Aktuální k 13. listopadu 2023

Článek 14 Úmluvy 

Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví (…).

Článek 1 Protokolu č. 12*

1. Užívání každého práva přiznaného zákonem musí být zajištěno bez jakékoli diskriminace z důvodu pohlaví (…).

2. Nikdo nesmí být diskriminován žádným orgánem veřejné moci z jakéhokoli důvodu, zejména z důvodů uvedených v odstavci 1.

 

Obecné zásady

K pojmu diskriminace

„59. (…) diskriminací se rozumí rozdílné zacházení bez objektivního a rozumného důvodu s osobami ve stejných nebo relevantně podobných situacích (…)“

Kiyutin proti Rusku
č. 2700/10, rozsudek ze dne 10. března 2011
   
          
„84. (…) Právo nebýt vystaven diskriminaci při užívání práv zaručených Úmluvou je také porušeno, pokud státy bez objektivního a rozumného odůvodnění nezachází odlišně se skupinami osob, jejichž situace je zjevně odlišná (…). Zákaz vyplývající z článku 14 tedy rovněž zakládá pozitivní závazek smluvních států rozlišovat mezi osobami nebo skupinami, jejichž poměry jsou relevantně a podstatně odlišné.

85. (…) politika nebo obecné opatření, které má nepřiměřeně negativní dopady na určitou skupinu, může být považováno za diskriminační bez ohledu na to, zda je či není na takovou skupinu konkrétně zaměřeno. Tedy, nepřímá diskriminace zakázaná článkem 14 může vzniknout za okolností, kdy politika nebo obecné opatření mají zvláště škodlivé dopady na určité osoby z důvodu jako je pohlaví nebo zdravotní postižení spojené s jejich situací. V souladu s obecnými zásadami týkajícími se zákazu diskriminace je tomu tak pouze v případě, že taková politika nebo opatření nemají ‘objektivní a rozumné’ odůvodnění (…).

86. Článek 14 dále nevylučuje, aby státy zacházely se skupinami odlišně, a to i z jinak zakázaných důvodů, s cílem napravit ‘faktické nerovnosti‘. Za určitých okolností může absence úsilí o nápravu nerovnosti vést k porušení článku [14 Úmluvy] (…).“

J. D. a A proti Spojenému království
č. 32949/17 a 34614/17, rozsudek ze dne 24. října 2019
  
          
Rozsah působnosti článku 14 Úmluvy

„48.  Použití článku 14 nemusí nutně předpokládat porušení některého z hmotněprávních ustanovení Úmluvy. Je nezbytné, ale také postačující, aby skutkové okolnosti případu spadaly do působnosti jednoho nebo více článků Úmluvy. Zákaz diskriminace zakotvený v článku 14 navíc přesahuje rámec užívání práv a svobod, které Úmluva a její protokoly vyžadují, aby každý stát zaručil. Vztahuje se také na ta další práva, která spadají do působnosti některého z článků Úmluvy a která se stát dobrovolně rozhodl zajistit. (…)“

Beeler proti Švýcarsku
č. 78630/12, rozsudek velkého senátu ze dne 11. října 2022
      

„69. Navzdory rozdílu v rozsahu působnosti článku 14 Úmluvy a článku 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě byl význam pojmu ‘diskriminace’ v článku 1 Protokolu č. 12 zamýšlen jako totožný s jeho významem v článku 14 (…). Při použití stejného výrazu podle článku 1 Protokolu č. 12 proto Soud nevidí důvod k odchýlení se od zavedeného výkladu pojmu ‘diskriminace’. 

70. Z toho lze dovodit, že v zásadě se na stížnosti vznesené na poli článku 1 Protokolu č. 12 použijí stejné standardy, které Soud rozvinul ve své judikatuře ohledně ochrany poskytované článkem 14.“

Napotnik proti Rumunsku
č. 33139/13, rozsudek ze dne 20. října 2020
   
          
Test souladu namítané diskriminace s Úmluvou

„82. (…) nikoli každé rozdílné zacházení mezi osobami v relevantně podobných situacích bude mít za následek porušení článku 14. Pouze rozdílné zacházení založené na důvodech vyjmenovaných v tomto článku může vést k diskriminaci ve smyslu článku 14 (…). Zákaz zakotvený v článku 14 tedy zahrnuje rozdíly v zacházení na základě identifikovatelné charakteristiky nebo ‘postavení’ (…) 

J. D. a A proti Spojenému království
č. 32949/17 a 34614/17, rozsudek ze dne 24. října 2019
   
          
„113.  Aby mohla být vznesena námitka na poli článku 14, musí existovat rozdíl v zacházení s osobami v srovnatelném nebo relevantně podobném postavení (…). Jinými slovy, požadavek prokázat srovnatelné postavení nevyžaduje, aby srovnávací skupiny byly totožné. Žadatel musí prokázat, že s ohledem na konkrétní povahu své stížnosti byl v relevantně podobné situaci jako ostatní, s nimiž bylo zacházeno odlišně (…). Ne každé rozdílné zacházení však bude představovat porušení článku 14.  (…) [R]ozdílné zacházení je diskriminační, pokud nemá objektivní a rozumné odůvodnění; jinými slovy, pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud neexistuje rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo (…).“

Fabián proti Maďarsku
č. 78117/13, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017
   
          
Šíře prostoru pro uvážení státu

„126. Smluvní strany požívají jistý prostor pro uvážení v posuzování, zda a do jaké míry rozdíly v jinak podobných situacích odůvodňují rozdíl v zacházení (…). Rozsah prostoru pro uvážení se liší podle okolností, předmětu a pozadí případu (…), konečné posouzení souladu s požadavky Úmluvy ale přísluší Soudu. Jelikož je Úmluva především systémem na ochranu lidských práv, Soud musí zohledňovat měnící se společenské podmínky ve smluvních státech a reagovat na ně, např. tvořící se konsenzus ohledně standardů, kterých má být dosaženo (…).“

Konstantin Markin proti Rusku
č. 30078/06, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2012
   
           
„64. Státům je Úmluvou poskytnut široký prostor pro uvážení stran obecného nastavení sociální a hospodářské politiky (…). Díky bezprostřední znalosti společnosti a jejích potřeb jsou vnitrostátní orgány v zásadě v lepším postavení než mezinárodní soud, aby posoudily, co ze sociálních nebo hospodářských důvodů spadá do veřejného zájmu, a Soud obvykle zvolenou politiku zákonodárce respektuje, není-li ‘zjevně bez rozumného základu’ (…). Jakékoli opatření přijaté z těchto důvodů (…) však musí být provedeno nediskriminujícím způsobem a musí být v souladu s požadavkem přiměřenosti (…).“

Jurčić proti Chorvatsku
č. 54711/15, rozsudek ze dne 4. února 2021
   
          
Diskriminace na základě pohlaví obecně

„127. (…) pokrok v rovnosti pohlaví je jedním z hlavních úkolů pro smluvní státy Rady Evropy a odlišné zacházení tak musí být podloženo zvláště silnými a přesvědčivými důvody, aby bylo v souladu s Úmluvou (…). Zejména odkazy na tradice, obecné předpoklady či převládající společenské postoje nemohou být dostatečným odůvodněním odlišného zacházení na základě pohlaví. Státy například nemohou vnucovat tradice, které vyplývají z prvotní role muže a sekundární role ženy v rodině (…).“

Konstantin Markin proti Rusku
č. 30078/06, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2012
   
           
„65. (…) mimo kontext transformačních opatření zaměřených na nápravu historických nerovností (…), musí být odlišné zacházení podloženo zvláště silnými a přesvědčivými důvody, aby bylo v souladu s Úmluvou (…). Pokud je tedy odlišné zacházení založeno na pohlaví, prostor pro uvážení státu je úzký a zásada přiměřenosti nevyžaduje toliko, aby vybraná opatření byla obecně vhodná k naplnění sledovaného cíle, ale musí být prokázáno, že byla za daných okolností nezbytná (…). 

66. Soud již ve své judikatuře, byť nepřímo, uznal potřebu ochrany mateřství a těhotenství (…).“

Jurčić proti Chorvatsku
č. 54711/15, rozsudek ze dne 4. února 2021
   
          
„77. (…) pouze se ženami lze zacházet odlišně z důvodu těhotenství, a proto se takové zacházení rovná přímé diskriminaci na základě pohlaví, pokud není odůvodněno. (…) obdobný přístup zaujal ve své judikatuře Soudní dvůr Evropské unie (…).“

Napotnik proti Rumunsku
č. 33139/13, rozsudek ze dne 20. října 2020
   
          
Vězeňství

„77. (…) mateřství má specifické prvky, které musí být vzaty v úvahu, někdy i cestou ochranných opatření. [Soud] podotýká, že např. článek 4 odst. 2 Úmluvy OSN o odstranění všech forem diskriminace žen výslovně stanoví, že přijetí zvláštních opatření ze strany států cílených na ochranu mateřství nemůže být považováno za diskriminační… a podobné ustanovení je promítnuto do mezinárodního práva…. [Soud] konstatoval, že podobné závěry jsou rovněž platné tehdy, když je žena zbavena osobní svobody.“ 

Alexandru Enache proti Rumunsku
č. 16986/12, rozsudek ze dne 3. října 2017
   
           
„86. (…) určité rozdíly ve vězeňských režimech, které se vztahují na muže a ženy, jsou přijatelné a mohou být dokonce nezbytné k zajištění podstatné rovnosti žen a mužů. I v rámci vězeňského systému a vězeňských režimů však rozdílné zacházení založené na pohlaví musí zachovávat požadavek přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (…).

[…]

91. (…) neexistuje objektivní potřeba podrobovat vězněné ženy přísnějším podmínkám, než je nutné. [Soud] však zdůrazňuje, že tato zásada je stejně použitelná i pro vězně muže. (…) 

92. (…) i když pro zbavení svobody jedince může existovat několik legitimních penologických důvodů, důraz v evropské trestní politice je nyní kladen na rehabilitační cíl uvěznění (…). I když tato zásada platí bez ohledu na spáchaný trestný čin nebo délku uloženého trestu (…), platí také bez ohledu na pohlaví vězně. Soud zdůrazňuje, že udržování rodinných vazeb je zásadním prostředkem napomáhajícím sociální reintegraci a rehabilitaci všech vězňů bez ohledu na jejich pohlaví. Kromě toho je také vycházka z vězení jedním z prostředků k usnadnění sociálního opětovného začlenění všech vězňů, bez ohledu na jejich pohlaví (…).“

 Ēcis proti Lotyšsku
č. 12879/09, rozsudek ze dne 10. ledna 2019
 
          
Právo sociálního zabezpečení 

„34. (…) Soud zdůrazňuje, že článek 1 Protokolu č. 1 nezahrnuje právo nabývat majetek. Soud neomezuje svobodu smluvního státu se rozhodnout, zda zavést či nezavést jakoukoli formu systému sociálního zabezpečení, nebo zvolit druh nebo výši dávek, které budou v rámci takového systému poskytovány. Pokud se však stát rozhodne vytvořit systém dávek nebo důchodů, musí tak učinit způsobem, který je slučitelný s článkem 14 Úmluvy (…).“

Zeman proti Rakousku
č. 23960/02, rozsudek ze dne 29. června 2006

         
„66. (…) Z tohoto důvodu [znevýhodněného ekonomického postavení žen] bylo opatření [rozdíl v důchodovém věku mezi muži a ženami] i nadále rozumně a objektivně odůvodněno, dokud sociální a ekonomické změny neodstraní potřebu zvláštního zacházení se ženami. Rozhodnutí žalovaného státu ohledně přesného načasování a prostředků k nápravě nerovnosti nebyla tak zjevně nepřiměřená, aby překročila široký prostor pro uvážení, který státu v této oblasti náležel. (…)“

Stec a ostatní proti Spojenému království
č. 65731/01, 65900/01, rozsudek velkého senátu ze dne 12. dubna 2006
   
           
Rodičovská dovolená a rodičovský příspěvek

„132. (…)  pro potřeby rodičovské dovolené a rodičovského příspěvku jsou muži ve srovnatelném postavení jako ženy. Na rozdíl od mateřské dovolené, která ženě umožňuje zotavit se z porodu a případně kojit své dítě, pokud si to přeje, rodičovská dovolená a příspěvek se vztahují na následné období a jejich cílem je umožnit rodiči zůstat s dítětem doma a osobně o něj pečovat (…). Soud tak neshledal jako přesvědčivý argument vlády o zvláštním biologickém a psychologickém poutu mezi matkou a dítětem po porodu (…). Ačkoli si je vědom rozdílů, které mohou být ve vztahu matky a otce k dítěti, uzavřel, že pokud se jedná o péči o dítě v období odpovídajícím rodičovské dovolené, ženy a muži jsou ve srovnatelném postavení. 

[…] 

143. (…) odkaz na tradiční dělení genderových rolí ve společnosti nemůže odůvodnit vyloučení mužů (…) z rodičovské dovolené. (…) genderové stereotypy jako vnímání ženy jako pečovatelky a muže jako chlebodárce nemohou být samy o sobě dostatečným odůvodněním odlišného zacházení (…).“

Konstantin Markin proti Rusku
č. 30078/06, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2012
   
          
Rodičovská odpovědnost 

„67. (…) aby bylo možné označit za slučitelné s Úmluvou zacházení, které rozlišuje na základě pohlaví či původu, musí pro něj existovat zvláště silné důvody. Totéž platí pro odlišné zacházení s otcem dítěte narozeného v manželství a otcem dítěte narozeného mimo manželství (…).“

Buchs proti Švýcarsku
č. 9929/12, 27. května 2014
   
          
Volba příjmení

„62. (…) je třeba rozlišovat mezi určením jména při narození a možností změny jména během života (…)

[…]

66. (…) Soud připomněl význam pokroku směrem k rovnosti pohlaví a odstranění diskriminace založené na základě pohlaví při výběru příjmení. Dále měl za to, že tradice, že jednota rodiny je prezentována tak, že jméno manžela přejímají všichni členové jeho rodiny, nemůže odůvodnit diskriminaci žen (…).“

Cusan a Fazzo proti Itálii
č. 77/07, rozsudek ze dne 7. ledna 2014

         
„58. (…) ačkoli mají smluvní státy ve vztahu k opatřením zaměřeným na jednotu rodiny dle Úmluvy jistý prostor pro uvážení, článek 14 vyžaduje, aby všechna tato opatření měla v zásadě vyvážený dopad na muže i ženy, ledaže by pro rozdíly v zacházení byly předloženy závažné důvody. (…)

[…]

64. (…) jednota rodiny se může projevit v tom, že si [manželský pár] vybere manželovo příjmení jakožto rodinné příjmení, může se ale stejně tak projevit i výběrem manželčina příjmení či volbou využívat obě příjmení zároveň (…). 

[…]

66. (…) podle praxe smluvních států je zcela v pořádku, že jednota rodiny bude zachována, i pokud se manželský pár rozhodne nenosit společné příjmení. Porovnání systémů používaných v Evropě toto zjištění podporuje. Vláda v projednávané věci neprokázala, že z nedostatečné reflexe jednoty rodiny prostřednictvím společného příjmení by měly vyplývat konkrétní nebo podstatné potíže pro manželské páry anebo třetí strany nebo poškození veřejného zájmu. Za těchto okolností má Soud za to, že povinnost vdaných žen nést příjmení svého manžela ve jménu jednoty rodiny – i když si před jeho jméno mohou připojit své rodné příjmení – nemá žádné objektivní a rozumné odůvodnění.

67. Soud nepodceňuje důležité důsledky, které změna přístupu spočívající v přechodu z tradičního systému příjmení založeného na příjmení manžela na jiné přístupy umožňující manželským partnerům buď si ponechat své příjmení, nebo svobodně zvolit příjmení společné, bude mít nevyhnutelně pro vedení matričních knih. Domnívá se však, že lze rozumně očekávat, že společnost bude tolerovat určité nepříjemnosti umožňující jednotlivcům žít důstojně a hodnotně nosíce jméno, které si zvolili (…).“

Ünal Tekeli proti Turecku
č. 29865/96, rozsudek ze dne 16. listopadu 2004
 
          
Soudnictví

„141. (…) trestní stíhání a sankce hrají zásadní roli v institucionální reakci na genderově podmíněné násilí a v boji proti genderové nerovnosti. Je proto nezbytné, aby se soudní orgány vyhnuly opakování sexistických stereotypů v soudních rozhodnutích, nebagatelizovaly genderově podmíněné násilí a nevystavovaly ženy sekundární viktimizaci vznášením jejich viny či moralizujícími komentáři, které by mohly podkopat důvěru obětí v soudní systém.“

 J. L. proti Itálii
č. 5671/16, rozsudek ze dne 27. května 2021
 
          
Volební právo 

„34. (…) prosazování rovnosti pohlaví je dnes v členských státech Rady Evropy hlavním cílem (…) a její instituce považují nedostatek genderové rovnováhy v politice za ohrožení legitimity demokracie a za porušení práva na rovnost pohlaví (…) předmětný zásah proto sledoval legitimní cíl posílení legitimity demokracie zajištěním vyváženější účasti žen a mužů na politickém rozhodování.

35. (…) Užitečné pokyny lze získat z příslušných nástrojů přijatých institucemi Rady Evropy, které nejenže umožňují, ale také povzbuzují členské státy, aby do svých volebních systémů přijaly genderové kvóty spolu s přísnými sankcemi za jejich nedodržování (…) Soud také přikládá váhu názoru ústavního soudu, že předchozí povědomí o tom, že politické strany se nemohou zúčastnit voleb, pokud nezajistí genderově vyvážené zastoupení na svých kandidátních listinách, poskytuje nejsilnější impuls ke splnění genderových kvót (…).“

Zevnik a ostatní proti Slovinsku
č. 54893/18, rozhodnutí ze dne 5. prosince 2019

Z další judikatury

Vězeňství

Khamtokhu a Aksenchik proti Rusku
č. 60367/08 a 961/11, rozsudek velkého senátu ze dne 24. ledna 2017
 

Velký senát Soudu shledal, že na základě potřeb žen v oblasti ochrany před násilím na základě pohlaví, zneužívání a sexuálního obtěžování ve vězeňském prostředí, jakož i potřeb v oblasti ochrany těhotenství a mateřství, existuje veřejný zájem na tom, aby se v případě žen, na rozdíl od mužů, uplatňovalo jako obecné pravidlo osvobození od doživotního trestu odnětí svobody. Nebylo tak porušeno právo stěžovatelů, můžu, odsouzených na doživotí, chráněné článkem 14 ve spojení s článkem 5 Úmluvy. Soud uvedl, že v oblasti trestní politiky, ve které navíc chybí konsensus mezi státy Rady Evropy, mají státy široký prostor pro uvážení. Vynětí určité skupiny osob z doživotního trestu je navíc z penologického hlediska progresivní opatření. 

„82. (…) k námitce stěžovatelů, kteří se cítili být poškozeni odlišným zacházením ve srovnání s pachatelkami ženami stejné věkové skupiny (18 až 65) a které byly vyňaty z možnosti uložení doživotního vězení z důvodu pohlaví, vzal Soud na vědomí (…) potřeb[u] ochrany žen před genderově podmíněným násilím, zneužíváním a sexuálním obtěžováním ve vězeňském prostředí, stejně jako potřebu ochrany těhotenství a mateřství. (…) dostupná data stejně jako výše uvedené faktory poskytly dostatečný základ pro to, aby Soud uzavřel, že existoval veřejný zájem mající základ pro vynětí pachatelek žen z trestu zbavení svobody na doživotí jakožto obecného pravidla.“

Ēcis proti Lotyšsku
č. 12879/09, rozsudek ze dne 10. ledna 2019
 

Soud rozhodl, že zamítnutí stěžovatelovy žádosti o opuštění věznice za účelem účasti na pohřbu jeho otce toliko na základě režimových pravidel stanovených pro typ věznice, do které byl zařazen v závislosti na svém pohlaví, představovalo diskriminační jednání. Došlo tak k porušení práv stěžovatele chráněných článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 Úmluvy.

Alexandru Enache proti Rumunsku
č. 16986/12, rozsudek ze dne 3. října 2017
    

Soud rozhodl, že tím, že právní úprava umožňovala požádat o odklad výkonu trestu odnětí svobody toliko matkám dětí do jednoho roku věku, a nikoli i otcům takto starých dětí, nedošlo k porušení zákazu diskriminace dle článku 14 Úmluvy při užívání práva na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy.

„76. (…) S ohledem na zvláštní pouto, které existuje mezi matkou a dítětem během tohoto období [předcházejícího prvním narozeninám dítěte] (…) je Soud toho názoru, že tento cíl [vzít v úvahu zvláštní osobní situaci, včetně těhotenství žen – vězeňkyň a období přecházející prvním narozeninám dítěte] může být označen za legitimní pro účely článku 14 Úmluvy (…)“

Právo sociálního zabezpečení

Moraru a Marin proti Rumunsku
č. 53282/18 a 31428/20, rozsudek ze dne 20. prosince 2022

Soud shledal, že neumožnění stěžovatelkám pokračovat v práci po dosažení důchodového věku stanoveného pro ženy a před dosažením důchodového věku stanoveného pro muže, představovalo diskriminaci na základě pohlaví a že tak došlo k porušení všeobecného zákazu diskriminace chráněného článkem 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.

Beeler proti Švýcarsku
č. 78630/12, rozsudek velkého senátu ze dne 11. října 2022
   

Velký senát Soudu shledal, že došlo k diskriminaci na základě pohlaví ve spojení s právem na respektování rodinného života, když stěžovatel, vdovec a otec dvou dětí, ztratil nárok na vdovský důchod v okamžiku, kdy jeho mladší dcera dosáhla plnoletosti, zatímco vdovám, které se nacházely v obdobné situaci, zůstal nárok na pozůstalostní důchod zachován.

Stec a ostatní proti Spojenému království
č. 65731/01 a 65900/01, rozsudek velkého senátu ze dne 12. dubna 2006
   

Velký senát Soudu shledal, že odlišný věk odchodu do důchodu pro ženy a muže (60 let pro ženy a 65 pro muže) nepředstavoval porušení článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy ve spojení s článkem 14 Úmluvy, jelikož opatření mělo za cíl vyrovnat faktické nerovnosti v podobě znevýhodněné ekonomické pozice žen zastávajících většinu péče o domácnost a mělo tak v dané době 80. a 90. let objektivní a rozumné odůvodnění.

Yocheva a Ganeva proti Bulharsku
č. 18592/15 a 43863/15, rozsudek ze dne 11. května 2021


Soud shledal porušení zákazu diskriminace na základě pohlaví a diskriminace na základě rodinného stavu ve spojení s článkem 8 Úmluvy, když právní úprava umožňující čerpat příspěvek určený pro rodiny s jedním žijícím rodičem byla vykládána tak, že příspěvek náležel pouze rodinám, ve kterých byl rodič zesnulý, a nikoli rodinám dětí, jejichž otec byl neznámý.

Jurčić proti Chorvatsku
č. 54711/15 – rozsudek ze dne 4. února 2021
   

Soud konstatoval diskriminaci na základě pohlaví u stěžovatelky, která krátce po nástupu do zaměstnání zjistila, že je těhotná, a následně jí během pracovní neschopnosti z důvodu těhotenských komplikací nebyl přiznán nárok na nemocenské, a to s odůvodněním, že se při uzavírání pracovní smlouvy dopustila podvodu. Došlo tudíž k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

J. D. a A proti Spojenému království
č. 32949/17 a 34614/17 rozsudek ze dne 24. října 2019
   

Soud rozhodl, že došlo k porušení zákazu diskriminace podle článku 14 Úmluvy ve spojení s ochranou majetku podle článku 1 Protokolu č. 1 ve vztahu ke stěžovatelce, která žila z důvodu nebezpečí domácího násilí v domě s nouzovým úkrytem, když jí byla pro nadměrnou velikost domu pokrácena podpora na bydlení.

„103. (…) sledovaný legitimní cíl systému – přimět osoby bydlící v domech s nevyužívanou ložnicí k přestěhování do menších domů, byl v rozporu s cílem nouzových úkrytů, které měly osobám čelícím vážnému nebezpečí domácího násilí umožnit, pokud si to přály, zůstat ve svém domově, a přitom být v bezpečí (…).

104. (…) zacházení s druhou stěžovatelkou a dalšími ubytovanými v nouzových úkrytech, které bylo stejné jako s jakýmkoli jiným příjemcem příspěvku na bydlení, bylo nepřiměřené v tom smyslu, že neodpovídalo cíli sledovanému opatřením. Vláda nepředložila žádný vážný důvod, proč měl cíl sledovaný systémem přednost před [druhým cílem]. Ani možnost nenárokového příspěvku (…) nemohla v tomto případě s ohledem na nevýhody systému těchto příspěvků zajistit přiměřenost opatření a sledovaného cíle.“

Di Trizio proti Švýcarsku
č. 7186/09, rozsudek ze dne 2. února 2016
 

Soud shledal, že způsob výpočtu invalidního důchodu znevýhodňující částečné pracovní úvazky měl nepřiměřeně více negativní dopad na ženy a došlo tak k porušení práv stěžovatelky chráněných článkem 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy. Stěžovatelka pracovala na plný úvazek a byla nucena ukončit svou práci z důvodu bolesti zad. Byl jí poskytnut příspěvek v invaliditě, který jí přestal být po porodu vyplácen, jelikož se předpokládalo, že i bez svého zdravotního postižení by nebyla po narození dítěte zaměstnána na plný úvazek.

Andrle proti České republice
č. 6268/08, rozsudek ze dne 17. února 2011
 

Soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení zákazu diskriminace v souvislosti s právem stěžovatele na pokojné užívání majetku v důsledku rozdílného důchodového věku u mužů a žen v závislosti na péči o děti, jelikož opatření bylo cíleno na vyrovnání faktické nerovnosti mezi muži a ženami.

„60. (…) cílem důchodového věku diferencovaného podle počtu dětí, které žena vychovala, bylo vyrovnání faktické nerovnosti mezi ženami a muži. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu lze proto tento přístup i nadále považovat za objektivně a rozumně odůvodněný, dokud v důsledku sociálních a ekonomických změn nezanikne potřeba zvláštního zacházení se ženami. S ohledem na dlouhotrvající důchodovou reformu, která v České republice dosud probíhá, není Soud přesvědčen, že (…) by [vnitrostátní orgány] překročily široký rámec pro uvážení v této oblasti (…).“

Van Raalte proti Nizozemí
č. 20060/92, rozsudek ze dne 21. února 1997
 

Soud shledal, že vynětí bezdětných žen starších 45 let z povinnosti platit příspěvky podle zákona o dávkách na péči o dítě, která byla uvalena na bezdětné muže starší 45 let, představovalo porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1, který zaručuje právo na ochranu majetku. 

„43. (…) je třeba mít na paměti, že stejně jako ženy nad 45 let mohou porodit děti (…), jsou na druhé straně i muži ve věku 45 let nebo mladší, kteří naopak zplodit dítě nemohou. (…) i svobodná bezdětná žena ve věku 45 let a více může mít nárok na dávky podle dotčeného zákona; může se totiž například vdát za muže, který již má děti z předchozího manželství. Nadto argument, že vybírání příspěvků v rámci systému dávek na dítě od svobodných bezdětných žen by pro ně znamenalo nespravedlivou emoční zátěž, by se mohl stejně dobře vztahovat i na nesezdané bezdětné muže nebo na bezdětné páry.“

Rodičovská dovolená a rodičovský příspěvek

Gruba a ostatní proti Rusku
č. 66180/09, 30771/11, 50089/11, 22165/12, rozsudek ze dne 6. července 2021
    

Soud rozhodl, že došlo k porušení zákazu diskriminace ve spojení s článkem 8 Úmluvy, když stěžovatelům, příslušníkům policie – mužům působícím na různorodých pozicích, nebylo umožněno, aby čerpali rodičovskou dovolenou, neboť právní úprava připouštěla uvolnění muže – policisty na rodičovskou dovolenou pouze za předpokladu, že se o dítě nemohla z důvodu úmrtí, zbavení rodičovské odpovědnosti či dlouhodobé nemoci starat jeho matka. Ženy – policistky přitom mohly čerpat rodičovskou dovolenou v obvyklém rozsahu.

Konstantin Markin proti Rusku
č. 30078/06, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2012
   

Velký senát Soudu rozhodl, že zamítnutí žádosti stěžovatele o uvolnění ze služby v armádě k čerpání tříleté rodičovské dovolené, během níž chtěl pečovat o tři děti, které měl po rozvodu svěřeny do péče, představovalo porušení zákazu diskriminace ve smyslu článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy. Soud shledal, že pokud jde o rodičovskou dovolenou, jsou muži v analogické situaci vůči ženám. Neakceptoval, že rozdílné zacházení je přiměřeně a objektivně odůvodněno buď tradičním rozdělením rolí žen a mužů ve společnosti, nebo argumentem, že rodičovská dovolená pro vojáky by měla negativní dopad na bojovou sílu a na operativní účinnost ozbrojených sil.

Hulea proti Rumunsku
č. 33411/05, rozsudek ze dne 2. října 2010
 

Soud rozhodl, že došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy v důsledku nepřiznání náhrady nemajetkové újmy stěžovateli, u něhož vnitrostátní soudy shledaly, že byl vystaven diskriminaci na základě pohlaví, když nebyl jakožto voják z povolání uvolněn k čerpání rodičovské dovolené.

Petrovic proti Rakousku
č. 20458/92, rozsudek ze dne 27. března 1998
 

Soud rozhodl, že odmítnutím poskytnout stěžovateli rodičovský příspěvek nebyl překročen prostor pro uvážení, kterého požívají vnitrostátní orgány v sociálních otázkách, jelikož v rozhodné době konce 80. let 20. stol. neexistovala shoda na evropské úrovni na tom, že by tento příspěvek měl náležet i otcům. Žalovaný stát navíc pro muže příspěvek zpřístupnil již v roce 1990 a nelze mu tak vyčítat, že tuto pokrokovou legislativu nepřijal dříve. K porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy proto nedošlo.

Rodičovská odpovědnost

Zaunegger proti Německu
č. 22028/04, rozsudek ze dne 3. prosince 2009
 

Soud shledal, že nemožnost otce dítěte narozeného mimo manželství dosáhnout rozhodnutí o střídavé péči o dítě v případě nesouhlasu matky představovala porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8. Soud konstatoval, že zákonná úprava přiznávající matce dítěte v této situaci vždy právo veta při žádosti otce o střídavou péči nebyla přiměřená sledovanému cíli nejlepšího zájmu dítěte v podobě určení zákonného zástupce a předcházení konfliktů mezi rodiči.

Buchs proti Švýcarsku
č. 9929/12, rozsudek ze dne 27. května 2004
   

Soud rozhodl, že nedošlo k porušení práva stěžovatele na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy a zákazu diskriminace na základě pohlaví ve smyslu článku 14, když soudy zamítly jeho návrh na společný výkon rodičovské zodpovědnosti, neboť s oběma rodiči bylo při rozhodování o svěření dítěte do péče zacházeno stejně a oba manželé mohli vetovat žádost druhého rodiče o střídavou výchovu.

Volba příjmení

León Madrid proti Španělsku
č. 30306/13, rozsudek ze dne 26. října 2021

Soud shledal, že neumožnění odchylky od obecného pravidla, že v případě neshody rodičů ohledně příjmení dítěte bude dítě používat na prvním místě příjmení otce a na druhém příjmení matky představovalo v případě stěžovatelky – matky dcery, ke které její biologický otec odmítal uznat otcovství –porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.

Cusan a Fazzo proti Itálii
č. 77/07, rozsudek ze dne 7. ledna 2014
 

Soud shledal, že zamítnutí žádosti stěžovatelů, aby jejich dcera narozená v manželství nesla příjmení matky a nikoli příjmení otce, představovalo zákaz porušení zákazu diskriminace ve spojení s právem na respektování rodinného a soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Podle vnitrostátních právních předpisů dostávaly manželské děti při narození automaticky otcovo příjmení a dle Soudu byla volba příjmení určována výhradně na základě diskriminace vyplývající z pohlaví rodičů.

„67. Soud [dospěl k závěru o porušení článku 14] v projednávané věci, kdy bylo určení příjmení dětí narozených v manželství učiněno pouze na základě diskriminace založené na pohlaví rodičů. Dotčené pravidlo vyžadovalo, aby příjmení dítěte bylo bez výjimky příjmením otce, bez ohledu na případnou odlišnou společnou vůli manželů. Samotný italský ústavní soud navíc uznal, že platný systém vychází z patriarchálního pojetí rodiny a pravomocí manžela, které již nejsou slučitelné s ústavní zásadou rovnosti pohlaví (…). Kasační soud toto potvrdil. I když se pravidlo, že jméno manžela se přiděluje dětem, může v praxi ukázat jako nezbytné a nemusí být nutně v rozporu s Úmluvou (…), nemožnost odchýlit se od něj při zápisu novorozenců do matriční knihy je nepřiměřeně rigidní a diskriminační vůči ženám.“

Ünal Tekeli proti Turecku
č. 29865/96, rozsudek ze dne 16. listopadu 2004
 

Soud shledal, že zamítnutím žádosti stěžovatelky, aby mohla po svatbě i nadále používat namísto příjmení manžela výlučně své rodné příjmení, představovalo diskriminaci na základě pohlaví ve spojení s článkem 8 Úmluvy. Ačkoli zákon povoloval, aby si žena ponechala své rodné příjmení a používala jej společně se jménem svého manžela, Soud shledal, že se jedná o diskriminaci na základě pohlaví, protože vnitrostátní právní předpisy manžela ke změně příjmení nezavazovaly.

Losonci Rose a Rose proti Švýcarsku
č. 664/06, rozsudek ze dne 9. listopadu 2010


Soud shledal, že stěžovatelé byli diskriminování na základě pohlaví ve smyslu článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy, jelikož platná právní úprava volby příjmení u mezinárodních párů se lišila podle toho, zda měli švýcarskou státní příslušnost muž či žena.

Burghartz proti Švýcarsku
č. 16213/90, rozsudek ze dne 22. února 1994
 

Soud shledal, že neumožněním stěžovateli, aby k příjmení manželky, které si pár zvolil jako příjmení společné, připojoval své původní příjmení, představovalo za situace, kdy ženy v pozici stěžovatele toto právo měly, porušení zákazu diskriminace ve spojení s článkem 8 Úmluvy.

Pracovní právo

Pająk a ostatní proti Polsku
č. 25226/18, rozsudek ze dne 24. října 2023

Soud shledal, že právní úprava snižující věk povinného odchodu do penze odlišnou věkovou hranicí pro soudkyně (60 let) a pro soudce (65 let) je v rozporu článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8.

Moraru a Marin proti Rumunsku
č. 53282/18 a 31428/20, rozsudek ze dne 20. prosince 2022

Soud shledal, že právní úprava stanovující nižší důchodový věk žen zaměstnaných ve státní službě oproti mužům a neumožňující, aby ženy pokračovaly v práci do dosažení důchodového věku mužů je v rozporu s článkem 1 Protokolu č. 12 Úmluvy.

Napotnik proti Rumunsku
č. 33139/13, rozsudek ze dne 20. října 2020
   

Soud rozhodl, že nedošlo k porušení článku 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě v souvislosti s předčasným ukončením stěžovatelčina vyslání do zahraničí jakožto diplomatické pracovnice poté, co oznámila své těhotenství.

Emel Boyraz proti Turecku
č. 61960/08, rozsudek ze dne 2. prosince 2014
  

Soud rozhodl, že propuštěním stěžovatelky ze státní služby, kde zastávala pozici pracovníka ostrahy, z důvodu, že je žena, byl porušen článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy. Soud shledal, že vnitrostátní orgány neposkytly dostatečné odůvodnění k vysvětlení údajné neschopnosti žen pracovat na rozdíl od mužů jako bezpečnostní pracovnice. Stěžovatelka nadto pracovala jako bezpečnostní pracovnice čtyři roky a nic nenasvědčovalo tomu, že z důvodu svého pohlaví neplnila své povinnosti. 

„54. (…) pro určitá povolání mohou být (…) stanoveny určité požadavky. Správní orgány ani [vnitrostátní soud] však neprokázaly odůvodněnost požadavku, že pozici bezpečnostního úředníka (…) mohou vykonávat pouze muži. Neexistence tohoto odůvodnění v rozhodnutí (…) je zvláště pozoruhodná vzhledem k tomu, že pouze tři měsíce před tímto rozhodnutím rozhodlo [kolegium stejného vnitrostátního soudu] (…), že pro jmenování ženy na pozici bezpečnostního úředníka (…) neexistují žádné překážky. Soud je rovněž toho názoru, že pouhá skutečnost, že bezpečnostní úředníci (…) museli pracovat v nočních směnách a na venkově, či že na nich mohlo být za určitých podmínek vyžadováno použití střelných zbraní a fyzické síly, nemůže sama o sobě odůvodnit rozdílné zacházení s pohlavími.“

García Mateos proti Španělsku
č. 38285/09, rozsudek ze dne 19. února 2013
 

Soud dospěl k závěru, že neschopnost státu prosadit rozhodnutí ústavního soudu shledávajícího diskriminaci pracující matky, která se domáhala úpravy pracovní doby za účelem péče o malého syna, na základě pohlaví před nižšími soudy je porušením článku 14 ve spojení s článkem 6 Úmluvy.

Karlheinz Schmidt proti Německu
č. 13580/88, rozsudek ze dne 18. července 1994
 

Soud shledal, že povinnost sloužit v hasičském sboru nebo platit místo této občanské povinnosti odpovídající finanční příspěvek uvalená pouze na muže představovala porušení článku 14 ve spojení s článkem 4 odst. 3 písm. d) Úmluvy chránícím zákaz nucených prací, když s ohledem na dostatek dobrovolníků byl dlouhodobě vymáhán pouze finanční příspěvek.

„28. (…) Bez ohledu na to, zda v současnosti může či nemůže existovat důvod pro rozdílné zacházení s muži a ženami, pokud jde o povinnou službu v hasičském sboru, je v projednávaném případě rozhodující, že povinnost vykonávat tuto službu je výlučně teoretická. Vzhledem k pokračující existenci dostatečného počtu dobrovolníků není žádný muž v praxi povoláván k povinnosti služby v hasičském sboru. Finanční příspěvek – nikoli ze zákona, ale v praxi – tak ztratil svůj vyrovnávací charakter a stal se jedinou skutečnou povinností. Při uložení tohoto finančního břemena lze rozdílné zacházení na základě pohlaví odůvodnit jen stěží.“

Soudnictví

J. L. proti Itálii
č. 5671/16, rozsudek ze dne 27. května 2021
 

Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení pozitivních závazků státu na poli článku 8 Úmluvy chránit osobní integritu domnělé oběti sexuálního násilí, jelikož vnitrostátní soud v odůvodnění rozsudku zprošťujícím šest mužů obvinění ze skupinového znásilnění stěžovatelky poukazoval na irelevantní skutečnosti ohledně stěžovatelčina osobního a intimního života a použil genderové stereotypy.

Carvalho Pinto de Sousa Moraís proti Portugalsku
č. 17484/15, rozsudek ze dne 25. července 2017
   

Soud rozhodl, že právo stěžovatelky na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy ve spojení se zákazem diskriminace dle článku 14 Úmluvy bylo porušeno, neboť vnitrostátní soud založil své rozhodnutí o snížení náhrady za nemajetkovou újmu, kterou stěžovatelka utrpěla v důsledku nesprávně provedené gynekologické operace, na genderových stereotypech a předsudcích.

„52. (…) při rozhodování nároků týkajících se nemajetkové újmy může být v rámci řízení o odpovědnosti úkolem vnitrostátních soudů vzít v úvahu věk žalobce, jako v tomto případě. Spornou otázkou zde však nebylo zvážení věku či pohlaví jako takových, ale spíše předpoklad, že sexualita není tak důležitá pro padesátiletou ženu a matku dvou dětí jako pro někoho nižšího věku. Tento předpoklad odráží tradiční vnímání ženské sexuality jako zásadně spojené s reprodukční funkcí, a tedy ignorující její psychický a psychologický význam pro sebenaplnění ženy jakožto člověka. Krom toho, že byl rozsudek zaujatý, opomněl vzít v úvahu jiné dimenze ženské sexuality ve specifickém případě stěžovatelky. Jinými slovy, nejvyšší správní soud vytvořil v projednávané věci obecný předpoklad, aniž by se pokusil se zaměřit na jeho platnost ve specifickém případě stěžovatelky, které bylo v době operace padesát.“

Zarb Adami proti Maltě
č. 17209/02, rozsudek ze dne 20. června 2006
   

Soud shledal, že bylo porušeno právo stěžovatele chráněné článkem 14 ve spojení s čl. 4 odst. 3 písm. d) Úmluvy zaručujícím zákaz nucených prací, když byl opakovaně povoláván ke službě v soudní porotě za situace, kdy byly v praxi k této občanské povinnosti ve významně vyšší míře povoláváni muži než ženy.

Schuler- Zgraggen proti Švýcarsku
č. 14518/89, rozsudek ze dne 24. června 1993
 

Soud rozhodl, že došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 ve spojení s článkem 14 Úmluvy zaručujícím zákaz diskriminace, jelikož vnitrostátní soud založil své rozhodnutí o odebrání invalidního důchodu na genderových stereotypech a předsudcích, že ženy přestávají pracovat v důsledku narození dítěte.

„67. (…) [vnitrostátní soud] zcela přijal předpoklad odvolacího orgánu [založený na zkušenosti z každodenního života], že ženy se vzdávají práce, když přivedou na svět dítě. Nepokoušel se přitom zvážením argumentů svědčících o opaku zkoumat platnost tohoto tvrzení. Tento předpoklad, jak je formulován v rozsudku [vnitrostátního soudu], nelze považovat za vedlejší, nešťastně koncipovanou poznámku se zanedbatelným dopadem, jak tvrdila vláda. Předpoklad naopak představoval jediný základ odůvodnění; byl tedy rozhodující a představoval rozdílné zacházení pouze na základě pohlaví.“

Volební právo

Staatkundig Gereformeerde Partij proti Nizozemí
č. 58369/10, rozhodnutí ze dne 10. července 2012

Soud rozhodl pro zjevnou neopodstatněnost o nepřijatelnosti stížnosti konzervativní protestantské politické strany, která se obrátila na Soud v reakci na rozhodnutí nejvyššího soudu, které jí ukládalo změnit své stanovy tak, aby umožňovaly ženám kandidovat ve volbách do zastupitelských sborů. Shledal, že navzdory hluboce zakořeněnému náboženskému přesvědčení je pozice politické strany vylučující ženy z politických práv nepřijatelná.

Zevnik a ostatní proti Slovinsku
č. 54893/18, rozhodnutí ze dne 5. prosince 2019


Soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost jako nepřijatelnou stížnost dvou politických stran a třech kandidátů, kteří namítali, že došlo k porušení jejich práva na svobodné volby, když byly kandidátní listiny jejich stran v některých volebních obvodech odmítnuty pro nesplnění genderové kvóty požadující kandidaturu alespoň 35 % žen a oni přitom nedostali čas k úpravě listiny, ani vůči nim nebylo použito žádné mírnější opatření.

 

Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: diskriminace, pohlaví, manželství

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

  • Listina základních práv EU (čl. 21 a 23)
  • Smlouva o fungování Evropské unie (čl. 157 a 19)
  • Smlouva o Evropské unii (čl. 2 a 3 odst. 3)
  • Směrnice 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování
  • Směrnice 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání
  • Směrnice 2010/41/EU ze dne 7. července 2010 o uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy samostatně výdělečně činné, včetně oblasti zemědělství, a o ochraně v těhotenství a mateřství samostatně výdělečně činných žen a o zrušení směrnice Rady86/613/EHS
  • Směrnice 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí
  • Směrnice 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň
  • Směrnice 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení

Rada Evropy

  • Evropská sociální charta (čl. 4 odst. 3, čl. 8)
  • Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě z roku 1988 (čl. 1)
  • Rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ve věci kolektivní stížnosti č. 128/2016 University Women of Europe (UWE) proti České republice ze dne 5. prosince 2019: 
  • Výbor v této věci shledal, že Česká republika nedodržuje závazky, které jí vyplývají z Evropské sociální charty, jelikož zaprvé, v českém právním řádu není zajištěna dostatečná transparentnost odměňování, zadruhé v oblasti rovného odměňování žen a mužů (míře tzv. gender pay gap) nebylo dosaženo měřitelného pokroku a zatřetí, nebylo dosaženo dostatečného pokroku při zajištění vyváženého zastoupení žen v rozhodovacích orgánech soukromých společností.
     
  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2019)1 ze dne 27. března 2019 o předcházení a potírání sexismu
    [Recommendation CM/Rec(2019)1 on preventing and combating sexism]
  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2017)9 ze dne 37. září 2017 k rovnosti pohlaví v audiovizuální sféře
    [Recommendation CM/Rec(2017)9 of the Committee of Ministers to member States on gender equality in the audiovisual sector]
  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2015)2 ze dne 21. ledna 2015 k genderovému mainstreamingu ve sportu
    [Recommendation CM/Rec(2015)2 of the Committee of Ministers to member States on gender mainstreaming in sport]
  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2013)1 ze dne 10. července 2013 k rovnosti pohlaví a médiím
    [Recommendation CM/Rec(2013)1 of the Committee of Ministers to member States on gender equality and media]
  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2010)10 ze dne 30. června 2010 k roli ženy a muže v předcházení vojenských konfliktů, jejich řešení a budování míru
    [Recommendation CM/Rec(2010)10 of the Committee of Ministers to member States on the role of women and men in conflict prevention and resolution and in peace building] 
  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2008)1 ze dne 30. ledna 2008 o zahrnutí genderových rozdílů do zdravotnické politiky
    [Recommendation CM/Rec(2008)1 of the Committee of Ministers to member States on the inclusion of gender differences in health policy]
  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2007)17 ze dne 21. listopadu 2007 ke standardům a mechanismům genderové rovnosti
    [Recommendation CM/Rec(2007)17 of the Committee of Ministers to member States on gender equality standards and mechanisms]
  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2007)13 ze dne 10. října 2007 k genderovému mainstreamingu ve vzdělání
    [Recommendation CM/Rec(2007)13 of the Committee of Ministers to member States on gender mainstreaming in education]
  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2003)3  ze dne 12. března 2003 k vyváženému zastoupení žen a mužů v politice a veřejném rozhodování
    [Recommendation CM/Rec(2003)3 of the Committee of Ministers to member States on balanced participation of women and men in political and public decision-making]
  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2002)5 ze dne 30. dubna 2002 k ochraně žen před násilím
    [Recommendation CM/Rec(2002)5 of the Committee of Ministers to member States on the protection of women against violence] 
  • Doporučení Výboru ministrů R(98) 14 ze dne 7. října 1998 k genderovému mainstreamingu
    [Recommendation No. R (98) 14 of the Committee of Ministers to member States on gender mainstreaming]
  • Doporučení Výboru ministrů R(96)51 ze dne 19. června 1996 ke slaďování pracovního a rodinného života
    [Recommendation No. R(96)51 of the Committee of Ministers to member States on reconciling work and family life]
  • Doporučení Výboru ministrů R(90)4 ze dne 21. února 1990 k odstranění sexismu z jazyka
    [Recommendation No. R(90)4 of the Committee of Ministers to member States on the elimination of sexism from language]
  • Doporučení Výboru ministrů R(85)2 ze dne 5. února 1985 k právní ochraně před diskriminací na základě pohlaví
    [Recommendation R (85) 2 of the Committee of Ministers to member States on legal protection against sex discrimination]
  • Doporučení Výboru ministrů R(79)10 ze dne 29. května 1979 o ženách migrantkách
    [Recommendation No. R(79)10 of the Committee of Ministers to member States concerning women migrants]

Organizace spojených národů

Česká právní úprava a praxe

  • Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl. 1, čl. 3, čl. 29 odst. 1, čl. 32)
  • Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon)
  • Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (§ 16-17, § 110) 
  • Rozsudek Nejvyššího správní soudu sp. zn. 8 As 202/2019 ze dne 31. března 2021 (sexistická reklama)
  • Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2410/2020 ze dne 16. března 2021 (diskriminace při rozvázání pracovního poměru ve zkušební době z důvodu těhotenství zaměstnankyně)
  • Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 880/15 ze dne 8. října 2015 (K přesunu důkazního břemene v diskriminačních sporech dle § 133a občanského soudního řádu; k náležitému vypořádání se s námitkami)
  • Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1821/2013 ze dne 9. července 2014 (žádost o povolení kratší pracovní doby z důvodu péče o dítě mladší 15 let)
  • Nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (střídavá péče)
  • Rozsudek Nejvyššího soudu sp. Zn. 21 Cdo 1743/2009 ze dne 7. července 2010 (nároky zaměstnance při diskriminaci)
  • Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 246/2008 ze dne 11. listopadu 2009 (diskriminace na základě pohlaví ve výběrovém řízení na manažerskou pozici)
  • Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 53/04 ze dne 16. 10. 2007 (rozdílný důchodový věk mužů a žen v závislosti na počtu vychovaných dětí)
  • Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/04 ze dne 6. června 2006 (diskriminace mužů v důchodovém pojištění (institut povinného podání přihlášky k účasti na pojištění)

Tato příručka má čistě informativní povahu a neobsahuje závazný právní výklad rozsudků a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jejich anotace, na které je v tomto dokumentu odkazováno, nejsou úředními rozhodnutími a nejsou závazné. Jsou však autorskými díly chráněnými autorským právem. Tento dokument jako celek ani jednotlivé anotace v něm obsažené proto nesmí být bez předchozího souhlasu státu reprezentovaného Ministerstvem spravedlnosti zpřístupňovány veřejnosti ani jinak užívány, zejména rozmnožovány, nad rámec volného užití dle § 30 autorského zákona a zákonných licencí dle § 31 a násl. autorského zákona.

* Česká republika Protokol č. 12 dosud neratifikovala a není jím tak vázána.