Aktuální k 31. říjnu 2023

Článek 6 Úmluvy

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (…) projednána (…) soudem, (…) který rozhodne (…) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (…)

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
(…)
     d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (…).

 

Obecné zásady

Celková spravedlivost řízení

„100. Soud připomíná, že záruky zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) jsou specifickými aspekty práva na spravedlivý proces stanoveného v odstavci 1 téhož článku (…); stížnost proto posoudí podle obou ustanovení ve spojení (…). 

101. Hlavním úkolem Soudu na poli čl. 6 odst. 1 je zhodnotit celkovou spravedlivost trestního řízení (…). Při tomto hodnocení Soud zkoumá řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, a to s ohledem na práva obhajoby a na zájem veřejnosti a poškozených na řádném stíhání trestné činnosti. (…)“

Schatschaschwili proti Německu
č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015
   

Provedení důkazů na hlavním líčení a v přítomnosti obviněného 

„118. (…) Čl. 6 odst. 3 písm. d) zakotvuje zásadu, podle níž předtím, než může být obviněný odsouzen, musí být za normálních okolností všechny důkazy proti němu provedeny v jeho přítomnosti na veřejném jednání, aby mohly být kontradiktorně přezkoumány. Výjimky z této zásady jsou možné, ale nesmí zasahovat do práv obhajoby, která zpravidla vyžadují, aby obviněnému byla dána přiměřená a náležitá příležitost napadnout výpověď svědka a vyslechnout ho, a to buď v době, kdy tento svědek podává svoji výpověď, nebo v pozdější fázi řízení (…).“

Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království
č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011
      
   
Třístupňový test 

„107. Podle zásad vytyčených v rozsudku Al-Khawaja a Tahery (…) slučitelnost řízení, v němž byla jako důkaz použita výpověď učiněná svědkem, který nebyl přítomen a vyslechnut v hlavním líčení, s čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy je třeba posuzovat (…), ve třech krocích. Soud musí zjistit:

a) zda existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka, a tedy i pro připuštění jeho výpovědi jako důkazu (…);

b) zda byla výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného (…); a

c) zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly obtíže způsobené obhajobě v důsledku přijetí takové výpovědi a zajistily, že řízení jako celek bylo spravedlivé (…).111. Pokud jde o otázku, zda má absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka (první krok testu Al-Khawaja) sama o sobě za následek porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, aniž by bylo zapotřebí provést druhý a třetí krok testu Al-Khawaja, Soud konstatuje následující. (…) 

113. (…) absence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka nemůže být sama o sobě rozhodující pro závěr o nespravedlivosti řízení. Neexistence závažného důvodu pro nepřítomnost svědka obžaloby je tedy velmi významný faktor, který musí být zvážen při posouzení celkové spravedlivosti a který může vychýlit jazýček vah směrem k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d). 

116. Vzhledem k tomu, že úkolem Soudu je zjistit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, Soud musí zkoumat existenci dostatečných vyvažujících faktorů nejen tehdy, byla-li výpověď nepřítomného svědka výlučným nebo rozhodujícím základem pro stěžovatelovo odsouzení, ale i v případech, kdy po přezkoumání hodnocení váhy důkazu provedeného vnitrostátními soudy (…) dospěje k závěru, že není jasné, zda byl předmětný důkaz výlučným nebo rozhodujícím důkazem, avšak bude zřejmé, že měl významnou váhu a jeho připuštění mohlo znevýhodnit obhajobu. Síla vyvažujících faktorů nezbytných k tomu, aby bylo řízení považováno za spravedlivé, bude záviset na významu svědectví nepřítomného svědka. Čím větší váhu bude jeho svědectví mít, tím silnější budou muset být vyvažující faktory, aby řízení jako celek mohlo být považováno za spravedlivé.

118. (…) bude zpravidla vhodné provádět tři kroky testu Al-Khawaja v pořadí uvedeném ve stejnojmenném rozsudku (…). Všechny tři kroky testu spolu ale vzájemně souvisejí a společně slouží ke zjištění, zda bylo předmětné trestní řízení jako celek spravedlivé. V konkrétním případě proto může být vhodné provést tyto kroky v jiném pořadí, zejména pokud se některý z nich ukáže jako rozhodující pro závěr o spravedlivosti nebo nespravedlivosti řízení (…).“

Schatschaschwili proti Německu
č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015
   

Závažný důvod pro nepřítomnost svědka

„119. Závažný důvod pro nepřítomnost svědka musí existovat z pohledu nalézacího soudu, to znamená, že soud musí mít závažné skutkové nebo právní důvody, proč nezajistil jeho přítomnost u hlavního líčení. Pokud existoval závažný důvod pro nepřítomnost svědka v tomto smyslu, znamená to, že existoval i závažný důvod nebo ospravedlnění pro připuštění neověřené svědecké výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu nalézacím soudem. Existuje celá řada důvodů, pro které se svědek nemusí dostavit k hlavnímu líčení, například kvůli úmrtí nebo ze strachu (…) nebo proto, že je nedosažitelný.

120. V případech nepřítomnosti svědka z důvodu jeho nedosažitelnosti Soud vyžaduje, aby nalézací soud učinil vše, co od něj lze přiměřeně požadovat, pro zajištění přítomnosti svědka (…). Skutečnost, že vnitrostátní soudy nebyly schopny dotyčného svědka nalézt nebo že se svědek nenacházel v zemi, kde se konalo hlavní líčení, nebyly samy o sobě považovány za dostatečné pro naplnění požadavků ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d). Toto ustanovení od smluvních států vyžaduje, aby učinily pozitivní kroky s cílem umožnit obviněnému vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědky proti sobě (…). Tato opatření představují součást úsilí, které musejí smluvní státy vynaložit, aby zajistily, že práva zaručená článkem 6 budou moci být účinně využívána (…). Jinak je nepřítomnost svědka přičitatelná vnitrostátním orgánům (…).

121. Soudu nepřísluší stanovit seznam konkrétních opatření, která musejí vnitrostátní soudy přijmout, aby učinily vše, co od nich lze přiměřeně požadovat, k zajištění přítomnosti svědka, kterého nakonec považovaly za nedosažitelného (…). Je však zřejmé, že musejí svědka aktivně hledat s pomocí vnitrostátních orgánů, včetně policie (…), a pokud se svědek zdržuje v zahraničí, zpravidla musí též využít mezinárodní právní pomoc, je-li k dispozici (…).

122. Z požadavku, aby vnitrostátní orgány učinily vše, co po nich lze přiměřeně požadovat, k zajištění svědkovy přítomnosti u hlavního líčení, dále vyplývá, že vnitrostátní soudy budou pečlivě zkoumat důvody, pro které se svědek nemůže dostavit k hlavnímu líčení, a vždy přitom zohlední jeho konkrétní situaci (…).“ 

Schatschaschwili proti Německu
č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015
   

Význam výpovědi nepřítomného svědka pro odsouzení

„123. Pokud jde o otázku, zda byla výpověď nepřítomného svědka připuštěná jako důkaz výlučným nebo rozhodujícím důkazem pro odsouzení obviněného (druhý krok testu Al-Khawaja), Soud připomíná, že „výlučný“ důkaz je třeba chápat jako jediný důkaz proti obviněnému (…). „Rozhodující“ důkaz by měl být vykládán úžeji jako usvědčující důkaz takové důležitosti nebo významu, že bude pravděpodobně rozhodující pro výsledek řízení. Je-li neověřená svědecká výpověď potvrzena jinými podpůrnými důkazy, závisí posouzení, zda je rozhodujícím důkazem, na síle těchto důkazů; čím jsou silnější, tím méně je pravděpodobné, že bude výpověď nepřítomného svědka považována za rozhodující (…).

124. Jelikož úkolem Soudu není působit jako soud čtvrté instance (…), východiskem pro jeho rozhodování, zda bylo odsouzení stěžovatele založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědi nepřítomného svědka, jsou rozsudky vnitrostátních soudů (…). Soud musí přezkoumat hodnocení vnitrostátních soudů z hlediska významu pojmů „výlučný“ a „rozhodující“ důkaz a rozhodnout, zda posouzení váhy tohoto důkazu provedené vnitrostátními soudy nebylo [nerozumné] či svévolné (…). Soud musí dále provést vlastní posouzení váhy výpovědi poskytnuté nepřítomným svědkem, pokud se vnitrostátní soudy k této otázce nevyjádřily nebo pokud jejich názor na tuto otázku není jasný (…).“ 

Schatschaschwili proti Německu
č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015
   

Vyvažující faktory kompenzující ztížené podmínky obhajoby

„125. Jde-li o otázku, zda existovaly dostatečné vyvažující faktory, které by kompenzovaly ztížené podmínky, v nichž musela pracovat obhajoba v důsledku připuštění neověřené svědecké výpovědi (třetí krok testu Al-Khawaja), Soud opakuje, že tyto vyvažující faktory musejí umožňovat spravedlivé a řádné posouzení spolehlivosti sporné výpovědi (…).

126. Skutečnost, že vnitrostátní soudy přistupovaly k neověřené výpovědi nepřítomného svědka opatrně, považoval Soud za důležitou záruku (…). Soudy musely prokázat, že si byly vědomy nižší důkazní váhy tvrzení nepřítomného svědka (…). Soud v této situaci zohlednil, zda vnitrostátní soudy podrobně zdůvodnily, proč považovaly takový důkaz za spolehlivý, a zda současně přihlédly k dalším dostupným důkazům (…). 

127. Další zárukou v této souvislosti může být, je-li při hlavním líčení přehrán videozáznam výslechu nepřítomného svědka provedeného v přípravném řízení, aby bylo soudu, obžalobě i obhajobě umožněno pozorovat svědkovo chování během výslechu a vytvořit si vlastní názor na jeho spolehlivost (…).

128. Jinou významnou zárukou je, pokud jsou v hlavním líčení k dispozici důkazy, které podporují neověřenou svědeckou výpověď (…). Takovými důkazy mohou být například výpovědi učiněné při hlavním líčení osobami, kterým nepřítomný svědek popsal události bezprostředně poté, co k nim došlo (…), jiné zajištěné skutkové důkazy o daném trestném činu, včetně důkazů forenzních (…) nebo znalecký posudek o zraněních oběti či její věrohodnosti (…). Soud dále považoval za významný faktor podporující výpověď nepřítomného svědka skutečnost, že jeho popis trestného činu, který na něm měl být údajně spáchán, se do značné míry podobal popisu podanému jiným svědkem, u něhož nic nenasvědčovalo tomu, že byl ovlivňován (…). Tento faktor je ještě významnější, pokud druhý ze svědků vypovídal v hlavním líčení a jeho věrohodnost byla ověřena křížovým výslechem (…).

129. Dále, v případech, kdy svědek není přítomen u hlavního líčení a nemůže být vyslýchán, je důležitou zárukou, pokud může obhajoba během hlavního líčení nepřímo, například písemně, klást svědkovi vlastní otázky (…).

130. Jinou významnou zárukou (…) je možnost, aby obviněný nebo jeho právní zástupce vyslechl svědka ve fázi vyšetřování (…). Soud v této souvislosti rozhodl, že pokud orgány činné v trestním řízení již ve fázi vyšetřování dospěly k závěru, že svědek nebude vyslýchán v hlavním líčení, je nezbytné poskytnout obhajobě příležitost, aby mohla v přípravném řízení položit oběti otázky (…).

131. Obviněnému musí být dále poskytnuta možnost předestřít vlastní verzi událostí a zpochybnit věrohodnost nepřítomného svědka poukázáním na případné nesrovnalosti nebo rozpory s tvrzeními jiných svědků (…). Zná-li obhajoba totožnost svědka, může identifikovat a prověřit jeho případné motivy pro nepravdivou výpověď, a tím účinně zpochybnit jeho věrohodnost, byť v menší míře než při přímé konfrontaci (…).“

Schatschaschwili proti Německu
č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015
   
   
Výslech utajeného svědka

„62. I když problémy nastolené anonymními a nepřítomnými svědky nejsou totožné, tyto dvě situace se v zásadě neliší, protože každá z nich vede k potenciálnímu znevýhodnění obviněného. Základní zásadou je, že obviněný v trestním řízení by měl mít účinnou příležitost napadnout důkazy proti němu. Tato zásada vyžaduje nejen to, aby obviněný znal totožnost svých žalobců, aby mohl zpochybnit jejich bezúhonnost a důvěryhodnost, ale že by měl být schopen otestovat pravdivost a spolehlivost jejich výpovědí tím, že je nechá ústně prozkoumat v jeho přítomnosti, buď v době, kdy svědek podává výpověď, nebo v některé pozdější fázi řízení (…).

63. Omezení možnosti obhajoby napadnout výpověď svědka se však v obou případech liší. Nepřítomní svědci představují zvláštní problém, jelikož jejich výpovědi nemohou být podrobeny přezkumu obhájcem obviněného. Jejich totožnost je však známa obhajobě, která je tedy schopna identifikovat nebo prošetřit jejich motivaci lhát (…).

64. Pokud obhajoba nezná totožnost osoby, kterou chce vyslýchat, může být ochuzena o údaje, které jí umožňují prokázat, že je zaujatá, nepřátelská nebo nespolehlivá. Svědectví nebo jiná prohlášení usvědčující obviněného mohou být záměrně nepravdivá nebo jednoduše mylná a obhajoba to sotva bude schopna objasnit, pokud postrádá informace, které by jí umožňovaly otestovat autorovu spolehlivost nebo zpochybnit jeho důvěryhodnost (…).

65. V případě zcela anonymního svědka, kde nejsou známy žádné podrobnosti o totožnosti nebo původu svědka, se obhajoba potýká s obtížemi, že nemůže svědkovi předložit žádné důvody, které by mohl mít ke lži. V tomto případě má rozsah odhalení anonymního svědka dopad na rozsah nevýhody, za kterých obhajoba pracuje (…).“

Süleyman proti Turecku
č. 59453/10, rozsudek ze dne 17. listopadu 2020
  
 
Výslech svědka – oběti v případech sexuálně motivovaných trestných činů 

„48. Soud také musí zohlednit zvláštní aspekty trestního řízení v případě sexuálních trestných činů. Taková řízení většinou představují utrpění pro oběti, zejména pokud jsou proti své vůli konfrontovány s obviněným. Tyto aspekty hrají ještě zásadnější roli v případech týkajících se nezletilých. Při posuzování, zda řízení proti obviněnému bylo v takovém případě spravedlivé, je nutno zohlednit právo na respektování soukromého života údajné oběti. Proto Soud uznává, že v trestním řízení týkajícím se sexuálního zneužívání mohu být přijata určitá opatření za účelem ochrany oběti, pokud jsou taková opatření souladná s vhodným a účinným výkonem práv obhajoby (…).“

Przydzial proti Polsku
č. 15487/08, rozsudek ze dne 24. května 2016
    
 
Strach svědka vypovídat v přítomnosti obviněného 

„122. Absence [přítomnosti svědka] kvůli strachu vyžaduje bližší zkoumání. Je třeba rozlišovat mezi dvěma typy strachu: strachem, který je přičitatelný výhrůžkám nebo jiným hrozbám obviněných nebo osob jednajícím v jejich zájmu, a strachem, který lze přičíst obecnějšímu strachu z toho, co se stane, když svědek vypovídá u soudu.

123. Pokud je strach svědka vyvolán obviněným nebo osobami jednajícími v jeho zájmu, lze pochopit, že soudce povolí přečtení výpovědi svědka během hlavního líčení, aniž by jej nutil, aby se osobně dostavil nebo aniž by umožnil obviněnému nebo jeho zástupci provést křížový výslech, a to dokonce i v případech, kdy sporná výpověď představuje jediný nebo rozhodující důkaz proti obviněnému. (…) 

124. Judikatura Soudu však ukazuje, že nejčastěji strach, kterému jsou svědci vystaveni, nelze přímo připsat výhrůžkám obviněného nebo osobám jednajícím v jeho zájmu. (…) Avšak jakýkoliv subjektivní strach, který svědek cítí, není dostatečným důvodem k tomu, aby byl svědek osvobozen od účasti na hlavním líčení. Soudce musí provést příslušná šetření, aby určil zaprvé, zda strach svědka je založen na objektivních důvodech, a za druhé, zda jsou tyto objektivní důvody založeny na konkrétních důkazech (…).

125. (…) Soud zdůrazňuje, že v případě, že svědek nebyl vyslechnut v žádné předchozí fázi řízení, je připuštění svědecké výpovědi namísto živého důkazu u soudu krajním opatřením. Předtím než může být svědek zproštěn svědectví z důvodu strachu, musí se soud přesvědčit, že všechny dostupné alternativy, jakými jsou anonymita svědka a další zvláštní opatření, by byly nevhodné nebo neproveditelné.“ 

Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království
č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011
   
   
Výklad pojmu „svědek“

„41. (..) pojem „svědek“ má v systému Úmluvy autonomní význam (…). Pokut tedy může výpověď do značné míry sloužit jako základ pro odsouzení, pak, bez ohledu na to, zda byla učiněna svědkem v pravém slova smyslu, (…) představuje důkaz pro obžalobu, na který se vztahují záruky stanovené v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy (…).“ 

Lucà proti Itálii
č. 33354/96, rozsudek ze dne 27. února 2001
 

Z další judikatury

Nedosažitelný svědek

Uprchlý svědek

Dodoja proti Chorvatsku
č. 53587/17, rozsudek ze dne 24. června 2021
  

Soud konstatoval, že řízení vedené v nepřítomnosti uprchlého svědka představovalo závažný důvod pro to, aby nebyl v hlavním líčení vyslechnut. Jeho výpověď sice nesloužila jako výlučný nebo rozhodující důkaz pro odsouzení stěžovatele, avšak byla jí přikládána značná váha a další důkazy navržené obhajobou byly odmítnuty jako nadbytečné. Vnitrostátní soudy přisoudily výpovědi svědka stejnou váhu jako výpovědím stěžovatele a dalšího obviněného a považovaly ji za věrohodnou, přestože současně v řízení vystupoval jako spoluobviněný. Možnost stěžovatele předložit vlastní verzi událostí nevyvažuje obtíže způsobené obhajobě. Stěžovateli byl nadto na základě výpovědi uprchlého svědka uložen přísnější trest za závažnější trestnou činnost. Řízení jako celek tak nebylo spravedlivé a došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. 
 
Skrývající se svědek

Lobarev a ostatní proti Rusku
č. 10355/09 a pět dalších, rozsudek ze dne 28. ledna 2020 
 

Trestní řízení proti stěžovatelům, ve kterých byly před soudem čteny výpovědi svědků z přípravného řízení z důvodu jejich nedosažitelnosti, jelikož se skrývali a vyhýbali spravedlnosti, byla dle Soudu jako celek spravedlivá, a proto nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Stěžovatelé byli informováni o důvodech nepřítomnosti svědků a jejich výpovědi nebyly jedinými ani rozhodujícími důkazy. Způsob, jakým vnitrostátní soudy výpovědi vyložily, nepředurčil skutkový stav, ani odsouzení stěžovatelů. Obhajoba mohla výpovědi zpochybnit a předložit svoji verzi událostí. Nadto soudy přezkoumaly váhu a konzistentnost svědectví nepřítomných svědků a porovnaly je s jinými důkazy.

„33. V případech, kdy se svědek skrývá a vyhýbá se spravedlnosti, čelí vnitrostátní soudy situaci, kdy prakticky nemají žádné prostředky k nalezení svědka a bylo by přehnané a formalistické nutit vnitrostátní soudy, aby podnikly další kroky nad rámec již vynaloženého úsilí příslušných orgánů v rámci zvláštního právního rámce pro pátrání po osobách, které se vyhýbají spravedlnosti. 
34. V takových případech se nalézací soud před tím, než dospěje k závěru, že pro nepřítomnost svědka existuje dobrý důvod, musí za prvé ujistit, že se svědek vyhýbá spravedlnosti, a zadruhé, že je o tom obviněný informován způsobem, který mu dává možnost vyjádřit se k přijatým opatřením.“

Svědek vyhýbající se hlavnímu líčení

Prăjină proti Rumunsku
č. 5592/05, rozsudek ze dne 7. ledna 2014
 

Soud rozhodl, že neposouzením důvěryhodnosti svědecké výpovědi, která byla rozhodujícím důkazem stěžovatelovy viny, přičemž svědkyni nebylo možno vyslechnout před soudem a obhajoba jí nemohla v žádném stádiu řízení klást otázky, došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Svědkyně se přes opakovanou výzvu a udělenou pokutu nedostavila k hlavnímu líčení, její nové místo pobytu se nepodařilo zjistit. Dle Soudu byl pro nepřítomnost svědkyně dán závažný důvod, státní orgány splnily své pozitivní povinnosti aktivně ji hledat. Obhajoba však neměla k dispozici dostatečné procesní záruky. Ačkoli stěžovatel poukazoval na nespolehlivost svědectví, soudy nesrovnaly výpověď svědkyně s výpovědí svědka, který se vyjádřil ve stěžovatelův prospěch, a tudíž neupřesnily, jakým způsobem posoudily její věrohodnost.         

Svědek pobývající v zahraničí 

Lázók a ostatní proti České republice
č. 43676/15, rozhodnutí ze dne 15. prosince 2022 
 

Soud dospěl k závěru, že trestní řízení proti stěžovateli, ve kterém byly před soudem přečteny výpovědi tří svědků z přípravného řízení, bylo jako celek spravedlivé, jelikož výpovědi dvou nepřítomných svědků nebyly výlučnými ani rozhodujícími důkazy a výpověď třetího svědka odpovídala lékařské zprávě, přičemž stěžovatel měl možnost soudu předložit svojí verzí události. Stížnost na poli čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy tak byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Podlipní proti České republice
č. 9128/13, rozhodnutí ze dne 31. března 2022
 

Soud dospěl k závěru, že trestní řízení proti stěžovatelům, ve kterých byly před soudem přečteny výpovědi svědků z přípravného řízení, bylo jako celek spravedlivé, jelikož výpovědi nepřítomných svědků nebyly výlučnými ani rozhodujícími důkazy. Nedošlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Soud nicméně poznamenal, že nebyla prokázána existence pádných důvodů pro nedostavení se svědků, kteří odcestovali na Ukrajinu. 

Paić proti Chorvatsku
č. 47082/12, rozsudek ze dne 29. března 2016 
 

Soud dospěl k závěru, že skutečnost, že stěžovateli nebylo v žádné fázi řízení umožněno vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědkyni, jejíž výpověď byla výlučným důkazem pro stěžovatelovo odsouzení v trestním řízení, měla s přihlédnutím k tomu, že přijatá vyvažující opatření nebyla za okolností projednávané věci dostatečná, za následek, že trestní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Vnitrostátní orgány se nepokusily svědkyni předvolat, ačkoli její místo pobytu v zahraničí bylo známo. Soudy nepřistoupily k výpovědi nepřítomné svědkyně s opatrností a nic nenaznačovalo, že by si byly vědomy její snížené důkazní hodnoty. Ani se nepokusily zajistit další usvědčující důkazy. Obhajoba nebyla osobně ani formou videokonference přizvána k výpovědi svědkyně, kterou učinila před českým soudem, ani jí nebylo umožněno položit svědkyni otázky písemně. Na hlavním líčení nebyl videozáznam z výslechu přehrán. Došlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.

„38. (…) Skutečnost, že svědek je nepřítomen v zemi, kde se řízení vede, sama o sobě nepostačuje ke splnění požadavků čl. 6 odst. 3 písm. d), který vyžaduje, aby smluvní státy učinily pozitivní kroky, aby umožnily obviněnému vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědky proti nim (…).“

Tseber proti České republice
č. 46203/08, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012
         

Soud dospěl k závěru, že skutečnost, že stěžovateli nebylo v žádné fázi řízení umožněno vyslechnout svědka, jehož výpověď byla rozhodujícím důkazem, neboť ostatní důkazy jej pouze nepřímo podporovaly, měla s přihlédnutím k tomu, že přijatá vyvažující opatření nebyla za okolností projednávané věci dostatečná, za následek, že trestní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Dle Soudu vnitrostátní orgány dostály své pozitivní povinnosti vyvinout veškeré úsilí, které na nich lze přiměřeně požadovat, aby zajistily účast svědka na hlavním líčení. Soudy svědka opakovaně předvolaly k hlavnímu líčení a nařídily jeho předvedení, podaly několik žádostí cizinecké policii a rovněž Národní ústředně Interpolu, avšak přesto se nepodařilo zjistit místo jeho pobytu. Pro přečtení výpovědi svědka na hlavním líčení tak byl dán závažný důvod. Nicméně, pro vyvážení obtíží obhajoby nepostačovala přítomnost soudce u výslechu svědka v přípravném řízení, ani možnost stěžovatele zpochybnit jeho výpověď a rozporovat ostatní důkazy. Soudy nadto neposoudily hodnověrnost výpovědi nepřítomného svědka, ani se nesnažily obstarat další svědky, kteří by ji mohli potvrdit nebo vyvrátit. Došlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.    
 
Úmrtí svědka

Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království
č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011
   

Velký senát Soudu dospěl k závěru o neporušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy v případě stěžovatele Al-Khawajy odsouzeného za sexuální nátlak, kterého se měl dopustit jako lékař na svých dvou pacientkách. První oběť, poté, co učinila výpověď na policii, spáchala sebevraždu a její výpověď byla na hlavním líčení přečtena. Svědecká výpověď byla rozhodujícím důkazem, nicméně byla podpořena svědeckými výpověďmi dvou dalších osob, kterým se svědkyně svěřila bezprostředně po činu, a její výpovědi byla dána menší váha. Nadto druhá oběť vypovídala obdobně jako zemřelá svědkyně. Existovaly tudíž dostatečné vyvažující faktory, které kompenzovaly obtíže obhajoby.

Svědek ve výkonu trestu v zahraničí 

Barsegian proti České republice
č. 6261/16, rozhodnutí ze dne 15. prosince 2022 
 

Soud rozhodl o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, v níž stěžovatel namítal, že došlo k porušení práva na výslech svědků proti sobě ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, když nemohl na hlavním líčení vyslechnout svědka, který se nacházel ve výkonu trestu v Rusku, takže byla jako usvědčující důkaz připuštěna jeho výpověď z přípravného řízení.

Utajený svědek

Sládek proti České republice
č. 32671/13, rozhodnutí ze dne 23. března 2023
 

Soud dospěl k závěru, že trestní řízení vedoucí k odsouzení stěžovatele, v jehož rámci vypovídal v přípravném řízení svědek bez účasti obhájkyně stěžovatele, a na hlavním líčení utajený svědek, bylo jako celek spravedlivé. Vnitrostátní soud vzal při jeho utajení v úvahu závažnost trestného činu, použití násilí vůči oběti a skutečnost, že totožnost některých pachatelů nebyla známa. Poté dospěl k závěru, že existovalo reálné riziko újmy na zdraví nebo životě svědka. Dle Soudu mohl mít svědek za okolností dané věci důvodné obavy o své zdraví nebo život. Soud dále konstatoval, že klíčovým důkazem, na jehož základě byl stěžovatel uznán vinným, byly záznamy telekomunikačního provozu a že výpověď utajeného svědka měla jen malou váhu. Stížnost na poli čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy tak byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Schäfer a Todorovič proti České republice
č. 43861/13 a 43883/13, rozhodnutí ze dne 15. prosince 2022
  

Soud dospěl k závěru, že odsouzení stěžovatelů nebylo založeno v rozhodující míře na výpovědi utajeného svědka, jelikož existovala řada dalších usvědčujících důkazů. Nadto měli možnost klást svědkovi dotazy v přípravném řízení i hlavním líčení. Stížnosti na poli čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy tak byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.

Süleyman proti Turecku
č. 59453/10, rozsudek ze dne 17. listopadu 2020

Soud dospěl k závěru, že trestní řízení, ve kterém byl stěžovatel na základě výpovědi nepřítomného utajeného svědka odsouzen na doživotí za vraždu, nebylo spravedlivé. Svědek sice formálně vypovídal jako utajený svědek, nicméně jeho totožnost byla účastníkům řízení od samého počátku známa. Soudy však důvod utajení nevysvětlily. Pro absenci svědka na hlavním líčení, který vypovídal pouze na soudě v místě svého bydliště, nebyl dán závažný důvod. Nepřítomný svědek byl jediným očitým svědkem střelby a neexistoval žádný další přímý důkaz usvědčující stěžovatele z vraždy. Nadto se nepodařilo ověřit, že kulka byla vystřelena ze zbraně stěžovatele. Výpověď nebyla sice jediným, ale za to rozhodujícím důkazem pro odsouzení stěžovatele. Vnitrostátní soud přitom nezkoumal její váhu ani věrohodnost. Konečně k výslechu svědka v přípravném řízení, kdy usvědčil stěžovatele na základě fotografie, nebyla obhajoba přizvána. Došlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy.

Balta a Demir proti Turecku
č. 48628/12, rozsudek ze dne 23. června 2015 
 

Soud při posuzování spravedlivosti trestního řízení jako celku, ve kterém byli stěžovatelé odsouzeni na základě výpovědi nepřítomného utajeného svědka, dospěl k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Soudy neověřily, zda se strach svědka z prozrazení zakládal na konkrétních a objektivních důvodech a nezdůvodnily, proč ho obhajoba nemohla vyslechnout. Jeho výpověď přitom byla rozhodujícím důkazem pro vinu stěžovatelů. Vnitrostátní soudy neprověřily důvěryhodnost a spolehlivost výpovědi, soud rozhodující o vině a trestu svědka nevyslýchal a neměl tak možnost si utvořit vlastní názor na jeho věrohodnost a spolehlivost. Soudy se nadto nesnažily najít jiný méně omezující způsob ochrany svědka, např. jeho výslech v oddělené místnosti s audio a videopřenosem.

„45. (…) Ze spisu nevyplývá, že by se soudce snažil zjistit, zda anonymní svědek pocítil strach na základě objektivních důvodů. (…) z protokolu z jednání nevyplývá, že by anonymní svědek byl předmětem jakýchkoliv výhrůžek, pocítil strach založený na objektivních důvodech nebo pocítil strach z pomsty.“

Krasniki proti České republice
č. 51277/99, rozsudek ze dne 28. února 2006
 

Soud dospěl k závěru, že práva stěžovatele zaručená v článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy byla porušena v důsledku použití výpovědí utajovaných svědků. Dle Soudu bylo zjevně přihlíženo k prostředí drogových dealerů, kteří se často uchylují k pohrůžkám násilí nebo násilí proti svědkům vypovídajícím proti nim, avšak vnitrostátní soudy nezkoumaly závažnost a opodstatněnost důvodů pro poskytnutí anonymity svědkům. Stěžovatel byl přitom usvědčen výlučně nebo přinejmenším v rozhodující míře na základě anonymních svědeckých výpovědí. S ohledem na uvedené se již Soud nezabýval otázkou, zda postup zvolený soudy mohl dostatečně vyvážit obtíže způsobené obhajobě v důsledku anonymity svědků.             
 
Policejní agent jako utajený svědek

Papadakis proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie
č. 50254/07, rozsudek ze dne 26. února 2013
 

Soud rozhodl, že použitím výpovědi agenta v utajení, na jejímž základě byl stěžovatel odsouzen z pašování drog, aniž by mohl svědka konfrontovat, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Výpověď utajeného agenta sice nebyla jediným důkazem usvědčujícím stěžovatele z pašování drog, ale byla rozhodující. Obhajobě nebylo umožněno výslech v přípravném řízení sledovat pomocí videopřenosu, stěžovatel přitom svědka znal, jelikož se s ním setkal. Obhajobě byla sice stanovena lhůta jedné hodiny k nastudování výpovědi svědka a formulaci otázek, nicméně nebyla dostatečná k seznámení se s důkazem a přípravě strategie obhajoby. Naopak stěžovatel byl postaven do pozice, ve které nemohl účinně zpochybnit spolehlivost rozhodujícího usvědčujícího důkazu.

Zranitelný svědek – oběť 

Domácí násilí

N. K. proti Německu
č. 59549/12, rozsudek ze dne 26. července 2018
 

Soud rozhodl, že i když stěžovatel ani jeho obhájce neměli v žádném stádiu trestního řízení možnost vyslechnout manželku stěžovatele coby oběť domácího násilí, nedošlo tím k narušení celkové spravedlivosti řízení, a tedy ani k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Důvodem pro nevyslechnutí manželky stěžovatele nebyla její nedosažitelnost, ale využití práva nevypovídat, které jí přiznával vnitrostátní právní řád, a existoval tudíž závažný důvod pro její nepřítomnost na hlavním líčení. Její výpověď přitom nebyla výlučným nebo rozhodujícím důkazem, odsouzení stěžovatele bylo založeno na dalších výpovědích a důkazech. Soudy důkladně posoudily věrohodnost a spolehlivost její výpovědi, která byla nadto podpořena dalšími silnými důkazy. Stěžovateli bylo nadto umožněno předestřít vlastní verzi událostí, čehož nevyužil. 

Znásilnění 

Málek a Černín proti České republice
č.32193/16 a 32637/16, rozhodnutí ze dne 20. října 2022 
 

Soud rozhodl, že řízení ve věcech stěžovatelů, kteří byli odsouzeni za účast na znásilnění, nebylo vzhledem k okolnostem nespravedlivé, třebaže neměli možnost vyslechnout klíčovou svědkyni, oběť, v rámci hlavního líčení, když tuto možnost měl jejich obhájce v přípravném řízení. K porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy nedošlo.

Dimitrov a Momin proti Bulharsku
č. 35132/08, rozsudek ze dne 7. června 2018

Soud dospěl k závěru, že odsouzením stěžovatelů na základě výpovědi oběti znásilnění, která v průběhu přípravného řízení podlehla rakovině a stěžovatelé ji nemohli vyslechnout, nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Soud zdůraznil, že dané trestní řízení se týkalo mimořádně závažného činu, znásilnění doprovázeného fyzickým násilím. V takových případech by příslušné orgány měly věnovat zvláštní pozornost obětem, které jsou zvláště psychicky zranitelné, a to zejména pokud jde o jejich výslech a případnou konfrontaci s předpokládanými agresory. To platí tím spíš v projednávané věci, kde oběť navíc trpěla závažnou nemocí a byla během vyšetřování terčem nátlaku, aby změnila svou výpověď. S ohledem na tyto velmi specifické okolnosti nelze dle Soudu zazlívat příslušným orgánům, že nepřistoupily ke konfrontaci svědkyně se stěžovateli během přípravného řízení. Na rozdíl od věci Schatschaschwili proti Německu, kde příslušné orgány věděly, že klíčové svědkyně pravděpodobně nebude možné během řízení před soudem vyslechnout, v tomto případě vnitrostátní orgány nevěděly o existenci rizika, že se svědkyně nebude moci účastnit jednání před soudem. Její výpověď byla hlavním důkazem, nicméně odsouzení bylo založeno na celém souboru důkazů. Konečně její výpověď byla důkladně konfrontována s dalším důkazním materiálem a shledána jako důvěryhodná a stěžovatelé měli možnost předestřít vlastní verzi události a navrhovat další důkazy. 

Przydzial proti Polsku
č. 15487/08, rozsudek ze dne 24. května 2016
 

Soud dospěl k závěru, že skutečnost, že stěžovatel neměl v žádné fázi řízení možnost vyslechnout nezletilou oběť znásilnění, z něhož byl odsouzen, neznamenala porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Z lékařských zpráv vyplývalo, že přítomnost nezletilé před soudem mohla vážně poškodit její zdraví. Vnitrostátní soudy tak postupovaly správně, když jí poskytly ochranu, k jednání ji nepředvolaly a během hlavního líčení toliko přečetly její výpovědi. Její výpověď nebyla jediným ani rozhodujícím důkazem. Stěžovatel měl možnost výpověď rozporovat a vyslechnut psycholožku, která byla s obětí v přímém kontaktu. Vnitrostátní soudy k výpovědi přistoupily se zvláštní opatrností a podrobily důkladné analýze i věrohodnost dalších svědků. Odsouzení stěžovatele bylo přitom podepřeno i dalšími důkazy, jejichž pevnost nebyla zpochybněna.

Gani proti Španělsku
č. 61800/08, rozsudek ze dne 19. února 2013
  

Soud konstatoval, že nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, ač neměl během řízení možnost vyslechnout oběť, jakožto jedinou přímou svědkyni znásilnění, ze kterého byl obviněn. Svědkyně přes podporu psychologa nebyla v důsledku posttraumatického stavu schopna vypovídat před soudem. Byl tak dán závažný důvod pro připuštění její výpovědi z přípravného řízení. Její výpověď byla jediným přímým důkazem, nicméně stěžovatel ji měl možnost vyslechnout v přípravném řízení, čeho nevyužil. V řízení před soudem mohl zpochybnit její důvěryhodnost, což také udělal. Vnitrostátní soudy porovnaly obě verze výpovědí, přičemž verze stěžovatele byla nepřesvědčivá a nekonzistentní, zatímco výpověď svědkyně byla logická, podrobná, a navíc byla podepřena nepřímými důkazy. Soud proto uzavřel, že soudy postupovaly ve vztahu ke svědectví dostatečně obezřetně a řízení zahrnovalo dostatečné kompenzační záruky pro práva obhajoby. 

Pohlavní zneužívání nezletilých

Rosin proti Estonsku
č. 26540/08, rozsudek ze dne 19. prosince 2013 
 

Soud rozhodl, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy tím, že jeho odsouzení za pohlavní zneužití dvou nezletilých chlapců bylo v rozhodující míře založeno na audiovizuálním záznamu výpovědi jedné z obětí pořízeném v průběhu přípravného řízení, aniž by byla obhajobě dána příležitost klást v průběhu výslechu oběti otázky. Soud uznal, že připuštěním záznamu z výpovědi nezletilého svědka byl sledování legitimní cíl spočívající v ochraně dětské oběti pohlavního zneužívání. Sporná výpověď byla nicméně rozhodujícím důkazem pro vinu stěžovatele, jelikož další důkazy byly pouze nepřímé. Výslech nezletilého v přípravném řízení byl proveden s příslibem, že již nebude vypovídat na hlavním líčení, aniž by byl k dispozici znalecký posudek. Ten byl sice zpracován později, avšak v tu dobu již nebylo možné napravit pochybení vyšetřujících orgánů, jelikož obhajoba ztratila možnost klást svědkovi dotazy, které by dle Soudu pravděpodobně nezhoršily jeho utrpení. 

„62. (…) vnitrostátní orgány jednaly v nejlepším zájmu dítěte, když odmítly předvolat údajnou oběť trestného činu k podání výpovědi v hlavním líčení. Navíc přehrávání videonahrávky výpovědi oběti před soudem umožnilo, aby soud i stěžovatel mohli pozorovat, jak byl výslech proveden a posoudit chování [nezletilého svědka] (…). Nicméně s ohledem na důležitost jeho výpovědi (…) výše uvedené nepostačovalo k zajištění práv stěžovatelovy obhajoby (…). Zůstává skutečností, že stěžovatel nikdy neměl příležitost klást oběti otázky (…). Soud (…) zdůrazňuje, že výše uvedené nemůže být chápáno tak, že orgány činné v trestním řízení měly povinnost provést konfrontaci mezi stěžovatelem a [nezletilým svědkem], nebo zajistit křížový výslech [nezletilého svědka] v hlavním líčení. V případech, jako je tento, je spíše problémem, zda bylo možné klást otázky svědkovi, například skrze stěžovatelova obhájce, policejního vyšetřovatele nebo psychologa, v prostředí kontrolovaném orgány činnými v trestním řízení a způsobem, který se nemusel podstatně lišit od výslechu, který byl stejně těmito orgány [v přípravném řízení] proveden (…).“

Obchodování s lidmi

J. B. proti České republice
č. 44438/06, rozsudek ze dne 21. července 2011 
 

Soud dospěl k závěru, že trestní řízení, ve kterém byl stěžovatel odsouzen za obchodování s lidmi a ve kterém nemohl vyslechnout svědkyně – oběti, nebylo spravedlivé a byl porušen čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Dle Soudu může být pro oběti sexuálních trestných činů konfrontace s pachatelem velmi zraňující; přesto jsou státy povinny přijmout opatření, která vyváží znevýhodnění pozice obhajoby. Výpovědi nepřítomných svědkyň byly pořízeny jako neodkladný úkon v přípravném řízení a svědkyně následně odjely do Rumunska. Soudy se přitom nepokusily jejich výslech zajistit, byť třeba v Rumunsku, ani nepřijaly jakákoli opatření k vyrovnání nevýhod, které z toho vyplynuly pro obhajobu. Stěžovatelovo odsouzení bylo přitom založeno pouze na výpovědích svědkyň, které neměl možnost vyslechnout v žádné fázi řízení, přičemž toto procesní pochybení nemůže být odůvodněno ani závažností trestného činu pohlavního vykořisťování.

„56. Soud si je vědom zranitelnosti obětí obchodování s lidmi (…). Je pochopitelné, že v projednávaném případě se oběti chtěli vrátit domů do Rumunska co nejdříve. Na druhou stranu vnitrostátní soudy nevyvinuly žádné úsilí za účelem zajištění jejich účasti v hlavním líčení nebo jejich vyslechnutí v jejich domovském státě (…).“

Svědek, který má strach vypovídat v přítomnosti obviněného 

Schatschaschwili proti Německu
č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015 
   

Velký senát Soudu rozhodl, že skutečnost, že stěžovateli nebylo v žádné fázi řízení umožněno vyslechnout nebo nechat vyslechnout dvě jediné přímé svědkyně trestného činu, ačkoli jejich výpovědi byly rozhodující pro stěžovatelovo odsouzení, měla s přihlédnutím k tomu, že přijatá vyvažující opatření nebyla za okolností projednávané věci dostatečná, za následek, že trestní řízení jako celek nebylo spravedlivé. Došlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Vnitrostátní soud neakceptoval lékařské zprávy předložené svědkyněmi, které se ze strachu před stěžovatelem vrátily do Lotyšska, ze kterých vyplývalo, že se z důvodu posttraumatického stavu nemohou dostavit k hlavnímu líčení. Svědkyním byly nabízeny různé možnosti výslechu a byla využita mezinárodní právní pomoc. Učinil tak vše, co od něj bylo možné přiměřeně požadovat, aby zajistil výslech svědkyň při hlavním líčení. Jednalo se o jediné očité svědkyně trestného činu a ostatní důkazy byly pouze nepřímé. Jejich výpovědi tak byly rozhodující pro stěžovatelovo odsouzení z loupeže a vydírání. Z jejich výslechu v přípravném řízení přitom nebyl pořízen videozáznam a byly vyslechnuty právě z obavy, že jejich svědectví bude ztraceno návratem do Lotyšska. Navzdory uvedenému nebyla stěžovateli poskytnuta možnost nechat je vyslechnout v přípravném řízení ustanoveným obhájcem. Poskytnutí příležitosti k tomu, aby obviněný mohl vyslechnout klíčového svědka prostřednictvím obhájce v přípravném řízení, představuje významnou procesní záruku, jejíž absence má závažný dopad na posouzení celkové spravedlivosti řízení. Ačkoli soudy posoudily důvěryhodnost očitých svědkyň a spolehlivost jejich výpovědí velmi pečlivě, svá rozhodnutí opřely i o další důkazy a stěžovatel měl možnost před soudem prezentovat svou verzi událostí, nebyla tato vyvažující opatření dle Soudu vzhledem k významu výpovědí očitých svědkyň dostatečná.

„157. (…) pro posouzení spravedlivosti řízení jako celku je nezbytné zjistit, zda příslušné orgány v době výslechu svědka v přípravném řízení vycházely z předpokladu, že svědek nebude vyslechnut v hlavním líčení. Pokud se orgány činné v trestním řízení důvodně domnívaly, že dotyčný svědek nebude vyslechnut v hlavním líčení před nalézacím soudem, je nezbytné, aby obhajobě byla poskytnuta příležitost položit svědkovi otázky v přípravném řízení (…).“

Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království
č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011
   

Velký senát Soudu dospěl k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy v případě stěžovatele Taheryho odsouzeného za pobodání muže. Útoku byl přítomen další muž, který vypovídal v neprospěch stěžovatele, bylo mu poskytnuto utajení a jeho výpověď z přípravného řízení byla u soudu přečtena. Dle Soudu existovaly objektivní důvody pro obavu svědka vypovídat v přítomnosti obviněného, vnitrostátní soudy svědka k jeho obavám vyslechly a uvedly, že další opatření, jako je svědectví za zástěnou, by jeho strach nezmírnila. Jeho výpověď byla přitom jediným přímým důkazem a další důkazy byly pouze nepřímé. Opatrnost, se kterou soudy k výpovědi přistupovaly, a možnost stěžovatele navrhnout další svědectví, nevyvážily obtíže obhajoby, která nemohla svědka podrobit křížovému výslechu. Řízení jako celek tedy nebylo spravedlivé.

Svědek, který využil svého práva nevypovídat

Balšán proti České republice
č. 1993/02, rozsudek ze dne 18. července 2006
 

Soud dospěl k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy v řízení, ve kterém byl stěžovatel odsouzen pro podvod na základě klíčové výpovědi jeho spoluobviněného učiněné v přípravném řízení před obviněním stěžovatele bez přítomnosti obhájců spoluobviněného a stěžovatele. Spoluobviněný přitom na hlavním líčení odmítl vypovídat. Dle Soudu měly vnitrostátní orgány v situaci, kdy se spoluobviněný rozhodl nevypovídat, hledat další důkazy viny stěžovatele. Soudy se však spokojily s tímto jediným důkazem.

„35. (…) v situaci, kdy [svědek] využil svého práva nevypovídat, měly vnitrostátní orgány ke splnění (…) požadavku na „náležitou péči“ hledat další důkazy, které by potvrdily výrok o stěžovatelově vině. Vnitrostátní soudy se však spokojily s jediným důkazem obžaloby, aniž měl stěžovatel přiměřenou a dostačující možnost jej zpochybnit, a odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na opětovný výslech toho, kdo toto svědectví učinil. (…)“

Nepřítomnost obviněného při výslechu svědka na hlavním líčení

Fikret Karahan proti Turecku
č. 53848/07, rozsudek ze dne 16. března 2021 
 

Soud rozhodl, že v důsledku toho, že stěžovatel nemohl osobně vyslechnout svědka, jehož výpověď byla jediným usvědčujícím důkazem, nebylo trestní řízení jako celek spravedlivé. Došlo tak k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Svědek sice nebyl nepřítomen, avšak stěžovateli byla bez odůvodnění odepřena možnost ho konfrontovat, jelikož se hlavního líčení, na kterém byl svědek vyslýchán, neúčastnil, ačkoli o možnost výslechu svědka výslovně žádal. Soud tak neshledal existenci závažného důvodu pro připuštění výpovědi svědka v nepřítomnosti stěžovatele. Jeho výpověď přitom byla rozhodujícím, ba jediným důkazem pro odsouzení stěžovatele z členství v teroristické organizaci. Vzhledem k síle výpovědi byly zapotřebí silné vyvažující faktory, přičemž věrohodnost svědka byla snížena výměnou jeho výpovědi za poskytnutí beztrestnosti a jeho nejistotou při identifikaci stěžovatele v řízení před soudem. Soud se přitom věrohodností svědka nezabýval. Výslechu byl sice přítomen advokát stěžovatele, avšak v tomto případě to nebylo postačující, jelikož je zásadně žádoucí, aby svědci osobně ztotožnili osoby podezřelé ze spáchání závažné trestné činnosti, pokud je jakákoli pochybnost o jejich identitě.

„54. (…) ačkoli stěžovatel nebyl přítomen [výslechu svědka], jeho advokát byl přítomen jednání, na kterém byl vyslechnut, a mohl mu přímo klást otázky, aby zpochybnil jeho důvěryhodnost, což za určitých okolností může postačovat k dodržení práv obhajoby (…). 
55. (…) Podle názoru Soudu konfrontace mezi stěžovatelem a [svědkem] byla nezbytná nejen k tomu, aby umožnila stěžovateli zpochybnit spolehlivost jeho tvrzení týkajících se jeho osoby – což jistě mohl učinit prostřednictvím svého právního zástupce, alespoň do určité míry – ale především rozptýlit nejistotu týkající se fyzické identifikace, (…) čehož nebylo možné dostatečně dosáhnout výslechem svědka advokátem. (…) pokud existují pochybnosti o totožnosti této osoby, je obvykle žádoucí, aby svědci osobně identifikovali osobu podezřelou ze závažných trestných činů (…).“

Nepřítomnost spoluobviněného na hlavním líčení

Kuchta proti Polsku
č. 58683/08, rozsudek ze dne 23. ledna 2018
 

Soud rozhodl o porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy z toho důvodu, že stěžovateli nebylo umožněno na hlavním líčení vyslechnout spoluobviněného, který nebyl předvolán a jehož výpověď byla přitom rozhodující pro závěr o stěžovatelově vině v podvodném jednání. Soud použil obecné zásady vyplývající z judikatury ve vztahu k výpovědím nepřítomných svědků obdobně i na výpověď nepřítomného spoluobviněného. Dle vnitrostátního soudu nebylo předvolání spoluobviněného nutné s ohledem na vyčerpávající, logický a přesvědčivý charakter jeho výpovědi v přípravném řízení, jeho důvěryhodnost a absenci pochybností o vině stěžovatele. Soud připustil, že důvody pro nepředvolání svědka mohou být různé a že mu nepřísluší posuzovat potřebu nebo vhodnost předvolání svědka namísto vnitrostátních soudů. Výpověď spoluobviněného – očitého svědka – nebyla jediným důkazem, ale sehrála rozhodující roli. Vnitrostátní soudy sice přezkoumaly důvěryhodnost sporné výpovědi z přípravného řízení, avšak nepřiznaly jí s ohledem na nemožnost křížového výslechu nižší význam. Nepostačovalo přitom, že stěžovatel měl možnost předestřít svoji verzi událostí, zpochybnit ostatní usvědčující důkazy a navrhnout další důkazy.               

Řízení proti nezletilým, kteří se dopustili činu jinak trestného

Blokhin proti Rusku
č. 47152/06, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016
    

Velký senát Soudu shledal, že v řízení o nařízení umístění dvanáctiletého chlapce trpícího duševní poruchou do centra dočasného zadržení pro nezletilé delikventy došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Devítiletý chlapec obvinil stěžovatele z vydírání, stěžovatel nebyl přítomen výslechu chlapce ani jeho matky, protože nebyli předvoláni k soudnímu jednání, ačkoli jejich výpověď měla rozhodující význam pro závěr policie, že se stěžovatel dopustil vydírání. Stěžovatel odvolal své svědectví, přičemž se zároveň jednalo o nezletilého a ve hře byla jeho osobní svoboda. Státní orgány nevyvinuly žádné úsilí, aby zabezpečily účast dvou svědků na jednání, a neexistovaly ani vyvažující faktory. Jejich svědecká výpověď např. nebyla zaznamenána na video a stěžovatel ani soudy tudíž nemohly sledovat chování svědků během výslechu a díky tomu si utvořit vlastní úsudek o jejich důvěryhodnosti.

Kvazi-trestní daňové řízení 

Chap Ltd proti Arménii
č. 15485/09, rozsudek ze dne 4. května 2017
 

Soud dospěl k závěru, že zamítnutím návrhu na předvolání svědků v soudním řízení, jehož předmětem byl přezkum rozhodnutí finančního úřadu o doměření daně a uložení povinnosti k úhradě daňového penále, došlo k porušení práv stěžovatelky zaručených v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy. Správní soud zamítl návrh stěžovatelky na výslech svědků, jelikož měl za to, že provedení těchto důkazů je s ohledem na již provedené důkazy nadbytečné. V řízení tudíž ani nevyvstala otázka, zda existují závažné důvody pro jejich nedostavení se k jednání. Přesto byly tyto výpovědi a dokumenty připuštěny jako důkazy v neprospěch stěžovatelky. Nešlo sice o důkazy výlučné, nicméně zásadní měrou přispěly k vyvození stěžovatelčiny odpovědnosti, a byly tudíž rozhodující. Konečně Soud poznamenal, že stěžovatelka neměla k dispozici žádné procesní záruky určené ke kompenzaci znevýhodnění způsobeného obhajobě nemožností vyslechnout svědky kontradiktorním způsobem.

Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: dokazování/důkaz/důkazní břemeno; práva obhajoby; svědek; později nedostupný; utajený; výslech svědků

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

  • Listina základních práv EU (čl. 47 a 48)
  • Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu
  • Úmluva o vzájemné právní pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. května 2000 (článek 10 upravuje výslech svědků prostřednictvím videokonference)

Rada Evropy

Organizace spojených národů

Česká právní úprava a praxe

  • Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl. 40 odst. 3)
  • Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád (§ 55 odst. 2, § 102 odst. 1, 2, § 102a, § 158a, § 209 odst. 1, 2, § 211)

 

  • Nález Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 2867/16 (kritéria pro posouzení spravedlivosti řízení, v němž byla použita výpověď nepřítomného svědka) 
  • Nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2016, sp. zn. I. ÚS 1860/16 (porušení práva obviněného vyjádřit se k provedeným důkazům a vyslýchat svědky)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 481/04 (výslech anonymního svědka)

Tato příručka má čistě informativní povahu a neobsahuje závazný právní výklad rozsudků a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jejich anotace, na které je v tomto dokumentu odkazováno, nejsou úředními rozhodnutími a nejsou závazné. Jsou však autorskými díly chráněnými autorským právem. Tento dokument jako celek ani jednotlivé anotace v něm obsažené proto nesmí být bez předchozího souhlasu státu reprezentovaného Ministerstvem spravedlnosti zpřístupňovány veřejnosti ani jinak užívány, zejména rozmnožovány, nad rámec volného užití dle § 30 autorského zákona a zákonných licencí dle § 31 a násl. autorského zákona.