Nenávistné projevy

Aktuální k 30. říjnu 2023

Obecné zásady

Svoboda projevu

„49. Svoboda projevu představuje jeden ze základních pilířů [demokratické] společnosti, jednou ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého člověka. S výhradou čl. 10 odst. 2 [Úmluvy] se vztahuje nejen na ‚informace‘ nebo ‚myšlenky‘, které jsou přijímány příznivě nebo považovány za neškodné či lhostejné, ale také na ty, které urážejí, šokují nebo znepokojují stát nebo jakoukoli část populace. Takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a snášenlivosti, bez nichž neexistuje ‚demokratická společnost’. To mimo jiné znamená, že každá ‚formalita’, ‚podmínka’, ‚omezení’ nebo ‚trest’ (…) musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli.“

Handyside proti Spojenému království
č. 5493/72, rozsudek pléna ze dne 7. prosince 1976
 

„57. Článek 10 chrání nejen podstatu vyjádřených myšlenek a informací, ale i formu, ve které jsou sdělovány.“

Oberschlick proti Rakousku
č. 11662/85, rozsudek pléna ze dne 23. května 1991
 
 
Zákaz zneužití práv podle článku 17 Úmluvy

Použití článku 17

„33. ‚Nenávistný projev’, jak je tento pojem vykládán v judikatuře Soudu, spadá do dvou kategorií. 

34. První kategorie judikatury Soudu týkající se nenávistných projevů se skládá z nejzávažnějších forem nenávistných projevů, o kterých Soud konstatoval, že spadají pod článek 17, a proto je zcela vyloučil z ochrany článku 10. (…) 

35. Druhá kategorie se skládá z ‚méně závažných’ forem nenávistných projevů, (…) u nichž je přípustné, aby je smluvní státy omezily.“

Lilliendahl proti Islandu
č. 29297/18, rozhodnutí ze dne 12. května 2020
 
 
„114. Článek 17 lze použít jen výjimečně a v krajních případech (…). V případech týkajících se porušení článku 10 Úmluvy by se měl použít pouze tehdy, pokud je bezprostředně zřejmé, že napadené výroky se snaží obejít pravý smysl tohoto ustanovení dovoláváním se práva na svobodu projevu k účelům, které jsou ve zjevném rozporu s hodnotami Úmluvy (…).“

Perinçek proti Švýcarsku
č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015
  

„37. Rozhodujícím kritériem při posuzování, zda jsou určité verbální či neverbální výroky vyloučeny z ochrany plynoucí z článku 10 uplatněním článku 17, je to, zda jsou tyto výroky namířeny přímo proti základním hodnotám Úmluvy, např. vyvoláváním nenávisti či násilí, nebo se daným výrokem jeho autor snažil dovolávat Úmluvy při činnostech či skutcích zaměřených na zničení Úmluvou zaručených práv a svobod jiných.“

Pastörs proti Německu
č. 55225/14, rozsudek ze dne 3. října 2019
 
 
Popírání holokaustu

„37. Jde-li o případy popírání holokaustu, Soud se rozhoduje případ od případu a se zohledněním všech okolností jednotlivého případu, zda použije článek 17 Úmluvy přímo a prohlásí stížnost neslučitelnou ratione materiae, nebo zda shledá použitelným článek 10 a článku 17 se dovolá v pozdější fázi při posuzování nezbytnosti namítaného zásahu.“

Pastörs proti Německu
č. 55225/14, rozsudek ze dne 3. října 2019
 

Homofobní projev

„54. Kritika určitého životního stylu z morálních či náboženských důvodů není jako taková vyňata z ochrany článku 10 Úmluvy. Pokud však napadené výroky zacházejí tak daleko, že upírají LGBT osobám jejich lidskou povahu a jsou spojeny s výzvami k násilí, je třeba zvážit uplatnění článku 17 Úmluvy.“

Lenis proti Řecku
č. 47833/20, rozhodnutí ze dne 27. června 2023
 
 
Omezení svobody projevu u nenávistných projevů podle článku 10 Úmluvy

Prostor pro uvážení států

„62. Článek 10 odst. 2 Úmluvy dává [státům] úzký prostor pro omezení politického projevu nebo diskuze o otázkách veřejného zájmu. Soud důsledně vyžaduje velmi silné důvody k ospravedlnění omezení takých debat.

[…] 

65. Pokud však jde o výroky podněcující k násilí nebo nenávisti, státy u omezení svobody projevu požívají široký prostor pro uvážení.“

Savva Terentyev proti Rusku
č. 10692/09, rozsudek ze dne 28. srpna 2018
 
 
„30. (…) Je v prvé řadě úlohou vnitrostátních orgánů, zejména soudů, aby vykládaly a aplikovaly vnitrostátní právo. Úkolem Soudu je ověřovat podle článku 10 rozhodnutí vydaná vnitrostátními soudy v rámci jejich prostoru pro uvážení. Přitom se musí přesvědčit, že vnitrostátní orgány vycházely z přijatelného posouzení relevantních skutečností.“

M’Bala M’Bala proti Francii
č. 25239/13, rozhodnutí ze dne 20. října 2015
   

„55. (…) Tam, kde vnitrostátní orgány provedly vyvážení mezi [dvěma střetávajícími se] právy v souladu s kritérii stanovenými v rozhodovací praxi Soudu, vyžaduje Soud pádné důvody k nahrazení názoru vnitrostátních soudů svým vlastním.“

GRA Stiftung gegen Rassismus und Antisemitismus proti Švýcarsku
č. 18597/13, rozhodnutí ze dne 9. ledna 2018
 
 
„48. (…) Svoboda projevu podléhá výjimkám, které však musejí být vykládány restriktivně, a potřeba jakýchkoli omezení musí být přesvědčivě odůvodněna.“

Bédat proti Švýcarsku
č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2016
   

„44. (…) Nedostatek jednotné evropské koncepce požadavků na ochranu práv jiných ve vztahu k útokům na jejich náboženská přesvědčení rozšiřuje míru uvážení Smluvního státu při regulaci svobody projevu ve vztahu k otázkám způsobilým urazit osobní přesvědčení ve sféře morálky nebo náboženského vyznání (…).

47. Soud ve své rozhodovací činnosti rozlišuje mezi skutkovými tvrzeními (statements of fact) a hodnotovými soudy (value judgments). Zatřídění výroku do skutkových tvrzení nebo do hodnotových soudů je otázka, která spadá především do míry uvážení vnitrostátních orgánů, zejména vnitrostátních soudů.“

E. S. proti Rakousku
č. 38450/12, rozsudek ze dne 25. října 2018
   
 
Skutkové tvrzení vs. hodnotový soud

„48. Pravdivost hodnotového soudu není prokazatelná. Požadavek na prokázání pravdivosti hodnotového soudu není možné naplnit a porušuje samotné právo na názor, které je základní částí práva zaručeného článkem 10. Avšak, i když výrok dosahuje hodnotového soudu, přiměřenost zásahu může být závislá na tom, zda existuje dostatečný skutkový základ pro napadený výrok, jelikož i hodnotový soud bez jakéhokoliv skutkového základu, o který by se opíral, může být nepřiměřený. (…) Rozdíl spočívá ve stupni skutkového důkazu, který musí být zjištěn.

[…]

55. (…) Výroky, které jsou založeny na (zjevně) nepravdivých skutečnostech, nepožívají ochrany článku 10.“

E. S. proti Rakousku
č. 38450/12, rozsudek ze dne 25. října 2018
   
 
Nezbytnost zásahu 

„63. Přídavné jméno ‚nezbytný’ značí potřebu existence ‚naléhavé společenské potřeby’, která musí být přesvědčivě prokázána.“

Savva Terentyev proti Rusku
č. 10692/09, rozsudek ze dne 28. srpna 2018
 
 
Pozitivní závazky států

„108. Soud připomíná, že státy mají pozitivní závazek zajistit účinný výkon práv a svobod zaručených Úmluvou. Tato povinnost má zvláštní význam pro osoby, které zastávají nepopulární názory, nebo pro příslušníky menšin, protože jsou náchylnější k viktimizaci (…).

[…]

110. Pozitivní závazky (…) mohou po státu vyžadovat přijetí opatření (…) zaručujících účinnou prevenci v případech závažných zásahů do podstatných aspektů soukromého života vyžadujících ochranu skrze ustanovení trestního práva (…).“

Beizaras a Levickas proti Litvě
č. 41288/15, rozsudek ze dne 14. ledna 2020
   
 
Střet svobody projevu s ochranou soukromí

„55. (…) Práva zaručená podle článků 8 a 10 zásadně zasluhují rovnocenný respekt a závěr o stížnosti by se obecně neměl lišit podle toho, zda byla u Soudu uplatněna podle článku 10 Úmluvy vydavatelem urážlivého článku, nebo podle článku 8 Úmluvy, osobou, které se tento článek týkal. Míra volného prostoru pro uvážení by v zásadě měla být stejná v obou případech. 

56. (…) Relevantní zásady, [kterými se musí soudy při posuzování v této oblasti řídit], zahrnují: přispění do diskuze veřejného zájmu, stupeň známosti dotčené osoby, předmět sdělení, předchozí chování dotčené osoby, posouzení obsahu, formy a následků zveřejnění.“

GRA Stiftung gegen Rassismus und Antisemitismus proti Švýcarsku
č. 18597/13, rozhodnutí ze dne 9. ledna 2018
 
 
Nepravdivé/lživé informace

„55. (…) Výroky, které jsou založeny na (zjevně) nepravdivých skutečnostech, nepožívají ochrany článku 10 Úmluvy.“

E. S. proti Rakousku
č. 38450/12, rozsudek ze dne 25. října 2018
   
 
Nenávistný politický projev

„38. Soud (…) soustavně zdůrazňuje zásadní význam svobody projevu, jde-li o členy parlamentu, tedy ve vztahu k politickým projevům par excellence. Státy mají velmi omezenou volnost při regulaci obsahu parlamentních projevů. Určitá forma regulace je však nezbytná s cílem zabránit takovým projevům, které např. přímo či nepřímo nabádají k násilí. Státy poskytují zvýšenou úroveň ochrany parlamentním projevům prostřednictvím všeobecně uznávaných pravidel parlamentní imunity (jakožto obecného konceptu zahrnujícího jak indemnitu, tak imunitu), v důsledku čehož lze předpokládat, že zásah Soudu bude nezbytný jen ojediněle. Zásahy do svobody projevu zástupce opoziční strany v parlamentu vyžadují co nejpečlivější přezkum ze strany Soudu (…).

[…]

47. Parlamentní imunita (…) skýtá zvýšenou, nikoliv však neomezenou ochranu projevům proneseným v parlamentu.“

Pastörs proti Německu
č. 55225/14, rozsudek ze dne 3. října 2019
 
 
Historický kontext

„214. (…) Soudu nepřísluší podávat závazný výklad dějinných událostí.“

Perinçek proti Švýcarsku
č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015
   

Podněcování k náboženské nesnášenlivosti

„42. Ti, co se rozhodnou pro výkon svobody projevu, aby projevili své náboženské vyznání podle článku 9 Úmluvy, (…) nemohou očekávat, že nebudou podléhat kritice. Musí tolerovat a přijmout odmítnutí jejich náboženských přesvědčení jinými, a dokonce i šíření učení nepřátelských k jejich víře (…).

43. (…) V kontextu náboženských názorů je obecným požadavkem zajištění pokojného užívání práv zaručených v článku 9 jejich nositelům, včetně povinnosti vyhýbat se, jak jen je to možné, projevu, který je ve vztahu k objektům uctívání hrubě urážlivý k jiným a znevažující (…). Tam, kde takové výroky překračují limity kritického odmítání náboženského přesvědčení jiných lidí, a kde jsou s to podnítit náboženskou nesnášenlivost, (…) může je stát legitimně posoudit jako neslučitelné s respektováním svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání a učinit přiměřená omezující opatření (…). Nadto výroky, které usilují o šíření, podněcování nebo ospravedlňování nenávisti založené na nesnášenlivosti, včetně náboženské nesnášenlivosti, nepožívají ochranu poskytovanou článkem 10 Úmluvy (…).“

E. S. proti Rakousku
č. 38450/12, rozsudek ze dne 25. října 2018
   

Nenávistné projevy v online prostoru

„43. Článek 10 Úmluvy se vztahuje na internet jako prostředek komunikace a zveřejnění fotografií na internetové stránce spadá pod právo na svobodu projevu.“

Nix proti Německu
č. 35285/16, rozhodnutí ze dne 13. března 2018

„167. (…) Za účelem posouzení přiměřenosti uložené sankce Soud zkoumá kontext komentářů [zveřejněných třetími osobami na stěžovatelově profilu na sociální síti], opatření učiněná stěžovatelem k odstranění již zveřejněných komentářů, možnost přičítání odpovědnosti autorům komentářů místo stěžovateli a také následky vnitrostátního řízení pro stěžovatele.“

Sanchez proti Francii
č. 45581/15, rozsudek velkého senátu ze dne 15. května 2023
   
 
„78. (…). Důležitý je také dosah, a tedy i potenciální dopad projevů šířených online, jelikož výzvy k násilí mohou být šířeny více než kdy dřív během sekund a zůstat trvale online (…). Pro posouzení potenciálního dopadu takového výroku může být relevantní určit jeho dosah k veřejnosti (…).“

Kilin proti Rusku
č. 10271/12, rozsudek ze dne 11. května 2021
 
 
Homofobní nenávistné projevy

„55. (…) Podněcování k nenávisti nutně neznamená (jen) výzvu k násilí či jinému trestnému činu. Útoky spáchané urážením, zesměšňováním či hanobením určitých skupin obyvatel mohou být dostatečným důvodem, aby státní orgány (…) upřednostnily potírání rasistických projevů. (…) Diskriminace založená na sexuální orientaci je stejně závažná, jako diskriminace založená na ‚rase, původu či barvě pleti’.“

Vejdeland a ostatní proti Švédsku
č. 1813/07, rozsudek ze dne 9. února 2012
 
 
„106. (…) Je třeba dosáhnout rovnováhy zajišťující férové a řádné zacházení s menšinami (…). 

107. Pluralismus a demokracie jsou založeny na uznání a respektu k rozmanitosti. Harmonické soužití osob a skupin s odlišnými názory je základem pro dosažení společenské soudržnosti (…).“

Beizaras a Levickas proti Litvě
č. 41288/15, rozsudek ze dne 14. ledna 2020
   
 
Kontext a další kritéria posuzování

„208. (…) Výsledek posouzení určuje spíše souhra mezi různými faktory než kterýkoli z nich izolovaně. Přístup Soudu v těchto typech případů lze tedy označit jako do vysoké míry vázaný na kontext.“

Perinçek proti Švýcarsku
č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015
 
 
„66. Při posuzování zásahu do svobody projevu (…) Soud bere v úvahu řadu faktorů (…). Klíčové je posoudit zejména povahu a znění výroků stěžovatele, kontext, v němž byly zveřejněny, jejich potenciál vést ke škodlivým důsledkům a důvody, o které vnitrostátní soudy opřely odsouzení stěžovatele.“

Savva Terentyev proti Rusku
č. 10692/09, rozsudek ze dne 28. srpna 2018
 
 
Sankce

„58. Důležitým faktorem, který je třeba při posouzení přiměřenosti zásahu do svobody projevu zohlednit, je povaha a přísnost uloženého trestu. (…)“

Vejdeland a ostatní proti Švédsku
č. 1813/07, rozsudek ze dne 9. února 2012
 
 
„111. Podle Soudu má trestní postih i u nejzávažnějších projevů nenávisti podněcujících k násilí sloužit až jako prostředek ultima ratio (…). Nicméně, v případech závažných zásahů do fyzické či duševní integrity mohou pouze prostředky trestního práva zajistit účinnou ochranu a sloužit jako odrazující faktor (…). Obdobný závěr Soud přijal u přímých verbálních útoků a hrozeb násilím motivovaných diskriminačními postoji (…).“

Beizaras a Levickas proti Litvě
č. 41288/15, rozsudek ze dne 14. ledna 2020
   

Z další judikatury

Etnická a rasová nesnášenlivost

Budinova a Chaprazov proti Bulharsku
č. 12567/13, rozsudek ze dne 16. února 2021
   

Soud shledal porušení článku 8 Úmluvy ve spojení s článkem 14 v souvislosti s tím, že bulharské soudy odmítly žalobu stěžovatelů – příslušníků tamního romského etnika – namířenou proti veřejným výrokům známého politika, které vykreslovaly bulharské Romy jako skupinu v krajně negativním světle. Soud shledal, že bulharské soudy neposoudily předmětné výroky náležitým způsobem. Ač uznaly jejich příkrost, bagatelizovaly jejich způsobilost stigmatizovat Romy v Bulharsku jako skupinu a vzbudit vůči nim nenávist a předsudky, a zjevně tyto výroky vyhodnotily jako součást legitimní debaty o věcech veřejného zájmu. Dle Soudu však šla daná vyjádření nad rámec legitimní části veřejné debaty o etnických vztazích a kriminalitě v Bulharsku. Zobecňující vyjádření útočící na celou etnickou, náboženskou či jinou skupinu, případně vykreslující tuto skupinu v negativním světle, si v rámci článku 10 Úmluvy nezaslouží žádnou nebo toliko velmi omezenou ochranu.

Pavel Ivanov proti Rusku
č. 35222/04, rozhodnutí ze dne 20. února 2007
 

Soud stížnost namítající porušení svobody projevu dle článku 10 Úmluvy prohlásil za nepřijatelnou ratione materiae. Podle Soudu silný, všeobecný útok na jednu etnickou skupinu podkopává základní hodnoty Úmluvy, jako jsou tolerance, sociální mír a nediskriminace. Stěžovatel proto nemohl, i na základě znění článku 17 Úmluvy, těžit z ochrany poskytované projevům pod článkem 10 Úmluvy.
 
Glimmerveen a Haqenbeek proti Nizozemsku
č. 8348/78 a 8406/78, rozhodnutí pléna ze dne 11. října 1979
 

Soud shledal jako nepřijatelné stížnosti dovolávající se ochrany článku 10 Úmluvy. Podle Soudu výzva k odsunu všech, kdo nepatří do Nizozemska (‚ne-bílých’) je jasnou rasovou diskriminací a podkopává základní hodnoty Úmluvy dle článku 17.

Náboženská nesnášenlivost a blasfemie

Lenis proti Řecku
'č. 47833/20, rozhodnutí ze dne 27. června 2023
 

Soud odmítl stížnost na poli článku 10 Úmluvy pro neslučitelnost ratione materiae. Stížnost podal metropolita řecké ortodoxní církve. Ten během parlamentních debat o zavedení registrovaného partnerství pro stejnopohlavní páry zveřejnil na svém internetovém blogu článek, kde mj. uvedl, že homosexualita je úchylka a hřích, homosexuálové „jsou zvráceností přírody“, trpí „duševní poruchou“, „nejsou lidmi“ a je třeba na ně „plivat“ a „vyhubit je“. Následně byl odsouzen k podmíněnému odnětí svobody v délce pěti měsíců. Dle Soudu předmětné výroky upíraly LGBT osobám jejich lidskou povahu a vyzývaly k násilí; navíc se jich dopustil vlivný představitel církve a prostřednictvím internetu se dostaly k širokému publiku. Jedná se tedy o nejzávažnější podobu hate speech, která vůbec nespadá pod ochranu Úmluvy.

Zemmour proti Francii
č. 63539/19, rozsudek ze dne 20. prosince 2022
  

Soud rozhodl, že nedošlo k porušení práva na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy u novináře, který byl odsouzen za trestný čin podněcování k diskriminaci a náboženské nenávisti vůči francouzské muslimské komunitě kvůli výrokům proneseným v televizním pořadu, kdy mj. dal rovnítko mezi džihádismus a islám. Dle Soudu byly tyto výroky formulovány obecně, bez rozlišení, mluvily o "kolonizaci" Francie "muslimy", a nejednalo se tedy pouze o sdílení postoje k nárůstu náboženského fundamentalismu na francouzských předměstích. Výroky se tudíž neomezily na kritiku islámu, ale vzhledem ke kontextu a způsobu šíření v sobě nesly diskriminační záměr vyzvat posluchače k odmítnutí a vyloučení muslimské komunity jako celku, a tím narušit soudržnost společnosti.

Bouton proti Francii
č. 22636/19, rozsudek ze dne 13. října 2022
 

Soud dospěl k závěru, že uložením podmíněného trestu odnětí svobody za kontroverzní protest v katolickém kostele došlo k porušení práva stěžovatelky na svobodu projevu ve smyslu článku 10 Úmluvy. Účelem vystoupení stěžovatelky dle Soudu bylo předat poselství týkající se veřejné a společenské debaty o postoji katolické církve k právu žen svobodně nakládat s vlastním tělem, včetně práva na potrat. Vnitrostátní soudy sice dospěly k závěru, že stěžovatelka vyrušila jiné při praktikování náboženství, ale nevzaly v úvahu, že protest se neodehrál během mše ani jeho krátké trvání. Stěžovatelka hesla nevykřikovala a po vyzvání kostel opustila. Vnitrostátní soudy se zaměřily pouze na skutečnost, že stěžovatelka odhalila svou hruď na místě určeném pro praktikování náboženství, a nevzaly dostatečně v potaz širší kontext a význam, který svému vystoupení dala, a to zejména feministické poselství sloganů na jejím těle, její členství v mezinárodním kolektivním hnutí a výběr daného kostela jako obecně známého místa, což mělo napomoct medializaci celé akce.

Rabczewska proti Polsku
č. 8257/13, rozsudek ze dne 15. září 2022
 

Soud rozhodl, že výroky stěžovatelky, populární zpěvačky, že věří spíš ve vědecké objevy, a ne v Bibli, kterou napsal "někdo, kdo byl sjetý vínem a trávou", nebyly v kontextu celého rozhovoru určeného jejímu mladému publiku nenávistným projevem. Její odsouzení za urážku náboženského cítění k peněžitému trestu tak dle Soudu porušilo její svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy.

E. S. proti Rakousku
č. 38450/12, rozsudek ze dne 25. října 2018
   

Soud dospěl k závěru, že odsouzením stěžovatelky za hanobení pro-roka Mohameda, kterého opakovaně v rámci veřejně přístupných seminářů označila za pedofila, ne-došlo k porušení její svobody projevu dle článku 10 Úmluvy.

„52. (…) Ustanovení [rakouského trestního zákoníku] nepostihuje jakékoliv chování, které je schopné zranit náboženské cítění nebo dosahuje rouhačství, ale navíc vyžaduje, aby okolnosti takového chování dokázaly vzbudit oprávněné rozhořčení. Proto je zaměřené na ochranu náboženského míru a tolerance.
55. (…) Stěžovatelka se mýlila, pokud se domnívala, že nevhodné útoky na náboženské skupiny musí být tolerovány, i kdyby byly založeny na nepravdivých skutečnostech. (…)“

Belkacem proti Belgii
č. 34367/14, rozhodnutí ze dne 27. června 2017
 

Soud shledal stížnost namítající porušení svobody projevu dle článku 10 Úmluvy za nepřijatelnou ratione materiae. Podle Soudu se stěžovatel pokusit odklonit práva poskytovaná článkem 10 od svého účelu tím, že je využil k účelu zjevně v rozporu se smyslem Úmluvy. Podle Soudu hájení práva šaría při současném vyzývání po jejím násilném zavedení může být považováno za nenávistný projev. Státy mají právo bránit se vůči politickým hnutím založeným na náboženském fundamentalismu.

Gündüz proti Turecku
č. 35071/97, rozsudek ze dne 4. prosince 2003
 

Soud shledal porušení článku 10 Úmluvy z důvodu odsouzení stěžovatele, který slovně bránil právo šaría bez volání po jejím násilném zavedení. Takový projev, jakkoli expresivní, nemůže být podle Soudu považován sám o sobě za nenávistný. Nadto pluralitní debata na téma veřejného zájmu snese i neortodoxní názory, včetně takového, že demokratické hodnoty jsou neslučitelné s některým pojetím islámu. Vnitrostátní soudy tedy měly případ posuzovat v kontextu a jako celek. I přes prostor pro uvážení, kterého ve věci požívaly, tak zásah ospravedlnily dostatečnými důvody.

Schvalování teroristických činů

Stomakhin proti Rusku
č. 52273/07, rozsudek ze dne 9. května 2018
 

Soud rozhodl, že odsouzení novináře k pětiletému trestu odnětí svobody, který vykonal v plné výši, a tříletému zákazu novinářské činnosti za publikování článků ostře kritizujících ruskou vládu a příslušníky ruské armády a vyjadřujících podporu čečenskému separatistickému hnutí, byť některé z nich podněcovaly k násilí, nenávisti a přesahovaly meze přijatelné kritiky, nebylo „nezbytné v demokratické společnosti“.  Soud trest zhodnotil jako extrémně tvrdé opatření, které vyžaduje velmi přesvědčivé důvody pro uložení, a které nebylo přiměřené sledovaným legitimním cílům. Proto došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy.

Nenávistný politický projev

Nepomnyashchiy a ostatní proti Rusku
č. 39954/09 a 3465/17, rozsudek ze dne 30. května 2023
 

Soud shledal porušení článku 8 Úmluvy ve spojení s článkem 14, neboť vnitrostátní orgány nedostatečně zareagovaly na homofobní výroky politiků. Stávající právní úprava byla teoreticky postačující ochranou, v praxi ale její uplatnění selhalo.

Perinçek proti Švýcarsku
č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015
    

Soud dospěl k závěru, že uložení peněžitého trestu ve výši 4 000 švýcarských franků za veřejné popírání arménské genocidy nebylo s ohledem na okolnosti případu nezbytné v demokratické společnosti, a tudíž jím došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu chráněné článkem 10 Úmluvy. Podle Soudu politický projev, který tvoří samotné jádro svobody projevu, požívá zvýšené ochrany, není-li překročena hranice, kdy již podněcuje k násilí a nenávisti.

Kritika policistů a státních úředníků

Savva Terentyev proti Rusku
č. 10692/09, rozsudek ze dne 28. srpna 2018
 

Soud rozhodl, že trestní odsouzení za komentář umístěný na blogu kritizující policisty mimo jiné slovy, že „policisté by měli být obřadně veřejně páleni, jako v Osvětimi“ bylo nepřiměřeným zásahem do stěžovatelovy svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy. Ze strany stěžovatele šlo totiž o emotivní reakci na zprávu o zneužití moci ze strany policie, která nemohla vyvolat nenávist či násilí vůči policistům. Podle Soudu stěžovatelův komentář nemířil proti konkrétním policistům, ale proti instituci policie jako veřejnému úřadu. Státní úředníci přitom musejí snést širší míru kritiky než běžní občané.

Popírání či bagatelizace genocidy a schvalování válečných zločinů

Lanzerath proti Německu
č. 1854/22, rozhodnutí ze dne 5. července 2022
 

Soud rozhodl o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, v níž stěžovatel namítal porušení svobody projevu podle článku 10 Úmluvy z důvodu uložení trestní sankce za srovnávání holokaustu a údajné stigmatizace členů jedné z politických stran v současném Německu. Dle Soudu vnitrostátní soudy uvedly relevantní a dostatečné důvody pro stěžovatelovo odsouzení. Dospěly totiž k závěru, že tím, že stěžovatel přirovnal systematické pronásledování a vyvražďování Židů v nacistickém Německu k údajné stigmatizaci členů politické strany v současném Německu založeném na právním státu, dopustil se bezostyšné bagatelizace holokaustu. Upozornily také na to, že stěžovatel usiloval o široký mediální dopad svého prohlášení. Tím dle vnitrostátních soudů stěžovatel zasáhl do důstojnosti a reputace obětí a přeživších holocaustu i jejich rodin způsobem, který je společensky netolerovatelný, jelikož je způsobilý otrávit politické klima v zemi.

M’Bala M’Bala proti Francii
č. 25239/13, rozhodnutí ze dne 20. října 2015
   

Soud rozhodl, že stížnost, v níž stěžovatel s poukazem na porušení své svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy brojil proti svému odsouzení za antisemitské výroky, je na základě článku 17 Úmluvy zakotvujícího zákaz zneužití práv zaručených v Úmluvě nepřijatelná. Satira a komedie podle Soudu nesmí sloužit jako zástěrka pro propagaci nenávisti vůči Židům a popírání holokaustu.

Perinçek proti Švýcarsku
č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015
   

Soud dospěl k závěru, že uložení peněžitého trestu ve výši 4 000 švýcarských franků za veřejné popírání arménské genocidy nebylo s ohledem na okolnosti případu nezbytné v demokratické společnosti, a tudíž jím došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu chráněné článkem 10 Úmluvy. Soud posuzoval střet mezi svobodou projevu stěžovatele dle článku 10 Úmluvy a právem příslušníků arménského národa na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy. Pod rozsah druhého z článků spadá etnická identita národa a ochrana dobré pověsti předků. Při zvažování, zda byla mezi oběma v kolizi stojícími právy nastolena spravedlivá rovnováha, Soud přihlédl zejména k: (i) povaze stěžovatelových vyjádření; (ii) zeměpisnému, historickému a časovému hledisku; (iii) rozsahu, v němž se výroky dotýkaly práv příslušníků arménské komunity; (iv) existenci shody mezi smluvními státy Úmluvy; (v) otázce, zda byl zásah vyžadován mezinárodními závazky žalovaného státu; a (vi) odůvodnění rozhodnutí vnitrostátních soudů.

Garaudy proti Francii
č. 65831/01, rozhodnutí ze dne 24. června 2003
 

Soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost dovolávající se ochrany článku 10 Úmluvy. Popírání zločinů proti lidskosti je dle Soudu jednou z nejzávažnějších forem rasového hanobení Židů a podněcování k nenávisti vůči nim. Popírání existence jasně stanovených historických událostí nepředstavuje vědecký ani historický výzkum.

Běh času

Lehideux a Isorni proti Francii
č. 24662/94, rozsudek velkého senátu ze dne 23. září 1998
   

 Soud rozhodl, že odsouzením stěžovatelů za obhajobu válečných zločinů a kolaborace, jíž se měli dopustit tím, že v roce 1984 nechali v deníku Le Monde uveřejnit reklamní sdělení, v němž obhajovali a vyzdvihovali jednání vichystického ministerského předsedy z druhé světové války, Phillipa Pétaina, aby dosáhli revize jeho odsouzení, došlo k porušení jejich svobody projevu dle článku 10 Úmluvy. Ačkoli výroky o obhajobě válečných zločinů a zločinů kolaborace za druhé světové války svou povahou v obyvatelstvu oživují kontroverzi a utrpení, časový odstup cca čtyřiceti let po válce způsobuje, že by nebylo vhodné na ně pohlížet se stejnou přísností jako o deset nebo dvacet let dříve. Každá země je povolána, aby otevřeně a klidně diskutovala o své vlastní historii.

„47. (…) Soud se domnívá, že mu nepřísluší rozhodnout otázku role [generála] Pétaina, která je předmětem stále probíhající diskuse mezi historiky. Z důvodu se vymyká z kategorie jasně prokázaných historických faktů, jako je například holocaust (…).“

Význam kontextu výroků

Gapoņenko proti Lotyšsku
č. 30237/18, rozhodnutí ze dne 23. května 2023
 

Soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost aktivisty za práva ruské menšiny v Lotyšsku, který namítal, že v souvislosti s jeho čtyřměsíční vazbou, která mu byla nařízena v rámci trestního stíhání za jeho příspěvky na Facebooku, došlo k porušení čl. 5 odst. 1 a 3, jakož i článku 10 Úmluvy. Soud vzal v potaz okolnosti případu a jeho celkový kontext. Stěžovatel ve svých příspěvcích na Facebooku mluvil kromě jiného o údajně bezprostředně hrozících násilných střetech mezi lotyšským státem a jeho rusky mluvící menšinou, jakož i o mezinárodním ozbrojeném konfliktu eskalujícím do jaderné války mezi členskými státy NATO (včetně Lotyšska) a Ruskem. V této souvislosti dle Soudu nelze přehlédnout, že Lotyšsko sousedí s Ruskem, které v předmětné době již vpadlo na území Gruzie a získalo kontrolu nad částí Ukrajiny. Vnitrostátní soud přitom odůvodnil vzetí stěžovatele do vazby potřebou zabránit opakování výše zmíněných příspěvků, které dle lotyšského práva mohou prima facie představovat závažné trestné činy, mířící proti klíčovým aspektům ústavního zřízení, nadto šířené v online prostoru, který je přístupný široké veřejnosti.

Šimunić proti Chorvatsku
č. 20373/17, rozhodnutí ze dne 22. ledna 2019

Soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost na poli článku 10 Úmluvy známého fotbalového hráče, který skandoval frázi užívanou jako pozdrav totalitním režimem na fotbalovém utkání před velkým publikem. Podle Soudu je stěžovatel vzorem mnoha fotbalových fanoušků, měl si proto být vědom možného negativního dopadu provokativního skandování na chování diváků a měl se takového jednání zdržet.

Savva Terentyev proti Rusku
č. 10692/09, rozsudek ze dne 28. srpna 2018
 

Soud rozhodl, že trestní odsouzení za komentář umístěný na blogu kritizující policisty mimo jiné slovy, že „policisté by měli být obřadně veřejně páleni, jako v Osvětimi“ bylo nepřiměřeným zásahem do stěžovatelovy svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy. Ačkoliv v daném případě byly posuzované výroky útočné, urážlivé a nepřátelské, šlo o stěžovatelovu emotivní reakci na předchozí jednání policie a příspěvek do debaty veřejného zájmu. Nadto výroky nebyly způsobilé vyvolat bezprostřední protiprávní jednání vůči policistům a nevystavovaly je nebezpečí fyzického násilí.

„190. (…) Nelze pochybovat o tom, že minimální míra následného moderování nebo automatického filtrování by byla žádoucí, aby bylo možné co nejrychleji identifikovat zjevně protiprávní komentáře a zajistit jejich smazání v přiměřené lhůtě, a to i v případě, že nedošlo k nahlášení ze strany poškozené osoby – ať už by to bylo provedeno samotnou hostitelskou platformou (…) nebo majitelem příslušného účtu, který využívá danou platformu na zveřejňování svých příspěvků, přičemž umožňuje dalším osobám přidávat komentáře (…). Tento majitel si nemůže nárokovat právo na beztrestnost při používání internetu a má povinnost jednat v mezích, které od něj lze rozumně očekávat.“

Smajić proti Bosně a Hercegovině
č. 48657/16, rozhodnutí ze dne 16. ledna 2018

Soud shledal za nepřijatelnou stížnost, v níž stěžovatel namítal porušení článku 10 Úmluvy za učiněné nenávistné výroky. Přestože šlo v daném případě pouze o hypotetickou úvahu, podle Soudu byla velmi urážlivá pro příslušníky menšinové etnické skupiny. Nadto se nejednalo o příspěvek do debaty veřejného zájmu, ale vysoce nevhodnou formu dialogu obhajující strategii chování vůči určité etnické skupině, která se týkala citlivé otázky národnostních vztahů po nedávném válečném konfliktu.

Předvídatelnost zákona

Savva Terentyev proti Rusku
č. 10692/09, rozsudek ze dne 28. srpna 2018 
 

Soud rozhodl, že odsouzení stěžovatele za komentář na blogu kritizující policisty slovy, že „policisté by měli být obřadně veřejně páleni, jako v Osvětimi“ bylo nepřiměřeným zásahem do jehosvobody projevu podle článku 10 Úmluvy.

Odpovědnost politika za internetové komentáře třetích osob

Sanchez proti Francii
č. 45581/15, rozsudek velkého senátu ze dne 15. května 2023
   

Soud shledal, že nedošlo k porušení práva na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy v souvislosti s trestněprávním postihem politika za nepřijetí opatření proti nenávistným komentářům vůči muslimům, zveřejněným třetími osobami na jeho sociální síti. Zdůraznil aspekt „povinností a odpovědnosti“ ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Nositeli takových povinností a odpovědnosti jsou totiž i politici, pokud se rozhodnou využívat sociální média pro politické účely tak, že na internetu zřídí veřejně přístupná fóra, kam uživatelé mohou přidávat reakce a komentáře. Pokud by byli tito politici zbaveni veškeré odpovědnosti za komentáře, mohlo by to usnadnit nebo podpořit zneužívání dané platformy pro nenávistné projevy, výzvy k násilí, lži a dezinformace. I když profesionální entity, které vytvářejí sociální sítě a zpřístupňují je ostatním uživatelům, nevyhnutelně mají jisté povinnosti, mělo by dle Soudu dojít ke sdílení odpovědnosti mezi všemi zúčastněnými subjekty, což by v případě potřeby umožnilo odstupňovat míru odpovědnosti a způsob jejího přičítání podle objektivní situace každého z nich.

Přiměřenost sankcí

Stomakhin proti Rusku
č. 52273/07, rozsudek ze dne 9. května 2018
 

Soud rozhodl, že odsouzení novináře k pětiletému trestu odnětí svobody, který vykonal v plné výši, a tříletému zákazu novinářské činnosti za publikování článků ostře kritizujících ruskou vládu a příslušníky ruské armády a vyjadřujících podporu čečenskému separatistickému hnutí, byť některé z nich podněcovaly k násilí, nenávisti a přesahovaly meze přijatelné kritiky, nebylo „nezbytné v demokratické společnosti“.  Soud trest zhodnotil jako extrémně tvrdé opatření, které vyžaduje velmi přesvědčivé důvody pro uložení, a které nebylo přiměřené sledovaným legitimním cílům. Proto došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy.

„73. Samotná zmínka o Osvětimi či holokaustu nedostačuje k tomu, aby odůvodnila zásah do svobody projevu ‒ její dopad musí být posuzován s náležitým zohledněním historických a společenských souvislostí, v nichž byla učiněna.“
74. Stěžovatelův odkaz na slavnostní upalování ´bezvěrných policistů´ lze považovat spíše za provokativní metaforu a symbol ´očištění´ policie od zkorumpovaných úředníků než za skutečnou výzvu k násilí.“

Vejdeland a ostatní proti Švédsku
č. 1813/07, rozsudek ze dne 9. února 2012
 

Soud rozhodl, že odsouzení stěžovatelů a uložené tresty za spáchání trestného činu podněcování proti skupině obyvatel v důsledku vhození homofobních letáků do školních skříněk studentů stěžovateli nevedlo k porušení jejich práva na svobodu projevu zakotveného v článku 10 Úmluvy. Vnitrostátní soudy stěžovatelům neuložily trest odnětí svobody, ačkoli za daný trestný čin zákon umožňoval uložit tento trest v délce trvání až dvou let. Stěžovatelům byl oproti tomu uložen podmíněný trest spolu s peněžitým trestem a u jednoho ze stěžovatelů dohled probačního úředníka. Soud proto uložené tresty za okolností projednávaného případu neshledal jako excesivní.

Šokující a vulgární projev

Savva Terentyev proti Rusku
č. 10692/09, rozsudek ze dne 28. srpna 2018
 

Soud rozhodl, že trestní odsouzení za komentář umístěný na blogu kritizující policisty mimo jiné slovy, že „policisté by měli být obřadně veřejně páleni, jako v Osvětimi“ a „(…) do p*dele“ bylo nepřiměřeným zásahem do stěžovatelovy svobody projevu chráněné článkem 10 Úmluvy. V určitých případech se urážlivý jazyk může dostat mimo ochranu svobodného projevu, ale samotné užití vulgárních výrazů není pro posouzení výroků rozhodující. Způsob sdělení je součástí komunikace a je chráněn spolu s podstatou vyjádřených myšlenek. Ne každá poznámka, která může být vnímána jako urážka jednotlivců nebo skupin, ospravedlňuje trestní odsouzení. Proto je třeba zvážit, zda šokující nebo urážlivý projev ve všech jeho souvislostech vedl k propagaci násilí, nenávisti nebo nesnášenlivosti.

Kritika veřejně činných osob

Stomakhin proti Rusku
č. 52273/07, rozsudek ze dne 9. května 2018
 

Soud rozhodl, že odsouzení novináře k pětiletému trestu odnětí svobody, který vykonal v plné výši, a tříletému zákazu novinářské činnosti za publikování článků ostře kritizujících ruskou vládu a příslušníky ruské armády a vyjadřujících podporu čečenskému separatistickému hnutí, byť některé z nich podněcovaly k násilí, nenávisti a přesahovaly meze přijatelné kritiky, nebylo „nezbytné v demokratické společnosti“. Meze přípustné kritiky vůči vládě nebo státním zaměstnancům jsou širší než vůči soukromým osobám. Proto došlo k porušení práva stěžovatele na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy. 

Postavení neziskových organizací

GRA Stiftung gegen Rassismus und Antisemitismus proti Švýcarsku
č. 18597/13, rozhodnutí ze dne 9. ledna 2018
 

Soud rozhodl, že se vnitrostátním soudům nepodařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatelské nevládní organizace na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy a právem B. K., jehož proslov na téma zákazu stavby minaretů stěžovatelka označila za projev verbálního rasismu, na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Rozhodnutím soudů, aby stěžovatelka svůj komentář z internetu odstranila a nahradila zněním rozsudku, tak došlo k porušení článku 10 Úmluvy. Pokud nevládní organizace přitáhne pozornost k záležitostem veřejného zájmu, je její role obdobně důležitá jako role médií a lze ji charakterizovat jako úlohu ‚společenského hlídacího psa’, která zasluhuje obdobnou ochranu podle Úmluvy, jaká je poskytována médiím. 

Postavení novinářů

Gaši a ostatní proti Srbsku
č. 24738/19, rozsudek ze dne 6. září 2022 
 

Soud rozhodl, že zastavením trestního řízení proti osobám, které urážlivým způsobem komentovaly činnost stěžovatelů – novinářů a občanských aktivistů kritizujících vládu – nedošlo k porušení svobody projevu stěžovatelů zaručené článkem 10 Úmluvy.

Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: hate speech (nenávistné projevy); svoboda projevu; zákaz zneužití práv a svobod

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

• Listina základních práv EU (čl. 11 a 52).
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu)
  (Directive 2000/31/EC of the European Parliament and of the Council of 8 June 2000 on certain legal aspects of information society services, in particular electronic commerce, in the Internal Market ('Directive on electronic commerce')
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti 
  (Directive (EU) 2015/1535 of the European Parliament and of the Council of 9 September 2015 laying down a procedure for the provision of information in the field of technical regulations and of rules on Information Society services)
• Kodex chování proti nezákonným nenávistným projevům online z května 2016 
  (Code of Conduct on countering illegal hate speech online)
• Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 3. října 2019, Eva Glawischnig-Piesczek v Facebook Ireland Limited, sp. zn. C-18/18 (povinnost provozovatelů sociálních sítí znepřístupnit informace, které mají stejný obsah jako informace soudem prohlášené za protiprávní)
• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb
  (Digital Services Act)

Rada Evropy

• Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R 97(20) k nenávistným projevům ze dne 30. října 1997
  (Recommendation No. R 97(20) of the Committee of Ministers of the Council of Europe to Member States on “hate speech”)
• Všeobecné politické doporučení Evropské komise proti rasismu a netoleranci (ECRI) č. 7 k národní právní úpravě pro potírání rasismu a rasové diskriminace ze dne 13. prosince 2002 
  (General Policy Recommendation No. 7 of the European Commission against Racism and Intolerance (ECRI) on national legislation to combat racism and racial discrimination)
• Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 1805 (2007) k „rouhání, náboženským urážkám a nenávistným projevům vůči osobám na základě jejich náboženství“ ze dne 29. června 2007 
  (Recommendation 1805 (2007) of the Parliamentary Assembly of the Council of Europe on “blasphemy, religious insults and hate speech against persons on grounds of their religion”)
• Studie č. 406/2006 Benátské komise ‚Zpráva o vztahu mezi svobodou projevu a svobodou vyznání: problematika regulace a stíhání rouhání, náboženské urážky a podněcování k náboženské nenávisti“, dok. č. CDL-AD(2008)026 ze dne 23. října 2008 
  (Report on the relationship between freedom of expression and freedom of religion: the issue of regulation and prosecution of blasphemy, religious insult and incitement to religious hatred)
• Návod k nenávistným projevům, Štrasburk: nakladatelství Rady Evropy, 2009
• Obecné politické doporučení Evropské komise proti rasismu a netoleranci (ECRI) č. 15 k boji s nenávistnými projevy
  (General Policy Recommendation No. 15 of the European Commission against Racism and Intolerance (ECRI) on combating hate speech, adopted on 8 December 2015)
• Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 16 (2022) k boji s nenávistnými projevy ze dne 20. května 2022
  (Recommendation CM/Rec(2022)16 of the Committee of Ministers to Member States on combating hate speech)

Organizace spojených národů

• Všeobecná deklarace lidských práv (čl. 19)
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 19 odst. 2 a 3)
• Všeobecný komentář Výboru OSN pro lidská práva č. 34 ze dne 12. září 2011 k článku 19 Paktu

Česká právní úprava a praxe

• Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl. 3 odst. 1, čl. 10 a čl. 17)
• Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (§ 181, 184, 312e, 312f, 345, 352, 353, 355–357, 364, 365, 403–405) 
• Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 81 a 82)
• Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (zejm. § 7 odst. 3 písm. b))
• Zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti
• Zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon (§ 4 odst. 1)
• Nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3844/13 (povaha sociální sítě Facebook; protiústavnost uložení pořádkové pokuty za výroky učiněné proti policejnímu orgánu na sociální síti)
• Nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3018/14 (rozsah parlamentní indemnity ve vazbě na nenávistné výroky poslance učiněné na Facebooku; účel projevu)
• Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 3602/18 (nenávistná volební kampaň)
• Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1070/18 (právní přípustnost a ústavní ochrana urážlivých projevů popírající důstojnost určitého etnika – zde Židů –; význam posouzení celkového kontextu)
• Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3439/17 (projev útoku v individuální sféře jednotlivce; podmínky připuštění poškozeného do zahájeného trestního řízení; zvláštní povaha a proměnnost trestných činů z nenávisti)
• Nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3212/18 (právo na svobodu projevu v rámci podnikání; diskriminace podle zákona o ochraně spotřebitele se nedopustil provozovatel hotelu, který poskytnutí ubytování občanům Ruské federace podmínil tím, že podepíšou prohlášení odsuzující anexi Krymu; nejednalo se o postup motivovaný nenávistí vůči určité národnosti, ale o legitimní projev politického názoru)
• Nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3564/18 (možnost policie získat tzv. printscreeny ze sociální sítě prostřednictvím podpůrných operativně pátracích prostředků; použití tzv. zastřeného profilu informátora k získání informací)
• Usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. III. ÚS 2696/21 (uveřejňování nacistických symbolů na Facebooku a komentování fotografie žáků 1. třídy ZŠ Plynárenská v Teplicích; existence kategorie projevů, které nespadají pod ústavněprávní ochranu, ani když se vydávají za žert, např. odkaz na vraždění lidí v plynových komorách koncentračních táborů)
• Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 836/22 (zveřejňování internetových článků směřujících ke vzbuzení nenávisti vůči muslimům a Afričanům)
• Nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2120/21 (blasfemie či rouhání; umělecký projev; divadelní představení, které dle představitelů katolické církve hanobí a znevažuje klíčové symboly, resp. osobnosti jejich náboženství a zasahuje náboženské cítění všech členů této církve; legitimní cíl vyvolání veřejné diskuse o náboženském násilí a sexuálním zneužívání v katolické církvi)
• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 11 Tdo 210/2022 (uveřejnění příspěvku na Facebooku, dle něhož jsou některé kategorie osob – např. předčasně narozené děti, mentálně postižení, bezdomovci či imigranti – pro společnost „pouze přítěží“ a je potřeba „zbavit se zbytečných lidí“)
• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 565/2023 (živé vysílání audiovizuálního příspěvku na sociální síti, kde autoři hanobili Ukrajince žijící v ČR a vyzývali k násilí proti nim)
• Trestní příkaz Okresního soudu v Tachově ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 9 T 76/2018 (symbolická forma projevu – zde symbol pistole)

Tato příručka má čistě informativní povahu a neobsahuje závazný právní výklad rozsudků a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jejich anotace, na které je v tomto dokumentu odkazováno, nejsou úředními rozhodnutími a nejsou závazné. Jsou však autorskými díly chráněnými autorským právem. Tento dokument jako celek ani jednotlivé anotace v něm obsažené proto nesmí být bez předchozího souhlasu státu reprezentovaného Ministerstvem spravedlnosti zpřístupňovány veřejnosti ani jinak užívány, zejména rozmnožovány, nad rámec volného užití dle § 30 autorského zákona a zákonných licencí dle § 31 a násl. autorského zákona.