Zásada non-refoulement jako překážka vyhoštění nebo vydání

Aktuální k 31. březnu 2024

Článek 2 Úmluvy

1. Právo každého na život je chráněno zákonem. (…)'
2. (…)

Článek 3 Úmluvy

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Obecné zásady

Zásada non-refoulement jako překážka pro vyhoštění ve smyslu článku 2 a 3 Úmluvy

„212. Podle ustálené judikatury mají smluvní státy na základě mezinárodního práva a podléhající jejich smluvním závazkům včetně Úmluvy, právo kontrolovat vstup, pobyt a vyhoštění cizích státních příslušníků na svém území. Právo na politický azyl není rovněž obsaženo ani v Úmluvě, ani v jejích Protokolech (…).“

Sufi a Elmi proti Spojenému království
č. 8319/07 a 11449/07, rozsudek ze dne 28. června 2011

„111. (…) Vyhoštění cizince smluvním státem však může vyvolat problém na poli článku 3, a tudíž vyvolat odpovědnost daného státu z pohledu Úmluvy, pokud existují závažné důvody se domnívat, že by dotyčná osoba v případě vyhoštění čelila v cílové zemi skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Za takových okolností článek 3 ukládá státu povinnost nevyhostit dotyčnou osobu do dané země. (…)

112. Posouzení, zda existují závažné důvody se domnívat, že žadatel čelí takovému skutečnému nebezpečí nevyhnutelně vyžaduje, aby podmínky v cílové zemi byly posouzeny ve světle standardů článku 3 Úmluvy (…). Tyto standardy vyžadují, aby špatné zacházení, o kterém stěžovatel tvrdí, že mu bude v případě navrácení čelit, dosahovalo minimálního prahu závažnosti, má-li spadat do působnosti článku 3. Posouzení této úrovně je relativní a závisí na všech okolnostech daného případu. (…)“

F. G. proti Švédsku
č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016

„69.(…) obecné zásady na poli článku 3 Úmluvy týkající se vyhoštění cizinců (…) se uplatní i ve vztahu k článku 2 Úmluvy. (…)“

M.A. a ostatní proti Bulharsku
č. 5115/18, rozsudek ze dne 20. února 2020

Absolutní povaha zásady non-refoulement

„119. (…) článek 3 zakotvuje jednu z nejzákladnějších hodnot demokratických společností. I za těch nejsložitějších okolností jako je boj proti terorismu a organizovanému zločinu, Úmluva zakazuje mučení a nelidské či ponižující zacházení nebo trestání absolutně. Na rozdíl od většiny substantivních ustanovení Úmluvy (…) článek 3 nestanoví žádné výjimky a podle čl. 15 odst. 2 není přípustné od něj odstoupit ani v případě války nebo jiného veřejného ohrožení státní existence (…). Úmluva zakazuje mučení nebo podrobování nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu absolutně, bez ohledu na chování oběti. (…)“

Labita proti Itálii
č. 26772/95, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000

„138. (…) není možné poměřovat nebezpečí špatného zacházení s důvody pro vyhoštění při posuzování, zda stát nese odpovědnost na poli článku 3, a to i v případě, že takové zacházení hrozí v jiném státě. Proto nelze brát v úvahu chování dotčené osoby, ať je jakkoliv nežádoucí nebo nebezpečné, s tím důsledkem, že ochrana poskytovaná článkem 3 je širší než ochrana poskytovaná články 32 a 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951.(…)“

Saadi proti Itálii
č. 37201/06, rozsudek velkého senátu ze dne 28. února 2008

„168. (…) otázka, zda existuje skutečně nebezpečí špatného zacházení v rozporu s článkem 3 v jiném státě, nemůže být závislá na právním důvodu pro vyhoštění do daného státu. Sama judikatura Soudu ukazuje, že v praxi může být malý rozdíl mezi vydáním (extradicí) a jiným vyhoštěním. (…)“

Babar Ahmad a ostatní proti Spojenému království
č. 24027/07 a další, rozsudek ze dne 10. dubna 2012

„127. (…) s ohledem na absolutní povahu práv zaručených články 2 a 3 Úmluvy a s ohledem na zranitelnou situaci, ve které se žadatelé o azyl často nacházejí, pokud si je smluvní stát vědom skutečnostní týkajících se konkrétního jednotlivce, které by ho mohly vystavit špatnému zacházení v rozporu s danými články při jeho navrácení do stanovené země, smluvní státy mají na základě článku 2 a 3 Úmluvy povinnost provést posouzení daného nebezpečí ze strany svých vnitrostátních orgánů proprio motu (…).“

F. G. proti Švédsku
č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016

Skutečné nebezpečí špatného zacházení z důvodu obecné situace anebo individuálních okolností

„113. Posouzení existence skutečného nebezpečí musí být podrobeno pečlivému přezkumu (…). (…)

114. Posouzení musí být zaměřeno na předvídatelné důsledky vyhoštění stěžovatele do cílové země, a to s ohledem na tamní obecnou situaci a jeho osobní situaci (…).

[…]

116. Je na Soudu, aby ve věcech vyhoštění posoudil, zda s ohledem na všechny okolnosti daného případu existují závažné důvody se domnívat, že by v případě navrácení, dotčená osoba byla vystavena skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Pokud je shledáno nebezpečí takového zacházení, vyhoštění stěžovatele by nutně představovalo porušení článku 3, bez ohledu na to, zda je nebezpečí založeno na situaci obecného násilí, osobní charakteristiky stěžovatele nebo kombinací obou. Je však zřejmé, že ne každá situace obecného násilí bude představovat takové nebezpečí. Soud se jasně vyjádřil, že situace obecného násilí bude dosahovat dostatečné intenzity, aby představovala takové nebezpečí jen „v nejkrajnějších případech“, kde by skutečně nebezpečí špatného zacházení jednotlivci hrozilo jeho pouhým vystavením takovému násilí (…).“

F. G. proti Švédsku
č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016

„96. Výchozím bodem pro posouzení by mělo být prozkoumání obecné situace v cílové zemi. V této souvislosti je třeba v případě, že je to relevantní, zohlednit, zda v cílové zemi existuje situace obecného násilí (…). Situace obecného násilí však obvykle sama o sobě nevede k porušení článku 3 v případě vyhoštění do dané země, pokud míra intenzity násilí není dostatečná pro závěr, že jakékoli vyhoštění do této země by nutně znamenalo porušení článku 3 Úmluvy. Soud by takový přístup zaujal pouze v těch nejextrémnějších případech, kdy existuje skutečné riziko špatného zacházení už jen z toho důvodu, že dotyčný jedinec bude po návratu do dané země vystaven takovému násilí (...). (…)“

Khasanov a Rakhmanov proti Rusku
č. 28492/15 a 49975/15, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2023

Příslušnost k systematicky pronásledované skupině osob

„104. Ve věci Saadi proti Itálii Soud rozhodl: (…) V případech, kdy stěžovatel tvrdí, že je členem skupiny systematicky vystavené praxi špatného zacházení, se Soud domnívá, že ochrana článku 3 Úmluvy se použije, pokud stěžovatel prokáže, že existují vážné důvody se domnívat, že tato praxe existuje a stěžovatel je členem této skupiny (…).

105. Za těchto okolností nebude Soud trvat na tom, aby stěžovatel prokázal existenci dalších rozlišovacích znaků, pokud by to činilo ochranu poskytovanou článkem 3 iluzorní. To bude stanoveno na základě výpovědi stěžovatele a informací o situaci v cílové zemi ve vztahu k předmětné skupině.“

J.K. a ostatní proti Švédsku
č. 59166/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016

„97. V případech, kdy stěžovatel tvrdí, že je členem skupiny systematicky vystavené praxi špatného zacházení, se Soud domnívá, že ochrana článku 3 Úmluvy se použije, pokud stěžovatel prokáže, v případě potřeby na základě dostupných zdrojů, že existují vážné důvody se domnívat, že tato praxe existuje a stěžovatel je členem této skupiny (…).

98. Posouzení daného tvrzení se liší jak od posouzení situace obecného nebezpečí v dané zemi, tak od posouzení individuálních okolností.

99. Prvním krokem daného posouzení by mělo být prověření, zda byla zjištěna existence skupiny systematicky vystavené špatnému zacházení, které spadá do části posouzení nebezpečí ve vztahu k „obecné situaci“. Stěžovatelé patřící k údajně ohrožené zranitelné skupině by neměli popisovat obecnou situaci, ale existenci praxe nebo zvýšeného rizika špatného zacházení pro skupinu, o níž tvrdí, že jsou jejími členy. V dalším kroku by měli prokázat svou individuální příslušnost k dané skupině, aniž by museli prokazovat další individuální okolnosti nebo rozlišovací znaky (…).

100. V případech, kdy – navzdory možnému odůvodněnému strachu z pronásledování v souvislosti s určitými okolnostmi zvyšujícími riziko – nelze prokázat, že skupina je systematicky vystavena špatnému zacházení, jsou stěžovatelé povinni prokázat existenci dalších zvláštních rozlišovacích znaků, které by je vystavily reálnému nebezpečí špatného zacházení. Neprokázání takových individuálních okolností by vedlo Soud k tomu, že by neshledal porušení článku 3 Úmluvy (…).“

Khasanov a Rakhmanov proti Rusku
č. 28492/15 a 49975/15, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2023

Povaha posouzení případů týkajících se vyhoštění ze strany Soudu – zásada subsidiarity

„117. (…) V případech týkajících se vyhoštění žadatelů o azyl Soud neposuzuje samotné azylové žádosti ani neověřuje, jak státy plní své závazky dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Hlavním předmětem přezkumu je, zda existují účinné záruky, které žadatele chrání proti svévolnému navrácení, ať už přímo nebo nepřímo, do země, ze které uprchl. Na základě článku 1 Úmluvy je primárně odpovědností vnitrostátních orgánů, aby prováděly a vymáhaly chráněná práva a svobody. Stížností mechanismus Soudu je subsidiární vůči vnitrostátním systémům chránících lidská práva. Tato subsidiární ochrana je vyjádřena v článcích 13 a 35 odst. 1 Úmluvy. Soud se však musí ujistit, že posouzení provedené orgány smluvního státu je adekvátní a dostatečně podložené jak vnitrostátními materiály, tak materiály pocházejících z jiných spolehlivých a objektivních zdrojů jako jsou například jiné smluvní nebo třetí státy, agentury OSN a renomované nevládní organizace.

118. Kromě toho, pokud došlo k vnitrostátnímu řízení, není úkolem Soudu, aby nahradil posouzení skutkového stavu vnitrostátními soudy, neboť je obecně na nich, aby posoudily jim předložené důkazy (…). Je obecným pravidlem, že vnitrostátní orgány jsou v lepším postavení pro posouzení nejen skutkových okolností, ale i důvěryhodnosti svědků, jelikož to jsou oni, kdo měl příležitost vidět, vyslechnout a posoudit chování daného jednotlivce (…).“

F. G. proti Švédsku
č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016

Rozdělení důkazního břemene

„91. (…) je v zásadě na stěžovateli předložit důkazy schopné prokázat, že existují závažné důvody se domnívat, že pokud by namítaná opatření byla provedena, byl by vystaven skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3; kde takové důkazy jsou předloženy, je na vládě, aby o tom rozptýlila veškeré pochybnosti (…).

92. (…) je na osobách, které tvrdí, že by jejich vyhoštění představovalo porušení článku 3, aby v co největším možném rozsahu předložily dokumenty a informace, které by orgánům dotčeného smluvního státu, jakož i Soudu, umožnily posoudit, jaké nebezpečí vyhoštění pro ně představuje (…). Soud nicméně uznává, že v případě žádostí o přiznání statusu uprchlíka, může být pro danou osobu složité, ne-li nemožné, aby předložila důkazy v krátké době, zejména pokud dané důkazy musí být obstarány v zemi, ze které uprchla. Absence přímých listinných důkazů proto nemůže být sama o sobě rozhodující (…).

93. S ohledem na specifickou situaci, ve které se žadatelé o azyl často nacházejí, je často potřeba při posuzování důvěryhodnosti jejich tvrzení a předložených dokumentů na jejich podporu v případě pochybností rozhodnout v jejich prospěch. Pokud jsou však známy skutečnosti, které zakládají silné pochybnosti o pravdivosti podání žadatele, je na něm, aby poskytnul uspokojivé vysvětlení údajných nepřesností v těchto podáních (…). I v případě, že popis některých detailů žadatelem se může zdát poněkud nepravděpodobný, Soud shledal, že to nutně nesnižuje celkovou obecnou důvěryhodnost žadatelových tvrzení (…).

94. Jako obecné pravidlo platí, že nelze mít za to, že žadatel o azyl unesl důkazní břemeno, dokud nepředloží podložený popis individuálního, a tedy skutečného, nebezpečí špatného zacházení při navrácení, které umožnuje rozlišit jeho individuální situaci od obecného nebezpečí v cílové zemi.

95. I přesto, že řada jednotlivých faktorů nemusí představovat skutečné nebezpečí, pokud jsou posuzovány samostatně, ty stejné faktory mohou představovat skutečné nebezpečí při jejich kumulativním posouzení a v situacích obecného násilí nebo zhoršené bezpečnostní situace (…). Takovými rizikovými faktory mohou být: předchozí záznam v trestním rejstříku a/nebo příkaz k zatčení, věk, pohlaví, původ, příslušnost ke skupině osob systematicky pronásledovaných včetně podezření a předchozí žádost o azyl podaná v zahraničí (…).

96. (…) v rámci azylového řízení je sdíleným břemen žadatele o azyl a imigračních orgánů zajistit a vyhodnotit všechny relevantní skutečnosti případu. Žadatelé o azyl jsou zpravidla jedinou stranou, která je schopna poskytnout informace o své osobní situaci. Pokud jde o individuální situaci, důkazní břemeno by mělo v zásadě ležet na žadatelích, kteří musí co nejdříve předložit důkazy týkající se jejich individuálních okolností, které jsou potřebné k doložení jejich žádosti o mezinárodní ochranu. (…)

97. Pravidla rozdělení důkazního břemene by však neměla učinit ochranu práv žadatele na poli článku 3 Úmluvy neúčinnou. Je nutně zohlednit všechny těžkosti, se kterými se žadatel může potýkat při shromažďování důkazů v zahraničí (…). (…) v případě pochybností by mělo být rozhodnuto ve prospěch jednotlivce žádajícího o mezinárodní ochranu.

98. (…) ve vztahu k posouzení obecné situace v konkrétní zemi je nutné zvolit jiný přístup. V tomto případě mají vnitrostátní orgány posuzující žádost o mezinárodní ochranu plný přístup k informacím. Z tohoto důvodu musí být obecná situace v jiné zemi, včetně schopnosti tamních orgánů poskytovat ochranu, stanovena proprio motu příslušnými vnitrostátními imigračními orgány (…).“

J. K. a ostatní proti Švédsku
č. 59166/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016

Hodnocení důkazů

„87. Co se týče hodnocení důkazů, na základě judikatury Soudu bylo stanoveno, že „existence nebezpečí musí být posouzena především s ohledem k těm skutečnostem, které byly nebo měly být známy smluvnímu státu v době vyhoštění“ (…). Smluvní stát má proto povinnost zohlednit nejen důkazy předložené stěžovatelem, ale rovněž další skutečnosti, které jsou v posuzovaném případě relevantní.

88. K otázce, jaká váha má být připisována tomu kterému materiálu s informacemi o zemi původu, Soud ve své judikatuře stanovil, že je třeba zohlednit zdroj těchto informací, zejména jeho nezávislost, spolehlivost a objektivitu. Co se týká zpráv (reports), je relevantní zohlednit autoritu a pověst autora, vážnost šetření, na jehož základě byly shromážděny a jejich potvrzení dalšími zdroji (…).

89. Soud rovněž shledává, že je třeba vzít v úvahu přítomnost a zpravodajskou kapacitu autora materiálu v dané zemi (…). Soud si je vědom problémů, kterým čelí vlády a nevládní organizace při shromažďování informací v nebezpečných a nestabilních situacích. Připouští, že nebude vždy možné, aby vyšetřování bylo provedeno v bezprostřední blízkosti konfliktu, a v takových případech se bude nutné opřít o informace poskytnutých ze strany zdrojů, které informace mají z první ruky (…).

90. Při posuzování nebezpečí si může Soud obstarat materiály proprio motu (…). Co se týče materiálů získaných proprio motu, má Soud za to, že vzhledem k absolutní povaze ochrany poskytované článkem 3, se musí ujistit, že posouzení provedené orgány smluvní státu bylo adekvátní a dostatečně podložené jak domácími zdroji, tak materiály pocházejících z jiných spolehlivých a objektivních zdrojů, jako jsou například agentury OSN nebo renomované nevládní organizace (…). Přístup, kdy by Soud v případech týkajících se vyhoštění nebo extradice cizinců na poli článku 3, zohledňoval jako mezinárodní soud pro lidská práva pouze materiály předložené ze strany vnitrostátních orgánů, aniž by je srovnal s informacemi z jiných spolehlivých a objektivních zdrojů, by byl pro účely jeho úkolu dohledu na základě článku 19 Úmluvy příliš omezený (…).“

J. K. a ostatní proti Švédsku
č. 59166/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016

Zásada posouzení skutečností ex nunc

„115. Pokud stěžovatel nebyl dosud vyhoštěn, materiální dobou pro posouzení je okamžik posouzení případu Soudem (…). Úplné posouzení ex nunc je vyžadován tam, kde je nutné vzít v úvahu informace, které vyšly najevo po vydání konečného rozhodnutí ze strany vnitrostátních soudů (…). Taková situace typicky nastane v případě vydání předběžného opatření Soudem na základě pravidla 39 Jednacího řádu Soudu. Vzhledem k povaze odpovědnosti smluvních státu na poli článku 3 Úmluvy, která spočívá ve vystavení jednotlivce nebezpečí špatného zacházení, je nutné posuzovat existenci tohoto nebezpečí především s ohledem na skutečnosti, které byly známy nebo měly být známy smluvnímu státu v době vyhoštění. Posouzení musí být zaměřeno na předvídatelné důsledky vyhoštění stěžovatele do cílové země, a to s ohledem na tamní obecnou situaci a jeho osobní situaci (…).“

F. G. proti Švédsku
č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016

Předchozí špatné zacházení jako indikátor nebezpečí

„102. Skutečnost, že v minulosti již došlo ke špatnému zacházení v případě, kdy stěžovatel poskytl koherentní a důvěryhodný popis události, který je konzistentní s informacemi ze spolehlivého a objektivního zdroje o obecné situaci v dané zemi, Soud považuje za silný indikátor budoucího skutečného nebezpečí špatného zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Za takových okolností bude na vládě, aby rozptýlila jakékoliv pochybnosti o tomto nebezpečí.“

J. K. a ostatní proti Švédsku
č. 59166/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016

„81. Soud navíc připomíná, že ačkoliv by předchozí pronásledování nebo špatné zacházení přispělo ke stanovení existence rizika budoucího pronásledování, jeho absence není rozhodujícím faktorem (…).

82. Proto skutečnost, že nebylo věrohodně prokázáno, že by se stěžovatelé v minulosti v zemi původu stali obětí špatného zacházení nebo ohrožení, není pro Soud rozhodující při posuzování toho, zda existuje reálné nebezpečí, že budou v případě vyhoštění vystaveni špatnému zacházení (k podobné situaci viz B a C proti Švýcarsku, č. 889/19 a 43987/16, §§ 58-62, 17. listopadu 2020).

T. K. a ostatní proti Litvě
č. 55978/20, rozsudek ze dne 22. března 2022

Nebezpečí ze strany soukromých osob a možnost vnitřního přesídlení

„80. Vzhledem k jeho absolutní povaze se právo chráněné článkem 3 Úmluvy vztahuje nejen na nebezpečí ze strany státních orgánů, ale i tam, kde nebezpečí hrozí ze strany osob nebo skupin osob, které nejsou veřejnými činiteli. Je ale nutné ukázat, že nebezpečí je skutečné a že orgány přijímajícího státu nejsou schopny tomuto nebezpečí zamezit poskytnutím vhodné ochrany (…).

81. V této souvislosti je relevantní rovněž možnost ochrany nebo vnitřního přesídlení ve státě původu. Soud opakuje, že článek 3 jako takový nebrání smluvním státům se opírat o existenci možnosti vnitřního přesídlení při posuzování tvrzení jednotlivce, že mu v případě navrácení do jeho země původu hrozí nebezpečí, že by byl podroben zacházení v rozporu s tímto ustanovením (…).

[…]

83. Soud ovšem shledal, že spolehnutím na možnost vnitřního přesídlení nemá vliv na odpovědnost vysílajícího smluvního státu zajistit, že stěžovatel nebude v důsledku rozhodnutí o vyhoštění vystavěl zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy (…). Proto musí být pro využití možnosti vnitřního přesídlení naplněny určité záruky: osoba, která má být vyhoštěna, musí mít možnost vycestovat do dotčené oblasti, být zde přijata a být schopna se zde usadit, v opačném případě může vyvstat problém na poli článku 3, tím spíše, pokud při absenci takových záruk je možné, že skončí v té části zemi původu, kde může být vystaven špatnému zacházení (…).“

J. K. a ostatní proti Švédsku
č. 59166/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016

Důvody pro udělení ochrany vzniklé po odchodu ze země – aktivity sur place

„123. Ve vztahu k aktivitám sur place Soud stanovil, že je obecně velmi obtížné posoudit, zda se osoba o danou činnost zajímá upřímně, ať již jde o politickou činnost nebo víru, nebo zda se do ní zapojila pouze za účelem vytvoření důvodů pro udělení ochrany po jejím útěku ze země (…). Tento pohled je v souladu s Doporučením UNHCR, které stanoví, že „ve vztahu k žádostem sur place vyvstávají obavy z hlediska jejich důvěryhodnosti, a proto je nutné provést důkladné a hloubkové posouzení okolností a upřímnosti konverze…tzv. „samoúčelné aktivity“ nezakládají odůvodněné obavy z pronásledování dle Úmluvy o postavení uprchlíků v zemi původu, pokud oportunistická povaha bude zřejmá všem, včetně tamních orgánů a pokud by osoba nečelila vážným nepříznivým důsledkům v případě jejího navrácení.“

F. G. proti Švédsku
č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016

Vyhoštění vážně nemocných osob

„42. (…) Cizinci, kteří mají být vyhoštěni, se v zásadě nemohou dovolávat žádného nároku na setrvání na území smluvního státu, aby mohli nadále využívat zdravotní, sociální nebo jiné formy pomoci a služeb poskytovaných vyhošťujícím státem. Skutečnost, že situace stěžovatele, včetně očekávané délky jeho života, by se v případě jeho vyhoštění ze smluvního státu výrazně zkrátila, sama o sobě nestačí k tomu, aby došlo k porušení článku 3. Rozhodnutí o vyhoštění cizince, který trpí závažnou duševní nebo fyzickou nemocí, do země, kde jsou zařízení pro léčbu této nemoci horší než ve smluvním státě, může vyvolat problém podle článku 3, ale pouze ve velmi výjimečném případě, kdy jsou humanitární důvody proti vyhoštění závažné. Ve věci D. proti Spojenému království spočívaly zcela výjimečné okolnosti v tom, že žadatel byl kriticky nemocný a zdálo se, že je blízko smrti, v zemi původu mu nemohla být zaručena žádná ošetřovatelská nebo lékařská péče a neměl tam žádnou rodinu, která by byla ochotna nebo schopna se o něj postarat nebo mu poskytnout alespoň základní úroveň stravy, přístřeší nebo sociální podpory.

43. Soud nevylučuje, že mohou nastat i jiné zcela výjimečné případy, které jsou z humanitárních důvodů stejně závažné. Domnívá se však, že by měl zachovat vysokou hranici stanovenou ve věci D. proti Spojenému království a uplatněnou ve své následné judikatuře, kterou považuje v zásadě za správnou, vzhledem k tomu, že v takových případech by údajná budoucí újma nepocházela z úmyslného jednání nebo opomenutí veřejných orgánů nebo nestátních subjektů, ale z přirozeně se vyskytující nemoci a nedostatku dostatečných zdrojů k jejímu řešení v přijímající zemi.“

N. proti Spojenému království
26565/05, rozsudek velkého senátu ze dne 27. května 2008

„183. Soud se domnívá, že „další velmi výjimečné případy“ ve smyslu rozsudku ve věci N. proti Spojeném království (§ 43), které mohou vyvolat otázku podle článku 3, je třeba chápat jako situace zahrnující vyhoštění vážně nemocné osoby, u níž byly prokázány závažné důvody se domnívat, že ačkoliv není v bezprostředním ohrožením života, bude čelit reálnému riziku, že bude z důvodu absence vhodné léčby v přijímající zemi nebo nedostupnosti takové léčby vystavena vážnému, rychlému a nezvratnému zhoršení svého zdravotního stavu, které povede k intenzivnímu utrpení nebo k významnému zkrácení očekávané délky života. Soud připomíná, že tyto situace odpovídají vysokému prahu pro použití článku 3 Úmluvy v případech týkajících se vyhoštění cizinců trpících závažným onemocněním.“

Paposhvili proti Belgii
č. 41738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2016

„§137. Soud důsledně uplatňuje stejné zásady v případech týkajících se vyhoštění vážně nemocných žadatelů bez ohledu na to, jaký konkrétní typ zdravotního problému – somatický nebo psychický – je příčinou jejich zdravotního stavu. V rozsudku Paposhvili (…) Soud předtím, než přistoupil k formulaci nového standardu, vzal v úvahu judikaturu týkající se žadatelů trpících jak fyzickými, tak duševními chorobami (…). Ve znění odstavce 183 rozsudku Paposhvili se norma vztahuje na "vážně nemocnou osobu", aniž by specifikovala druh nemoci. Neomezuje se tedy na žádnou konkrétní kategorii onemocnění, natož na tělesná onemocnění, ale může se vztahovat na jakoukoli kategorii, včetně duševních onemocnění, za předpokladu, že situace dotyčné nemocné osoby spadá pod kritéria Paposhviliho ve svém celku.

138. Zejména prahový test stanovený v bodě 183 rozsudku Paposhvili (…) se v příslušné části spíše než na konkrétní onemocnění široce vztahuje na "nezvratnost" "zhoršení zdravotního stavu", což je širší pojem, který může zahrnovat mnoho faktorů, včetně přímých účinků nemoci, jakož i jejích vzdálenějších důsledků. Kromě toho by bylo nesprávné od sebe oddělovat jednotlivé části testu, vzhledem k tomu, že (…) "zhoršení zdravotního stavu" je spojeno s "intenzivním utrpením". Posouzení konkrétního případu by mělo být provedeno na základě všech těchto prvků dohromady a jako celku.

139. S ohledem na výše uvedené se Soud domnívá, že předmětný standard je dostatečně flexibilní, aby mohl být použit ve všech situacích zahrnujících odstranění vážně nemocné osoby, které by představovalo zacházení zakázané článkem 3 Úmluvy, bez ohledu na povahu nemoci.

Savran proti Dánsku
č. 57467/15, rozsudek velkého senátu ze dne 7. prosince 2021

Extradice

„94. V případě extradice má smluvní stát povinnost spolupráce v mezinárodních trestních věcech. Tato povinnost však podléhá povinnosti téhož státu respektovat absolutní povahu zákazu podle článku 3 Úmluvy. Proto musí být každé tvrzení o skutečném nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 v případě vydání do určité země podrobeno stejné úrovni posouzení bez ohledu na právní základ pro vyhoštění.“

Khasanov a Rakhmanov proti Rusku
č. 28492/15 a 49975/15, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2023

„84. Soud opakovaně uvedl, že vzhledem k tomu, že mučení a nelidské a ponižující zacházení a trestání jsou zakázány absolutně, může vydání osoby smluvním státem vyvolat problémy podle článku 3 Úmluvy, a tudíž vyvolat odpovědnost vydávajícího státu, pokud existují závažné důvody se domnívat, že by této osobě hrozilo skutečné nebezpečí, že bude v dožadující zemi vystavena takovému špatnému zacházení (…).“

Sanchez-Sanchez proti Spojenému království
č. 22854/20, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2022

Hrozba trestu smrti nebo doživotí

„123. (…) článek 2 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 13 zakazují extradici nebo vydání osoby do jiného státu, kde existují závažné důvody se domnívat, že zde bude čelit trestu smrti (…).

Al-Sadoon a Mufdhi proti Spojenému království
č. 61498/08, rozsudek ze dne 2. března 2010

„52. Z judikatury Soudu vyplývá, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí dospělému pachateli není samo o sobě zakázáno ani neslučitelné s článkem 3 nebo jiným článkem Úmluvy. Soud však rozhodl, že uložení trestu odnětí svobody může vyvolat problém podle článku 3, pokud je "hrubě nepřiměřený" nebo pokud se jedná o nezrušitelný trest odnětí svobody na doživotí (…).

53. Soud opakuje, že "hrubá nepřiměřenost" je přísný test, který bude slněn pouze ve vzácných a jedinečných případech (…). Úmluva navíc nevyžaduje, aby smluvní státy vnucovaly ostatním státům normy Úmluvy. Je třeba brát náležitý ohled na skutečnost, že praxe při ukládání trestů se v jednotlivých státech značně liší a že mezi státy budou často existovat legitimní a přiměřené rozdíly, pokud jde o délku trestů, které jsou ukládány, a to i za podobné trestné činy. Pouze ve zcela výjimečných případech bude žadatel schopen prokázat, že trest, který by mu hrozil v nesmluvním státě, by byl hrubě nepřiměřený, a tudíž v rozporu s článkem 3 (…).

54. Pokud jde o nezrušitelné doživotní tresty, Soud nedávno dále rozvinul svou dřívější judikaturu týkající se nepodmíněných doživotních trestů v souvislosti s vydáváním v rozsudku Sanchez-Sanchez (…). Soud shledal, že je třeba rozlišovat mezi tresty na doživotí ve vnitrostátním kontextu a v kontextu extradice. Zatímco zásady stanovené ve věci Vinter a ostatní (…) musí být použity ve vnitrostátních případech, v kontextu extradice je třeba upravený přístup. Tento upravený přístup zahrnuje dvě fáze: v první fázi je třeba zjistit, zda stěžovatel předložil důkazy, které mohou prokázat, že existují závažné důvody domnívat se, že v případě vydání a odsouzení existuje skutečné nebezpečí, že mu bude uložen trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti podmínečného propuštění. Ve druhé fázi, která přichází v úvahu pouze v případě, že žadatel takové riziko prokáže, je třeba zjistit, zda od okamžiku odsouzení existuje mechanismus přezkumu, který vnitrostátním orgánům umožňuje zvážit pokrok vězně směrem k nápravě nebo jiné důvody pro propuštění na základě jeho chování nebo jiných relevantních osobních okolností. Dostupnost procesních záruk v dožadujícím státě není předpokladem pro to, aby vysílající smluvní stát dodržoval článek 3 (…).

Bijan Balahan proti Švédsku
č. 9839/22, rozsudek ze dne 29. června 2023

Diplomatické záruky

„101. V případech, kdy byly prokázány závažné důvody domnívat se, že dotyčné osobě v případě vydání hrozí skutečné nebezpečí, že bude vystavena zacházení v rozporu s článkem 3, Soud následně zkoumal, zda záruky získané v konkrétním případě byly dostatečné k odstranění skutečného nebezpečí špatného zacházení (…). Záruky však samy o sobě nepostačují k zajištění odpovídající ochrany před nebezpečím špatného zacházení. Existuje povinnost zkoumat, zda záruky poskytují při svém praktickém uplatňování dostatečnou záruku, že stěžovatel bude chráněn před rizikem špatného zacházení. Váha, kterou je třeba přikládat zárukám přijímajícího státu, závisí v každém případě na okolnostech, které převládají v rozhodné době (…).

Khasanov a Rakhmanov proti Rusku
č. 28492/15 a 49975/15, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2023

„187. Při zkoumání, zda stěžovateli hrozí v zemi, do níž má být vydán, skutečné nebezpečí špatného zacházení, Soud zváží jak obecnou situaci v oblasti lidských práv v této zemi, tak zvláštní charakteristiky stěžovatele. V případě, že přijímající stát poskytl záruky, představují tyto záruky další relevantní faktor, který Soud zváží. Záruky však samy o sobě nepostačují k zajištění přiměřené ochrany před nebezpečím špatného zacházení. Je třeba přezkoumat, zda záruky poskytují při svém praktickém uplatňování dostatečnou záruku, že žadatel bude chráněn před rizikem špatného zacházení. Váha, kterou je třeba přikládat ujištěním přijímajícího státu, závisí v každém případě na okolnostech, které převládají v rozhodné době (…).

188. Při posuzování praktického uplatňování záruk a určování, jakou váhu jim je třeba přikládat, je předběžnou otázkou, zda obecná situace ve vztahu k ochraně lidských práv v přijímajícím státě vylučuje přijetí jakýchkoli záruk. Pouze ve výjimečných případech však bude obecná situace v zemi znamenat, že zárukám nelze přikládat vůbec žádnou váhu (...).

189. Obvykle Soud posoudí jednak kvalitu poskytnutých záruk a jednak to, zda se na ně lze s ohledem na praxi přijímajícího státu spolehnout. Soud přitom vezme v úvahu mimo jiné následující faktory:

(i) zda byly podmínky záruk sděleny Soudu (…);

(ii) zda jsou záruky konkrétní, nebo obecné a neurčité (…);

(iii) kdo záruky poskytl a zda tato osoba může zavazovat přijímající stát (…);

(iv) pokud záruky vydala ústřední vláda přijímajícího státu, zda lze očekávat, že je budou místní orgány dodržovat (…);

(v) zda se záruky týkají zacházení, které je v přijímajícím státě zákonné, nebo nezákonné (…);

(vi) zda byly poskytnuty smluvním státem (…);

(vii) délku a sílu bilaterálních vztahů mezi vydávajícím a přijímajícím státem, včetně dodržování podobných záruk přijímajícím státem v minulosti (…);

(viii) zda lze dodržování záruk objektivně ověřit prostřednictvím diplomatických nebo jiných kontrolních mechanismů, včetně poskytnutí neomezeného přístupu k právníkům stěžovatele (…);

(ix) zda v přijímajícím státě existuje účinný systém ochrany proti mučení, včetně toho, zda je ochoten spolupracovat s mezinárodními monitorovacími mechanismy (včetně mezinárodních nevládních organizací zabývajících se lidskými právy) a zda je ochoten vyšetřovat obvinění z mučení a trestat odpovědné osoby;

(x) zda bylo se stěžovatelem v přijímajícím státě dříve špatně zacházeno (…);

(xi) zda byla spolehlivost záruk přezkoumána vnitrostátními soudy vydávajícího smluvního státu (…).

Othman (Abu Quatada) proti Spojenému království
č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012

Flagrantní odepření spravedlnosti: články 5 a 6 Úmluvy

„233. Soud se proto domnívá, že (…) je možné článek 5 v případě vyhoštění použít. Soud se proto domnívá, že smluvní stát by porušil článek 5, pokud by stěžovatele vyhostil do státu, kde by mu hrozilo skutečné nebezpečí hrubého porušení tohoto článku. Stejně jako v případě článku 6 je však třeba uplatnit vysoký práh. K hrubému porušení článku 5 by došlo pouze tehdy, pokud by například přijímající stát svévolně zadržoval žadatele po mnoho let, aniž by měl v úmyslu jej postavit před soud. K hrubému porušení článku 5 by mohlo dojít také tehdy, pokud by žadateli hrozilo, že bude v přijímajícím státě uvězněn na značnou dobu, protože byl předtím odsouzen ve zjevně nespravedlivém soudním procesu

[…]

258. Z judikatury Soudu vyplývá, že otázka podle článku 6 může být výjimečně nastolena rozhodnutím o vyhoštění nebo vydání za okolností, kdy uprchlý uprchlík utrpěl nebo mu hrozí, že utrpí hrubé odepření spravedlnosti v dožadující zemi. (…)

259. V judikatuře Soudu je pojem "flagrantní odepření spravedlnosti" synonymem pro proces, který je ve zjevném rozporu s ustanoveními článku 6 nebo zásadami v něm zakotvenými (…). Ačkoli Soud dosud nebyl povinen tento pojem přesněji definovat, přesto naznačil, že některé formy nespravedlnosti by mohly představovat hrubé odepření spravedlnosti. Mezi ně zařadil:

– odsouzení in absentia bez možnosti následně dosáhnout nového rozhodnutí o oprávněnosti obvinění (…);

– zkrácený proces, který je veden s naprostým nezájmem o práva obhajoby (..);

– zadržení bez jakéhokoli přístupu k nezávislému a nestrannému soudu, který by přezkoumal zákonnost zbavení svobody (…);

– záměrné a systematické zamezení přístupu k obhájci, zejména u jednotlivce zadrženého v cizí zemi (…).

260. Za poznámku stojí, že za dvacet dva let od rozsudku ve věci Soering Soud nikdy neshledal, že by vyhoštění bylo v rozporu s článkem 6. Tato skutečnost, ve spojení s příklady uvedenými v předchozím odstavci, slouží ke zdůraznění názoru Soudu, že "zjevné odepření spravedlnosti" je přísným testem nespravedlnosti. Zjevné odepření spravedlnosti přesahuje pouhé nesrovnalosti nebo nedostatek záruk v soudním řízení, které by mohly vést k porušení článku 6, pokud by k němu došlo v samotném smluvním státě. Vyžaduje se porušení zásad spravedlivého procesu zaručených článkem 6, které je natolik zásadní, že vede ke zrušení nebo zničení samotné podstaty práva zaručeného tímto článkem.

261. Při posuzování, zda byl tento test splněn, se Soud domnívá, že by se měl použít stejný standard a důkazní břemeno jako v případech vyhoštění podle článku 3. Je tedy na stěžovateli, aby předložil důkazy, které mohou prokázat, že existují závažné důvody domnívat se, že v případě vyhoštění ze smluvního státu by byl vystaven reálnému riziku, že bude vystaven hrubému odepření spravedlnosti. Pokud jsou takové důkazy předloženy, je na vládě, aby rozptýlila veškeré pochybnosti o nich.

Othman (Abu Quatada) proti Spojenému království
č. 8139/09, rozsudek ze dne 17. ledna 2012

Z další judikatury

Ověřování existence skutečného nebezpečí špatného zacházení

A. M. A. proti Nizozemsku
č. 23048/19, rozsudek ze den 24.října 2023

Soud shledal, že důkazy předložené stěžovatelem – žadatelem o azyl – na poslední chvíli před vyhoštěním v rámci nově podané opakované žádosti nemohou být odmítnuty bez řádného posouzení, neboť nelze presumovat, že jsou nedůvěryhodné pouze s odkazem na snahu cizince oddálit vycestování. Došlo proto k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy.

S. H. proti Maltě
č. 37241/21, rozsudek ze dne 20. prosince 2022

Soud shledal, že došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, jelikož azylová žádost občana země označené za bezpečnou zemi původu nebyla vzhledem k jeho postavení novináře v rámci zrychleného řízení podrobena dostatečnému individuálnímu přezkumu. V případě vyhoštění stěžovatele bez nového posouzení jeho individuální situace by navíc došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

„88. V této souvislosti Soud připomíná, že v případě žádostí o azyl založených na individuálním riziku musí být na osobě, která o azyl žádá, aby se na toto riziko odvolávala a aby je doložila. Pokud se však smluvní stát dozví o skutečnostech týkajících se konkrétní osoby, které by ji mohly po návratu do dotyčné země vystavit nebezpečí špatného zacházení v rozporu s uvedenými ustanoveními, povinnosti vyplývající pro smluvní státy z článků 2 a 3 Úmluvy znamenají, že orgány provedou posouzení tohoto nebezpečí z vlastní iniciativy. To se týká zejména situací, kdy se vnitrostátní orgány dozvěděly o tom, že žadatel o azyl může být členem skupiny, která je systematicky vystavena špatnému zacházení, a kdy existují vážné důvody domnívat se, že dotyčná praxe existuje a že žadatel je členem dotyčné skupiny (…).“

Situace obecného násilí

A. A. proti Švédsku
č. 4677/20, rozsudek ze dne 13. července 2023

Soud shledal, že v případě vydání stěžovatele do Libye by nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy. Aktuální situace v Libyi dle posouzení Soudu nedosahuje takové úrovně obecného nebezpečí, které by plošně znemožňovalo vyhoštění osob. Vnitrostátní orgány se přitom důkladně zabývaly i individuální situací stěžovatele, který tvrdil, že mu hrozí v zemi původu nebezpečí, neboť v minulosti napomáhal Kadáffího režimu, ani ty ho však nevystavily nebezpečí v rozporu š článkem 3 Úmluvy.

M. D. a ostatní proti Rusku
č. 71321/17 a 9 dalších, rozsudek ze dne 14. září 2021

Soud shledal, že není možné stěžovatele původem ze Sýrie nyní ani v nejbližší budoucnosti navrátit do jakékoliv části jeho země původu vzhledem k tamní přetrvávající obecné situaci násilí, neboť by byl vystaven skutečnému nebezpečí smrti nebo mučení či špatného zacházení v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy.

K. A. B. proti Švédsku
č. 886/11, rozsudek ze dne 5. září 2013

Realizací vyhoštění stěžovatele, neúspěšného žadatele o azyl, do Somálska, by nedošlo k porušení článku 2 a 3 úmluvy, protože se tamní celková situace zlepšila.

Příslušnost k systematicky pronásledované skupině

J. K. a ostatní proti Švédsku
č. 59166/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016

Velký senát Soudu rozhodl, že vzhledem k bezpečnostní situaci v Iráku v předmětné době, která se v posledních letech prokazatelně zhoršila, a z ní vyplývající neschopnosti irácké vlády poskytnout ohroženým skupinám osob účinnou ochranu, ve spojení se skutečností, že stěžovatelé jako bývalý spolupracovníci americké armády patří do skupiny osob systematicky pronásledovaných Al-Káidou, jejímž útokům byli již v minulosti vystaveni, by realizace jejich vyhoštění do Iráku byla v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

Salah Sheek proti Nizozemí
č. 1948/04, rozsudek ze dne 11. ledna 2007

Vyhoštění stěžovatele do relativně bezpečného území v Somálsku by dle Soudu představovalo porušení článku 3 Úmluvy, neboť nebylo zaručeno, že stěžovatele bude mít účinný přístup do těchto bezpečných zón. Vzhledem k příslušnosti stěžovatele k etnické menšině Ashraf, která byla v Somálsku předmětem systematického pronásledování ze strany soukromých osob, by byl v Somálsku vystaven skutečnému nebezpečí špatného zacházení.

Důvody pro udělení ochrany vzniklé po odchodu ze země – aktivity sur place

F. G. proti Švédsku

č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016

Velký senát Soudu rozhodl, že vyhoštěním stěžovatele, neúspěšného žadatele o azyl, do Íránu by nedošlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy z důvodu jeho politických aktivit v Íránu, neboť neshledal v jeho případě takové individuální okolnosti, které by ho vystavily skutečnému nebezpečí špatného zacházení v rozporu s článkem 3. Naopak shledal, že by došlo k porušení těchto ustanovení, pokud by došlo k jeho vyhoštění, aniž by vnitrostátní orgány provedly ex nunc přezkum aktuálních důsledků skutečnosti, že ve Švédsku přestoupil ke křesťanství.

M. A. M. proti Švýcarsku
č. 29836/20, rozsudek 26. dubna 2022

Soud shledal, že vnitrostátní orgány se v případě stěžovatele, který konvertoval ke křesťanství až po svém příchodu do Švýcarska, dostatečně detailně nezabývaly hrozbou, která mu v případě vyhoštění do Pákistánu jako konvertitovi ke křesťanství hrozí, když se zabývaly pouze obecným postavením křesťanů v zemi a ne jeho osobní specifickou situací. Některé dostupné mezinárodní zprávy přitom upozorňovaly na nebezpečí, které hrozí právě konvertitům, kteří bývají předmětem útoků a diskriminace.

A. A. proti Švýcarsku
č. 58802/12, rozsudek ze dne 7. ledna 2014

Soud shledal, že by v případě vyhoštění stěžovatele do Súdánu došlo k porušení článku 3 Úmluvy vzhledem k nebezpečí, kterému by zde byl vystaven jako politický aktivista, byť se jím stal až po odchodu ze země původu a po podání první azylové žádosti. S vědomím, že je velmi těžké rozlišit, zda politické aktivity konkrétní osoby svědčí o skutečnému zájmu na věci, nebo zda jsou pouze záminkou k vytvoření důvodů, na kterých nebude dotyčného již možné vyhostit se Soud rozhodl vzhledem k důležitosti článku 3 Úmluvy posoudit námitky stěžovatele na základě jeho politických aktivit.

Specifické důvody pronásledování a nebezpečí špatného zacházení v zemi původu

T. K. a ostatní proti Litvě
č. 55978/20, rozsudek ze dne 22. března 2022

Soud shledal, že bez nového posouzení nebezpečí, které stěžovateli jako aktivnímu, byť pouze řadovému členovi opoziční strany hrozí v jeho zemi původu, by jeho vyhoštění bylo porušením článku 3 Úmluvy, neboť vnitrostátní orgány nepodrobily důkladnému přezkumu, zda může i běžnému členovi opoziční strany hrozit systematické pronásledování, stejně jako tomu je v případě jejích vrcholných představitelů.

„86. Soud poznamenává, že nikdy nebylo tvrzeno, že první stěžovatel byl pouze nominálním členem IRPT nebo že se nikdy neúčastnil žádné činnosti, která by mohla upozornit tádžické orgány na jeho politické názory (…). Migrační úřad ani správní soudy nezpochybnily klíčové detaily jeho výpovědi týkající se jeho role ve straně – konkrétně to, že byl v letech 2012-2014 předsedou vesnického výboru strany, distribuoval stranické noviny, v roce 2013 sbíral podpisy na podporu prezidentského kandidáta a v roce 2015 sám kandidoval v místních volbách (…). Litevské orgány v žádném ze svých rozhodnutí nevysvětlily, jak dospěly k závěru, že tato míra účasti na činnosti strany nebyla dostatečná k tomu, aby prvnímu stěžovateli hrozilo špatné zacházení, a to navzdory argumentům stěžovatelů, které nasvědčovaly opaku.“

K. I. proti Francii
č. 5560/19, rozsudek ze dne 15. dubna 2021

Vyhoštění bývalého čečenského uprchlíka do Ruska po odebrání jeho uprchlického statusu z důvodu jeho odsouzení z teroristické činnosti by představovalo porušení článku 3 Úmluvy v případě, že by nebylo provedeno ex nunc posouzení nebezpečí, které stěžovateli aktuálně v jeho zemi původu hrozí.

B a C proti Švýcarsku
č. 43987/16, rozsudek ze dne 17. listopadu 2020

Soud shledal, že jelikož vnitrostátní soudy dostatečně neposoudily existenci rizika špatného zacházení, které hrozí prvnímu stěžovateli jakožto LGBTQ osobě v Gambii, ani dostupnost ochrany před takovým zacházením ze strany nestátních subjektů, jeho vyhoštění do Gambie by bez nového posouzení těchto aspektů představovalo porušení článku 3 Úmluvy, a to nezávisle na informovanosti tamních úřadů o jeho sexuální orientaci.

„57. Strany nerozporují, že stěžovatel je homosexuál. Rovněž se shodují v tom, že sexuální orientace jednotlivce tvoří základní součást jeho identity, a že nikdo nesmí být nucen svou sexuální orientaci skrývat, aby se vyhnul pronásledování (…). Z těchto důvodů a bez ohledu na to, zda je sexuální orientace stěžovatele v současné době orgánům Gambie nebo jejímu obyvatelstvu známa, má Soud za to, že může v budoucnu vyjít najevo, bude-li stěžovatel do Gambie vyhoštěn (…). (…) Soud nesouhlasí s názorem vnitrostátních orgánů, že by se orgány Gambie a její obyvatelstvo pravděpodobně nedozvěděly o sexuální orientaci prvního stěžovatele (…). (…)“

M. A. a ostatní proti Bulharsku
č. 5115/18, rozsudek ze dne 20. února 2020

Soud rozhodl, v případě vyhoštění stěžovatelů do Číny by došlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy, neboť by jim zde jako etnickým Ujgurům, kteří danou zemi opustili, hrozilo mučení a nelidské zacházení nebo i smrt, a to i vzhledem k tomu, že byli ze strany čínských orgánů podezírání z teroristické činnosti.

G. S. proti Bulharsku
č. 36538/17, rozsudek ze dne 4. dubna 2019

Soud rozhodl, že vydáním stěžovatele do Íránu, kde mu za krádež, která mu byla kladena za vinu, hrozil trest 74 ran bičem, by došlo k porušení článku 3 Úmluvy, přestože vyžadující stát poskytl záruky, že stěžovatel nebude podroben mučení či nelidskému zacházení.

M. A. proti Francii
č. 9373/15, rozsudek ze dne 1. února 2018

Soud rozhodl, že vyhoštěním stěžovatele z Alžírska, který byl zapojen do tamního islamistického hnutí a který byl následně ve Francii odsouzen za zapojení do spiknutí při přípravě teroristických činů, by došlo k porušení článku 3 Úmluvy, neboť zde stěžovateli jako osobě podezřelé ze zapojení do mezinárodního terorismu hrozilo skutečné špatného zacházení v podobě zadržení do vazby bez soudního rozhodnutí, bez možnosti komunikace s vnějším světem či mučení.

R. B. A. B. a ostatní proti Nizozemsku
č. 7211/06, rozsudek ze dne 7. června 2016

Soud shledal, že by vyhoštěním stěžovatelky do Súdanu nedošlo k porušen článku 3 Úmluvy, a to i vzhledem k jejím obavám z podstoupení ženské obřízky. Podstoupení ženské obřízky není vynucováno ze strany státních orgánů, ale ze strany rodinných příslušníků. Rodina stěžovatelky, která má být vyhoštěna spolu s ní, podstoupení ženské obřízky přitom nepodporuje.

„57. Soud proto dospěl k závěru, že otázka, zda bude dívka nebo mladá žena v Súdánu nucena podstoupit ženskou obřízku, je především otázkou volby rodičů, a považuje za prokázané, že pokud se rodiče postaví proti mrzačení ženských pohlavních orgánů, jsou schopni zabránit tomu, aby jejich dcera (dcery) byla (byly) této praktice podrobena (podrobeny) proti jejich vůli.“

H. a B. proti Spojenému království
č. 70073/10, rozsudek ze dne 9. dubna 2013

Soud rozhodl, že vyhoštění stěžovatelů afghánské národnosti, kteří ve Spojeném království neúspěšně žádali o azyl kvůli obavám před Tálibánem, nepředstavovalo porušení článku 3 Úmluvy.

Nebezpečí ze strany soukromých osob a možnost vnitřního přesídlení

R. H. proti Švédsku
č. 4601/14, rozsudek ze dne 10. září 2015

Soud rozhodl, že vyhoštěním stěžovatelky do somálského Mogadiša by nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy. Stěžovatelka by sice byla jakožto mladá žena v Somálsku zvláště zranitelná, měla by však přístup k ochraně ze strany rodiny i „mužské sítě“.

M. Y. H. a ostatní proti Švédsku
č. 50859/10, rozsudek ze dne 27. června 2013

Soud rozhodl, že realizací vyhoštění stěžovatelů, neúspěšných žadatelů o azyl, do Iráku by nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy, protože mají možnost přesídlit se do bezpečnější části Iráku.

Omeredo proti Rakousku
č. 8969/10, rozsudek ze dne 20. září 2011

Přesto, že ženě v její zemi původu hrozilo skutečné nebezpečí podstoupení ženské obřízky, které samo o sobě představuje porušení článku 3 Úmluvy, v případě jejího vyhoštění do Nigérie by dle názoru Soudu k porušení článku 3 nedošlo, neboť žena měla možnost se přesídlit do části Nigérie, kde je ženská obřízka zakázaná. Možnost vnitřního přesídlení shledal vzhledem k její osobní situaci, kdy byla vzdělanou a dospělou ženou ve věku 37 let s pracovními zkušenostmi za reálnou.

Vyhoštění závažně nemocných osob

Savran proti Dánsku
č. 57467/15, rozsudek velkého senátu ze dne 7. prosince 2021

Velký senát Soudu shledal, že v případě stěžovatele trpícího těžkou formou schizofrenie nebylo prokázáno, že by zdravotní rizika jeho vyhoštění do Turecka mohla dosáhnout minimálního prahu závažnosti stanoveného ve věci Paposhvili proti Belgii, a proto nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy. Dále shledal, že rozhodnutím o vyhoštění stěžovatele došlo k porušení článku 8 Úmluvy, neboť vnitrostátní orgány v rámci vyvažování dotčených zájmů dostatečně nezohlednily všechny relevantní faktory, zejména dopad, který mělo upuštění od potrestání stěžovatele pro duševní nemoc na posouzení závažnosti trestného činu, jakož i trvalou povahu zákazu vyhoštění.

Paposhvili proti Belgii
č. 41738/10, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2016

Velký senát Soudu rozhodl, že vyhoštění stěžovatele trpícího závažným onemocněním do Gruzie by bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy, neboť belgické úřady neposoudily rizika, které by pro něj vyhoštění znamenalo s ohledem na jeho zdravotní stav, a dostupnost vhodné zdravotní péče v Gruzii, jakož i v rozporu s článkem 8 Úmluvy, jelikož nezhodnotily důsledky, které by vyhoštění s ohledem na jeho zdravotní stav mělo na jeho rodinný život.

Extradice

Khasanov a Rakhmanov proti Rusku
č. 28492/15 a 49975/15, rozsudek velkého ze dne 13. července 2023

Velký senát Soudu shledal, že vydání stěžovatelů, kteří patřili k uzbecké etnické menšině, do Kyrgyzstánu by nebylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Na základě dostupných zpráv orgánů OSN a řady nevládních organizací dospěl k závěru, že obecná situace v Kyrgyzstánu nevyžaduje úplný zákaz vydávání osob a že etničtí Uzbekové v současné době nepředstavují skupinu, která by byla v zemi systematicky vystavována špatnému zacházení. Stěžovatelé zároveň spolehlivě neprokázali, že by jejich stíhání mělo etnický nebo politický motiv a že by právě jim hrozilo skutečné nebezpečí špatného zacházení. Vnitrostátní orgány jejich individuální okolnosti přitom podrobily pečlivému a důkladnému přezkumu.

Liu proti Polsku
č. 37610/18, rozsudek ze dne 6. října 2022

Vydání stěžovatele do Číny by bylo v rozporu s článkem 3 Úmluvy, neboť s ohledem na tvrzení stěžovatele a informace od nezávislých mezinárodních organizací Soud shledal, že rozsah mučení a jiných forem nelidského zacházení, které jsou věrohodně a soustavně uváděny jako používané praktiky v čínských vazebních zařízeních a věznicích, lze přirovnat k existenci situace obecného násilí. Stěžovatel proto nemusel prokázat individuální obavy, že bude vystaven špatnému zacházení, neboť postačovalo, že bylo prokázáno, že po vydání bude umístěn do čínského vazebního zařízení nebo věznice, kde mu dle Soudu hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení.

Bivolaru a Moldovan proti Francii
č. 40324/16, rozsudek ze dne 25. března 2021

Soud shledal, že vydáním druhého stěžovatele rumunským orgánům na základě evropského zatýkacího rozkazu (EZR) došlo k porušení článku 3 Úmluvy, neboť shledal, že došlo k vyvrácení domněnky rovnocenné ochrany, kdy stěžovateli vzhledem k podmínkám zbavení svobody v Rumunsku hrozilo skutečné nebezpečí špatného zacházení. Ve vztahu k vydání prvního stěžovatele, kterému byl v jiném členském státě udělen uprchlický status z důvodu pronásledování rumunskými orgány, domněnka rovnocenné ochrany nebyla použitelná. V jeho případě Soud jednomyslně konstatoval, že riziko nebezpečí špatného zacházení nebylo dostatečně podložené, a výkonem EZR proto nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy.

D. L. proti Rakousku
č. 34999/16, rozsudek ze dne 7. prosince 2017

Soudu dospěl k závěru, že vydáním stěžovatele obviněného z vraždy bratrance do Kosova, kde měl být dle svých tvrzení s ohledem na hrozící krevní mstu a špatné podmínky ve věznicích vystaven špatnému zacházení a ohrožení života, by nedošlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy.

Aswat proti Spojenému království
č. 62176/14, rozsudek ze dne 6. ledna 2015

Soud shledal, že s ohledem na dodatečné záruky a doplňující informace poskytnuté Spojenými státy americkými a jejich pečlivému zhodnocení ze strany vnitrostátního soudu Spojeného království (po vydání rozsudku Soudu ve věci Aswat proti Spojenému království, č. 17299/12, rozsudek ze dne 16. dubna 2013), neexistuje skutečné riziko, že stěžovatel bude v případě svého vydání do Spojených států amerických vystaven nebezpečí špatného zacházení v rozporu článkem 3 Úmluv, a to i vzhledem ke svému zdravotnímu stavu.

Turgunov proti Rusku
č. 15590/14, rozsudek ze dne 22. října 2015

Vydáním občana Kyrgyzstánu uzbecké národnosti, který je v Kyrgyzstánu stíhán pro účast na masových etnických nepokojích z června 2010 a spáchání několika dalších trestných činů v souvislosti s těmito nepokoji, k trestnímu stíhání do Kyrgyzstánu by dle Soudu byl porušen článek 3 Úmluvy.

M.G. proti Bulharsku
č. 59297/12, rozsudek ze dne 25. března 2014

V případě vydání stěžovatele do Ruska by dle Soudu došlo k porušení článku 3 Úmluvy, a to i vzhlede k uděleným diplomatickým zárukám. Přihlédl přitom k důvodům udělení uprchlického statusu stěžovateli v jiných státech Evropské unie.

Extradice v případě hrozby dlouhého trestu

Bijan Balahan proti Švédsku
č. 9839/22, rozsudek ze dne 29. června 2023

Soud shledal šesti hlasy proti jednomu, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání za závažné trestné činy do USA není v rozporu s článkem 3 Úmluvy, jelikož stěžovatel neprokázal, že by mu v USA hrozilo uložení nesnížitelného doživotního trestu odnětí svobody nebo trestu hrubě nepřiměřeného.

Sanchez-Sanchez proti Spojenému království
č. 22854/20, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2022

Velký senát Soudu dospěl k závěru, že stěžovatel nepředložil důkazy dokládající důvodné podezření, že by v případě vydání do Spojených států amerických k trestnímu stíhání čelil skutečnému nebezpečí špatného zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy spočívající v uložení doživotního trestu odnětí svobody bez možnosti podmíněného propuštění.

„95. Zatímco zásady uvedené v rozsudku Vinter a ostatní je tedy třeba uplatňovat ve vnitrostátních případech, v kontextu vydávání je zapotřebí upravený přístup. Nejprve je třeba položit předběžnou otázku, a sice zda žadatel předložil důkazy, které mohou prokázat, že existují závažné důvody domnívat se, že v případě odsouzení existuje reálné riziko uložení trestu odnětí svobody na doživotí bez možnosti podmíněného propuštění. V tomto ohledu je na stěžovateli, aby prokázal, že takový trest bude uložen (…). Takové riziko bude snadněji prokázáno, pokud žadateli hrozí povinný trest odnětí svobody na doživotí.“

Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: azyl/mezinárodní ochrana (cizinecké právo), možnost vnitřního přesídlení (cizinecké právo), právo na život (cizinecké právo), vyhoštění (cizinecké právo), zákaz mučení a jiného nelidského či ponižujícího zacházení (cizinecké právo); extradice (cizinecké právo)

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

Listina základních práv EU (čl. 18)
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění)
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
Stanovisko generálního advokáta De La Tour ze dne 9. listopadu 2023 (postavení žen v Afghánistánu po převzetí moci Tálibánem v srpnu 2021 a posouzení závažnosti daného zacházení pro účely možnosti udělení mezinárodní ochrany)
Rozsudek SDEU ze dne 4. října 2018, Fathi, věcC-56/17 (široký výklad pojmu náboženství; trest smrti nebo odnětí svobody za náboženské vyznání brán za akt pronásledování)
Rozsudek SDEU ze dne 2014, M’Bodj, věc C-542/13 (udělení doplňkové ochrany vážné nemocné osobě v případě úmyslného odepření zdravotní pomoci v zemi původu)
Rozsudek SDEU ze dne 7. listopadu 2013, X, Y a Z, věc C-199/12, C-200/12 a C-201/12 (po žadateli mezinárodní ochrany nelze požadovat, aby v zemi původu skrýval svou sexuální orientaci)
Rozsudek SDEU ze dne 5. září 2012, Y a Z, věc C-99/11 (akt pronásledování v souvislosti se závažným porušením svobody projevu náboženského vyznání)
Rozsudek SDEU ze dne 2009, Elgafaji, věc C-465/07 (výklad pojmu nerozlišujícího násilí v situaci ozbrojeného konfliktu)

Organizace spojených národů

Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (čl. 33)
Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (čl.3)
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 7)
Příručka UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíkům

Česká právní úprava a praxe

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl.6 odst. 2, čl. 6 odst. 3, 7)
Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu (celý)
Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (§ 179 odst. 2)
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (§ 80)
Zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§ 91 odst.1 písm. o) a e))
Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. Pl.ÚS-st. 37/13 #1 (včasnost ústavní stížnosti ve vazbě na povahu řízení o přístupnosti vydání a podvolení k vydání k trestnímu stíhání – extradice – a vztah extradičního a azylového řízení)
Nález Ústavního soudu ze dne 14. prosince 2022, sp. zn. II.ÚS 1199/22 #2 (povinnost soudu v extradičním řízení posoudit následky vojenské invaze na území Ukrajiny)
Nález Ústavního soudu ze dne 2. dubna 2020, sp. zn. II.ÚS 2299/19 #9 (diplomatické záruky k minimalizaci rizika mučení a jiného špatného zacházení při vydávání do Čínské lidové republiky)
Nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. I.ÚS 1015/14 #2 (hodnocení možných rizik odepření spravedlnosti jako důvodu nepřípustnosti vydání osoby k trestnímu stíhání v Ruské federaci)
Nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2016, sp. zn. I.ÚS 425/16 #1 (prolomení § 75 odst. 1 s.ř.s – povaha nových skutečností a situace konkrétního žadatele)
Nález Ústavního soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. II.ÚS 1221/13 #2 (extradice cizince; vydání žadatele o azyl k trestnímu stíhání do Gruzie ve stádiu probíhajícího azylového řízení)
Nález Ústavního soudu ze dne 10. září 2013 sp. zn. III. ÚS 665/11 #2 (vztah extradičního a azylového řízení)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2022, sp. zn. 9 Azs 144/2022–38 (mezinárodní ochrana – vyostření konfliktu v průběhu soudního řízení; zohlednění nových skutečností)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2022, sp. zn. 10 Azs 161/2022–56 (podmínky, pro zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné – bezpečná země původu)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 1 Azs 84/2022–61 (výkon vojenské služby a možná účast na válečných zločinech či zločinech proti lidskosti; žádost o mezinárodní ochranu)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. srpna 2022, sp. zn. 5 Azs 153/2020–63 (vystavení policejní šikaně; pronásledován za uplatňování politických práv a svobod)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. července 2022, sp. zn. 10 Azs 42/2022–32 (vážná újma z důvodu nedostatku zdravotní péče odpovídající vážnému zdravotnímu stavu žadatele)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2022, sp. zn. 6 Azs 306/2021-49 (řízení před soudem – zohlednění nových skutečností; zásada non-refoulement a diplomatické záruky)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. března 2022, sp. zn. 10 Azs 537/2021–31 (bezpečná země původu; řízení před soudem – zohlednění nových skutečností; povinnost vzít v potaz válku)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2022, sp. zn. 5 Azs 70/2020–103 (vážné onemocnění či zdravotní postižení jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany nezletilému žadateli)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. prosince 2021, sp. zn. 5 Azs 19/2020–45 (hodnověrnost azylového příběhu; branná povinnost jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2021, sp. zn. 8 Azs 114/2021–46 (žadatel o mezinárodní ochranu z jiné země EU – Polsko)
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2021, sp. zn. 41 Az 58/2020–52 (řízení před soudem – přezkum splnění podmínek bezpečné země původu)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2021, sp. zn. 8 Azs 192/2020–48 (vylučující klauzule – zásada non-refoulement)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. června 2021, sp. zn. 8 Azs 50/2021–59 (řízení o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. dubna 2021, sp. zn. 5 Azs 317/2020–28 (mezinárodní ochrana: nucené práce; příslušnost k sociální skupině)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 202, sp. zn. 1 Azs 396/2020–37 (mezinárodní ochrana: opakovaný žádost; opětovné použití vylučující klauzule)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. října 2020, sp. zn. 5 Azs 73/2019–61 (posuzování podmínek v zemi původu; vnitřní přesídlení; možnost využití vnitrostátní ochrany)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2020, sp. zn. 3 Azs 15/2020–84 (nesouhlas s praktikami a postupy strany; politický názor; strach z pronásledování)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. dubna 2020, sp. zn. 5 Azs 189/2015–127 (postavení „light“ uprchlíka; pojem „bezpečnost státu“; zvlášť závažný zločin)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2020, sp. zn. 5 Azs 325/2019–16 (mezinárodní ochrana: další opakovaná žádost)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2020, sp. zn. 7 Azs 267/2019–19 (mezinárodní ochrana: vážná újma hrozící osobě s více občanstvími)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2020, sp. zn. 5 Azs 105/2018–46 (hodnocení zpráv o zemi původu; udělení azylu soudem)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2019, sp. zn. 5 Azs 235/2019–25 (důvody udělení mezinárodní ochrany; diplomatické záruky; non-refoulement)
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2019, sp. zn. 45 Az 23/2018–55 (doplňková ochrana; individuální posouzení možnosti přesídlení; dokazování situace v zemi)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2018, sp. zn. 9 Azs 39/2019–77 (azyl: k pojmu „odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství“)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 9 Azs 133/2018–93 (příslušnost k novinářskému profesnímu stavu; příslušnost k pronásledované sociální skupině)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2018; sp. zn. 1 Azs 137/2018–50 (mezinárodní ochrana: doplňková ochrana; vážná újma)
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2018, sp. zn. 2 Azs 114/2018–30 (ochrana proti pronásledování či vážně újmě hrozící v jiném státě než státě původu; humanitární azyl)

Tato příručka má čistě informativní povahu a neobsahuje závazný právní výklad rozsudků a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jejich anotace, na které je v tomto dokumentu odkazováno, nejsou úředními rozhodnutími a nejsou závazné. Jsou však autorskými díly chráněnými autorským právem. Tento dokument jako celek ani jednotlivé anotace v něm obsažené proto nesmí být bez předchozího souhlasu státu reprezentovaného Ministerstvem spravedlnosti zpřístupňovány veřejnosti ani jinak užívány, zejména rozmnožovány, nad rámec volného užití dle § 30 autorského zákona a zákonných licencí dle § 31 a násl. autorského zákona.