Aktuální k 31. březnu 2024

Článek 3 Úmluvy

1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí (…).

 

Obecné zásady

Nepřímé vyhoštění – vyhoštění do třetí zprostředkující země

„104. (…) nepřímý refoulement cizince [vyhoštění do jiné země, než je jeho země původu] nevylučuje odpovědnost smluvního státu a tento stát má povinnost v souladu s ustálenou rozhodovací praxí zajistit, že daná osoba nebude čelit skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 v případě návratu do země původu. Je na státu, který osobu vyhošťuje, aby zajistil, že zprostředkující země poskytuje dostatečné záruky, že daný člověk nebude navrácen do své země původu bez důkladného posouzení možného nebezpečí. Tento závazek je o to více důležitý, kde zprostředkující země není členskou zemí Úmluvy (…).“

M. A. a ostatní proti Litvě
č. 59793/17, rozsudek ze dne 11. prosince 2018
 

Koncept bezpečné třetí země

„130. (…) Povinnosti vysílajícího státu nevystavovat jednotlivce skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy se liší v případě vyhoštění do třetí země bez meritorního posouzení azylové žádosti od případu navrácení do země původu.

131. Zatímco v druhé situaci se vysílající organy zabývají posouzením odůvodněnosti azylové žádosti, a posuzují tak tvrzené nebezpečí v zemi původu, v první situaci je hlavní otázkou, zda bude mít jednotlivec v přijímající třetí zemi přístup k adekvátnímu azylovému řízení. Důvodem je skutečnost, že vysílající země předpokládá, že bude na přijímající zemi, aby meritorně posoudila azylovou žádost, pokud je taková žádost podána jejím příslušným orgánům.

132. Pokud jde o smluvní státy, na které se vztahuje evropská procedurální směrnice, na základě které lze přijmout vnitrostátní legislativu, která umožňuje neposuzovat žádost o mezinárodní ochranu meritorně (tj. zdržet se posouzení, zda daná osoba splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany), ale místo toho posoudit pouze její přijatelnost ve smyslu uvedené evropské směrnice (tedy jestli je možné důvodně předpokládat, že by meritorní posouzení provedla země jiná nebo jestli by poskytla ochranu). Pokud by byla zvolena druhá možnost, kdy je azylová žádost prohlášena za nepřijatelnou, pak by země, která takto rozhodla, žádné posouzení ve věci samé neprováděla.

[…]

134. Soud dodává, že ve všech případech vyhoštění žadatele o azyl ze smluvního státu do třetí zprostředkující země bez přezkoumání žádostí o azyl ve věci samé, bez ohledu na to, zda je přijímající třetí země členským státem EU či nikoli nebo bez ohledu na to, zda jde o smluvní stát Úmluvy či nikoli, je povinností vysílajícího státu důkladně prozkoumat otázku, zda existuje skutečné riziko, že bude žadateli o azyl v přijímající třetí zemi odepřen přístup k odpovídajícímu azylovému řízení, které mu zajistí ochranu před navrácením. Pokud se prokáže, že stávající záruky v tomto ohledu jsou nedostatečné, z článku 3 vyplývá povinnost, aby žadatelé o azyl nebyli vyhoštěni do dané třetí země. (…)“

Ilias a Ahmed proti Maďarsku
č. 47287/15, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2019
   

Povinnost posouzení i ve vztahu zjevně neopodstatněných žádostí

„137. Pokud smluvní stát vyhostí žadatele o azyl do třetí země, aniž by posoudil opodstatněnost jejich žádostí o azyl, je důležité neztratit ze zřetele skutečnost, že v takové situaci nelze vědět, zda osoby, které mají být vyhoštěny, čelí riziku zacházení v rozporu s článkem 3 v zemi původu či zda se jedná zjevně o ekonomické migranty. K závěru o této otázce, na který se lze odvolávat, lze dospět pouze v rámci právního postupu, jehož výsledkem je právní rozhodnutí. Pokud takové zjištění neexistuje, musí vyhoštění do třetí země předcházet důkladný přezkum otázky, zda azylové řízení přijímající třetí země poskytuje dostatečné záruky, které zabrání přímému nebo nepřímému vyhoštění žadatele o azyl do jeho země původu bez řádného vyhodnocení rizik, kterým čelí z hlediska článku 3 Úmluvy. (…) V opačném případě by mohli být žadatelé o azyl, kteří v zemi původu čelí smrtelnému nebezpečí, legálně a hromadně vyhoštěni do „nebezpečných“ třetích zemí. Takový přístup by v případech vyhoštění žadatelů o azyl v praxi zrušil význam zákazu nelidského zacházení. (…)“

Ilias a Ahmed proti Maďarsku
č. 47287/15, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2019
   

Seznamy bezpečných třetích zemí

„152. Úmluva nebrání smluvním státům ve vypracování seznamů zemí, u nichž se předpokládá, že jsou pro žadatele o azyl bezpečné. Členské státy EU tak činí zejména za podmínek stanovených v článcích 38 a 39 směrnice o azylových řízeních (…). Soud se však domnívá, že jakákoli domněnka, že určitá země je považována za „bezpečnou“, pokud se o ni opírá rozhodnutí o individuálním žadateli o azyl, musí být na počátku dostatečně podpořena analýzou příslušných podmínek v dané zemi a zejména příslušného azylového systému. (…)

[…]

154. Soud však konstatuje, že žalovaná vláda ve svých stanoviscích k Soudu neuvedla žádné skutečnosti prokazující, že rozhodovací proces vedoucí k přijetí domněnky v roce 2015 zahrnoval důkladné posouzení rizika nedostatečného účinného přístupu k azylovému řízení v Srbsku, včetně rizika navrácení. (…)

[…]

160. Podle názoru Soudu azylový orgán a vnitrostátní soud pouze předložily odkazy na zprávu UNHCR a další relevantní informace, aniž by se v podstatě nebo dostatečně podrobně zabývaly uvedenými konkrétními riziky, zejména rizikem svévolného vyhoštění v případech konkrétní situace obou stěžovatelů (…). Přestože stěžovatelé mohli ve vnitrostátním řízení předložit podrobná stanoviska a byli právně zastoupeni, Soud není přesvědčen, že to znamená, že vnitrostátní orgány věnovaly dostatečnou pozornost rizikům odepření přístupu k účinnému azylovému řízení v Srbsku.

161. Je dále významné, že riziko hromadného vyhoštění ze Srbska do jiných zemí bylo možné v tomto konkrétním případě zmírnit, pokud by maďarské orgány rozhodly o návratu žadatelů do Srbska řádným způsobem nebo prostřednictvím jednání se srbskými orgány. Stěžovatelé však nebyli vráceni na základě dohody se srbskými orgány, ale byli nuceni překročit hranice do Srbska bez jakéhokoli úsilí o získání záruk (…). Tím se zvýšilo riziko odepření přístupu k azylovému řízení v Srbsku, a tudíž i vyhoštění z této země do Severní Makedonie a poté do Řecka (…).

[…]

163. Stručně řečeno, zejména s ohledem na skutečnost, že neexistoval dostatečný základ pro rozhodnutí vlády stanovit obecnou domněnku týkající se Srbska jako bezpečné třetí země, že v případě stěžovatelů rozhodnutí o vyhoštění nerespektovala směrodatná zjištění UNHCR, pokud jde o skutečné riziko odepření přístupu k účinnému azylovému řízení v Srbsku a hromadného vyhoštění ze Srbska do Severní Makedonie a poté do Řecka, a že maďarské orgány zvýšily rizika, kterým čelí stěžovatelé, tím, že je přiměly k nelegálnímu vstupu do Srbska místo vyjednávání o řádném navrácení, Soud shledal, že žalovaný stát nesplnil svoji procesní povinnost podle článku 3 Úmluvy posoudit rizika zacházení v rozporu s tímto ustanovením před vyhoštěním stěžovatelů z Maďarska.

164. Tyto úvahy postačují k tomu, aby Soud shledal, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy. (…)“

Ilias a Ahmed proti Maďarsku
č. 47287/15, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2019
   

Shrnutí povinností v případě vyhoštění do třetí země

„171. (…) přesný obsah povinností vysílající země podle Úmluvy se může lišit v závislosti na tom, zda žadatele vyhošťuje do země původu, nebo do třetí země (…). V případech, kdy se úřady rozhodnou vyhostit žadatele o azyl do třetí země, Soud konstatoval, že odpovědnost smluvního státu za povinnost cizince nevyhostit zůstává nedotčena, pokud jsou prokázány závažné důvody se domnívat, že takové opatření by je přímo (tj. v dané třetí zemi) nebo nepřímo (například v zemi původu nebo jiné zemi) vystavilo zacházení v rozporu s článkem 3 (…).

172. V důsledku toho Soud uvedl, že pokud smluvní stát usiluje o navrácení žadatele o azyl do třetí země, aniž by meritorně posoudil žádosti o azyl, hlavním úkolem vysílajících orgánů je zkoumat, zda daná osoba bude mít v přijímající třetí zemi přístup k odpovídajícímu azylovému řízení. Důvodem je skutečnost, že vysílající země jedná tak, že je na přijímající třetí zemi, aby meritorně posoudila azylovou žádost, pokud je taková žádost podána jejím příslušným orgánům (…).

173. Soud dále objasnil, že ve všech případech navrácení žadatele o azyl ze smluvního státu do třetí země bez meritorního posouzení azylové žádosti, nehledě na to, zda přijímající třetí země je, či není členským státem EU nebo smluvní stranou Úmluvy, má vysílající stát povinnost důkladně zkoumat, zda existuje skutečné nebezpečí, že žadateli o azyl bude v přijímající třetí zemi odepřen přístup k odpovídajícímu azylovému řízení, a chránit ho tak před refoulement. Pokud se prokáže, že stávající záruky nejsou v tomto ohledu dostatečné, z článku 3 vyplývá povinnost nenavrátit žadatele o azyl do příslušné třetí země (…).“

M. K. a ostatní proti Polsku
č. 40503/17 a další, rozsudek ze dne 23. července 2020
   

„Dublinské“ případy

„30. Ve vztahu ke specifickému kontextu používání dublinského nařízení Soud již dříve konstatoval, že nepřímé vyhoštění, jinými slovy vyhoštění do zprostředkující země, která je rovněž smluvním státem, ponechává odpovědnost předávajícího státu nedotčenou a tento stát je povinen, v souladu s ustálenou judikaturou Soudu, nepředat osobu tam, kde by byly prokázány závažné důvody se domnívat, že v případě předání by dotyčná osoba čelila skutečnému nebezpečí, že bude vystavena zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy v přijímající zemi. Zároveň soud připomněl, že pokud státy spolupracují v oblasti, která může mít dopad na ochranu základních lidských práv, bylo by neslučitelné s účelem a předmětem Úmluvy, kdyby v dané oblasti byly zbaveny veškeré odpovědnosti (…). Při uplatňování dublinského nařízení se proto státy musí ujistit, že azylové řízení zprostředkující země poskytuje dostatečné záruky, aby bylo zabráněno vyhoštění žadatele o azyl, ať již přímo nebo nepřímo, do jeho země původu, aniž by bylo nutné posoudit samotné nebezpečí, kterému ve státě původu z pohledu článku 3 Úmluvy může čelit.“

Sharifi proti Rakousku
č. 60104/08, rozsudek ze dne 5. prosince 2013

Z další judikatury

Vyhoštění do třetí země

O. M. a D. S. proti Ukrajině
č. 18603/12, rozsudek ze dne 15. září 2022
 

Senát páté sekce Soudu jednomyslně dospěl k závěru o porušení zákazu špatného zacházení v důsledku toho, že ukrajinské orgány vyhostily stěžovatele do Gruzie, aniž by se zabývaly tím, zda gruzínské azylové řízení poskytuje dostatečné záruky, aby se zabránilo jejich vyhoštění do Kyrgyzstánu bez řádného vyhodnocení případných rizik z hlediska článku 3 Úmluvy. Ohledně zadržení stěžovatelů pohraniční stráží v tranzitní zóně letiště Soud konstatoval, že se nejedná o zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Jelikož ukrajinská vláda nerespektovala předběžné opatření Soudu vydané v této věci, došlo i k porušení článku 34 Úmluvy.

M. K. a ostatní proti Polsku
č. 40503/17 a 2 další, rozsudek ze dne 23. července 2020
   

Soud shledal, že tím, že příslušné orgány neumožnily stěžovatelům na hraničním přechodu požádat o mezinárodní ochranu, a aniž by přihlédly k individuálním okolnostem jejich případů jen s odůvodněním, že jsou ekonomičtí migranti, nevpustily na území státu a navrátily do Běloruska, kde stěžovatelé neměli přístup k účinnému azylovému řízení, došlo k porušení článku 3 a článku 13 Úmluvy, jakož i článku 4 Protokolu č. 4 (zákaz kolektivního vyhoštění cizinců).

M. A. a ostatní proti Litvě
č. 59793/17, rozsudek ze dne 11. prosince 2018
 

Soud shledal, že tím, že stěžovatelům nebylo umožněno podat na hraničním přechodu žádost o azyl, a jejich navrácením do Běloruska bez přezkoumání jejich tvrzení, že v případě následného navrácení do Čečenska jim hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení, došlo k porušení článku 3 Úmluvy. Stejně tak došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, neboť přezkum rozhodnutí o odepření vstupu stěžovatelů správními soudy neměl automatický odkladný účinek.

Koncept bezpečné třetí země

Ilias a Ahmed proti Maďarsku
č. 47287/15, rozsudek ze dne 21. listopadu 2019
   

Velký senát Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení procesních závazků žalovaného státu plynoucích z článku 3 Úmluvy z důvodu nedostatečného posouzení nebezpečí, které stěžovatelům hrozilo v případě jejich vyhoštění do Srbska považovaného žalovaným státem za bezpečnou třetí zemi. V daném případě Soud posuzoval rovněž možné porušení článku 5 odst. 1 a 4 Úmluvy ve vztahu k pobytu stěžovatelů v tranzitní zóně po dobu 23 dnů.

Dublinské případy

Tarakhel proti Švýcarsku
č. 29217/12, rozsudek velkého senátu ze dne 4. listopadu 2014
   

Velký senát Soudu shledal, že návratem stěžovatelů, žadatelů o azyl ve Švýcarsku, do Itálie podle dublinského nařízení by bez odpovídajících individuálních záruk došlo k porušení článku 3 Úmluvy. Byť v daném případě neshledal, že by ze strukturálního hlediska byly přijímací podmínky v Itálii samy o sobě překážkou pro veškeré návraty žadatelů o azyl do Itálie, jak usoudil v případě Řecka, vzhledem k individuální situaci stěžovatelů, rodiny se šesti malými dětmi, bylo povinností švýcarských úřadů si opatřit záruky od italských protějšků, že stěžovatelů budou po předání přijati do zařízení s podmínkami uzpůsobenými věku dětí a rodině bude umožněno zůstat pohromadě.

„121. (…) švýcarská vláda uvedla, že FMO byl vyrozuměn italskou vládou v tom smyslu, že pokud by byli stěžovatelé navráceni do Itálie, byli by ubytováni v Bologně v jednom ze zařízení financovaných Evropským uprchlickým fondem (…). Nicméně při absenci podrobných a spolehlivých informací vztahujících se ke konkrétnímu zařízení, podmínkám přijímacího procesu a zachování celistvosti rodiny se Soud domnívá, že švýcarská vláda neobdržela dostatečné záruky, že v případě jejich navrácení do Itálie bude se stěžovateli nakládáno způsobem odpovídajícím věku jejich dětí.“

M.S.S. proti Belgii a Řecku
č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011
 

Soud shledal, že v Řecku jsou takové systémové nedostatky v azylovém řízení, že předání stěžovatele z Belgie do dané země na základě dublinského nařízení představovalo porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, neboť by mu hrozilo navrácení do země původu bez dostatečného posouzení jeho azylové žádosti a bez přístupu k účinnému prostředku nápravy. Domněnka, že stát účastnící se dublinského systému bude respektovat základní práva stanovená Úmluvou zde byla vyvrácena. Soud rovněž shledal porušení článku 3 ve vztahu k podmínkám, kterým byl v Řecku vystaven, kdy byl i přes vědomí toho, že může být žadatelem o azyl, opakovaně zajištěn, a to ve velmi špatných podmínkách.

„366. V projednávaném případě Soud již shledal podmínky v zajištění a životní podmínky stěžovatele v Řecku jako ponižující (…). Podotýká, že tyto skutečnosti byly před přemístěním stěžovatele dobře známy a byly volně zjistitelné z mnoha zdrojů (…). Chce rovněž zdůraznit, že stěžovateli nelze vytýkat, že belgické správní orgány neinformoval o důvodech, proč si nepřeje být přemístěn do Řecka. Zjistil totiž, že řízení před cizineckým úřadem takové vysvětlení nepředpokládalo a že belgické orgány uplatňovaly dublinské nařízení systematicky (…).“

Sharifi proti Rakousku
č. 60104/08, rozsudek ze dne 5. prosince 2013

Soud v daném případě shledal, že rakouské orgány si mohl být na podzim roku 2008 vědomy závažných nedostatků v řeckém azylovém řízení a špatných životních a detenčních podmínek, kterým žadatelé o azyl čelily. Nepovažoval však za prokázané, že musely vědět, že tyto nedostatky dosahovaly minimálního prahu závažnosti ve smyslu článku 3 Úmluvy. Shledal proto, že přemístění stěžovatele do Řecka na podzim roku 2008 na základě dublinského nařízení neporušilo článek 3 Úmluvy.

 

Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: azyl/mezinárodní ochrana, bezpečná země, vstup na území, vyhoštění, zákaz mučení a jiného nelidského či ponižujícího zacházení, zranitelné osoby (cizinecké právo); azyl/mezinárodní ochrana (evropské právo)

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

  • Listina základních práv EU (čl. 18)
  • Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění)
  • Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
  • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
  • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex)
  • Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
  • Rozsudek SDEU ze dne 19. března 2020, LH, věc C-564/18 (nesplnění podmínky vztahu k bezpečné třetí zemi nebo první zemi azylu ve vztahu k pouhému tranzitu)
  • Rozsudek SDEU ze dne 14. května 2020, FMS a ostatní, věc C-924/19 (automatické zamítnutí žádosti o azyl na základě průjezdu bezpečnou třetí zemí je v rozporu s právem EU)
  • Rozsudek SDEU ze dne 16. července 2020, Mikyias Addis, věc C-517/17 (povinnost osobního pohovoru před rozhodnutím o nepřípustnosti žádosti; procesní záruky při uplatnění konceptu bezpečné třetí země)
  • Rozsudek SDEU ze dne 25. července 2018, Alheto, věc C-585/16 (úplné a ex nunc posouzení skutkových a právních otázek ve vztahu k důvodům shledání nepřípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu založených na koncepci bezpečné země)

Organizace spojených národů

Česká právní úprava a praxe

  • Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl. 7)
  • Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu
  • Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
  • Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2020, sp. zn. 1 Azs 43/2020-24 (povinnost posoudit udělení mezinárodní ochrany vůči třetí zemi i u občanů EU)
  • Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2020, sp. zn. 5 Azs 65/2020-31 (mezinárodní ochrana: nepřípustnost žádosti z důvodu udělení ochrany jiným členským státem)
  • Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. ledna 2017, sp. zn. 5 Azs 229/2016-44 (nařízení Dublin III: posouzení existence systémových nedostatků azylového řízení)
  • Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. května 2016, sp. zn. 10 Azs 256/2015-55 (zajištění cizince za účelem jeho předání do jiného členského státu EU a předpoklad dosažení účelu zajištění)
  • Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. října 2016, sp. zn. 8 Azs 123/2016-30 (nařízení Dublin III: určení státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu)
  • Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. května 2016, sp. zn. 6 Azs 67/2016-34 (nařízení Dublin III: využití diskrečního oprávnění)

Tato příručka má čistě informativní povahu a neobsahuje závazný právní výklad rozsudků a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jejich anotace, na které je v tomto dokumentu odkazováno, nejsou úředními rozhodnutími a nejsou závazné. Jsou však autorskými díly chráněnými autorským právem. Tento dokument jako celek ani jednotlivé anotace v něm obsažené proto nesmí být bez předchozího souhlasu státu reprezentovaného Ministerstvem spravedlnosti zpřístupňovány veřejnosti ani jinak užívány, zejména rozmnožovány, nad rámec volného užití dle § 30 autorského zákona a zákonných licencí dle § 31 a násl. autorského zákona.