Aktuální k 1. únoru 2024

Článek 3 Úmluvy

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Článek 6 Úmluvy 

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (…) projednána (…) soudem (…), který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (…)

 

Obecné zásady

Obecná pravidla o přípustnosti důkazů

„162. (…) I když článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivý proces, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů jako takové; tato problematika náleží v prvé řadě vnitrostátnímu právu. Soud tudíž zásadně nemůže in abstracto vyloučit přípustnost důkazu, který byl získán nezákonným způsobem (…).“

163. Není (…) úlohou Soudu vyjadřovat se k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků – např. důkazů pořízených nezákonně v rozporu s vnitrostátním právem –, nebo k vině stěžovatele. Otázka, kterou je zapotřebí zodpovědět, zní, zda řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly důkazy získány, bylo spravedlivé. To zahrnuje posouzení „nezákonnosti“ a v případě, kdy se jedná o porušení jiného práva chráněného Úmluvou, povahu tohoto porušení Úmluvy.

164. Při posuzování, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, je nutné vzít rovněž v potaz, zdali byla respektována práva obhajoby. Zejména je zapotřebí zkoumat, zda byla stěžovateli poskytnuta možnost napadnout pravost důkazu a brojit proti jeho použití. Rovněž je nutno přihlédnout ke kvalitě důkazu včetně posouzení, zda okolnosti, za kterých byl pořízen, vrhají stín pochybností na jeho věrohodnost nebo přesnost. V případech, kdy pořízený důkaz není potvrzen jinými skutečnostmi, nutně nevyvstávají pochybnosti ohledně spravedlivosti, je však nutno říct, že je-li důkaz dostatečně pevný a neponechává li prostor pro pochybnosti, další důkazy na jeho podporu již nejsou potřebné. Soud v této souvislosti přihlíží k tomu, zda byl předmětný důkaz pro výsledek řízení rozhodující, či nikoli.“

Gäfgen proti Německu
č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010
   

„35. (…) při posuzování, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, lze přihlédnout též k veřejnému zájmu na stíhání a trestání dané formy trestné činnosti a následně jej vážit oproti individuálnímu zájmu dotčeného jednotlivce na tom, aby důkazy proti němu byly opatřeny v souladu se zákonem (…).“

Prade proti Německu
č. 7215/10, rozsudek ze dne 3. března 2016
 

Absolutně nepoužitelné důkazy

Důkazy získané mučením či jinými formami špatného zacházení

„165. Zvláštní přístup se však uplatní ve vztahu k použití důkazu, který byl získán v trestním řízení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Použití takového důkazu získaného v důsledku porušení jednoho z nejzákladnějších a absolutních práv Úmluvy vždy vyvolává závažné otázky ohledně spravedlnosti řízení, a to i tehdy, pokud tento důkaz nebyl klíčový pro odsouzení.

166. (…) použití přiznání získaného mučením (…) činí řízení nespravedlivé jako celek. To platí bez ohledu na důkazní hodnotu takového prohlášení, a bez ohledu na to, zda rozhodujícím způsobem přispělo k odsouzení obžalovaného (…).“

Gäfgen proti Německu
č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010
   

„76. (…) připuštění důkazu získaného v důsledku nelidského zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, avšak nikoli mučením, bude porušením článku 6 Úmluvy pouze za předpokladu, že dané porušení článku 3 Úmluvy mělo vliv na výsledek řízení proti obviněnému, tj. pokud mělo vliv na jeho či její odsouzení nebo trest.“

Ćwik proti Polsku
č. 31454/10, rozsudek ze dne 5. listopadu 2020
 

Důkazy získané v rozporu se zákazem sebeobviňování

„267. (…) zákaz sebeobviňování nebrání v doznání ale (…) poskytuje ochranu před donucením vypovídat. (…) Z judikatury Soudu vyplývají tři typické situace, jež mohou v tomto ohledu vyvolávat otázky co do slučitelnosti s požadavky článku 6 Úmluvy. Předně jde o případy, kdy byl podezřelý nucen vypovídat pod hrozbou sankce, načež se buď doznal, nebo byl potrestán za odmítnutí vypovídat. Druhá kategorie zahrnuje případy donucení – fyzického či psychického – za účelem obstarání důkazů pro účely trestního řízení, jehož intenzita překročila minimální práh závažnosti dle článku 3 Úmluvy. Konečně se vyskytují případy, kdy se vyšetřující orgány uchýlily ke lsti s cílem od podezřelého vylákat informace.

[…]

269. Zákaz sebeobviňování však není právem absolutním. (…) Vyvíjená míra nátlaku bude neslučitelná s článkem 6, pokud zasahuje do samotné podstaty zákazu sebeobviňování (…). Avšak ne všechny případy přímého donucení naruší samotnou podstatu zákazu sebeobviňování a nezpůsobí tak porušení článku 6 (…). V této souvislosti hraje roli použití důkazů získaných donucením [v rozporu se zákazem sebeobviňování] v trestním řízení (…).“

Ibrahim a ostatní proti Spojenému království
č. 50541/08 a 3 další, rozsudek velkého senátu ze dne 13. září 2016
   

„102. (…) právo nevypovídat se v trestním řízení nevztahuje na použití těch důkazů, jež jsou sice získány od obviněného s pomocí donucení, ale jež existují nezávisle na jeho vůli, což je mj. případ dokumentů získaných na základě domovní prohlídky, dechových zkoušek, vzorků krve, moči, vlasů či nahrávky hlasu a lidské tkáně pro účely testů DNA.“

Jalloh proti Německu
č. 54810/00, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2006
   

Důkazy získané policejní provokací

„54. Zatímco použití tajných agentů může být tolerováno za předpokladu, že je podrobeno jasným omezením a zárukám, veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazů získaných prostřednictvím policejní provokace, protože by byl obviněný vystaven riziku, že bude od počátku definitivně zbaven práva na spravedlivý proces.

55. K policejnímu navádění dochází v situaci, kdy se policisté (…) neomezují na vyšetřování trestné činnosti v zásadě pasivním způsobem, ale vyvíjejí takový vliv na dotyčného jedince, že jej přimějí ke spáchání trestného činu, k jehož spáchání by jinak nedošlo, aby bylo možné trestný čin prokázat, tj. předložit o něm důkazy a zahájit trestní stíhání.“

Ramanauskas proti Litvě
č. 74420/01, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2008
    

„38. Při rozhodování, zda vyšetřování bylo „v zásadě pasivní“, Soud posuzuje (…) zda existovalo objektivní podezření, že stěžovatel trestnou činnost již páchá, anebo je k jejímu spáchání predisponován.

[…]

43. Dalším faktorem, který hraje roli, je okamžik, ve kterém do děje vstoupily orgány státu, tedy zejména zda se pouze „přidaly“ k již probíhající kriminální činnosti, nebo zda ji samy vyvolaly.

[…]

56. (…) namítne-li obžalovaný, že byl ke spáchání trestného činu vyprovokován, (…) soudy musí pečlivě posoudit spisový materiál, neboť aby řízení dostálo požadavkům spravedlivosti dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, veškeré důkazy získané v důsledku policejní provokace musí být vyloučeny (…).“

Bannikova proti Rusku
č. 18757/06, rozsudek ze dne 4. listopadu 2010

„83. (…) vznese-li obžalovaný hájitelné tvrzení o policejním navádění, vnitrostátní soudy mají povinnost se jím podrobně zabývat v kontradiktorním, důkladném, zevrubném a přesvědčivém řízení. (…) Nejsou li tvrzení obžalovaného zcela nepravděpodobná, je na obžalobě, aby prokázala, že k provokaci nedošlo. Soudy musí přezkoumat důvody zahájení operace, rozsah zapojení orgánů a povahu nátlaku vyvinutého na stěžovatele (…).“

Ciprian Vlăduț a Ioan Florin Pop proti Rumunsku
č. 43490/07 a 44304/07, rozsudek ze dne 16. července 2015
 

Z další judikatury

Absolutně nepoužitelné důkazy

Důkazy získané mučením či jinými formami špatného zacházení

Gäfgen proti Německu
č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010
    

Velký senát shledal, že pokud byl stěžovatel, podezřelý z únosu dítěte, při prvotním výslechu vystaven reálné a bezprostřední hrozbě mučení, došlo tím k porušení článku 3 Úmluvy. Jeho odsouzením na základě přiznání učiněného v průběhu hlavního líčení nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy, neboť tak učinil navzdory poučení o právu nevypovídat. Věcné důkazy, o nichž se lze domnívat, že byly získány skrze pohrůžku mučení, která přiměla stěžovatele, aby navedl policisty na místo, kde skryl tělo oběti, dle Soudu spíše jen potvrzovaly autentičnost jeho doznání v rámci hlavního líčení.

„167. (…) usvědčující důkazy získané pomocí násilí, jež lze charakterizovat jako mučení, by neměly nikdy sloužit jako důkazy prokazující vinu obviněného, a to bez ohledu na jejich důkazní hodnotu. Jakýkoliv jiný závěr by nepřímo legitimizoval druh morálně nepřijatelného jednání, které hodlali autoři článku 3 Úmluvy zakázat, nebo by ‚poskytl brutalitě plášť práva‘ (…).“

Ćwik proti Polsku
č. 31454/10, rozsudek ze dne 5. listopadu 2020
 

Použitím audionahrávky, na níž byla zaznamenána výpověď člena skupiny pašeráků drog získaná jeho mučením ze strany narkomafie, jako relevantního důkazu v trestním řízení proti stěžovateli odsouzeném za drogovou kriminalitu, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces chráněného článkem 6 Úmluvy. 

Jalloh proti Německu
č. 54810/00, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2006
     

Nuceným podáním látky uměle vyvolávající zvracení s cílem obstarat významný důkaz proti stěžovateli, který před zraky policistů spolkl balíček s drogou, došlo k porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení dle článku 3 Úmluvy. I když Soud připustil, že v daném případě šlo v zásadě rovněž o věc existující nezávisle na vůli obviněného, vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu bylo nutné případ stěžovatele odlišit od klasických případů odebrání určitých tělesných vzorků za účelem znaleckého zkoumání. Použitím takto získaného důkazu v rámci trestního řízení došlo k porušení práva stěžovatele neobviňovat sebe sama a narušení celkové spravedlivosti řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Bokhonko proti Gruzii
č. 6739/11, rozsudek ze dne 22. října 2020


Odsouzením stěžovatele na základě důkazu získaného při osobní prohlídce, která byla podle stěžovatele provedena v rozporu se zákazem špatného zacházení, aniž by vnitrostátní orgány přezkoumaly způsob, jakým byla osobní prohlídka provedena, v situaci, kdy šlo o klíčový důkaz a ostatní podpůrné důkazy nebyly samy o sobě dostatečně silné, došlo k narušení celkové spravedlivosti řízení a porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Důkazy získané v rozporu se zákazem sebeobviňování

Saunders proti Spojenému království
č. 19187/91, rozsudek velkého senátu ze dne 17. prosince 1996
  

Následným použitím výpovědí stěžovatele učiněných před inspektory ministerstva obchodu a průmyslu a pod pohrůžkou sankce v případě odmítnutí vypovídat v průběhu trestního řízení obžalobou ve snaze prokázat jeho vinu došlo k porušení zákazu sebeobviňování, a tedy i práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Funke proti Francii
č. 10828/84, rozsudek velkého senátu ze dne 25. února 1993
 

Odsouzením stěžovatele k zaplacení pokuty za to, že odmítl poskytnout celním orgánům výpisy ze svých zahraničních bankovních účtů, a uložením povinnosti tyto dokumenty vydat, došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť nelze stěžovatele nutit k tomu, aby sám poskytl důkaz o trestných činech, kterých se měl dopustit, když se navíc jednalo o dokumenty, jejichž existenci celní správa pouze předpokládala, a které si případně mohla obstarat jiným způsobem.

De Legé proti Nizozemsku
č. 58342/15, rozsudek ze dne 4. října 2022

Použitím dokladů týkajících se stěžovatelova zahraničního bankovního účtu v daňovém řízení, které stěžovatel předložil na soudní příkaz a pod hrozbou finanční sankce, nedošlo k porušení práva stěžovatele neobviňovat sebe sama zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vnitrostátní orgány o existenci požadovaných dokumentů věděly a v soudním příkaze výslovně uvedly, jaké dokumenty má stěžovatel předložit. K jejich předložení byl navíc vyzván v době, kdy mu již byla uložena pokuta za nesplnění daňové povinnosti a byl trestně stíhán. Uložení finanční sankce v případě nesplnění příkazu nelze dle Soudu považovat za nelidské nebo ponižující zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

Allan proti Spojenému království
č. 48539/99, rozsudek ze dne 5. listopadu 2002 
     

Připuštění informací získaných prostřednictvím odposlechu rozhovoru stěžovatele s policejním informátorem, který byl záměrně umístěn k němu na celu, aby se od něho pokusil získat doznání, došlo k porušení zákazu sebeobviňování, neboť stěžovatel dal dříve jasně najevo, že hodlá využít práva nevypovídat. Informace tak byly získány proti vůli stěžovatele lstí, takže jejich použitím coby usvědčujících důkazů v trestním řízení došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

„50. Právo [mlčet] (…) slouží k tomu, aby chránilo svobodu obviněného vybrat si, zda při výslechu policejním orgánem bude vypovídat, nebo zda bude mlčet. Taková svoboda volby je účinně podkopána v případě, že se obviněný rozhodne nevypovídat během výslechu a státní orgány použijí lsti, aby od něho vylákaly přiznání nebo jinou výpověď usvědčující povahy, kterou nebyly schopny získat během výslechu, a takto získaná přiznání nebo výpovědi jsou následně použity jako důkazy v řízení před soudem.“

J. B. proti Švýcarsku
č. 31827/96, rozsudek ze dne 3. května 2001
   

Opakovaným nucením stěžovatele prostřednictvím pořádkových pokut k předložení dokumentů obsahujících informace, které mohly mít za následek jeho trestní stíhání, došlo k porušení jeho práva neobviňovat se zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Požadované dokumenty dle Soudu nepatřily mezi materiály, jejichž existence je nezávislá na vůli dotyčné osoby a které tudíž od něj mohly být žádány i za cenu donucení, podobně jako třeba vzorek moči nebo krve.  

Důkazy získané policejní provokací

Ramanauskas proti Litvě
č. 74420/01, rozsudek velkého senátu ze dne 5. února 2008
   

Odsouzením stěžovatele za korupční trestnou činnost na základě důkazů, které byly pořízeny prostřednictvím policejní provokace, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jelikož nic nenasvědčovalo tomu, že by tento trestný čin byl spáchán nebýt zapojení policistů. 

„72. Okolnost, že se stěžovatel přiznal k předmětnému trestnému činu, nijak nezbavuje vnitrostátní soud povinnosti se námitkou provokace zabývat.“

Akbay a ostatní proti Německu
č. 40495/15, rozsudek ze dne 15. října 2020
   

Ve vztahu k prvnímu a druhému stěžovateli Soud rozhodl, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť tito neměli jinou možnost, jak poukázat na policejní provokaci než se k obchodování s drogami doznat. Dle názoru Soudu tak vnitrostátní soudy buď neměly k jejich výpovědím vůbec přihlížet, nebo měly učinit jiné úkony, jež by měly obdobné důsledky jako nepřipuštění takových důkazů. Soud neshledal porušení ve vztahu k třetímu stěžovateli, neboť naznal, že jeho trestná činnost nebyla vyprovokována působením policie a z judikatury Soudu nevyplývá, že by otázky ohledně porušení článku 6 Úmluvy vyvstávaly automaticky ve vztahu ke všem spolupachatelům, i když nebyli k trestnému činu policií přímo ani nepřímo vyprovokováni.

Ayetullah Ay proti Turecku
č. 29084/07, rozsudek ze dne 27. října 2020

Soud rozhodl o porušení článku 6 odst. 1 a 3 Úmluvy, neboť vnitrostátní soud dostatečně neprověřil tvrzení stěžovatele o tom, že telefon, jehož obsah orgány činné v trestním řízení považovaly za hlavní důkaz, podstrčili policisté při provádění domovní prohlídky. Soudy navíc nepřistoupily k výslechu dvou svědků, kteří byli domovní prohlídce přítomni, ani k výslechu policistů. Stěžovatel tak byl v nevýhodném postavení, ve kterém nemohl zpochybnit pravost a pravdivost důkazů proti sobě samému.

„126. Při určování, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, je třeba přihlédnout k tomu, zda bylo dodrženo právo na obhajobu. Zejména je třeba zkoumat, zda byla stěžovateli dána možnost zpochybnit pravost důkazů a vznést námitky proti jejich použití. (…).“

Grba proti Chorvatsku
č. 47074/12, rozsudek ze dne 23. listopadu 2017 
 

Potrestání stěžovatele ze strany vnitrostátních soudů za pokračující trestnou činnost udávání padělaných bankovek do oběhu, aniž by soudy šetřily, v jakém rozsahu k jejímu páchání přispěli svým jednáním policejní agenti, nelze dle Soudu považovat za spravedlivé. Stěžovateli totiž mohl být uložen přísnější trest, než který by zasloužil, nebýt toho, že do průběhu událostí aktivně zasáhli policisté v přestrojení. Vnitrostátní orgány tak nedostály svým procesním povinnostem plynoucím z práva na spravedlivé projednání věci a porušily čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

„103. (…) ukládaný trest musí odrážet skutek, který obžalovaný hodlal spáchat. (…) ačkoli není samo o sobě nespravedlivé osobu usvědčit, je nepřípustné, aby byla potrestána za tu část trestné činnosti, která byla výsledkem [provokace].“ 

Pătraşcu proti Rumunsku
č. 7600/09, rozsudek ze dne 14. února 2017
  

Nedostatečným přezkoumáním tvrzení stěžovatele, že byl k obchodování s drogami naveden jednáním policejního agenta a otázky, zda existovalo objektivní podezření o zapojení stěžovatele do této trestné činnosti již v době předcházející vstupu policejního agenta do chodu událostí, když byl stěžovatel navíc odsouzen výlučně na základě důkazů, které byly pořízeny v rámci dané utajené operace, došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ciprian Vlăduț a Ioan Florin Pop proti Rumunsku
č. 43490/07 a 44304/07, rozsudek ze dne 16. července 2015
  

Soud shledal, že trestná činnost byla v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyprovokována policisty v utajení, neboť ti nejednali při jejím vyšetřování pasivním způsobem, pokud při nákupu drog na stěžovatele naléhali, udělovali mu pokyny a hrozili, že neobstará-li větší množství drogy, obrátí se na jeho konkurenci. Odsouzení stěžovatelů sice spočívalo na celé řadě důkazů, ale skutečnosti zjištěné při utajované operaci hrály rozhodující roli. 

Volkov a Adamskiy proti Rusku
č. 7614/09 a 30863/10, rozsudek ze dne 26. března 2015
 

Použitím skrytých policejních agentů při odhalování distribuce padělaného softwaru nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžovatelé nainstalovali nelegální software do svých počítačů zcela dobrovolně bez aktivního přičinění policistů. Soud proto stížnost v tomto rozsahu prohlásil za zjevně neopodstatněnou. 

Lagutin a ostatní proti Rusku
č. 6228/09, 19123/09, 19678/07, 52340/08 a 7451/09, rozsudek ze dne 24. dubna 2014
 

Odsouzením stěžovatelů na základě důkazů získaných kontrolním nákupem drog, k němuž došlo za přímé účasti policistů nebo policejních informátorů, aniž by se vnitrostátní soudy následně pokusily ověřit tvrzení policie, že disponovala informacemi, na jejichž základě měla dobrý důvod stěžovatele podezírat z této trestné činnosti, došlo k porušení článku 6 Úmluvy, neboť takové opomenutí soudů nenapravitelně poznamenalo trestní řízení a bylo v rozporu se zárukami spravedlivého procesu.

„91. Jestliže hlavní důkaz pochází z utajené operace, jakou je testovací nákup drog, orgány státu musí být schopny doložit, že pro operaci měly pádné důvody, jmenovitě konkrétní a objektivní důkazy o tom, že již byly podniknuty první kroky směřující ke spáchání trestného činu.“

Blaj proti Rumunsku
č. 36259/04, rozsudek ze dne 8. dubna 2014
   

Soud konstatoval, že nabídnutí ochrany a poskytnutí nahrávací techniky osobě, která o sobě tvrdila, že byla vyzvána, aby stěžovateli poskytla úplatek, mohlo zcela jistě ovlivnit průběh událostí, při nichž byl stěžovatel zadržen a za něž byl následně odsouzen. S ohledem na důležitost boje proti korupci však Soud shledal, že vyšetřovatelé nepřekročili přípustné meze. Jejich počínání nebylo rozhodující pro spáchání trestného činu, když z nahrávek bylo zřejmé, že mezi stěžovatelem a dotyčnou osobou existovala předchozí dohoda na trestné činnosti. Soudy na námitky ohledně policejní provokace navíc řádně a přesvědčivě reagovaly. Stěžovatel tak disponoval odpovídajícími procesními zárukami, a proto v tomto ohledu dle Soudu k porušení článku 6 Úmluvy nedošlo. 

Baltinš proti Lotyšsku
č. 25282/07, rozsudek ze dne 8. ledna 2013
 

Nepřezkoumáním tvrzení stěžovatele, že se stal při prodeji a obstarávání drog obětí policejního navádění, ačkoli tato námitka nebyla vzhledem k okolnostem nepravděpodobná, došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Bannikova proti Rusku
č. 18757/06, rozsudek ze dne 4. listopadu 2010
 

Odsouzením stěžovatelky za obchodování s drogami, k němuž došlo z iniciativy osoby, u níž se nepodařilo s jistotou určit, zda byla do utajené operace zapojena, nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť policejní agent vstoupil do děje až v době, kdy tajné služby disponovaly odposlechy stěžovatelky svědčícími o jejím zapojení do této formy trestné činnosti. Vnitrostátní soudy se navíc námitkou provokace řádně zabývaly a stěžovatelka měla možnost policejního agenta kontradiktorně vyslechnout. 

Shannon proti Spojenému království
č. 67537/01, rozhodnutí ze dne 6. dubna 2004
  

K otázce možnosti odsouzení za trestný čin vyprovokovaný ze strany soukromé osoby a na základě jí předložených důkazů Soud připustil, že použití takto získaných důkazů by v obecné rovině mohlo mít vliv na celkovou spravedlivost řízení v rozporu s článkem 6 Úmluvy, neboť není vyloučeno, že tato osoba může sledovat postranní úmysly. Avšak za situace, kdy se stěžovatel sám dobrovolně nabídl, že požadované drogy obstará, a činnost policistů se omezila jen na zdokumentování trestného jednání na základě důkazů od novináře, Soud porušení článku 6 Úmluvy neshledal a prohlásil stížnost za nepřijatelnou.

Teixeira de Castro proti Portugalsku
č. 25829/94, rozsudek ze dne 9. června 1998
    

Odsouzením stěžovatele za obchodování s drogami, které bylo vyprovokováno policejními agenty, aniž by jejich zapojení do skutkového děje předcházelo důvodné podezření, že je stěžovatel zapleten do této trestné činnosti, došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Nezákonné důkazy, jež mohou být za určitých okolností procesně použitelné

Důkazy získané při nezákonné domovní prohlídce nebo prohlídce jiných prostor a pozemků

Budak proti Turecku
č. 69762/12, rozsudek ze dne 16. února 2021

Odsouzením stěžovatele obžalovaného z účasti na teroristické skupině převážně na základě důkazu získaného při domovní prohlídce, u které nebyly v rozporu s vnitrostátním právem přítomní dva nezávislí svědci, došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Vnitrostátní soudy nedostály své povinnosti posoudit autenticitu takto získaných důkazů, přestože stěžovatel poukazoval na nezákonnost prohlídky a možnost, že důkazy mohly být v jejím průběhu nastrčeny policií. Soud zohlednil rovněž význam tohoto důkazu pro odsouzení stěžovatele a přísnost trestu, který mu byl uložen. 

Prade proti Německu
č. 7215/10, rozsudek ze dne 3. března 2016
  

Odsouzením stěžovatele za přechovávání značného množství drog na základě výlučného důkazu, který byl později Ústavním soudem prohlášen za nezákonný, jelikož byl opatřen v rámci domovní prohlídky, jež byla povolena pro podezření z jiné trestné činnosti, nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel měl příležitost napadnout použití důkazu získaného při nezákonné domovní prohlídce, přičemž soudy všech stupňů se jeho argumenty náležitě zabývaly. Přestože se jednalo o důkaz, který byl výlučný, vzhledem k jeho síle a absenci pochybností o jeho hodnověrnosti či pravosti, byla potřeba existence jiných důkazů v odpovídající míře oslabena. Silný veřejný zájem na stíhání a trestání natolik závažné trestné činnosti jako je drogová kriminalita převážila nad právy stěžovatele. 

Lisica proti Chorvatsku
č. 20100/06, rozsudek ze dne 25. února 2010 

Jak první, tak druhá prohlídka stěžovatelova auta, při níž byl objeven sporný důkaz, byly provedeny na základě řádně vydaného soudního příkazu. Stín pochybností na daný důkaz však vrhla skutečnost, že policisté do vozidla vstoupili v mezidobí mezi první a druhou prohlídkou, tedy v době, kdy tomu nebyli přítomnosti obžalovaní ani jejich právních zástupců. Důkazům, které při této příležitosti byly zajištěny, soudy přikládaly značnou váhu. Způsob, jakým byly důkazy v řízení proti stěžovateli použity, proto měl vliv na celkovou spravedlivost řízení, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen.

„58. (…) není-li známa totožnost pachatelů, hrozí-li prodlení se zajištěním důkazů či jejich zánik, oprávněné orgány mohou být nuceny provést domovní prohlídku nebo jiný úkon směřující k zajištění důkazu bez přítomnosti obžalovaných.“ 

Kaletsch proti Německu
č. 31890/06, rozhodnutí ze dne 23. června 2009
 

Látky nalezené při domovní prohlídce, provedené na základě osm měsíců starého soudního příkazu, představovaly v podstatě jediný důkaz proti stěžovateli. Jednalo se však o důkaz silný a spolehlivý, o jehož věrohodnosti nebylo pochyb. Stěžovatel měl možnost jeho použití v trestním řízení napadnout, což učinil na třech stupních soudní soustavy. Vnitrostátní soudy tak měly možnost v rámci svého prostoru pro uvážení použití takto získaných důkazů případně vyloučit. Soud proto s přihlédnutím k okolnostem případu stížnost v tomto rozsahu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.  

Nezákonně pořízené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu

Bykov proti Rusku
č. 4378/02, rozsudek velkého senátu ze dne 10. března 2009
  

Přestože byl vůči stěžovateli použit prostorový odposlech bez povolení soudu, stěžovatel měl následně možnost v kontradiktorním řízení před soudy zpochybnit jak tajnou operaci, tak všechny důkazy při ní získané. Napadená nahrávka, jakož ani další takto opatřené důkazy, nepředstavovaly jediný důkaz, na jehož základě soud své rozhodnutí založil. Přestože osoba s nahrávacím zařízením vyhledala stěžovatele na popud policie, ten se jí o páchané trestné činnosti svěřil dobrovolně a bez nátlaku. Použitím důkazu proto nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 

Dragojevič proti Chorvatsku
č. 68955/11, rozsudek ze dne 15. ledna 2015
 

Použitím telefonních odposlechů nařízených na základě vágních ustanovení zákona, která ponechávala policejním orgánům přílišný prostor pro uvážení stran rozsahu a způsobu provádění odposlechů, jako důkazů v trestním řízení nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel měl účinnou možnost zpochybnit pravost takto opatřených důkazů a brojit proti jejich použití. Soudy se jeho námitkami pečlivě zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Záznamy odposlechů navíc byly jen jedním z mnoha důkazů, na jejichž základě byl stěžovatel odsouzen.

Pastyřík proti České republice
č. 47091/09, rozsudek ze dne 31. května 2011
 

Ke stížnosti týkající se použití odposlechů v trestním řízení proti stěžovateli, který byl jako rozhodčí zapojen do uplácení v nejvyšší fotbalové soutěži, Soud shledal, že odposlech byl nařízen soudem na základě zákona, měl jednoznačný cíl a byl časově omezen. Ve věci byl nadto dán velmi silný veřejný zájem na vyšetření závažného trestného činu. Stěžovatel měl možnost použití takto získaných důkazů napadnout, avšak vnitrostátní soudy jeho námitky považovaly za neopodstatněné. Soud proto stížnost prohlásil za nepřijatelnou. 

Heglas proti České republice
č. 5935/02, rozsudek ze dne 1. března 2007
  

Právo stěžovatele na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy bylo porušeno jednak použitím výňatku z přehledu telefonických hovorů stěžovatele a jednak pořízením záznamu jeho rozhovoru se svědkyní. K porušení článku 6 Úmluvy však podle názoru Soudu nedošlo, neboť stěžovatel mohl před vnitrostátními soudy uplatnit veškeré připomínky, které považoval vůči těmto důkazům za nezbytné. Tyto důkazy sice byly pro rozhodnutí soudu poměrně významné, avšak nebyly jedinými, na jejichž základě soud své rozhodnutí vynesl. Opatření bylo navíc namířeno proti pachateli závažného trestného činu, jímž vznikla újma třetí osobě.

Khan proti Spojenému království
č. 35394/97, rozsudek ze dne 12. května 2000
  

Užití skrytých odposlouchávacích zařízení bylo shledáno v rozporu s článkem 8 Úmluvy, neboť použití těchto zařízení nemělo oporu ve vnitrostátním právu. Informace získané z odposlechu sice byly jediným usvědčujícím důkazem a stěžovatel se k trestnému činu před soudem doznal právě v důsledku připuštění nahrávky jako důkazu v trestním řízení, Soud však přihlédl ke skutečnosti, že doznání během odposlouchávaného rozhovoru bylo učiněno zcela dobrovolně, aniž by k němu byl stěžovatel podnícen. V řízení měl navíc účinnou možnost zpochybnit pravost důkazu a brojit proti jeho použití. Za daných okolností tak k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.

Nezákonný odběr biologického materiálu (DNA, otisky prstů a jiné)

Horvatič proti Chorvatsku
č. 36044/09, rozsudek ze dne 17. října 2013

Použitím důkazu – vzorků vlasů, nehtů a šatů, jež byly policií zabaleny v jiné místnosti, než ve které byly stěžovateli odebrány, navíc bez jeho přítomnosti –, došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť takové jednání mohlo umožnit neoprávněný zásah policie do důkazního materiálu či kontaminaci stop, a stěžovatel neměl možnost zpochybnit pravost důkazů či se bránit jejich použití. Soud v tomto ohledu přihlédl ke skutečnosti, že pochybení policie nebylo soudem nikdy přezkoumáno, přičemž posouzení takové námitky mohlo posílit postavení obhajoby či dokonce vést ke zproštění viny stěžovatele. Ten byl navíc odsouzen výlučně na základě takto získaných důkazů. 

Boyce proti Irsku
č. 8428/09, rozhodnutí ze 27. listopadu 2012

Soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou námitku stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu použití jeho profilu DNA získaného z odebraného vzorku krve jako důkazu v trestním řízení. Přihlédl přitom k tomu, že stěžovatel byl řádně poučen o možnosti odběr krevního vzorku odmítnout, o důsledcích odběru a možném použití takto získaného vzorku jako důkazu pro účely trestního řízení. Poučení, po konzultaci s advokátem, stěžovatel písemně potvrdil, přičemž měl k dispozici též účinnou možnost zpochybnit pravost a použití tohoto důkazu před soudem. 

Protiprávní kamerové záznamy

Lopez Ribalda a ostatní proti Španělsku
č. 1874/13 a 8567/13, rozsudek velkého senátu ze dne 17. října 2019
   

Připuštěním záznamů ze skrytých kamer, které usvědčovaly prodavačky v supermarketu z krádeží zboží, jako důkazu v řízení, které skončilo jejich propuštěním ze zaměstnání, nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť videozáznamy nepředstavovaly jediné důkazy a stěžovatelky měly možnost napadnout jejich věrohodnost.

 

Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: dokazování/důkaz/důkazní břemeno, domovní prohlídky, policejní navádění, právo neobviňovat sebe sama, tajné sledování

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

Organizace spojených národů

Česká právní úprava a praxe

  • Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl. 7 odst. 2, článek 12 odst. 2, článek 13, článek 36, čl. 38 odst.  a čl. 40 odst. 4)
  • Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád
  • Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2023, sp. zn. IV. ÚS 2989/23 (námitka nezákonnosti pro účast tlumočnice na vazebním zasedání, přičemž byla namítána její podjatost pro příbuzenský vztah mezi ní a osobami podezřelými z účasti na předmětné trestné činnosti)
  • Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2023, sp. zn. III. ÚS 2910/23 (k otázce zákonnosti příkazu k odposlechu nařízeném obvodním soudem před zahájením trestního stíhání)
  • Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. června 2023, sp. zn. III. ÚS 2904/22 (důsledky přihlédnutí k odposlechům, které byly v projednávané věci Nejvyšším soudem shledány za nezákonné)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2022, sp. zn. IV. ÚS 2824/21 (zneužití vojenského zpravodajství)
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2022, sp. zn. 3 Tdo 1304/2021 (k použitelnosti důkazů získaných v souvislosti s namítanou nezákonností domovní prohlídky)
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2021, sp. zn. 8 Tdo 484/2021 (k použitelnosti důkazů získaných v souvislosti s namítanou nezákonností domovní prohlídky)
  • Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2021, sp. zn. 7 Tdo 459/2021 (k použitelnosti důkazů získaných sběrem dat, přičemž sběr těchto dat mohl být v rozporu se zákonem na ochranu osobních údajů)
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2021, sp. zn. 5 Tdo 1416/2019 (k významu konstatování, že došlo k porušení zákona, v řízení o přezkumu zákonnosti příkazu k odposlechu či záznamu telekomunikačního provozu a použitelnosti takového důkazu)
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019 (k otázce porušení zákona z důvodu formální nedostatečnosti příkazu k odposlechu)
  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2020, sp. zn. 11 Tdo 1358/2019 (k použitelnosti důkazů získaných při nezákonně provedené domovní prohlídce)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 27. února 2018, II. ÚS 2299/17 (k použitelnosti zvukového záznamu tzv. monitorovaného hovoru jako důkazního prostředku v občanském soudním řízení)
  • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 (k použitelnosti nahrávky pořízené bez souhlasu nahrávané osoby jako důkazu)
  • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017 (k vlivu absence výslovného odůvodnění doby trvání odposlechu na zákonnost nařízeného odposlechu a použitelnost takto získaného důkazu)
  • Stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. září 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014 (k otázce trestněprávní kvalifikace jednání majícího znaky trestného činu jehož se dopustí prověřovaná osoba v rámci tzv. zkoušky spolehlivosti ve smyslu zákona o GIBS, a k jejímu odlišení od policejní provokace)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 7. května 2014, Pl. ÚS 47/13 (k podmínkám pro použití odposlechů a provedení domovních prohlídek)
  • Nález Ústavního soudu ze dne ze dne 7. května 2014, III. ÚS 587/14 (k použitelnosti důkazu získaného v rozporu se zákazem sebeobviňování)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 14. července 2010, IV. ÚS 1235/09 (k použitelnosti nezákonně nařízených odposlechů v trestním řízení)

Tato příručka má čistě informativní povahu a neobsahuje závazný právní výklad rozsudků a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jejich anotace, na které je v tomto dokumentu odkazováno, nejsou úředními rozhodnutími a nejsou závazné. Jsou však autorskými díly chráněnými autorským právem. Tento dokument jako celek ani jednotlivé anotace v něm obsažené proto nesmí být bez předchozího souhlasu státu reprezentovaného Ministerstvem spravedlnosti zpřístupňovány veřejnosti ani jinak užívány, zejména rozmnožovány, nad rámec volného užití dle § 30 autorského zákona a zákonných licencí dle § 31 a násl. autorského zákona.