñoz Díaz proti Španělsku, č. 49151/07, rozsudek ze dne 8. prosince 2009, § 48 (neuznání tradičního sňatku v romské komunitě pro nárok na vdovský důchod)

B. Srovnatelné postavení

  • příklady, kde ESLP shledal srovnatelné postavení: Yocheva a Ganeva proti Bulharsku, č. 18592/15, rozsudek ze dne 11. května 2021, § 108 (děti z rodin, ve kterých jeden rodič zemřel, vs. děti z rodin, ve kterých byl otec neznámý, pokud jde o příspěvek poskytovaný rodinám, které mají jednoho žijícího rodiče); Alexandru Enache proti Rumunsku, cit. výše, § 68–69 (matka dítěte mladšího 1 rok ve výkonu trestu odnětí svobody vs. otec dítěte mladšího jednoho roku ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud jde o právo na přerušení výkonu trestu za účelem péče o dítě); Varnas proti Litvě, č. 42615/06, rozsudek ze dne 9. července 2013, § 112–114 (vazebně stíhaní vs. odsouzení, pokud jde o manželské návštěvy); Konstantin Markin proti Rusku, cit. výše, § 132 (muži a ženy ve vztahu k rodičovské dovolené); X a ostatní proti Rakousku, č. 19010/07, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2013, § 112 (homosexuální páry vs. nesezdané heterosexuální páry ve vztahu k možnosti osvojit dítě partnera)
  • absence srovnatelného postavení: Carson a další proti Spojenému království, cit výše, § 84–90 (důchodci žijící v dané zemi vs. důchodci žijící v zahraničí, pokud jde o indexaci důchodů); Burden proti Spojenému království, cit. výše § 62–66 (sestry žijící ve společné domácnosti vs. manželé nebo partneři, pokud jde o dědickou daň); Fábián proti Maďarsku, cit výše, § 130–133 (důchodci zaměstnaní ve státní správě vs. důchodci zaměstnaní v soukromém sektoru, pokud jde o jejich nárok na důchod); Frantzeskakis a ostatní proti Řecku, č. 57275/17, rozhodnutí ze dne 12. února 2019 (daňoví poplatníci, kteří nezpochybnili sociální příspěvek před tím, než byl prohlášen za protiústavní vs. ti, kteří příspěvek zpochybnili, pokud jde o zpětné vrácení uvedeného sociálního příspěvku); Špoljar a Dječji vrtić Pčelice proti Chorvatsku, č. 68320/13, rozhodnutí ze dne 22. září 2020, § 40–45 (veřejné vs. soukromé mateřské školy, pokud jde o vyplácení dotací); Milivojević proti Srbsku, č. 11944/16, rozhodnutí ze dne 5. července 2022, § 32–37 (důchodci pobírající invalidní důchod vs. starobní důchodci, pokud jde o možnost přepočtu jejich důchodu); P.W. proti Rakousku, č. 10425/19, rozsudek ze dne 21. června 2022, § 81 (osoba, která srazila policistu, který se ji snažil zadržet, vs. osoba, která srazila civilistu)

C. Objektivní a rozumné zdůvodnění

  • příklady, kde ESLP považovat rozdílné zacházení za odůvodněné: Marckx proti Belgii, č. 6833/74, rozsudek pléna ze dne 13. června 1979, § 40 (ochrana tradičního modelu rodiny); Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, č. 9214/80, 9473/81, a 9474/81, rozsudek pléna ze dne 28. května 1985, § 78 (ochrana pracovního trhu daného státu); Sidabras a Džiautas proti Litvě, č. 55480/00 a 59330/00, rozsudek ze dne 27. července 2004, § 55 (ochrana národní bezpečnosti); Kiyutin proti Rusku, cit. výše, § 66–68 (ochrana veřejného zdraví)
  • příklady, kde ESLP rozdílné zacházení za odůvodněné nepovažoval: Ünal Tekeli proti Turecku, č. 29865/96, rozsudek ze dne 16. listopadu 2004, § 57–58 (zachování jednotného jména manželů); Gaygusuz proti Rakousku, č. 17371/90, rozsudek ze dne 16. září 1996, § 45–50 (ochrana vlastních občanů při ztrátě zaměstnání)

Náboženství

Náboženské vyznání obecně

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 9 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

(2) Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Náboženské vyznání a přesvědčení] Článek 9 neposkytuje ochranu jakémukoli systému víry, který se za náboženství prohlašuje, ale pouze takovému, který dosahuje rozumné míry přesvědčivosti, vážnosti, soudržnosti a významu pro jednání jednotlivce (Leela Förderkreis E. V. a ostatní proti Německu, č. 58911/00, rozsudek ze dne 6. listopadu 2008, § 80). Pod ochranu článku 9 Úmluvy spadají nepochybně všechna zavedená náboženství (křesťanství, islám, buddhismus, hinduismus, judaismus atd.), ale I některá méně známá náboženská vyznání a přesvědčení, třebaže jim vnitrostátní právo takový status nepřiznává.

[Vnitřní a vnější aspekt] Článek 9 odst. 1 Úmluvy obsahuje dva prvky. Chrání svobodu zastávat náboženské vyznání nebo přesvědčení, jejíž součástí je i svoboda změnit víru (tzv. forum internum) a svobodu manifestovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení navenek (tzv. forum externum). První z uvedených svobod je absolutní a bezpodmínečná. Vnitřní stránku náboženského vyznání a přesvědčení tedy nelze omezit zákonem. Jakákoliv opatření, která by nutila jednotlivce změnit jeho víru, jsou automaticky v rozporu s článkem 9 Úmluvy. Stát tedy nemůže diktovat, čemu člověk má či nemá věřit, nebo osobu nutit, aby své přesvědčení změnila (např. Ivanova proti Bulharsku, č. 52435/99, rozsudek ze dne 12. dubna 2007, § 79; Mockutė proti Litvě, č. 66490/09, rozsudek ze dne 27. února 2018, § 119). Naopak právo projevovat své náboženství navenek nemá absolutní povahu a může podléíhat omezením.

[Negativní aspekt náboženské svobody] Článek 9 směřuje k ochraně identity věřících, ale také ateistů, agnostiků, skeptiků a nezúčastněných. Toto ustanovení se vztahuje na svobodu zastávat i nezastávat náboženskou víru a praktikovat i nepraktikovat náboženství. Má tedy rovněž negativní aspekt spočívající v tom, že jednotlivec má právo neodhalit své náboženství či víru a nemuset konat způsobem, z něhož je možné jeho přesvědčení vyvodit. Státní orgány tedy nesmí nutit osoby, aby jim sdělily svoje přesvědčení (Stavropoulos a ostatní proti Řecku, č. 52484/18, rozsudek ze dne 25. června 2020, § 43–44). K zásahu do zmíněného negativního aspektu dojde i tehdy, pokud je jednotlivec státem přímo či nepřímo zavázán finančně přispívat na chod náboženské organizace, které není členem. Církevní daň jako taková nepředstavuje zásah do náboženské svobody, pokud právní řád státu zakotvuje možnost církev opustit (Klein a ostatní proti Německu, č. 10138/11 a další, rozsudek ze dne 6. dubna 2017).

Kazuistika
  • chráněná náboženská vyznání a přesvědčení: Kokkinakis proti Řecku, č. 14307/88, rozsudek ze dne 25. května 1993 (Svědkové Jehovovi); Scientologická církev v Moskvě (Church of Scientology Moscow) proti Rusku, č. 18147/02, rozsudek ze dne 5. dubna 2007 (Scientologická církev); Leela Förderkreis E. V. a ostatní proti Německu, cit. výše (hnutí Osho); Lautsi a ostatní proti Itálii, č. 30814/06, rozsudek velkého senátu ze dne 18. března 2011 (sekularismus); W proti Spojenému království, č. 18187/91, rozhodnutí Komise ze dne 10. února 1993 (veganství); Arrowsmith proti Spojenému království, č. 7050/75, rozsudek pléna Komise ze dne 12. října 1978 (pacifismus); Van Schijndel, Van der Heyden a Leenman proti Nizozemsku, č. 30936/96, rozhodnutí Komise ze dne 10. září 1997 (oponování potratům)
  • ochrany článku 9 naopak nepožívají: De Wilde proti Nizozemsku, č. 9476/19, rozhodnutí ze dne 9. listopadu 2021 (pastafariánství hlásané Církví létajícího špagetového monstra); Vavřička a ostatní proti České republice, č. 47621/13 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 8. dubna 2021 (kritický postoj k povinnému očkování)

Právo projevovat náboženské vyznání

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 9 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

(2) Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy, článek 10 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Právo projevovat své náboženství] Zatímco náboženská svoboda je zejména věcí svědomí jednotlivce, zahrnuje v sobě také svobodu „projevovat (své) náboženství“. Přinášení svědectví slovem a skutkem je vázáno na existenci náboženského vyznání. Projevovat náboženství lze nejrůznějšími způsoby. Článek 9 výslovně uvádí bohoslužbu, vyučování, provádění náboženských úkonů a zachovávání obřadů.

Podle článku 9 se svobodné projevování náboženství neprovádí pouze ve společnosti jiných lidí „na veřejnosti“ a v kruhu těch, kteří vyznávají stejnou víru, ale jednotlivec ji také může vykonávat „sám“ a „v soukromí“; kromě jiného zahrnuje právo pokoušet se přesvědčit svého bližního, například „vyučováním“; v opačném případě by „právo na změnu náboženství nebo víry“, obsažené v článku 9, pravděpodobně zůstalo nenaplněno (Kokkinakis proti Řecku, č. 14307/88, rozsudek ze dne 25. května 1993, § 31).

[Omezení práva projevovat své náboženství] Zásadní povaha práv zaručených v čl. 9 odst. 1 Úmluvy se také odráží ve znění odstavce 2, který zakotvuje možnost omezení těchto práv. Na rozdíl od druhých odstavců článků 8, 10 a 11 Úmluvy, které zahrnují všechna práva zmíněná v příslušných prvních odstavcích těchto článků, omezení článku 9 se vztahuje pouze na „svobodu projevovat své náboženství nebo víru“. To znamená, že v demokratických společnostech, ve kterých spolu žije vedle sebe několik náboženství v rámci jedné a téže populace, může být nezbytné omezit tuto svobodu, aby byly sladěny zájmy různých skupin a aby bylo zabezpečeno respektování víry každého jednotlivce (tamtéž, § 33).

Kazuistika
  • nošení náboženských symbolů: El Morsli proti Francii, č. 15585/06, rozhodnutí ze dne 4. března 2008 (povinnost sejmout závoj pro účely kontroly totožnosti); Dogru proti Francii, č. 27058/05, rozhodnutí ze dne 4. března 2008 (povinnost sejmout šátek v hodině tělesné výchovy); Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše (vyloučení ze studia na vysoké škole kvůli nošení šátku); S. A. S. proti Francii, č. 43835/11, rozsudek velkého senátu ze dne 1. července 2014 (zahalování obličeje na veřejných prostranstvích); Eweida a ostatní proti Spojenému království, č. 48420/10 a další, rozsudek ze dne 15. ledna 2013 (nošení křížku v případě letušky a v případě zdravotní sestry); Ebrahimian proti Francii, č. 64846/11, rozsudek ze dne 26. listopadu 2015 (nošení muslimského šátku sociální asistentkou ve státní nemocnici); Hamidović proti Bosně a Hercegovině, č. 57792/15, rozsudek ze dne 5. prosince 2017 (sankcionování svědka za to, že si v soudní síni odmítl sejmout svou muslimskou pokrývku hlavy); Dakir proti Belgii, č. 4619/12, rozsudek ze dne 11. července 2017 (obecný zákaz nošení nikábu na veřejně přístupných místech); Lachiri proti Belgii, č. 3413/09, rozsudek ze dne 18. září 2018 (odepření vstupu do na jednání soudu kvůli nošení hidžábu)
  • náboženská svoboda v zaměstnání: Ivanova proti Bulharsku, č. 52435/99, rozsudek ze dne 12. dubna 2007 (propuštění učitelky z důvodu členství ve sdružení evangelických křesťanů; Obst proti Německu, č. 425/03, rozsudek ze dne 23. září 2010; Schüth proti Německu, č. 1620/03, rozsudek ze dne 23. září 2010 (propuštění zaměstnanců náboženských společností pro jednání neslučitelná s principy těchto společností); Eweida a ostatní proti Spojenému království, č. 48420/10 a další, rozsudek ze dne 15. ledna 2013 (nošení křížku v případě letušky a v případě zdravotní sestry; odmítání poskytnout službu homosexuálním klientům v případě matrikářky a psychoterapeuta); Ebrahimian proti Francii, č. 64846/11, rozsudek ze dne 26. listopadu 2015 (nošení muslimského šátku sociální asistentkou ve státní nemocnici)
  • vyhoštění cizinců kvůli náboženským aktivitám: Cox proti Turecku, č. 2933/03, rozsudek ze dne 20. května 2010 (vyhoštění); Perry proti Lotyšsku, č. 30273/03, rozsudek ze dne 8. listopadu 2007 (neudělení povolení k trvalému pobytu); Nolan a K. proti Rusku, č. 2512/04, rozsudek ze dne 12. února 2009 (zabránění návratu na území státu)
  • zákaz členství v náboženských hnutích: Refah Partisi (Strana prosperity [the Welfare Party]) a ostatní proti Turecku, č. 41340/98 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. února 2003; Kalaç proti Turecku, č. 20704/92, rozsudek ze dne 1. července 1997
  • náboženská svoboda ve věznicích: Poltoratskiy proti Ukrajině, č. 38812/97, rozsudek ze dne 29. dubna 2003 (odmítnutí návštěvy kněze); Jakóbski proti Polsku, č. 18429/06, rozsudek ze dne 7. prosince 2010; Vartic proti Rumusku (č. 2), č. 14150/08, rozsudek ze dne 17. prosince 2013 (odmítnutí bezmasé stravy); Austrianu proti Rumunsku, č. 16117/02, rozsudek ze dne 12. února 2013 (zabavení náboženských nahrávek a kazetového přehrávače); Korostelev proti Rusku, č. 29290/10, rozsudek ze dne 12. května 2020 (zákaz modlení během nočního klidu); Erlich a Kastro proti Rumunsku, č. 23735/16 a 23740/16, rozsudek ze dne 9. června 2020 (nárok vězňů židovského vyznání na poskytování kosher stravy); Neagu proti Rumunsku, č. 21969/15, rozsudek ze dne 10. listopadu 2020 (prokazování náboženské konverze během pobytu ve vězení); Abdullah Yalçın proti Turecku (č. 2), č. 34417/10, rozsudek ze dne 14. června 2022 (odmítnutí žádosti o vyčlenění místnosti na společné muslimské modlitby ve věznici s vysokou ostrahou); Constantin-Lucian Spînu proti Rumunsku, č. 29443/20, rozsudek ze dne 11. října 2022 (odmítnutí žádosti o návštěvu náboženských obřadů mimo věznici během pandemie covidu); pro další judikaturu viz kapitolu 3.14.8.
  • náboženská svoboda během hospitalizace na psychiatrii: Mockutė proti Litvě, č. 66490/09, rozsudek ze dne 27. února 2018 (poskytování psychiatrické péče může vyžadovat diskusi o náboženství, nikoliv však nucení pacienta odhalit svoje vyznání, aby pak následně byl nabádán ke změně svého postoje, pokud neexistuje jasné a bezprostřední riziko, že pacientova víra se zhmotní v jednání nebezpečné pro něj či jeho okolí)
  • trest za odpírání výkonu vojenské služby: Bayatyan proti Arménii, č. 23459/03, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011 (možnost odmítnout vojenskou službu z důvodu náboženského vyznání); Ülke proti Turecku, č. 39437/98, rozsudek ze dne 24. ledna 2006 (opakovaný postih za nenastoupení vojenské služby); Enver Aydemir proti Turecku, č. 26012/11, rozsudek ze dne 7. června 2016 (výhrada proti vojenské službě, která nemá povahu vážného, upřímného a dlouhodobého odmítání jakékoliv účasti ve válce nebo nošení zbraní, nespadá pod článek 9 Úmluvy); Teliatnikov proti Litvě, č. 51914/19, rozsudek ze dne 7. června 2022 (civilní služba jako alternativa k vojenské službě); pro další judikaturu ohledně výkonu náboženských svobod v kontextu armády viz kapitolu 3.15.4.
  • zákaz vydávat a šířit knihy obsahující výklad Koránu, jelikož byly znaleckými posudky označeny za extremistickou literaturu (Ibragim Ibragimov a ostatní proti Rusku, č. 1413/08 a 28621/11, rozsudek ze dne 28. srpna 2018)
  • povinnost projevovat své náboženské přesvědčení: Dimitras a ostatní proti Řecku, č. 42837/06, rozsudek ze dne 3. června 2010 (povinnost svědků v trestním řízení uvádět svoji víru); Sinan Işık proti Turecku, č. 21924/05, rozsudek ze dne 2. února 2010 (kolonka „náboženství“ v občanském průkazu); Stavropoulos a ostatní proti Řecku, cit. výše (záznam v matrice prozrazující, zda dítě bylo pokřtěno); Shortall a ostatní proti Irsku, č. 50272/18, rozhodnutí ze dne 19. října 2021 (povinnost prezidenta republiky a členů jeho poradního orgánu ujmout se funkce deklarací s náboženskou referencí)
  • nakládání s ostatky v souladu s náboženským přesvědčením: Polat proti Rakousku, č. 12886/16, rozsudek ze dne 20. července 2021 (provedení pitvy zemřelého dítěte navzdory námitkám rodičů založeným na náboženských důvodech); Aygün proti Belgii, č. 28336/12, rozsudek ze dne 8. listopadu 2022 (absence prostředku nápravy proti zákazu převozu těla zemřelého syna do krajiny původu rodičů, kde ho tito chtěli pohřbít v souladu se svými náboženskými obřady)

Povinnost náboženské neutrality státu

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 9 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

(2) Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 14 Úmluvy, článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Stát jako garant náboženského pluralismu] V demokratických společnostech, ve kterých vedle sebe působí v rámci jedné populace několik náboženství, může být nutné stanovit omezení svobodě náboženského projevu či přesvědčení za účelem sladění zájmů různých skupin a zajištění respektu pro přesvědčení jednotlivce. Rolí státu je být neutrálním a nestranným regulátorem provozování různých náboženství, věrouk a přesvědčení. Tato role má vést k veřejnému pořádku, náboženské harmonii a toleranci v demokratické společnosti. Povinnost státu být neutrální a nestranný je neslučitelná s jakoukoli pravomocí státu směřující k hodnocení legitimity náboženských přesvědčení anebo způsobů, jakými jsou tato přesvědčení vyjadřována. Vyžaduje také po státu, aby zajistil vzájemnou toleranci mezi skupinami, které se vůči sobě vymezují. Úlohou veřejné moci v podobných situacích proto není odstraňovat důvody sporů odstraněním pluralismu, ale zajistit vzájemnou toleranci mezi skupinami, které se vůči sobě vymezují (Leyla Şahin proti Turecku, č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 106–107). V demokratické společnosti, v níž je stát posledním garantem pluralismu, včetně pluralismu náboženského, není úlohou státních orgánů přijímat opatření, která mohou upřednostňovat jeden z možných výkladů konkrétního náboženství na úkor ostatních nebo která mají za cíl přimět rozdělené společenství nebo jednu jeho část, aby se – proti své vůli – sjednotily pod jedním vedením (Serif proti Řecku, č. 38178/97, rozsudek ze dne 14. prosince 1999, § 53).

[Ochrana náboženských menšin] Demokratická společnost je charakterizována pluralismem, tolerancí a otevřeným duchem. I když je někdy nutné podřídit zájmy jednotlivce zájmům skupiny, demokracii není možné redukovat na trvalou nadřazenost názoru většiny. Demokracie vyžaduje rovnováhu, která zajišťuje menšině spravedlivé zacházení a vystříhává se jakéhokoliv zneužití dominantního postavení. Pluralismus a demokracie musí být také založeny na dialogu a smyslu pro kompromis, které ze strany jednotlivce nutně znamenají různé ústupky, které jsou ospravedlnitelné za účelem zachování a podpory ideálů a hodnot demokratické společnosti. Jestliže „práva a svobody druhých“ figurují mezi právy zaručenými Úmluvou nebo jejími dodatkovými protokoly, je nutné připustit, že nutnost ochrany těchto práv může státy vést k omezení jiných práv či svobod, které jsou rovněž chráněny Úmluvou; právě toto trvalé hledání rovnováhy mezi základními právy každého jednotlivce tvoří základy demokratické společnosti (Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše, § 108).

Kazuistika
  • různé zdanění jednotlivých církví: Keresztény Mennonita Egyház a ostatní proti Maďarsku, č. 70945/11 a další, rozsudek ze dne 8. dubna 2014
  • zvláštní daňový režim u státem uznaných církví: Assemblée chrétienne chrétienne des Témoins de Jéhovah d’Anderlecht a ostatní proti Belgii, č. 20165/20, rozsudek ze dne 5. dubna 2022
  • ochrana pokojného průběhu náboženských obřadů: Karaahmed proti Bulharsku, č. 30587/13, rozsudek ze dne 24. února 2015 (demonstrace před mešitou proti „hluku z minaretů“ během pátečních modliteb)
  • kříže na zdech státních škol: Lautsi a ostatní proti Itálii, č. 30814/06, rozsudek velkého senátu ze dne 18. března 2011

Církve a náboženské společnosti

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 9 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

(2) Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 11 Úmluvy, článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Právo náboženského sdružování] Protože náboženská společenství mají tradičně podobu organizovaných struktur, článek 9 Úmluvy musí být vykládán ve světle článku 11 Úmluvy, který chrání spolkový život vůči neoprávněným zásahům státu. Viděno v této perspektivě, právo věřících na svobodu vyznání, které zahrnuje právo projevovat své náboženství ve společenství s ostatními, zahrnuje očekávání věřících, že se budou moci volně sdružovat bez svévolných zásahů státu. Autonomní existence náboženských společností je vskutku nezbytnou pro pluralismus v demokratické společnosti a tím pádem také v centru ochrany poskytované článku 9 Úmluvy (Metropolitní církev Besarábie [Metropolitan Church of Bessarabia] proti Moldavsku, rozsudek ze dne 13. prosince 2001, č. 45701/99, § 118).

Stát, který odepře právní subjektivitu náboženskému či jinému sdružení zasahuje do výkonu svobodu sdružování. Odmítnutí úřadů registrovat společnost nebo rozhodnutí o jejím rozpuštění mohou přímo ovlivňovat společnost jako takovou, ale i její představitele, zakladatele či jednotlivé členy. Jde-li o náboženskou společnost, odmítnutí uznat její právní subjektivitu může být považováno za zásah do práva na svobodu vyznání podle článku 9 Úmluvy vykonávané jak samotnou společností, tak jejími členy; totéž platí za situace, kdy by byla existujícímu sdružení rozhodnutím vnitrostátních orgánů zakázána další činnost (Moskevští Svědkové Jehovovi [Jehovah’s Witnesses of Moscow] proti Rusku, č. 302/02, rozsudek ze dne 10. června 2010, § 101).

[Autonomie náboženských společností] Ačkoliv je svoboda náboženství primárně otázka osobního svědomí, vyplývá z ní mimo jiné také svoboda projevovat náboženství, a to sám a v soukromí anebo ve společenství s ostatními, na veřejnosti a v kruhu těch, jejichž víru osoba sdílí. Účast na životě společenství je projevem náboženství, chráněným článkem 9 Úmluvy. Svoboda náboženství podle článku 9 Úmluvy, vykládaná ve světle článku 11 Úmluvy (tedy ustanovení, které chrání spolky proti neoprávněnému zásahu státu), zahrnuje také očekávání, že danému společenství bude umožněno poklidně existovat bez svévolného zasahování státu (Nejvyšší svatá rada muslimského společenství [Supreme Holy Council of the Muslim Community] proti Bulharsku, č. 39023/97, rozsudek ze dne 16. prosince 2004, § 73).

[Církevní restituce] Právo na ochranu vlastnictví zakotvené v článku 1 Protokolu č. 1 v sobě nezahrnuje právo na restituci majetku zabaveného státem předtím, než se Úmluva stala pro daný stát závaznou. Nelze se ani dovolávat diskriminace při vymezení podmínek pro restituci majetku (viz též kapitola 3.18.).

Kazuistika
  • odmítnutí registrace náboženské společnosti: Lajda a ostatní proti České republice, č. 20984/05, rozhodnutí ze dne 3. března 2009; Leela Förderkreis E. V. a ostatní proti Německu, č. 58911/00, rozsudek ze dne 6. listopadu 2008; Moskevská pobočka Armády spásy [Moscow Branch of The Salvation Army] proti Rusku, č. 72881/01, rozsudek ze dne 5. října 2006; Nejvyšší svatá rada muslimského společenství [Supreme Holy Council of the Muslim Community] proti Bulharsku, č. 39023/97, rozsudek ze dne 16. prosince 2004; Metropolitní církev Besarábie [Metropolitan Church of Bessarabia] proti Moldavsku, č. 45701/99, rozsudek ze dne 13. prosince 2001; Metodiev a ostatní proti Bulharsku, č. 58088/08, rozsudek ze dne 15. června 2017; Ancient Baltic religious association Romuva proti Litvě, č. 48329/19, rozsudek ze dne 8. června 2021
  • povinnost respektovat vnitřní autonomii náboženské společnosti: Sviato-Mykhaïkuvsja Parafiya proti Ukrajině, č. 7703/01, rozsudek ze dne 14. června 2007 (stát nemůže církvím či náboženským společnostem přikazovat, koho mají vzít za člena); Serif proti Řecku, č. 38178/97, rozsudek ze dne 14. prosince 1999 (stát nemůže měnit představitele náboženské společnosti); Sindicatul „Păstorul cel Bun“ proti Rumunsku, č. 2330/06, rozsudek velkého senátu ze dne 9. července 2013; Duda a Dudová proti České republice, č. 40224/98, rozhodnutí ze dne 30. ledna 2001 (možnost vnitrostátních soudů přezkoumávat rozhodnutí orgánů náboženských společností); Leela Förderkreis E. V. a ostatní proti Německu, č. 58911/00, rozsudek ze dne 6. listopadu 2008 (označení náboženské společnosti za sektu ve vládních dokumentech); Taganrog LRO a ostatní proti Rusku, č. 32401/10 a další, rozsudek ze dne 7. června 2022 (násilné rozpuštění Svědků Jehovových a zákaz jejich publikací a internetové stránky)
  • nepovolení pronájmu a využití obecného pozemku za účelem výstavby nové budovy sloužící k náboženským účelům: Religious Community of Jehovah’s Witnesses of Kryvyi Rih’s Ternivsky District proti Ukrajině, č. 21477/10, rozsudek ze dne 3. září 2019

Blasfemie

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 9 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

(2) Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 10 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Ochrana náboženství proti rouhavým projevům] Podle článku 10 odst. 2 Úmluvy výkon svobody projevu zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, mezi něž lze v kontextu náboženství zahrnout i povinnost vyvarovat se projevů, jež jsou zjevně urážlivé vůči jiným a rouhavé. Při posuzování, zda omezení svobody projevu mohou být považována za „nezbytná v demokratické společnosti“, státy požívají určitého, ale ne neomezeného prostoru pro uvážení. Skutečnost, že neexistuje jednotné evropské pojetí požadavků na ochranu práv jiných v souvislosti s útoky na náboženské přesvědčení, znamená, že při úpravě svobody projevu v souvislosti se záležitostmi urážejícími intimní osobní přesvědčení v oblasti morálky nebo náboženství požívají státy širšího prostoru pro uvážení. Je třeba vážit protichůdné zájmy na výkonu dvou základních svobod, konkrétně práva jednotlivce na šíření jeho názorů na náboženskou doktrínu na veřejnosti na jedné straně a právo druhých na respektování jejich svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání na straně druhé. Platí přitom, že ti, kteří se rozhodli vykonávat svobodu projevovat své náboženské vyznání, bez ohledu na to, zda tak činí jako členové většinového nebo menšinového náboženství, nemohou rozumně očekávat, že nebudou podléhat žádné kritice. Musí tolerovat a akceptovat odmítnutí své náboženské víry ze strany druhých a dokonce i propagaci doktrín, které jsou vůči jejich víře nepřátelské (I. A. proti Turecku, č. 42571/98, rozsudek ze dne 13. září 2005, § 24–28).

Kazuistika
  • projevy urážející islám: I. A. proti Turecku, č. 42571/98, rozsudek ze dne 13. září 2005 (kritika proroka Mohameda); E. S. proti Rakousku, č. 38450/12, rozsudek ze dne 25. října 2018 (označení proroka Mohameda za pedofila)
  • projevy urážející křesťanství: Klein proti Slovensku, č. 72208/01, rozsudek ze dne 31. října 2006 (satira na účet arcibiskupa); Wingrove proti Spojenému království, č. 17419/90, rozsudek ze dne 25. listopadu 1996 (experimentální film, v němž byly mj. zobrazeny sexuální touhy svaté Terezie z Ávily); Mariya Alekhina a ostatní proti Rusku, č. 38004/12, rozsudek ze dne 17. července 2018 (odsouzení členek kapely Pussy Riot za politické vystoupení v pravoslavné katedrále); Rabczewska proti Polsku, č. 8257/13, rozsudek ze dne 15. září 2022 (výrok populární zpěvačky, že Bibli napsali „ožralové kouřící trávu“); Bouton proti Francii, č. 22636/19, rozsudek ze dne 13. října 2022 (performance aktivistky s odhalenou hrudí před oltářem v kostele, zamýšlená jako kritika postoje katolické církve k potratům

Náboženství ve vzdělávání, výchově a rodině

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 9 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

(2) Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy, článek 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Náboženská výchova a vzdělávání] Podle článku 2 Protokolu č. 1 stát při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky musí respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením. To však státům nebrání, aby prostřednictvím výchovy a výuky šířily informace či poznatky, které jsou přímo či nepřímo náboženské nebo filozofické povahy. Jelikož je však účelem tohoto ustanovení zajistit pluralismus ve vzdělávání, nutno zabezpečit, aby informace a poznatky zahrnuté ve školních osnovách byly vyučovány objektivním, kritickým a pluralistickým způsobem, což umožní žákům rozvinout kritické myšlení ve vztahu k náboženství v pokojné atmosféře oproštěné od proselytismu. Stát nesmí sledovat cíl indoktrinace, který by nerespektoval náboženská a filozofická přesvědčení rodičů (Lautsi a ostatní proti Itálii, cit. výše, § 62).

[Náboženská výchova a rozchod rodičů] Právo na respektování rodinného života podle článku 8 Úmluvy, spolu s náboženskou svobodou podle článku 9 a právem na respektování náboženského a filozofického přesvědčení rodičů ve výchově podle článku 2 Protokolu č. 1, přiznávají rodičům právo komunikovat a prosazovat svou víru při výchově svých dětí. V případě sezdaných rodičů, kteří sdílejí stejné náboženství či světonázor, by se jednalo o nezpochybnitelné právo, i když by si počínali naléhavým či panovačným způsobem, ledaže by dítě vystavili nebezpečným praktikám nebo tělesné či duševní újmě. Soud nevidí důvod, proč by situace odloučeného či rozvedeného rodiče, kterému dítě nebylo svěřeno do péče, měla být jako taková odlišná (Vojnity proti Maďarsku, č. 29617/07, rozsudek ze dne 12. ledna 2013, § 37).

Kazuistika
  • náboženství v kontextu rodinného života: Palau-Martinez proti Francii, č. 64927/01, rozsudek ze dne 16. prosince 2003 (svěření dětí do péče jednomu z rodičů s odůvodněním, že druhý rodič patří ke Svědkům Jehovovým); Vojnity proti Maďarsku, cit. výše (otci zakázán styk s dítětem, protože se snažil obracet dítě na svoji víru); T. C. proti Itálii, č. 54032/18, rozsudek ze dne 19. května 2022 (rozkol mezi rodiči ohledně náboženské výchovy dítěte); Abdi Ibrahim proti Norsku, č. 15379/16, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2021 (svolení k osvojení dítěte matky muslimského vyznání pěstouny křesťanského vyznání); Loste proti Francii, č. 59227/12, rozsudek ze dne 3. listopadu 2022 (umístění dítěte pocházejícího z muslimské rodiny do náhradní péče v rodině Svědků Jehovových); blíže k rodině viz kapitolu 3.7.
  • náboženství v kontextu vzdělávání: Lautsi a ostatní proti Itálii, cit. výše (kříže na zdech ve státních školách); Osmanoğlu a Kocabaş proti Švýcarsku, č. 29086/12, rozsudek ze dne 10. ledna 2017 (pokutování rodičů muslimského vyznání za to, že z náboženských důvodů odmítali umožnit svým dcerám účastnit se povinných a smíšených školních kurzů plavání); Perovy proti Rusku, č. 47429/09, rozsudek ze dne 20. října 2020 (povinnost žáka účastnit se náboženského obřadu ve veřejné škole); Dogru proti Francii, č. 27058/05, rozhodnutí ze dne 4. března 2008 (povinnost sejmout šátek v hodině tělesné výchovy); Leyla Şahin proti Turecku, cit. výše (vyloučení ze studia na vysoké škole kvůli nošení šátku); blíže viz kapitolu 3.17.

Policie

Použití síly policií

Nějčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 2 Úmluvy

„(1) Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života (…)
(2) Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:
a) obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;
b) provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené;
c) zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.“

  • článek 3 Úmluvy

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení […].“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Použitelná ustanovení Úmluvy] Použití síly ze strany donucovacích orgánů může v závislosti na jejím druhu a intenzitě představovat zásah do práv chráněných články 2, 3 a 8 Úmluvy. Klíčová dělící linie spočívá v tom, zda měla použitá síla potenciálně smrtící účinky, či nikoli.

[Použití potenciálně smrtící síly] Vzhledem k významu práva na život ESLP podrobuje každý možný zásah do článku 2 Úmluvy co nejdůkladnějšímu šetření; bere přitom v úvahu nejen jednání zástupců státu, ale rovněž související okolnosti. Konkrétně posuzuje čtyři aspekty, přičemž každý z nich může vést k závěru o porušení článku 2 Úmluvy. Přezkum ESLP zahrnuje: a) právní úpravu opravňující k použití potenciálně smrtící síly, b) plánování a vedení operací, c) zda použití síly sledovalo některý z legitimních cílů dle čl. 2 odst. 2 Úmluvy a d) zda bylo použití síly za daných okolností „zcela nezbytné“. Pod článek 2 Úmluvy přitom spadají všechna použití síly, při kterých došlo, byť neúmyslně, ke zbavení nebo k vážnému ohrožení života (Makaratzis proti Řecku, č. 50385/99, rozsudek velkého senátu ze dne 20. prosince 2004, § 57–59; McCann a ostatní proti Spojenému království, č. 18984/91, rozsudek velkého senátu ze dne 27. září 1995, § 146–150, § 194).

[Regulace použití střelných a jiných potenciálně smrtících zbraní] Právní úprava umožňující použití síly, která svým druhem a intenzitou může ohrozit lidské životy, musí být formulována jasně a dostatečně podrobně (srov. Tekin a Arslan proti Belgii, č. 37795/13, rozsudek ze dne 5. září 2017, § 92). Uvedené platí jak ve vztahu k předem plánované operaci, tak i pro spontánní zákroky (například pronásledování osoby považované za nebezpečnou). Je třeba vymezit a poskytovat adekvátní a účinné záruky jak proti svévolnému použití síly, tak proti nehodám, kterých se lze vyvarovat (Trévalec proti Belgii, č. 30812/07, rozsudek ze dne 14. června 2011, § 73). Právní a správní rámec proto musí definovat omezené okolnosti, za nichž se mohou policisté uchýlit k použití potenciálně smrtící síly, a to ve světle relevantních mezinárodních standardů. Použití střelných zbraní musí být jasně omezeno, přičemž jejich použití proti osobám musí vždy, když je to možné, předcházet varovné výstřely (Guiliani a Gaggio proti Itálii, č. 23458/02, rozsudek velkého senátu ze dne 24. března 2011, § 176–178, § 209).

Státy musí také zajistit, aby právní rámec účinně fungoval i v praxi. Příslušníci donucovacích orgánů, zejména policisté, proto musí být školeni k tomu, aby zvládli posoudit, kdy je nezbytně nutné uchýlit se k použití střelných zbraní, a to nejen na základě znění příslušných předpisů, ale i s ohledem na význam lidského života jako základní hodnoty (Nachova a ostatní proti Bulharsku, č. 43577/98, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2005, § 97). Stejně tak musí dbát na to, kdo se může stát policistou s oprávněním použít střelnou zbraň (Sašo Gorgiev proti Severní Makedonii, č. 49382/06, rozsudek ze dne 19. dubna 2012, § 51).

Z článků 2 a 3 Úmluvy vyplývá i pozitivní závazek státu proškolit členy represivních složek, zejména policisty, takovým způsobem, aby nedocházelo k jednáním, která jsou v rozporu s Úmluvou (Tiziana Pennino proti Itálii, č. 21759/15, rozsudek ze dne 12. října 2017, § 45). Policisté by měli být připraveni a speciálně školeni i na specifika zásahu proti zranitelným osobám jako jsou například osoby s duševním onemocněním (Boukrourou a ostatní proti Francii, č. 30059/15, rozsudek ze dne 16. listopadu 2017, § 87).

[Plánování a vedení operací] Právní předpisy musí dále upravovat proces plánování zásahu a dohledu nad jeho průběhem a obsahovat pravidla pro vedení neplánovaných zásahů (Soare a ostatní proti Rumunsku, č. 24329/02, rozsudek ze dne 22. února 2011, § 126–135). Policejní operace musejí být naplánovány a vedeny tak, aby bylo v nejvyšší možné míře minimalizováno použití potenciálně smrtící síly a ztráty na životech. Za tímto účelem musejí být přijata všechna uskutečnitelná (rozumná) preventivní opatření. Musí být též zajištěna potřebná následná lékařská pomoc zásahem dotčeným osobám (Finogenov a ostatní proti Rusku, č. 18299/03 a 27311/03, rozsudek ze dne 20. prosince 2011, § 206–266). Při plánování způsobu, času a místa zásahu musí být zohledněny všechny relevantní okolnosti případu i to, jak se situace odvíjí, tj. i okolnosti předcházející události, která způsobila bezprostřední ohrožení života. To umožní posoudit, zda byla operace vedena s náležitou pečlivostí, a nikoliv nedbale (Haász a Szabó proti Maďarsku, č. 11327/14 a 11613/14, rozsudek ze dne 13. října 2015, § 56). Při bezprostředním ohrožení lidských životů, které vyžaduje neprodlenou reakci, ESLP zohledňuje, že policisté neměli čas na přípravu zákroku, jelikož použití síly bylo spontánní reakcí na nastalou událost (Leonidis proti Řecku, č. 43326/05, rozsudek ze dne 8. ledna 2009, § 62; Andronicou a Constantinou proti Kypru, č. 25052/94, rozsudek ze dne 9. října 1997, § 191–193).

Při plánování a provádění policejní operace sledující zatčení, prohlídku, zajištění věcí, jakož i stíhání trestných činů, je případná přítomnost rodinných příslušníků, zejména dětí, jejichž nízký věk je činí psychicky zranitelnými, taktéž faktorem, který je třeba vzít v úvahu, zda průběh zásahu byl přiměřený sledovanému cíli a respektoval důstojnost osob, kterých se týká (A. proti Rusku, č. 37735/09, rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, § 67; Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 16. října 2013, § 125–137).

[Dovolené cíle pro použití smrtící síly] Článek 2 odstvec 2 zná tři přípustné cíle použití potenciálně smrtící síly. Jsou jimi nutná obrana, provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené a potlačení nepokojů a vzpoury. Nutná obrana zahrnuje jak situace, kdy policisté chrání životy a zdraví vlastní (Giuliani a Gaggio proti Itálii, cit. výše, § 186–191), tak i situace, kdy tak činí na ochranu třetích osob (Andronicou a Constantinou proti Kypru, cit. výše, § 191–193).

[Test absolutní nezbytnosti] Použít sílu, která je potenciálně smrtící, je možné jen v situacích, kdy je to absolutně nezbytné a v intenzitě striktně přiměřené pro realizaci cílů uvedených v čl. 2 odst. 2 písm. a) až c) Úmluvy. Nezbytnost je v tomto kontextu ESLP vykládána přísněji než „nezbytnost v demokratické společnosti“ ve smyslu článků 8 až 11 Úmluvy. Použití takové síly může být odůvodněné, pokud je v danou chvíli z dobrých důvodů založeno na upřímném přesvědčení o nezbytnosti daného postupu za účelem dosažení jednoho z cílů uvedených ve druhém odstavci článku 2 Úmluvy, byť se toto přesvědčení později ukáže jako mylné (Giuliani a Gaggio proti Itálii, cit. výše, § 178). Existenci upřímného a skutečného přesvědčení ESLP bere z pohledu jednající osoby, a to s ohledem na veškeré okolnosti známé dané osobě v rozhodné době. Pokud by toto přesvědčení nebylo subjektivně rozumné, tj. nebylo založeno na subjektivně dobrých důvodech, ESLP zpravidla nepřistoupí na to, že mohlo být upřímně a skutečně pociťováno (Armani da Silva proti Spojenému království, č. 5878/08, rozsudek velkého senátu ze dne 30. března 2016, § 245 a 248). Při zatýkání osob platí, že neohrožuje-li zatýkaný život či zdraví a není-li podezřelý ze spáchání násilného činu, absolutní nezbytnost ve smyslu článku 2 Úmluvy není dána, a proto potenciálně smrtící sílu nelze použít, i když takový postup znamená ztrátu možnosti dotyčného zadržet (Juozaitiené a Bikulčius proti Litvě, č. 70659/01, rozsudek ze dne 24. dubna 2008, § 71–72).

[Použití nesmrtící síly] V ostatních případech, typicky došlo-li použitím síly ze strany policistů a jiných příslušníků donucovacích orgánů k újmě na zdraví, přichází podpůrně v úvahu použití článku 3 Úmluvy, který zakazuje různé formy špatného zacházení. Aby bylo toto ustanovení použitelné, špatné zacházení musí dosáhnout minimálního prahu závažnosti. Posouzení úrovně závažnosti špatného zacházení je relativní a záleží na okolnostech případu, jako je délka zacházení, jeho fyzické a pychické účinky a v některých případech i pohlaví, věk a zdravotní stav oběti (Boukrourou a ostatní proti Francii, cit. výše, § 78). Pokud by dané zacházení nedosahovalo intenzity špantého zacházení, podpůrně by teoreticky mohlo být považováno za zásah do práva dotčené osoby na respektování soukromého života, jehož součástí je i fyzická integrita (viz např. Király a Domotor proti Maďarsku, č. 10851/13, rozsudek ze dne 17. ledna 2017, § 42).

Vymezení jednotlivých kategorií špatného zacházení Úmluva přímo neuvádí, vyplývají až z judikatury ESLP.

[Mučení] Představuje úmyslné jednání, které působí silnou bolest, tělesné či duševní utrpení, veřejným činitelem či s jeho souhlasem s cílem získat informace, doznání, osobu potrestat, zastrašit, donutit, nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu (Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku, č. 48787/99, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2004, § 426–427).

[Nelidské zacházení] Představuje podrobení osoby takovému zacházení, které působí buď přímo ublížení na zdraví, nebo způsobuje intenzivní fyzické a psychické utrpení [Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 89].

[Ponižující zacházení] Jednání, které vyvolává u oběti pocity strachu, úzkosti a méněcennosti, schopné ji ponížit a pokořit a případně překonat její fyzický nebo duševní odpor, je ponižující. Takovým je také jednání, pokud přimělo oběť chovat se proti své vůli nebo svědomí (Jalloh proti Německu, č. 54810/00, rozsudek ze dne 11. července 2006, § 68). Postačuje, aby oběť byla ponížena ve svých očích, i když ostatní to tak nevnímají; nevadí přitom, že k ponížení nedošlo na veřejnosti. Nicméně veřejnost zacházení je faktorem, který zvyšuje jeho závažnost, a je tedy brán v potaz při hodnocení, zda překročilo minimální práh závažnosti pro aplikaci článku 3 Úmluvy (Bouyid proti Belgii, č. 23380/09, rozsudek velkého senátu ze dne 28. září 2015, § 87).

Platí nicméně zásada, že je-li osoba konfrontována s donucovacími orgány, potom jakékoli použití fyzické síly, které nebylo striktně nezbytné vzhledem k jejímu vlastnímu chování, snižuje lidskou důstojnost, a proto je v zásadě porušením práva zakotveného v článku 3 Úmluvy (Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 88). Dané ustanovení tedy nevylučuje donucení s pomocí „hrubé“ síly za předpokladu, že je to vzhledem k okolnostem nezbytné a druh a stupeň použité síly jsou přiměřené (Şakir Kaçmaz proti Turecku, č. 8077/08, rozsudek ze dne 10. listopadu 2015, § 80). Určitá forma donucení může být nezbytná především, pokud je osoba agresivní, klade-li fyzický odpor, resp. pokud existuje reálné nebezpečí, že se uchýlí k násilí (Sarigiannis proti Itálii, č. 14569/05, rozsudek ze dne 5. dubna 2011, § 61). ESLP rovněž zohledňuje kontext, kupříkladu napjatost atmosféry a emocionální tlak, pod kterým policisté a další osoby oprávněné k použití síly jednají, například je-li ohrožena bezpečnost jiných osob, případně i jejich vlastní (Cestaro proti Itálii, č. 6884/11, rozsudek ze dne 7. dubna 2015, § 186).

Pokud se jednotlivec ocitl v rukou policie a v okamžiku zajištění se nacházel v plném zdraví, je na státních orgánech, aby vyvrátily domněnku o tom, že ke zraněním, která dotyčný prokazatelně utrpěl, nedošlo v souvislosti s příslušným zajištěním. Zvláštní význam ESLP přikládá druhu utrpěných zranění a okolnostem, za nichž byla síla použita (Rustam Khodzhayev proti Rusku, č. 21049/06, 12. listopadu 2015, § 56; Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 83). Uvedená povinnost platí tím spíše, pokud osoba během zadržení zemře (Salman proti Turecku, č. 21986/93, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2000, § 99).

[Donucovací a omezovací prostředky] I při použití donucovacích prostředků ESLP obecně hodnotí, zda se tak stalo v souladu se zákonem, zda bylo uplatněno v souvislosti se zadržením/zatčením osoby, zda za okolností věci použití nezahrnuje uplatnění síly nebo veřejného ponížení nad rámec toho, co může být rozumně považováno za nezbytné. V případech fyzického odporu či rizika útěku anebo násilného jednání ze strany kontrolovaných osob může být určitá forma donucení nezbytná, přičemž ESLP za takové případy označil např. i tzv. „pasivní odpor“, či odmítnutí podrobit se prohlídce (Svinarenko a Slyadnev proti Rusku, č. 32541/08 a 43441/08, rozsudek velkého senátu ze dne 17. července 2014, § 117; Dembele proti Švýcarsku, č. 74010/11, rozsudek ze dne 24. září 2013, § 41–42). Nesmí se tedy jednat o odplatu za neuposlechnutí policisty. Na zřeteli je třeba mít okolnosti jako jsou například zadržení mladistvého, početní převaha policistů, zda je osoba ozbrojena apod. (Yusiv proti Litvě, č. 55894/13, rozsudek ze dne 4. října 2016, § 61). Stejně tak musí být zohledněna zvláštní zranitelnost duševně nemocných osob při posuzování, zda jednání s osobou je slučitelné s článkem 3 Úmluvy (Pranjić-M-Lukić proti Bosně a Hercegovině, č. 4938/16, rozsudek ze dne 2. června 2020, § 74).

Podmínky použití donucovacích prostředků musí být v právních předpisech podrobně a přesně definovány, zejména co do důvodů, délky, způsobu a průběhu jejich použití. Musí být též stanovena povinnost zvážit použití méně závažných opatření (Julin proti Estonsku, č. 16563/08 a další, rozsudek ze dne 29. května 2012, § 125–127; Lindström a Mässeli proti Finsku, č. 24630/10, rozsudek ze dne 14. ledna 2014, § 62–66).

[Poutání] Nasazení pout obvykle není z hlediska článku 3 Úmluvy problematické, pokud je realizováno v souvislosti se zákonným zatčením nebo zadržením a není provázeno nepřiměřeným použitím fyzické síly nebo vystavením dotyčné osoby veřejnosti způsobem, který nelze za daných okolností důvodně považovat za nezbytný a přiměřený. Jako každé použití omezovacích prostředků musí i užití pout být za daných okolností nezbytné. Musí tedy existovat důvod pro domněnku, že se dotyčná osoba bude zatčení bránit nebo bude chtít uprchnout, způsobit zranění či škodu nebo zničit důkazy (Raninen proti Finsku, č. 20972/92, rozsudek ze dne 16. prosince 1997, § 56–59; Gorodnitchev proti Rusku, č. 52058/99, rozsudek ze dne 24. května 2007, § 100–109; Kuzmenko proti Rusku, č. 1854/04, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 45–46). V bezpečném prostředí, jakým jsou například policejní cely, je použití pout či jiných omezovacích prostředků přípustné jen za výjimečných okolností (Kummer proti České republice, č. 32133/11, rozsudek ze dne 25. července 2013, § 66–73: poutání v policejní cele; Julin proti Estonsku, cit. výše, § 124–218: kurtování).

[Slzotvorné prostředky] Použití slzotvorného spreje v uzavřených prostorách k překonání odporu osoby je z důvodu velkých zdravotních rizik v zásadě nepřípustné. Pokud je nutné jej použít v otevřených prostorách, měly by být zavedeny jasně definované záruky pro jeho použití, zejména by nikdy neměl být použit proti osobě, která už je pod kontrolou. Zohledněny by měly být potencionální negativní účinky spreje, případně existence alternativních prostředků kontroly, které mají policisté k dispozici (Tali proti Estonsku, č. 66393/10, rozsudek ze dne 13. února 2014, § 78; İzci proti Turecku, č. 42606/05, rozsudek ze dne 23. července 2013, § 40–41; Oya Ataman proti Turecku, č. 74552/01, rozsudek ze dne 5. prosince 2006, § 25).

[Znehybňující techniky] Používání určitých znehybňujících technik policisty může být nebezpečné až životu ohrožující, především pokud při nich dochází k tlaku na hrudník člověka. Důvodem je nebezpečí poziční asfyxie. Uvedené platí tím spíše, jsou-li uplatněny vůči starší osobě, je-li osoba opilá, potažmo má-li osoba ruce spoutány za zády. ESLP však bude použitou techniku znehybnění zpravidla zkoumat nikoli z hlediska přiměřenosti použité síly, ale z hlediska splnění pozitivního závazku ochránit život člověka, vůči němuž směřuje zásah (zejména není-li možné spolehlivě určit, že mezi touto technikou a úmrtím existovala přímá příčinná souvislost). Pokud je vůči osobě použita znehybňující technika či jiné omezovací prostředky a tato osoba se v důsledku nich dostane do stavu slabosti, povinnost obezřetnosti, kterou mají orgány státu vůči osobám zbaveným osobní svobody, se zesiluje (Semache proti Francii, č. 36083/16, rozsudek ze dne 21. června 2018).

[Elektrické paralyzéry a tasery] Použití elektrošokového zařízení, zejména v kontaktním režimu, způsobuje intenzivní bolest a dočasnou paralýzu a může být považováno za závažnou formou špatného zacházení, která vyvolává silnou bolest a utrpení. Nezbytnost použití takové zařízení při zadržení proto musí být důkladně objasněna. Vnitrostátní právo musí rovněž obsahovat pokyny pro používání elektrošokových zařízeních. Absence příslušné úpravy však sama o sobě nezbavuje policejní orgány povinnosti řídit se pravidlem vyplývajícím z článku 3 Úmluvy o přísné nezbytnosti a přiměřenosti použití síly a případnému využití jiných kontrolních technik, zejména jsou-li policisté v těsné blízkosti/dotykové vzdálenosti od osoby (Kancial proti Polsku, č. 37023/13, rozsudek ze dne 23. května 2019, § 78; Anzhelo Georgiev a ostatní proti Bulharsku, č. 51284/09, rozsudek ze dne 30. září 2014, § 75–77). Elektrošokové zařízení opět nelze použít pouze za účelem zajištění splnění příkazu policisty, pokud použití nebylo nezbytně nutné kvůli vlastnímu chování osoby (Sokolovas proti Litvě, č. 10049/20, rozsudek ze dne 28. června 2022, § 21).

Kazuistika
  • Nezbytnost a přiměřenost použití potenciálně smrtící síly: Bouras proti Francii, č. 31754/18, rozsudek ze dne 19. května 2022 (zastřelení eskortované osoby, která náhle zaútočila a sápala se po policejní zbrani); Mendy proti Francii, č. 71428/12, rozhodnutí ze dne 4, září 2018 (zastřelení duševně nemocné osoby nereagující na varovné výstřely); Toubache proti Francii, č. 19510/15, rozsudek ze dne 7. června 2018 (střelba na ujíždějící vůz s pachateli krádeže); Wasilewska a Kalucka proti Polsku, č. 28975/04 a 33406/04, rozsudek ze dne 23. února 2010 (zatýkání osob údajně náležejících k ozbrojenému gangu); Juozaitiené a Bikulčius proti Litvě, cit. výše (pronásledování auta řízeného opilou osobou); Nachova a ostatní proti Bulharsku, cit. výše (zatýkání neozbrojených osob podezřelých z nenásilné trestné činnosti); McCann a ostatní proti Spojenému království, cit. výše (zatýkání osob podezřelých z terorismu)
  • Nezbytnost a přiměřenost použití nesmrtící síly: Geylani a ostatní proti Turecku, č. 10443/12, rozsudek ze dne 12. září 2023 (použití vodního děla k rozehnání davu); Sokolovas proti Litvě, cit. výše (použití taseru proti osobě na policejní stanici); Pranjić-M-Lukić proti Bosně a Hercegovině, cit. výše (spoutání duševně nemocné osoby); Navalnyy a Gunko proti Rusku, č. 75186/12, rozsudek ze dne 10. listopadu 2020 (kroucení ruky osoby během zadržení přes absenci viditelného odporu, nikoli nezbytné použití síly policistou); A. P. proti Slovensku, č. 10465/17, rozsudek ze dne 28. ledna 2020 (facka nezletilému při zadržení, porušení); Znakovas proti Litvě, č. 32715/17, rozsudek ze dne 19. listopadu 2019 (použití taseru proti osobě v policejním vozidle); Kancial proti Polsku, cit. výše (použití taseru proti osobě před a po jejím spoutání); Semache proti Francii, č. 36083/16, rozsudek ze dne 21. června 2018 (technika znehybnění opilé zadržené osoby v policejním vozidle); Adam proti Slovensku, č. 68066/12, rozsudek ze dne 26. července 2016 (neprokázaná facka na policejní stanici, neporušení); Gedrimas proti Litvě, č. 21048/12, rozsudek ze dne 12. července 2016 (zatýkání osoby podezřelé z loupeže); Cazan proti Rumunsku, č. 30050/12, rozsudek ze dne 5. dubna 2016 (zranění advokáta během policejního výslechu); Bouyid proti Belgii, cit. výše (facka na policejní stanici, ponižující zacházení, porušení); Grămăda proti Rumunsku, č. 14974/09, rozsudek ze dne 11. února 2014 (zatýkání osoby bránící se provedení silniční kontroly); Dembele proti Švýcarsku, cit výše (kontrola totožnosti, pasivní odpor, použití obušku); Kuzmenko proti Rusku, č. 18541/04, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 41 (zásah proti neozbrojené agresivní osobě); Saoud proti Francii, č. 9375/02, rozsudek ze dne 9. října 2009 (znehybňující technika v poloze v leže na břiše); Ivan Vasilev proti Bulharsku, č. 48130/99, rozsudek ze dne 12. dubna 2007, § 63 (zatýkání nezletilého)
  • Plánování a vedení policejních zásahů: Yukhymovich proti Ukrajině, cit. výše (zatýkání, absence plánování a vedení zákroku za účelem minimalizace použití smrtící síly); Kukhalashvili a ostatní proti Gruzii, č. 8938/07, rozsudek ze dne 2. dubna 2020 (potlačení vzpoury ve věznici, nejasná posloupnost vedení operace); Haász a Szabó proti Maďarsku, č. 11327/14 a 11613/14, rozsudek ze dne 13. října 2015 (prověření telefonicky nahlášeného podezřelého auta v nočních hodinách); Shchiborshch a Kuzmina proti Rusku, č. 5269/08, rozsudek ze dne 16. ledna 2014 (zatýkání nevyzpytatelně jednajícího duševně nemocného); Dimov a ostatní proti Bulharsku, č. 30086/05, rozsudek ze dne 6. listopadu 2012 (průběh zatýkání ozbrojené osoby skrývající se ve svém domě a kladoucí odpor); Gorovenky a Bugara proti Ukrajině, č. 36146/05, rozsudek ze dne 12. ledna 2012 (školení a zajištění náležité profesionální úrovně policistů); Finogenov a ostatní proti Rusku, č. 18299/03 a 27311/03, rozsudek ze dne 20. prosince 2011 (osvobození velkého počtu rukojmí zadržených teroristy); Soare a ostatní proti Rumunsku, č. 24329/02, rozsudek ze dne 22. února 2011 (pravidla vedení nepředvídaného zásahu); Guiliani a Gaggio proti Itálii, č. 23458/02, rozsudek velkého senátu ze dne 24. března 2011 (plánování a vedení zásahu při potenciálně násilné demonstraci); Ergi proti Turecku, č. 23818/94, rozsudek ze dne 28. července 1998 (zneškodnění ozbrojené skupiny na veřejném prostranství)

Ochrana osob a omezení svobody

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 2 Úmluvy

„(1) Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života (…).“

  • článek 3 Úmluvy

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení (…).“

  • článek 5 Úmluvy

„(1) Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
[…]
b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
[…]“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • články 8 a 13 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Povinnost chránit] Článek 2 odst. 1 a článek 3 Úmluvy státům ukládá nejen povinnost zabránit úmyslnému nebo protiprávnímu zbavení života či špatnému zacházení, ale rovněž pozitivní povinnost přijmout vhodná operativní opatření jednak k ochraně životů osob, jednak aby osoby nebyly mučeny či podrobeny nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, pokud podléhají jejich pravomoci. Pokud státní orgány vědí nebo mají vědět, že je určitá osoba skutečně a bezprostředně ohrožena na životě nebo špatným zacházením v důsledku trestného jednání jiné osoby, musí učinit vše, co lze od nich rozumně očekávat, aby nebezpečí odvrátily a uskutečnění hrozby zabránily. To může za jistých jasně definovaných okolností zahrnovat i pozitivní povinnost státních orgánů přijmout preventivní opatření k ochraně osoby před jednáním jiné osoby nebo dokonce sebepoškozením (Osman proti Spojenému království, č. 23452/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. října 1998, § 115–116; Đorđević proti Chorvatsku, č. 41526/10, rozsudek ze dne 24. července 2012, § 138). Za určitých okolností se povinnost chránit osobu týká i práva na respektování soukromého života ve smyslu 8 Úmluvy, a to typicky u nejzávažnějších zásahů do fyzické a psychické integrity (Sandra Janković proti Chorvatsku, č. 38478/05, rozsudek ze dne 5. března 2009, § 44–57; K.U. proti Finsku, č. 2872/02, rozsudek ze dne 2. prosince 2008, § 42–43: znásilnění).

Uvedená povinnost však nemůže na vnitrostátní orgány klást nemožné nebo nepřiměřené břemeno s ohledem na obtíže spojené s dohlížením na veřejný pořádek v moderní společnosti, nepředvídatelnost lidského chování a operativní volby, které je třeba učinit ohledně priorit a zdrojů. Ne každé tvrzení stran ohrožení osoby tak zakládá požadavek přijmout preventivní opatření, která by ho vyloučila. Nicméně i v situaci, kdy není prokázáno, že státní orgány věděly, nebo měly vědět o skutečném nebo bezprostředním riziku, existují určitá základní preventivní opatření, která by policisté měli přijmout ve všech případech za účelem minimalizace jakéhokoli potenciálního rizika, a tím ochránili život a zdraví osoby (P. H. proti Slovensku, č. 37574/19, rozsudek ze dne 8. září 2022, § 111; Fanziyeva proti Rusku, č. 41675/08, rozsudek ze dne 18. června 2015, § 47–48; Đorđević proti Chorvatsku, cit. výše, § 139).

Za určitých okolností je stát povinen proti riziku skutečného a bezprostředního nebezpečí života z důvodu hrozícího trestného činu chránit rovněž osoby ve společnosti, které nemohou být předem identifikovány. Je tomu tak při aktivitách zahrnujících vysokou míru rizika pro právo na život jako např. při nakládání se zbraněmi (Kotilainen a ostatní proti Finsku, č. 62439/12, rozsudek ze dne 17. září 2020, § 85). Pokud vnitrostátní orgány vědí o existenci rizika, které může některá osoba pro jiné představovat, jsou povinny spolupracovat mezi sebou za účelem jeho odvrácení. Policie by například, je-li to namístě, měla kontaktovat ošetřujícího lékaře této osoby (Milićević proti Černé Hoře, č. 27821/16, rozsudek ze dne 6. listopadu 2018).

Děti a ostatní zranitelné osoby (například oběti domácího/sexuálního násilí, duševně nemocné osoby apod.), mají právo na ochranu státu ve formě účinné prevence tak, aby byly chráněny před tak závažnými formami, jako je zásah do nedotknutelnosti lidské osobnosti, včetně přijetí trestněprávního rámce trestajícího domácí násilí či nedobrovolný sexuální akt, včetně případů, kdy oběť nekladla žádný fyzický odpor (N. Ç. proti Turecku, č. 40591/11, rozsudek ze dne 9. února 2021, § 94; Bălşan proti Rumunsku, č. 49645/09, rozsudek ze dne 23. května 2017, § 57; M. G. proti Rumunsku, č. 61495/11, rozsudek ze dne 15. března 2016, § 55–59; Opuz proti Turecku, č. 33401/02, rozsudek velkého senátu ze dne 9. června 2009, § 159).

Policejní orgány musí přijmout také náležitá opatření k ochraně života a zdraví zadržených osob, aniž by nutně musely být tyto osoby skutečně a bezprostředně ohroženy (Eremiášová a Pechová proti České republice, č. 23944/04, rozsudek ze dne 16. února 2012, § 107–118). Jde-li o zadržení osoby se zdravotním postižením, jsou policejní orgány povinny přijmout přiměřená opatření a úpravy průběhu zadržení (Z. H. proti Maďarsku, č. 28973/11, rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, § 30–33). Rovněž musí prokázat, že zajistily zadrženým osobám přístup k toaletě, pití a stravě (D.H. a ostatní proti Severní Makedonii, č. 44033/17, rozsudek ze dne 18. července 2023, § 37).

[Omezení svobody] Jakékoli zbavení osobní svobody musí být opřeno o některý z důvodů dle prvního odstavce článku 5. Zbavení svobody musí být v prvé řadě zákonné, tj. provedeno v souladu s hmotněprávními a procesními ustanovení vnitrostátního právního řádu. Vnitrostátní právo má jasně definovat podmínky zbavení svobody, a být předvídatelné. Nadto čl. 5 odst. 1 Úmluvy vyžaduje, aby zbavení svobody nebylo svévolné (včetně známek zlé víry nebo klamu nebo kde vnitrostátní orgány jednaly při uplatňování relevantních ustanovení právního řádu nedbale). Jde-li o důvody přípustného zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. b) až e) Úmluvy, musí jít navíc o opatření, které je vzhledem k okolnostem nezbytné. Zbavení svobody lze ospravedlnit pouze tehdy, pokud byla zvažována jiná, méně omezující opatření, která by za daných okolností nebyla dostatečná k dosažení cíle, jenž je tímto opatřením sledován. Požadavek nezbytnosti vyžaduje, aby byly vnitrostátní orgány schopny předložit relevantní a dostatečné důvody, proč je pokračující zbavení osobní svobody opodstatněné (S., V. a A. proti Dánsku, č. 35553/12 a další, rozsudek ze dne 22. října 2018, § 73–78). Více o zbavení svobody pojednává kapitola 3.13.4.14.

Kazuistika

A. Povinnost chránit

  • domácí násilí: Tunikova a ostatní proti Rusku, č. 55974/16 a další, rozsudek ze dne 14. prosince 2021; Buturugă proti Rumunsku, č. 56867/15, rozsudek ze dne 11. února 2020; Volodina proti Rusku, č. 41261/17, rozsudek ze dne 9. července 2019; Talpis proti Itálii, č. 41237/14, rozsudek ze dne 2. března 2017; T. M. a C. M. proti Moldavsku, č. 26608/11, rozsudek ze dne 28. ledna 2014; Eremia a ostatní proti Moldavsku, č. 3564/11, rozsudek ze dne 28. května 2013; Opuz proti Turecku, cit. výše; Branko Tomašic a ostatní proti Chorvatsku, č. 46598/06, rozsudek ze dne 15. ledna 2009; Kontrová proti Slovensku, č. 7510/04, rozsudek ze dne 31. května 2007
  • jiné případy: Women’s Initiatives Supporting Group a ostatní proti Gruzii, č. 73204/13 a 74959/13, rozsudek ze dne 16. prosince 2021 (ochrana účastníků demonstrace před účastníky protidemonstrace); Smiljanić proti Chorvatsku, rozsudek ze dne 25. března 2021 (ochrana před bezohledným řidičem); Kotilainen a ostatní proti Finsku, č. 62439/12, rozsudek ze dne 17. září 2020 (povinnost zvláštní obezřetnosti ve vztahu k aktivitám s vysokou mírou rizika, konkrétně nakládání se střelnými zbraněmi); Tërshana proti Albánii, č. 48756/14, rozsudek ze dne 4. srpna 2020 (útok neznámého pachatele kyselinou); I. C. proti Rumunsku, č. 36934/08, rozsudek ze dne 24. května 2016, § 52 (znásilnění nezletilé); Olewnik-Cieplińska a Olewnik proti Polsku, č. 20147/15, rozsudek ze dne 5. září 2019 (únos a vyjednávání); Bljakaj a ostatní proti Chorvatsku, č. 74448/12, rozsudek ze dne 18. září 2014 (ochrana před útoky duševně narušené osoby); Đorđević proti Chorvatsku, č. 41526/10, rozsudek ze dne 24. července 2012 (zdravotně postižený); Đurđević proti Chorvatsku, č. 52442/09, rozsudek ze dne 19. července 2011 (oběť školní šikany); Van Colle proti Spojenému království, č. 7678/09, rozsudek ze dne 13. listopadu 2012 (ochrana svědka vyřazeného z programu na ochranu svědků)

B. Ochrana osob zbavených svobody

  • riziko sebepoškození: P. H. proti Slovensku, cit. výše (vyskočení z okna na policejní stanici); Fanziyeva proti Rusku, cit. výše (vyskočení z okna na policejní stanici); Marro a ostatní proti Itálii, č. 29100/07, rozhodnutí ze dne 8. dubna 2015 (ochrana narkomana před sebepoškozením); Robineau a ostatní proti Francii, č. 58497/11, rozhodnutí ze dne 3. září 2013; Keller proti Rusku, č. 26824/04, rozsudek ze dne 17. října 2013; Tautkus proti Litvě, č. 29474/09, rozsudek ze dne 27. listopadu 2012; Eremiášová a Pechová proti České republice, č. 23944/04, rozsudek ze dne 16. února 2012 (vyskočení z okna na policejní stanici); Mižigárová proti Slovensku, č. 74832/01, rozsudek ze dne 14. prosince 2010; Keenan proti Spojenému království, č. 27229/95, rozsudek ze dne 3. dubna 2001
  • zadržení zdravotně postižených: M. S. proti Spojenému království, č. 24527/08, rozsudek ze dne 3. května 2012 (duševně nemocný); Price proti Spojenému království, č. 33394/96, rozsudek ze dne 10. července 2001 (osoba na vozíku)

C. Oprávnění policie

  • pravomoci policie: S., V. a A. proti Dánsku, cit. výše (krátké preventivní zadržení fotbalových výtržníků na dobu zápasu); Eiseman-Renyard a ostatní proti Spojenému království, č. 57884/17, rozsudek ze dne 5. března 2019 (preventivní zadržení podezřele působících osob během královské svatby); Ostendorf proti Německu, č. 15598/08, rozsudek ze dne 7. března 2013, § 63–105 (zadržení vedoucího skupiny fotbalových hooligans organizujícího rvačku); Schwabe a M. G. proti Německu, č. 8080/08 a 8577/08, rozsudek ze dne 1. prosince 2011, § 69–86 (zadržení osob zamýšlejících se zúčastnit potenciálně násilné demonstrace); Krejčíř proti České republice, č. 39298/04 a 8723/05, rozsudek ze dne 26. března 2009 (omezení svobody)

Kontrola totožnosti a prohlídky osob

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 3 Úmluvy

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení (…).“

  • článek 8 Úmluvy

„(1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života (...).
(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 14 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Kontrola osob] Podrobení osoby kontrole totožnosti a osobní prohlídce, včetně prohlídky jejích věcí, může být opatřením zasahujícím do práva na respektování soukromého života (Vig proti Maďarsku, č. 59648/13, rozsudek ze dne 14. ledna 2021, § 49). Oprávnění policisty zastavit osobu na veřejném prostranství a prohledat ji musí být proto v zákoně jasně a předvídatelně definováno, zejména musí být podmíněno požadavkem nezbytnosti a přiměřenosti a existencí rozumného podezření z protiprávního jednání. V opačném případě se jedná o nezákonný zásah do práva na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Nadto veřejnost takového opatření může v určitých případech znásobit závažnost zásahu z důvodu ponížení a rozpaků u dotčené osoby (Gillan a Quinton proti Spojenému království, č. 4158/05, rozsudek ze dne 12. ledna 2010, § 63, § 76–87). Vnitrostátní úprava musí rovněž poskytovat možnost bránit se proti svévolnému uplatňování takového opatření (Vig proti Maďarsku, cit. výše, § 62).

[Rasová profilace] Ve vztahu k možné diskriminaci dle článku 14 Úmluvy kvůli profilaci osob ESLP vychází z toho, že ne každá kontrola totožnosti osoby náležející k etnické skupině dosahuje nezbytného prahu závažnosti, aby spadala do rámce článku 8 Úmluvy. Uvedený článek bude použitelný, jestliže osoba „prokazatelně“ tvrdí, že se mohla stát terčem zájmu policistů z důvodu zvláštních fyzických nebo etnických charakteristik. Například pokud ona (nebo osoby se stejnými vlastnostmi) byla jedinou osobou, která byla podrobena kontrole, a pokud nebyly zřejmé žádné jiné důvody pro kontrolu nebo pokud jakékoli vysvětlení úředních osob provádějících kontrolu odhalilo konkrétní fyzické nebo etnické motivy pro kontrolu (Basu proti Německu, č. 215/19, rozsudek ze dne 18. října 2022, § 25). Vnitrostátní orgány mají povinnost přijmout veškerá přiměřená opatření, aby prostřednictvím nezávislého orgánu ověřily, zda při kontrole totožnosti hrál či nehrál roli diskriminační postoj, a provedly v tomto ohledu účinné šetření (tamtéž, § 25 a § 35). Více o diskriminaci pojednává kapitola 3.3.

[Potírání terorismu] V rámci boje proti terorismu pravomoc policie zastavit, prohledat a vyslýchat osobu bezprostředně po jejím vstupu na území státu při absenci rozumného podezření, že osoba má co do činění s terorismem, sama o sobě ještě v rozporu s článkem 8 Úmluvy není. Nicméně ve spojení s tím, že osoba mohla být zadržena až na 9 hodin, byla povinna vypovídat, a to i bez přítomnosti advokáta a její výpověď později mohla být použita v trestním řízení proti ní, přičemž soudní kontrola rozhodnutí policisty přistoupit k prohlídce a výslechu je z povahy věci, kdy policista nemusí dokládat jakékoli podezření, neúčinná, zákon neposkytoval dostatečné záruky proti zneužití (Beghal proti Spojenému království, č. 4755/16, rozsudek ze dne 28. února 2019).

[Důkladné osobní prohlídky] Viz kapitolu 3.14.2.

Kazuistika

Oprávnění policie

  • pravomoci policie: Muhammad proti Španělsku, č. 34085/17, rozsudek ze dne 18. října 2022 (rasová profilace při kontrole osoby); Beghal proti Spojenému království, cit. výše (pravomoc zastavit, prohledat a vyslýchat osobu kvůli podezření z terorismu); Gillan a Quinton proti Spojenému království, cit. výše (formální časové a prostorové omezení režimu osobních prohlídek); François proti Francii, č. 26690/11, rozsudek ze dne 23. dubna 2015 (zadržení a osobní prohlídka advokáta s vysvléknutím); Staszewska proti Polsku, č. 10049/04, rozsudek ze dne 3. listopadu 2009, § 58 (způsob provedení důkladné osobní prohlídky); Novotka proti Slovensku, č. 47244/99, rozhodnutí ze dne 4. listopadu 2003 (zadržení pro neuposlechnutí výzvy policisty k prokázání totožnosti)

Potlačování demonstrací

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 11 Úmluvy

„(1) Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování (…).
(2) Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (…).

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • články 5 a 10 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Shromáždění a jejich potlačování] Ochrana poskytovaná článkem 11 Úmluvy se vztahuje jen na pokojná shromáždění; ESLP bere v úvahu: a) zda organizátoři zamýšleli uspořádat pokojné shromáždění, anebo měli násilnické úmysly, b) zda stěžovatel v rámci shromáždění projevil násilné úmysly a c) zda stěžovatel někomu způsobil újmu na zdraví (Shmorgunov a ostatní proti Ukrajině, č. 15367/14 a další, rozsudek ze dne 21. ledna 2021, § 491). Shromáždění však nepřestává být pokojné jen kvůli drobným incidentům (Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku, č. 28221/95 a 29225/95, rozsudek ze dne 2. října 2001, § 77). Policejní orgány jsou povinny při řešení izolovaných incidentů v průběhu demonstrace postupovat tak, aby v maximální možné míře umožnily pokojný průběh shromáždění (Frumkin proti Rusku, č. 74568/12, rozsudek ze dne 5. ledna 2016). Jelikož úkolem policie je zajistit klidný průběh demonstrací a bezpečnost zúčastněných osob, nemůže na shromáždění zaujmout policie zcela pasivní postoj a své povinnosti přenést na soukromé bezpečnostní služby (Chernega a ostatní proti Ukrajině, č. 74768/10, rozsudek ze dne 18. června 2019).

Jsou-li na stejný čas a místo svolána dvě shromáždění, musí státní orgány vynaložit maximální úsilí, aby obě shromáždění proběhla pokojně, jejich účastníci mohli vyjádřit své názory a nedošlo ke vzájemnému střetu (Öllinger proti Rakousku, č. 76900/01, rozsudek ze dne 29. června 2006, § 43–51). Policejní orgány musejí účastníkům pokojného shromáždění poskytnout adekvátní ochranu proti útokům osob zastávajících opačné názory. Jedná se nicméně o povinnost použít náležité prostředky, nikoli povinnost dosáhnout určitého cíle; státní orgány při výběru opatření požívají širokého prostoru pro uvážení (Alekseyev proti Rusku, č. 4916/07 a další, rozsudek ze dne 21. října 2010, § 72–88; Sjednocená makedonská organizace Ilinden a Ivanov proti Bulharsku, č. 44079/98, rozsudek ze dne 20. října 2005, § 115).

Pokojná shromáždění mohou mít řadu forem a podob; týkají se jak soukromých schůzek a setkání na veřejných prostranstvích, tak i statických shromáždění či veřejných průvodů. Z hlediska použití článku 11 Úmluvy není klasifikace dle vnitrostátního práva v tomto ohledu relevantní (Navalnyy proti Rusku, č. 29580/12 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2018, § 98–99). Do jeho rámce spadají i tzv. „sit-ins“ a okupace budov (Cissé proti Francii, č. 51346/99, rozsudek ze dne 9. dubna 2002, § 35–40), případně výstavy, koncerty, veletrhy, semináře a recepce. Umožnit konání shromáždění na cizím soukromém pozemku je nutné jen tehdy, pokud by jinak bylo zabráněno jakémukoli účinnému výkonu svobody projevu (Appleby a ostatní proti Spojenému království, č. 44306/98, rozsudek ze dne 6. května 2003, § 41–50). Stejně tak i spontánní, tedy neohlášená, avšak pokojná demonstrace požívá ochrany článku 11 Úmluvy a její účastníci mají právo na ochranu ze strany policejních orgánů, je-li účelem shromáždění okamžitá reakce na aktuální událost a standardní proces ohlášení by způsobil, že by její konání již nebylo aktuální (Éva Molnár proti Maďarsku, č. 10346/05, rozsudek ze dne 7. října 2008, § 35–38). I v případě neohlášených, avšak nikoli spontánních shromáždění musejí policejní orgány, pakliže se účastníci shromáždění nedopouštějí násilí, projevit určitou dávku tolerance a umožnit přiměřený časový prostor pro vyjádření názorů, jinak by byla svoboda shromažďování zaručená článkem 11 Úmluvy zbavena veškeré své podstaty (Samüt Karabulut proti Turecku, č. 16999/04, rozsudek ze dne 27. ledna 2009, § 34–39; Bukta a ostatní proti Maďarsku, č. 25691/04, rozsudek ze dne 17. července 2007, § 34–39).

Samotné vystavení provokativního či mnohoznačného symbolu, který je pro určité osoby dehonestující či urážlivý, avšak není doprovozeno násilím či zastrašováním, za předpokladu, že takové jednání nelze považovat za ztotožnění účastníka shromáždění s pachateli závažných zločinů, jako např. genocidy, zločinů proti lidskosti či válečných zločinů, nemůže odůvodnit zásah proti takovému účastníku (Fáber proti Maďarsku, č. 40721/08, rozsudek ze dne 24. července 2012, § 42–59: vyvěšení tzv. arpádovské vlajky v průběhu demonstrace).

[Uzavřené koridory] ESLP též konstatoval, že tzv. kettling, policejní taktika pro kontrolu davu lidí během nepokojné demonstrace, neznamená zbavení svobody ve smyslu článku 5 Úmluvy, je-li užita za situace, kdy jde o nejúčinnější a nejméně omezující metodu vyřešení nebezpečné a nestabilní situace, a to za účelem odvrácení skutečného nebezpečí vážných zranění či škod, za předpokladu, že policie situaci průběžně a soustavně monitoruje a opatření je uplatňováno jen po nezbytně nutnou dobu. Toto opatření však nelze v žádném případě použít s cílem přímo či nepřímo zabránit vyjádření názorů nebo od jejich vyjádření odradit (Austin a ostatní proti Spojenému království, č. 39692/09 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 15. března 2012, § 52–69).

[Novináři] Konečně, ESLP shledal, že zatčení a postih novináře za neuposlechnutí příkazu k opuštění místa demonstrace, která se zvrhla v násilnosti, adresovaného všem, není v rozporu s článkem 10 Úmluvy (Pentikäinen proti Finsku, č. 11882/10, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015). Více o právu na pokojné shromáždění pojednává kapitola 3.10.

Kazuistika

Potlačení demonstrací

  • Ekrem Can a ostatní proti Turecku, č. 10613/10, rozsudek ze dne 8. března 2022, § 82–85 (protestní akce v soudní budově bez násilného úmyslu); Lutsenko a Verbytskyy proti Ukrajině, č. 12482/14 a další, rozsudek ze dne 21. ledna 2021, § 113–114 (ojedinělé násilné střety mezi některými demonstranty a policií); Hakim Aydin proti Turecku, č. 4048/09, rozsudek ze dne 26. května 2020 (průvod a sit-in protest); Razvozzhayev proti Rusku a krajině a Udaltsov proti Rusku, č. 75734/12 a další, rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, § 284 (úmysl účastníka vyvolat násilí); Obote proti Rusku, č. 58954/09, rozsudek ze dne 19. listopadu 2019 (flash-mob a uložení peněžitého trestu); Annenkov a ostatní proti Rusku, č. 31475/10, rozsudek ze dne 25. července 2017, § 122–129 (neprokázání násilného chování stěžovateli)

Povinnost vést účinné a nezávislé vyšetřování

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 2 Úmluvy

„(1) Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu […]“

  • článek 3 Úmluvy

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení […].“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • články 4, 5, 8 a 14 Úmluvy, článek 1 Protokolu č. 1
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Ke vzniku povinnosti účinného vyšetřování] V případech život ohrožujících zranění či úmrtí ve smyslu článku 2 Úmluvy, za něž je potenciálně odpovědná jiná osoba, a v případech, kdy státní orgány zjistí nebo postižená osoba hájitelným způsobem tvrdí, že se stala obětí špatného zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, mají orgány činné v trestním řízení povinnost provést účinné vyšetřování. Pokud tedy existují dostatečně jasné náznaky, že ke špatnému zacházení mohlo dojít, vyšetřování musí být provedeno i bez výslovné stížnosti či trestního oznámení (Armani da Silva proti Spojenému království, č. 5878/08, rozsudek velkého senátu ze dne 30. března 2016, § 229; B. Ü. proti České republice, č. 9264/15, rozsudek ze dne 6. října 2022, § 89). Uvedená povinnost se netýká pouze špatného zacházení v rovině tělesné, ale též způsobení duševních útrap. Vzniká u kterékoliv z forem špatného zacházení, které jsou reprobovány článkem 3 Úmluvy, ať už jde o mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání (k definici těchto pojmů viz kapitolu 3.5.1.). V zásadě tak postačuje, aby jednání vyvolávalo v oběti pocity strachu, úzkosti či méněcennosti, ponížení před jinými nebo ve vlastních očích, byť i neúmyslně, popř. ji přimělo jednat proti vlastnímu svědomí nebo vůli nebo zasáhlo do její lidské důstojnosti (Aghdgomelashvili a Japaridze proti Gruzii, č. 7224/11, rozsudek ze dne 8. října 2020, § 42). Povinnost provést účinné vyšetřování existuje, kdykoli vznikne jen podezření, že k úmrtí osoby či utrpění život ohrožujícího zranění došlo za podezřelých okolností (Tërshana proti Albánii, č. 48756/14, rozsudek ze dne 4. srpna 2020, § 153; Olewnik-Cieplińska a Olewnik proti Polsku, č. 20147/15, rozsudek ze dne 5. září 2019, § 135, § 137).

Povinnost provést účinné vyšetřování existuje také ve vztahu k čl. 4 odst. 1 Úmluvy (S. M. proti Chorvatsku, č. 60561/14, rozsudek velkého senátu ze dne 25. června 2020, § 308), čl. 5 odst. 1 Úmluvy (svévolné zbavení svobody – Kurt proti Turecku, č. 24276/94, rozsudek ze dne 25. května 1998, § 126), článku 8 Úmluvy [u závažných zásahů do fyzické integrity jako jsou domácí násilí, sexuální násilí či obtěžování – Volodina proti Rusku (č. 2), č. 40419/19, rozsudek ze dne 14. září 2021, § 49 a tam citovaná judikatura], výjimečně i u článku 1 Protokolu č. 1 (u úmyslného ničení majetku, jako jsou žhářské útoky – viz Blumberga proti Lotyšsku, č. 70930/01, rozsudek ze dne 14. října 2008, § 67).

Pokud jde o formu takového vyšetřování, ve vztahu k úmyslnému zbavení života, případně k úmyslnému násilnému jednání, které vedlo k usmrcení osoby, ESLP očekává vyšetřování v rovině trestního práva (Calvelli a Ciglio proti Itálii, rozsudek velkého senátu, č. 32967/96, 17. ledna 2002, § 51). Byť článek 2 Úmluvy hovoří o úmyslném zbavení života, s ohledem na jeho smysl a účel se použije i na úmrtí či ohrožení života v důsledku použítí síly, která byla způsobilá vyústit v následek, který nebyl úmyslný (Makaratzis proti Řecku, č. 50385/99, rozsudek velkého senátu ze dne 20. prosince 2004, § 55: nekontrolovaná střelba po ujíždějícím vozidle; Saoud proti Francii, č. 9375/02, rozsudek ze dne 9. října 2007: zástava srdce po použití znehybňujících technik při zatýkání). Oproti vnitrostátnímu právu tedy postačí, pokud se úmysl vztahoval k jednání, nikoli k následku. Nerozhoduje, že policista nezamýšlel osobu usmrtit. Podstatné je, že se vědomě uchýlil k použití síly takového druhu a stupně, která vedla k usmrcení nebo ohrožení života.

Nedošlo-li k úmrtí kvůli úmyslnému použití síly, zpravidla platí, že pokud zásah do práva na život nebo osobní integrity není způsoben úmyslně, pozitivní závazky nutně nevyžadují trestněprávní reakci v každém případě (Calvelli a Ciglio proti Itálii, cit. výše, § 51). Postačí prostředky nápravy soukromoprávní povahy samostatně anebo ve spojení s trestním řízením. Pokud byly do událostí zapojeny úřední osoby nebo příslušníci určité profese, mohou být požadavky daného článku splněny také vedením kárného řízení (tamtéž; Ciechońska proti Polsku, č. 19776/04, rozsudek ze dne 14. června 2011, § 66). Nicméně orgány činné v trestním řízení musejí jednat i v případech nedbalostních jednání ze strany státu, jestliže jde o pochybení natolik závažná, že nelze hovořit o prostém omylu v úsudku či neopatrnosti (Cevrioğlu proti Turecku, č. 69546/12, rozsudek ze dne 4. října 2016, § 54; Branko Tomašić a ostatní proti Chorvatsku, č. 46598/06, rozsudek ze dne 15. ledna 2009, § 64). Není-li jednoznačné, zda k úmrtí došlo úmyslným jednáním, ale taková domněnka je hájitelná, Úmluva požaduje provedení účinného vyšetřování, jež naplní základní znaky účinnosti. Smyslem vyšetřování je v takovém případě vyvrátit nebo potvrdit hypotézu, že úmrtí mohlo být způsobeno úmyslně (Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku, č. 41720/13, rozsudek velkého senátu ze dne 25. června 2019 § 161).

Rovněž podle článku 3 Úmluvy je stát vázán povinností účinně vyšetřit případy úmyslného špatného zacházení prostředky trestního práva (Ochigava proti Gruzii, č. 14142/15, rozsudek ze dne 16. února 2023, § 60 a tam citovaná judikatura). Nepostačují tedy postupy v rovině správní, kárné či občanskoprávní. Nebude-li takové jednání účinně trestněprávně vyšetřeno, stěžovatel nepozbude před ESLP postavení oběti porušení čl. 3 EÚLP (Kopylov proti Rusku, č. 3933/04, rozsudek ze dne 29. července 2010, § 130). Stát má také závazek vyšetřit možný diskriminační motiv. Dle ESLP jsou orgány činné v trestním řízení povinny provést přiměřené a rozumně očekávatelné úkony za účelem odhalení případného diskriminačního motivu jednání pachatelů. Pokud by tak neučinily, jejich lhostejnost by se rovnala rezignovanému souhlasu se zločiny z nenávisti nebo dokonce jejich tichému schvalování (Sabalić proti Chorvatsku, č. 50231/13, rozsudek ze dne 14. ledna 2021, § 105; M. C. a A. C. proti Rumunsku, č.j12060/12, rozsudek ze dne 12. dubna 2016, § 124).

Stejně tak v případě svévolných zbavení svobody (Kurt proti Turecku, cit. výše, § 126), anebo útoků na fyzickou integritu člověka na poli článku 8 Úmluvy [Remetin proti Chorvatsku (č. 2), č. 7446/12, rozsudek ze dne 24. července 2014, § 70 in fine] musí být ochrana zajištěna účinnými trestněprávními mechanismy.

[Hájitelné tvrzení] Hájitelné či věrohodné tvrzení vyžaduje toliko, aby existovalo „důvodné podezření“, že jednotlivec byl podroben špatnému zacházení (srov. Assenov a ostatní proti Bulharsku, č. 24760/94, rozsudek ze dne 28. října 1998, § 101–102). ESLP za hájitelné považuje tvrzení, které není nepravděpodobné, je možné prostorově i časově, je dostatečně konkrétní, neměnné v čase, prosté vnitřních rozporů, potažmo přihlíží k tomu, zda oběť svá tvrzení doložila lékařskými zprávami, případně zda tvrzení učinila osoba nezletilá či jinak zranitelná (Sládková proti České republice, č. 15741/15, rozsudek ze dne 15. listopadu 2022, § 68; Knox proti Itálii, č. 76577/13, rozsudek ze dne 24. ledna 2019, § 136). Předložení lékařské zprávy však není nezbytnou podmínkou, jelikož ne každé zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy má za následek lékařem zjistitelné zranění či jiné poškození zdraví. Je-li poškozený v době oznámení špatného zacházení zbaven svobody, je na státních orgánech, aby zajistily provedení lékařské prohlídky, je-li třeba. Jsou-li vnitrostátní orgány konfrontovány s prima facie hájitelným tvrzením, i když třeba formálně nedokonalým, mají být nápomocné údajné oběti a zajistit její účast v rámci přezkoumání oznámení, například přijmout opatření ke zjištění její věrohodnosti (B. V. proti Belgii, č. 61030/08, rozsudek ze dne 2. května 2017, § 67) či ověření jejího popisu událostí, například vyslechnutím, vyzváním k podrobnějšímu popisu skutkového stavu, konfrontací s výpověďmi policistů, doložení odborného posouzení údajných psychických problémů apod. (Sládková proti České republice, cit. výše, § 71, § 73). Příslušné orgány musí učinit vážný pokus zjistit, co se stalo a nesmí se spoléhat na ukvapené nebo nepodložené závěry k uzavření vyšetřování nebo jako základ svých rozhodnutí (Bouyid proti Belgii, cit výše, § 123).

U některých kategorií osob vyplývají z Úmluvy i některé další povinnosti, které souvisejí s procesní povinností provést účinné vyšetřování. Například v případech pohlavního zneužívání nezletilých musí být oběti během řízení poskytnuta pomoc a poradenství kvalifikovaného psychologa (C. A. S. a C. S. proti Rumunsku, č. 26692/05, rozsudek ze dne 20. března 2012).

[Požadavek účinnosti] Pojem účinnosti ESLP vykládá tak, že vyšetřování musí být nezávislé a nestranné, důkladné, rychlé, podrobeno veřejné kontrole, resp. oběť by měla mít možnost se ho účastnit (Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 114–123; Mocanu a ostatní proti Rumunsku, č. 10865/09 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 17. září 2014, § 319–325).

[Nezávislost a nestrannost] Došlo-li k incidentu, spadajícího do působnosti článků 2 a 3 Úmluvy, musí vyšetřování splňovat podmínku nezávislosti a nestrannosti. Instituce a osoby odpovědné za provedení vyšetřování musejí být proto nezávislé na těch, proti nimž je vyšetřování vedeno. To znamená, že s nimi nesmějí být nejen jakkoli hierarchicky nebo institucionálně propojeny, ale musejí být i v praxi nezávislé, potažmo nesmí být předtím spolu úzce pracovně spojeny. Nezávislé a nestranné osoby musí přitom provádět vyšetřovací úkony od samého počátku (Kotilainen a ostatní proti Finsku, č. 62439/12, rozsudek ze dne 17. září 2020 a Eremiášová a Pechová proti České republice, č. 23944/04, rozsudek ze dne 16. února 2012, § 135 a násl., ve vztahu k článku 2; Kummer proti České republice, č. 32133/11, rozsudek ze dne 25. července 2013 a Najafli proti Ázerbájdžánu, č. 2594/07, rozsudek ze dne 2. října 2012, § 52 ve vztahu k článku 3). Požadavek nezávislosti a nestrannosti však nelze vykládat tak, že by vyšetřujícímu orgánu bránil v rámci šetření proti policistům využít jiné policejní složky při plnění jakýchkoli úkolů, např. provést určité objektivní technické testy (např. Giuliani a Gaggio proti Itálii, cit. výše, § 322). Nicméně vyšetřující orgán se nesmí slepě opírat či přebírat závěry policejních složek, které postrádají nezávislost (B. Ü. proti České republice, cit. výše, § 97).

Pro ESLP také představuje problém, pokud dotčený policista, podezřelý ze zacházení v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy, nebyl během vyšetřování postaven mimo službu (Nikolova a Velichkova proti Bulharsku, č. 7888/03, rozsudek ze dne 20. prosince 2007, § 63).

[Důkladnost] Vyšetřování musí být způsobilé vést k objasnění skutkového stavu a určení odpovědných osob. Nejedná se však o závazek co do výsledku, ale prostředků. To znamená, že příslušné orgány musejí zvolit takový procesní postup a podniknout všechny rozumné kroky k tomu, aby shromáždily relevantní důkazní materiál nezbytný k objasnění příčiny úmrtí či špatného zacházení a identifikování odpovědných osob. Musí zejména zajistit svědectví očitých svědků, forenzní důkazy, případně nařídit provedení pitvy (Zelenin proti Rusku, č. 21120/07, rozsudek ze dne 15. ledna 2015, § 42, § 56). Pokud se jedná o použití síly policisty, vyšetřování být musí také způsobilé stanovit, zda bylo použití síly za okolností dané věci oprávněné a nezbytné (Armani da Silva proti Spojenému království, cit. výše, § 233; Dembele proti Švýcarsku, č. 74010/11, rozsudek ze dne 24. září 2013). Případný rozpor mezi jednotlivými důkazy by měl být v průběhu vyšetřování odstraněn (A. P. proti Slovensku, č. 10465/17, rozsudek ze dne 28. ledna 2020, cit. výše, § 79). Příslušné orgány rovněž musí postupovat z vlastní iniciativy. Vyšetřování by mělo mít také dostatečně široký záběr na to, aby umožnilo vyšetřujícím orgánům vzít v úvahu nejen postup policistů, kteří sílu přímo použili, ale i všechny související okolnosti (Bouyid proti Belgii, cit výše, § 119). ESLP bere rovněž v úvahu, zda jednotlivé vnitrostátní orgány spolu vzájemné spolupracovaly při vedení vyšetřování (Cestaro proti Itálii, č. 6884/11, rozsudek ze dne 7. dubna 2015, cit. výše, § 216). Jakékoli nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu, průběh událostí nebo identitu odpovědné osoby, povedou k rozporu s povinností důkladného vyšetřování (Mocanu a ostatní proti Rumunsku, cit. výše, § 321). ESLP je v tomto ohledu velmi striktní.

Samotné závěry vyšetřovací orgánů tak musí být výsledkem dostatečně důkladného šetření vedeného v dobré víře a musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností (Ramsahai a ostatní proti Nizozemsku, č. 52391/99, rozsudek velkého senátu ze dne 15. května 2007, § 321). Základem pro rozhodnutí proto nemohou být ukvapené či nepodložené závěry (Mikheyev proti Rusku, č. 77617/01, rozsudek ze dne 26. ledna 2006, § 108). Není však nutné objasnit všechny skutkové okolnosti případu, ale toliko ty, které jsou důležité pro zjištění okolností skutku a určení odpovědné osoby (Anusca proti Moldavsku, č. 24034/07, rozsudek ze dne 18. května 2010, § 40).

Pro ESLP může být například problematické, pokud se šetření zcela opírá o výpovědi policistů, jejich verze je nekriticky přijata a shledána dostačující pro závěr, že osoba byla agresivní a kladla odpor a že použití síly proti ní bylo oprávněné, aniž by však bylo uváženo, zda síla byla přiměřená okolnostem případu, tj. zda byla nezbytná či naopak excesivní (Sládková proti České republice, č. 15741/15, cit. výše, § 69–70).

[Přístup oběti k vyšetřování a kontrola veřejnosti] Procesní povinnost vyplývající z Úmluvy vyžaduje, aby oběť (případně její příbuzní) měla k vyšetřování přístup v rozsahu nezbytném pro ochranu svých legitimních zájmů (B. Ü. proti České republice, cit. výše, § 92; X. a ostatní proti Bulharsku, č. 22457/16, rozsudek velkého senátu ze dne 2. února 2021, § 189; Mocanu a ostatní proti Rumunsku, cit. výše, § 324), potažmo aby existoval dostatečný prvek veřejné kontroly nad vyšetřováním nebo jeho výsledky. Je tomu tak z důvodu, aby byla v praxi zaručena odpovědnost, zachována důvěra veřejnosti v dodržování zásad právníh státu ze strany státních orgánů a předešlo se zdání jejich spoluúčasti na nezákonném jednání nebo jeho tolerování, byť se míra této kontroly může případ od případu lišit (např. Oleksiy Mykhaylovych Zakharkin proti Ukrajině, č. 1727/04, rozsudek ze dne 24. června 2010, § 67).

Oběť by měla mít možnost účinně se vyšetřování účastnit, zejména mít přístup k jeho podkladům, aby nezůstala zcela bez informací o jeho postupu (B. Ü. proti České republice, cit. výše, § 92). Neznamená to však, že by Úmluva zaručovala přístup k vyšetřování ve všech jeho fázích, jelikož zájmy dalších osob nebo riziko, že bude ohroženo dosažení cílů vyšetřování, mohou převážit nad zájmy oběti (McKerr proti Spojenému království, č. 28883/95, rozsudek ze dne 4. května 2001, § 129). Kromě toho by se oběti mělo dostat poučení o jejích právech, mělo by být reagováno na její důkazní návrhy, případně by měla být také vyslechnuta (Sládková proti České republice, cit. výše, § 71; B. Ü. proti České republice, cit. výše, § 101). Z Úmluvy však nevyplývá povinnost vyhovět každé žádosti o konkrétní vyšetřovací úkon vznesené obětí či jejími příbuznými (Ramsahai a ostatní proti Nizozemí, cit. výše, § 348). Po provedeném vyšetřování mát být oběti k dispozici odůvodněné rozhodnutí [V. D. proti Chorvatsku (č. 2), č. 19421/15, rozsudek ze dne 15. listopadu 2018, § 66 a § 77].

[Rychlost] ESLP rovněž posuzuje, zda systém reagoval na incident s dostatečným urychlením. Konkrétně zohledňuje, zda bylo vyšetřování zahájeno bezodkladně po událostech, zda nevznikly dílčí neospravedlnitelné průtahy při zajišťování forenzních důkazů a provídění vyšetřovacích úkonů a zda bylo vyšetřování jako celek vedeno v přiměřené lhůtě. Rychlá reakce při vyšetřování obvinění ze špatného zacházení může být zásadní pro udržení důvěry veřejnosti a pro zabránění jakémukoli zdání tolerance nezákonných činů (M. C. a A. C. proti Rumunsku, č. 12060/12, rozsudek ze dne 12. dubna 2016, § 111; Hugh Jordan proti Spojenému království, č. 24746/94, rozsudek ze dne 4. května 2001, § 137–140). Klíčová je především prvotní fáze šetření, a to zejména pokud jde o přímé lékařské důkazy, ústní výpovědi dotčených osob a ohledání na místě. Pokud nemá znalec možnost vyslechnout oběť v relevantní době, podklady pro jeho posudek jsou značně omezené. Plynutí času se zároveň projeví i na paměti dotčených osob (R. R. a R. D. proti Slovensku, č. 20649/18, 1. září 2020, § 183–184).

[Diskriminační motiv] Povinností státu je i odhalit možnou příčinnou souvislost mezi diskriminačním motivem a aktem násilí; takové případy mohou být posuzovány v rámci hmotněprávní a procesní složky článků 2 a 3 Úmluvy, ale rovněž mohou být součástí povinnosti státu podle článku 14 Úmluvy bez diskriminace zajistit hodnoty zakotvené v článcích 2 a 3 (Ciorcan a ostatní proti Rumunsku, č. 29414/09 a 44841/09, rozsudek ze dne 27. ledna 2015, § 139–151, § 156–157; Bekos a Koutropoulos proti Řecku, č. 15250/02, rozsudek ze dne 13. prosince 2005, § 45–55 a § 63–75). Naopak pokud je s diskriminačně motivovaným násilím zacházeno stejně jako s případy bez tohoto motivu, znamená to přehlížení zvláštní povahy jednání, které je obzvlášť destruktivní ve vztahu k základním právům, což může představovat zacházení neslučitelné s článkem 14 Úmluvy (M. C. a A. C. proti Rumunsku, cit. výše, § 124).

Zákaz diskriminace uvedený v 14 Úmluvy a záruky z něj vyplývající se použijí v případě, je-li osoba obětí špatného zacházení přímo způsobeného státními orgány nebo soukromou osobou (Abdu proti Bulharsku, č. 26827/08, rozsudek ze dne 11. března 2014), případně z důvodu příslušnosti k určité skupině nebo kvůli spojení s osobou patřící do určité skupiny (Škorjanec proti Chorvatsku, č. 25536/14, rozsudek ze dne 28. března 2017).

Důkazní břemeno zpravidla leží na osobě, která se měla stát obětí diskriminace. Výjimečně, pokud informacemi zcela nebo z velké části disponují výlučně státní orgány, je na státních orgánech, aby poskytly uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení (Nachova a ostatní proti Bulharsku, č. 43577/98, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2005, § 157).

I v případě vyšetřování násilných incidentů s podezřením na diskriminační motivy platí, že mají vnitrostátní orgány procesní povinnost přijmout veškerá rozumná opatření k odhalení možného diskriminačního podtextu (Identoba a ostatní proti Gruzii, č. 73235/12, rozsudek ze dne 12. května 2015, § 66–67). Je nutné, aby vyšetřování bylo prováděno rozhodně a nestranně, jelikož společnost musí neustále dávat najevo, že takové činy odsuzuje, aby zachovala důvěru menšin ve schopnost státu chránit je (Amadayev proti Rusku, č. 18114/06, rozsudek ze dne 3. července 2014, § 81). Byť se rozsah pozitivních závazků státu může lišit v závislosti na tom, zda bylo zacházení odporující Úmluvě způsobeno zástupci státu, nebo soukromými osobami, procesní požadavky jsou podobné. Plyne z nich tedy především povinnost orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést vyšetřování, které může vést k objasnění skutkových okolností a totožnosti odpovědných osob, a případně i k jejich odpovídajícímu potrestání. Uvedené platí, i pokud je v praxi velice obtížné motiv prokázat. Nejedná se o povinnost dosáhnout určitého výsledku, ale o požadavek užití prostředků a opatření přiměřených okolnostem (Nachova a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 157–160).

ESLP tak shledal porušení procesní povinnosti státu v situacích, kdy vnitrostátní orgány nepřijaly všechna rozumná opatření pro odhalení možného diskriminačního motivu daného činu (Šečič proti Chorvatsku, č. 40116/02, rozsudek ze dne 31. května 2007, § 68–69), kdy bylo trestní řízení zastaveno z formálních důvodů kvůli pochybení státních orgánů, aniž byly skutkové okolnosti případu objasněny příslušným soudem (Turan Cakir proti Belgii, č. 44256/06, rozsudek ze dne 10. března 2009, § 80), nebo v případech zjevného nepoměru mezi závažností činu a výsledky, kterých bylo na vnitrostátní úrovni dosaženo, což posílilo pocit, že případy špatného zacházení vnitrostátní orgány tolerují (Beganović proti Chorvatsku, č. 46423/06, rozsudek ze dne 25. června 2009, § 78–79).

Současně i postup samotných orgánů činných v trestním řízení musí být v rámci vyšetřování prost diskriminace (Cobzaru proti Rumunsku, č. 48254/99, rozsudek ze dne 26. července 2007, § 92, § 98–101).

[Požadavky stran trestání] Z Úmluvy nevyplývá absolutní povinnost, aby všechna trestní obvinění vedla k odsouzení nebo ke konkrétnímu trestu. Vnitrostátní orgány ale nesmí připustit, aby závažné útoky na tělesnou a duševní integritu zůstaly nepotrestány nebo aby byly osoby potrestány příliš mírnými tresty. ESLP tak zkoumá, zda a do jaké míry vnitrostátní orgány, potažmo soudy při vyvozování závěrů podrobily věc pečlivému zkoumání, aby nebyl oslaben odstrašující účinek soudního systému a význam role, kterou hraje při prevenci porušování zákazu špatného zacházení (Sabalić proti Chorvatsku, č. 50231/13, rozsudek ze dne 14. ledna 2021, § 97). Byť tedy ESLP přiznává vnitrostátním orgánům značnou míru volnosti stran volby sankcí za špatné zacházení, nesmí docházet ke zjevnému nepoměru mezi závažností činu a uloženým trestem (Myumyun proti Bulharsku, č. 67258/13, rozsudek ze dne 3. listopadu 2015, § 67). Aby proto bylo vyšetřování účinné v praxi, musí stát přijmout trestněprávní úpravu postihující praktiky, které jsou v rozporu s článkem 3 Úmluvy (Cestaro proti Itálii, cit. výše, § 209). Dále dle ESLP platí, že je-li osoba obviněna z činů, které jsou v rozporu s článkem 3 Úmluvy, nelze trestní řízení zastavit kvůli promlčení. Obdobně nelze v těchto případech tolerovat amnestie a milosti. Rovněž způsob, jakým se promlčecí lhůta uplatňuje, musí být v souladu s požadavky Úmluvy. ESLP odmítá promlčecí lhůty, které nepřipouští žádné výjimky (Mocanu a ostatní proti Rumunsku, cit. výše, § 326). Povinnost státu uplatňovat odpovídající trestní mechanismy nelze vztahovat pouze na případy špatného zacházení ze strany státních orgánů, resp. jejich příslušníků. ESLP výše uvedené rozšířil i na násilné činy spáchané soukromými osobami, například v souvislosti s fyzickým napadením (Pulfer proti Albánii, č. 31959/13, rozsudek ze dne 20. listopadu 2018, § 83).

Kazuistika
  • k hájitelnému tvrzení: Adam proti Slovensku, č. 68066/12, rozsudek ze dne 26. července 2016 (vyšetřování facky); Serikov proti Ukrajině, č. 42164/09, rozsudek ze dne 23. července 2015 (výslech na policejní stanici, bezodkladně podaná stížnost, opakované odmítnutí zahájit trestní stíhání); Gordiyenko proti Rusku, č. 21462/06, rozsudek ze dne 6. března 2014; Vasylchuk proti Ukrajině, č. 24402/07, rozsudek ze dne 13. června 2013; Samartsev proti Rusku, č. 44283/06, rozsudek ze dne 2. května 2013; Vovruško proti Lotyšsku, č. 11065/02, rozsudek ze dne 11. prosince 2012; Mitkus proti Lotyšsku, č. 7259/03, rozsudek ze dne 2. října 2012; Duschka proti Ukrajině, č. 29175/04, rozsudek ze dne 3. února 2011; Korobov a ostatní proti Estonsku, č. 10195/08, rozhodnutí ze dne 14. září 2010; Devrim Turan proti Turecku, č. 879/02, rozsudek ze dne 2. března 2006
  • k nezávislosti a nestrannosti: Eremiášová a Pechová proti České republice, cit. výše; Kummer proti České republice, cit. výše; Ramsahai a ostatní proti Nizozemí, cit. výše, § 344 (blízký pracovní vztah mezi vyšetřující a vyšetřovanou osobou)
  • k důkladnosti vyšetřování: Mazepa a ostatní proti Rusku, 15086/07, rozsudek ze dne 17. října 2018, § 77–79 (prověřování pouze jedné vyšetřovací verze, neprověřování jiných hypotéz; Gedrimas proti Litvě, č. 21048/12, rozsudek ze dne 12. července 2016, § 82 (nezkoumání věrohodnosti výpovědí policistů, totožnost písemných vyjádření); Tadić proti Chorvatsku, č. 10633/15, rozsudek ze dne 23. listopadu 2017, § 72 (nevyžádání znaleckého posudku k objasnění příčin zranění); Denis Vasilyev proti Rusku, č. 32704/04, rozsudek ze dne 17. prosince 2009, § 125 (ponechání osoby bez pomoci policejní hlídkou, vyšetřování jen některých policistů); Kolevi proti Bulharsku, č. 1108/02, rozsudek ze dne 5. listopadu 2009, § 201 (prověřování pouze jedné vyšetřovací verze, neprověřování jiných hypotéz)
  • k zapojení oběti do vyšetřování: B. Ü. proti České republice, cit. výše (neumožnění oběti nahlédnout do spisu, nereagování na důkazní návrhy, absence poučení o právech, neinformování o průběhu vyšetřování, kusé odůvodnění o uložení věci); Boychenko proti Rusku, č. 8663/08, rozsudek ze dne 12. října 2021, § 99 (neinformování o průběhu vyšetřování, nepřiznání postavení oběti, opožděné umožnění nahlédnutí do spisu); B. V. proti Belgii, cit. výše, § 67 (opatření k ověření věrohodnosti)
  • k diskriminačnímu motivu: A a B proti Gruzii, č. 73975/16, rozsudek ze dne 10. února 2022 (gender, nezabránění násilí vedoucího až k vraždě, pasivní přístup); Sabalić proti Chorvatsku, č. 50231/13, rozsudek ze dne 14. ledna 2021 (LGBT+, nepřiměřený trest, přestupkové řízení, absence vyšetření homofobního motivu); Aghdgomelashvili a Japaridze proti Gruzii, cit. výše (LGBT+, policejní prohlídka, absence vyšetření homofobního motivu, příčinná souvislost); R. R. a R. D. proti Slovensku, cit. výše (plánování policejní operace, absence vyšetření rasového motivu); A. P. proti Slovensku, cit. výše (absence dostatečně konkrétní okolnosti svědčící o možném rasovém motivu); Škorjanec proti Chorvatsku, cit. výše (domnělé spojení s určitou osobou, absence vyšetření rasového motivu); Király a Dömötör proti Maďarsku, č. 10851/13, rozsudek ze dne 17. ledna 2017 (protiromská demonstrace, absence komplexního zhodnocení všech souvislostí); Abdu proti Bulharsku, cit. výše (existence dostatečných indicií, že k napadení mohlo dojít z rasových pohnutek); Yotova proti Bulharsku, č. 43606/04, rozsudek ze dne 23. října 2012 (pokus o vraždu; dostatečné objektivní a konkrétní skutečnosti svědčící o rasovém podtextu); Virabyan proti Arménii, č. 40094/05, rozsudek ze dne 2. října 2012, § 198–217 (politická příslušnost a aktivity oběti); Koky proti Slovensku, č. 13624/03, rozsudek ze dne 12. června 2012 (nedostatky při identifikaci útočníků napadení s rasovým podtextem, svědectví oběti); Milanović proti Srbsku, č. 44614/07, rozsudek ze dne 14. prosince 2012 (náboženské vyznání)

Postup policie při vyšetřování trestných činů

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 3 Úmluvy

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.“

  • článek 8 Úmluvy

„(1) Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 6 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Přípustnost důkazů] O přípustnosti důkazů z pohledu článku 6 Úmluvy pojednává kapitola 3.13.2. O některých dalších omezeních, které v tomto směru vyplývají z Úmluvy v kontextu trestního řízení, jako je nepoužitelnost důkazů získaných mučením a jinými formami špatného zacházení, důkazů získaných v rozporu se zákazem sebeobviňování či skrze policejní provokaci, se zmiňuje kapitola 3.13.4.3.

[Domovní prohlídky] Jelikož domovní prohlídky představují podstatný zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života a obydlí dle článku 8 Úmluvy, ESLP klade zvláštní důraz na jasnost a předvídatelnost právní úpravy a na existenci adekvátních a účinných záruk proti svévoli. Vnitrostátní právo musí poskytnout osobám odpovídající informace o okolnostech a podmínkách, za kterých jsou orgány veřejné moci oprávněny uchýlit se k tomuto opatření. Vnitrostátní úprava musí být obzvláště přesná, obsahovat jasná a podrobná pravidla (Petri Sallinen a další proti Finsku, č. 50882/99, rozsudek ze dne 27. září 2005, § 82 a § 90). Ochrana domovní svobody se dle ESLP může vztahovat i na sídlo, pobočky, obchodní prostory právnických osob (viz Delta pekárny a.s. proti České republice, č. 97/11, rozsudek ze dne 2. října 2014, § 77–78). Za domovní prohlídku považoval ESLP i prohlídku vozidla či karavanu (Maslák a Michálková proti České republice, č. 52028/13, rozsudek ze dne 14. ledna 2016, § 63; Chapman proti Spojenému království, č. 27238/95, rozsudek velkého senátu ze dne 18. ledna 2001, § 73–74).

Pro účely článku 3 Úmluvy ESLP taktéž hledí na způsob provedení prohlídky, aby použité prostředky byly jen nezbytně nutné intenzity k dosažení sledovaného cíle. V rámci plánování provedení prohlídky tak musí být zohledněny okolnosti, jako jsou povaha trestné činnosti, osobnost újdaného pachatele, nutnost využití speciální jednotky (vlastnictví zbraně osobou nepostačuje), možná přítomnost nezletilých dětí, čas provedení prohlídky (Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013, § 127–132).

Ve vztahu k důkazům získaným při nezákonné domovní prohlídce nebo prohlídce jiných prostor a pozemků, ESLP zohledňuje, zda vnitrostátní soudy dostály své povinnosti posoudit autenticitu takto získaných důkazů, pokud osoba poukazovalo na nezákonnost prohlídky a možnost, že důkazy mohly být v jejím průběhu nastrčeny policií. ESLP zohledňuje rovněž význam tohoto důkazu pro odsouzení stěžovatele a přísnost trestu, který mu byl uložen (Budak proti Turecku, č. 69762/12, rozsudek ze dne 16. února 2021). To, že domovní prohlídka proběhla v rozporu s požadavky vnitrostátního práva ještě ve světle Úmluvy neznamená, že při ní získané důkazy jsou procesně nepoužitelné (srov. Prade proti Německu, č. 7215/10, rozsudek ze dne 3. března 2016).

V rámci přezkumu přiměřenosti zásahu do soukromého života se ESLP zabývá: a) závažností trestného činu, pro který byla domovní prohlídka nařízena, b) způsobem a okolnostmi, za nichž byl příkaz k domovní prohlídce vydán (zejména zda byly v době jeho vydání k dispozici další důkazy), c) obsahem a rozsahem příkazu k prohlídce a zvláště charakterem šetřených prostor a existencí záruk, aby byly dopady prohlídky drženy v přiměřených mezích, jakož i d) možnými dopady prohlídky na pověst stěžovatele (Vinks a Ribicka proti Lotyšsku, č. 28926/10, rozsudek ze dne 30. ledna 2020, § 103; K. S. a M. S. proti Německu, č. 33696/11, rozsudek ze dne 6. října 2016, § 44).

Pouze skutečnost, že prohlídka byla uskutečněna na základě soudního příkazu, ještě dle ESLP sama o sobě není dostatečnou zárukou. Podstatné je, zda byl soudní dohled proveden řádně, tj. zda soudce náležitě zkoumal existenci důvodného podezření, které by mohlo odůvodnit nařízení prohlídky, zda vyhotovil příkaz ve znění, které by omezovalo zasahování do práv dotčených osob na nezbytné minimum, a ubezpečil se, že si lze od prohlídky skutečně slibovat obstarání relevantních důkazů (Posevini proti Bulharsku, č. 63638/14, rozsudek ze dne 19. ledna 2017, § 70).

V naléhavých případech z hlediska článku 8 Úmluvy postačí následný soudní přezkum zákonnosti a nezbytnosti uskutečnění prohlídky a způsobu a rozsahu provedení. Platí však, že soudní přezkum musí být důkladný, aby mohl být považován za účinný (Gutsanovi proti Bulharsku, cit. výše, § 223). Dále ESLP shledal, že nezbytnost provedení prohlídky nebude dána, pakliže si lze hledanou informaci či dokument obstarat jiným, méně invazivním opatřením (Saint-Paul Luxembourg S. A. proti Lucembursku, č. 26419/10, rozsudek ze dne 18. dubna 2013). V případě hrozícího teroristického útoku je ESLP kvůli naléhavosti situace z hlediska naplnění požadavků tolerantnější (Sher a ostatní proti Spojenému království, č. 5201/11, rozsudek ze dne 20. října 2015, § 174–§ 176). V rámci rané fáze vyšetřování nesmí být prohlídky zneužívány k získání kompromitujících informací o osobách, které zatím nebyly identifikovány jako podezřelé ze spáchání trestného činu (Modestou proti Řecku, č. 51693/13, rozsudek ze dne 16. března 2017, § 44).

[Prohlídky advokátní prostor] Článek 8 Úmluvy se vztahuje i na prohlídku advokátní kanceláře, resp. advokátních prostor. ESLP zde jednak klade důraz na provedení posouzení, zda zájem na vedení vyšetřování převáží nad ochranou důvěrnosti vztahu advokát-klient, jednak na existenci zvláštních procesních záruk, mezi které řadí přítomnost nezávislé osoby s právnickým vzděláním, například zástupce advokátní komory (Kruglov a ostatní proti Rusku, č. 11264/04 a další, rozsudek ze dne 4. února 2020, § 125–136; Wolland proti Norsku, č. 39731/12, rozsudek ze dne 17. května 2018, § 75). Samotná přítomnost nezávislé osoby však nemusí bez dalšího stačit (André a Another proti Francii, č. 18603/03, rozsudek ze dne 24. července 2008, § 44). ESLP přezkoumá způsob, jakým byla prohlídka provedena, zda se prohlídky zúčastnila nezávislá a kvalifikovaná osoba a zda se jí neúčastnila pouze formálně, aniž by ve skutečnosti byla zaručena ochrana písemností, na které se vztahuje advokátní tajemství. Posoudí také rozsah potenciálního dopadu prohlídky na práci a pověst osoby, proti které směruje (Leotsakos proti Řecku, č. 30958/13, rozsudek ze dne 4. října 2018, § 39). Určitá míra ochrany by se dle ESLP měla vztahovat i na vztahy mezi klienty a právníky, kteří nejsou členy advokátní komory (Kruglov a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 136).

[Prohlídky redakce novin] Stejně tak mohou být prostřednictvím článku 8 Úmluvy chráněny prostory, kde je vykonávána novinářská profese (Saint-Paul Luxembourg proti Lucembursku, č. 26419/10, rozsudek ze dne 18. dubna 2013, § 37). Právní úprava umožňující prolomení zásady ochrany novinářského zdroje musí obsahovat účinné procesní záruky zajišťující nezávislé posouzení, zda zájem na řádném průběhu vyšetřování převáží v daném případě nad zájmem na ochraně novinářského zdroje (Nagla proti Lotyšsku, č. 73469/10, rozsudek ze dne 16. července 2013; Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, č. 38224/03, rozsudek velkého senátu ze dne 14. září 2010). ESLP bere v úvahu, zda byla prohlídka provedena na základě soudního příkazu vydaného na základě důvodného podezření, okolnosti, za nichž byl příkaz vydán, jaký byl rozsah příkazu a způsob, jakým byla prohlídka provedena, včetně přítomnosti nezávislých osob během prohlídky, aby bylo zajištěna ochrana materiálů, které podléhají zvláštní ochraně (Man a ostatní proti Rumunsku, č. 39273/07, rozhodnutí ze dne 19. listopadu 2019, § 86).

[Operativně pátrací prostředky] Také u používání operativně pátracích prostředků, především telefonních odposlechů, prostorových odposlechů či monitorování elektronické komunikace, ESLP klade zvláštní důraz na kvalitu právní úpravy. To z důvodu, že tajné sledování v sobě nese riziko podkopání či dokonce zničení demokracie, kterou má ve skutečnosti bránit. V poslední době se pozornost ESLP zaměřuje právě na komunikační data, která mohou odhalit velké množství osobních údajů a informací. Zmapování sociálních sítí, trasování polohy, sledování historie prohlížení internetu a přehled osob, s nimiž jednotlivec komunikoval, o něm může vykreslit velmi intimní obrázek. Sledování těchto dat tedy může být stejně intenzivním zásahem jako sledování samotného obsahu komunikace (Ekimdzhiev a ostatní proti Bulharsku, č. 70078/12, rozsudek ze dne 11. ledna 2022).

[Požadavky na právní rámec] Pro ESLP je zásadní, aby zákon byl přesný, určitý a poskytoval dostatečné záruky proti zneužití. Zákon musí dostatečně jasně stanovit rozsah uvážení, kterým příslušný orgán, který nařizuje a realizuje odposlechy a tajné sledování, disponuje, a způsob jeho výkonu (Roman Zakharov proti Rusku, č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2015; Szabó a Vissy proti Maďarsku, č. 37138/14, rozsudek ze dne 12. ledna 2016). Požadavek předvídatelnosti zákonné úpravy má v kontextu tajného sledování odlišný obsah než v jiných oblastech. Zákon nemůže být formulován tak, aby z něj jednotlivec seznal, v jakých případech je pravděpodobné, že bude sledován, a mohl tak uzpůsobit své jednání. Musí však dostatečně jasně vymezovat rozsah pravomocí a uvážení orgánů provádějících sledování, aby bylo zřejmé, kdy sledování může probíhat. Dle ESLP je možné užít i obecné pojmy, které jsou vykládány judikaturou (například národní bezpečnost). U všech výše uvedených operativně pátracích technik jsou zásady vyplývající z judikatury ESLP obdobné.

Konkrétní záruky proti zneužití se liší podle druhu, účelu a kontextu sledování. Zpravidla půjde o: a) vymezení situací, resp. povahy trestných činů, které mohou sledování odůvodnit (může se jednat jen o závažnou trestnou činnost), b) vymezení okruhu osob, které mohou být sledovány, c) omezení maximální přípustné doby sledování, způsob sledování, d) proces nařízení/povolení sledování, e) zacházení s daty – pravidla pro zkoumání, použití a uchovávání získaných dat a přístup k nim, f) pravidla pro předávání dat třetím subjektům, g) okolnosti, za nichž musí být data vymazána či zničena, h) nezávislý (vnější) dohled nad prováděním sledování (minimálně ex post) a i) dodatečné oznamování sledování dotčeným osobám a prostředky nápravy, které mají k dispozici. ESLP hodnotí záruky ve svém souhrnu, tedy absence či nedostatečnost jedné z nich nutně neznamená porušení článku 8 Úmluvy. Smyslem je zajistit, aby sledování probíhalo jen k určenému účelu a v míře, která je mu přiměřená a je nezbytná v demokratické společnosti (Roman Zakharov proti Rusku, cit. výše).

Uvedená ochrana se uplatní i ve vztahu k IP adresám. Dle ESLP totiž údaje o tom, jaké online aktivity byly vykonány na určité dynamické IP adrese, obsahují řadu informací o osobě, které byla tato adresa přidělena, mnohdy včetně citlivých údajů o zájmech, víře či intimním životním stylu. Ztotožnění osoby, které byla určitá dynamická IP adresa přidělena, se proto nepochybně týká soukromého života dotčené osoby. Příslušná právní úprava proto i zde musí poskytovat ochranu proti svévolným zásahům (Benedik proti Slovinsku, č. 62357/14, rozsudek ze dne 24. dubna 2018).

[Privilegovaná komunikace s advokátem] Komunikaci mezi advokáty a jejich klienty náleží zvýšená míra ochrany na poli článku 8 Úmluvy (Michaud proti Francii, č. 12323/11, rozsudek velkého senátu ze dne 6. prosince 2012, § 118). Forma a obsah této korespondence nerozhodují (Laurent proti Francii, č. 28798/13, rozsudek ze dne 24. května 2018, § 36). K zásahu tak může dojít v souvislosti s prohlídkou telefonu, notebooku, dat na serverech apod. Současně však ESLP uznal narušení advokátní důvěrnosti za legitimní zejména tehdy, pokud existovalo důvodné podezření, že je sám advokát zapleten do trestné činnosti, případně se podílí na legalizaci výnosů z takové činnosti pocházejících (Wolland proti Norsku, č. 39731/12, rozsudek ze dne 17. května 2018, § 75). I zde platí, že opatření musí mít základ ve vnitrostátním právu; to musí být dostupné a předvídatelné, resp. musí poskytovat jednotlivci určitou ochranu proti zneužití a svévoli – především dostatečně naznačovat okolnosti a podmínky, za kterých jsou orgány veřejné moci oprávněny přistoupit k opatření, potažmo obsahovat dostatečné procesní záruky a mechanismy umožňující rozlišit elektronická data související s výkonem advokacie od ostatních. Především na existenci odpovídajících procesních záruk ESLP klade zvláštní důraz (viz Saber proti Norsku, č. 459/18, rozsudek ze dne 17. prosince 2020, § 48–51).

ESLP se zaměřuje na posouzení, zda právní úprava stanoví postup, jak by měly orgány ze zabavených elektronických nosičů dat, případně jejich kopií, provést filtraci obsahu podle toho, co spadá pod režim zvýšené úrovně ochrany. Uvedené platím tím spíše, pokud se dostatečně zacílené filtrování zabaveného materiálu dle obsahu neprovádí při samotné prohlídce, ale orgány si pořizují kopie veškerého obsahu elektronických nosičů dat. Dle ESLP přitom již pořízení kopií lze považovat za procesní záruku proti případné manipulaci s obsahem dat (Kolesnichenko proti Rusku, č. 19856/04, rozsudek ze dne 9. dubna 2009, § 43). Nadto díky tomu advokáti nejsou omezeni ve svých právech po delší než nezbytnou dobu, jako by tomu bylo v případě zabavení elektronických nosičů dat po dobu celého vyšetřování. Rovněž právem stanovená povinnost advokáta oddělit nosiče dat související s poskytováním právních služeb a jasně označovat spisy klientů mohou napomoci filtrování pouze relevantních dat. ESLP také vyzdvihl potřebu zabránit neoprávněnému přístupu k privilegovaným datům od okamžiku zabavení až do jejich vrácení nebo zničení (Särgava proti Estonsku, č. 698/19, rozsudek ze dne 16. listopadu 2021, § 100–102).

ESLP tak shledal porušení požadavku zákonnosti na poli článku 8 Úmluvy, pokud rozhodnutí, jakým způsobem provést třídění obsahu zabavených dat, včetně výběru metody vyhledávání relevantních klíčových slov, bylo zcela ponecháno na úvaze vyšetřovacích orgánů. Za přitěžující považoval i skutečnost, že některá klíčová slova byla značně široká. Dále kritizoval, že úprava nestanovila ani požadavek, aby byl stěžovatel samotnému prohledávání nosičů dat dle klíčových slov účasten. Vnitrostátní právo také neřešilo otázku, jak by měly být řešeny případné spory mezi vyšetřovacími orgány a stěžovatelem ohledně vhodné metody filtrace obsahu elektronických dat a volby klíčových slov. Právní úprava by nadto měla obsahovat postup, jak reagovat na případné námitky advokáta, že zvolené řešení může narušit důvěrnost privilegované korespondence. Z vnitrostátního práva ani nevyplývalo, že by materiály, u nichž je zpochybněna použitelnost advokátní mlčenlivosti, nebyly vyšetřovacím orgánům zpřístupněny dříve, než vnitrostátní soudy budou mít možnost provést konkrétní a podrobnou analýzu věci a - v případě potřeby - nařídit vrácení nebo zničení zabavených nosičů dat a/nebo jejich zkopírovaného obsahu (Särgava proti Estonsku, č. 698/19, rozsudek ze dne 16. listopadu 2021, § 98–107).

[Zpracování osobních údajů] Dle ESLP je osobním údajem třeba rozumět každou informaci týkající se identifikovaného jednotlivce nebo umožňující jeho identifikaci (Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 43–44). Ochrana osobních údajů má zásadní význam pro výkon práva osoby na respektování jejího soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, jak je zaručeno článkem 8 Úmluvy (Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, č. 931/13, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017, § 137). Pojem soukromého života přitom zahrnuje všechny aspekty týkající se osobní identity jednotlivce a vychází z předpokladu, že osoba má mít kontrolu nad jejich shromažďováním a dalším používáním. I obyčejné zaznamenání údajů týkajících se soukromého života jednotlivce zakládá zásah ve smyslu článku 8 Úmluvy. Není přitom rozhodující, zda byly zaznamenané informace později použity či nikoli. Nicméně k určení, zda informace osobního charakteru uložené státními orgány zahrnují i výše uvedené prvky soukromého života, ESLP zohledňuje jednotlivý kontext, v němž byly informace získány a uloženy, povahu uložených údajů, způsob, jak jsou použity a jak je s nimi nakládáno a výsledky, které z nich mohou být získány (S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04 a 30566/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008, § 66–67). V souvislosti s ochranou osobních údajů ESLP často odkazuje na Úmluvu Rady Evropy o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat ve znění příslušných protokolů.

Do osobní sféry chráněné článkem 8 Úmluvy spadají prvky jako jsou například jméno a příjmení osoby (Guillot proti Francii, č. 22500/93, rozsudek ze dne 24. října 1996, § 21–22), její fotografie (Gaughran proti Spojenému království, č. 45245/15, rozsudek ze dne 13. února 2020, § 65–70), otisky prstů, buněčné vzorky či DNA (S. a Marper proti Spojenému království, cit. výše, § 70–86), hlasové projevy (P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98, rozsudek ze dne 25. září 2001, § 59–60), údaje týkající se narození, bydliště či změny adresy (Gardel proti Francii, č. 16428/05, rozsudek ze dne 17. prosince 2009, § 58, v souvislosti s databází sexuálních delikventů), údaje získané z bankovních dokumentů (M. N. a ostatní proti San Marinu, č. 28005/12, rozsudek ze dne 7. července 2015, § 51), údaje o povolání (Khelili proti Švýcarsku, č. 16188/07, rozsudek ze dne 18. října 2011, § 55–56), o příjmech a majetku (Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, cit. výše, § 138), údaje obsažené v dohodě o rozvodu manželství, zahrnující podrobnosti o rozdělení společného jmění manželů, péči o nezletilé děti a jejich bydlišti, dohodě o výživném (Liebscher proti Rakousku, č. 5434/17, rozsudek ze dne 6. dubna 2021, § 30–32, § 68). Dále z judikatury ESLP vyplývá, že snímání otisků dlaní je opatřením, které je svou intenzitou a možnostmi budoucího použití velmi podobné snímání otisků prstů, podobně jako je sestavení popisu osoby (identikit) srovnatelné s pořízením fotografií (P. N. proti Německu, č. 74440/17, rozsudek ze dne 11. června 2020).

Některé kategorie informací představují dle ESLP citlivý aspekt soukromého života osoby zasluhující dokonce zvýšenou míru ochrany. Jedná se o informace týkající se typicky zdraví osoby (Radu proti Moldavsku, č. 50073/07, rozsudek ze dne 15. dubna 2014, § 27), údajů z trestního rejstříku (M. M. proti Spojenému království, č. 24029/07, rozsudek ze dne 13. listopad 2012, § 188), vzorků a profilů DNA (Aycaguer proti Francii, č. 8806/12, rozsudek ze dne 22. června 2017, § 33), etnické identity jednotlivce (Ciubotaru proti Moldavsku, č. 27138/04, rozsudek ze dne 27. dubna 2010, § 49), údaje odhalující politické názory osoby (Catt proti Spojenému království, č. 43514/15, rozsudek ze dne 24. ledna 2019, § 112), sexuální orientaci či sexuální život (Bensaid proti Spojenému království, č. 44599/98, rozsudek ze dne 6. února 2001, § 47). Může sem patřit i informace o členství v odborové organizaci (Catt proti Spojenému království, cit. výše, § 112).

Aby opatření bylo „v souladu se zákonem“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy, nejde jen o to, aby opatření bylo určitým způsobem zakotveno ve vnitrostátním právu, ale musí dosahovat i určité kvality, poskytovat přiměřenou právní ochranu proti svévoli a v této souvilosti dostatečně jasně vymezit pravomoci a míru uvážení orgánům, jakož i způsob jejich uplatňování. Otázky spojené s ochranou osobních údajů mohou přitom vyvstat v různých fázích jejich zpracování, tedy nikoli pouze při jejich shromažďování, ale i ukládání a dalším používání, včetně předávání údajů (viz M. M. proti Spojenému království, cit. výše, § 193 a násl.). Použití údajů musí být omezeno pouze na účel, pro který byly shromážděny (S. a Marper proti Spojenému království, cit. výše, § 103). V obecné rovině ESLP klade na zákonnou úpravu obdobné požadavky jako v případě operativně pátracích prostředků (Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 52 a násl.). Vnitrostátní právo tak musí zejména poskytovat vhodné záruky k zabránění jakéhokoli použití osobních údajů neslučitelného se zárukami předpokládanými v článku 8 Úmluvy (tj. především proti nevhodnému a zneužitelnému použití). Nezbytnost disponovat takovými zárukami je o to větší, když se jedná o ochranu osobních údajů podrobených automatickému zpracování.

V kontextu policejních databází se ESLP soustředí na to, zda právní úprava reflektuje: a) okruh trestných činů, v souvislosti s nimiž mohou být data sbírána a uchovávána (mělo by se jednat jen o činy určité závažnosti), b) data, jakých osob mohou být v databázi uloženy (zejména lze uchovávat i údaje o osobách, proti kterým nakonec trestní řízení bylo zastaveno, nebo byly zproštěny obžaloby), c) důvody neodsouzení nicméně mohou být různé: může jím být to, že se skutek neprokázal, nebo nebylo dokázáno spáchání dotyčným, ale též i jen nedostatek trestní odpovědnosti), d) dobu, po kterou budou data uchovávána (různá povaha a závažnost trestných činů odůvodňuje různou dobu uložení), f) jak se dotčená osoba může domáhat výmazu svých dat (nezávislý přezkum přiměřenosti) a g) zda je možné do databáze umožnit přístup i jiným subjektům pro jiné účely, než vyšetřování trestné činnosti (Gaughran proti Spojenému království, č. 45245/15, rozsudek ze dne 13. února 2020, § 87–94; Aycaguer proti Francii, č. 8806/12, rozsudek ze dne 22. června 2017, § 41–45; Catt proti Spojenému království, cit. výše, § 101–103; M. M. proti Spojenému království, cit. výše, § 199 až 206). V této souvislosti ESLP často odkazuje na doporučení R(87)15 Výboru ministrů týkající se úpravy a využití osobních údajů v policejním sektoru.

Ve vztahu k pravidelnému provádění přezkumu a výmazu nerelevantních dat ESLP uvedl, že by bylo v rozporu s potřebou chránit soukromí ve smyslu článku 8 Úmluvy, pokud by vláda mohla vytvořit databázi, v níž by uchovávané informace nebylo možno jednoduše přezkoumat či upravit, a následně by touto skutečností odůvodňovala odmítnutí provést výmaz informace v databázi uložené (Catt proti Spojenému království, cit. výše, § 127).

Zpracování údajů se bude zpravidla týkat zjištění spojitosti mezi konkrétní osobou a jednotlivým trestným činem, z jehož spáchání je osoba podezřelá; v určitých situacích může sloužit i k budoucí identifikaci (P. N. proti Německu, cit. výše; orgány provedly individualizované zhodnocení pravděpodobnosti, že se stěžovatel v budoucnu dopustí další trestné činnost).

Stran nezbytnosti zásahu ESLP přiznává státům určitý prostor pro uvážení, který však bude omezen, pokud má dotčené právo zaručovat jednotlivcům účinný výkon jejich základních či „intimních“ práv, které jim jsou přiznány. Pokud je tedy v sázce určitý důležitý aspekt existence či identity jednotlivce, je však míra posouzení ponechaná státu úzká. Naopak pokud neexistuje shoda mezi členskými státy Rady Evropy buď v otázce relativní důležitosti určitého zájmu, který je ve hře, nebo nejvhodnějších prostředků na jeho ochranu, je míra posouzení širší (S. a Marper proti Spojenému království, cit. výše, § 102). U citlivých informací tedy ESLP v zásadě přistupuje k přísnému posouzení každého státem přijatého opatření k povolení jejich uchovávání a používání orgány bez souhlasu dotčené osoby.

[Hromadné sledování komunikace] Jedná se o specifický kontext, který se zpravidla uplatní ve sféře činnosti zpravodajských služeb (k tomu blíže Big Brother Watch a ostatní proti Spojenému království, č. 58170/13 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 25. května 2021). Nicméně zásady definované ESLP budou použitelné i ve vztahu k činnosti policie. Klíčové v dané oblasti je, že tento mechanismus sledování musí obsahovat účinné záruky, zejména stran přezkumu a dohledu, které osoby ochrání před inherentním rizikem zneužití a které zásah do práv chráněných článkem 8 Úmluvy udrží v rozsahu, který je v demokratické společnosti nezbytný. ESLP přezkoumává příslušnou právní úpravu a praxi existující v okamžiku jeho rozhodnutí. Přihlíží přitom nejen ke znění zákona, ale též k tomu, jak sledování v praxi skutečně probíhá, a zda jsou k dispozici důkazy o jeho zneužívání (Ekimdzhiev a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 291–293).

Dle ESLP hromadné sledování v kontextu řady hrozeb, jako jsou terorismus nebo předcházení, odhalování a vyšetřování závažné trestné činnosti, není samo o sobě v rozporu s článkem 8 Úmluvy. Toto ustanovení však klade na řadu požadavků na kvalitu právní úpravy, která použití prostředků masivního či plošného sledování osob a komunikace umožňuje. Patří mezi ně: a) vymezení důvodů, pro které může být povoleno (jsou-li široce, jde o slabou záruku proti zneužití), b) okolnosti, za kterých může být zachycena komunikace určité osoby (v zásadě jde jen o přeshraniční komunikaci, jelikož u vnitrostátní komunikace zpravidla existují méně invazivní prostředky dosažení sledovaného cíle), c) proces udělení povolení sledování (musí jít o orgán, který je nezávislý na výkonné moci, rozhodnutí nemusí obsahovat všechny filtry, které budou použity pro filtrování komunikace, postačí identifikace druhů a kategorií filtrů; použití silných filtrů, tedy těch spojených s identifikovatelnými osobami (např. emailová adresa), však musí podléhat zesíleným zárukám, jejich použití musí být podrobně zdůvodněno, zaznamenáno a musí podléhat předchozímu vnitřnímu schválení, zda je jejich použití nezbytné a přiměřené), d) proces výběru, analyzování a použití zachycených dat, e) nezávislé posouzení přiměřenosti algoritmů, s jejichž pomocí bude vybírána komunikace, která bude analyzována, f) opatření při předání dat třetím subjektům (musí zajistit, že jiné subjekty je budou bezpečně skladovat a nebudou šířit), g) omezení délky sledování, uchovávání dat a okolností, za nichž musí být data zničena (mimo stanovení nejvyšší přípustné délky by mělo být i průběžně zkoumáno, zda potřeba sledování stále trvá), h) proces a způsob dohledu nezávislého orgánu a pravomoci pro řešení zjištěných porušení (například nezávislý komisař, nezávislý úřad; parlamentní komise), musí zahrnovat všechny fáze procesu sledování, i) proces následného nezávislého přezkumu a pravomoci pro řešení zjištěných porušení (nikoli nutně soud; musí se ale jednat o nezávislý orgán, který vede kontradiktorní řízení a vydává odůvodněná a závazná rozhodnutí, např. nařídí-li ukončení sledování nebo vymazání dat; musí jít o odlišný orgán, než ten, který vykonává dohled nad sledováním, aby se nedostal do situace, že přezkoumává svou vlastní činnost). I v případě hromadného sledování platí, že záruky proti zneužití Soud hodnotí v jejich celku. Absence či nedostatečnost jedné záruky může být vyvážena a napravena ostatními zárukami (srov. Ekimdzhiev a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 294–355).

[Plošné sledování komunikace novinářů] Zesílené záruky platí v případě komunikace novinářů. K použití silných filtrů spojených s novinářem či s velkou pravděpodobností vedoucí k zachycení důvěrného novinářského materiálu, musí být postup posouzen soudcem či jiným nezávislým a nestranným orgánem, zda je odůvodněn prvořadým veřejným zájmem a zda není možné sledovaného cíle dosáhnout méně invazivními prostředky. Pokud na novinářský materiál není mířeno, ale přesto vyjde během sledování najevo, že obsah komunikace či související komunikační data obsahují důvěrný novinářský materiál, jejich uchovávání a analyzování musí být povoleno soudcem či jiným nezávislým a nestranným orgánem (Big Brother Watch proti Spojenému království, cit. výše, § 442–458, v kontextu sledování zpravodajskými službami; Weber a Saravia proti Německu, č. 54934/00, rozhodnutí ze dne 29. června 2006, § 143–145, § 151).

Kazuistika

A. Násilné obstarávání důkazů

  • odběry: Maslák proti České republice, č. 58169/13, rozhodnutí ze dne 5. dubna 2022 (dodržení vnitrostátní úpravy, nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy); Horvatič proti Chorvatsku, č. 36044/09, rozsudek ze dne 17. října 2013 (zabalení odebraných vzorků vlasů, nehtů a šatů v jiné místnosti v nepřítomnosti osoby); Boyce proti Irsku, č. 8428/09, rozhodnutí ze 27. listopadu 2012 (DNA, poučení osoby)

B. Domovní prohlídky

  • Bostan proti Moldavsku, č. 52507/09, rozsudek ze dne 8. prosince 2020 (prohlídka chladírny na dvorku, souhlas pouze jednoho z obyvatel); Dragan Petrović prot Srbsku, č. 75229/10, rozsudek ze dne 14. dubna 2020 (vyšetřování vraždy, nikoli vágní příkaz k prohlídce, procesní záruky); Vinks a Ribicka proti Lotyšsku, cit. výše (využití protiteroristické jednotky a požadavky na právní úpravu); Posevini proti Bulharsku, cit. výše (prohlídka fotoateliéru); Bagiyeva proti Ukrajině, č. 41085/05, rozsudek ze dne 28. dubna 2016, § 52 (vágní odůvodnění příkazu); Prade proti Německu, č. 7215/10, cit. výše (výlučný důkaz, nezákonná domovní prohlídka); Maslák a Michálková proti České republice, č. 52028/13, rozsudek ze dne 14. ledna 2016 a Duong proti České republice, č. 21381/11, rozsudek ze dne 14. ledna 2016 (procesní záruky); Taraneks proti Lotyšsku, č. 3082/06, rozsudek ze dne 2. prosince 2014, § 104 (vydání příkazu soudem); Vasylchuk proti Ukrajině, č. 24402/07, rozsudek ze dne 13. června 2013 (nešetrný způsob provedení prohlídky); Lisica proti Chorvatsku, č. 20100/06, rozsudek ze dne 25. února 2010 (důkaz o značné váze, zákonná prohlídka vozidla, načasování prohlídky); Zubal´ proti Slovensku, č. 44065/06, rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, § 41–45 (prohlídka v časných ranních hodinách u oběti trestného činu, pověst osoby); Iliya Stefanov proti Bulharsku, č. 65755/01, rozsudek ze dne 22. května 2008 (prodlení při navrácení zabavených věcí); Smirnov proti Rusku, č. 71362/01, rozsudek ze dne 7. června 2007 (extenzivní rozsah zabavených věcí)

C. Operativně pátrací prostředky

  • prostorové odposlechy: R. E. proti Spojenému království, č. 62498/11, rozsudek ze dne 27. října 2015 (odposlechy podezřelých na policejní stanici včetně jejich konzultací s advokátem); Bykov proti Rusku, č. 4378/02, rozsudek velkého senátu ze dne 10. března 2009; Khan proti Spojenému království, č. 35394/97, rozsudek ze dne 12. května 2000
  • telefonní odposlechy: Szabó a Vissy proti Maďarsku, cit. výše (právní úprava odposlechů za účelem předcházení teroristických útoků); Roman Zakharov proti Rusku, cit. výše (komplexní posouzení právní úpravy sledování telefonní komunikace); Pastyřík proti České republice, č. 47091/09, rozhodnutí ze dne 31. května 2011; Kennedy proti Spojenému království, č. 26839/05, rozsudek ze dne 18. května 2010; Iordachi a ostatní proti Moldavsku, č. 25198/02, rozsudek ze dne 10. února 2009; Amann proti Švýcarsku, č. 27798/95, rozsudek velkého senátu ze dne 16. února 2000
  • jiné prostředky: Benedik proti Slovinsku, cit. výše (ztotožnění osoby dle IP adresy); Sérvulo & Associados – Sociedade de Advogados, RL a ostatní proti Portugalsku, č. 27013/10, rozsudek ze dne 3. září 2015 (prohlídka informačních systémů, souborů a elektronické pošty); Uzun proti Německu, č. 35623/05, rozsudek ze dne 2. září 2010 (sledování vozidla pomocí GPS); Copland proti Spojenému království, č. 62617/00, rozsudek ze dne 3. dubna 2007 (monitoring elektronické komunikace); Heglas proti České republice, č. 5935/05, rozsudek ze dne 1. března 2007 (údaje o provozu telekomunikačního zařízení)
  • kontrola používání operativně pátracích prostředků: Zubkov a ostatní proti Rusku, č. 29431/05 a další, rozsudek ze dne 7. listopadu 2017; Dumitru Popescu proti Rumunsku (č. 2), č. 71525/01, rozsudek ze dne 26. dubna 2007; Klass a ostatní proti Německu, č. 5029/71, rozsudek pléna ze dne 6. září 1978
  • komunikace advokátů s klienty: Särgava proti Estonsku, č. 698/19, rozsudek ze dne 16. listopadu 2021: notebook a mobil; Saber proti Norsku, č. 459/18, rozsudek ze dne 17. prosince 2020: mobil; Kirdök a ostatní proti Turecku, č. 14704/12, rozsudek ze dne 3. prosince 2019: elektronické soubory; Sérvulo & Associados – Sociedade de Advogados, RL a ostatní proti Portugalsku, č. 27013/10, rozsudek ze dne 3. září 2015, elektronické soubory a emaily; Iliya Stefanov proti Bulharsku, č. 65755/01, rozsudek ze dne 22. května 2008: počítač a diskety; Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH proti Rakousku, č. 74336/01, rozsudek ze dne 16. října 2007: elektronické soubory; Smirnov proti Rusku, č. 71362/01, rozsudek ze dne 7. června 2007: počítač; Petri Sallinen a ostatní proti Finsku, č. 50882/99, rozsudek ze dne 27. září 2005: harddisk
  • zpracování dat: Glukhin proti Rusku, č. 11519/20, rozsudek ze dne 4. července 2023 (rozpoznávání obličejů / facial recognition technology, přestupek za neohlášení protestu, kvalita právní úpravy, nedostatečné záruky; porušení článku 8 Úmluvy); Negru proti Moldavsku, č. 7336/11, rozsudek ze dne 27. června 2023 (zařazení na seznam hledaných osob, uveřejnění fotografie na policejní stanici; svévole, porušení článku 8 Úmluvy); Margari proti Řecku, č. 36705/16, rozsudek ze dne 20. června 2023 (zveřejnění fotografie a informací o trestné činnosti v tisku po vznesení trestního obvinění; nedostatečné záruky, nepřesné informace v tiskové zprávě policie; porušení článku 8 Úmluvy); Gaughran proti Spojenému království, č. 45245/15, rozsudek ze dne 13. února 2020 (uchovávání profilů DNA, otisků prstů a fotografií osob odsouzených za trestný čin, za který je možno uložit trest odnětí svobody na neomezenou dobu, bez rozlišení dle závažnosti činů a bez možnosti přezkumu nezbytnosti trvání uchovávání; porušení článku 8 Úmluvy); Catt proti Spojenému království, č. 43514/15, rozsudek ze dne 24. ledna 2019 (uchovávání údajů o účastech osob na demonstracích v policejní databázi osob podezřelých z extremismu, odmítnutí vymazání údajů; porušení článku 8 Úmluvy); Aycaguer proti Francii, č. 8806/12, rozsudek ze dne 22. června 2017 (uchovávání vzorků DNA v databázi osob, které byly odsouzeny za bagatelní trestný čin po dobu 40 let bez možnosti účinného soudního přezkumu; porušení článku 8 Úmluvy); M. K. proti Francii, č. 19522/09, rozsudek ze dne 18. dubna 2013, (uchovávání otisků prstů v databázi osob, které nebyly pravomocně odsouzeny, po dobu 25 let; porušení článku 8 Úmluvy); B. B. proti Francii, č. 5335/06, rozsudek ze dne 17. prosince 2009 (uchovávání dat v databázi pachatelů sexuálních trestných činů po dobu 30 let s možností soudního přezkumu nezbytnosti pokračování evidování v databázi, přístup stát v postavení zaměstnavatele, jde-li o pozice, kde zaměstnanec pracuje s dětmi; neporušení článku 8 Úmluvy); W. proti Nizozemsku, č. 20689/08, rozhodnutí ze dne 20. ledna 2009 (uchovávání údajů o DNA jen u odsouzených osoby, časové omezení v závislosti na délce uloženého trestu; neporušení článku 8 Úmluvy); S. a Marper proti Spojenému království, č. 30562/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2008 (časově neomezené uchovávání informací o DNA osob, které byly obžaloby zproštěny, nebo bylo jejich trestní stíhání zastaveno; porušení článku 8 Úmluvy)

Občanská a politická práva příslušníků policie

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 10 Úmluvy

„(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. […]
(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. “

  • článek 11 Úmluvy

„(1) Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.
(2) Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 14 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Svoboda projevu] Zvláštní povinnost kázně a loajality příslušníků policie s sebou dle ESLP nese i povinnosti a odpovědnost při výkonu svobody projevu. Proto sankce v podobě udělení pokuty a snížení hodnosti policisty, člena odborů, za publikaci názorů vyjadřujících nedůvěru a obviňující vedení policie z podléhání politickým tlakům a z nepotismu neporušuje článek 10 Úmluvy čtený ve světle článku 11 Úmluvy (Szima proti Maďarsku, č. 29723/11, rozsudek ze dne 9. října 2012).

[Svobody sdružování a shromažďování obecně] Článek 11 odst. 2 Úmluvy umožňuje zákonem u příslušníků policie omezit svobody sdružování a shromažďování, včetně některých odborových práv. Omezení je však třeba vykládat restriktivně. Lze omezit toliko jejich výkon, policisty nelze těchto svobod a práv zbavit zcela neboli zasáhnout do samotné podstaty práv chráněných těmito ustanoveními (Demir a Byakara proti Turecku, č. 34503/97, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008, § 97 a 119). Omezení práv policistů musí rovněž odpovídat naléhavé společenské potřebě a být nezbytná v demokratické společnosti (Adefdromil proti Francii, č. 32191/09, rozsudek ze dne 2. října 2014, § 42–45; Trade Union of the Police in the Slovak Republic a ostatní proti Slovensku, č. 11828/08, rozsudek ze dne 25. září 2012, § 62 a násl.). O svobodě sdružování pojednává podrobněji kapitola 3.9. a o právu shromažďovacím kapitola 3.10.

[Politická činnost] ESLP vyzdvihuje politickou neutralitu policistů, kteří mají stát mimo politický boj. Proto snaha zajistit, aby klíčová role policie ve společnosti nebyla ohrožena korozí politické neutrality jejích příslušníku, je slučitelná s demokratickými zásadami (Rekvényi proti Maďarsku, č. 25390/94, rozsudek velkého senátu ze dne 20. května 1999, § 41). ESLP tak shledal, že zákaz členství v politických stranách a jakékoli politické činnosti pro policisty neporušuje články 10 a 11 Úmluvy. Přihlédl přitom především k historické zkušenosti daného státu, učiněné během režimu před rokem 1990, a ke skutečnosti, že zákony přes ústavní zákaz policistům určitou politickou činnost umožňovaly (např. hlasovat a kandidovat v parlamentních i obecních volbách, hlasovat v referendech, být členy odborů a jiných spolků, účastnit se pokojných shromáždění, činit prohlášení do médií či publikovat knihy o politice). Zákaz tedy nebyl absolutní a excesivní (tamtéž, § 47–49).

Stejně tak ESLP aproboval i zákaz členství městských strážníků v politických stranách, když i v této souvislosti zohlednil, že určitá politická činnost, např. právo volit a být volen v parlamentních i obecních volbách, jim byla zachována (Strzelecki proti Polsku, č. 26648/03, rozsudek ze dne 10. dubna 2012).

[Odbory] Kvůli prvořadé úloze policistů při zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a v boji proti trestné činnosti odůvodňují povinnosti a odpovědnost, které odpovídají jejich postavení a úloze, zvláštní úpravu výkonu jejich odborových práv. Úplný zákaz určený příslušníkům ozbrojených sborů založit odbory nebo do nich vstoupit je však v rozporu s článkem 11 Úmluvy (Matelly proti Francii, č. 10609/10, rozsudek ze dne 2. října 2014). Pro zachování důvěry veřejnosti v jejich spolehlivost a důvěryhodnost je nicméně třeba zajistit, aby policisté při projevování názorů jednali nestranně. Proto např. prohlášení ministra vnitra, že každý, kdo by se účastnil obdobné akce, jakou byla demonstrace policejních odborů za posílení sociálních práv, na které bylo vyzýváno k demisi vlády, bude od policie propuštěn, neporušuje článek 11 Úmluvy vykládaný ve světle článku 10 Úmluvy (Trade Union of the Police in the Slovak Republic a ostatní proti Slovensku, cit. výše, § 67–70).

V rozporu s článkem 11 Úmluvy není ani zákonný zákaz stávky uložený policejním odborovým svazům; dle ESLP zákaz sleduje legitimní cíl předcházet výtržnostem kvůli zvláštnímu postavení policejního sboru a možným důsledkům přerušení jeho činnosti. Potřeba nepřetržité služby policie a její ozbrojenost ji odlišují od ostatních státních zaměstnanců. To odůvodňuje omezení jejich práva organizovat se. Státu je tedy přiznán dostatečně široký prostor pro uvážení, aby mohl regulovat některé aspekty činnosti policejní odborové organizace ve veřejném zájmu, aniž by však odbory byly zbaveny základního obsahu jejich práv podle článku 11 (Junta Rectora Del Ertzainen Nazional Elkartasuna (ER.N.E.) proti Španělsku, č. 45892/09, rozsudek ze dne 21. dubna 2015, § 37–39).

Kazuistika
  • svoboda projevu: Mumolin proti Rusku, č. 60566/10, rozhodnutí ze dne 14. prosince 2021 (veřejná prohlášení a poskytnutí rozhovoru novinám policistou ohledně poměrů u policie; propuštění po opakovaném napomenutí); Szima proti Maďarsku, č. 29723/11, rozsudek ze dne 9. října 2012 (potrestání policistky za kritické názory vůči vedení policie)
  • svobody sdružování a shromažďování obecně; odbory: Junta Rectora Del Ertzainen Nazional Elkartasuna (ER.N.E.) proti Španělsku, č. 45892/09, rozsudek ze dne 21. dubna 2015 (zákaz stanovený zákonem pro policisty konat stávku); Adefdromil proti Francii, č. 32191/09, rozsudek ze dne 2. října 2014 (zákaz odborového sdružování pro příslušníky ozbrojených sil); Matelly proti Francii, č. 10609/10, rozsudek ze dne 2. října 2014 (zákaz odborového sdružování pro příslušníky ozbrojených sil); Trade Union of the Police in the Slovak Republic a ostatní proti Slovensku, č. 11828/08, rozsudek ze dne 25. září 2012 (kritická vyjádření a opatření přijatá ministrem vnitra vůči zástupcům odborů kvůli výzvě k demisi vlády); Demir a Byakara proti Turecku, č. 34503/97, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008 (absolutní zákaz zakládání odborových organizací státními zaměstnanci; neplatnost kolektivní smlouvy; právo na kolektivní vyjednávání); Tüm Haber Sen a Çınar proti Turecku, č. 28602/95, rozsudek ze dne 21. února 2006 (rozpuštění odborové organizace)
  • politická činnost: Strzelecki proti Polsku, č. 26648/03, rozsudek ze dne 10. dubna 2012 (zákaz členství městských strážníků v politických stranách); Rekvényi proti Maďarsku, č. 25390/94, rozsudek velkého senátu ze dne 20. května 1999 (zákaz členství v politických stranách a politické činnosti ze strany policistů)

Práce

Zákaz otroctví, nevolnictví a nucených nebo povinných prací

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 4 Úmluvy

„(1) Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví.
(2) Od nikoho se nebude vyžadovat, aby vykonával nucené nebo povinné práce.
(3) Za „nucenou nebo povinnou práci“ se pro účely tohoto článku nepovažuje:
a) práce běžně požadovaná při výkonu trestu uloženého podle článku 5 této Úmluvy, nebo v době podmíněného propuštění z tohoto trestu;
b) služba vojenského charakteru nebo v případě osob, které odmítají vojenskou službu z důvodů svědomí v zemích, kde je takové odmítnutí vojenské služby uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby;
c) služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje život nebo blaho společenství;
d) práce nebo služba, která tvoří součást běžných občanských povinností.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 14 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury Soudu

[Základní hodnota demokratické společnosti] Vedle článků 2 a 3 také článek 4 Úmluvy zakotvuje jednu ze základních hodnot demokratických společností (Siliadin proti Francii, č. 73316/01, rozsudek ze dne 26. července 2005, § 112). Práva chráněná v prvním odstavci jsou právy absolutními, tzn. že nemohou podléhat žádným omezením. Podle čl. 15 odst. 2 Úmluvy pak nelze od uvedeného závazku odstoupit, a to ani v případě války nebo jakéhokoliv jiného veřejného ohrožení státní existence (C. N. proti Spojenému království, č. 4239/08, rozsudek ze dne 13. listopadu 2012, § 65).

[Struktura ustanovení] V prvních dvou odstavcích je definováno, co je článkem 4 Úmluvy zakázáno, tedy jednak otroctví a nevolnictví, jednak nucené nebo povinné práce. Odstavec 3 se vztahuje výlučně k odstavci 2 a definuje, co se za nucené nebo povinné práce nepovažuje, a je tedy pomůckou pro výklad odstavce 2.

[Mezinárodní instrumenty] Soud při výkladu článku 4 Úmluvy odkazuje na mezinárodní instrumenty, jakými jsou Úmluva o otroctví z roku 1926 (Siliadin proti Francii, cit. výše, § 122), Dodatková úmluva o zrušení otroctví, obchodu s otroky i institucí a praktik podobných otroctví z roku 1956 (C. N. a V. proti Francii, č. 67724/09, rozsudek ze dne 11. října 2012, § 90), Úmluva č. 29 Mezinárodní organizace práce a Úmluva o nucených pracích z roku 1983 (Van der Mussele proti Belgii, č. 8919/80, rozsudek pléna ze dne 23. listopadu 1983, § 32), Úmluva Rady Evropy o opatřeních proti obchodování s lidmi z roku 2005 a Protokol o prevenci, potlačování a trestání obchodování s lidmi, zvláště se ženami, k Úmluvě OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu z roku 2000 – tzv. Palermský protokol (Rantsev proti Kypru a Rusku, č. 25965/04, rozsudek ze dne 7. ledna 2010, § 282). Pravomoc Soudu je nicméně omezena pouze na Úmluvu a nemá pravomoc vykládat ustanovení Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi ani hodnotit soulad smluvního státu s normami v ní obsaženými (V. C. L. a A. N. proti Spojenému království, č. 77587/12 a 74603/12, rozsudek ze dne 16. února 2021, § 113).

[Pozitivní závazky státu] Pozitivní závazky státu na poli článku 4 Úmluvy zahrnují povinnost: a) zavést právní rámec zakazující jednání spadající pod článek 4 Úmluvy, b) za určitých okolností přijmout operativní opatření k ochraně obětí či potencionálních obětí, c) provést účinné vyšetřování (S. M. proti Chorvatsku, č. 60561/14, rozsudek velkého senátu ze dne 25. června 2020, § 306). V podrobnostech viz níže pasáž týkající se pozitivních závazků na poli obchodování s lidmi.

[Otroctví] Při výkladu pojmu otroctví Soud odkazuje na klasickou definici otroctví obsaženou v Úmluvě o otroctví z roku 1926, podle níž se otroctvím rozumí „stav nebo poměr osoby, nad níž se vykonávají některé nebo všechny složky práva vlastnického“. Otroctví tedy vyžaduje, aby stav dotčené osoby byl omezen na pouhý „objekt“ v rukou jiných osob (Siliadin proti Francii, cit. výše, § 122).

[Nevolnictví] Nevolnictví ve smyslu Úmluvy znamená povinnost poskytovat služby pod tíhou donucení a je třeba je dát do souvislosti s pojmem otroctví (Siliadin proti Francii, cit. výše, § 124). Nevolnictví představuje jakousi „zostřenou“ formu nucených nebo povinných prací. Hlavním rysem, který oba koncepty odlišuje, je vnímání oběti nevolnictví, že tento stav je trvalý a že se tudíž její situace pravděpodobně nezmění (C. N. a V. proti Francii, č. 67724/09, rozsudek ze dne 11. října 2012, § 91).

[Domácí nevolnictví] Domácí nevolnictví je specifickou kategorií, odlišnou od obchodování s lidmi a jejich vykořisťování. Vyznačuje se složitou dynamikou a chyrakterizují ho i jemnější formy nátlaku s cílem vynutit si poslušnost porobené osoby (C. N. proti Spojenému království, cit. výše, § 80).

[Nucené a povinné práce] Při výkladu pojmu nucené a povinné práce, Soud přihlíží jednak ke znění článku 2 Úmluvy č. 29 Mezinárodní organizace práce, podle kterého se těmito pojmy rozumí „každá práce nebo služba požadovaná pro jednotlivci, která se na kterékoli osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se tato osoba nenabídla dobrovolně“ (Van der Mussele proti Belgii, cit. výše, § 32), jednak k Úmluvě o nucených pracích z roku 1930 (Siliadin proti Francii, cit. výše, § 115). Pojem nucené a povinné práce evokuje fyzický nebo morální nátlak. Musí se jednat o práci vykonávanou pod hrozbou nějakého trestu, a navíc proti vůli dotčené osoby, která se k ní neuvolila dobrovolně (tamtéž, § 117).

[Výjimky z nucených nebo povinných prací] Třetí odstavec článku 4 Úmluvy obsahuje výčet situací, které za nucenou nebo povinnou práci nelze považovat. Tyto výjimky přitom podle Soudu zohledňují mj. myšlenky veřejného zájmu a společenské solidarity (Karlheinz Schmidt proti Německu, č. 13580/88, rozsudek ze dne 18. července 1994, § 22). Nejedná se o vyčerpávající výčet situací, které nespadají pod pojem nucené nebo povinné práce (Van der Mussele proti Belgii, cit. výše, § 38 a 41).

[Práce během výkonu trestu nebo podmíněného propuštění] Podle čl. 4 odst. 3 písm. a) Úmluvy se za nucenou nebo povinnou práci nepovažuje práce běžně požadovaná při výkonu trestu (Stummer proti Rakousku, č. 37452/02, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011, § 119) nebo v době podmíněného propuštění z tohoto trestu. Při určení toho, co lze považovat za „běžnou“ práci, Soud přihlíží ke standardům převažujícím ve smluvních státech (tamtéž, § 132). Dle Soudu povinnou práci vykonávanou ve výkonu trestu mimo režim důchodového pojištění nelze ve světle čl. 4 odst. 3 písm. a) Úmluvy považovat za nucenou práci (Stummer proti Rakousku, cit. výše, § 132; Floroiu proti Rumunsku, č. 15303/10, rozhodnutí ze dne 12. března 2013, § 32). Soud dále judikuje, že dané ustanovení Úmluvy nelze vykládat tak, že by zakazovalo uložení povinnosti pracovat i odsouzeným, kteří dosáhli důchodového věku (Meier proti Švýcarsku, č. 10109/14, rozsudek ze dne 9. února 2016, § 72–79).

K otázce sociálního zabezpečení vězňů viz blíže kapitola 3.14.7.

[Vojenská nebo náhradní civilní služba] Nucenou nebo povinnou prací podle čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy není služba vojenského charakteru ani jiná služba vyžadovaná místo povinné vojenské služby (Bayatyan proti Arménii, č. 23459/03, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011, § 100). Byť čl. 4 odst. 3 písm. b) Úmluvy nepovažuje službu vojenského charakteru za nucenou nebo povinnou práci, Soud s odkazem na předmět a účel Úmluvy a růžné mezinárodní instrumenty dovodil, že se toto ustanovení nevztahuje na práci vykonávanou vojáky z povolání (Chitos proti Řecku, č. 51637/12, rozsudek ze dne 4. června 2015, § 87). Tohoto ustanovení se totiž nemohou dovolávat osoby, které se dobrovolně zavázaly ke službě v ozbrojených silách (Yeldashev proti Rusku, č. 5730/03, rozhodnutí ze dne 4. prosince 2008). Viz také kapitolu 3.15.6.

[Služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy] Ani služba vyžadovaná v případě nouze nebo pohromy, která ohrožuje život nebo blaho společenství dle čl. 4 odst. 3 písm. c) Úmluvy nemá být považována za nucenou nebo povinnou práci (S. proti Německu, č. 9686/82, rozhodnutí Komise ze dne 4. října 1984).

[Běžné občanské povinnosti] Poslední oblastí, která vylučuje aplikovatelnost čl. 4 odst. 2 Úmluvy, jsou podle čl. 4 odst. 3 písm. d) Úmluvy práce nebo služby, které tvoří součást běžných občanských povinností (Van der Mussele proti Belgii, cit. výše, § 38). Soud dosud nepodal obecnou definici, co je třeba rozumět běžnými občanskými povinnostmi. Určitá vodítka, jaké typy činností, mohou být považovány za běžné občanské povinnosti, lze nicméně vyčíst z kazuistické judikatury.

[Obchodování s lidmi] Soud dovodil, že článek 4 Úmluvy zakazuje též obchodování s lidmi, které ohrožuje lidskou důstojnost a základní práva obětí. Není tak třeba určit, zda je toto zacházení pro účely článku 4 Úmluvy otroctvím, nevolnictvím nebo nucenou nebo povinnou prací, neboť samo o sobě spadá do rozsahu věcné působnosti dle tohoto ustanovení (Rantsev proti Kypru a Rusku, cit. výše, § 282). Zda určitá situace představuje obchodování s lidmi, nebo jde o samostatný problém nucené prostituce, je otázkou skutkovou, která musí být posouzena ve světle všech relevantních okolností věci. Aby bylo možné zacházení posuzovat na poli článku 4 Úmluvy, musí být přítomny definiční znaky obchodování s lidmi podle mezinárodního práva. To určuje jednání obchodníka, sledovaný účel osobu vykořisťovat a k tomu použité prostředky (S. M. proti Chorvatsku, cit. výše, § 296 a 303.). Pod článek 4 Úmluvy spadá vnitrostátní i přeshraniční obchodování s lidmi, bez ohledu na to, zda je do něj zapojen organizovaný zločin (Zoletić a ostatní proti Ázerbájdžánu, č. 20116/12, rozsudek ze dne 7. října 2021, § 155). Pojem „nucené nebo povinné práce“ poskytuje ochranu před závažným vykořisťováním, jako je nucení k prostituci, i mimo kontext obchodování s lidmi. Jakékoli takové zacházení však s sebou může nést znaky, které jej kvalifikují jako „otroctví“ nebo „nevolnictví“, případně mohou vyvolat otázky z pohledu jiných článků Úmluvy (Siliadin proti Francii, cit. výše, § 122–125, k použití nátlaku; C. N. a V proti Francii, cit. výše, § 89–91, k závažnosti jednání). V tomto ohledu je podstatné, že donucení je třeba chápat široce, takže zahrnuje jak zjevné, tak i jemnější formy nátlaku.

[Pozitivní závazky státu] Vzhledem k tomu, že obchodování s lidmi se zpravidla dopouštějí soukromí aktéři, tj. nedochází k němu na základě jednání, které by bylo přičitatelné státům, musí být posuzováno z hlediska pozitivních závazků (J. a ostatní proti Rakousku, č. 58216/12, rozsudek ze dne 17. ledna 2017, § 108–109). Tyto pozitivní závazky zahrnují obdobně jako v jiných případech posuzovaných pod zorným úhlem článku 4 Úmluvy následující povinnosti: a) zavést účinný právní a administrativní rámec zakazující a postihující obchodování s lidmi, b) za určitých okolností přijmout operativní opatření k ochraně obětí či potencionálních obětí, c) vést účinné vyšetřování v situacích, kdy mohlo dojít k obchodování. Kvůli podobnosti mezi obchodováním s lidmi a nucením k prostituci lze níže uvedené vztáhnout i na nucenou prostituci (mutatis mutandis C. N. proti Spojenému království, cit. výše, § 65–69). Rozsah pozitivních povinností států se tedy nemůže omezovat pouze na trestní represi v podobě účinné kriminalizace příslušných jednání (zahrnující jak prohlášení určitých jednání za trestné činy v trestním zákoně, tak skutečnou aplikaci těchto ustanovení v konkrétních případech), ale musí zahrnovat též určitá preventivní opatření (Rantsev proti Kypru a Rusku, cit. výše, § 284–287).

[Zákonný a administrativní právní rámec] Nad rámec trestního postihu pachatelů článek 4 Úmluvy vyžaduje i přijetí vhodných opatření k regulaci podnikatelské činnosti sloužící ke krytí obchodování. Současně musí imigrační pravidla upravovat relevantní otázky ohledně podpory, usnadňování či tolerance obchodování s lidmi (Rantsev proti Kypru a Rusku, cit. výše, § 284). Kromě toho jsou státy povinny zajistit příslušné školení pro vymáhající a imigrační úředníky (tamtéž, § 287).

[Prováděcí opatření na ochranu (potenciálních) obětí] Ke vzniku pozitivního závazku přijmout za okolností určitého případu opatření na ochranu obětí, je třeba prokázat, že státní orgány věděly nebo měly vědět o tom, že konkrétní osoba byla nebo mohla být vystavena skutečnému a bezprostřednímu nebezpečí, že se stane objektem obchodování nebo vykořisťování ve smyslu čl. 3 písm. a) Palermského protokolu a čl. 4 písm. a) Úmluvy o opatřeních proti obchodování s lidmi. V takovém případě dojde k porušení článku 4 Úmluvy, pokud orgány nepřijmou v rámci svých pravomocí náležitá opatření k tomu, aby daná osoba nebyla takovému nebezpečí nadále vystavena (V. C. L. a A. N. proti Spojenému království, cit. výše, § 152). Mezi prováděcí opatření patří např. opatření k posílení spolupráce na vnitrostátní úrovni mezi různými orgány činnými v boji proti obchodování s lidmi a snížení poptávky po všech formách vykořisťování osob. Ochranná opatření dále zahrnují usnadnění identifikace obětí náležitě vyškolenými osobami a poskytování pomoci obětem při jejich fyzickém, psychickém a sociálním uzdravení (tamtéž, § 161). Avšak povinnost přijmout opatření na ochranu obětí nemůže být vykládána natolik široce, aby na vnitrostátní orgány kladla nepřiměřené břemeno (C. N. proti Spojenému království, cit. výše, § 68).

[Účinné vyšetřování] Z článku 4 Úmluvy dále vyplývá procesní závazek smluvních států v případě, že existuje věrohodné podezření o tom, že určitá osoba byla zacházení vymezenému článkem 4 Úmluvy podrobena, předmětné skutečnosti vyšetřit. K povinnosti vést účinné vyšetřování viz podrobněji kapitolu 3.5.5. Vzájemná účinná spolupráce členských států se očekává u přeshraničních případů obchodování s lidmi (Zoletić a ostatní proti Ázerbájdžánu, cit. výše, § 191).

[Včasná identifikace oběti] Aby stíhání oběti nebo potenciální oběti obchodování s lidmi respektovalo dodržování svobod zaručených článkem 4, má zásadní význam včasná identifikace oběti. Z toho vyplývá, že jakmile orgány zjistí nebo by si měly být vědomy okolností vedoucích k důvodnému podezření, že s podezřelým ze spáchání trestného činu mohlo být obchodováno nebo mohl být vykořisťován, měl by být bezodkladně posouzen osobami náležitě vyškolenými jednání s oběťmi obchodování s lidmi. Toto posouzení by mělo být založeno na kritériích stanovených v Palermském protokolu a Úmluvě o opatřeních proti obchodování s lidmi (zejména na tom, zda byla dotyčná osoba verbována, dopravena, převezena, ukrývána či převzata, při použití výhrůžek, síly, či jiných nezákonných prostředků, za účelem vykořisťování) se zvláštním zřetelem na skutečnost, že pokud se jedná o dítě, není nutné splnění podmínky hrozby silou nebo výhružkami. Jakékoli rozhodnutí o tom, zda trestní stíhání potenciální oběti obchodování s lidmi bude či nebude zahájeno, by mělo být vydáno, pokud možno, až po provedení odborného posouzení vyškolenou osobou, zda je dotyčný možnou obětí obchodování. To je zvláště důležité, pokud se jedná o děti. Soud uznal, že jelikož jsou děti obzvláště zranitelné, opatření přijatá státem na jejich ochranu před násilnými činy spadajícími do oblasti působnosti článků 3 a 8 by měla být účinná a měla by zahrnovat jak předcházení špatnému zacházení, jehož by si příslušné orgány měly být vědomy, tak i účinné odrazení od páchání závažných porušení osobní nedotknutelnosti. Tato opatření musí zajišťovat respekt lidské důstojnosti a ochranu nejlepších zájmů dítěte (Söderman proti Švédsku, č. 5786/08, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2013, § 81). Jelikož obchodování s lidmi ohrožuje lidskou důstojnost a základní svobody obětí (viz Rantsev proti Kypru a Rusku, cit. výše, § 282), totéž platí i pro opatření na ochranu před činy spadajícími do působnosti článku 4 Úmluvy. Posouzení, zda bylo s dotyčnou osobou obchodováno, provedené kvalifikovanou osobou, musí být zohledněno při jakémkoliv následném rozhodnutí státního zástupce. Ačkoli státní zástupce nemusí být vázán zjištěními učiněnými při takovém posouzení, měl by mít jasné důvody, které jsou v souladu s definicí obchodování s lidmi obsaženou v Palermském protokolu a Úmluvě o opatřeních proti obchodování s lidmi, pro které s nimi nesouhlasí (V. C. L. a A. N. proti Spojenému království, cit. výše, § 160–162).

[Diskriminace] Práce nebo služba, která je sama o sobě „normální“, se může ve skutečnosti stát nenormální, pokud výběr skupin nebo jedinců, kteří jsou zavázáni ji vykonávat, bude založen na diskriminačních kritériích (Van Der Mussele proti Belgii, cit. výše, § 43). Pokud skutkové okolnosti spadají pod článek 4 Úmluvy, je použitelný rovněž článek 14 Úmluvy (Zarb Adami proti Maltě, č. 17209/02, rozsudek ze dne 20. června 2006, § 49). K diskriminaci viz podorbněji kapitolu 3.3.

Kazuistika

A. Otroctví a nevolnictví

  • Siliadin proti Francii, cit. výše (absence konkrétní a účinné trestněprávní ochrany mladistvé dlouhodobě nuceně pracující v domácnosti); M. a ostatní proti Itálii a Bulharsku, č. 40020/03, rozsudek ze dne 31. července 2012, § 105 (povinnost státu přijmout ochranná opatření k zabránění vážným zásahům do osobní integrity jednotlivce ze strany člena jeho rodiny či partnera v kontextu domnělého otroctví); C. N. proti Spojenému království, cit. výše (nedostatečné vymezení trestného činu nevolnictví ve vnitrostátním právním řádu); C. N. a V. proti Francii, cit. výše (absence dostatečného legislativního a správního rámce)

B. Nucené a povinné práce

  • Chitos proti Řecku, cit. výše (povinnost profesionálních vojáků odsloužit sjednanou dobu služby, nebo uhradit náklady výcviku); Ergün proti Turecku, č. 12958/05, rozhodnutí ze dne 6. září 2016 (odvod brance navzdory zdravotní indispozici); Adamec a ostatní proti České republice, č. 5945/05, rozhodnutí ze dne 11. září 2007 (nízká úroveň služného za výkon povinné vojenské služby)
  • K čl. 4 odst. 3 písm. a):

práce ve výkon trestu nebo během podmínečného propuštění: Stummer proti Rakousku, cit. výše, § § 124–134 (povinnost vězně vykonávat práci, která se nezapočítává pro účely starobního důchodu); Meier proti Švýcarsku, č. 10109/14, rozsudek ze dne 9. února 2016, § 72–79(povinnost vězně ve vhodném rozsahu vykonávat práci přiměřenou jeho věku, ačkoli již dosáhl důchodového věku); Van Droogenbroeck proti Belgii, č. 7906/77, rozsudek ze dne 24. června 1982, § 59 (povinnost recidivisty uspořit si prací ve věznici určitou částku jako podmínka jeho propuštění na svobodu v kontextu zvláštní formy trestu s cílem začlenit recidivistu zpět do společnosti); De Wilde, Ooms a Versyp proti Belgii, č. 2832/66 a další, rozsudek pléna ze dne 18. června 1971, § 90 (povinnost tuláků pracovat v tuláckých centrech za nízkou odměnu s cílem jejich nápravy)

  • K čl. 4 odst. 3 písm. b):

vojenská nebo náhradní civilní služba: Chitos proti Řecku, cit. výše, a contrario Lazaridis proti Řecku, č. 61838/14, rozhodnutí ze dne 12. ledna 2016 (povinnost vojenského lékaře bezodkladně zaplatit stanovenou částku náhrady výdajů armádou vynaložených na jeho vzdělání, čímž na něj finanční úřady uložily nepřiměřené břemeno); W., X., Y. a Z. proti Spojenému království, č. 3435/67 a další, rozhodnutí Komise ze dne 19. července 1968 (zákaz nucených a povinných prací neporušovala: služba čtyř chlapců, kteří se se souhlasem rodičů v patnácti, resp. šestnácti letech upsali ke službě v armádě na dobu devíti let po dovršení osmnácti let věku, z níž měli jen velmi omezenou možnost se vyvázat)

  • K čl. 4 odst. 3 písm. c):

služby v případě nouze nebo pohromy: S. proti Německu, cit. výše (povinnost vlastníka honebního pozemku podílet se na plynování liščích nor); I. proti Norsku, č. 75531/01, rozhodnutí Komise ze dne 21. října 2004 (povinnost ročního působení ve veřejné stomatologické službě)

  • K čl. 4 odst. 3 písm. d):

běžné občanské povinnosti: Van der Mussele proti Belgii, cit. výše (povinnost advokátního koncipienta poskytovat zdarma právní pomoc nemajetným klientům); Steindel proti Německu, č. 29878/07, rozhodnutí ze dne 14. září 2010 (povinnost lékaře držet pohotovost); Zarb Adami proti Maltě, cit. výše, § 47 (povinnost mužů sloužit v porotě častěji než ženy, resp. povinnost zaplatit pokutu v případě nesplnění této povinnosti); Karlheinz Schmidt proti Německu, cit. výše, § 23 (výlučná povinnost mužů podílet se na činnosti místního hasičského sboru nebo platit finanční příspěvek do obecní pokladny namísto služby); Four companies proti Rakousku, č. 7427/76, rozhodnutí Komise ze dne 27. září 1976 (povinnost zaměstnavatele strhávat z platu zaměstnanců zálohy na daň a sociální příspěvky); Kovalová proti České republice, č. 57319/00, rozhodnutí ze dne 30. listopadu 2004 (ustanovení zástupcem obchodní společnosti pro účely daňového řízení); Graziani-Weiss proti Rakousku, č. 31950/06, rozsudek ze dne 18. října 2011 (ustanovení opatrovníkem duševně nemocné osoby); Schuitemaker proti Nizozemsku, č. 15906/08, rozhodnutí ze dne 4. května 2010 (povinnost nezaměstnaného přijmout práci)

C. Obchodování s lidmi

  • Rantsev proti Kypru a Rusku, cit. výše (rozsah pozitivních závazků státu); V. C. L. a A. N. proti Spojenému království, cit. výše (absence posouzení otázky obchodování s lidmi před zahájením trestního stíhání nezletilých stěžovatelů); S. M. proti Chorvatsku, cit. výše (absence účinného vyšetřování hájitelného tvrzení stěžovatelky, že se mohla stát obětí obchodování s lidmi či nucené prostituce); Chowdury a ostatní proti Řecku, č. 21884/15, rozsudek ze dne 30. března 2017 (absence účinného vyšetřování a nepotrestání osob odpovědných za obchodování s lidmi); J. a ostatní proti Rakousku, cit. výše (podpora obětem obchodování s lidmi); Zoletić a ostatní proti Ázerbájdžánu, cit. výše (přeshraniční případy obchodování s lidmi); Lacatus proti Švýcarsku, č. 14065/15, rozsudek ze dne 19. ledna 2021, § 111–112 (stát má oběti obchodování s lidmi chránit, nikoli trestat, což by oběť stavělo ještě do zranitelnější situace); T. I. a ostatní proti Řecku, č. 40311/10, rozsudek ze dne 18. července 2019 (účinné řízení o vydání víz obětem obchodování s lidmi a vykořisťování)

D. Diskriminace v kontextu nucených a povinných prací

  • Zarb Adami proti Maltě, cit. výše (ke službě v porotních soudech povoláváni převážně jen muži); Graziani-Weiss proti Rakousku, cit. výše (profesní skupiny advokátů a notářů na jedné straně a ostatní osoby s právnickým vzděláním na druhé straně se v souvislosti s povinností výkonu funkce opatrovníka nenacházeli ve srovnatelné situaci)

Přístup k povolání a ukončení pracovního poměru

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy

„(1) Každý má právo na respektování svého soukromého (…) života (…).
(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 6 Úmluvy

[Pracovně právní vztahy a soukromý život] Článek 8 Úmluvy nezaručuje právo na zaměstnání, na přijetí do služby, ani na výběr konkrétního povolání, přesto však nejsou pracovněprávní vztahy a spory jako takové z rozsahu soukromého života vyloučeny. Naopak toto ustanovení za určitých okolností dopadá i na profesní činnosti (Bărbulescu proti Rumunsku, č. 61496/08, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017, § 71). Soukromý život tak zahrnuje také aktivity související s pracovní činností (Fernández Martínez proti Španělsku, č. 56030/07, rozsudek velkého senátu ze dne 12. června 2014, § 110) či činnosti odehrávající se ve veřejné sféře [Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08 a 60641/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 95]. Právě při výkonu povolání ostatně většina lidí přichází do styku se svým okolím, s nímž má příležitost utvářet a rozvíjet své vztahy (Niemietz proti Německu, č. 13710/88, rozsudek ze dne 16. prosince 1992, § 29). Soukromý život tak nepochybně může být dotčen propuštěním nebo snížením hodnosti, ale i nepřipuštěním k výkonu určité profese (Denisov proti Ukrajině, č. 76639/11, rozsudek velkého senátu ze dne 25. září 2018, § 101). Při zkoumání, zda pracovně právní spor spadá pod věcný rozsah článku 8 Úmluvy, zastává Soud dva různé přístupy. První je založen na zkoumání důvodů přijetí sporného opatření, potažmo zahájení vnitrostátního řízení. Bylo-li jimi dotčeno právo, o němž lze mít za to, že spadá pod pojem soukromého života, zakládá to bez dalšího použitelnost článku 8 Úmluvy. Podle druhého přístupu se zkoumá, zda předmětné opatření – typicky výsledek vnitrostátního řízení – nemělo vážné nepříznivé dopady na soukromý život stěžovatele. Těmi mohou být: a) důsledky pro „blízký kruh“ osob, tedy zejména citelné dopady majetkového rázu, b) ztráta příležitosti utvářet a rozvíjet vztahy s jinými nebo c) závažná újma na pověsti stěžovatele. Tam, kde první přístup neodůvodňuje použití článku 8 Úmluvy, je nezbytné posoudit, jaké byly důsledky sporného opatření na soukromý život stěžovatele. Avšak tam, kde by přicházelo použití článku 8 v úvahu na základě druhého přístupu, je stěžejní posouzení závažnosti těchto důsledků. Kritérium „podstatné újmy“ je ostatně dle čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy jednou z podmínek přijatelnosti stížnosti. Závažnost důsledků z hlediska soukromého života lze posuzovat zejména srovnáním života stěžovatele před a po přijetí sporného opatření. V těchto případech proto bude nezbytné, aby újma dosáhla minimálního prahu závažnosti, o čemž musí Soud přesvědčit stěžovatel. Tento práh je přitom stanoven poměrně vysoko, jelikož Soud vyžaduje, aby byly tyto důsledky velmi závažné a ovlivnily soukromý život stěžovatele opravdu značným způsobem. V opačném případě bude stížnost odmítnuta pro neslučitelnost ratione materiae s ustanoveními Úmluvy (Denisov proti Ukrajině, cit. výše, § 102–117). Článek 8 Úmluvy se tedy použije na zaměstnanecké spory tam, kde buď jednotlivec ztratí práci kvůli něčemu, co se týká jeho soukromého života (přístup založený na důvodech), nebo když ztráta zaměstnání zásadně ovlivní jeho soukromý život (přístup založený na důsledcích).

[Omezení přístupu k povolání] Nejrůznější omezení bránící přístupu k výkonu určité profese, včetně podmínek pro výkon povolání, spadají do věcného rozsahu práva na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy (Sidabras a Džiautas proti Litvě, č. 55480/00 a 59330/00, rozsudek ze dne 27. července 2004, § 47). Platí to i pro registraci či zápis, které jsou předpokladem pro výkon některých povolání, jako je tomu u advokátů či notářů (Lekavičiené proti Litvě, č. 48427/09, rozsudek ze dne 27. června 2017, § 37; Bigaeva proti Řecku, č. 26713/05, rozsudek ze dne 28. května 2009, § 24).

Z judikatury dále vyplývá, že státy mají v zásadě legitimní zájem na úpravě podmínek zaměstnávání ve veřejné správě stejně jako v soukromém sektoru (Sidabras a Džiautas proti Litvě, cit. výše, § 52). Omezení přístupu k povolání představuje zásah do soukromého života (Mateescu proti Rumunsku, č. 1944/10, rozsudek ze dne 14. ledna 2014, § 26). Takový zásah musí být proveden na základě zákona, sledovat legitimní cíl a být nezbytný v demokratické společnosti (tamtéž, § 27). Kvalita zákona hraje roli mimo jiné při posuzování otázky přiměřenosti zásahu, přičemž zákon musí být dostatečně určitý, aby bylo možné vysledovat souvislost mezi daným povoláním a legitimní cílem, který sleduje zákaz nebo omezení tyto pozice vykonávat. V opačném případě taková legislativní úprava postrádá nezbytné pojistky pro zabránění diskriminace a záruky řádné soudní kontroly takových omezení (Sidabras a Džiautas proti Litvě, cit. výše, § 59).

[Požadavek loajality zaměstnanců] Soud rozlišuje mezi zaměstnáním ve státní správě a v soukromém sektoru. Požadavek loajality zaměstnance ke státu je podstatnou podmínkou zaměstnání u státních úřadů zabývajících se ochranou a zajištěním obecného zájmu. Takový požadavek však není nevyhnutelný pro zaměstnání u soukromých společností. Ačkoli ekonomické aktivity subjektů soukromého sektoru nepochybně ovlivňují a přispívají k fungování státu, nemají suverénní moc, kterou má stát (tamtéž, § 57). Státem uložené omezení možnosti jednotlivce být zaměstnán u soukromé společnosti z důvodu nedostatečné loajality ke státu není z pohledu Úmluvy ospravedlnitelné tím samým způsobem jako omezení upravující přístup k zaměstnání ve státní službě bez ohledu na význam soukromé společnosti pro ekonomické, politické nebo bezpečnostní zájmy státu (tamtéž, § 58).

[Lustrace] Zvláštní linie judikatury se rozvinula v otázce lustrací, tedy zákonů, které vylučují určité kategorie osob, bývalých vlivných funkcionářů nedemokratických režimů a členů jejich represivních složek, z přístupu k funkcím a zaměstnáním ve veřejné sféře. Dle Soudu mezi státy Rady Evropy neexistuje jednotný přístup, pokud jde o opatření přijímaná s cílem vypořádat se s dědictvím bývalých komunistických totalitních režimů (Matyjek proti Polsku, č. 38184/03, rozhodnutí ze dne 30. května 2006, § 36). Soud opakovaně podrobil obdobná opatření kritice stran jejich nedostatečné individualizace, resp. přílišné paušálnosti (Žičkus proti Litvě, č. 26652/02, rozsudek ze dne 7. dubna 2009, § 33). Soud aprobuje přijetí lustračních opatření, avšak na poli posuzování přiměřenosti takových opatření hraje klíčovou roli faktor plynutí času. Jinými slovy míra jejich legitimity postupem času klesá (Sőro proti Estonsku, č. 22588/08, rozsudek ze dne 3. září 2015, § 62). Pokud se stát rozhodne přijmout určitá lustrační opatření, potom musí dbát na to, aby dotčené osoby požívaly v řízeních spojených s aplikací těchto opatření všech procesních záruk zakotvených v Úmluvě (Turek proti Slovensku, č. 57986/00, rozsudek ze dne 14. února 2006, § 115).

[Odvolání z funkce a ukončení pracovního poměru] Rovněž výpověď ze zaměstnání či odvolání z funkce zasahují do práva na respektování soukromého života (Oleksandr Volkov proti Ukrajině, č. 21722/11, rozsudek ze dne 9. ledna 2013, § 165–167). Soud se otázkami ukončení pracovního poměru zaměstnanců zabývá jednak z pohledu negativních závazků státu (výpovědi zaměstnanců ve veřejném sektoru) a rovněž z pohledu pozitivních závazků státu (výpovědi zaměstnanců v soukromém sektoru). Odvolání z funkce nebo ukončení pracovního poměru představuje zásah, který je slučitelný s článkem 8 Úmluvy pouze tehdy, pokud je v souladu se zákonem a nezbytný v demokratické společnosti k dosažení jednoho nebo více cílů uvedených v jeho druhém odstavci (Mile Novaković proti Chorvatsku, č. 73544/14, rozsudek ze dne 17. prosince 2020, § 58).

O případech propuštění ze zaměstnání poté, co zaměstnavatel tajným sledováním zaměstnanců kamerami nebo kontrolou jejich korespondence, zjistil, že neplní své pracovní povinnosti, pojednává kapitola 3.6.4.

[Pracovně právní spory a právo na spravedlivý proces] Článek 6 Úmluvy je nepochybně použitelný na pracovně právní spory mezi zaměstnanci a soukromými zaměstnavateli. V případě sporů státních zaměstnanců se státem coby zaměstnavatelem, je situace složitější. I v těchto případech se jednotlivci mohou dovolávat záruk spravedlivého procesu dle článku 6 Úmluvy, avšak jeho působnost mohou státy v některých výjimečných případech a při splnění stanovených podmínek vyloučit. Více k této problematice viz kapitolu 3.13.1., která se věnuje použitelnosti článku 6 Úmluvy na různé druhy řízení.

Kazuistika
  • aplikovatelnost článku 8 Úmluvy: Denisov proti Ukrajině, cit. výše (námitka porušení práva na respektování soukromého života z důvodu odvolání z funkce předsedy soudu neslučitelná ratione materiae); Mile Novaković proti Chorvatsku, cit. výše, (aplikace přístupu založeného na důvodech); Polyakh a další proti Ukrajině, č. 58812/15 a další, rozsudek ze dne 17. října 2019 (aplikace přístupu založeného na důsledcích)
  • omezení přístupu k povolání: Sidabras a Džiautas proti Litvě, cit. výše (zákonné omezení hledat si zaměstnání v různých oblastech soukromé sféry); Lekavičiené proti Litvě, cit. výše (omezení registrace u advokátní komory z důvodu trestního odsouzení pro padělání veřejných listin a s tím spojeného nesplnění zákonného požadavku vysokého morálního charakteru); Mateescu proti Rumunsku, cit. výše (absence předvídatelnosti zákona k neslučitelnosti výkonu lékařské profese s výkonem právnické profese); Bigaeva proti Řecku, cit. výše (nepovolení účasti na advokátské zkoušce po předchozím absolvování koncipientské praxe a otázka diskriminace cizinců mimo občanů členských států EU v přístupu k advokátní profesi)
  • odvolání z funkce a ukončení pracovního poměru: Smith a Grady proti Spojenému království, č. 33985/96 a 33986/96, rozsudek ze dne 27. září 1999 (propuštění z vojenské služby z důvodu homosexuality), Oleksandr Volkov proti Ukrajině, cit. výše (odvolání soudce za porušení přísahy při absenci konzistentního výkladu a požadovaných procesních záruk); Şahin Kuş proti Turecku, č. 33160/04, rozsudek ze dne 7. června 2016 (odvolání z učitelského místa po změně ovlivňující rovnocennost titulu získaného v zahraničí; Fernández Martínez proti Španělsku, cit. výše (odmítnutí obnovit smlouvu učitele katolického náboženství a morálky po veřejném odhalení, že je ženatým knězem); Mile Novaković proti Chorvatsku, cit. výše (propuštění učitele z důvodu, že při výuce nepoužíval standardní chorvatský jazyk); Budimir proti Chorvatsku, č. 44691/14, rozsudek ze dne 16. prosince 2021 (propuštění automechanika soukromou společností po odebrání licence z důvodu podezření z falšování inspekčního záznamu); Platini proti Švýcarsku, č. 526/18, rozsudek ze dne 11. února 2020 (uložení zákazu působení ve fotbale po dobu čtyř let); Convertito a ostatní proti Rumunsku, č. 30547/14 a ostatní, rozsudek ze dne 3. března 2020 (zrušení vysokoškolské kvalifikace z důvodu administrativních nedostatků registračního řízení); v kontextu svobody projevu: Goryaynova proti Ukrajině, č. 41752/09, rozsudek ze dne 8. října 2020 (propuštění stěžovatelky z funkce prokurátorky v důsledku toho, že zveřejnila na internetu otevřený dopis adresovaný generálnímu prokurátorovi, v němž kritizovala fungování prokuratury); Herbai proti Maďarsku, č. 11608/15, rozsudek ze dne 5. listopadu 2019 (řízení o určení neplatnosti výpovědi, kterou stěžovatel obdržel kvůli své publikační činnosti na internetu); Catalan proti Rumunsku, č. 13003/04, rozsudek ze dne 9. ledna 2018 (propuštění ze služebního poměru poté, co stěžovatel v tisku informoval o spolupráci církevního představitele s komunistickou státní bezpečností, zatímco se jeho zaměstnavatel k této otázce, jež spadala do jeho pravomoci, dosud nevyslovil; Karapetyan a další proti Arménii, č. 59001/08, rozsudek ze dne 17. listopadu 2016 (propuštěním stěžovatelů zastávajících diplomatické pozice za to, že v médiích uveřejnili prohlášení, v němž kritizovali průběh prezidentských voleb, které dle jejich názoru provázely podvody); Rubins proti Lotyšsku, č. 79040/12, rozsudek ze dne 13. ledna 2015 (propuštění stěžovatele, vysokoškolského pedagoga, za jeho kritiku reorganizace fakulty, v jejímž důsledku měl z rozhodnutí vedení přijít o funkci vedoucího katedry); Matúz proti Maďarsku, č. 73571/10, rozsudek ze dne 21. října 2014 (výpověď stěžovatele jako zaměstnance veřejnoprávní televize za zveřejnění interních informací naznačujících existenci cenzury v této instituci); Baka proti Maďarsku, č. 20261/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2016 (k předčasnému ukončení mandátu předsedy nejvyššího soudu došlo v reakci na jeho veřejně vyjádřenou kritiku plánované reformy soudnictví a absence soudního přezkumu); Ivanova proti Bulharsku, č. 52435/99, rozsudek ze dne 12. dubna 2007 (propuštění učitelky z důvodu členství ve sdružení evangelických křesťanů; Obst proti Německu, č. 425/03, rozsudek ze dne 23. září 2010; Schüth proti Německu, č. 1620/03, rozsudek ze dne 23. září 2010 (propuštění zaměstnanců náboženských společností pro jednání neslučitelná s principy těchto společností); Felix Gutu proti Moldavsku, č. 13112/07, rozsudek ze dne 20. října 2020 (propuštění zaměstnance, který se dopustil krádeže); Travaš proti Chorvatsku, č. 75581/13, rozsudek ze dne 4. října 2016 (propuštění kněze ze dvou státních škol poté, co pozbyl kanonický mandát nezbytný k výuce katechismu, protože se znovu oženil, aniž by se rozvedl); Miryana Petrova proti Bulharsku, č. 57148/08, rozsudek ze dne 21. července 2016 (propuštění ze zaměstnání v důsledku neudělení bezpečnostní prověrky); Regner proti České republice, č. 35289/11, rozsudek velkého senátu ze dne 19. září 2017 (soudní přezkum rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu o odnětí bezpečnostní prověrky)
  • kárný postih v kontextu svobody projevu: Miroslava Todorova proti Bulharsku, č. 40072/13, rozsudek ze dne 19. října 2021 (kárný postih soudkyně, jež v rozhodné době zastávala funkci předsedkyně profesního sdružení soudců a v tomto postavení veřejně vyjadřovala kritická stanoviska k fungování orgánů odpovědných za personální otázky soudců); Guz proti Polsku, č. 965/12, rozsudek ze dne 15. října 2020 (uložení kárného trestu soudci za to, že v interním dopise předsedovi soudu kritizoval zaujatost a povrchnost jiné soudkyně, která o stěžovateli vypracovala hodnotící zprávu pro účely stěžovatelova možného povýšení); Brisc proti Rumunsku, č. 26238/10, rozsudek ze dne 11. prosince 2018 (kárné odsouzení a následné zbavení funkce stěžovatele, který z pozice vedoucího státního zástupce pověřeného poskytováním informací médiím informoval tisk o probíhajícím trestním řízení týkajícím se možného korupčního jednání soudců a státních zástupců);
  • lustrace: Turek proti Slovensku, cit. výše (ztráta zaměstnání ve státní správě z důvodu pozitivního lustračního osvědčení; lustrační zákon znemožňoval bývalým důstojníkům KGB po dobu 10 let pracovat v různých oblastech: Sidabras a Džiautas proti Litvě, cit. výše (státní úředník a státní zástupce), Rainys a Gasparavičius proti Litvě, č. 70665/01 a 74345/01, rozsudek ze dne 7. dubna 2005 (advokát a právník v soukromé firmě), Žičkus proti Litvě, č. 26652/02, rozsudek ze dne 7. dubna 2009 (státní úředník a advokát); Sőro proti Estonsku, cit. výše (zveřejnění informace o tom, že stěžovatel v průběhu sovětské okupace pracoval jako řidič pro estonskou pobočku KGB); Polyakh a další proti Ukrajině, cit. výše (propuštění ze státní služby, zákaz výkonu státních služeb na dobu deseti let a zápis jmen do veřejně přístupného online rejstříku lustrací)

Pracovní podmínky

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy

„(1) Každý má právo na respektování svého soukromého (…) života (…).
(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • články 9, 10 a 11 Úmluvy a článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě
Základní zásady vyplývající z judikatury Soudu

[Šikana na pracovišti a sexuální obtěžování] Státy mají ve vztahu k prostředkům ochrany proti šikaně v práci prostor pro uvážení, avšak stížnosti na šikanu by měly být posuzovány případ od případu a v celkovém kontextu (Špadijer proti Černé hoře, č. 31549/18, rozsudek ze dne 9. listopadu 2011, § 95). Pokud jde o sexuální obtěžování na pracovišti, stát má v této oblasti pozitivní povinnosti chránit fyzickou a psychickou integritu jednotlivce před jinými osobami. Za tím účelem mají udržovat a v praxi uplatňovat právní rámec poskytující ochranu před násilnými činy soukromých osob, a to i v souvislosti s obtěžováním na pracovišti. Pokud útoky na fyzickou integritu pochází od soukromé osoby, Úmluva nutně nevyžaduje, aby stát asistoval při stíhání útočníka. V takových případech je podle Soudu představitelné, aby vnitrostátní právo poskytlo jedinci možnost stíhat útočníka buď jako soukromý žalobce, nebo jako poškozený v roli subsidiárního žalobce. Soud pak zkoumá příslušné trestněprávní mechanismy a způsob, jakým byly implementovány. Pokud jde o méné závažné činy mezi jednotlivci, které mohou narušit psychickou integritu, odpovídající právní rámec poskytující ochranu nevyžaduje vždy existenci účinného trestněprávního ustanovení postihující konkrétní čin. Právní rámec mohou tvořit také občanskoprávní prostředky schopné poskytnout dostatečnou ochranu. Státy přitom mají široký prostor pro uvážení při určování příslušných kroků (C. proti Rumunsku, č. 47358/20, rozsudek ze dne 30. srpna 2022, § 61–88).

[Whistleblowing] Podle Soudu jsou pozitivní závazky státu v oblasti ochrany před závažnými případy obtěžování obzvlášť důležité v situacích, kdy může být toto obtěžování reakcí na tzv. whistleblowing (Špadijer proti Černé hoře, cit. výše, § 97). Obecné zásady pro ochranu oznamovatelů protiprávního jednání Soud shrnul do šesti kritérií v rozsudku Guja proti Moldavsku (č. 14277/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2008) a dále je upřesnil ve věci Halet proti Lucembursku (č. 21884/18, rozsudek velkého senátu ze dne 14. února 2023, § 120–154). Kritéria jsou následující:

1. Cesty použité pro zveřejnění – přednostně je potřeba využít interní ohlašovací kanály, tj. dané informace je potřeba oznámit nadřízenému nebo jinému kompetentnímu orgánu; pouze pokud to zjevně není možné, lze informace zveřejnit. Interní ohlašovací kanály jsou dle Soudu v zásadě nejlepším prostředkem pro sladění povinnosti loajality zaměstnance s veřejným zájmem na zveřejnění. Toto pravidlo přednosti interního oznámení před externím však není absolutní: určité okolnosti mohou odůvodňovat přímé externí oznámení. Tak je tomu dle Soudu zejména v případě, kdy je interní kanál nespolehlivý nebo neúčinný, pokud by oznamovatel byl pravděpodobně vystaven odvetným opatřením nebo pokud se informace, které chce oznámit, týkají samotné podstaty činnosti dotyčného zaměstnavatele. S odkazem na doporučení CM/Rec(2014)7 o ochraně oznamovatelů Soud shrnul, že kritérium týkající se vhodného oznamovacího kanálu je třeba posuzovat s ohledem na okolnosti každého případu.

2. Pravost oznamovaných informací – je zásadním aspektem pro posouzení nezbytnosti zásahu do svobody projevu oznamovatele. Výkon svobody projevu s sebou nese „povinnosti a odpovědnost“ a jakákoli osoba, která se rozhodne oznámit informace, má tak v rámci svých možností povinnost pečlivě ověřit jejich přesnost a spolehlivost. Soud však dodal, že po oznamovatelích není možné požadovat, aby v době oznámení prokázali pravost sdělovaných informací. Ochrana poskytovaná článkem 10 Úmluvy jim také nemůže být odepřena pouze proto, že se informace následně ukázaly jako nepravdivé, nebo že nebylo možné jejich pravdivost prokázat. I tak se však od oznamovatelů vyžaduje, aby se chovali zodpovědně a snažili se v rámci možností ověřit, že informace jsou pravdivé v okamžiku zveřejnění.

3. Dobrá víra – dalším zásadním faktorem je dle Soudu motiv stojící za postupem whistleblowera. Soud tak ověřuje, zda byl stěžovatel veden snahou o osobní prospěch, zda choval osobní zášť vůči svému zaměstnavateli nebo zda mělo jeho jednání nějaký jiný postranní úmysl. Soud proto může vzít v potaz obsah sdělení a zjistit, že „nevznikl dojem bezdůvodného osobního útoku“. Při posuzování dobré víry jsou důležitým faktorem také adresáti oznámení. Soud tak již přihlédl k tomu, že dotčená osoba „se bezprostředně neuchýlila ke sdělovacím prostředkům nebo k šíření letáků, aby dosáhla maximální pozornosti veřejnosti“, nebo že se nejprve pokusila napravit situaci, na kterou si stěžovala, postupem uvnitř společnosti. Kritérium dobré víry souvisí s kritériem pravosti zveřejněných informací. Soud například u stěžovatele, jehož tvrzení se zakládala na pouhých fámách a který neměl žádné důkazy na jejich podporu, shledal, že nemohl být považován za osobu jednající v „dobré víře“.

4. Veřejný zájem na zveřejněných informacích – ve věcech týkajících se ochrany oznamovatelů se Soud zaměřuje na zjištění, zda zveřejněné informace jsou ve „veřejném zájmu“. To je třeba posoudit jak s ohledem na obsah zveřejňovaných informací, tak na princip jejich zveřejnění. Okruh informací veřejného zájmu, které mohly spadat do působnosti whistleblowingu, je v judikatuře Soudu vymezen široce: na jedné straně jde o jednání zahrnující „zneužití funkce“, „nevhodné chování“ a „protiprávní jednání nebo pochybení“, na straně druhé o „nedostatky“ nebo podklady informující o „sporném“ a „diskutabilním“ chování nebo postupech. Soud shrnul, že informace veřejného zájmu může zahrnovat oznámení zaměstnance: a) o nezákonných činech, praktikách nebo chování na pracovišti; b) o činech, praktikách nebo chování, které jsou sice legální, ale zavrženíhodné; c) o informacích, které se týkají fungování orgánů veřejné moci a vyvolávají veřejnou diskusi, jež může založit oprávněný zájem veřejnosti na tom, aby se s těmito informacemi seznámila a mohla si vytvořit informovaný názor na to, zda odhalují poškozování veřejného zájmu. Váha veřejného zájmu na odhalení informaci se liší v závislosti na tom, ke které z výše uvedených kategorií se obsah informace vztahuje. Ačkoli se informace, které mohou být považovány za informace ve veřejném zájmu, v zásadě týkají orgánů veřejné moci nebo veřejných subjektů, nelze vyloučit, že se v určitých případech mohou týkat i jednání soukromých subjektů, jako jsou společnosti, které se rovněž vystavují důkladné kontrole svého jednání, zejména pokud jde o obchodní praktiky, odpovědnost ředitelů společností, neplnění daňových povinností nebo širší hospodářský prospěch. Veřejný zájem navíc nelze posuzovat nezávisle na důvodech omezení svobody projevu uvedených v čl. 10 odst. 2 Úmluvy, mezi které patří i zabránění úniku důvěrných informací. Pokud se tedy na určitou informaci vztahuje povinnost mlčenlivosti, je potřeba vzít v potaz zájmy, které má tato povinnost chránit, a to zejména co se týče informací týkajících se nejen činnosti zaměstnavatele, ale i třetích osob. Podle Soudu je také třeba v souvislosti s veřejným zájmem vnímat nadnárodní – evropskou nebo mezinárodní – úroveň celé kauzy a význam pro jiné státy a jejich občany. Soud však dodal, že pouhá skutečnost, že veřejnost může mít zájem o řadu témat, nestačí ke zdůvodnění zveřejnění důvěrných informací o nich.

5. Způsobená újma – podle stávající judikatury Soudu představuje újma způsobená zaměstnavateli zájem, který je třeba porovnat s veřejným zájmem na zveřejněných informacích. Soud uznal, že zveřejnění mohlo mít negativní dopad na pověst a obchodní zájmy státem vlastněné společnosti či na obchodní zájmy a pověst nemocnice, jakož i důvěru veřejnosti v lékařskou péči. Kritérium újmy bylo původně vyvinuté ve vztahu k veřejným orgánům nebo státním podnikům, kdy mělo stejně jako zájem na zveřejnění informací veřejnou povahu. Soud však zdůraznil, že zveřejnění se může dotknout i zájmů soukromé společnosti a způsobit finanční újmu anebo poškození pověsti jí nebo třetím osobám. Nicméně Soud dodal, že takové zveřejnění by mohlo mít i jiné škodlivé důsledky, neboť by současně mohlo zasáhnout veřejné zájmy, jako je zejména širší hospodářský prospěch, ochrana majetku a zachování tajemství jako je důvěrnost dat v daňových záležitostech nebo povinnost mlčenlivosti, nebo důvěra občanů v poctivost a spravedlnost daňové politiky států. Soud proto považoval za nezbytné upřesnit podmínky pro vyvažování soupeřících zájmů: kromě samotné újmy na straně zaměstnavatele je třeba při posuzování přiměřenosti zásahu do práva na svobodu projevu oznamovatelů zohlednit celkové škodlivé účinky oznámení.

6. Závažnost sankce – Soud shrnul, že sankce vůči oznamovatelům mohou mít různé formy, ať už profesní, disciplinární nebo trestní. V minulosti konstatoval, že odvolání nebo okamžité propuštění stěžovatele je nejzávažnější možnou sankcí podle pracovního práva, a to vzhledem k negativním důsledkům pro kariéru oznamovatele, ale také k riziku odrazení ostatních oznamovatelů. Stejně tak platí, že použití trestní sankce, která je jednou z nejzávažnějších forem zásahu do práva na svobodu projevu, může být neslučitelné s výkonem svobody projevu oznamovatele, a to taktéž s ohledem na důsledky pro něj i na odrazující účinek pro další. Odsouzení osoby může být někdy důležitějším aspektem než povaha uložené sankce, která může být toliko mírná. V mnoha případech je však v závislosti na obsahu zveřejnění a povaze oznamovatelem porušené mlčenlivosti možné jeho jednání oprávněně považovat za trestné. Kromě toho může jeden skutek vést ke kombinaci sankcí nebo k více následkům, ať už profesním, disciplinárním, občanskoprávním nebo trestním. Soud však již naznal, že za určitých okolností nemusí ani kumulativní účinek odsouzení za trestný čin nebo souhrnná výše finančních sankcí být považovány za mající omezující účinek na výkon svobody projevu. Soud uzavřel, že povaha a závažnost uložených trestů jsou faktory, které je třeba zohlednit. Totéž platí pro kumulativní účinek různých sankcí uložených oznamovateli.

[Ztráta příjmu] Dle judikatury Soudu Úmluva chrání výhradně již existující majetek osob a nezaručuje právo na nabytí majetku (Stummer proti Rakousku, cit. výše, § 82). Pokud tedy osoba tvrdí, že byla zkrácena v důsledku např. odvolání z funkce na svých příjmech, a že došlo k porušení jejího práva na majetek dle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, tato námitka bude odmítnuta jako neslučitelná ratione materiae s ustanoveními Úmluvy a jejích protokolů, jelikož budoucí příjem nelze považovat za majetek, ledaže by byl již vydělán nebo byl jednoznačně splatný (srov. Denisov proti Ukrajině, cit. výše, § 137).

[Náboženské symboly na pracovišti] O judikatuře k nošení náboženských symbolů v pracovním prostředí pojednává kapitola 3.4.2.

[Odborová činnost] K působení v odborových organizacích viz kapitolu 3.9.3.

[Sociální zabezpečení a sociální dávky] Této problematice je věnována kapitola 3.11.

[Zvláštní kategorie pracovníků] Některá zvláštní práva a povinnosti plynoucí ze služebního poměru příslušníků policie a armády jsou zmiňována v kapitolách 3.5.7. a 3.15.4.

Kazuistika
  • šikana na pracovišti: Špadijer proti Černé hoře, cit. výše (šikana kolegy a nadřízenými z důvodu nahlášení nevhodného chování na pracovišti); Dolopoulos proti Řecku, č. 36656/14, rozhodnutí ze dne 17. listopadu 2015 (zhoršení duševního zdraví v práci vedoucího pobočky banky); Hovhannisyan proti Arménii, č. 18419/13, rozsudek ze dne 19. července 2018 (verbální šikana ze strany nadřízených, tj. bossing)
  • sexuální obtěžování na pracovišti: C. proti Rumunsku, cit. výše
  • whistleblowing: Halet proti Lucembursku, cit. výše (porušení práva na svobodu projevu whistleblowera v důsledku jeho odsouzení v trestní věci); Špadijer proti Černé hoře, cit. výše (šikana kolegy a nadřízenými z důvodu nahlášení nevhodného chování na pracovišti); Gawlik proti Lichtenštejnsku, č. 23922/19, rozsudek ze dne 16. února 2021 (propuštění stěžovatele ze státní nemocnice poté, co podal trestní oznámení na primáře nemocnice, kterého podezíral z provádění aktivní eutanázie, což si však dostatečně neověřil); Rubins proti Lotyšsku, cit. výše (propuštění stěžovatele, vysokoškolského pedagoga, za jeho kritiku reorganizace fakulty, v jejímž důsledku měl z rozhodnutí vedení přijít o funkci vedoucího katedry)
  • majetková práva: Denisov proti Ukrajině, cit. výše (ztráta příjmu z důvodu odvolání z funkce); N. K. M. proti Maďarsku, č. 66529/11, rozsudek ze dne 14. května 2013 (zdanění odstupného nad určitou hranici zvláštní sazbou daně)
  • náboženská svoboda v zaměstnání: Eweida a ostatní proti Spojenému království, č. 48420/10 a další, rozsudek ze dne 15. ledna 2013 (nošení křížku v případě letušky a v případě zdravotní sestry; odmítání poskytnout službu homosexuálním klientům v případě matrikářky a psychoterapeuta); Ebrahimian proti Francii, č. 64846/11, rozsudek ze dne 26. listopadu 2015 (nošení muslimského šátku sociální asistentkou ve státní nemocnici)
  • diskriminace pohlaví: Konstantin Markin proti Rusku, cit. výše (rodičovská dovolená vyloučena v případě vojáků-mužů); Andrle proti České republice, č. 6268/08, rozsudek ze dne 17. února 2011 (zohlednění péče o děti při stanovení důchodového věku pouze u žen);; Di Trizio proti Švýcarsku, č. 7186/09, rozsudek ze dne 2. února 2016 (způsob výpočtu přiznání invalidního důchodu měl nepřiměřeně více negativní dopad na ženy); Emel Boyraz proti Turecku, č. 61960/08, rozsudek ze dne 2. prosince 2014 (diskriminace žen v pracovněprávních vztazích); Napotnik proti Rumunsku, č. 33139/13, rozsudek ze dne 20. října 2020 (odvolání diplomatky z diplomatické mise z důvodu těhotenství); rodinný stav: Santos Hansen proti Dánsku, č. 17949/07, rozhodnutí ze dne 9. března 2010 (přídavek na dítě v případě adopce); Korosidou proti Řecku, č. 9957/08, rozsudek ze dne 10. února 2011 (vdovský důchod po příteli)
  • odměňování a sociální zabezpečení: Koufaki a ADEDY proti Řecku, č. 57665/12 a 57657/12, rozhodnutí ze dne 7. května 2013 (snížení platů státních zaměstnanců); Vilnes a ostatní proti Norsku, č. 52806/09, rozsudek ze dne 5. prosince 2013 (právo na informace o rizicích vzniku nemocí z povolání); Howald Moor a ostatní proti Švýcarsku, č. 52067/10 a 41072/11, rozsudek ze dne 11. března 2014 (promlčení nároku na náhradu škody na zdraví); další judikaturu v oblasti sociálního zabezpečení a sociálních dávek obsahuje kapitola 3.11.1.

Ochrana komunikace a soukromí na pracovišti

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy

„(1) Každý má právo na respektování svého soukromého (…) života (…) a korespondence.
(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury Soudu

[Použitelnost článku 8 Úmluvy] Pod věcný rozsah článku 8 Úmluvy spadají i nejrůznější formy tajného sledování zaměstnanců a jejich komunikace ze strany zaměstnavatelů.

[Telefonní hovory a e-mailová korespondence] Poskytovaná ochrana se vztahuje na telefonní hovory či emaily uskutečňované ze zaměstnání (Copland proti Spojenému království, č. 62617/00, rozsudek ze dne 3. dubna 2007, § 41; Halford proti Spojenému království, č. 20605/92, rozsudek ze dne 25. června 1997, § 44–46). Důležitým, avšak nikoli rozhodujícím faktorem je posouzení, zda mohla dotčená osoba v dané situaci rozumně předpokládat, že její soukromí bude respektováno (Köpke proti Německu, č. 420/07, rozhodnutí ze dne 5. října 2010).

[Elektronická data uložená v počítači] Soud pod pojem „korespondence“ ve smyslu Úmluvy zahrnul rovněž elektronická data pracovní povahy uložená v počítači (Wieser a Bicos Beteiligungen GmbH proti Rakousku, č. 74336/01, rozsudek ze dne 16. října 2007, § 45). Za určitých okolností mohou rovněž data nepracovní povahy, jako například data uložená v pracovním počítači a výslovně označená jako „osobní“, spadat do sféry soukromého života (Libert proti Francii, č. 588/13, rozsudek ze dne 22. února 2018, § 23).

[Sledování bezpečnostními kamerami] Běžné používání bezpečnostních kamer ve veřejných prostorách samo o sobě neporušuje právo na soukromý život (Perry proti Spojenému království, č. 63737/00, rozsudek ze dne 17. července 2003, § 41). Avšak soukromý život již bude dotčen, pokud tato data jsou systematicky anebo nepřetržitě zaznamenávána, uchovávána a zpracovávána (tamtéž, § 38 a 41; Köpke proti Německu, cit. výše; López Ribalda a ostatní proti Španělsku, č. 17874/13 a 8567/13, rozsudek velkého senátu ze dne 17. října 2019, § 92–95).

[Prostor státu pro uvážení] Pracovní právo ponechává zaměstnavatelům a zaměstnancům značný prostor pro úpravu svých vzájemných vztahů. V otázce právní úpravy ochrany soukromého života a korespondence na pracovišti nepanuje mezi evropskými státy shoda a jen málo z nich přistoupilo k přijetí explicitní úpravy. Státy proto dle Soudu požívají širokého prostoru pro uvážení, zda stanovit podmínky, za nichž zaměstnavatel může monitorovat soukromou komunikaci svých zaměstnanců na pracovišti. Státy nicméně musí zajistit, aby monitorovací aktivity ze strany zaměstnavatelů podléhaly odpovídajícím a dostatečným zárukám proti zneužití (mutatis mutandis, Roman Zakharov proti Rusku, č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2015, § 232–234). Při hledání spravedlivé rovnováhy a výběru prostředků ochrany práv má tak stát prostor pro uvážení, nicméně musí zajistit, aby monitorovací aktivity ze strany zaměstnavatelů podléhaly odpovídajícím a dostatečným zárukám proti zneužití (Bărbulescu proti Rumunsku, č. 61496/08, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017, § 120).

[Pozitivní a negativní závazky státu] Je-li napadené sledování zahájeno z podnětu soukromého zaměstnavatele, nejedná se o zásah státu. V souladu s judikaturou Soudu je v obdobných případech namístě se věcí zabývat pod úhlem pozitivních závazků státu, zda vnitrostátní orgány poskytly účinnou ochranu práva zaměstnanců na respektování soukromého života před zásahem ze strany soukromého zaměstnavatele (López Ribalda a ostatní proti Španělsku, cit. výše, § 109–111). Došlo-li naopak k zásahu ze strany zaměstnavatele jako státního orgánu, zásah se posuzuje nikoli na poli pozitivních závazků státu, ale na poli závazků negativních (Libert proti Francii, cit. výše, § 38–41).

[Rozsah přezkumu] Soud v každém případě zkoumá, zda byl zásah v souladu se zákonem, zda sledoval legitimní cíl a zda byl přiměřený sledovaného cíli (Libert proti Francii, cit. výše, § 55). Podmínka, aby byl zásah stanoven zákonem, rovněž vyžaduje, aby vnitrostátní právo poskytovalo dostatečnou ochranu před svévolí. Pro naplnění požadavku na předvídatelnost proto musí zákon dostatečně jasně stanovit, za jakých okolností a podmínek je státní orgán oprávněn k danému opatření přistoupit (Copland proti Spojenému království, cit. výše, § 45–46).

[Sledování komunikace] Vnitrostátní soudy musí zkoumat: a) zda byl zaměstnanec o možnosti monitorování a jeho samotném výkonu předem informován, b) jaký byl rozsah monitorování a stupeň zásahu do soukromí zaměstnance, kdy je zásadní rozdíl mezi sledováním toku komunikace a jejího obsahu, c) zda měl zaměstnavatel legitimní důvody ospravedlňující monitorování probíhající komunikace a následné nahlédnutí do ní, d) zda zaměstnavatel mohl uplatnit méně invazivní zásah do soukromí než přímé nahlédnutí do komunikace zaměstnance, e) jaké byly výsledné dopady monitorování na zaměstnance a f) zda měl zaměstnanec k dispozici adekvátní záruky, zejména zda zaměstnavatel mohl sledovat obsah komunikace jen po výslovném předchozím upozornění zaměstnance (Bărbulescu proti Rumunsku, cit. výše, § 121–122).

[Sledování kamerovým systémem] Dle Soudu je možné výše uvedená kritéria na sledování komunikace zaměstnance na pracovišti přiměřeně použít i na sledování kamerovým systémem (López Ribalda proti Španělsku, cit. výše, § 116). Stejné závěry Soud aplikuje i na případy nahrávání zaměstnanců na pracovišti neutajeným videozáznamem (Antović a Mirković proti Černé hoře, č. 70838/13, rozsudek ze dne 28. listopadu 2017, § 44).

Kazuistika
  • skryté sledování: Bărbulescu proti Rumunsku, cit. výše (propuštění ze zaměstnání jako důsledek užívání pracovního počítače pro účely soukromé komunikace); López Ribalda proti Španělsku, cit. výše (sledování prodavaček supermarketu skrytou kamerou po dobu deseti dnů pro podezření z krádeží); Libert proti Francii, cit. výše (propuštění ze zaměstnání na základě osobní složky s pornografií umístěné v pracovním počítači); Köpke proti Německu, cit. výše (propuštění ze zaměstnání na základě získaných skrytých kamerových záznamů zaměstnankyně po dobu 50 hodin); Halford proti Spojenému království, cit. výše (odposlech pracovní linky policistky); Copland proti Spojenému království, cit. výše (odposlech telefonních hovorů); Köpke proti Německu, cit. výše (propuštění prodavačky supermarketu ze zaměstnání z důvodu krádeže na základě sledování skrytou kamerou)
  • neskryté sledování: Antović a Mirković proti Černé hoře, cit. výše (natáčení vyučujících v posluchárně univerzity během výuky)

Rodina

Rodinný život

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování svého (…) rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Rodinný život] „Rodinný život“ ve smyslu článku 8 Úmluvy je autonomním pojmem práva Úmluvy. Pro ESLP je existence rodiny a rodinných vztahů otázkou skutkovou. Závisí na existenci skutečných blízkých vazeb, které je třeba posuzovat podle okolností každého jednotlivého případu.

[Rodinné vazby] Od okamžiku a již ze samotné skutečnosti narození dítěte existuje mezi ním a jeho rodiči pouto tvořící rodinný život, a to i když rodiče spolu nežijí (Berrehab proti Nizozemsku, č. 10730/84, rozsudek ze dne 21. června 1988, § 21). Rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy nemusí zahrnovat pouze vztahy mezi rodiči a dětmi, ale také mezi jinými blízkými příbuznými (Jahnová a Vařílek proti České republice, č. 66448/01, rozhodnutí ze dne 9. července 2002). ESLP podřazuje pod rodinný život například vztahy mezi sourozenci [Olsson proti Švédsku (č. 1), č. 10465/83, rozsudek pléna ze dne 24. března 1988, § 81] či mezi prarodiči a vnoučaty (Bronda proti Itálii, č. 22430/93, rozsudek ze dne 22430/93, rozsudek ze dne 9. června 1998, § 51), a to za předpokladu dostatečně blízkých rodinných vazeb mezi nimi. Soužití není nutné, postačují časté kontakty, nicméně vztahy mezi dítětem a jeho prarodiči, se kterými po určitou dobu žilo, zpravidla zakládají rodinný život (Krškić proti Chorvatsku, č. 10140/13, rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2014, § 108). Pojem rodiny se neomezuje pouze na manželstvím založené vztahy, ale může zahrnovat i jiná de facto „rodinná“ pouta, jestliže dotyčné osoby spolu žijí mimo manželský svazek. Dítě narozené z takového vztahu je ipso iure součástí této „rodiny“ od okamžiku narození a na základě této skutečnosti samé. Mezi tímto dítětem a jeho rodiči tak existuje vztah rovnající se rodinnému životu. Ochrana poskytovaná článkem 8 navíc trvá i poté, co vztah mezi rodiči skončil (Petersen proti Německu, č. 31178/96, rozhodnutí ze dne 6. prosince 2001).

Pojem rodiny zahrnuje i faktické vztahy mezi dospělým a dítětem při absenci biologických nebo právem uznaných vazeb, pokud jsou mezi nimi skutečné osobní vazby (Paradiso a Campanelli proti Itálii, č. 25358/12, rozsudek velkého senátu ze dne 24. ledna 2017, § 140 a 148; Callamand proti Francii, č. 2338/20, rozsudek ze dne 7. dubna 2022, § 21 či Honner proti Francii, č. 19511/16, rozsudek ze dne 12. listopadu 2020, § 50–51). Přihlíží se především ke skutečnostem, jakými jsou společně strávený čas, vytvoření úzkých osobních vazeb a role, kterou tento dospělý vůči dítěti zaujímá (Moretti a Benedetti proti Itálii, č. 16318/07, rozsudek ze dne 27. dubna 2010, § 48).

Také vztah dvou osob stejného pohlaví společně žijících ve stabilním de facto partnerském vztahu spadá pod pojem „rodinný život“ podle článku 8 Úmluvy (Schalk a Kopf proti Rakousku, č. 30141/04, rozsudek ze dne 24. června 2010, § 94; Oliari a ostatní proti Itálii, č. 18766/11, rozsudek ze dne 21. července 2015, § 103).

[Majetkové zájmy coby součást rodinného života] Rodinný život se neskládá jen ze sociálních, morálních nebo kulturních vztahů, např. ve sféře výchovy dětí, ale zahrnuje také zájmy peněžní povahy. To je patrné kromě jiného například z institutu vyživovací povinnosti nebo z místa, jaké zaujímá ve vnitrostátních právních systémech většiny smluvních stran Úmluvy institut zákonného dědického podílu. Otázky týkající se dědictví – ze zákona nebo na základě pořízení pro případ smrti – mezi blízkými příbuznými mohou být považovány za součást „rodinného života“ (Marckx proti Belgii, č. 6833/74, rozhodnutí pléna ze dne 13. června 1979, § 52).

[Právo na rozvod] Naopak z práva na respektování rodinného života nelze dovozovat právo na rozvod (Johnston a ostatní proti Irsku, č. 9697/82, rozsudek pléna ze dne 18. prosince 1986, § 57).

[Použitelný test] Článek 8 Úmluvy připouští omezení práva na respektování rodinného života při splnění podmíněk druhého odstavce. Jakýkoli zásah tudíž musí být stanoven zákonem, sledovat některý z legitimních cílů taxativně vypočtených v tomto ustanovení a být nezbytný v demokratické společnosti neboli být přiměřený k dosažení deklarovaného cíle nebo cílů.

Do práva na respektování rodinného života dle Soudu zasahují jakákoli opatření, která mohou ovlivnit to, jak si pár rozdělí úkoly uvnitř rodiny a jak si zorganizuje sladění rodinného a pracovního života (Di Trizio proti Švýcarsku, č. 7186/09, rozsudek ze dne 2. února 2016, § 62: odebrání částečného invalidního důchodu v případě snížení pracovního úvazku na polovinu).

Právo na styk s dětmi

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování svého (…) rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Právo rodiče na styk s dítětem] Být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i v případě, že se vztah rodičů rozpadl (Voleský proti České republice, č. 63627/00, rozsudek ze dne 29. června 2004, § 117). Článek 8 Úmluvy nepřiznává žádnému z rodičů přednostní právo na výchovu dítěte (Maršálek proti České republice, č. 8153/04, rozsudek ze dne 4. dubna 2006, § 68). Právo na respektování rodinného života však zahrnuje právo rodiče, kterému po rozvodu manželství nebylo dítě svěřeno do péče, své dítě navštěvovat nebo s ním udržovat kontakt (Smolník proti České republice, č. 18302/02, rozhodnutí ze dne 25. května 2004).

[Pozitivní závazky] Článek 8 směřuje zejména k ochraně jednotlivce před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci, ukládá však státu i pozitivní povinnosti spojené se zajištěním účiného „respektování“ rodinného života. Je-li tedy prokázána existence rodinného pouta, měl by stát v zásadě jednat tak, aby umožnil rozvoj tohoto pouta, a měl by přijmout vhodná opatření k navázání styku mezi dotyčným rodičem a jeho dítětem (Voleský proti České republice, cit. výše, § 118). Pozitivní povinnosti mohou zahrnovat přijetí opatření směřujících k respektování rodinného života až po úroveň vztahů mezi jednotlivci, k nimž mimo jiné patří zavedení vhodného a dostatečného právního nástroje k zajištění legitimních práv zúčastněných osob a plnění soudních rozhodnutí, popř. přijetí vhodných zvláštních opatření (Fiala proti České republice, č. 26141/03, rozsudek ze dne 18. července 2006, § 94). To, že rodiče po svém rozchodu vzájemně nespolupracují, nezbavuje příslušné orgány povinnosti přijmout veškerá nezbytná opatření k tomu, aby byla udržena rodinná pouta (tamtéž, § 103).

Povinnost státních orgánů přijmout opatření v tomto směru však není absolutní, neboť se stává, že navázání styku mezi jedním z rodičů a dítětem, které po jistou dobu žije s druhým rodičem, se nemůže realizovat ihned a vyžaduje určitou přípravu. Typ a rozsah těchto přípravných kroků závisí na okolnostech případu, avšak porozumění a spolupráce všech zúčastněných osob vždy představují důležitý faktor. Státní orgány sice mají vyvíjet snahu, aby této spolupráci napomohly, ale jejich povinnost využít donucovacích prostředků nemůže být neomezená: musí brát ohled na zájmy, práva a svobody dotčených osob a zejména na nejlepší zájem dítěte a jeho práva, která mu přiznává článek 8 Úmluvy. Pokud by styk s rodiči mohl tyto zájmy ohrozit nebo poškodit tato práva, státní orgány musí dohlédnout nad zachováním rovnováhy mezi nimi. Rozhodující je zjistit, zda státní orgány přijaly za účelem usnadnění styku veškerá opatření, která od nich bylo možné v tomto případě rozumně očekávat (Voleský proti České republice, cit. výše, § 118). V této citlivé oblasti je k donucovacím prostředkům třeba přistupovat s maximální opatrností. Článek 8 Úmluvy v žádném případě neopravňuje rodiče k tomu, aby vyžadoval přijetí opatření, jež by poškozovala zdraví a rozvoj dítěte (Fiala proti České republice, cit. výše, § 96). Soud přitom přikládá zvláštní význam nejlepšímu zájmu dítěte, který může v závislosti na své povaze a závažnosti převážit nad zájmem rodiče (Zavřel proti České republice, č. 14044/05, rozsudek ze dne 18. ledna 2007, § 52).

Soudy nejsou všemohoucí, zejména jestliže se v záležitostech rodinného života dostávají do střetu s rodiči, kteří nejsou schopni překonat svou nevraživost a nedbají zájmů vlastního dítěte (Pedovič proti České republice, č. 27145/03, rozsudek ze dne 18. července 2006, § 115). Marnost úsilí, které orgány vyvinuly, však sama o sobě nemůže vést k závěru, že stát porušil své pozitivní závazky vyplývající z článku 8 Úmluvy (Fiala proti České republice, cit. výše, § 96).

Při posuzování, zda neuskutečnění výkonu práva na styk způsobilo porušení stěžovatelova práva na respektování jeho rodinného života, musí ESLP hledat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy zúčastněných, zejména zájmy dítěte a dotčeného rodiče, a obecným zájmem, který spočívá v dodržování zásad právního státu (Voleský proti České republice, cit. výše, § 119). Vhodnost opatření se posuzuje podle rychlosti jeho uplatnění (Reslová proti České republice, č. 7550/04, rozsudek ze dne 18. července 2006, § 56).

[Právo prarodičů a dalších příbuzných na styk s dítětem] Dle Soudu podléhají vztahy mezi prarodiči a vnoučaty z povahy věci nižší úrovni ochrany než vztahy mezi rodiči a dětmi. Právo na respektování rodinného života prarodičů zejména obsahuje právo na běžné kontakty mezi nimi, které se většinou dějí se souhlasem osoby, která je nositelem rodičovské odpovědnosti (Mitovi proti Makedonii, č. 53565/13, rozsudek ze dne 16. dubna 2015, § 58).

[Právo nepříbuzných osob na styk s dítětem] Jak vysvětluje kapitola 3.7.1., pojem rodiny zahrnuje i faktické vztahy mezi dospělým a dítětem při absenci biologických nebo právem uznaných vazeb, pokud jsou mezi nimi skutečné osobní vazby. Ve věci Honner proti Francii (č. 19511/16, rozsudek ze dne 12. listopadu 2020, § 55) Soud připomněl, že v oblasti pozitivních i negativních závazků je třeba dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi soupeřícími zájmy jednotlivce a společnosti jako celku. Státy požívají určitého prostoru pro uvážení, který je obvykle značný, když mají orgány nastolit rovnováhu mezi různými právy chráněnými Úmluvou. Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba pečlivě vyvažovat všechny dotčené zájmy, především zájmy dítěte, nebiologických a biologických rodičů dítěte.

Kazuistika:

A. Právo na styk s dítětem svěřeným do péče druhého rodiče

  • „klasické“ případy: Cambal proti České republice, č. 22771/04, rozsudek ze dne 21. února 2006; Dostál proti České republice, č. 26739/04, rozsudek ze dne 21. února 2006; Fiala proti České republice, č. 26141/03, rozsudek ze dne 18. července 2006; Koudelka proti České republice, č. 1633/05, rozsudek ze dne 20. července 2006; Kříž proti České republice, č. 26634/03, rozsudek ze dne 9. ledna 2007; Maršálek proti České republice, č. 8153/04, rozsudek ze dne 4. dubna 2006; Pedovič proti České republice, č. 27145/03, rozsudek ze dne 18. července 2006; Reslová proti České republice, č. 7550/04, rozsudek ze dne 18. července 2006; Voleský proti České republice, cit výše; Zavřel proti České republice, č. 14044/05, rozsudek ze dne 18. ledna 2007
  • další případy: Buchs proti Švýcarsku, č. 9929/12, rozsudek ze dne 27. května 2014 (střídavá péče); Vojnity proti Maďarsku, č. 29617/07, rozsudek ze dne 12. února 2013 (zákaz styku z obavy před negativními dopady proselytistických sklonů rodiče); Mitrova a Savik proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 42534/09, rozsudek ze dne 11. února 2016 (uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody matce za bránění otci po rozvodu v soudem nařízeném styku s dcerou); T. proti České republice, č. 19315/11, rozsudek ze dne 17. července 2014 (styk otce s dítětem umístěným do „Klokánku“); Dmitriy Ryabov proti Rusku, č. 33774/08, rozsudek ze dne 1. srpna 2013 (podmínění styku s dítětem souhlasem opatrovníka v případě rodiče trpícího duševní poruchou); Cînța proti Rumunsku, č. 3891/19, rozsudek ze dne 18. února 2020 (nedostatečně zkoumané dopady duševní nemoci otce na schopnost pečovat o dceru); Jansen proti Norsku, č. 2822/16, rozsudek ze dne 6. září 2018 (nemožnost stýkat se s dítětem umístěným do náhradní rodinné péče z důvodu hrozícího únosu rodičem); Fröhlich proti Německu, č. 16112/15, rozsudek ze dne 26. července 2018 (právo domnělého biologického otce na styk s dítětem a informace o něm); Kacper Nowakovski proti Polsku, č. 32407/13, rozsudek ze dne 10. ledna 2017 (neusnadnění styku hluchoněmého stěžovatele se synem)

B. Právo nepříbuzných osob na styk s dítětem

  • základní judikatura: Honner proti Francii, č. 19511/16, rozsudek ze dne 12. listopadu 2020 (nepřiznání práva styku s dítětem bývalé partnerky, s nímž byl rozvinut faktický rodinný život odůvodněný nejlepším zájmem dítěte); Nazarenko proti Rusku, č. 39438/13, rozsudek ze dne 16. července 2015 (úplné a automatické vyloučení stěžovatele ze života a výchovy dítěte po zjištění, že není jeho biologickým otcem); Callamand proti Francii, č. 2338/20, rozsudek ze dne 7. dubna 2022 (rozhodnutí nepřiznat stěžovatelce právo styku s dítětem bývalé partnerky, s nímž byl rozvinut faktický rodinný život a nezohlednění oprávněných zájmů stěžovatelky); V. D. a ostatní proti Rusku, č. 72931/10, rozsudek ze dne 9. dubna 2016 (automatické vyloučení bývalé pěstounky a dalších dětí v pěstounské péči ze života dítěte, které u pěstounky žilo 9 let)

Odebrání dítěte z péče

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování svého (…) rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Odebrání dítěte z péče rodičů] Rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do práva na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy. Takové opatření se tedy musí opírat o dostatečně závažné a pádné argumenty opřené o nejlepší zájem dítěte (Wallová a Walla proti České republice, č. 23848/04, rozsudek ze dne 26. října 2006, § 70).

Možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům; takový zásah do práva rodičů těšit se rodinnému životu se svým dítětem ve smyslu článku 8 Úmluvy musí být nadto ještě „nezbytný“ s ohledem na další okolnosti (tamtéž, § 71). Odebrání dítěte z péče má být dočasným řešením, které má být zrušeno, jakmile to okolnosti dovolí [Olsson proti Švédsku (č. 1), č. 10465/83, rozsudek ze dne 24. března 1988, § 81].

Úplné rozdělení rodiny je zjevně nejradikálnější řešení, které lze použít pouze v nejzávažnějších případech, nikoli tam, kde státní orgány mohly hmotný nedostatek zhojit pomocí jiných prostředků (Wallová a Walla proti České republice, cit. výše, § 73).

Nařízení ústavní výchovy je třeba navíc za běžných okolností považovat za dočasné opatření, které má být zrušeno okamžitě, jakmile to dovolí okolnosti (Havelka a ostatní proti České republice, č. 23499/06, rozsudek ze dne 21. června 2007, § 56).

Chybné úsudky nebo hodnocení ze strany odborníků samo o sobě nezpůsobuje neslučitelnost rozhodnutí ve věcech péče o dítě s požadavky článku 8 Úmluvy. Jak lékaři, tak orgány sociální péče mají povinnost chránit děti a nemohou být hnáni k odpovědnosti pokaždé, kdy se opravdové a rozumné obavy o bezpečí dětí před členy jejich vlastní rodiny ukáží zpětně jako scestné (M. A. K. a R. K. proti Spojenému království, č. 45901/05 a 40146/06, rozsudek ze dne 23. března 2010, § 69; B. B. a F. B. proti Německu, č. 18734/09 a 9424/11, rozsudek ze dne 14. března 2013, § 48).

[Pozitivní závazky] V případech omezení rodinného života mají příslušné orgány pozitivní závazky přijmout opatření za účelem sloučení rodiny (K. a T. proti Finsku, č. 25702/94, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 178). Více viz kapitolu 3.7.2.

Kazuistika

Důvody odebrání dětí z péče:

  • násilí nebo špatné zacházení: Dewinne proti Belgii, č. 56024/00, rozhodnutí ze dne 10. března 2005; Zakharova proti Francii, č. 57306/00, rozhodnutí ze dne 13. prosince 2005; B. B. a F. B. proti Německu, č. 18734/09 a 94724/11, rozsudek ze dne 14. března 2013
  • pohlavní zneužívání: Covezzi a Morselli proti Itálii, č. 52763/99, rozsudek ze dne 9. května 2003
  • nedostatečné citové zázemí: Kutzner proti Německu, č. 46544/99, rozsudek ze dne 26. února 2002
  • znepokojivý zdravotní stav nebo psychická nerovnováha rodičů: Bertrand proti Francii, č. 57376/00, rozhodnutí ze dne 19. února 2002; Couillard Maugery proti Francii, č. 64796/01, rozsudek ze dne 1. července 2004
  • psychický stav rodičů nebo jejich nedostatečné citové, výchovné a pedagogické schopnosti: Rampogna a Murgia proti Itálii, č. 40753/98, rozhodnutí ze dne 11. května 1999; M. G. a M. T. A. proti Itálii, č. 17421/02, rozhodnutí ze dne 28. června 2005; Kocherov a Sergeyeva proti Rusku, č. 16899/13, rozsudek ze dne 29. března 2016
  • drogová závislost rodičů: Y. I. proti Rusku, č. 68868/14, rozsudek ze dne 25. února 2020; K. O. a V. M. proti Norsku, č. 64808/16, rozsudek ze dne 19. listopadu 2019
  • zranitelnost dítěte: Strand Lobben proti Norsku, č. 37283/13, rozsudek ze dne 10. září 2019
  • neuspokojivé materiální podmínky rodiny: Wallová a Walla proti České republice, č. 23848/04, rozsudek ze dne 26. října 2006; Havelka a ostatní proti České republice, č. 23499/06, rozsudek ze dne 21. června 2007; R. M. S. proti Španělsku, č. 28775/12, rozsudek ze dne 18. června 2013
  • nezajištění povinné školní docházky: Wunderlich proti Německu, č. 18925/15, rozsudek ze dne 10. ledna 2019
  • uplatňování tělesných trestů: Tlapak a ostatní proti Německu, č. 11308/16 a 11344/16, rozsudek ze dne 22. března 2018 (tělesné tresty uplatňované v rámci náboženské sekty)
  • procesní ochrana: A. K. a L. proti Chorvatsku, č. 37956/11, rozsudek ze dne 8. ledna 2013

Pěstounská péče

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování svého (…) rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Existence rodinného života] Mezi dítětem a pěstouny mohou existovat blízké osobní vazby a tudíž rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy (V. D. a ostatní proti Rusku, č. 72931/10, rozsudek ze dne 9. dubna 2019).

Kazuistika
  • navrácení dítěte z pěstounské péče do péče biologické rodičů: V. D. a ostatní proti Rusku, cit. výše (pro navrácení dítěte existovaly relevantní a dostatečné důvody); Antkowiak proti Polsku, č. 27025/17, rozsudek ze dne 22. května 2018 (navrácení dítěte do biologické rodiny poté, co strávilo 6 let u pěstounů)

Osvojení

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování svého (…) rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Použitelný test] Obecné zásady k aplikovatelnosti článku 8 Úmluvy a použitelný test, jímž Soud posuzuje, zda došlo k porušení práva na respektování rodinného života, obsahuje kapitola 3.7.1.  

[Zbavení rodičovské odpovědnosti a svolení k osvojení] Ke zbavení rodičovské odpovědnosti a svolení k osvojení může dojít pouze za výjimečných okolností, pokud to vyžaduje nejlepší zájem dítěte (Aune proti Norsku, č. 52502/07, rozsudek ze dne 28. října 2010, § 66). Podstata osvojení spočívá v neexistenci skutečných vyhlídek na sloučení rodiny, namísto kterého nejlepší zájem dítěte vyžaduje jeho trvalé umístění do nové rodiny (R. a H. proti Spojenému království, č. 35348/06, rozsudek ze dne 31. května 2011, § 88). Prostor státu pro uvážení není neomezený. Soud vyžaduje, aby příslušné orgány před odebráním dítěte přijaly méně závažná opatření, a to podpůrného a preventivního charakteru, a posuzuje, zda byla účinná (Kutzner proti Německu, č. 46544/99, rozsudek ze dne 26. února 2002, § 75).

[Náhradní mateřství] Obecné zásady obsahuje kapitola 3.19.3. 

Kazuistika
  • práva biologických rodičů: Eski proti Rakousku, 21949/03, rozsudek ze dne 25. ledna 2007 (nahrazení souhlasu biologického rodiče s osvojením rozhodnutím soudu); Kearns proti Francii, č. 35991/04, rozsudek ze dne 10. ledna 2008; V. S. proti Německu, č. 4261/02, rozhodnutí ze dne 22. května 2007 (nemožnost zpětvzetí souhlasu s osvojením); Keegan proti Irsku, č. 16969/90, rozsudek ze dne 26. května 1994 (možnost osvojení dítěte bez souhlasu druhého rodiče); Zhou proti Itálii, č. 33773/11, rozsudek ze dne 21. ledna 2014 (povinnost státních orgánů před rozhodnutím o osvojení vyvinout adekvátní a dostatečné úsilí k umožnění zachování běžného rodinného života a pouta mezi biologickými příbuznými); A. K. a L. proti Chorvatsku, č. 37956/11, rozsudek ze dne 8. ledna 2013 (procesní ochrana biologických rodičů); Antkowiak proti Polsku, č. 27025/17, rozsudek ze dne 22. května 2018 (navrácení dítěte do biologické rodiny poté, co strávilo 6 let u pěstounů)
  • práva osvojitelů: E. B. proti Francii, č. 43546/02, rozsudek velkého senátu ze dne 22. ledna 2008 (odmítnutí osvojení homosexuálním jednotlivcem); Gas a Dubois proti Francii, č. 25951/07, rozsudek ze dne 15. března 2012 (odmítnutí osvojení homosexuálním párem); X a ostatní proti Rakousku, č. 19010/07, rozsudek velkého senátu ze dne 19. února 2013 (odmítnutí osvojení nesezdaným homosexuálním párem, je-li umožněno nesezdanému heterosexuálnímu páru); Schwizgebel proti Švýcarsku, č. 25762/07, rozsudek ze dne 10. června 2010 (odmítnutí osvojení z důvodu věku rodiče); Kurochkin proti Ukrajině, č. 42276/08, rozsudek ze dne 20. května 2010 (zrušení adopce)
  • práva osvojených dětí: Zaieţ proti Rumunsku, č. 44958/05, rozsudek ze dne 24. března 2015 (zrušení osvojení po 30 letech po smrti osvojitelky na základě žádosti biologického dítěte této ženy)
  • práva dalších biologických příbuzných: Bogonosovy proti Rusku, č. 38201/16, rozsudek ze dne 5. března 2019 (automatické úplné vyloučeni prarodičů z života vnučky po osvojení); Lazoriva proti Ukrajině, č. 6878/14, rozsudek ze dne 17. dubna 2018 (nezohlednění zájmu tety dítěte stát se poručnicí)
  • náhradní mateřství: Posudek týkající se právního uznání rodičovského vztahu mezi dítětem narozeným v zahraničí skrze náhradní mateřství a zamýšlenou matkou, č. 2018/01, posudek ze dne 10. dubna 2019 (povinnost umožnit uznání rodičovského vztahu dítěte, které se narodilo v zahraničí za užití gamet dárkyně a zamýšleného otce, a zamýšlené matky); Mennesson proti Francii, č. 65192/11, rozsudek ze dne 26. června 2014 (neuznání otcovství k dětem počatým cestou náhradního mateřství); Paradiso a Campanelli proti Itálii, č. 25358/12, rozsudek velkého senátu ze dne 24. ledna 2017 (odebrání dítěte, které se stěžovateli žilo 6 měsíců, počatého prostřednictvím náhradní matky v zahraničí); D. proti Francii, č. 41701/16, rozsudek ze dne 16. července 2020 (zamítnutí přepisu rodného listu dítěte narozeného náhradní matce v zahraničí za využití vajíčka zamýšlené matky); viz také kapitolu 3.19.3.

Určení a popření otcovství

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování svého (…) rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Určení a popření otcovství] Soud připouští, aby rozhodnutí o zahájení řízení, ve kterém by bylo zpochybněno otcovství založené na prohlášení jiného muže, spočívalo na uvážení státních orgánů. Taková diskreční pravomoc je zjevně motivována snahou o ochranu nejlepších zájmů dítěte, jehož otcovství bylo uznáno, a rovněž snahou vyvážit zájmy dítěte a domnělého biologického otce. Jestliže přijetí určitého rozhodnutí náleží k diskrečním pravomocem příslušných orgánů, účast osoby, jejíž práva jsou dotčena, na takovém rozhodnutí nemůže zjevně být doprovázeno týmiž procesními zárukami, jaké se uplatní v soudním řízení, a to zvláště v tak citlivé oblasti, jako je určení právního vztahu k dítěti. Příslušné orgány však musí na pozadí konkrétních okolností daného případu řádně posoudit relativní váhu zájmu domnělého otce na straně jedné a zájmů dítěte a rodiny na straně druhé (Różański proti Polsku, č. 55339/00, rozsudek ze dne 18. května 2006, § 75–78).

Kazuistika
  • určení otcovství: Różański proti Polsku, č. 55339/00, cit. výše, Menéndez García proti Španělsku, č. 21046/07, rozhodnutí ze dne 5. května 2009 (vnučka se domáhá určení, kdo je otcem jejího otce); Kalacheva proti Rusku, č. 3451/05, rozsudek ze dne 7. května 2009 (matka se domáhá určení, kdo je otcem jejího dítěte)
  • popření otcovství: Shofman proti Rusku, č. 74826/01, rozsudek ze dne 24. listopadu 2005; Paulík proti Slovensku, č. 10699/05, rozsudek ze dne 10. října 2006 (popření otcovství k dospělému dítěti); Kňákal proti České republice, č. 39277/06, rozhodnutí ze dne 8. ledna 2007 (otec se domáhá popření svého otcovství, které předtím uznal, i když věděl, že není otcem); Laakso proti Finsku, č. 7361/05, rozsudek ze dne 15. ledna 2013 (nemožnost zahájit řízení o popření otcovství po smrti otce); L. D. a P. K. proti Bulharsku, č. 7949/11 a 45522/13, rozsudek ze dne 8. prosince 2016 (biologický otec se domáhá popření otcovství jiných mužů); Mandet proti Francii, č. 30955/12, rozsudek ze dne 14. ledna 2016 (biologický otec se domáhá zrušení uznání otcovství manželem matky dítěte za nesouhlasu dítěte); Andrle proti České republice, č. 38633/08, rozhodnutí ze dne 22. ledna 2013 (ztráta postavení oběti v řízení o popření otcovství manželem matky dítěte po uplynutí zákonné lhůty, neboť vnitrostátní orgány uznaly porušení a poskytly stěžovateli odpovídající nápravyu)
  • testy DNA: Jäggi proti Švýcarsku, č. 58757/00, rozsudek ze dne 13. července 2006 (odmítnutí exhumace za účelem prokázání otcovství testem DNA); Canonne proti Francii, č. 22037/13, rozhodnutí ze dne 2. června 2015 (určení otcovství mj. z důvodu odmítnutí se podrobit testu DNA); Mifsud proti Maltě, č. 62257/15, rozsudek ze dne 29. ledna 2019 (dítě se domáhá, aby domnělý otec podstoupil genetický test); Novotný proti České republice, č. 16314/13, rozsudek ze dne 7. června 2018 (nemožnost domoci se nápravy ohledně otcovství po uplynutí promlčecí lhůty navzdory analýze DNA, která jednoznačně prokázala, že stěžovatel není biologickým otcem dítěte)

Participace dětí

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování (…) rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Obecné zásady] Článek 8 Úmluvy sám o sobě neobsahuje výslovné procesní požadavky, nicméně dle judikatury Soudu musí být rozhodovací proces spravedlivý a musí zajistit náležitý respekt k zájmům chráněným tímto článkem (T. P. a K. M. proti Spojenému království, č. 28945/95, rozsudek velkého senátu ze dne 10. května 2001, § 72). Soud zkoumá, zda rodiče a další osoby byly dostatečně zapojeni do rozhodovacího procesu, což platí, mutatis mutandis, i pro děti ve všech soudních a správních řízeních, které se dotýkají jejich práv chráněných článkem 8 Úmluvy. Zapojení není dostatečné, pokud děti schopné formulovat vlastní názor neměly příležitost být slyšeny, a vyjádřit tak svůj názor a pokud jejich názoru nebyla s ohledem na jejich věk a vyspělost dána dostatečná váha (M. a M. proti Chorvatsku, č. 10161/13, rozsudek ze dne 3. září 2015, § 171 a 181). Obecné zásady byly stanoveny ve věcech Sahin proti Německu, č. 30943/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 72–74) a Sommerfeld proti Německu, č. 31871/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 70 a 72). Dítěti má být poskytnuto právo na slyšení za účelem ochrany jeho nejlepšího zájmu. Závisí na věku a vyspělosti dítěte, někdy postačuje slyšení dítěte odborníky a následné předložení zprávy soudci, nicméně od určitého věku a vyspělosti Soud preferuje přímé slyšení dítěte soudcem. Soud obecně poukazuje na článek 12 Úmluvy o právech dítěte, který se použije i na řízení týkající se dětí dle článku 8 Úmluvy. Dětem, které jsou schopny formulovat svůj vlastní názor, je třeba dát možnost se vyjádřit (E. S. proti Rumunsku a Bulharsku, č. 60281/11, rozsudek ze dne 19. července 2016, § 59). Z judikatury Soudu nicméně přesto neplyne povinnost, aby děti byly za všech okolností vyslechnuty přímo soudcem (Q a R proti Slovinsku, č. 19938/20, rozsudek ze dne 8. února 2022, § 100).

[Kontext mezinárodních únosů dětí] Soud opakuje, že vůle vyjádřená dítětem s dostatečnou rozlišovací schopností je klíčovým faktorem, který je třeba vzít v potaz v jakémkoliv soudním nebo správním řízení, jež se ho týká. Nicméně, v rámci aplikace Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, ačkoliv je třeba vzít v úvahu hledisko dětí, nemusí jejich nesouhlas nutně znamenat překážku jejich navrácení (Raw a ostatní proti Francii, č. 10131/11, rozsudek ze dne 7. března 2013, § 94, srov. též Rouiller proti Švýcarsku, č. 3592/08, rozsudek ze dne 22. července 2014, § 73).

Kazuistika

Participační práva dětí v kontextu různých řízení:

  • řízení o úpravě péče: C. proti Finsku, č. 18249/02, rozsudek ze dne 9. května 2006 (názor dětí měl rozhodující váhu); C proti Chorvatsku, č. 80117/17, rozsudek ze dne 8. října 2020, § 78–81 (neustanovení opatrovníka nezletilému dítěti a jeho nevyslechnutí soudem v řízení o úpravě péče); N. Ts. a ostatní proti Gruzii, č. 71776/12, rozsudek ze dne 2. února 2016, § 72 a 74–84 (návrat dětí do péče jejich biologického otce proti jejich vůli); M. a M. proti Chorvatsku, cit. výše, § 168–172 a 181–187(absence slyšení dítěte); E. M. a ostatní proti Norsku, č. 53471/17, rozsudek ze dne 20. ledna 2022, § 55 (zohlednění názoru dětí jako jednoho z významných faktorů při rozhodování o navrácení do péče biologické matky)
  • řízení o úpravě styku: Sahin proti Německu, cit. výše, § 73–77, (absence slyšení pětiletého dítěte soudem v řízení o určení kontaktu otce s jeho nemanželským dítětem); K. B. a ostatní proti Chorvatsku, č. 36216/13, rozsudek ze dne 14. března 2017 (silný a dlouhodobý odpor dětí ke styku s matkou)
  • řízení o určení otcovství: Mandet proti Francii, č. 30955/12, rozsudek ze dne 14. ledna 2016 (zrušení uznání otcovství ze strany manžela matky dítěte provedené na základě žádosti domnělého biologického otce, avšak proti přání dítěte)
  • ochrana před násilím: Cînța proti Rumunsku, č. 3891/19, rozsudek ze dne 18. února 2020, § 53 (slyšení dítěte soudcem bez přítomnosti psychologa a odborníka z OSPOD, přičemž nebylo zřejmé, do jaké míry byla tvrzení dítěte o negativních chování ze strany otce brána v potaz a pokud ano, jak plán styku s otcem tuto hrozbu zohlednil)
  • návratová řízení o mezinárodních únosech dětí: S. N. a M. B. N. proti Švýcarsku, č. 12937/20, rozsudek ze dne 23. listopadu 2021, § 112–115 (názor sedmiletého dítěte byl náležitě zjištěn soudem, avšak nebyl vzat náležitě v potaz); Raw a ostatní proti Francii, cit. výše (námitky dětí je nutno brát v potaz, avšak nejsou nevyhnutně postačující pro zamezení návratu); Rouiller proti Švýcarsku, cit. výše (odmítavý postoj dítěte k návratu nezakládá sám o sobě výjimku z povinnosti návratu podle článku 13 Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, jelikož výjimky z pravidla návratu je nutno vykládat úzce); Gajtani proti Švýcarsku, č. 43730/07, rozsudek ze dne 9. září 2014, § 110–114 (nerespektování nesouhlasu s navrácením ze strany jedenáctiletého dítěte a absence slyšení pětiletého dítěte); X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 22 a 112 (dítě ve věku čtyř let nedostatečně vyspělé, aby uvedlo svoji preferenci ohledně místa bydliště); Voica proti Rumunsku, č. 9256/19, rozsudek ze dne 7. července 2020, § 70 (děti ve věku 3 a 6 let nebyly přímo slyšeny soudem)

Tělesné trestání dětí

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 3 Úmluvy:

„Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování svého soukromého nebo rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Mezinárodní standardy] Soud odkazuje na mezinárodní standardy k nepřijatelnosti tělesného trestání dětí. Kromě Úmluvy o právech dítěte odkazuje zejména na obecný komentář Výboru OSN pro práva dítěte č. 8 (2006) Právo dítěte na ochranu před tělesnými trety a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu a obecný komentář č. 13 Právo dítěte na ochranu před všemi druhy násilí. Dále odkazuje na dokumenty Rady Evropy, např. na tematický dokument komisaře Rady Evropy pro lidská práva Děti a tělesné tresty: Právo nebýt bit je také právem dětí z roku 2008, doporučení Výboru ministrů Rady Evropy CM/Rec(2009)10 o integrovaných národních strategiích na ochranu dětí před násilím a pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné dětem z roku 2010. Konečně odkazuje rovněž na Evropskou sociální chartu a rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva.

Na evropské i mezinárodní úrovni panuje široká shoda, že tělesné trestání dětí je nepřijatelné (D. M. D. proti Rumunsku, č. 23022/13, rozsudek ze dne 3. října 2017, § 25–35). Prvořadým účelem Úmluvy OSN o právech dítěte je respektování důstojnosti dětí jako plnohodnotných členů společnosti. Taková hodnota je v souladu jak s vyvíjejícím se mezinárodním právem o lidských právech, tak s rozvíjející se psychologickou perspektivou v judikatuře. Respektování důstojnosti dětí je v souladu s poskytováním prvků důležitých pro jejich růst jako plnohodnotných členů komunity. Zajištění základní důstojnosti dítěti znamená, že při odsuzování násilí páchaného na dětech nelze dělat kompromisy, ať už je přijímáno jako ‚tradice‘ nebo je maskováno jako ‚kázeň‘. Jedinečnost dětí – jejich potenciál a zranitelnost, jejich závislost na dospělých – vyžaduje, aby měly větší, nikoli menší ochranu před násilím, včetně domácích tělesných trestů, které jsou vždy ponižující. Je tedy zřejmé, že respektování důstojnosti dětí nemůže být zajištěno, pokud by vnitrostátní soudy přijaly jakoukoli formu ospravedlnění špatného zacházení, včetně tělesných trestů, zakázané podle článku 3. V této souvislosti má Soud za to, že státy by měly usilovat o výslovnou a komplexní ochranu důstojnosti dětí, což na oplátku v praxi vyžaduje odpovídající právní rámec poskytující ochranu dětí před domácím násilím spadajícím do působnosti článku 3, včetně a) účinného odrazování od takového závažného porušení osobní integrity, b) přiměřených kroků k zabránění špatnému zacházení, o kterém úřady věděly nebo měly vědět, a c) účinného úředního vyšetřování, pokud jednotlivec vznese sporné tvrzení o špatném zacházení (tamtéž, § 50–51).

[Situace v České republice] Výbor OSN pro práva dítěte opakovaně vyjadřuje znepokojení nad neexistencí výslovného legislativního ukotvení nepřijatelnosti tělesných trestů, naposledy ve svých Závěrečných doporučeních ke spojené páté a šesté pravidelné zprávě České republiky ze dne 22. října 2021 (§ 24 a 25). K legislativní úpravě se rovněž vyjádřil Evropský výbor pro sociální práva v rozhodnutí Approach proti České republice (č. 96/2013, rozhodnutí ze dne 20. ledna 2015), ve kterém dospěl k závěru, že v českém právním řádu není výslovně ani prostřednictvím jasné a přesné judikatury zakotven všeobecný zákaz všech forem tělesných trestů na dětech, které mohou ovlivnit jejich fyzickou integritu, důstojnost, rozvoj a duševní pohodu. Zákonná úprava tedy dovoluje tělesné tresty z výchovných důvodů a postihuje jen takové, které dosáhnou zvláštního stupně závažnosti, čímž Česká republika porušuje článek 17 Evropské sociální charty. Na rámec rozhodnutí lze konstatovat, že znepokojení nevyvolává toliko právní úprava v občanském zákoníku sama o sobě, která v § 884 odst. 2 aprobuje výchovné prostředky použité v podobě a míře, které jsou přiměřené okolnostem, neohrožují zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýkají se lidské důstojnosti dítěte, jako spíše některé komentáře, které za ohrožující považují toliko nepřiměřené fyzické tresty. Slovo „přiměřenost“ nepřekvapivě vyvolává polemiku, přičemž mezinárodní orgány volají po nulové toleranci k tělesnému trestání dětí.

[Tělesný trest] Soud odkazuje na definici provedenou Výborem OSN pro práva dítěte v obecném komentáři č. 8 „Právo dětí na ochranu před tělesnými tresty a dalšími krutými nebo ponižujícími formami trestu“ k Úmluvě o právech dítěte (CRC/C/GC/8 ze dne 2. března 2007). Tělesný nebo fyzický trest je trest, při kterém je fyzická síla použita se záměrem způsobit určitou míru bolesti nebo nepohodlí, a to nezávisle na konkrétní míře. Většina těchto trestů zahrnuje udeření (plesknutí, plácnutí, fackování) dítěte rukou nebo nástrojem, kterým může být bič, klacek, pásek, bota, dřevěná vařečka apod.). V rámci trestu může docházet například ke kopání, třesení, házení dítětem, tahání za vlasy apod. (D. M. D. proti Rumunsku, cit. výše, § 32).

[Obecné zásady] Článek 3 Úmluvy státům mj. ukládá povinnost zajistit, že nikdo v jeho jurisdikci nebude podroben špatnému zacházení ve smyslu tohoto ustanovení Úmluvy. Tato povinnost nabývá zvláštního významu ve vztahu ke zranitelným osobám, včetně dětí (A. proti Spojenému království, č. 25599/94, rozsudek ze dne 23. září 1998, § 22). Tělesné tresty vůči dětem nelze tolerovat a státy by se měly snažit je výslovně a komplexně zakázat zákonem i v praxi (O. C. I. a ostatní proti Rumunsku, cit. výše, § 43). Státy by měly prosazovat zákonná ustanovení zakazující tělesné tresty nezletilých přiměřenými opatřeními, aby byly tyto zákazy praktické a účinné a nezůstaly pouze teoretické. (Tlapak a ostatní proti Německu, cit. výše, § 91). Tělesný trest představuje útok přesně na to, co má jako jeden z hlavních cílů článek 3 Úmluvy chránit, tedy důstojnost a fyzickou integritu osoby. Zároveň nelze vyloučit, že trest má nepříznivé psychické dopady (Tyrer proti Spojenému království, č. 15856/72, rozsudek ze dne 25. dubna 1978), § 33. Nesouhlas s přijetím změny zákona upravujícího nepřijatelnost tělesného trestání dětí s tvrzením, že dle Bible jsou tělesné tresty součástí náboženské doktríny, nebyl Soudem shledán v rozporu s Úmluvou, jelikož právní úprava neměla žádný jiný přímý praktický účinek než snahu o podporu rodičů, aby přehodnotili způsob výchovy svých dětí, což mělo vést k ochraně slabých a zranitelných členů společnosti (Sedm stěžovatelů proti Švédsku, č. 8811/79, rozhodnutí Komise ze dne 13. května 1982).

Kazuistika
  • tělesný trest jako výchovný prostředek v rodině: Cînța proti Rumunsku, cit. výše (absence přezkumu tvrzení, že stěžovatel se choval násilně ke svému dítěti i přesto, že vnitrostátní právo plně zakazovalo fyzické trestání dětí); O. C. I. proti Rumunsku, cit. výše (absence posouzení tvrzení, že dětem v případě návratu hrozí důvodu tělesného trestání ze strany otce „vážné nebezpečí“ ve smyslu Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí); D. M. D. proti Rumunsku, cit. výše (vnitrostátní soud v rozporu s vnitrostátní právní úpravou absolutně zakazující tělesné tresty usoudil, že „osamocené a náhodné“ násilné činy mohou být v rodině tolerovány; A. proti Spojenému království, cit. výše (pakované bití chlapce rákoskou jeho nevlastním otcem překročilo práh závažnosti článku 3 Úmluvy)
  • tělesný trest jako součást náboženského přesvědčení rodičů: Tlapak a ostatní proti Německu, cit. výše (omezení rodičovské odpovědnosti příslušníků náboženského společenství, kteří vůči dětem systematicky uplatňovali tělesné tresty); Sedm stěžovatelů proti Švédsku, cit. výše (nesouhlas stěžovatelů s přijetím změny švédského zákona upravujícího zákaz tělesných trestů na dětech, jelikož dle Bible jsou tělesné tresty součástí jejich náboženské doktríny)
  • tělesný trest ve škole: Costello-Roberts proti Spojenému království, č. 13134/87, rozsudek ze dne 25. března 1993 (potrestání sedmiletého chlapce třemi ranami teniskou na pozadí přes kalhoty provedené ředitelem soukromé školy v souladu s kázeňským řádem platným ve škole)
  • tělesný trest udělený soudem: Tyrer proti Spojenému království, cit. výše (patnáctiletý chlapec odsouzený soudem pro mladistvé ke třem ranám rákoskou na holé pozadí za napadení spolužáka)

Mezinárodní únosy dětí

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování svého (…) rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Vztah Úmluvy a dalších mezinárodních instrumentů] V případech mezinárodních únosů dětí musí být závazky státu vyplývající z článku 8 Úmluvy vykládány zejména s ohledem na Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (Iglesias Gil a A. U. I. proti Španělsku, č. 56673/00, rozsudek ze dne 29. dubna 2003, § 51) a Úmluvu o právech dítěte (Maire proti Portugalsku, č. 48206/99, rozsudek ze dne 26. června 2003, § 72). Soud zdůrazňuje, že Úmluva a Haagská úmluva musí být vykládány ve vzájemném souladu. Haagská úmluva musí být vykládána a uplatňována v kontextu nařízení Brusel II bis, jsou-li těmito předpisy vázány oba státy (K. J. proti Polsku, č. 30813/14, rozsudek ze dne 1. března 2016, § 58).

[Nejlepší zájem dítěte] Při posuzování žádostí o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy je nutné nejlepší zájem dítěte posuzovat ve světle výjimek stanovených Haagskou úmluvou, které se týkají plynutí času – článek 12, podmínek uplatňování úmluvy – čl. 13 písm. a) a existence „vážného nebezpečí“ – čl. 13 písm. b) a dodržování základních zásad dožádaného státu týkajících se ochrany lidských práv a základních svobod – článek 20 (Vladimir Ushakov proti Rusku, č. 15122/17, rozsudek ze dne 18. června 2019, § 81). Nejlepší zájem dítěte z pohledu jeho osobního rozvoje bude záviset na různých individuálních okolnostech, zejména věku dítěte a úrovni jeho vyspělosti, přítomnosti či nepřítomnosti jeho rodičů a prostředí a zkušenostech dítěte. Z těchto důvodů musí být nejlepší zájem posuzován vždy individuálně (Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek ze dne 8. ledna 2009cit. výše, § 138), což je úkol především pro vnitrostátní orgány, které mají výhodu přímého kontaktu se všemi dotčenými osobami. Požívají přitom prostoru pro uvážení, který je předmětem přezkumu Soudem při posouzení jejich rozhodnutí (Hokkanen proti Finsku, č. 19823/92, rozsudek ze dne 23. září 1994, § 55).

[Pozitivní závazky] Zásahem bývá ve stížnostech, jejichž autory jsou opuštění rodiče, jednání rodiče, který dítě protiprávně přemístil nebo zadržel, a odmítá ho vydat (K. J. proti Polsku, cit. výše, § 52). Primární zásah není tedy přičitatelný státu. Vnitrostátní orgány však mají v takovém případě pozitivní povinnost spočívající v rychlém posouzení žádosti o navrácení dítěte a v následném výkonu rozsudku o navrácení (M. R. a D. R. proti Ukrajině, č. 63551/13, rozsudek ze dne 22. května 2018). Ve vztahu k opuštěným rodičům jde specificky o pozitivní povinnost zajistit přístup rodičů k opatřením, která jim umožní setkání s dětmi, a povinnost taková opatření přijmout (López Guió proti Slovensku, č. 10280/12, rozsudek ze dne 3. června 2014, § 85).

[Výjimky z pravidla návratu] Haagská úmluva spojuje nejlepší zájem dítěte s obnovením statu quo, tedy s urychleným návratem dítěte do místa jeho obvyklého pobytu. Z tohoto pravidla stanoví výjimky, které je však třeba vykládat úzce. Z existence těchto výjimek vyplývá, že návrat dítěte nemůže být nařízen automaticky či mechanicky. Stejnou filozofií se řídí nařízení Brusel II bis (M. A. proti Rakousku, cit. výše, § 113). Soud upřesnil, že harmonického výkladu Úmluvy a Haagské úmluvy bude dosaženo za dvou následujících předpokladů. Zaprvé, faktory, které mohou odůvodnit uplatnění výjimek z pravidla bezodkladného návratu dítěte zakotvených v článcích 12 a 13 písm. a) a b) a článku 20 Haagské úmluvy, budou vnitrostátními soudy důkladně zváženy, a to zejména tehdy, upozorní-li na ně některý z účastníků řízení; vnitrostátní soudy zároveň musí o těchto skutečnostech rozhodnout a své rozhodnutí dostatečně odůvodnit. Zadruhé, výše uvedené faktory musí být posouzeny ve světle požadavků vyplývajících z článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní soudy mají zvláštní procesní povinnost posoudit námitky vznesené na základě článků 12, 13 a 20 Haagské úmluvy stanovujících výjimku z povinnosti nařídit bezodkladné navrácení dítěte. Výjimky z pravidla bezodkladného návratu je třeba vykládat úzce (X proti Lotyšsku, cit. výše, § 101–107). Odmítnout posouzení námitek týkajících se výjimek z povinnosti navrátit dítě, stejně jako nedostatečné odůvodnění či odůvodnění automatické nebo stereotypní, jsou dle Soudu v rozporu s procesními požadavky článku 8 Úmluvy (tamtéž, § 108 a 118). Článek 8 Úmluvy tedy vnitrostátním soudům ukládá povinnost, aby buď potvrdily, či vyvrátily existenci vážného nebezpečí psychické či fyzické újmy ve smyslu uvedené článku Haagské úmluvy (Phostira Efthymiou a Ribeiro Fernandes proti Portugalsku, cit. výše, § 49).

[Délka řízení a plynutí času] Řízení o navrácení uneseného dítěte, včetně předběžných řízení nebo výkonu rozhodnutí vydaných po jejich skončení, vyžadují bezodkladné vyřízení, neboť plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztahy mezi dítětem a tím z rodičů, který s ním nežije (Macready proti České republice, cit. výše, § 62).

[Výkon rozsudku o navrácení] Obecné zásady výkonu rozsudků o navrácení byly poprvé stanoveny v rozsudku ve věci Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku (cit. výše). Povinnost státu umožnit sloučení rodiny není absolutní, závisí na okolnostech případu. Je možné, že shledání rodiče s dítětem, které po určitou dobu žilo s druhým rodičem, nebude možné zajistit okamžitě, ale bude nutné přijmout přípravná opatření (Sylvester proti Rakousku, č. 36812/97 a 40104/98, rozsudek ze dne 24. dubna 2003, § 58). Výkon rozsudku o mezinárodních únosech dětí musí být přiměřený a účinný s ohledem na jeho naléhavost (V. P. proti Rusku, č. 61362/12, rozsudek ze dne 23. října 2014, § 154).

Kazuistika
  • povinnost únosce dítě vrátit: Maumousseau a Washington proti Francii, č. 39388/05, rozsudek ze dne 6. prosince 2007; Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek ze dne 8. ledna 2009; Levanda proti Ukrajině, č. 7354/10, rozhodnutí ze dne 27. dubna 2010; Raw a ostatní proti Francii, č. 10131/11, rozsudek ze dne 7. března 2013; Hammond proti České republice, č. 30741/15, rozhodnutí ze dne 22. září 2015
  • povinnost státu zajistit vrácení uneseného dítěte: Macready proti České republice, č. 4824/06 a 15512/08, rozsudek ze dne 22. dubna 2010; Couderc proti České republice, č. 54429/00, rozhodnutí ze dne 30. ledna 2001; Morfis proti Francii, č. 10978/04, rozhodnutí ze dne 12. dubna 2007; E. S. proti Rumunsku a Bulharsku, č. 60281/11, rozsudek ze dne 19. července 2016
  • povinnost řádného přezkumu výjimek z navrácení a nejlepšího zájmu dítěte: X proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013; G. S. proti Gruzii, č. 2361/13, rozsudek ze dne 21. července 2015; Rouiller proti Švýcarsku, č. 3592/08, rozsudek ze dne 22. července 2014; López Guió proti Slovensku, č. 10280/12, rozsudek ze dne 3. června 2014; K. J. proti Polsku, č. 30813/14, rozsudek ze dne 1. března 2016
  • povinnost státu nerealizovat návrat dítěte: Phostira Efthymiou a Ribeiro Fernandes proti Portugalsku, č. 66775/11, rozsudek ze dne 5. února 2015

Manželství, registrované partnerství a manželství homosexuálních párů

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování svého (…) rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

  • článek 12 Úmluvy:

„Muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.“

  • článek 5 Protokolu č. 7:

„Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 14 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Registrované partnerství a manželství homosexuálních párů] Z Úmluvy dnes státům nevyplývá povinnost umožnit homosexuálním párům uzavření manželství (Schalk a Kopf proti Rakousku, č. 30141/04, rozsudek ze dne 24. června, § 101). Státy však mají povinnost homosexuálním párům umožnit určitou formu právního uznání jejich partnerského svazku (Fedotova a ostatní proti Rusku, č. 40792/10, 30538/14, 43439/14, rozsudek ze dne 13. července 2021, § 56), která by jim měla poskytovat stejný nebo podobný právní status jako manželství (Schalk a Kopf proti Rakousku, cit. výše, § 109; Hämäläinen proti Finsku, č. 37359/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16. července 2014, § 83). Státy mají rovněž povinnost zajistit určitou formu uznání manželství či registrovaného partnerství stejnopohlavních párů uzavřených v zahraničí (Orlandi a ostatní proti Itálii, č. 26431/12, 26742/12, 44057/12, rozsudek ze dne 14. prosince 2017, § 210).

Kazuistika
  • právo uzavřít manželství: Jaremowicz proti Polsku, č. 24023/03, rozsudek ze dne 5. ledna 2010 (zamítnutí žádosti vězně o uzavření manželství); O’Donoghue a ostatní proti Spojenému království, č. 34848/07, rozsudek ze dne 14. prosince 2010 (formální podmínky pro uzavření sňatku cizincem); B. a L. proti Spojenému království, č. 36536/02, rozsudek ze dne 13. září 2005 (vyloučení možnosti uzavřít sňatek mezi nepokrevnými příbuznými); Christine Goodwin proti Spojenému království, č. 28957/95, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2002 (sňatky transsexuálů); Schalk a Kopf proti Rakousku, č. 30141/04, rozsudek ze dne 24. června 2010 (sňatky homosexuálů); Ratzenbröck a Seydl proti Rakousku, č. 28475/12, rozsudek ze dne 26. října 2017, (nemožnost heterosexuálních párů uzavřít registrované partnerství); Delecolle proti Francii, č. 37646/13, rozsudek ze dne 25. října 2018 (sňatek osoby omezené na svéprávnosti); Babiarz proti Polsku, č. 1955/10 rozsudek ze dne 10. ledna 2017 (zamítnutí rozvodu iniciovaného stranou, která způsobila rozpad manželství)

Početí dítěte

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na respektování svého (…) rodinného života (…).

(2) Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

Základní zásady vyplývající z judikatury

Problematice reprodukčních práv, včetně umělého oplodnění, náhradního mateřství i umělého přerušení těhotenství je věnována kapitola 3.19.3.

Kazuistika
  • právo počít dítě: Dickson proti Spojenému království, č. 44362/04, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2007 (zamítnutí žádosti vězně o umělé oplodnění); Evans proti Spojenému království, č. 6339/05, rozsudek velkého senátu ze dne 10. dubna 2007 (povolení partnera odepřít souhlas s využitím zmrazených embryí); S. H. a ostatní proti Rakousku, č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011 (darování vajíček/spermatu); V. C. proti Slovensku, č. 18968/07, rozsudek ze dne 8. listopadu 2011, I. G. a ostatní proti Slovensku, č. 15966/04, rozsudek ze dne 13. listopadu 2012; K. H. proti Slovensku, č. 32881/04, rozsudek ze dne 28. dubna 2009 (nedobrovolné sterilizace); Pejřilová proti České republice, č. 14889/19, rozsudek ze dne 8. prosince 2022 (oplodnění zmraženými spermiemi zesnulého manžela);
  • právo na přerušení těhotenství: Tysiąc proti Polsku, č. 5410/03, rozsudek ze dne 20. března 2007; A, B a C proti Irsku, č. 25579/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. prosince 2010; P. a S. proti Polsku, č. 57375/08, rozsudek ze dne 30. října 2012

Sdělovací prostředky a internet, přístup k informacím

Svoboda projevu obecně

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 10 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 9 Úmluvy, článek 11 Úmluvy, článek 16 Úmluvy, článek 17 Úmluvy, článek 3 Protokolu č. 1
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Podmínky zásahu do práva na svobodu projevu] Zásah do svobody projevu jednotlivce znamená porušení článku 10 Úmluvy, pokud nespadá pod žádnou z výjimek zakotvených v odstavci 2 tohoto článku. Je tedy třeba, aby takový zásah „stanovil zákon“, aby sledoval cíl nebo cíle, který je nebo které jsou legitimní podle čl. 10 odst. 2, a aby byl „nezbytný v demokratické společnosti“ k dosažení tohoto cíle nebo cílů (Gazeta Ukrajina-Tsentr proti Ukrajině, č. 16695/04, rozsudek ze dne 15. července 2010, § 46).

Přídavné jméno „nezbytný“ ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy v sobě zahrnuje „naléhavou společenskou potřebu“. Smluvní státy mají určitý prostor k vlastnímu uvážení, zda taková potřeba existuje. ESLP je však – po přezkoumání jak vnitrostátních právních předpisů, tak rozhodnutí vnitrostátních soudů přijatých na jejich základě – oprávněn učinit konečný závěr o tom, zda určité „omezení“ je slučitelné se svobodou projevu, jak je chráněna článkem 10 (tamtéž).

[Provázanost článku 10 s dalšími ustanoveními Úmluvy] Výkon práva na svobodu projevu je často provázán s výkonem dalších práv či svobod zakotvených v Úmluvě, zejména v článku 11 Úmluvy (viz zejména kapitola 3.9. a 3.10.), článku 9 Úmluvy (viz zejména kapitola 3.4.) a článku 3 Protokolu č. 1 (viz zejména kapitola 3.16.). Určitý význam mohou mít také články 17 Úmluvy (zákaz zneužití práv) a 16 Úmluvy (omezení politické činnosti cizinců).

Podle článku 17 Úmluvy „[n]ic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.“ Ochrany článku 10 Úmluvy tedy nemusejí požívat ty projevy, které podněcují násilí a které hlásají myšlenky antisemitismu, národního socialismu a jiné [Sürek (č. 1) proti Turecku, č. 26682/95, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 1999, § 62; Pavel Ivanov proti Rusku, č. 35222/04, rozhodnutí ze dne 20. února 2007; Kühnen proti Německu, č. 12194/86, rozhodnutí ze dne 12. května 1988; M’Bala M’Bala proti Francii, č. 25239/13, rozhodnutí ze dne 20. října 2015]. Trestní postih za popírání arménské genocidy na druhou stranu ESLP vyhodnotil jako opatření, které není nezbytné v demokratické společnosti (Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015; srov. Pastörs proti Německu, č. 55225/14, rozsudek ze dne 3. října 2019). K obdobnému závěru dospěl ohledně trestního postihu za publikování článků ostře kritizujících ruskou vládu a vyjadřujících podporu čečenskému separatistickému hnutí (Stomakhin proti Rusku; č. 52273/07, rozsudek ze dne 9. května 2018).

V souvislosti s právy zakotvenými v článku 10 Úmluvy připadá v úvahu použití článku 16 Úmluvy, podle kterého „[n]ic v článcích 10, 11 a 14 nemůže být považováno za bránící Vysokým smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců“. Toto ustanovení tedy teoreticky umožňuje státům omezit politické projevy cizinců, které by jinak požívaly ochrany článku 10 Úmluvy. Judikatura k tomuto ustanovení však téměř neexistuje (srov. alespoň Piermont proti Francii, č. 15773/89 a 15774/89, rozsudek ze dne 20. března 1995, § 64).

Novináři

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 10 Úmluvy:

„(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Právo na svobodu projevu novinářů] Tisk hraje důležitou roli v demokratické společnosti. Nesmí sice překročit určité hranice, týkající se zvláště ochrany pověsti a práv jiných a potřeby předejít vyzrazení důvěrných informací, jeho úlohou je však šířit – způsobem slučitelným s jeho povinnostmi a závazky – informace a myšlenky o všech věcech veřejného zájmu, včetně těch vztahujících se k výkonu spravedlnosti. Tisk má úkol šířit takové informace a myšlenky a veřejnost má také právo je dostávat. Článek 10 chrání nejen podstatu sdělených myšlenek a informací, ale také formu, ve které jsou předávány. Novinářská svoboda také umožňuje uchýlit se k určitému stupni nadsázky či dokonce provokace (Gazeta Ukrajina-Tsentr proti Ukrajině, cit. výše, § 46).

Článek 10 odst. 2 Úmluvy poskytuje malý prostor pro omezení politického projevu nebo debaty o otázkách veřejného zájmu. Navíc, meze přijatelné kritiky jsou širší, jde-li o veřejnou osobu, jako jsou politici, než jde-li o osobu soukromou. Na rozdíl od ní se totiž veřejná osoba nutně a vědomě vystavuje dobrovolně bedlivé kontrole svých slov a činů ze strany novinářů a široké veřejnosti a musí tak prokazovat větší stupeň tolerance (tamtéž).

Článek 10 Úmluvy chrání právo novinářů na šíření informací o věcech veřejného zájmu za předpokladu, že jednají v dobré víře a na přesném skutkovém základě, a na poskytování „spolehlivých a přesných“ informací v souladu s novinářskou etikou. Podle znění čl. 10 odst. 2 Úmluvy svoboda projevu zahrnuje „povinnosti a závazky“, což se vztahuje také na média, dokonce i ve vztahu k záležitostem vážného veřejného zájmu. Navíc, tyto „povinnosti a závazky“ budou nabývat na významu, vyvstane-li otázka možného útoku na pověst jmenované osoby a porušení „práv jiných“ (tamtéž).

Novinář před zveřejněním nepravdivého skutkového tvrzení musí být v dobré víře a v souladu s běžnou povinností novinářů musí řádně ověřit tvrzené skutečnosti; čím je tvrzení závažnější, tím pevnější musí být jeho skutkový základ. Této povinnosti může být zbaven pouze tehdy, pokud tu jsou pro takový postup zvláštní důvody. V této souvislosti je třeba vzít v potaz autoritu zdroje, zda sdělovací prostředky před zveřejněním podnikly v přiměřené míře vlastní šetření, zda prezentovaly událost přiměřeně vyváženým způsobem a zda daly osobám, o jejichž čest se jednalo, příležitost se bránit (Effecten Spiegel AG proti Německu, č. 38059/07, rozhodnutí ze dne 4. května 2010).

[Odpovědnost novináře za reprodukované výroky] Zpravodajství založené na rozhovorech nebo reprodukování výroků jiných osob, ať už editovaných či nikoli, představuje jeden z nejvýznamnějších prostředků, jak může tisk hrát svoji zásadní roli „veřejného hlídacího psa“. V takových případech je třeba rozlišovat podle toho, zda dané výroky pocházejí od novináře, nebo jsou citacemi jiných osob, neboť potrestání novináře za pomoc při šíření výroků učiněných jinou osobou by vážně omezilo příspěvek tisku k diskusi o věcech veřejného zájmu a mělo by být myslitelné pouze tehdy, pokud existují zvláště silné důvody pro takový postup (Gazeta Ukrajina-Tsentr proti Ukrajině, cit. výše, § 46).

Odpovědnost novináře-moderátora neodpovídá odpovědnosti osoby, která pronesla případně polemická nebo urážlivá slova. Chtít tak od novinářů obecně, aby se systematicky a formálně distancovali od obsahu výroku, který by mohl urazit třetí osoby, provokovat je nebo se dotknout jejich cti, se neslučuje s úlohou tisku informovat o událostech nebo názorech a myšlenkách, které v daném okamžiku hýbou veřejným míněním. Takový požadavek by uvalil nepřiměřené břemeno na novináře-moderátora, který by se případně vyhýbal rozhovorům s osobami, které by mohly vyjadřovat své myšlenky polemickým a přehnaným způsobem z obavy, že za to ponese právní odpovědnost. Za takové situace by však společnost mohla přijít o vysílání živých politických debat v médiích, které přitom jsou živnou půdou demokracie (Lionarakis proti Řecku, č. 1131/05, rozsudek ze dne 5. července 2007, § 51).

[Odpovědnost novináře za informace z oficiálních zdrojů] Co se týče informací z oficiálních zdrojů, jako jsou např. zprávy státních orgánů, sdělovací prostředky obecně mají právo na tyto informace odkazovat, aniž by současně musely provést nezávislou rešerši (Bladet Tromsø and Stensaas proti Norsku, č. 21980/93, rozsudek velkého senátu ze dne 20. května 1999, § 68). Pokud soudy vyžadují prokázání pravdivosti tvrzení zkopírovaných z vyjádření státního úřadu, aniž by současně přihlédly k předloženým důkazům či jakkoli odůvodnily jejich nepřipuštění, není takové jednání v souladu s požadavky článku 10 Úmluvy (Novaya Gazeta v Voronezhe proti Rusku, č. 27570/03, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 56). Při hodnocení toho, do jaké míry mohl stěžovatel opodstatněně považovat určitý zdroj informací za důvěryhodný, je potřeba vycházet z okolností, které byly známy stěžovateli v době získání informace, nikoli z těch, které se staly známými až později (Soltész proti Slovensku, č. 11867/09, rozsudek ze dne 22. října 2013, § 49),

[Ochrana novinářských zdrojů] Ochrana novinářských zdrojů je jednou ze základních podmínek svobody tisku, což uznávají a reflektují různé mezinárodní instrumenty včetně doporučení Rady Evropy R(2000)7 o právu novinářů neodhalovat zdroje svých informací. Bez takové ochrany mohou být zdroje odrazovány od napomáhání tisku v informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu. V důsledku toho by mohla být podkopána role tisku jako veřejného hlídacího psa a nepříznivě ovlivněna schopnost tisku poskytovat přesné a spolehlivé informace. Vzhledem k důležitosti ochrany novinářských zdrojů pro svobodu tisku v demokratické společnosti a potenciálně odrazujícímu účinku, jaký může pro výkon této svobody mít příkaz odhalit zdroj informací, nemůže být takové opatření slučitelné s článkem 10 Úmluvy, ledaže by bylo ospravedlněno prvořadým veřejným zájmem (Voskuil proti Nizozemsku, č. 64752/01, rozsudek ze dne 22. listopadu 2007, § 65).

Ve vztahu k hromadnému sledování Soud rozvinul, že jsou-li použity silné filtry spojené s novinářem či v souvislosti s použitím silných filtrů je vysoce pravděpodobné, že bude analyzován novinářský materiál, jedná se o zásah, který je srovnatelný se zásahem způsobeným domovní prohlídkou v bydlišti či na pracovišti novináře. V těchto případech může být shromážděno velké množství důvěrného novinářského materiálu, což může ochranu novinářského zdroje ohrozit dokonce více než prostý příkaz k odhalení zdroje určité informace. Proto předtím, než zpravodajské služby použijí silné filtry spojené s novinářem či s velkou pravděpodobností vedoucí k zachycení důvěrného novinářského materiálu, musí být tento postup posouzen soudcem či jiným nezávislým a nestranným orgánem, zda je odůvodněn prvořadým veřejným zájmem a zda není možné sledovaného cíle dosáhnout méně invazivními prostředky. I když nejsou použity výše vymezené silné filtry, stále je možné, že důvěrný novinářský materiál bude zachycen a analyzován. Tyto situace jsou nicméně odlišné od výše popsaných a míra narušení novinářského zdroje nebude na počátku předvídatelná. Soudce by proto předem nemohl posoudit, zda je dané sledování odůvodněné naléhavým veřejným zájmem. Přesto však, pokud vyjde najevo, že obsah komunikace či související komunikační data obsahují důvěrný žurnalistický materiál, jejich uchovávání a analyzování musí být povoleno soudcem či jiným nezávislým a nestranným orgánem, který posoudí, zda je takový postup odůvodněn naléhavým veřejným zájmem (Big Brother Watch a ostatní proti Spojenému království, č. 58170/13 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 25. května 2021, § 447–450).

[Novinář a porušování právních předpisů] Ochrana podle článku 10 Úmluvy je novinářům poskytována za předpokladu, že jednají v dobré víře za účelem poskytování přesných a spolehlivých informací v souladu se zásadami odpovědné žurnalistiky. Pojem odpovědné žurnalistiky zahrnuje nejen aspekty týkající se obsahu šířené informace, ale také to, zda novinář jedná v souladu se zákonem, a to včetně jeho kontaktu s veřejnými orgány při výkonu jeho povolání. Pokud novinář v tomto kontextu poruší právní předpisy, představuje to sice nikoliv rozhodující, ale přesto relevantní skutečnost pro posouzení, zda tento novinář postupoval zodpovědně. Zejména platí, že novináři v zásadě nemohou být vyňati spod povinnosti dodržovat obecné trestní právo pouze na základě toho, že k danému jednání došlo při výkonu jejich povolání (Pentikäinen proti Finsku, č. 11882/10, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015, § 90–91).

Kazuistika
  • ochrana novinářských zdrojů: Sanoma Uitgevers B. V. proti Nizozemsku, č. 38224/03, rozsudek velkého senátu ze dne 14. září 2010; Tillack proti Belgii, č. 20477/05, rozsudek ze dne 27. listopadu 2007; Financial Times Ltd a ostatní proti Spojenému království, č. 821/03, rozsudek ze dne 15. prosince 2009); Saint-Paul Luxembourg S. A. proti Lucembursku, č. 26419/10, rozsudek ze dne 18. dubna 2013; Nagla proti Lotyšsku, č. 73469/10, rozsudek ze dne 16. července 2013; Becker proti Norsku, č. 21272/12, rozsudek ze dne 5. října 2017;
  • odposlechy novinářů: Telegraaf Media Nederland Landelijke Media B. V. a ostatní proti Nizozemsku, č. 39315/06, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012;
  • prohlídka novinářského pracoviště a zabavení dokumentů: Gormus a ostatní proti Turecku, č. 49085/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2016;
  • zákaz určitého druhu reklamy: Hachette Filipacchi Presse Automobile a Dupuy proti Francii, č. 13353/05, rozsudek ze dne 5. března 2009; (tabáková reklama); Animal Defenders International proti Spojenému království, č. 8876/08, rozsudek velkého senátu ze dne 22. dubna 2013; VgT Verein Gegen Tierfabriken, č. 24699/94, rozsudek ze dne 28. června 2001 (politická reklama); Ernst August von Hannover proti Německu, č. 53649/09, rozsudek ze dne 19. února 2015 (užití jména v reklamě bez souhlasu); Remuszko proti Polsku, č. 1562/10, rozsudek ze dne 16. července 2013 (odmítnutí tisku uveřejnit reklamu); Sekmadienis Ltd. proti Litvě, č. 36317/14, rozsudek ze dne 30. ledna 2018 (reklama na oblečení využívající náboženské postavy); Gachechiladze proti Gruzii, č. 2591/19, rozsudek ze dne 22. července 2021 (náboženské konotace na obalech od kondomů);
  • propagace drog: Ringier Axel Springer Slovakia, a. s. proti Slovensku (č. 4), č. 26826/16, rozsudek ze dne 23. září 2021;
  • úniky informací do médií: Dammann proti Švýcarsku, č. 77551/01, rozsudek ze dne 25. dubna 2006; Radio Twist, a. s. proti Slovensku, č. 62202/00, rozsudek ze dne 19. prosince 2006; Căşuneanu proti Rumunsku, č. 22018/10, rozsudek ze dne 16. dubna 2013; Gîrleanu proti Rumunsku, č. 50376/09, rozsudek ze dne 26. června 2018; M. D. a ostatní proti Španělsku, č. 36584/17, rozsudek ze dne 28. června 2022;
  • použití skryté kamery: Haldimann a ostatní proti Švýcarsku, č. 21830/09, rozsudek ze dne 24. února 2015 (postih novinářů za užití skryté kamery); Tierbefreier e. V. proti Německu, č. 45192/09, rozsudek ze dne 16. ledna 2014 (zákaz užít nahrávku pořízenou skrytou kamerou); Bremner proti Turecku, č. 37428/06, rozsudek ze dne 13. října 2015 (ochrana osob natáčených skrytou kamerou); Alpha Doryforiki Tileorasi Anonymi Etairia proti Řecku, č. 72562/10, rozsudek ze dne 22. února 2018 (sankcionování provozovatele televizního vysílání za uveřejnění videa pořízeného skrytou kamerou);
  • meze přípustné novinářské kritiky vůči orgánům veřejné moci: Margulev proti Rusku, č. 15449/09, rozsudek ze dne 8. října 2019;
  • sankcionování televizní stanice podle mediálního zákona za to, že jednu z politických stran označila ve zpravodajské relaci za krajně pravicovou: ATV Zrt proti Maďarsku, č. 61178/14, rozsudek ze dne 28. dubna 2020;
  • sankcionování novináře podle volebního zákona za to, že v průběhu volební kampaně uváděl o jednom z kandidátů nepravdivá tvrzení: Staniszewski proti Polsku, č. 20422/15, rozsudek ze dne 14. října 2021;
  • odsouzení novinářů za nelegální koupi střelné zbraně, kterou provedli za účelem napsaní článku o přístupnosti nezákonných zbraní: Salihu proti Švédsku, č. 33628/15, rozhodnutí ze dne 10. května 2016;
  • vyhoštění zahraničních novinářů z důvodu ohrožení národní bezpečnosti: Zarubin a ostatní proti Litvě; rozhodnutí ze dne 26. listopadu 2019 ve věci č. 69111/17 a další; 
  • ochrana nezávislosti novinářů veřejnoprávních médií: Matúz proti Maďarsku, č. 73571/10, rozsudek ze dne 21. října 2014;
  • pozitivní závazek státu chránit novináře před mediální kampaní ze strany krajně pravicových uskupení: Gaši a ostatní proti Srbsku, č. 24738/19, rozsudek ze dne 6. září 2022.

Internet

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 10 Úmluvy

„(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Odpovědnost provozovatelů internetových portálů za komentáře třetích osob] Pro posouzení, zda je namístě, aby provozovatel internetového zpravodajského portálů odpovídal za komentáře čtenářů v diskusi k publikovaným článkům, ESLP zohledňuje následující kritéria: (i) kontext, v němž byly komentáře učiněny: jde zejména o otázky, zda daný portál je profesionálním zpravodajským serverem provozovaným na komerční bázi, zda z množství komentářů má provozovatel hospodářský prospěch či zda se daný článek a komentáře týkají otázek veřejného zájmu; (ii) obsah předmětných komentářů: zejména zda byl zjevně protiprávní (např. výhrůžky či výzvy k násilí nebo nenávisti apod.); (iii) praktické možnosti poškozené osoby domoci se právní odpovědnosti autorů komentářů, přičemž je třeba zohlednit, že činnost internetových zpravodajských serverů je novinářskou činností svého druhu, a proto musí existovat zvláště silné důvody pro to, aby byl novinář postihován za to, že zprostředkoval šíření výroků třetích osob; (iv) opatření, která internetový portál přijal: zejména kdy odstranil závadné komentáře, zda nastavil a zveřejnil řádná pravidla pro komentátory, zda má k dispozici automatický filtrační systém či systém hlášení potenciálně závadných komentářů, zda ustanovil moderátory diskusí apod.; (v) jednání poškozené osoby a následky, které pro ni komentáře měly; (vi) důsledky udělené sankce pro internetový portál, kdy je třeba zohlednit nejen následky rozhodnutí v konkrétní věci, ale i potenciální obecný odrazující účinek takové sankce pro existenci svobodného prostoru k diskusi na internetu o otázkách veřejného zájmu (Delfi AS proti Estonsku, č. 64569/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16. června 2015; Magyar Tartalomszolgáltatók Egyesülete a Index.hu Zrt proti Maďarsku, č. 22947/13, rozsudek ze dne 2. února 2016).

[Odpovědnost provozovatelů internetových portálů za hypertext] Při posouzení odpovědnosti zpravodajského portálu za obsah, ke kterému vedl hypertextový odkaz, je nutné zohlednit, zda novinář: (i) schválil napadený obsah, (ii) opakoval obsah, aniž by jej podporoval, (iii) toliko zveřejnil hypertextový odkaz, aniž by jej podporoval nebo opakoval, (iv) věděl nebo mohl rozumně předpokládat, že je obsah hanlivý nebo jiným způsobem nezákonný, a (v) jednal v dobré víře při respektování novinářské etiky a s náležitou péčí (Magyar Jeti Zrt proti Maďarsku, č. 11257/16, rozsudek ze dne 4. prosince 2018, § 77).

Kazuistika
  • odsouzení provozovatelů internetových serverů z důvodu porušení autorských práv: Neij a Sunde Kolmisoppi proti Švédsku, č. 40397/12, rozhodnutí ze dne 19. února 2013 (server The Pirate Bay); Ashby Donald a ostatní proti Francii, č. 36769/08, rozsudek ze dne 10. ledna 2013 (publikace fotografií z módních přehlídek);
  • blokování webových stránek: OOO Flavus a ostatní proti Rusku, č. 12468/15, rozsudek ze dne 23. června 2020 (z důvodu údajného nezákonného vyzývání k protiprávním shromážděním); Kharitonov proti Rusku, č. 10795/14, rozsudek ze dne 23. června 2020 (z důvodu blokace jiné stránky se stejnou IP adresou);
  • uložení povinnosti mediální společnosti poskytnout osobní údaje autorů urážlivých komentářů zveřejněných na fórech jejího zpravodajského portálu: Standard Verlagsgesellschaft mbH proti Rakousku (č. 3), č. 39378/15, rozsudek ze dne 7. prosince 2021;
  • předběžné opatření nařizující odstranění článku z internetu: Anatoliy Yeremenko proti Ukrajině, č. 22287/08, rozsudek ze dne 15. prosince 2022.

Svoboda projevu a práva podle článků 6 a 8 úmluvy

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 10 Úmluvy

„(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy
  • článek 6 Úmluvy, článek 8 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Střet svobody tisku s právem na ochranu osobnosti] Kritéria pro hledání spravedlivé rovnováhy mezi právem na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy a svobodou projevu chráněnou článkem 10 Úmluvy definoval Soud tak, že je třeba, aby vnitrostátní soudy vzaly v úvahu: (i) Příspěvek k debatě sledující veřejný zájem, (ii) stupeň veřejné známosti dané osoby, (iii) obsah mediální informace, (iv) předchozí počínání dotčené osoby, (v) obsah, forma a následky článku, (vi) okolnosti pořízení fotografií (např. Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, č. 40454/07, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2015, § 83–93).

[Medializace důvěrných informací o probíhajícím trestním řízení] Debatu o probíhajících trestních procesech nelze zakázat, ať už v odborném tisku nebo v populárních médiích. Sdělovací prostředky mají povinnost šířit tyto informace a veřejnost má právo je přijímat. Na druhou stranu je potřeba brát ohled i na právo každého na spravedlivé řízení, které v trestních záležitostech zahrnuje též právo na nestranný soud. Dále je zde ve hře rovněž zájem na účinnosti trestního vyšetřování, právo obviněného na presumpci neviny a ochrana jeho soukromí. Při poměřování těchto střetávajících se zájmů mají vnitrostátní orgány vzít v potaz následující kritéria: (i) Jak stěžovatel získal dotčenou informaci, (ii) obsah předmětného článku, (iii) příspěvek článku do debaty sledující veřejný zájem, (iv) riziko, že článek ovlivní průběh trestního řízení, (v) narušení soukromého života obviněného, (vi) přiměřenost uložené sankce (Bédat proti Švýcarsku, č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2016, § 49–81; srov. rovněž Sellami proti Francii, rozsudek ze dne 17. prosince 2020 ve věci č. 61470/15).

[Právo pachatele trestné činnosti „být zapomenut“] Jednotlivec se nemůže dovolávat garancí článku 8 Úmluvy v případě ztráty dobrého jména, jež je předvídatelným důsledkem jeho trestného jednání. Na druhé straně však má i odsouzený právo být zapomenut“, a to zejména v případě, kdy došlo k zahlazení odsouzení, resp. po propuštění z výkonu trestu. Třebaže může osoba během soudního procesu do jisté míry nabýt veřejné známosti, zájem veřejnosti na informování o její trestné činnosti se plynutím času snižuje. Po jisté době má tudíž odsouzená osoba zájem na tom, aby již nebyla více konfrontována se svým předchozím jednáním, čímž se usnadní její reintegrace do společnosti (M. L. proti Slovensku, č. 34159/17, rozsudek ze dne 14. října 2021, § 38; srov. také Mediengruppe Österreich GmbH proti Rakousku, č. 37713/18; rozsudek ze dne 26. dubna 2022).

Kazuistika
  • střet svobody tisku s právem na ochranu osobnosti: Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08 a 60641/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012; Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012; Von Hannover proti Německu (č. 3), č. 8772/10, rozsudek ze dne 19. září 2013; Axel Springer AG proti Německu, č. 48311/10, rozsudek ze dne 10. července 2014; Couderc a Hachette Filipacchi Associés proti Francii, č. 40454/07, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2015; Axel Springer AG a RTL Television GmbH proti Německu, č. 51405/12, rozsudek ze dne 21. září 2017; Rubio Dosamantes proti Španělsku č. 20996/10, rozsudek ze dne 21. února 2017; Medžlis Islamske Zajednice Brčko a ostatní proti Bosně a Hercegovině, č. 17224/11, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017; Dupate proti Lotyšsku, č. 18068/11, rozsudek ze dne 19. listopadu 2020; Ziembiński proti Polsku (č. 2), č. 1799/07, rozsudek ze dne 5. července 2016; McCann a Healy proti Portugalsku, č. 57195/17, rozsudek ze dne 20. září 2022;
  • střet zájmu obchodní společnosti na ochraně dobré pověsti a obecného zájmu na ochraně veřejného zdraví, jakož i povinnosti tisku o dané problematice informovat (OOO Regnum proti Rusku, č. 22649/08, rozsudek ze dne 8. září 2020);
  • zvláštní zranitelnost dítěte v mediálním světě: I. V. Ț. proti Rumunsku, č. 35582/15, rozsudek ze dne 1. března 2022;
  • povinností médií anonymizovat, resp. deindexovat materiál v internetovém archivu, který se týká trestného činu: M. L. a W. W. proti Německu, č. 60798/10 a 65599/10, rozsudek ze dne 28. června 2018; Hurbain proti Belgii, č. 57292/16, rozsudek ze dne 22. června 2021; Biancardi proti Itálii, č. 77419/16, rozsudek ze dne 25. listopadu 2021;
  • způsob, jakým mají média přistupovat k problematice sexuálního zneužívání v rámci církve, aby to představovalo příspěvek do debaty o otázkách veřejného zájmu: M. L. proti Slovensku, cit. výše, § 52–54;
  • sankcionování státního zástupce za to, že informoval tisk o probíhajícím trestním řízení: Brisc proti Rumunsku, č. 26238/10, rozsudek ze dne 11. prosince 2018.

Přístup k informacím

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 10 Úmluvy

„(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu (...) přijímat a rozšiřovat informace nebo (...) bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. (...)

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 8 Úmluvy
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Právo na svobodný přístup k informacím] Článek 10 Úmluvy zahrnuje nejen právo rozšiřovat informace, ale také právo veřejnosti informace přijímat (Observer a Guardian proti Spojenému království, č. 13585/88, rozsudek pléna ze dne 26. listopadu 1991, § 59), a to zejména jde-li o informace, na jejichž zveřejnění panuje veřejný zájem (Guseva proti Bulharsku, č. 6987/07, rozsudek ze dne 17. února 2015, § 53).

Přesto však dle tradičního výkladu ESLP nebylo možné článek 10 Úmluvy vykládat tak, že by zaručoval obecné právo na přístup k informacím (Leander proti Švédsku, č. 9248/81, rozsudek ze dne 26. března 1987, § 74). Postoj, že „svoboda přijímat informace“ v sobě zahrnuje i právo na přístup k informacím, tak ESLP zaujal až v nedávné době (Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku, č. 37374/05, rozsudek ze dne 14. dubna 2009, § 35; Kenedi proti Maďarsku, č. 31475/05, rozsudek ze dne 26. května 2009, § 43).

[Pozitivní závazek státu] Kritéria pro určení, kdy dojde k porušení pozitivních závazků státu poskytnout informace, definoval Soud v rozsudku Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. 18030/11, rozsudek velkého senátu ze dne 8. listopadu 2016, § 156). K porušení článku 10 dojde tehdy,

– byla-li tato povinnost vyslovena v konečném vnitrostátním rozhodnutí nebo

– představuje-li poskytnutí informace nutný předpoklad pro výkon práva jednotlivce na svobodu projevu a odmítnutí ji poskytnout znamená zásah do tohoto práva. V tomto druhém případě je však vždy třeba vycházet z konkrétních okolností případu a zohlednit:

(i) zda žádost sleduje obstarání informací nezbytných k výkonu svobody projevu, neboli zda je obstarání informací přípravným krokem k výkonu novinářské či obdobné činnosti, tj. sběrem podkladů pro zahájení diskuse o záležitosti veřejného zájmu. Vzhledem k „povinnostem a odpovědnosti“, které jsou nedílně spjaty s výkonem práva na svobodu projevu, jsou však záruky plynoucí z článku 10 podmíněny tím, že novináři jednají v dobré víře s cílem poskytnout veřejnosti v souladu s pravidly profesní etiky přesné a spolehlivé informace. Tyto úvahy se obdobně uplatní i ve vztahu k jiným osobám, které při žádosti o informace plní roli „hlídacích psů“ demokracie.

(ii) zda informace, údaje nebo dokumenty splňovaly tzv. test veřejného zájmu. Ten bude typicky splněn, pokud přispívají k transparentnosti způsobu vyřizování veřejných záležitostí a záležitostí celospolečenského významu, čímž umožňují účast veřejnosti jako celku na správě věcí veřejných. Co lze považovat za věc veřejného zájmu, záleží na konkrétních okolnostech případu.

(iii) postavení stěžovatele, neboť zvláštní postavení v přístupu k informacím požívají zástupci novinářského stavu a nevládních organizací, pokud rovněž vystupují v roli „hlídacích psů“ demokracie. Úlohu přispívat k debatě o věcech veřejného zájmu však mohou sehrávat i jiné osoby, např. akademičtí pracovníci, publicisté či dokonce blogeři a známí uživatelé sociálních sítí.

(iv) připravenost a dostupnost informace, neboť judikatura, dle níž nelze z článku 10 Úmluvy dovodit pozitivní závazek státu konat a informaci obstarat, zůstává i nadále v platnosti. (Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. 18030/11, rozsudek velkého senátu ze dne 8. listopadu 2016, § 156).

Obdobná kritéria se vztahují i na situaci, kde se nejedná o odmítnutí žádosti o informace, ale o poskytnutí zavádějících, nepřesných či neúplných informací ze strany veřejného orgánu, který má dle vnitrostátního práva v dané oblasti informační povinnost. Takový postup se totiž dle Soudu rovná odmítnutí informovat (Association Burestop 55 a ostatní proti Francii, č. 56176/18 a 5 dalších, rozsudek ze dne 1. července 2021, § 85). Právo na přístup k informacím by bylo zbaveno svého obsahu, pokud by poskytnutá informace byla zavádějící, nepřesná či neúplná. Jinými slovy, z tohoto práva lze vyvodit nárok na hodnověrnou informaci, a to zejména v případech, kdy vnitrostátní právo zakotvuje informační povinnost státu. Pokud má být uvedené právo účinné, je nutné, aby v případě sporu byl pro zúčastněné strany k dispozici procesní prostředek, který umožní přezkoumání obsahu a kvality poskytnutých informací, a to v rámci kontradiktorního řízení. Takový prostředek má zvláštní význam např. v situaci, kdy se jedná o informace týkající se projektu, který zahrnuje značné environmentální riziko (tamtéž, § 108–109).

Otázky související s odepřením práva na přístup k informacím, které mají význam pro osobní situaci stěžovatele, jsou zpravidla přezkoumávány pod úhlem článku 8 Úmluvy, který zaručuje právo na respektování soukromého života (viz např. kapitola 3.19.1. či kapitola 3.20.6.). K právu vězňů na přístup k internetu viz blíže kapitolu 3.14.4.

Kazuistika
  • právo novináře na vpuštění do přijímacího střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu, o němž zamýšlel zpracovat reportáž ve snaze ověřit informace z jiných zdrojů o tom, že v něm panují nevyhovující podmínky: Szurovecz proti Maďarsku, č. 15428/16, rozsudek ze dne 8. října 2019;
  • přístup novinářů na jednání parlamentu: Selmani a ostatní, č. 67259/14, rozsudek ze dne 9. února 2017; Mándli a ostatní proti Maďarsku, č. 63164/16, rozsudek ze dne 26. května 2020;
  • zamítnutí novinářských žádostí o zpřístupnění informací z trestních spisů v ukončených řízeních a o poskytnutí kopií soudních příkazů z probíhajících trestních řízení: Studio Monitori a ostatní proti Gruzii; č. 44920/09 a 8942/10, rozsudek ze dne 30. ledna 2020;
  • žádost novináře adresovaná tajné službě (rozvědce) o informace ohledně počtu zaměstnanců a spolupracovníků této instituce v letech 1950–1980 a toho, kolik z těchto osob bylo během druhé světové války členy nacistických organizací (Saure proti Německu, č. 6106/16, rozhodnutí ze dne 19. října 2021), resp. o přístup ke spisům rozvědky týkajícím se několika prominentních osob, včetně bývalého premiéra jedné z německých spolkových zemí (Saure proti Německu, č. 8819/16, rozsudek ze dne 8. listopadu 2022);
  • právo zaměstnance veřejné univerzity nevyhovět žádosti specialistů z jiných vědných oborů o přístup k datům ze svého dlouhodobého výzkumného projektu: Gillberg proti Švédsku, č. 41723/06, rozsudek velkého senátu ze dne 3. dubna 2012;
  • právo soukromé osoby na kopii rozsudku vydaného v řízení na ochranu osobnosti týkajícím se urážky poslance známým podnikatelem: Sioutis proti Řecku, č. 16393/14, rozhodnutí ze dne 29. srpna 2017;
  • právo nevládní environmentální organizace na informace o plánovaném projektu úložiště radioaktivního odpadu: Association Burestop 55 a ostatní proti Francii, cit. výše;
  • právo bývalého politika sepisujícího historickou knihu na zpřístupnění utajovaných písemností prezidenta republiky: Šeks proti Chorvatsku, č. 39325/20, rozsudek ze dne 3. února 2022;
  • právo na poradenství ohledně spáchání sebevraždy, které přesahuje poskytování obecných informací o sebevraždě: Lings proti Dánsku, č. 15136/20, rozsudek ze dne 12. dubna 2022.

Licence k provozování rozhlasového, televizního a filmového vysílání

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 10 Úmluvy

„(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 1 Protokolu č. 1
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Pluralismus v audiovizuálním sektoru] Za účelem dosažení skutečného pluralismu v audiovizuálním prostoru nestačí umožnit existenci několika vysílacích kanálů nebo teoretickou možnost přístupu potenciálních operátorů k audiovizuálnímu trhu. Je rovněž potřeba poskytnout účinný přístup k trhu, a tak zaručit diverzitu celkového programového obsahu, která v maximální míře odráží spektrum názorů ve společnosti. Pokud je mocné ekonomické či politické skupině umožněno v audiovizuálním sektoru získat dominantní pozici, a následně pak omezit redakční svobodu novinářů, narušuje to roli svobody projevu v demokratické společnosti. Kromě povinnosti zdržet se zasahování má stát v oblasti audiovizuálních médií i pozitivní závazek zavést přiměřený právní a administrativní rámec na dosažení účinného pluralismu. Týká se to zejména regulace vlastnictví médií a záruk transparentnosti médií a diverzity šířeného obsahu (NIT S.R.L. proti Moldavsku, č. 28470/12, rozsudek velkého senátu ze dne 5. dubna 2022, § 185–186).

Kazuistika
  • neudělení licence: Informationsverein Lentia proti Rakousku, č. 13914/88 a další, rozsudek ze dne 24. listopadu 1993; Radio ABC proti Rakousku, č. 19736/92, rozsudek ze dne 20. října 1997; Tele 1 Privatfernsehgesellschaft mbH proti Rakousku, č. 32240/96, rozsudek ze dne 21. září 2000;
  • nepřidělení frekvencí k televiznímu vysílání po udělení licence: Centro Europa 7 S. r. l. a Di Stefano proti Itálii, č. 38433/09, rozsudek velkého senátu ze dne 7. června 2012;
  • odebrání/pozastavení licence: Özgür Radyo-Ses Radyo Televizyon Yayın Yapım Ve Tanıtım A. Ş. proti Turecku, č. 64178/00 a další, rozsudek ze dne 30. března 2006, § 81–85; Nur Radyo Ve Televizyon Yayıncıliğı A. Ş. (č. 2) proti Turecku, č. 42284/05, rozsudek ze dne 12. října 2000; Medya FM Reha Radyo ve İletişim Hizmetleri A. Ş. proti Turecku, č. 32842/02, rozhodnutí ze dne 14. listopadu 2006; NIT S.R.L. proti Moldavsku, cit. výše).

Sdružování

Svoboda sdružování obecně

Nejčastěji dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 11 Úmluvy

„(1) Každý má právo na svobodu (…) sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.
(2) Na výkon těchto práv nemohou být uvalena žádná omezení kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tento článek nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy.“

Další dotčená ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
  • článek 9, článek 10, článek 16, článek 17, článek 3 Protokolu č. 1
Základní zásady vyplývající z judikatury ESLP

[Obecně] Pojem „sdružení“ je vykládán autonomním způsobem; označení určitého uskupení jako „sdružení“ (či nedostatek takového označení) není samo o sobě pro použitelnost článku 11 Úmluvy rozhodné, byť má v tomto ohledu svůj význam. Musí však v každém případě jít o sdružení „soukromoprávní“; „veřejnoprávní“ sdružení chráněna nejsou (Chassagnou a ostatní proti Francii, č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 1999, § 99–100).

Veřejnoprávní profesní organizace s povinným členstvím nesmí příslušníkům dané profese bránit zakládat jiné profesní organizace podle svého přání, jež mohou poskytovat odlišný pohled než veřejnoprávní subjekt (Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, č. 6878/75 a 7238/75, rozsudek pléna ze dne 23. června 1981, § 65).

Článek 11 Úmluvy ukládá státu nejen negativní, ale i pozitivní povinnost zajistit účinné naplňování práv chráněných v jeho prvním odstavci (Plattform „Ärzte für das Leben“ proti Rakousku, č. 10126/82, rozsudek ze dne 21. června 1988, § 32).

Svoboda sdružování má i svůj negativní aspekt. Jednotlivec nemůže být k členství v určitém sdružení nucen ani nesmí být znevýhodněn, pokud členství v určité organizaci odmítne (Young, James a Webster proti Spojenému království, č. 7601/76 a 7806/77, rozsudek pléna ze dne 13. srpna 1981, § 61; Chassagnou a ostatní proti Francii, cit. výše, § 117).

[Omezení výkonu práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy] Druhá věta čl. 11. odst. 2 Úmluvy stanoví, že tento článek „nebrání uvalení zákonných omezení na výkon těchto práv příslušníky ozbrojených sil, policie a státní správy“. Omezení uvalená na tyto tři skupiny osob musí ale být vykládána restriktivně, a tudíž mohou zasahovat pouze do „výkonu“ dotčených práv, nikoli do samotné podstaty sdružovacího práva (Matelly proti Francii, č. 10609/10, rozsudek ze dne 2. října 2014, § 57–58). Ani příslušníkům shora uvedených profesí tak nejde en bloc zakázat politickou činnost či odborovou činnost. Legitimní a přiměřená však mohou být opatření, která omezují výkon dílčích práv, např. práva na stávku.

Pojem „zákonná“ v dané větě neznamená, že Úmluva vyžaduje nejen to, aby dotčené omezení mělo oporu ve vnitrostátním právu a nebylo svévolné, ale zakládá také požadavek proporcionality (Demir a Baykara proti Turecku, č. 34503/97, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008, § 97; viz též Rekvényi proti Maďarsku, č. 25390/94, rozsudek velkého senátu ze dne 20. května 1999, § 44–50).

[Provázanost článku 11 s dalšími ustanoveními Úmluvy] I přes svou autonomní roli a specifičnost oblasti působnosti je třeba článek 11 vykládat také ve světle článku 10 Úmluvy. Ochrana názorů a svobody jejich vyjadřování představuje jeden z účelů svobody sdružování zakotvené v článku 11. Je tomu tím spíše u politických stran, a to s ohledem na jejich zásadní roli pro zachování pluralismu a dobrého fungování demokracie (Herri Batasuna a Batasuna proti Španělsku, č. 25803/04 a 25817/04, rozsudek ze dne 30. června 2009, § 74). ESLP ve své judikatuře vyjadřuje zásadu, že není demokracie bez pluralismu. Jedna ze základních vlastností demokracie totiž spočívá v možnosti, kterou poskytuje, debatovat prostřednictvím dialogu a bez použití násilí otázky nastolené rozličnými politickými názorovými proudy, a to i když působí rozruch či znepokojení. Demokracie je vlastně živena svobodou projevu. Proto se tato svoboda, zakotvená v článku 10, s výhradou odstavce druhého, týká nejen „informací“ nebo „myšlenek“ příznivě přijímaných nebo považovaných za neútočné nebo neutrální, ale také těch, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Jelikož jejich aktivity spočívají v kolektivním výkonu svobody projevu, mohou se politické strany dovolávat ochrany článků 10 a 11 Úmluvy (tamtéž, § 76).

Z dalších ustanovení Úmluvy je třeba upozornit na provázanost článku 11 s článkem 9 Úmluvy (viz zejména kapitola 3.4.), článkem 3 Protokolu č. 1 (viz zejména kapitola 3.16.), ale také s články 17 (zákaz zneužití práv) a 16 Úmluvy (omezení politické činnosti cizinců).

Podle článku 17 Úmluvy „[n]ic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví“. S odkazem na toto ustanovení tedy ESLP může zamítnout stížnosti na porušení práva na svobodu sdružování podané sdruženími, jejichž cílem je např. propagace antisemitismu, xenofobie, rasismu apod. (viz např. W. P. a ostatní proti Polsku, č. 42264/98, rozhodnutí ze dne 2. září 2004: antisemitská ustanovení v zakládací smlouvě sdružení).

V souvislosti s právy zakotvenými v článku 11 Úmluvy přichází v úvahu použití článku 16 Úmluvy, který zní: „Nic v článcích 10, 11 a 14 nemůže být považováno za bránící Vysokým smluvním stranám uvalit omezení na politickou činnost cizinců.“ Toto ustanovení tedy teoreticky umožňuje státům omezit politickou činnost cizinců, která by jinak požívala ochrany článku 11 Úmluvy. Judikatura k tomuto ustanovení však téměř neexistuje (srov. alespoň Piermont proti Francii, č. 15773/89 a 15774/89, rozsudek ze dne 20. března 1995, § 64, kde Soud dovodil, že unijní občany nelze považovat za cizince).

V případě politických stran platí, že řízení, které se vztahuje k jejich registraci či zrušení, se netýká ani jejich občanských práv a závazků, ani jejich trestního obvinění a výkon těchto práv politické povahy tak nespadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Refah Partisi a ostatní proti Turecku, č. 41340/98 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. února 2003).

Kazuistika
  • zamítnutí registrace sdružení: Lavisse proti Francii, č. 14223/88, rozhodnutí ze dne 5. června 1991 (sdružení na podporu náhradního mateřství); Sidiropoulos a ostatní proti Řecku, č. 26695/95, rozsudek ze dne 10. července 1998 (sdružení na podporu makedonské menšiny); APEH ÜLDÖZÖTTEINEK SZÖVETSEGE, Ivaniy, Roth a Szerdaheliy proti Maďarsku, č. 32367/96, rozhodnutí ze dne 31. srpna 1999 (sdružení pronásledovaných daňovou správou); Gorzelik a ostatní proti Polsku, č. 44158/98, rozsudek velkého senátu ze dne 17. února 2004 (sdružení občanů slezské národnosti); Zhechev proti Bulharsku, č. 57045/00, rozsudek ze dne 21. června 2007 (sdružení pro obnovu monarchie); Bozgan proti Rumunsku, č. 35097/02, rozsudek ze dne 11. října 2007 (sdružení podporující obranu občanů proti organizovanému zločinu); Spolek obětí rumunských soudců a ostatní (Association of Victims of Romanian Judges and Others) proti Rumunsku, č. 47721/06, rozsudek ze dne 14. ledna 2014 (spolek s cílem dohlížet na výkon soudní moci a informování veřejnosti o případech flagrantního porušování spravedlnosti); Zhdanov a ostatní proti Rusku, č. 12200/08, 35949/11 a 58282/12, rozsudek ze dne 16. července 2019 (nezisková organizace věnující se podpoře práv LGBT osob)
  • rozpuštění sdružení: A. C. R. E. P. proti Portugalsku, č. 23892/94, rozhodnutí ze dne 16. října 1995 (monarchistické sdružení); Association Nouvelle Des Boulogne Boys proti Francii, č 6468/09, rozhodnutí ze dne 7. března 2011; Les Authentiks a Supras Auteuil 91 proti Francii, č. 4696/11 a 4703/11, rozsudek ze dne 27. října 2016 (oba rozsudky sdružení fotbalových fanoušků); Vona proti Maďarsku, č. 35943/10, rozsudek ze dne 9. července 2013 (sdružení Maďarské gardy, které organizovalo demonstrace a pochody v lokalitách s větším zastoupením romské populace, přičemž volalo po ochraně etnických Maďarů před tzv. romskou kriminalitou); Adana Tayad proti Turecku, č. 59835/10, rozsudek ze dne 21. července 2020 (sdružení podporující dodržování lidských práv vězněných osob a jejich rodin)
  • omezení autonomie sdružení: Koretskyy proti Ukrajině, č.