Procesní záruky v případech žadatelů o azyl

Aktuální k 1. červenci 2024

Obecné zásady

Přístup k azylovému řízení

„83. Soud (…) připomíná, že jak mezinárodní právo, včetně Všeobecné deklarace lidských práv, a vnitrostátní právo přiznávají právo „požádat o azyl“ (…). V tomto ohledu podotýká (…), že orgány kompetentní k přijímání azylových žádostí mají povinnost zajistit každému člověku možnost využití jeho „práva podat žádost“. […]

85. Podle názoru Soudu, možnost v praxi podat azylovou žádost je podmínkou sine qua non pro účely účinné ochrany cizinců, kteří potřebují mezinárodní ochranu. Pokud totiž vnitrostátní orgány nezaručí neomezený přístup k azylovému řízení, nemohou žadatelé o azyl využít procesních záruk spojeným s tímto řízením a mohou být kdykoliv zadrženi nebo zajištěni. Je nutné dodat, že i v případě, že posouzení azylové žádosti poskytuje záruky účinného, spolehlivého a vážného řízení, tyto nemají žádný význam, pokud dotyčná osoba nemůže předně po dlouhou dobu svoji žádost zaevidovat. (…)“

A. E. A. proti Řecku
č. 39034/12, rozsudek ze dne 15. března 2018

„116. (…) Skutečnost, že dotčená osoba nepožádala o azyl, s ohledem na okolnosti svědčící o situaci systematického nedodržování lidských práv, nezbavuje stát povinnosti dodržovat své závazky dle článku 3 Úmluvy (…).“

D proti Bulharsku
č. 29447/17, rozsudek ze dne 20. července 2021

Právo vstupu a setrvání na území

„179. Aby byla účinně splněna povinnost státu podle článku 3, musejí být, podle názoru Soudu, osobě žádající o mezinárodní ochranu poskytnuty záruky schopné zamezit jejímu navrácení do země původu předtím, než budou její tvrzení důsledně přezkoumána. Soud má proto za to, že až do přezkoumání žádosti o mezinárodní ochranu stát nemůže odepřít vstup na své území osobě, která se dostaví na hraniční přechod s tvrzením, že pokud setrvá na území sousedního státu, bude vystavena špatnému zacházení, ledaže budou přijata opatření odstraňující takové riziko. (…)“

M. K. a ostatní proti Polsku
č. 40503/17 a další, rozsudek ze dne 23. července 2020
   

Účinný prostředek nápravy v azylovém řízení

„286. V případech týkajících se vyhoštění žadatelů o azyl Soud neposuzuje samotné azylové žádosti ani neověřuje, jak státy plní své závazky dle Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Hlavním předmětem přezkumu je, zda existují účinné záruky, které žadatele chrání proti svévolnému navrácení, ať už přímo nebo nepřímo, do země, ze které uprchl. 

287. Na základě článku 1 Úmluvy, (který stanoví, že „Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikce, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy“) je primárně odpovědností vnitrostátních orgánů, aby prováděly a vymáhaly chráněná práva a svobody. Stížností mechanismus Soudu je subsidiární vůči vnitrostátním systémům chránících lidská práva. Tato subsidiární ochrana je vyjádřena v článcích 13 a 35 odst. 1 Úmluvy.

288. Jak Soud již mnohokrát stanovil, článek 13 Úmluvy zaručuje dostupný prostředek nápravy na vnitrostátní úrovni k prosazení podstaty práv a svobod zaručených Úmluvou v jakékoliv formě, ve které mohou být zaručeny v národním právním řádu. Článek 13 Úmluvy tedy vyžaduje existenci vnitrostátního prostředku, který příslušnému vnitrostátnímu orgánu umožní rozhodnout o podstatě vznešené hájitelné námitky porušení Úmluvy a zjednat adekvátní ochranu. Rozsah povinností smluvních států podle článku 13 se liší v závislosti na povaze námitky stěžovatele; prostředek nápravy vyžadovaný článkem 13 však musí být „účinný“ jak v teorii, tak i v praxi (…).

289. Účinnost prostředku nápravy ve smyslu článku 13 nezávisí na jistotě příznivého výsledku pro stěžovatele. Ani „orgán“ uvedený v daném ustanovení nemusí být nutně soudním orgánem; avšak to, jaké má daný orgán pravomoci a jaké záruky nabízí, hraje roli při posouzení, zda daný prostředek nápravy je účinný. Pokud jeden prostředek nápravy sám o sobě zcela nesplňuje požadavky článku 13, souhrn opravných prostředků na vnitrostátní úrovni dané požadavky splňovat již může (…). 

290. Aby byl prostředek nápravy dle článku 13 účinný, musí být dostupný v teorii i v praxi, a to zejména v tom smyslu, že jeho čerpání nesmí být neoprávněně bráněno jednáním nebo opomenutím žalovaného státu (…).

291.  Článek 13 vyžaduje poskytnutí vnitrostátního prostředku nápravy, který umožňuje vnitrostátnímu orgánu se zabývat jak podstatou vznešené námitky na porušení Úmluvy, tak poskytnout odpovídající nápravu, ačkoliv smluvní státy mají prostor pro uvážení, jakým způsobem dostojí svým povinnostem, které na ně toto ustanovení klade (…). […]

293. Vzhledem k významu, který Soud přikládá článku 3 Úmluvy, a k nezvratné povaze škody, která může vzniknout, pokud se naplní riziko mučení nebo špatného zacházení, účinnost prostředku nápravy ve smyslu článku 13 nezbytně vyžaduje pečlivou kontrolu vnitrostátního orgánu (…), nezávislé a důsledné přezkoumání jakéhokoli tvrzení, že existují závažné důvody k obavám z skutečného nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 (…), jakož i obzvláště rychlou reakci (); vyžaduje rovněž, aby dotčená osoba měla přístup k opravnému prostředku s automatickým odkladným účinkem (); vyžaduje rovněž, aby dotčená osoba měla přístup k opravnému prostředku s automatickým odkladným účinkem.“

M.S.S. proti Belgii a Řecku
č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011
 
 
Přístup k informacím, k tlumočení a k právní pomoci

„116. (…) Soud již rozhodl, že nedostatek informací představuje významnou překážku přístupu k azylovému řízení (…). Znovu připomíná, že je důležité zaručit osobám čelícím opatření k vyhoštění, jehož důsledky jsou potenciálně nezvratné, právo získat dostatečné informace, které jim umožní účinný přístup k řízení a odůvodnění jejich stížnosti (…). (…)“

D proti Bulharsku
č. 29447/17, rozsudek ze dne 20. července 2021

„204. (…) nedostatečný přístup k informacím, je hlavní překážkou v přístupu k azylovým řízením (…). (…) je důležité zaručit každému, na koho se vztahuje opatření v podobě vyhoštění, jehož důsledky jsou potenciálně nenávratné, právo na získání dostatečných informací, které mu umožní získat účinný přístup k příslušným postupům a odůvodnění svých stížností.“

Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii
č. 27765/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012
 
 
„80. Z judikatury Soudu vyplývá, že osoby, které chtějí požádat o azyl, musí mít k dispozici odpovídající informace o azylovém řízení a svých právech v jazyce, kterému rozumí, a také přístup ke spolehlivému systému komunikace s úřady. Soud rovněž přihlíží k dostupnosti tlumočníků, k tomu, zda pohovory vedl vyškolený personál a zda žadatelé o azyl měli přístup k právní pomoci nebo právnímu poradenství, jakož i k tomu, zda žadatelé o azyl obdrželi odůvodnění rozhodnutí nebo stereotypní zamítnutí (…). Zvláštní pozornost je třeba věnovat rychlosti samotného opatření k nápravě, přičemž není vyloučeno, že přiměřenost opatření k nápravě může být narušena jeho příliš dlouhou dobou trvání (…).“

S.H. proti Maltě
č. 37241/21, rozsudek ze dne 20. prosince 2022
 

„301. Soud zaprvé konstatuje nedostatky v přístupu k azylovému řízení a při posuzování žádostí o azyl (…): nedostatečné informace pro žadatele o azyl o postupech, které je třeba dodržet; obtížný přístup k policejnímu ředitelství v Attica; neexistující spolehlivý systém komunikace mezi úřady a žadateli o azyl; nedostatek tlumočníků a nedostateční školení zaměstnanců odpovědných za vedení jednotlivých pohovorů; nedostatečná právní pomoc, která ve skutečnosti připravuje žadatele o azyl o právního zástupce; a příliš dlouhé průtahy při přijímání rozhodnutí.  Tyto nedostatky se týkají žadatelů o azyl, kteří do Řecka přijíždějí poprvé, jakož i těch, kteří sem byli poslání zpět podle dublinského nařízení. (…)

319. Kromě toho, ač stěžovatel zjevně postrádá prostředky na úhradu služeb právního zástupce, neobdržel žádné informace o přístupu k organizacím, které nabízejí právní poradenství a pomoc. K tomu je třeba připočíst nedostatek právních zástupců na seznamu vypracovaném pro systém právní pomoci (…), což činí systém v praxi neúčinným. Na rozdíl od toho, co tvrdí vláda, má Soud za to, že tato situace může rovněž znamenat překážku bránící přístupu k opravnému prostředku a spadá do oblasti působnosti článku 13, zejména pokud jde o žadatele o azyl. (…)

321. Ve světle výše uvedeného (…) Soud shledává, že došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy z důvodu nedostatků v přezkumu azylové žádosti stěžovatele a nebezpečí, kterému čelí v případě přímého nebo nepřímého vyhoštění do země původu bez důkladného věcného přezkumu jeho azylového žádosti a bez přístupu k účinnému prostředku nápravy.“

M.S.S. proti Belgii a Řecku
č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011
 
 
Dopad rychlosti na účinnost prostředku nápravy

„292. Zvláštní pozornost by měla být věnována rychlosti prostředku nápravy, přičemž není vyloučeno, že přiměřenost nápravy může být narušena jeho nepřiměřenou dobou trvání (…).“

M.S.S. proti Belgii a Řecku
č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011
 
 
 „132. S ohledem na důležitost, kterou Soud přikládá článku 3 a nezvratitelné povahy újmy, která hrozí, že nastane v případě naplnění rizika mučení nebo špatného zacházení, požadavek účinnosti [prostředku nápravy] vyžaduje kvalitu, rychlost a odkladný účinek. (…)

133. Zvláštní pozornost je nutné věnovat samotné rychlosti prostředku nápravy, jelikož nelze vyloučit, že jeho nadměrná doba trvání ho učiní nedostatečným. (…)

142. Soud si je vědom potřeby států, které čelí velkému počtu žadatelů o azyl, mít k dispozici nástroje k vyřízení jejich žádostí tak, aby nebyl ohrožen jejich azylový systém. V tomto ohledu Soud vnímá, že zrychlená azylový řízení (…) mohou zjednodušit zprocesování jasně zneužívajících nebo zjevně neopodstatněných žádostí. V minulosti již přitom shledal, že posouzení opakované žádosti dle přednostního režimu nezbaví zajištěného cizince možnosti důkladného posouzení jeho žádosti, pokud byla plně posouzena již jeho první žádost v rámci standardního azylového řízení.“

143. To však není stěžovatelův případ. V jeho případě se jednalo o první žádost, a ne o žádost opakovanou. (…)

144. Soud shledal, že zařazení žádosti stěžovatele do prioritního řízení mělo podstatný dopad na průběh řízení. Lhůta, kterou měl stěžovatel k předložení azylové žádosti byla zkrácena z 21 na 5 dnů, kdy při nesplnění mohla být odmítnuta z důvodu prodlení. Soud shledal lhůtu vzhledem k její závaznosti za zvláště krátkou s ohledem na potřebu stěžovatele zkompletovat a doložit azylovou žádost ve francouzštině tak, aby splňovala požadavky běžné azylové žádosti, a to v době jeho zajištění. […]

147. Soud uvedl, že v projednávané věci zrychlené řízení neumožnilo stěžovateli poskytnout podrobné vysvětlení ke [zpochybňovaným] skutečnostem, ani je rozptýlit písemně nebo v rámci druhého pohovoru, a to přesto, že následně byl dané nesrovnalosti schopen vysvětlit a dodat chybějící dokumenty. I přesto, že si je Soud vědom důležitosti, jakou má rychlost opravných prostředků, je toho názoru, že rychlost by neměla být upřednostňována na úkor účinnosti základních procesních záruk, které májí poskytnout ochranu stěžovateli před svévolným navrácením do Súdánu. […]

149. Co se týče předložení rozhodnutí k eskortě na hranice ke správnímu soudu, Soud uznává, že daný opravný prostředek měl odkladný účinek a byl předložen soudci, jehož pravomoc posoudit stížnost ve vztahu k článku 3 nelze zpochybnit. (…)

150. Soud nicméně dodává, že stěžovatel čelil v rámci tohoto řízení značným překážkám. Soud především poukazuje na extrémně krátkou 48hodinovou lhůtu, která byla stěžovateli poskytnuta na podání odvolání ve srovnání s obecně jinak platnou dvouměsíční lhůtou ve správním soudnictví. […]

154. Ve vztahu k účinnosti vnitrostátního systému jako celku Soud shledal, že přesto, že opravné prostředky uplatněné stěžovatelem byly teoreticky dostupné, jejich dostupnost v praxi byla omezena několika faktory, která v zásadě souvisely s automatickým zařazením jeho žádosti do prioritního řízení, s krátkostí lhůt pro podání odvolání a věcné a procesní obtíže při obstarávání důkazů v době trvaní jeho zajištění. […]

160. S ohledem na výše uvedené dochází k závěru, že došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3.“

I. M. proti Francii
č. 9152/09, rozsudek ze dne 2. února 2012

„195. Možnost držet cizince v tranzitní zóně a neudělit mu povolení ke vstupu na území, pokud se jeho žádost o azyl jeví jako zjevně neopodstatněná se považuje za slučitelnou s povinností státu se ujistit, že neexistují závažné důvody se domnívat, že vyhoštění by cizince vystavilo skutečnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy, které zahrnuje zákaz refoulement (…). Zároveň však Soud konstatoval, že držení cizince v tranzitní zóně představuje omezení svobody a nemělo by být nadměrně prodlužováno. V takovém případě Soud stanovil, že opravné prostředky dostupné v těchto zónách musí být na základě článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy obzvláště rychlé.“

E.H. proti Francii
č. 39126/18, rozsudek ze dne 22. července 2021

„36. (…) podle článku 8 Úmluvy může pozitivní závazek státu spočívající v účinném respektování soukromého života zahrnovat přijetí účinného a dostupného postupu určeného k zajištění respektování soukromého života, a zejména zavedení zákonného rámce vytvářejícího vymahatelný soudní mechanismus na ochranu práv jednotlivců a v případě potřeby i vhodná zvláštní opatření. (…)

37. Tyto pozitivní povinnosti zahrnují také povinnost příslušných orgánů posoudit žádost osoby o azyl neprodleně, aby se zajistilo, že její situace nejistoty a nejistoty bude trvat co nejkratší dobu (…).“

B. A. C. proti Řecku
č. 11981/15, rozsudek ze dne 13. října 2016
 
 
Automatický odkladný účinek v případě „hájitelného tvrzení“ špatného zacházení

„293. (…) vzhledem k významu, který Soud přikládá článku 3 Úmluvy, a k nenapravitelnosti újmy, jež může vzniknout, pokud se nebezpečí mučení nebo jiného špatného zacházení naplní, vyžaduje účinnost prostředku nápravy podle článku 13 důkladný přezkum ze strany vnitrostátního orgánu (…), nezávislé a důkladné zkoumání jakéhokoliv tvrzení, že existují závažné důvody k obavám ze skutečného nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 (…), jakož i zvláště rychlou odpověď; dále vyžaduje, aby dotčená osoba měla přístup k prostředku nápravy s automatický odkladným účinkem (…).“

M.S.S. proti Belgii a Řecku
č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011
 
 
Odkladný účinek bez „hájitelného tvrzení“ špatného zacházení

„277. Soud je toho názoru, že pokud stěžovatel (…) netvrdí, že mu v cílové zemí hrozí nebezpečí porušení článku 2 nebo 3 Úmluvy, vyhoštění z území žalovaného státu ho nevystaví nebezpečí újmy nenapravitelné povahy. (…)

279. V těchto případech (…) Úmluva neukládá státu absolutní povinnost zaručit automatický odkladný účinek prostředků nápravy, ale pouze vyžaduje, aby dotčená osoba měla účinnou možnost napadnout rozhodnutí o vyhoštění tak, aby její námitky posoudil nezávislý a nestranný vnitrostátní orgán.“

Khlaifia a ostatní proti Itálii
č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016
   

Vztah článku 13 a čl. 35 odst. 1 Úmluvy v azylových věcech

„66. V případech týkajících se vyhoštění nebo extradice je v judikatuře Soudu k článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy pevně zakotvenou zásadou, že účinný prostředek nápravy podle článku 13 v takových případech vyžaduje a) nezávislé a důkladné posouzení tvrzení, že existují závažné důvody se domnívat, že hrozí skutečné nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3, a b) opravný prostředek s automatickým odkladným účinkem (…). Totéž platí při posuzování otázky účinnosti opravných prostředků pro účely čl. 35 odst. 1 Úmluvy v azylových věcech.“

A. M. proti Nizozemsku
č. 29094/09, rozsudek ze dne 5. července 2016

Ztráta postavení oběti

„56. (…) rozhodnutí nebo opatření ve prospěch stěžovatele v zásadě nepostačuje k tomu, aby ho zbavilo postavení oběti, ledaže by vnitrostátní orgány výslovně nebo v podstatě uznaly namítané porušení Úmluvy a poskytly za něj náhradu. (…)“

Gebremedhin [Gaberamadhien] proti Francii
č. 25389/05, rozsudek ze dne 26. dubna 2007
 

„63. Skutečnost, že hmotněprávní stížnost byla prohlášena za nepřijatelnou, však nutně nevylučuje působení článku 13 (…). Například ve věci Gebremedhin [Gaberamadhien] proti Francii (…) Soud shledal stížnost podle článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy týkající se vyhoštění za přijatelnou, i když stížnost podle článku 3 prohlásil za nepřijatelnou, protože stěžovatel ztratil postavení oběti v důsledku následného udělení azylu. Poznamenal, že k údajnému porušení článku 13 došlo již v době, kdy byla zrušena hrozba vyhoštění stěžovatele, a že stát výslovně ani věcně neuznal a následně neposkytl nápravu údajného porušení Úmluvy.“

Sakkal a Fares proti Turecku
č. 52902/15, rozhodnutí ze dne 7. června 2016

K použitelnosti článku 6 Úmluvy na řízení v azylových a migračních věcech

„40. (…) rozhodování týkající se vstupu, pobytu nebo vyhoštění cizinců se netýkají určení občanských práv či závazků nebo oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy.“

Maaouia proti Francii
č. 39652/98, rozsudek velkého senátu ze dne 5. října 2000
   

Procesní záruky při vyhoštění žadatelů o azyl do třetí země

Viz samostatnou příručku Vyhoštění do třetí země.

Z další judikatury

Přístup k azylovému řízení

M. K. a ostatní proti Polsku
č. 40503/17 a 2 další ze dne 23. července 2020
   

Soud shledal, že tím, že příslušné orgány neumožnily stěžovatelům na hraničním přechodu požádat o mezinárodní ochranu, a aniž by přihlédly k individuálním okolnostem jejich případů jen s odůvodněním, že jsou ekonomičtí migranti, nevpustily na území státu a navrátily do Běloruska, kde stěžovatelé neměli přístup k účinnému azylovému řízení, došlo k porušení článku 3 a článku 13 Úmluvy, jakož i článku 4 Protokolu č. 4 (zákaz kolektivního vyhoštění cizinců).

M. A. a ostatní proti Litvě
č. 59793/17 ze dne 11. prosince 2018
 

Soud shledal, že tím, že stěžovatelům nebylo umožněno podat na hraničním přechodu žádost o azyl, a jejich navrácením do Běloruska bez přezkoumání jejich tvrzení, že v případě následného navrácení do Čečenska jim hrozí skutečné nebezpečí špatného zacházení, došlo k porušení článku 3 Úmluvy. Stejně tak došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, neboť přezkum rozhodnutí o odepření vstupu stěžovatelů správními soudy neměl automatický odkladný účinek.

Hirsi Jamaa a ostatní proti Itálii
č. 27765/09, rozsudek velkého senátu ze dne 23. února 2012
 

Soud shledal, že naloděním stěžovatelů na cestě z Libye do Evropy na člunech na plavidla italské pobřežní stráže a jejich odvezením zpět do Libye a donucením k opuštění lodi bez poskytnutí jakýchkoliv informací o možnostech právní ochrany, cíli plavby či vyhodnocení, zda je Libye pro stěžovatele bezpečnou zemí, porušila Itálie požadavky články 3 a 13 Úmluvy a článek 4 protokolu k Úmluvě č. 4.

B. A. C. proti Řecku
č. 11981/15, rozsudek ze dne 13. října 2016
 

 Soud shledal, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy tím, že stát nesplnil svoji pozitivní povinnost zajistit účinný a přístupný postup na ochranu práva na soukromý život prostřednictvím vhodných předpisů, které by umožnily zaručit, že žádost žadatele o azyl bude posouzena v přiměřené lhůtě, aby jeho situace nejistoty trvala co nejkratší dobu.

Zrychlený režim řízení o žádosti o mezinárodní ochranu

S. H. proti Maltě
č. 37241/21, rozsudek ze dne 20. prosince 2022
 

Soud shledal, že jelikož azylová žádost občana země označené za bezpečnou zemi původu nebyla vzhledem k jeho postavení novináře v rámci zrychleného řízení podrobena dostatečnému individuálnímu přezkumu, došlo k porušení čl. 13 Úmluvy. V případě vyhoštění stěžovatele bez nového posouzení jeho individuální situace by navíc došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

M. E. proti Francii
č. 50094/10, rozsudek ze dne 6. června 2013
 

Soud shledal, že zavedení zrychleného řízení žádosti o mezinárodní ochranu pro žádosti zjevně nedůvodné je obecně legitimním nástrojem ochrany zájmu členských států na účinném zpracování velkého nápadu žádostí. Stěžovatel navíc podal svoji žádost s velkým odstupem, až tři roky po vstupu na francouzské území, měl tedy dostatek času podat žádost o mezinárodní ochranu, která by byla přezkoumána v řádném řízení, nebo si alespoň obstarat všechny potřebné dokumenty na obranu proti rozhodnutí o vyhoštění, které z důvodu jeho nelegálního pobytu v zemi mohlo být přijato.

I. M. proti Francii
č. 9152/09, rozsudek ze dne 2. února 2012

Soud shledal, že došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy v případě stěžovatele, jehož v pořadí první žádost o azyl byla posouzena ve zrychleném řízení, kdy opravné prostředky byly teoreticky dostupné, ale kvůli krátkosti lhůt a věcných a procesních obtíží při obstarávání důkazů v době trvání stěžovatelova zajištění se staly v praxi neúčinnými.

Přístup k účinnému opravnému prostředku

M.S.S. proti Belgii a Řecku
č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011
 

Soud shledal, že v Řecku jsou takové systémové nedostatky v azylovém řízení, že předání stěžovatele z Belgie do dané země na základě dublinského nařízení představovalo porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy. Dle Soudu je odpovědnosti státu najít účinný nástroj komunikace se stěžovatelem, který neměl kde bydlet a navzdory výzvě neoznámil příslušným úřadům, kde se bude zdržovat. Tím, že s ním vláda žádným způsobem nekomunikovala o postupu v jeho azylovém řízení tedy Řecko porušilo článek 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy. Soud rovněž shledal porušení článku 3 ve vztahu k podmínkám, kterým byl v Řecku vystaven, kdy byl i přes vědomí toho, že může být žadatelem o azyl, opakovaně zajištěn, a to ve velmi špatných podmínkách.

E. H. proti Francii
č. 39126/18 ze dne 22. července 2021

Soud dospěl k závěru, že v případě stěžovatele původem z Maroka, který byl nejprve držen v tranzitní zóně na letišti a posléze v zajišťovacím zařízení pro cizince, nedošlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy. Stěžovatel měl celkem čtyřikrát možnost využít opravných prostředků, které pozastavily výkon jeho vyhoštění do Maroka. V rámci těchto různých řízeních měl navzdory krátkým lhůtám, které byly pro řízení ve vztahu k jeho rozhodnutí o vyhoštění po dobu pobytu v tranzitní zóně či v zajišťovacím zařízení typická, čtyřikrát možnost předložit svá tvrzení a důkazy účinným způsobem, a to díky procesním zárukám, které mu byly v praxi poskytnuty, a to asistence tlumočníka, pomoc ze strany  neziskové organizace a poskytnutí právní pomoci skrze ustavení advokáta.

Budrevich proti České republice
č. 65303/10, rozsudek ze dne 17. října 2013
 

Soud shledal, že zamýšlené vyhoštění stěžovatele do státu, kde mu i podle rozhodnutí vnitrostátního soudu hrozilo skutečné nebezpečí, že v případě vydání dojde k porušení článku 3 a článku 6 Úmluv, představuje porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy. Soud zároveň rozhodl, že pokud již v okamžiku rozhodnutí nebezpečí vyhoštění bezprostředně nehrozí, ztrácí stěžovatel postavení oběti ve smyslu Úmluvy.

Mohammed proti Rakousku
č. 2283/12, rozsudek ze dne 6. června 2013
 

Soud shledal, že stěžovatel neměl v rozporu s článkem 13 Úmluvy k dispozici účinný prostředek nápravy, kterým by mohl brojit proti nařízení jeho předání podle Dublinského nařízení do Maďarska, i když se jednalo již o opakovanou žádost a v mezidobí po zamítnutí první žádosti se skrýval před úřady.

De Souza Ribeiro proti Francii
č. 22689/07, rozsudek ze dne 13. prosince 2012
   

Soud konstatoval, že spěšnou realizací vyhoštění stěžovatele, která znemožnila jakýkoli smysluplný soudní přezkum rozhodnutí o vyhoštění, došlo k porušení práva stěžovatele na účinný opravný prostředek dle článku 13 Úmluvy.

Abdolkhani a Karimnia proti Turecku
č. 30471/08, rozsudek ze dne 22. září 2009
   

Soud shledal, že neumožněním přístupu stěžovatelů k právní pomoci, nezabýváním se jejich žádostmi o azyl a znemožněním podat žádost o přezkum rozhodnutí o vyhoštění došlo k porušení článku 13 Úmluvy. Soud také rozhodl, že zbavením svobody stěžovatelů za situace, kdy řízení o zajištění cizinců postrádalo zákonné zakotvení, stěžovatelům nebyly sděleny důvody zadržení a nemožností účinně u soudu proti zadržení brojit došlo k porušení čl. 5 odst. 1, 2 a 4 Úmluvy.

Jabari proti Turecku
č. 40035/98, rozsudek ze dne 11. července 2000
 

Soud shledal, že automatickým zamítnutím žádosti o azyl, která byla podána po uplynutí pěti denní lhůty pro její podání po příjezdu na území, došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, vzhledem k tomu, že soudní přezkum daného rozhodnutí by neměl odkladný účinek a neposkytl by stěžovatelce příležitost přezkoumat opodstatněnost jejího tvrzení o hrozícím nebezpečí v zemi původu.

Automatický odkladný účinek opravného prostředku

A. M. proti Nizozemsku
č. 29094/09, rozsudek ze dne 5. července 2016

Soud shledal, že dvouinstanční proces azylového řízení s odvoláním s automatickým odkladným účinkem je dostatečným naplněním závazků vyplývajících ze článku 13 Úmluvy. O, že odkladný prostředek již nemá opravný prostředek ke třetí instanci, zásah do práva na účinné opravné prostředky nepředstavuje.

V. M. a ostatní proti Belgii
č. 60125/11, rozsudek ze dne 7. července 2015
   

Soud shledal, že Belgie porušila článek 13 Úmluvy tím, že návrh na zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění neměl automatický odkladný účinek, v důsledku čehož byl stěžovatelům odepřen přístup k materiální pomoci. Tvrzení stěžovatelů, že jejich návrat do země původu by byl v rozporu s články 2 a 3 Úmluvy, přitom nebylo věcně projednáno. Soud rovněž vnitrostátním orgánům vytknul délku řízení o návrhu na zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění; odvolací správní orgán o tomto návrhu rozhodl až poté, co se stěžovatelé vrátili do země původu, čímž jim byla odepřena možnost pokračovat v azylovém řízení v Belgii či ve Francii, kde o azyl požádali původně a kam také měli být vyhoštěni.

Jabari proti Turecku
č. 40035/98, rozsudek ze dne 11. července 2000
 

Soud shledal, že automatickým zamítnutím žádosti o azyl, která byla podána po uplynutí pěti denní lhůty pro její podání po příjezdu na území, došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, vzhledem k tomu, že soudní přezkum daného rozhodnutí by neměl odkladný účinek a neposkytl by stěžovatelce příležitost přezkoumat opodstatněnost jejího tvrzení o hrozícím nebezpečí v zemi původu.

S. J. proti Belgii
č. 70055/10, rozsudek ze dne 27. února 2014
   

Soud shledal, že došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy v souvislosti s vyhoštěním stěžovatelky do Nigérie, neboť stěžovatelka nedisponovala účinným prostředkem nápravy s automatickým odkladným účinkem, prostřednictvím kterého by mohla uplatnit své námitky hrozícího špatného zacházení v Nigérii, přestože Soud zároveň rozhodl, že vyhoštěním stěžovatelky by nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy jako takového.

Jabari proti Turecku
č. 40035/98, rozsudek ze dne 11. července 2000
 

Soud shledal, že automatickým zamítnutím žádosti o azyl, která byla podána po uplynutí pěti denní lhůty pro její podání po příjezdu na území, došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, vzhledem k tomu, že soudní přezkum daného rozhodnutí by neměl odkladný účinek a neposkytl by stěžovatelce příležitost přezkoumat opodstatněnost jejího tvrzení o hrozícím nebezpečí v zemi původu.

Diallo proti České republice
č. 20493/07, rozsudek ze dne 23. června 2011
 

Soud dospěl jednomyslně k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatelů na účinný prostředek nápravy ohledně jejich tvrzení, že v případě návratu do země původu budou vystaveni riziku špatného zacházení, neboť žádný z vnitrostátních  orgánů se jejich tvrzením věcně nezabýval a žadatelé nedisponovali ve věci rozhodnutí orgánů o neudělení azylu a o vyhoštění žádnými prostředky nápravy s automatickým odkladným účinkem.

Gebremedhin [Gaberamadhien] proti Francii
č. 25389/05 ze dne 26. dubna 2007
 

V případě stěžovatele původem z Eritrei Soud shledal porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, jelikož mu po jeho příletu na letiště nebyl povolen vstup na území Francie za účelem podání žádosti o azyl a hrozilo mu tak vyhoštění bez možnosti podání opravného prostředku s automatickým odkladným účinkem. V samotném tranzitním prostoru letiště nebylo možné azylovou žádost podat. Byť po uložení předběžného opatření ze strany Soudu byl stěžovateli umožněn vstup na území, kdy mu byl následně udělen azyl a nehrozí mu proto vyhoštění, a tedy ani hrozba na poli článku 3 Úmluvy, i nadále mohl být považován za oběť článku 13 ve spojení s článkem 3.

Salah Sheekh proti Nizozemsku
č. 1948/04, rozsudek ze dne 11. ledna 2007
 

Soud shledal, že skutečnost, že opravný prostředek proti rozhodnutí o vyhoštění neměl automatický odkladný účinek, neznamenala porušení článku 13 Úmluvy, jelikož žádost stěžovatele o přiznání odkladného účinku byla meritorně posouzena před realizací vyhoštění.

 
Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: svobodný a informovaný souhlas; lékařský zákrok/léčba; sterilizace/kastrace; reprodukční práva; rasa

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

• Listina základních práv EU (čl. 1, čl. 18, čl. 19)
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění)
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
• Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 ze dne 9. března 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex)
• Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
• Rozsudek SDEU ze dne 30. června 2022, věc C-72/22 PPU (právo EU brání právní úpravě, která vylučuje přístup k řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu neoprávněně pobývajícím státním příslušníkům třetích zemí v případě válečného nebo výjimečného stavu včetně situace hromadného přílivu uprchlíků)
• Rozsudek SDEU ze dne 17. prosince 2015, věc C-239/14 Abdoulaye Amadou Tall (povinnost členských států EU zajistit možnost odvolání s odkladným účinkem, pokud by rozhodnutí o navrácení mohlo danou osobu vystavit nelidskému nebo ponižujícímu zacházení)
• Rozsudek SDEU ze dne 22. prosince 2010, věc C-279/09 DEB (zásadu účinné soudní ochrany dle článku 47 LZPEU je třeba vykládat v tom smyslu, že součástí podpory poskytnuté dle této zásady může být mimo jiné osvobození od zálohy na náhradu nákladů řízení a/nebo pomoci právního zástupce)

Organizace spojených národů

• Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (čl. 32, čl. 33) 
• Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (čl. 3)
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 2, čl. 7)
• Příručka UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíků  

Česká právní úprava a praxe

• Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl. 6 odst. 2 a odst. 3, čl. 7 odst. 2, čl. 36)
• Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu (§2, §3, §3a, § 3b, §3d, §9, § 10, § 10a, § 11a, § 21, §22, § 23, § 24, § 24a, § 27, § 31, § 32, § 34)
• Nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. I. ÚS 630/16 #1 (k povinnosti státu zabezpečit zajištěnému cizinci v řízení o správním vyhoštění účinný přístup k právní pomoci)
• Nález Ústavního soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. III.ÚS 2331/14 #1 (absence náležitého odůvodnění, proč nebyl správní žalobě v řízení o udělení azylu přiznán odkladný účinek)
• Nález Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07 #1 (k vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který se v České republice zdržuje neoprávněně)
• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2023, sp.zn. 5 Azs 96/2021–39 (posouzení existence skutečného nebezpečí a skutečnost, že cizinec nepožádal o udělení mezinárodní ochrany)
• Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. října 2023, sp. zn. 5 Azs 50/2021–33 (zahájení řízení o správním vyhoštění z důvodu neoprávněného pobytu po podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany) 
• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2023, sp. zn. 5 Azs 50/2021–45 (nemožnost vést řízení a vydat rozhodnutí o správním vyhoštění před vydáním rozhodnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany)
• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2022, sp. zn. 10 Azs 161/2022–56 (podmínky, pro zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodné – bezpečná země původu)
• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. března 2022, sp. zn. 10 Azs 537/2021–31 (bezpečná země původu; řízení před soudem – zohlednění nových skutečností; povinnost vzít v potaz válku) 
• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. listopadu 2020, sp. zn. 5 Azs 65/2020-3 (nepřípustnost žádosti o mezinárodní ochranu, provedení pohovoru a odůvodnění rozhodnutí)
• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2020, sp. zn. 5 Azs 325/2019-16 (posouzení další opakované žádosti v případě meritorního projednání první opakované žádosti)
• Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2021, sp. zn. 41 Az 58/2020–52 (řízení před soudem – přezkum splnění podmínek bezpečné země původu)