Aktuální k 30. říjnu 2023

Článek 4 Protokolu č. 7

1. Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestní-ho řádu tohoto státu.

2. Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

 

Obecné zásady

Zásada NE BIS IN IDEM

„110. (…) Soud opakuje, že se článek 4 Protokolu č. 7 neomezuje pouze na právo nebýt trestán dvakrát, nýbrž že v sobě zahrnuje i právo nebýt stíhán či souzen dvakrát (…). Pokud by tomu tak nebylo, nebylo by nutné použít slova ‚stíhán‘ i ‚potrestán‘, jelikož v takovém případě by se jednalo o pouhé zdvojení. Článek 4 Protokolu č. 7 se použije i v případě, kdy došlo ke stíhání jednotlivce v řízení, které nevyvrcholilo odsouzením. (…) článek 4 Protokolu č. 7 obsahuje tři odlišné záruky a stanoví, že za tentýž trestný čin nelze nikoho: a) vystavit stíhání, b) soudit či c) potrestat (…).“

Sergey Zolotukhin proti Rusku
č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009
 

„49. (…) první odstavec článku 4 Protokolu č. 7 uvádí tři složky zásady ne bis in idem: obě řízení musí být ‚trestní‘ povahy, musí se týkat stejných skutků a musí se jednat o opakované stíhání. (…)“

Mihalache proti Rumunsku
č. 54012/10, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2019
   

Trestní povaha obou řízení

„52. (…) Pojem ‚trestní řízení‘ použitý v textu článku 4 Protokolu č. 7 musí být vykládán ve světle obecných zásad týkající se slov ‚trestní obvinění‘ a ‚trest‘ uvedených po řadě v článku 6 a v článku 7 Úmluvy (…).

53. Ustálená judikatura Soudu stanoví tři kritéria, běžně známá jako ‚Engelovská kritéria‘ (…), jež je třeba považovat za rozhodující pro určení, zda tu bylo ‚trestní obvinění‘, či nikoli. Prvním kritériem je právní kvalifikace protiprávního jednání podle vnitrostátního práva, druhým samotná podstata protiprávního jednání a třetím je přísnost trestu, který dotyčné osobě hrozí. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, a nikoli nezbytně kumulativní. To však nevylučuje kumulativní přístup tam, kde oddělená analýza každého kritéria neumožňuje učinit jednoznačný závěr stran existence trestního obvinění (…).“

Sergey Zolotukhin proti Rusku
č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009
 

„35. (…) Judikatura neposkytuje žádný zavedený nebo autoritativní základ pro závěr, že nižší výměra sankce, a to v daňovém řízení nebo jinde, může být rozhodující k tomu, aby protiprávní jednání, jež je jinak trestní povahy, bylo vyňato z rozsahu působnosti článku 6.

36. Soud dále není přesvědčen o tom, že řízení o uložení daňového penále je takového druhu, že nespadá nebo by nemělo spadat pod ochranu článku 6. (…) Třebaže není pochyb o důležitosti daní pro efektivní fungování státu, Soud není přesvědčen o tom, že je odnětí procesních záruk při ukládání daňového penále v této oblasti nezbytné k zachování účinnosti daňového systému nebo může být považováno za souladné s duchem a účelem Úmluvy. (…)“

Jussila proti Finsku
č. 73053/01, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2006
   

Shodný trestný čin (IDEM)

„81. Soud (…) podotýká, že přístup, který zdůrazňuje právní kvalifikaci obou protiprávních jednání je z hlediska práv jednotlivce příliš restriktivní, protože pokud se Soud omezí na zjištění, že osoba byla stíhána za protiprávní jednání, která mají odlišnou právní kvalifikaci, vyvolá riziko, že záruka obsažená v článku 4 Protokolu č. 7 bude podkopána, a nikoli to, že z ní udělá záruku praktickou a účinnou, jak vyžaduje Úmluva (…).

82. Proto Soud zastává názor, že článek 4 Protokolu č. 7 musí být vykládán tak, že zakazuje stíhání nebo soudní řízení za druhé ‚protiprávní jednání‘ v rozsahu, v němž se toto jednání zakládá na shodných nebo v podstatě stejných skutkových okolnostech.
(…)

84. Posouzení Soudu se tudíž soustředí na ty skutečnosti, které představují soubor skutkových okolností týkajících se téhož obviněného a neoddělitelně společně propojených v čase a prostoru, jejichž existence musí být prokázána k tomu, aby mohl být vynesen odsuzující verdikt nebo zahájeno trestní stíhání.“

Sergey Zolotukhin proti Rusku
č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009
 

Opakování téhož řízení (BIS)

a) První rozhodnutí musí zahrnovat osvobození nebo odsouzení a být konečné

„88. (…) článek 4 Protokolu č. 7 stanoví, že zásada ne bis in idem směřuje k ochraně osob, které již byly ‚osvobozeny nebo odsouzeny konečným rozsudkem‘. Vysvětlující zpráva k Protokolu č. 7 ohledně článku 4 uvádí, že ‚zásada zakotvená v tomto ustanovení se použije až poté, co osoba byla osvobozena nebo odsouzena konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu‘ (…). K tomu, aby se osoba mohla dovolávat ochrany podle tohoto článku, tedy konečné rozhodnutí nestačí; toto rozhodnutí musí zahrnovat osvobození nebo odsouzení osoby.

[…]

95. (…) Podstatné v konkrétní věci je, že dotčené rozhodnutí bylo vydáno orgánem zapojeným do výkonu soudnictví v příslušném vnitrostátním právním řádu a že tento orgán je podle vnitrostátního práva příslušný k tomu, aby určil a případně potrestal protiprávní jednání, z něhož byla osoba obviněna. Skutečnost, že rozhodnutí nemá formu rozsudku, nemůže zpochybnit osvobození nebo odsouzení osoby, protože takový procesní a formální aspekt nemůže mít dopad na účinky rozhodnutí. (…) Soud zaujímal setrvale obdobný postoj při určování účinku právní situace, například při ověřování, zda řízení definovaná podle vnitrostátního práva jako správní vyvolávala účinky, které vyžadovaly, aby byla kvalifikována jako ‚trestní‘ v rámci autonomního významu tohoto pojmu podle Úmluvy (…).

Soud má tudíž za to, že zásah soudu není pro existenci rozhodnutí nezbytný.

[…]

97. Pro účely stanovení, zda určité rozhodnutí představuje ‚osvobození‘ nebo ‚odsouzení‘, Soud (…) zvažoval skutečný obsah dotčeného rozhodnutí a posuzoval jeho účinky na stěžovatelovu situaci. S odkazem na znění článku 4 Protokolu č. 7 shledává, že záměrná volba slov ‚osvobozen nebo odsouzen‘ znamená, že byla určena ‚trestní‘ odpovědnost obviněného na základě posouzení skutkových okolností věci, jinými slovy, že došlo k rozhodnutí v meritu věci. K tomu, aby takové posouzení proběhlo, je klíčové, aby orgán vydávající rozhodnutí měl podle vnitrostátního práva rozhodovací pravomoc, která mu umožňuje přezkoumat meritum věci. Orgán tudíž musí prostudovat nebo zhodnotit důkazy založené ve spise a posoudit stěžovatelovo zapojení do jedné nebo všech událostí, které vedly k zásahu vyšetřovacích orgánů, s cílem učinit závěr, zda byla určena ‚trestní‘ odpovědnost (…).

98. Určení, že došlo k posouzení okolností věci a viny či neviny obviněného, může tedy vycházet z pokroku v řízení v určité věci. Tam, kde bylo zahájeno trestní vyšetřování poté, co bylo proti dotyčné osobě vzneseno obvinění, poškozený byl vyslechnut, důkazy byly shromážděny a přezkoumány příslušným orgánem a na základě těchto důkazů bylo vydáno odůvodněné rozhodnutí, povedou takové faktory pravděpodobně k závěru, že došlo k určení merita věci. Tam, kde byla příslušným orgánem uvalena sankce jako následek jednání přičteného dotyčné osobě, lze mít rozumně za to, že příslušný orgán předtím provedl posouzení skutkových okolností věci a otázky, zda jednání dotyčné osoby bylo v souladu se zákonem, či nikoli.

[…]

103. Soud (…) při určení, co bylo ‚konečným‘ rozhodnutím v projednávané věci, soustavně odkazoval na kritérium uvedené ve vysvětlující zprávě k Protokolu č. 7 a měl za to, že toto rozhodnutí bylo ‚konečné‘ bez ohledu na jeho charakteristiku podle vnitrostátního práva po vyčerpání ‚řádných‘ opravných prostředků nebo po uplynutí lhůty stanovené vnitrostátním právem pro jejich využití. Opravné prostředky, které Soud označil za ‚mimořádné‘, nejsou brány v potaz při určování, co bylo ‚konečným‘ rozhodnutím pro účely článku 4 Protokolu č. 7 (…).

[…]

110. (…) Při tomto rozlišování Soud zvažoval faktory jako dostupnost opravného prostředku pro účastníky řízení nebo diskreci, kterou vnitrostátní právo přiznává příslušným úředním osobám při využití opravného prostředku (…). (…) Soud pro účely určení ‚konečné‘ povahy rozhodnutí pro účely článku 4 Protokolu č. 7 vzal v potaz pouze ‚řádné opravné prostředky‘ (…) v autonomním významu tohoto pojmu podle Úmluvy (…).

111. Soud by tudíž zdůraznil význam (…) kritéria předvídatelnosti uplatnění práva jako celku coby podmínky pro akceptování toho, že ‚zdvojená‘ řízení jsou součástí propojeného systému sankcí podle vnitrostátního práva, aniž vedou k jakémukoli opakování řízení (‚bis‘) pro účely článku 4 Protokolu č. 7 (…). Toto kritérium je obdobně plně relevantní pro ‚konečnou‘ povahu rozhodnutí jako podmínku pro vyvolání ochrany poskytované tímto článkem.

[…]

115. (…) Při zjišťování ‚řádných‘ opravných prostředků v určité věci považuje Soud za výchozí bod vnitrostátní právo a proces. Vnitrostátní právo – hmotné i procesní – musí vyhovět zásadě právní jistoty, která vyžaduje, aby rozsah opravného prostředku (…) byl jasně časově vymezen a aby postup pro jeho použití byl jasný těm účastníkům řízení, kteří jsou oprávněni dotčený opravný prostředek použít. Jinými slovy, aby bylo vyhověno zásadě právní jistoty, která je vlastní právu nebýt souzen nebo trestán dvakrát za stejný trestný čin (…), musí opravný prostředek fungovat způsobem, který vyjasňuje okamžik v čase, kdy se rozhodnutí stává konečným. (…)“

Mihalache proti Rumunsku
č. 54012/10, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2019
   

„126. (…) otázka, zda je rozhodnutí ‚konečné‘, či nikoli, postrádá význam, pokud nedošlo ke skutečnému opakování řízení, ale ke kombinaci řízení považovaných za jeden souvislý celek.“

A a B proti Norsku
č. 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016
   

b) Druhé řízení musí být nové

„130. (…) je zřejmé, že ve vztahu k činům, které jsou potírány jak na poli trestního, tak správního práva, lze nejsnadněji zajistit soulad s článkem 4 Protokolu č. 7 tak, že ve vhodnou chvíli bude vedeno jednokolejné řízení, které umožní spojení souběžných větví právního režimu, aby v rámci odpovědi na daný trestný čin mohly být zohledněny odlišné společenské potřeby v rámci jednoho postupu. (…) článek 4 Protokolu č. 7 [však] nevylučuje vedení kombinovaných řízení, a to až do jejich skončení, pokud jsou splněny určité podmínky. Zejména platí, že má-li Soud dospět k závěru, že nedošlo k opakování soudního řízení nebo trestu
(bis), které zakazuje článek 4 Protokolu č. 7, je žalovaný stát povinen přesvědčivě prokázat, že daná kombinovaná řízení vykazují ‚dostatečně těsnou věcnou a časovou spojitost‘. Jinými slovy, je třeba prokázat, že k jejich sloučení došlo uceleně tak, aby obě řízení tvořila souvislý celek. To znamená nejen to, že sledované účely i použité prostředky se musejí vzájemně věcně doplňovat a být spojeny v čase, ale také to, že možné důsledky takové organizace právního řešení daného jednání musejí být ve vztahu k dotčenému jednotlivci přiměřené a předvídatelné.

131. Pokud jde o podmínky, které je třeba splnit, aby byla kombinovaná trestní a správní řízení považována za dostatečně věcně a časově propojená, a tedy souladná s kritériem bis dle článku 4 Protokolu č. 7, lze příslušné úvahy vyplývající z judikatury Soudu (…) shrnout následovně.

132. Mezi významné faktory pro stanovení, zda existuje dostatečně úzká věcná spojitost, patří:

  • zda obě samostatná řízení sledují vzájemně se doplňující cíle, a tedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale také in concreto, různých aspektů daného protispolečenského jednání;
  • zda je kombinace daných řízení předvídatelným důsledkem téhož postihovaného jednání, a to v právu i v praxi (idem);
  • zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální možné míře zabrání opakování při shromažďování a hodnocení důkazů, zejména skrze odpovídající vzájemnou součinnost mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení;
  • a především, zda je sankce uložená v řízení, které bylo skončeno jako první, zohledněna v řízení, které je skončeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený jednotlivec v konečném důsledku vystaven nadměrné zátěži, přičemž pravděpodobnost posledně zmiňovaného rizika je nejnižší, pokud existuje mechanismus započtení, kterým se zajistí přiměřenost celkové výše všech uložených sankcí.

133. (…) Důležitým faktorem je rozsah, v jakém správní řízení nese znaky běžného trestního řízení. Kombinovaná řízení s větší pravděpodobností splní kritéria komplementarity a soudržnosti, pokud se sankce ukládané v řízení, které není formálně zařazeno mezi ‚trestní‘ řízení, specificky vztahují k danému jednání, a tudíž se liší od ‚tvrdého jádra trestního práva‘ (…). Pokud jako dodatečný faktor toto řízení nenese žádnou významnou míru stigmatu, je méně pravděpodobné, že kombinace řízení bude znamenat nepřiměřenou zátěž pro obviněnou osobu. Naopak skutečnost, že správní řízení obsahuje stigmatizující prvky do značné
míry podobné běžnému trestnímu řízení, zvyšuje riziko, že dojde ke zdvojení (bis) sledovaných společenských cílů v rámci trestání daného jednání v odlišných řízeních, nikoli k jejich vzájemnému doplnění. (…)

134. Kromě toho, jak již bylo naznačeno výše, i pokud existuje dostatečně silná věcná spojitost, je třeba zároveň naplnit i zbývající požadavek časové spojitosti. To však neznamená, že obě řízení musejí být od začátku do konce vedena současně. Státy by měly mít možnost rozhodnout se pro vedení řízení postupně v případech, kdy je takový postup odůvodněn zájmy na účinnosti a řádném výkonu spravedlnosti, sleduje různé společenské cíle a nezpůsobuje stěžovateli žádnou nepřiměřenou újmu. Jak však bylo uvedeno výše, časová spojitost nesmí nikdy chybět. Z tohoto důvodu musí být časová spojitost dostatečně těsná, aby jednotlivce chránila před nejistotou, zdlouhavostí a průtahy v řízení (…), a to i tam, kde příslušný vnitrostátní systém stanoví ‚ucelený‘ mechanismus obsahující oddělenou správní složku a trestní složku. Čím je spojitost v čase slabší, tím větší je potřeba, aby stát objasnil a zdůvodnil průtahy, za které může být při vedení řízení odpovědný.“

A a B proti Norsku
č. 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016
   

c) Nesmí jít o přípustnou výjimku podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7

„127. (…) Třebaže stěžovatel nebyl potrestán dvakrát pro stejné skutky – původně uvalená sankce byla zrušena a měl možnost dosáhnout vrácení pokuty –, věc zahrnovala dvě po sobě jdoucí trestní řízení, která se týkala týchž skutků, a byla tudíž na první pohled neslučitelná s první odstavcem článku 4 Protokolu č. 7. Přesto ale takové zdvojení řízení může být slučitelné s článkem 4 Protokolu č. 7, pokud druhé řízení představuje obnovu tam, kde splňuje podmínky spjaté s výjimkou stanovenou v čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7.

128. Článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě jasně rozlišuje mezi druhým stíháním nebo soudním řízením, které první odstavec tohoto článku zapovídá, a pokračováním v soudním řízení za výjimečných okolností, na které odkazuje druhý odstavec. Článek 4 odst. 2 Protokolu č. 7 výslovně počítá s možností, že jednotlivec bude muset v souladu s vnitrostátním právem akceptovat stíhání pro táž obvinění, je-li řízení obnoveno poté, co se objeví nové důkazy nebo je zjištěna podstatná vada v předešlém řízení (…). (…)

129. Článek 4 Protokolu č. 7 stanoví meze uplatnění zásady právní jistoty v trestních věcech. Jak Soud uvedl při mnoha příležitostech, požadavky právní jistoty nejsou absolutní a v trestních věcech musí být posuzovány ve světle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 (…).

[…]

130. (…) obnova řízení je možná, avšak podléhá striktním podmínkám: rozhodnutí o obnově musí být odůvodněno tím, že se objevily nové nebo nově odhalené skutečnosti anebo byla zjištěna podstatná vada v předešlém řízení, které mohou ovlivnit rozhodnutí ve věci. Tyto podmínky jsou alternativní, a nikoli kumulativní.

131. (…) okolnosti týkající se věci, které existují během soudního řízení, avšak zůstávají před soudem skryty, přičemž vejdou ve známost po soudním řízení, jsou ‚nově odhalené‘. Okolnosti, které se týkají věci, avšak vyvstanou až po soudním řízení, jsou ‚nové‘ (…). Soud má také za to, jak ostatně uvádí i vysvětlující zpráva k Protokolu č. 7, že pojem ‚nové nebo nově odhalené skutečnosti‘ zahrnuje nové důkazy týkající se dříve existujících skutečností (…).

[…]

133. (…) Soud posuzuje v každém jednotlivém případě, zda okolnosti, o které se nadřízený orgán opírá při obnově řízení, představují nové nebo nově odhalené skutečnosti anebo podstatnou vadu v předešlém řízení. Pojem ‚podstatná vada‘ ve smyslu čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 naznačuje, že pouze závažné porušení procesního pravidla, které podkopává celistvost předešlého řízení, může být základem pro jeho obnovu v neprospěch obviněného tam, kde byl osvobozen z obvinění z trestného činu nebo potrestání pro méně závažný trestný čin než ten, který vnitrostátní právo stanoví. V takových případech by tudíž toto kritérium nesplňovalo pouhé přehodnocení důkazů ve spise státním zástupcem nebo nadřízeným soudem. Pokud jde ovšem o situace, v nichž byl obviněný shledán vinným a obnova mu může být na prospěch, Soud odkazuje na to, že bod 31 vysvětlující zprávy k Protokolu č. 7 (…) zdůrazňuje, že ‚tento článek nebrání obnově řízení ve prospěch odsouzeného nebo jiné změně rozsudku ve prospěch odsouzeného‘. V takových situacích proto musí být povaha vady posouzena primárně za účelem ověření, zda došlo k porušení práv obhajoby, a tudíž k překážce řádnému výkonu spravedlnosti. Konečně ve všech případech musí podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 in fine být důvody takové, aby ‚mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci‘ buď ve prospěch obviněného, nebo v jeho
neprospěch (…).“

Mihalache proti Rumunsku
č. 54012/10, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2019
   

Z další judikatury

Trestní povaha řízení o uložení daňové sankce

Janosevic proti Švédsku
č. 34619/97, rozsudek ze dne 23. července 2002
 

Řízení vedené daňovou správou pro nesrovnalosti v daňových přiznáních, v němž byla podle daňových předpisů, které se obecně vztahují na všechny daňové poplatníky, stěžovateli uložena sankce v podobě daňového penále, je trestní povahy, jelikož účelem penále je odradit od nedodržování daňových povinností a postihnout jejich nesplnění, a to bez ohledu na to, že na straně stěžovatele není vyžadován úmysl spáchat daňový delikt.

„68. (…) Je pravda, že penále bylo stěžovateli uloženo na objektivním základě, aniž bylo potřeba u něho zjistit trestní úmysl nebo nedbalost. Chybějící subjektivní prvky však protiprávní jednání nutně nezbavují jeho trestní povahy; v zákonech smluvních států lze totiž nalézt trestné činy
založené pouze na objektivních prvcích (…). (…) tento systém daňového penále nahradil dřívější čistě trestní postupy. Změna předchozího systému, který spočíval na postizích za úmyslné nebo nedbalostní jednání, ve prospěch nového systému založeného na objektivních faktorech zřejmě byla vyvolána potřebou větší efektivity (…).“

Cecchetti proti San Marinu
č. 40174/08, rozhodnutí ze dne 9. dubna 2013

Na řízení, v němž byla stěžovateli uložena daňová sankce ve výši 3,48 eura (přičemž tato sankce mohla v projednávané věci dosáhnout výše 27,82 eura), se vztahuje trestní složka článku 6 Úmluvy. Stížnost na nepřiměřenou délku takového řízení však byla odmítnuta s tím, že stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu.

Nazarev a ostatní proti Bulharsku
č. 26553/05 a další, rozhodnutí ze dne 25. ledna 2011

Námitka nespravedlivosti řízení ohledně daňových výměrů, v němž však nebyla stěžovatelům uložena žádná pokuta nebo penále, toliko povinnost zaplatit dovyměřenou daň spolu s úroky z prodlení, nespadá do trestní (ani do občanskoprávní) složky článku 6 Úmluvy, který není použitelný.

„(…) vzhledem k tomu, že stěžovatelům nebyla uložena žádná pokuta nebo penále, toliko povinnost zaplatit dovyměřenou DPH spolu s úroky z prodlení, nespadá dotčené řízení do trestní složky čl. 6 odst. 1 Úmluvy (…).“

Shodný trestný čin (IDEM)

Lucky Dev proti Švédsku
č. 7356/10, rozsudek ze dne 27. listopadu 2014

Shoda v posuzovaném protiprávním jednání panovala u nepřiznání zisků a daní, jež se navíc týkalo téhož období a téže částky uniklé daně. Stěžovatelce však byly vytýkány i nedostatky ve vedení účetnictví. S ním spojené povinnosti podnikatele jsou samostatné povahy a nezávisejí na použití účetních knih pro stanovení daňové povinnosti; stěžovatelka mohla účetní záznamy pro účely podání daňového přiznání opravit nebo doplnit jinými dokumenty, třebaže pochybení v této oblasti mělo vliv na splnění daňové povinnosti. Nebyl tak splněn prvek idem a ve vztahu k vedení účetnictví nedošlo k porušení článku 4 Protokolu č. 7.

Pirttimäki proti Finsku
č. 35232/11, rozsudek ze dne 20. května 2014

V situaci, kdy v daňovém řízení byl stěžovatel jako fyzická osoba postižen za nepřiznání daně, společnost, jejímž zástupcem stěžovatel byl, rovněž za nepřiznání daně a stěžovatel v postavení zástupce společnosti byl následně trestně stíhán za závažný daňový podvod ve vztahu k týmž daňovým přiznáním, byla obě řízení vedená proti stěžovateli odlišná: lišila se totiž v osobě obviněného, třebaže stěžovatel předmětná přiznání za společnost nejspíše sám podal. Nedošlo tudíž k porušení článku 4 Protokolu č. 7.

Kombinované sankční řízení (BIS)

A a B proti Norsku
č. 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 2016
   

Postih stěžovatelů v podobě daňového penále uloženého daňovou správou a pozdějšího odsouzení za daňový trestný čin v trestním řízení nepředstavoval porušení zásady ne bis in idem vtělené do článku 4 Protokolu č. 7. Nedošlo totiž k opakování řízení, protože každé z nich sledovalo odlišný účel (cílem daňového penále je především přimět poplatníky k řádnému splnění povinnosti předložit úplné a správné informace k vyměření daně, zatímco trestní stíhání sleduje též represivní cíl), stěžovatelé mohli předvídat vedení kombinovaného správního a trestního řízení, tato řízení byla vedena víceméně souběžně (přičemž časovou spojitost u druhého stěžovatele nenarušil ani odstup devíti měsíců od právní moci daňového rozhodnutí a trestního rozsudku), byla vzájemně provázána využitím získaných důkazů a sankce uložená v trestním řízení zohlednila předchozí daňové penále.

Bjarni Ármannsson proti Islandu
č. 72098/14, rozsudek ze dne 16. dubna 2019
 

Stěžovatel byl v daňovém a trestním řízení, jež nebyla dostatečně věcně a časově propojená, a to zejména s ohledem na nedostatečný časový překryv a nezávislé dokazování v obou řízeních, stíhán a potrestán dvakrát za tentýž daňový trestný čin, v rozporu se zásadou ne bis in idem vtělenou do článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Státní zastupitelství sice mělo k dispozici podklady od daňové správy, avšak policie vedla vlastní nezávislé vyšetřování. Stěžovatelovo jednání a jeho právní odpovědnost byly zkoumány podle různých ustanovení daňového a trestního práva různými orgány v řízeních, jež byla na sobě nezávislá. Obě řízení celkově probíhala po dobu čtyř let a deseti měsíců od zahájení daňové kontroly až po konečné rozhodnutí nejvyššího soudu, z toho souběžně jen po dobu zhruba pěti měsíců. Stěžovatel byl obžalován až po dalších čtyřech měsících a trestní řízení pak samostatně pokračovalo po dobu jednoho roku a pěti měsíců.

Jóhannesson a ostatní proti Islandu
č. 22007/11, rozsudek ze dne 18. května 2017
 

Uložením daňového penále a odsouzením pro daňový trestný čin na základě stejných skutečností došlo k porušení práva stěžovatelů nebýt souzen nebo trestán dvakrát ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7, a to pro nezajištění úzké časové a věcné spojitosti obou sankčních řízení, konkrétně kvůli omezenému časovému překryvu obou řízení a nezávislému shromažďování, provádění a hodnocení důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Policie sice měla přístup k dokumentaci shromážděné v souvislosti s daňovou kontrolou, ale prováděla také samostatné vyšetřování; obě řízení tak byla na sobě do značné míry nezávislá. Řízení byla vedena v souhrnu více než devět let, z toho jen asi rok souběžně. Stěžovatelé byli navíc obžalováni více než rok po konečném rozhodnutí o uložení daňového penále a trestní řízení proti nim pokračovalo samostatně několik let, aniž jeho délku způsobili.

Ragnar Thorisson proti Islandu
č. 52323/14, rozsudek výboru ze dne 12. února 2019

Stěžovatel byl v daňovém a trestním řízení, jež nebyla dostatečně věcně a časově propojená, a to zejména s ohledem na zcela chybějící časový překryv a nezávislé dokazování v obou řízeních, stíhán a potrestán dvakrát za tentýž daňový trestný čin, v rozporu se zásadou ne bis in idem vtělenou do článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Bragi Guðmundur Kristjánsson proti Islandu
č. 12951/18, rozsudek výboru ze dne 31. srpna 2021
 

Daňové a trestní řízení vedené proti stěžovateli nebylo dostatečně věcně ani časově propojeno k tomu, aby bylo vyloučeno zdvojení sankčního řízení, a došlo tudíž k porušení články 4 Protokolu č. 7. Pochybnosti vzbudilo dokazování při vyšetřování v trestním řízení, když státní zástupce měl sice přístup k dokumentaci daňové zprávy, ale není jasné, do jaké míry z jejích závěrů vycházel; znovu například vyslechl stěžovatele a některé svědky, třebaže ti již byli dříve vyslechnuti daňovou správou. Celková délka obou řízení od zahájení daňové kontroly do konečného rozhodnutí nejvyššího soudu byla šest let a čtyři měsíce. Obě řízení probíhala souběžně po dobu jedenácti měsíců, a to tři roky po právní moci rozhodnutí vydaného v daňovém řízení. Jednání před trestním soudem sice byla odročována na žádost stěžovatele, ale oněch jedenáct měsíců bylo jen malou částí celkové délky řízení. K překryvu navíc došlo jen díky tomu, že stěžovatel se v daňovém řízení odvolal.

Bajčić proti Chorvatsku
č. 67334/13, rozsudek ze dne 8. října 2020
 

Nedošlo k porušení práva stěžovatele nebýt souzen nebo potrestán dvakrát podle článku 4 Protokolu č. 7, neboť přestupkové a trestní řízení, která proti němu byla vedena v souvislosti se stejnou událostí, tvořila soudržný celek a byla dostatečně úzce spjata po věcné i časové stránce. V přestupkovém řízení se posuzovalo, zda stěžovatel dodržel pravidla silničního provozu, zejména rychlostní limity. Účelem přestupku bylo odradit řidiče od překračování povolené rychlosti bez ohledu na to, zda jejich jednání způsobí dopravní nehodu. Cílem trestního řízení bylo potrestat stěžovatele za následek překročení povolené rychlosti, kterým byla smrt chodce. Uvedená dvě řízení sledovala navzájem se doplňující účely. Stěžovatel mohl předvídat, že vůči němu budou vedena dvě řízení, neboť podle vnitrostátního práva nemohlo být usmrcení stíháno v přestupkovém řízení. Příslušné vnitrostátní orgány byly přiměřeně součinné, když trestní soud nejen využil důkazy předložené před přestupkovým soudem, ale rovněž nahlédl do spisu z řízení o přestupku v celém jeho rozsahu. Obě řízení tudíž tvořila soudržný celek. Trestní soud, aniž zmínil, že stěžovatel za překročení povolené rychlosti dostal pokutu, stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce jednoho a půl roku, přičemž trestní sazba za způsobení smrtelné dopravní nehody byla pět let. Uložené tresty tudíž nepředstavovaly nadměrnou zátěž. Obě řízení byla zahájena prakticky ve stejnou dobu a poté probíhala souběžně dalších téměř čtrnáct měsíců až do nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku. Trestní řízení následně trvalo dalších šest let a deset měsíců na čtyřech úrovních soudní soustavy, což není samo o sobě dostačující pro závěr, že obě řízení nebyla z časového hlediska spjatá. Z povahy věci je navíc trestní řízení složitější a probíhá před několika stupni soudní soustavy.

 

Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: ne bis in idem; daně; daňové řízení

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

  • Listina základních práv EU (článek 50)
  • Úmluva k provedení Schengenské dohody mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích ze dne 14. června 1985 (článek 54)
  • Rozsudek SDEU ze dne 5. května 2022, BV, věc C-570/20
  • Rozsudek SDEU ze dne 12. května 2021, WS, věc C-505/19
  • Rozsudek SDEU ze dne 20. března 2018, Menci, věc C-524/15
  • Rozsudek SDEU ze dne 5. dubna 2017, Orsi a Baldetti, spojené věci C-217/15 a C-350/15
  • Rozsudek SDEU ze dne 29. června 2016, Kossowski, věc C-486/14
  • Rozsudek SDEU ze dne 5. června 2014, M., věc C-398/12
  • Rozsudek SDEU ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, věc C-617/10
  • Rozsudek SDEU ze dne 22. prosince 2008, Turanský, věc C-491/07
  • Rozsudek SDEU ze dne 18. července 2007, Kraaijenbrink, věc C-367/05
  • Rozsudek SDEU ze dne 28. září 2006, Van Straaten, věc C-150/05
  • Rozsudek SDEU ze dne 28. září 2006, Gasparini, věc C-467/04
  • Rozsudek SDEU ze dne 9. března 2006, Van Esbroeck, věc C-436/04
  • Rozsudek SDEU ze dne 10. března 2005, Miraglia, věc C-469/03
  • Rozsudek SDEU ze dne 11. února 2003, Gözütok a Brügge, spojené věci C-187/01 a C-385/01

Rada Evropy

Organizace spojených národů

Česká právní úprava a praxe

  • Listina základních práv a svobod (čl. 40 odst. 5)
  • Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (§ 11 a 11a)
  • Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (§ 77)
  • Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (§ 101 odst. 4)
  • Usnesení NSS ze dne 18. března 2022, č. j. 3 Afs 418/2019-38, J. B. proti Celnímu úřadu Jihomoravského kraje
  • Rozsudek NSS ze dne 28. ledna 2021, č. j. 2 Afs 375/2018-42, FM auto s. r. o. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství
  • Usnesení NS ze dne 8. prosince 2020, sp. zn. 6 Tdo 1188/2020, K. T.
  • Usnesení NS ze dne 19. září 2018, sp. zn. 5 Tdo 1534/2017, J. A.
  • Rozsudek NSS ze dne 17. července 2018, č. j. 5 Afs 104/2016-31, M. Š. proti Generálnímu ředitelství cel
  • Usnesení NS ze dne 27. dubna 2017, sp. zn. 8 Tdo 1069/2016, P. H.
  • Usnesení NS ze dne ledna 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, L. P.
  • Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. listopadu 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57, Odeř Agrar k. s. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství 
  • Rozsudek NSS ze dne 11. ledna 2012, č. j. 1 As 125/2011-163, Obec Kralice nad Oslavou proti Ministerstvu životního prostředí
  • Rozsudek NSS ze dne 28. června 2011, č. j. 8 Afs 4/2011-71, V. R. proti Celnímu ředitelství Brno

Tato příručka má čistě informativní povahu a neobsahuje závazný právní výklad rozsudků a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jejich anotace, na které je v tomto dokumentu odkazováno, nejsou úředními rozhodnutími a nejsou závazné. Jsou však autorskými díly chráněnými autorským právem. Tento dokument jako celek ani jednotlivé anotace v něm obsažené proto nesmí být bez předchozího souhlasu státu reprezentovaného Ministerstvem spravedlnosti zpřístupňovány veřejnosti ani jinak užívány, zejména rozmnožovány, nad rámec volného užití dle § 30 autorského zákona a zákonných licencí dle § 31 a násl. autorského zákona.