Nedobrovolná hospitalizace

Aktuální k 31. říjnu 2023

Obecné zásady

Zbavení svobody dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy

41. (...) Článek 5 odst. 1 Úmluvy není použitelný na případy pouhého omezení svobody pohybu, které jsou upraveny v článku 2 Protokolu č. 4. Při posuzování, zda byla osoba zbavena svobody, je třeba vycházet ze specifické situace, ve které se osoba nachází, jakož i z celé řady dalších kritérií, mezi které patří zejména druh, trvání, účinky a způsob výkonu předmětného opatření. Mezi zbavením svobody a jejím omezením je rozdíl pouze co do stupně a intenzity opatření, nikoli v jeho povaze či podstatě (...).“

Ashingdane proti Spojenému království
č. 8225/78, rozsudek ze dne 28. května 1985
 

Důvody zbavení svobody dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy

„95. Článek 5 odst. 1 písm. a) až f) uvádí taxativní výčet přípustných důvodů zbavení osobní svobody; žádné zbavení svobody nebude zákonné, pokud nespadá do rámce jednoho z těchto důvodů (...). Použitelnost jednoho z důvodů nutně nevylučuje použití jiného; zbavení svobody může být v závislosti na okolnostech odůvodněno více než jedním důvodem (...). Pouze zužující výklad tohoto taxativního výčtu důvodů je v souladu s cílem článku 5, totiž zajistit, aby nikdo nebyl svévolně zbaven své svobody.“

Bergmann proti Německu
č. 23279/14, rozsudek ze dne 7. ledna 2016
 

Objektivní a subjektivní prvek zbavení svobody

„55. (...) Pojem zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 nezahrnuje pouze objektivní prvek v podobě držení osoby v omezeném prostoru po nezanedbatelnou dobu. Osobu lze považovat za zbavenou svobody pouze tehdy, pokud existuje i subjektivní prvek spočívající v tom, že tato osoba nedala platný souhlas s daným zbavením svobody.

56. (...) Osoba může být považována za „zbavenou svobody“ pro účely čl. 5 odst. 1 i v případě, kdy byla po určitou dobu hospitalizována na otevřeném oddělení nemocnice, měla pravidelný přístup do nehlídaných nemocničních prostor a možnost bez dozoru opustit nemocnici (...).“

Kędzior proti Polsku
č. 45026/07, rozsudek ze dne 16. října 2012
 

Zákonnost zbavení svobody

„62. (...) Pro soulad s článkem 5 odst. 1 je v prvé řadě nezbytné, aby předmětné zbavení svobody bylo „zákonné“, což v sobě zahrnuje i soulad s řízením stanoveným zákonem; Úmluva v tomto ohledu v zásadě odkazuje na vnitrostátní právo a stanoví povinnost dodržovat jeho hmotněprávní a procesní pravidla. Každé zbavení osobní svobody musí být rovněž v souladu s cílem článku 5, jímž je ochrana jednotlivců před svévolí. Dále platí, že zbavení svobody jednotlivce je natolik závažným opatřením, že může být odůvodněno jen tehdy, byla-li zvážena jiná, méně přísná opatření a tato byla shledána jako nedostatečná k ochraně individuálního nebo veřejného zájmu, který může vyžadovat, aby dotyčná osoba byla zbavena svobody. To znamená, že nepostačuje, že je zbavení svobody v souladu s vnitrostátním právem; musí být také vzhledem k okolnostem nezbytné (...).“

Sýkora proti České republice
č. 23419/07, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012
 

„127. Dodržení vnitrostátního práva není dostačující; vnitrostátní právo musí být samo o sobě v souladu s Úmluvou, včetně obecných zásad v ní uvedených či z ní vyplývajících (...). Obecné zásady vyplývající z Úmluvy, na které odkazuje judikatura čl. 5 odst. 1, zahrnují zásadu právního státu (...) a s ní spojenou zásadu právní jistoty (...) a zásadu přiměřenosti.

128. Pokud jde o zásadu právní jistoty, výraz „v souladu s řízením stanoveným zákonem“ vyžaduje, aby jakékoliv zbavení svobody mělo nejen právní základ ve vnitrostátním právu, ale týká se i kvality práva. (...) Je nezbytné, aby podmínky zbavení svobody dle vnitrostátního práva byly jasně vymezeny a aby právní předpisy byly předvídatelné stran jejich použití, a to tak, aby byl naplněn požadavek „zákonnosti“ stanovený Úmluvou (...).“

Denis a Irvine proti Belgii
č. 62819/17 a 63921/17, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2021
 

Ochrana před svévolí

„45. (...) Výraz „v souladu s řízením stanoveným zákonem“ se v zásadě vztahuje k vnitrostátnímu právu; vyjadřuje potřebu dodržovat řízení podle tohoto práva (...). Podstata daného výrazu spočívá ve spravedlivém a řádném řízení zajišťujícím, že opatření zbavující osobu její svobody je vydáno a vykonáno příslušným orgánem a není svévolné (...).

Winterwerp proti Nizozemsku
č. 6301/73, rozsudek ze dne 24. října 1979
 

142. Soud dosud nepřijal obecnou definici toho, jaké druhy jednání ze strany vnitrostátních orgánů mohou představovat svévoli pro účely čl. 5 odst. 1. Klíčové zásady byly vyvinuty případ od případu, přičemž z nich vyplývá, že pojem svévole v kontextu článku 5 se v určité míře liší v závislosti na důvodu zbavení svobody (...). Jednou z obecných zásad vyplývajících z dosavadní judikatury Soudu je, že zbavení svobody bude svévolné v případě, pokud i přes formální dodržení litery vnitrostátního práva jednaly vnitrostátní orgány ve zlé víře nebo s úmyslem obelstít osobu, nebo pokud se vnitrostátní orgány z nedbalosti nesnažily použít relevantní právní úpravu řádným způsobem.“

M.S. proti Chorvatsku (č. 2)
č. 75450/12, rozsudek ze dne 19. února 2015
 

Pozitivní závazky státu

„120. (...) První věta článku 5 odst. 1 musí být vykládána tak, že stanoví pozitivní závazek státu chránit svobodu jednotlivců v rámci své jurisdikce. (...) Stát je povinen přijmout opatření zajišťující účinnou ochranu zranitelných osob před svévolným zbavením svobody, včetně učinění přiměřených opatření k zabránění zbavení svobody, o němž úřady věděly nebo by měly vědět (...).“

Stanev proti Bulharsku
č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012
   

„103. (...) Stát se nemůže zcela zbavit odpovědnosti tím, že přenese své závazky v této oblasti na soukromá zařízení či osoby (...). Státu zůstává povinnost vykonávat dohled a kontrolu (...) obzvláště v místech, kde jsou osoby drženy bez rozhodnutí soudu, nestačí pouze vydání licence, nýbrž je nutný i pravidelný dohled, zda jsou zbavení svobody a léčba oprávněné.“

Storck proti Německu
č. 61603/00, rozsudek ze dne 16. června 2005
   

Kategorie osob uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. e)

„60. (...) Osoby uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. e) mají jedno společné, a to, že mohou být zbaveny svobody buď proto, aby byly léčeny, nebo s ohledem na úvahy diktované sociální politikou, anebo z obou důvodů. Je proto legitimní z tohoto kontextu vyvodit závěr, že hlavním důvodem, proč Úmluva umožňuje, aby osoby vyjmenované v čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy byly zbaveny svobody, je nejen to, že jsou rizikem pro bezpečnost veřejnosti, ale i to, že jejich vlastní zájmy mohou vyžadovat jejich zadržení (…).“

Witold Litwa proti Polsku
č. 26629/95, rozsudek ze dne 4. dubna 2000
   

Osoby duševně nemocné

„127. (...) Pojem „duševně nemocná osoba“ má autonomní význam (...). Duševně nemocnou osobu je možné zbavit svobody pouze za splnění tří podmínek (...). Zaprvé, musí být spolehlivě prokázáno, že je osoba duševně nemocná, tj. duševní porucha musí být ve vztahu k dotyčnému jednotlivci příslušným orgánem konstatována na základě objektivní  lékařské zprávy. Zadruhé, duševní porucha musí být takového druhu nebo stupně, který vyžaduje zbavení svobody (...). Zatřetí, zákonnost pokračujícího zbavení svobody je podmíněna tím, že tato porucha přetrvává (...).“

Ilnseher proti Německu
č. 10211/12 a 27505/14, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2018
   

„146. Blaho osoby s duševní poruchou může být za určitých okolností podpůrným faktorem, který je kromě zdravotních podkladů třeba vzít v úvahu při posuzování, zda je nutné osobu umístit do zařízení. Objektivní potřeba ubytování a sociální pomoci však nesmí automaticky vést ke zbavení svobody. Jakákoliv ochranná opatření by měla v maximální možné míře odrážet přání osob schopných projevit svou vůli. Absence slyšení jejich názoru by mohla vést ke zneužívání situace a bránit výkonu práv zranitelných osob (...).“

N. proti Rumunsku
č. 59152/08, rozsudek ze dne 28. listopadu 2017
 

Prokazování duševního onemocnění

„47. Aby bylo omezení osobní svobody odůvodněné, musí být jednoznačně prokázána skutečnost, že daná osoba je duševně nemocná“; výjimkou jsou naléhavé případy. Za tímto účelem musí být vnitrostátnímu orgánu objektivní lékařskou zprávou prokázána existence skutečné psychické poruchy (...).

[…]

49. (...) Zhodnocení různých lékařských posudků spadá primárně do působnosti vnitrostátních soudů; Soud však musí sám zjistit, zda vnitrostátní soudy měly při vydávání napadeného rozhodnutí k dispozici dostatečné důkazy odůvodňující držení v institucionální péči (...). Míra respektu k rozhodnutím vnitrostátních orgánů je větší, jedná-li se o naléhavý případ.“

Ťupa proti České republice
č. 39822/07, rozsudek ze dne 26. května 2011
 

„130. (...) Ve vztahu k podmínce objektivního lékařského vyšetření má Soud obecně za to, že vnitrostátní orgány jsou v hodnocení kvalifikace odborníka v lepším postavením (...). Nicméně v některých specifických případech je dle Soudu nezbytné, aby dotčení lékaři měli zvláštní kvalifikaci; zejména pokud osoba v minulosti netrpěla duševní poruchou, je třeba, aby posouzení provedl psychiatr (...). V určitých situacích by měl posouzení provést externí odborník.

131. Nadto objektivita lékařského vyšetření v sobě zahrnuje požadavek, aby vyšetření bylo dostatečně aktuální (...). Odpověď na otázku, zda bylo lékařské vyšetření dostatečně aktuální, závisí na konkrétních okolnostech projednávaného případu (...).

132. (...) Vnitrostátní orgány musí odborná vyšetření podrobit důkladné kontrole a přijmout vlastní rozhodnutí, zda dotčená osoba trpí duševní poruchou s ohledem na předložené podklady.“

Ilnseher proti Německu
č. 10211/12 a 27505/14, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2018
   

„26. Neexistuje-li jiná možnost, například pokud se dotčená osoba odmítá podrobit vyšetření, musí být vyžádáno alespoň aktuální posouzení zdravotnickým odborníkem na základě spisu. V opačném případě nelze dospět k závěru, že osoba byla shledána duševně nemocnou (...).“

Constancia proti Nizozemsku
č. 73560/12, rozhodnutí ze dne 3. března 2015
 

Druh a stupeň duševní poruchy a určení rozhodného okamžiku

„133. Ve vztahu ke druhé podmínce zbavení svobody z důvodu duševního onemocnění, tj. aby onemocnění bylo určitého druhu či stupně závažnosti, Soud zdůrazňuje, že onemocnění dosahuje závažnosti odůvodňující zbavení svobody, je-li shledáno, že zbavení svobody je nezbytné kvůli tomu, že dotčená osoba vyžaduje k vyléčení nebo zmírnění stavu terapii, léky či jinou klinickou léčbu, nebo v případě, kdy potřebuje kontrolu či dohled, aby například sama sobě či jiným osobám nezpůsobila újmu (...).

134. Rozhodným okamžikem, kdy musí být u osoby spolehlivě prokázáno, že je duševně nemocná, jde-li o požadavky dle čl. 5 odst. 1 písm. e), je datum přijetí opatření zbavujícího dotčenou osobu svobody z tohoto důvodu (...). Nicméně, jak je zřejmé z třetí podmínky ospravedlňující zbavení svobody osoby duševně nemocné, tj. že zákonnost pokračujícího zbavení svobody je podmíněna tím, že tato porucha přetrvává, změny duševního stavu, jsou-li nějaké (...) musí být zohledněny.“

Ilnseher proti Německu
č. 10211/12 a 27505/14, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2018
   

Místo a vhodnost léčby

„193. (...) Mezi důvodem zbavení svobody a místem a podmínkami jeho výkonu musí existovat souvislost. Zbavení svobody osoby duševně nemocné bude pro účely čl. 5 odst. 1 písm. e) zákonné pouze tehdy, bude-li provedeno v nemocnici, na klinice nebo v jiném k tomu vhodném zařízení (...). Toto pravidlo platí, i když nemoc nebo stav pacienta nejsou léčitelné nebo pokud není ochotný léčbu podstoupit (...).

[…]

198. Skutečnost, že osoba nebyla umístěna ve vhodném zařízení, sama o sobě neznamená, že její detence byla nezákonná ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. (...) Nepřiměřené prodlení s umístěním osoby do odpovídajícího zařízení, které působí odklad přístupu k vhodné terapeutické péči a snižuje tak vyhlídky na vyléčení, však může vyvolat porušení článku 5 (...).

[…]

203. Ve vztahu k pojmu „vhodná léčba“ se pro účely článku 5 vyžaduje přijetí individualizovaného a zvláštního přístupu (...). Ačkoli negativní postoj osoby může přispět k tomu, že režim zbavení svobody zůstane nezměněn, nezbavuje to úřady povinnosti přijmout opatření s cílem umožnit vhodnou léčbu (...).

204. (...) Vnitrostátní orgány mají povinnost usilovat o dosažení cíle v podobě přípravy dotčené osoby na její propuštění, například prostřednictvím nabádání, aby podstoupila další terapii, přesunem do instituce, kde se jí může dostat potřebné léčby, nebo udělením určitých výhod, pokud to situace dovolí (...).

205. (...) Kromě funkce ochrany společnosti má zbavení svobody dle čl. 5 odst. 1 písm. e) rovněž terapeutickou rovinu. Vnitrostátní orgány jsou tudíž povinny zajistit vhodnou a individualizovanou léčbu založenou na zvláštní povaze zbavení svobody z takových důvodů, jako jsou podmínky výkonu detence, doba jejího trvání a navrhovaná léčba (...).

208. (...) Jakékoliv zbavení svobody duševně nemocné osoby tak musí sledovat terapeutický účel, zaměřený speciálně a v co největší možné míře na léčbu anebo zlepšení jejího duševního stavu, a to včetně – pokud je to vhodné – snížení nebo regulaci její společenské nebezpečnosti. Tyto osoby mají právo být umístěny ve vhodném prostředí, kde se jim dostane skutečných léčebných opatření s cílem připravit je na případné propuštění.

209. Stran rozsahu poskytované zdravotní péče se Soud domnívá, že úroveň vyžadovaná pro tuto skupinu osob musí přesahovat základní péči. Pouhý přístup ke zdravotníkům, konzultacím a léčivům nepostačuje k tomu, aby byla léčba považována za vhodnou pro účely článku 5 Úmluvy (...). Co do vhodnosti, formy a rozsahu léčby požívají vnitrostátní orgány určitý prostor pro uvážení.

210. Posouzení, zda je určité zařízení pro duševně nemocnou osobu vhodné, musí zahrnovat zkoumání tam panujících konkrétních podmínek a zejména poskytované péče (...) Vhodná a individualizovaná léčba je nezbytnou součástí požadavku na vhodné zařízení. Zbavení svobody dle čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy má tedy dvojí funkci: na jedné straně chrání společnost a na druhé straně sleduje terapeutický cíl ve vztahu k duševně nemocnému, jemuž zaručuje nárok na vhodnou a individualizovanou léčbu (...).“

Rooman proti Belgii
č. 18052/11, rozsudek velkého senátu ze dne 31. ledna 2019
   

Osoby pod vlivem alkoholu

„61. (...) Předmět a účel čl. 5 odst. 1 Úmluvy nemůže být vykládán pouze tak, že umožňuje zbavení svobody „alkoholiků“ v úzkém smyslu slova, tedy osob v klinickém stavu "alkoholismu". (...) I osoby, které nejsou lékařsky diagnostikovány jako „alkoholici“, ale jejichž jednání a chování pod vlivem alkoholu představují hrozbu pro veřejný pořádek nebo pro ně samotné, mohou být zbaveny svobody, aby byla chráněna veřejnost nebo jejich vlastní zájmy, jako jsou zdraví a osobní bezpečnost.

62. Uvedené neznamená, že čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy může být vykládán tak, že umožňuje zadržení jednotlivce pouze kvůli konzumaci alkoholu. Dle Soudu však v textu čl. 5 Úmluvy není nic, co by naznačovalo, že toto ustanovení brání uplatnění takového opatření ze strany státu vůči jednotlivci, který požil nadměrné množství alkoholu, aby byla omezena újma způsobená alkoholem jemu samotnému a veřejnosti nebo aby bylo zabráněno nebezpečnému chování po požití alkoholu. (...) Škodlivé užívání alkoholu představuje nebezpečí pro společnost a osoba, která je ve stavu opilosti, může představovat nebezpečí pro sebe i ostatní, nehledě na to, zda je či není závislá na alkoholu.“

Witold Litwa proti Polsku
č. 26629/95, rozsudek ze dne 4. dubna 2000
   

Zabránění šíření nakažlivé nemoci

„44. (…) Základní kritéria při posuzování zákonnosti zbavení svobody osoby kvůli zabránění šíření nakažlivé nemoci jsou, zda toto šíření je nebezpečné pro zdraví nebo bezpečnost veřejnosti a zda zbavení svobody infikované osoby je poslední možností, jak zabránit šíření nákazy, když byla zvážena méně přísná opatření, která se nicméně ukázala jako nedostatečná k ochraně veřejného zájmu. Pokud tato kritéria již neplatí, neexistuje ani podklad pro zbavení svobody osoby.“

Enhorn proti Švédsku
č. 56529/00, rozsudek ze dne 25. ledna 2005
   

Nezletilí

„58. Ze znění článku 5 je zřejmé, že se vztahuje na všechny osoby. Ochrana poskytovaná tímto článkem se tedy zjevně vztahuje i na nezletilé (...).“

Nielsen proti Dánsku
č. 10929/84, rozsudek pléna ze dne 28. listopadu 1988
 

Přezkum zákonnosti zbavení svobody dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy

„186. Článek 5 odst. 4 opravňuje osoby zbavené svobody zahájit řízení za účelem přezkoumání splnění procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou zásadní z hlediska „zákonnosti“ jejich zbavení osobní svobody. Pojem zákonnost“ v článku 5 odst. 4 má stejný význam jako v odstavci 1, tudíž osoba zbavená svobody má právo na přezkoumání zákonnosti zbavení svobody nejen z hlediska požadavků dle vnitrostátního práva, nýbrž i Úmluvy, obecných zásad v ní uvedených a účelu omezení dovolených čl. 5 odst. 1. To však nezaručuje právo na soudní přezkum v takovém rozsahu, aby opravňoval soud nahradit při hodnocení všech aspektů posuzovaného případu, včetně úvah nad vhodností přijetí dotčeného opatření, orgán, který takové rozhodnu učinil (...).“

Denis a Irvine proti Belgii
č. 62819/17 a 63921/17, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2021
 

„170. (...) Požadavek Úmluvy, aby zbavení osobní svobody podléhalo nezávislé soudní kontrole, má zásadní význam z hlediska primárního účelu článku 5 Úmluvy, kterým je poskytnout záruky proti svévoli (...). V případě zbavení svobody kvůli duševní nemoci může být k ochraně zájmů osob, které v důsledku duševního onemocnění nejsou plně schopny za sebe jednat, zapotřebí zvláštních procesních záruk.

171. Mezi zásady, které vyplývají z judikatury Soudu k čl. 5 odst. 4 ohledně duševně nemocných osob, patří:

a) osoba zadržená na neurčitou nebo delší dobu je v zásadě oprávněna, pokud zde není automatický pravidelný přezkum soudního charakteru, v rozumných intervalech iniciovat řízení vedoucí k přezkoumání zákonnosti zbavení její svobody ve smyslu Úmluvy;

b) čl. 5 odst. 4 vyžaduje, aby předmětné řízení mělo soudní povahu a aby dotčené osobě poskytovalo záruky přiměřené posuzovanému druhu zbavení svobody; pro určení, zda řízení poskytuje dostatečné záruky, musí být vzata v úvahu zvláštní povaha okolností, za kterých se odehrává;

c) soudní řízení, ke kterému se vztahuje čl. 5 odst. 4, sice nemusí vždy poskytovat stejné záruky, jaké vyžaduje čl. 6 odst. 1 pro občanskoprávní a trestní řízení, ale je třeba, aby dotčená osoba měla přístup k soudu a příležitost být slyšena, a to buď osobně, nebo prostřednictvím určité formy zastoupení, je-li to nutné (...).“

Stanev proti Bulharsku
č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012
   

„71. Je na vnitrostátních orgánech, aby prokázaly, že u osoby byly splněny podmínky pro zbavení svobody i trvání takového opatření, nikoli naopak (...).“

Hutchison Reid proti Spojenému království
č. 50272/99, rozsudek ze dne 20. února 2003
 

„70. Řízení o přezkumu zákonnosti zbavení svobody musí být kontradiktorní a respektovat zásadu rovnosti zbraní, což předpokládá i možnost osoby být vyslechnuta.“

Ruiz Rivera proti Švýcarsku
č. 8300/06, rozsudek ze dne 18. února 2014
    

Urychlenost přezkumu

„251. (...) Článek 5 odst. 4 rovněž zaručuje právo na urychlené soudní rozhodnutí o zákonnosti zbavení svobody a nařízení jeho ukončení, pokud se zbavení svobody ukáže být nezákonným (...).

252. Posouzení dodržení požadavku na urychlené soudní rozhodnutí dle článku 5 odst. 4 závisí na okolnostech případu (...), včetně složitosti řízení, chování účastníků či toho, co je pro osoby v sázce (...).

253. (...) Složitost lékařských či jiných otázek, které jsou součástí hodnocení, zda osoba má být propuštěna, může být faktorem, který by měl být vzat v potaz při posuzování souladu s požadavkem urychlenosti dle čl. 5 odst. 4. To však neznamená, že složitost předložené dokumentace – jakkoliv náročné – zbavuje vnitrostátní orgány jejich základní povinnost dle tohoto článku (...)

Ilnseher proti Německu
č. 10211/12 a 27505/14, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2018
   

Informování a zapojení osoby zbavené svobody do rozhodování

„66. (...) Osoba oprávněná zahájit řízení o urychleném přezkumu zákonnosti zbavení svobody nemůže toto právo účinně využít, pokud není bezodkladně a přiměřeně informována o skutečnostech a příslušném orgánu, na kterém závisí její zbavení svobody.“

X proti Spojenému království
č. 7215/75, rozsudek ze dne 5. listopadu 1981
 

„93. (...) Pokud duševně nemocný pacient není plně schopný sám jednat s ohledem na své duševní postižení, pak z povahy věci přichází v úvahu použití zvláštních procesních záruk, aby byly odstraněny právní nebo praktické překážky (...), což může zahrnovat zmocnění nebo dokonce požadavek, aby jménem pacienta v této věci jednala jiná osoba či orgán.“

M.H. proti Spojenému království
č. 11577/06, rozsudek ze dne 22. října 2013

Právní pomoc

„196. (...) Je-li osoba držena v psychiatrickém zařízení, měla by – pokud neexistují zvláštní okolnosti – získat právní pomoc v řízeních týkajících se pokračování, pozastavení nebo ukončení zbavení svobody (...). Přidělení advokáta však samo o sobě nezaručuje účinnou pomoc (...). Účinné právní zastoupení u těchto osob vyžaduje zesílenou povinnost dohledu nad jejich zástupci příslušnými soudy.“

N. proti Rumunsku
č. 59152/08, rozsudek ze dne 28. listopadu 2017
 

„166. (...) Pokud osoba schopná vyjádřit názor, přestože byla zbavena svéprávnosti, byla zbavena svobody na návrh opatrovníka, musí jí být dána příležitost napadnout zbavení u soudu a mít k dispozici samostatné právní zastoupení.“

D. D. proti Litvě
č. 13469/06, rozsudek ze dne 14. února 2012

Lékařské vyšetření před propuštním na svobodu

„65. „Ve vztahu k čl. 5 odst. 4 Soud zdůrazňuje, že lékařské vyšetření musí být dostatečně aktuální, aby umožnilo orgánům posoudit duševní zdraví dotčené osoby v době, kdy je její žádost o ukončení zbavení svobody posuzována (…).“

M.T. proti Estonsku
č. 75378/13, rozsudek ze dne 23. října 2018

Z další judikatury

Objektivní a subjektivní prvek zbavení svobody

Stanev proti Bulharsku
č. 36760/06, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2012
   

Velký senát Soudu jednomyslně konstatoval, že nedobrovolným umístěním stěžovatele do zařízení jen na základě souhlasu opatrovníka bez možnosti účinného soudního přezkumu došlo k porušení čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy. K použitelnosti daného článku uvedl, že ve vztahu k udělení platného souhlasu může i nemusí hrát roli snaha osoby zařízení opustit. I pokud osoba souhlasila se svým umístěním, nezbavuje se tím ochrany práva na osobní svobodu. Ke zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 může dojít i u osoby, která byla prohlášena za nezpůsobilou k právnímu jednání, umístěna do zařízení a neúspěšně se pokusila ze zařízení odejít; dále pokud osoba původně souhlasila s přijetím do zařízení, ale poté se pokusila o útěk; či u dospělé osoby neschopné udělit souhlas s přijetím do psychiatrického zařízení, která se nikdy nepokusila ze zařízení odejít.

D. D. proti Litvě
č. 13469/06, rozsudek ze dne 14. února 2012

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl o neporušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy ve věci nesvéprávné osoby umístěné do zařízení na základě žádosti opatrovníka – příbuzného. Dle Soudu mezi relevantní objektivní faktory, které je třeba vzít v úvahu při posuzování, zda došlo ke zbavení svobody, patří možnost opustit uzavřený prostor, stupeň dohledu a kontroly nad péčí a pohybem osoby, rozsah izolace a (ne)dostupnost sociálních kontaktů.

„146. (...) Z hlediska posouzení, zda čl. 5 odst. 1 byl na situaci stěžovatelky použitelný, Soud považuje za rozhodující, že zařízení (…) vykonávalo úplnou a účinnou kontrolu její medikace, dohled nad hodnocením léčby, péče, pobytu a pohybu od doby, kdy byla přijata do zařízení. Dle pravidel zařízení pacient nemohl bez souhlasu zařízení opustit (...), přinejmenším jednou stěžovatelka ze zařízení odešla, aniž by o tom vedení informovala, načež byla přivezena zpět policií. Nadto ředitel zařízení měl úplnou kontrolu nad tím, s kým se může stěžovatelka stýkat a telefonovat (...).“

Duševně nemocné osoby

Rakevich proti Rusku
č. 58973/00, rozsudek ze dne 28. října 2003
 

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně shledal porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy; v rámci posouzení věci mimo jiné zde zdůraznil, že pojem duševně nemocná osoba ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) nelze jednoznačně definovat, jelikož psychiatrie se jako obor vyvíjí jak po medicínské, tak i společenské stránce. Nelze však připustit zbavení svobody jenom proto, že se názory či chování osoby odlišují od pravidel stanovených společností.

Zákonnost zbavení svobody

R. D. a I. M. D. proti Rumunsku
č. 35402/14, rozsudek ze dne 12. října 2021
 

Výbor čtvrté sekce Soudu jednomyslně konstatoval, že nedobrovolná hospitalizace musí být odůvodněna závažností zdravotního stavu, vyžadující ochranu nemocného nebo jiných osob; rozhodnutí musí v tomto ohledu obsahovat podrobné odůvodnění, že osoby byly nebezpečné sobě nebo jiným osobám, zejména z důvodu duševní nemoci, potažmo vysvětlení zákonných pojmů jako je společenská nebezpečnost. V opačném případě dojde k porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy.

Sýkora proti České republice
č. 23419/07, rozsudek ze dne 22. listopadu 2012
 

K porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy došlo dle Soudu tím, že zbavení stěžovatele svobody nebylo doprovázeno dostatečnými zárukami, když vyjma souhlasu opatrovníka žádné jiné hmotněprávní záruky chránící stěžovatele před zbavením svobody neexistovaly.

X proti Finsku
č. 34806/04, rozsudek ze dne 3. července 2012
   

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, když vnitrostátní právo neposkytovalo dostatečné záruky proti svévoli. Soud mimo jiné uvedl, že absence svévole vyžaduje, aby jak rozhodnutí o zbavení svobody, tak i samotné zbavení svobody byly v souladu s účelem omezení dle čl. 5 odst. 1.

Odlišení bezprostředního a vzdáleného nebezpečí

Plesó proti Maďarsku
č. 41242/08, rozsudek ze dne 2. října 2012
 

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně konstatoval porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy. Krom jiného zde vysvětlil, že je třeba rozlišovat mezi bezprostředním nebezpečím pro zdraví osoby a vzdálenějším rizikem zhoršení zdraví; nejde-li o bezprostřední ohrožení zdraví, ale toliko o situaci, kdy by bez léčby došlo v budoucnu ke zhoršení zdraví, musí soudy nastolit spravedlivou rovnováhu mezi odpovědností společnosti zajistit osobám s omezenými schopnostmi nejlepší možnou lékařskou péči a právem těchto osob na sebeurčení, včetně práva odmítnout hospitalizaci.

K držení osoby na uzavřeném oddělení

Kaganovskyy proti Ukrajině
č. 2809/18, rozsudek ze dne 15. září 2022
 

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že držení duševně nemocné osoby proti její vůli na uzavřeném oddělení, pokud k němu dojde v rozporu s vnitrostátním právem a při absenci dostatečné úpravy obsahující záruky stran umísťování osob na uzavřené oddělení, podmínek tam panujících, trvání takového opatření, jeho prodloužení či ukončení, představuje rozpor s čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

Zbavení svobody a vhodnost zařízení

Bergmann proti Německu
č. 23279/14, rozsudek ze dne 7. ledna 2016
 

Podle Soudu zbavení svobody osoby – pacienta s duševním onemocněním lze v zásadě považovat za zákonné ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy, pokud se uskutečňuje ve vhodném zařízení.

„127. (...) Z léčebného plánu zařízení vyplývá, že stěžovatel byl povzbuzován k účasti na skupinové terapii (...) bylo mu rovněž opakovaně umožněno opustit v doprovodu zařízení a pravidelně se účastnit skupinových sezení, kde osoby zbavené svobody diskutovaly o svých zkušenostech (...). Nadto měl jednou za čtrnáct dnů motivační setkání s psychologem (...).
128. Po posouzení konkrétních podmínek zbavení svobody v zařízení a zejména léčby, která mu byla nabídnuta s cílem řešit jeho duševní poruchu (...), má Soud za to, že stěžovatel měl k dispozici vhodné terapeutické prostředí a byl zbaven svobody ve vhodném zařízení.“

Přezkum zákonnosti zbavení svobody

X proti Rusku
č. 3150/15, rozsudek ze dne 20. února 2018

Senát třetí sekce Soudu jednomyslně konstatoval porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, když vnitrostátní soudy neprovedly nezávislé zkoumání, zda osoba představuje pro někoho skutečné nebezpečí, a pouze zopakovaly, co bylo uvedeno v podkladech.

„41. (...) Policejní zpráva označující blíže nespecifikované jednání za „obtěžování“ neuvedla, zda zásah policie vyvolala nějaká stížnost na chování stěžovatele. Stejně tak zpráva záchranářů a záznam o vyšetření v nemocnici, odkazující na sexuální obtěžování, neposkytují podrobný popis jakýchkoliv relevantních událostí, konkrétního chování či projevů. Současně potvrzení od místního policejního oddělení výslovně uvedlo, že se stěžovatel nedopustil žádného trestného jednání či přestupku. Za těchto okolností se soudy neměly omezit na opakování nařčení, ale měly provést nezávislé zkoumání, zda stěžovatel opravdu představuje pro někoho skutečné nebezpečí (...).
42. (...) Všechny lékařské zprávy charakterizovaly stěžovatele jako nervózního, podrážděného (...). Žádná z těchto charakteristik při absenci důkazů nebo náznaků verbální nebo fyzické agrese, sebepoškozování, sebevraždy apod. – nenaznačuje, že by představoval nebezpečí.“

Shtukaturov proti Rusku
č. 44009/05, rozsudek ze dne 27. března 2008
 

Podle Soudu prostředek nápravy, který může být iniciován pouze prostřednictvím rodinného příslušníka osoby zbavené svobody, který navrhl nedobrovolnou hospitalizaci a který s jejím propuštěním nesouhlasí, nenaplňuje požadavky článku 5 odst. 4.

Rakevich proti Rusku
č. 58973/00, rozsudek ze dne 28. října 2003
 

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně dospěl k závěru o porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jelikož přístup osoby zbavené svobody k soudci nemá záviset na dobré vůli orgánu, který osobu zadržuje.

Urychlenost přezkumu a rozhodování

Kuttner proti Rakousku
č. 7997/08, rozsudek ze dne 16. července 2015

Senát první sekce Soudu jednomyslně shledal, že z hlediska dodržení čl. 5 odst. 4 Úmluvy je rovněž důležité, zda mezi jednotlivými intervaly přezkumu trvání zbavení svobody vyvstaly nové relevantní skutečnosti a tyto byly posouzeny bez zbytečného odkladu soudem rozhodujícím, zda zbavení svobody je či není zákonné ve světle těchto nových skutečností.

Informování a zapojení osoby zbavené svobody do rozhodování

Zagidulina proti Rusku
č. 11737/06, rozsudek ze dne 2. května 2013
 

Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že vnitrostátní orgány nedostály procesním požadavkům dle čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy, když nezajistily, aby rozhodnutí o zbavení svobody předcházelo spravedlivé řízení, které by neneslo znaky svévole. Soudní jednání se konalo pouze za účasti státního zástupce, ošetřujícího psychiatra a zástupce zdravotnického zařízení. Stěžovatelka nebyla přizvána s ohledem na svůj zdravotní stav, nebyla vyslechnuta ani zastoupena osobou, která by v řízení hájila její zájmy.

Winterwerp proti Nizozemsku
č. 6301/73, rozsudek ze dne 24. října 1979
 

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl nikdy osobně ani prostřednictvím zástupce zapojen do řízení vedoucích k různým rozhodnutím o zbavení jeho svobody, resp. nikdy nebyl informován o řízení nebo o jeho výsledku, nebyl vyslechnut soudy, ani mu nebyla poskytnuta příležitost hájit se ve své věci, Soud jednomyslně shledal, že záruky vyžadované čl. 5 odst. 4 Úmluvy nebyly naplněny.

Právní pomoc

M. S. proti Chorvatsku (č. 2)
č. 75450/12, rozsudek ze dne 19. února 2015
 

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní orgány porušily čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy tím, že nezajistily účinné procesní záruky, resp. právní zastoupení stěžovatelky, když jí sice ustanovily právního zástupce, ten se s ní však nikdy nesetkal, před vnitrostátními soudy tak nemohl vyjádřit její stanovisko ani jí dát právní rady stran možného postupu; neučinil rovněž žádná podání na její podporu, tedy zůstal pasivní. Stěžovatelka rovněž neměla možnost vyjádřit se k posudku znalce ke své osobě a nebyla ani vyslechnuta.

Veřejnost soudního jednání

D. C. proti Belgii
č. 82087/17, rozsudek ze dne 30. března 2021
 

Senát třetí sekce Soudu šesti hlasy proti jednomu shledal, že článek 5 odst. 4 Úmluvy obecně nevyžaduje, aby se v řízení o zbavení svobody konalo veřejné jednání. V individuálních případech však mohou vyvstat zvláštní okolnosti, které si budou žádat, aby věc byla projednána veřejně.

K lékařskému vyšetření

Aftanache proti Rumunsku
č. 999/19, rozsudek ze dne 26. května 2020

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jelikož neexistovaly důvody pro zbavení svobody stěžovatele, včetně jeho nedobrovolné hospitalizace, jakkoli stěžovatel nespolupracoval, což ale mohlo být způsobeno okolnostmi, které lékaři nevzali v úvahu.

„99. (...) Soudu však neušlo, že stěžovatel byl také nepravdivě obviněn z užití drog a vystaven hrozbě umístění do psychiatrického zařízení, přičemž po celou dobu trpěl nerovnováhou hladiny cukru v krvi. Určitá míra jeho znepokojení a rozrušení byla tedy za daných okolností pochopitelná. Neexistuje přitom důkaz, že by lékaři nějak zvážili jeho osobní situaci a možné vysvětlení jeho chování před tím, než doporučili jeho umístění do psychiatrické léčebny (...).“

Ruiz Rivera proti Švýcarsku
č. 8300/06, rozsudek ze dne 18. února 2014
   

Senát druhé sekce Soudu čtyřmi hlasy proti třem konstatoval porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy v souvislosti s odmítnutím nařídit vypracovat nový psychiatrický posudek.

„64. (…) Stěžovatelovo odmítnutí dodržovat předepsanouerapii bylo možné vysvětlit ztrátou důvěry k personálu zařízení, ve kterém se nacházel, a následnou patovou situaci. Za daných okolnosti bylo proto na místě s ohledem na obstarání co nejpřesnějších informací o duševním stavu stěžovatele v rámci jeho žádosti o propuštění na svobodu alespoň získání názoru externího odborníka (...).“

Lashin proti Rusku
č. 33117/02, rozsudek ze dne 22. ledna 2013
 

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Byť Soud obvykle nepřezkoumává závěry lékařů, jejichž odbornost a nestrannost nebyla zpochybněna a kteří danou osobu osobně vyšetřili, v dané věci závěry lékařů nepřezkoumal vnitrostátní soud, a především jejich neutralita byla pochybná (hlavním důvodem stěžovatelova zbavení osobní svobody byly jeho nesčetné stížnosti na tyto lékaře) a jejich závěry nebyly dostatečně konkrétní.

X proti Finsku
č. 34806/04, rozsudek ze dne 3. července 2012
   

Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně shledal porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy, jelikož vnitrostátní právo neposkytovalo dostatečné záruky proti svévoli; stěžovatelka mimo jiné neměla možnost získat druhý, nezávislý psychiatrický názor v rámci rozhodování o pokračování v nedobrovolné péči. 

Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: nedobrovolná hospitalizace; svobodný a informovaný souhlas; duševně nemocné osoby, alkoholici; opatrovník / zastoupení; zákonnost zbavení svobody; přezkum zákonnosti zbavení svobody; procesní záruky soudního přezkumu; řízení o přípustnosti převzetí do ústavu zdravotní péče

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

• Listina základních práv EU (čl. 6)
• Usnesení Evropského parlamentu ze dne 6. září 2006, 2006/2058(INI), o zlepšení duševního zdraví obyvatelstva. Na cestě ke strategii duševního zdraví pro Evropskou unii
  (European Parliament resolution on improving the mental health of the population. Towards a strategy on mental health for the European Union (2006/2058(INI), (body 33 a 37))

Rada Evropy

• Doporučení Výboru ministrů členským státům Rec (2004)10 ze dne 22. září 2004 o ochraně lidských práv a důstojnosti osob s mentálním postižením
  (Recommendation no. Rec(2004)10 of the Committee of Ministers to member States concerning the protection of the human rights and dignity of persons with mental disorder and its Explanatory Memorandum) (čl. 17 a 20)

Organizace spojených národů

• Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (čl. 14)
• Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením:
  (Guidelines on the right to liberty and security of persons with disabilities)
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 9)
• Principles for the Protection of Persons with Mental Illness and the Improvement of Mental Health Care, přijaté rezolucí Valného shromáždění 46/119 ze dne 17. prosince 1991 (čl. 15–18)

Jiné mezinárodní organizace

• Světová zdravotnická organizace: Mental Health Legislation & Human Rights (3.1.4)

Česká právní úprava a praxe

• Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl. 8)
• Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních
• Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
• Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)
• Souhrnná zpráva Veřejného ochránce práv z návštěv zařízení ze dne 22. června 2022, sp. zn. 25/2021/NZ (zařízení dětské psychiatrie)
• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022, sp. zn. 24 Cdo 1150/2022 (k povinnosti soudů rozhodnout nejen o tom, zda k umístění došlo ze zákonných důvodů, ale i o tom, zda důvody trvaly až do doby propuštění osoby; k povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí)
• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2022, sp. zn. 24 Cdo 352/2022 (k provedení důkazu výslechem umístěné osoby a k případným výjimkám; k naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace)
• Nález Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2021, sp. zn. III. ÚS 2667/21 (k rozporům ve výpovědích, nedostatečnému odůvodnění soudního rozhodnutí, provádění dokazování obecným soudem)
• Doporučení Veřejného ochránce práv ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 36/2021/OZP (k účasti dítěte na rozhodování o záležitostech souvisejících s jeho hospitalizací na psychiatrii)
• Zpráva z návštěvy zařízení Veřejného ochránce práv ze dne 24. června 2020, sp. zn. 6/2020/NZ (k převzetí a držení člověka v nemocnici bez jeho souhlasu v případě nařízení izolace, karantény nebo léčení)
• Zpráva z návštěvy zařízení Veřejného ochránce práv ze dne 27. ledna 2020, sp. zn. 48/2019/NZ (k informování nezletilého pacienta nesouhlasícího s hospitalizací o právu obrátit se na soud)
• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 1366/2019 (k dokazování v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu)
• Nález Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2018, sp. zn. I. ÚS 2647/16 (dokazování znaleckým posudkem v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu proti vůli osoby)
• Nález Ústavního soudu ze dne 27. února 2018, sp. zn. II. ÚS 2545/17 (k povinnosti soudu jmenovat znalce, rozhodování soudů v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu)
• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2018, sp. zn. 30 Cdo 3005/2017 (k rozhodnutí o přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu; osobní kontakt soudce s dotčenou osobou)
• Zpráva o šetření Veřejného ochránce práv ze dne 10. února 2017, sp. zn. 3053/2016/VOP (k ochrannému léčení)
• Zpráva o šetření Veřejného ochránce práv ze dne 15. června 2016, sp. zn. 524/2015/VOP (k řádnému vyřízení stížnosti)
• Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. Cpjn 201/2015 (ke zhlédnutí posuzované osoby soudcem)
• Nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2015, sp. zn. I. ÚS 1974/14 (k požadavkům na soudní přezkum v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu)
• Dopis Veřejného ochránce práv ze dne 4. června 2014, sp. zn. 2076/2014/VOP (k posouzení dobrovolnosti hospitalizace osoby s upravenou svéprávností)
• Nález Ústavního soudu ze dne 30. září 1997, sp. zn. Pl. ÚS 23/97 (k převzetí nebo držení osoby v ústavní zdravotnické péči bez jejího souhlasu; k ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi)

Tato příručka má čistě informativní povahu a neobsahuje závazný právní výklad rozsudků a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jejich anotace, na které je v tomto dokumentu odkazováno, nejsou úředními rozhodnutími a nejsou závazné. Jsou však autorskými díly chráněnými autorským právem. Tento dokument jako celek ani jednotlivé anotace v něm obsažené proto nesmí být bez předchozího souhlasu státu reprezentovaného Ministerstvem spravedlnosti zpřístupňovány veřejnosti ani jinak užívány, zejména rozmnožovány, nad rámec volného užití dle § 30 autorského zákona a zákonných licencí dle § 31 a násl. autorského zákona.