Aktuální k 16. dubna 2024

Článek 3 Úmluvy

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Článek 5 Úmluvy

1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
(…)

f. zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.

2. Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu.
(…)

4. Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
(…)

 

Obecné zásady

Obecně k možnosti zajištění cizince

„53. (…) čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy nevyžaduje, aby bylo zajištění osoby, proti které je vedeno řízení o vyhoštění, důvodně považováno za nezbytné – například aby bylo osobě zabráněno v pokračování trestné činnosti nebo útěku. V této souvislosti čl. 5 odst. 1 písm. f) poskytuje jinou úroveň ochrany než čl. 5 odst. 1 písm. c): podle písmene f) se vyžaduje pouze to, že ‚opatření jsou přijímána za účelem vyhoštění nebo vydání‘ (…).

54. Zbavení svobody musí být rovněž ‚zákonné‘. Pokud jde o ‚zákonnost‘ zatčení, včetně otázky, zda bylo dodrženo ‚řízení stanovené zákonem‘, Úmluva v zásadě odkazuje na vnitrostátní právo a stanovuje povinnost dodržovat hmotněprávní a procesní pravidla vnitrostátního práva. (…).

55. Samotný soulad s vnitrostátním právem však není dostačující: článek 5 odst. 1 navíc vyžaduje, aby jakékoli zbavení svobody bylo v souladu s účelem ochrany jednotlivce před svévolným jednáním. Základní zásadou je, že žádné zadržení, které je svévolné, nemůže být slučitelné s čl. 5 odst. 1. Pojem ‚svévole‘ v čl. 5 odst. 1 jde nad rámec nedostatku souladu s vnitrostátním právem, takže zbavení svobody může být podle vnitrostátního práva zákonné, přesto stále svévolné, a tudíž v rozporu s Úmluvou. Aby zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) nebylo označeno jako svévolné, musí se uskutečnit v dobré víře; musí úzce souviset s důvody zbavení svobody uplatňovanými orgány veřejné moci; místo a podmínky zbavení svobody musí být přiměřené, a délka tohoto opatření nesmí překročit přiměřenou dobu požadovanou pro sledovaný účel (…).

56. Soud nakonec opakuje, že zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) bude přípustné, pouze pokud bude probíhat řízení o vyhoštění či vydání. Pokud takové řízení nebude vedeno s náležitou péčí, zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. f) pozbude přípustnosti (…). Soud proto shledal porušení tohoto ustanovení v případech, kdy byl stěžovatel zbaven svobody navzdory existenci zjištěných okolností, které bránily vydání nebo vyhoštění podle vnitrostátního práva – například pokud vnitrostátní právo neumožňovalo vyhoštění do doby, než bude vydáno rozhodnutí o azylu (R. U. proti Řecku, § 88–96; a Ahmade proti Řecku, § 142–144), nebo pokud bylo vydání od počátku vyloučeno z důvodu státní příslušnosti stěžovatele (Garabayev proti Rusku, § 89; a Garkavyy proti Ukrajině, § 70 a 75) nebo z důvodu stěžovatelova postavení uprchlíka (Eminbeyli proti Rusku, § 7, 17 a 48), nebo pokud bylo zbavení svobody pro účely vydání svévolné od okamžiku, kdy se rozhodnutí o přiznání postavení uprchlíka stalo konečným a závazným (Dubovik proti Ukrajině, § 61 a 62).“

Shiksaitov proti Slovensku
č. 56751/16 a 33762/17, rozsudek ze dne 10. prosince 2020
 

„71. (…) Soud klade důraz na to, že tam, kde se jedná o zbavení svobody, je zvláště důležité, aby byla naplněna obecná zásada právní jistoty. Při stanovení, že zbavení svobody musí být provedeno ‚v souladu s řízením stanoveným zákonem‘, čl. 5 odst. 1 nemá na mysli pouze vnitrostátní právo, (…) ale zahrnuje také ‚kvalitu zákona‘, u níž vyžaduje soulad se zásadou právního státu, pojmem inherentním všem článkům Úmluvy. ‚Kvalita zákona‘ v tomto významu znamená, že tam, kde vnitrostátní zákon umožňuje zásah do svobody, musí být dostatečně dostupný, přesný a předvídatelný ve své aplikaci, aby se zabránilo riziku svévole (…).“

Nasrullojev proti Rusku
č. 656/06, rozsudek ze dne 11. října 2007
 

Zajištění nezletilých dětí bez i s doprovodem

K této problematice bude zpracována samostatná tematická příručka.

Zajištění v tranzitním prostoru hranice

„212. Aby bylo možné určit, zda byl někdo ‚zbaven svobody‘ ve smyslu článku 5, musí být výchozím bodem jeho konkrétní situace a je třeba vzít v úvahu celou řadu faktorů, jako je např. druh, doba trvání, účinky a způsob realizace předmětného opatření (…). Rozdíl mezi zbavením a omezením svobody spočívá v míře a intenzitě, nikoli v povaze nebo podstatě (…).

213. Soud se domnívá, že při rozlišování mezi omezením svobody pohybu a zbavením svobody v kontextu situace žadatelů o azyl by měl být jeho přístup praktický a realistický s ohledem na současné podmínky a výzvy. Je důležité zejména uznat právo států, v souladu s jejich mezinárodními závazky, kontrolovat své hranice a přijímat opatření proti cizincům, kteří obcházejí pravidla imigrace.

(…)

217. Při určování rozdílu mezi omezením svobody pohybu a zbavením svobody v souvislosti se zadržováním cizinců v tranzitních zónách letišť a přijímacích střediscích pro identifikaci a registraci migrantů lze faktory, které Soudem zohledňuje, shrnout takto: a) individuální situace žadatelů a jejich volby, b) platný právní režim příslušné země a jeho účel, c) doba trvání, zejména s ohledem na účel a procesní ochranu, kterou žadatelé během opatření požívají, a d) povaha a míra skutečných omezení uložených žadatelům nebo které zažívali (…).“

Ilias a Ahmed proti Maďarsku
č. 47287/15, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2019
              

Právo na informace o důvodech zajištění

„121. Soud opakuje, že čl. 5 odst. 2 Úmluvy stanoví základní záruku: každá osoba zbavená svobody musí vědět, proč byla zbavena svobody. Tato záruka zavazuje zadrženého informovat jednoduchým jazykem, který je mu dostupný, o právních a faktických důvodech svého zbavení svobody, aby mohl napadnout jejich zákonnost před soudem podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Zadrženému by měla být tato informace poskytnuta ‚co nejdříve‘. Policista, který ho zadrží, mu ale nemusí na místě poskytnout informace v plném rozsahu. Aby bylo možné určit, zda zadržený získal informace v dostatečné míře a dostatečně brzy, je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti věci (…).

(…)

123. (…) obsah informací musí být takový, aby dostatečně zajištěným osobám objasnil důvody jejich zatčení a opravné prostředky, které mají k dispozici.“

J. R. a ostatní proti Řecku
č. 22696/16, rozsudek ze dne 25. ledna 2018

„116. (…) Soud již dříve rozhodl, že požadavku na rychlé informování je třeba přiřadit autonomní význam přesahující oblast trestněprávních opatření (…).“

Khlaifia a ostatní proti Itálii
č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016
   

Soudní přezkum zajištění

„52. Soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž má každý, kdo byl zbaven osobní svobody, právo na přezkum zákonnosti zbavení svobody soudem. Požadavek Úmluvy, aby zbavení osobní svobody podléhalo nezávislému soudnímu přezkumu, má zásadní význam z hlediska cíle článku 5 Úmluvy, kterým je ochrana před svévolí. V určitých případech může být soudní přezkum zahrnut v rozhodnutí o zajištění, je-li vydáno orgánem považovaným za ‚soud‘ ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy. Aby mohl být orgán považován za ‚soud‘, musí být nezávislý na výkonné moci a na účastnících řízení. Musí také poskytovat základní procesní záruky uplatňované ve věcech zbavení osobní svobody. Pokud řízení, podle kterého postupuje příslušný orgán, který zajištění nařizuje, tyto záruky neposkytuje, je stát povinen umožnit podání účinného právního prostředku nápravy k jinému orgánu, který naplňuje všechny záruky soudního řízení. Stěžovatel musí mít k přístup k soudu a možnost být vyslechnut, a to buď sám nebo v zastoupení; rovněž je třeba mezi účastníky řízení zachovávat rovnost zbraní (…).

Dotyčný orgán musí být krom toho nadán dostatečnými pravomocemi k přijetí právně závazného soudního rozhodnutí o ukončení zbavení osobní svobody, ukáže-li se, že je nezákonné (…).“

Rashed proti České republice
č. 298/07, rozsudek ze dne 27. listopadu 2007
 

„131. Článek 5 odst. 4 rovněž zajišťuje zatčeným nebo zadrženým osobám právo na to, aby soud rozhodl ‚urychleně‘ o zákonnosti jejich zadržení a aby bylo nařízeno jejich propuštění, pokud zadržení není zákonné (…). Řízení týkající se otázek zbavení svobody vyžaduje zvláštní rychlost (…), a jakékoli výjimky z požadavku ‚rychlého‘ přezkumu zákonnosti zbavení svobody je nutné vykládat úzce (…). Otázku, zda byla dodržen požadavek urychleného přezkumu, nelze řešit abstraktně, ale je třeba ji zasadit do kontextu obecného posouzení věci a okolností případu (…). Přihlédnout je třeba zejména k složitosti případu, případným specifikům vnitrostátního řízení a chování stěžovatele v průběhu řízení (…). V zásadě však platí, že vzhledem k tomu, že jde o svobodu jednotlivce, musí stát zajistit, aby řízení proběhlo co nejrychleji (…).“

Khlaifia a ostatní proti Itálii
č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016
   

„208. (…) na základě článku 5 odst. 4 má zadržená osoba právo obrátit se na ‚soud‘, který má pravomoc ‚urychleně‘ rozhodnout, zda se její zbavení svobody stalo ‚protiprávním‘ ve světle nových faktorů, které se objevily následně po rozhodnutí o jejím prvotním umístění do zajištění (…).

209. Formy soudního přezkumu splňující požadavky článku 5 odst. 4 se mohou v jednotlivých oblastech lišit a budou záviset na typu dotčeného zbavení svobody. Úkolem Soudu není rozhodnout, jaký by byl nejvhodnější systém. Není vyloučeno, že systém automatického pravidelného přezkumu zákonnosti zadržení soudem může zajistit soulad s požadavky čl. 5 odst. 4 (…). Pokud však byl zaveden automatický přezkum zákonnosti zadržení, musí rozhodnutí o zákonnosti zadržení následovat v ‚přiměřených intervalech‘ (…). Důvodem pro požadavky rychlosti a pravidelného soudního přezkumu v přiměřených intervalech ve smyslu článku 5 odst. 4 a judikatury Soudu je, že zadržený by neměl čelit situaci, že zůstane v zajištění dlouho poté, kdy se jeho zbavení svobody stalo nedůvodným (…).

[…]

212. Soud poznamenává, že požadavky čl. 5 odst. 4, pokud jde o to, co lze považovat za ‚přiměřený‘ interval pravidelného soudního přezkumu, se liší v závislosti na typu dotčeného zbavení svobody. (…) pokud jde o zadržení osob duševně nemocných podle čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízené při ukončení trestního řízení, v jehož průběhu byl prokázán skutek, který jim byl kladen za vinu, ale bylo shledáno, že nejsou za své jednání trestně odpovědné z důvodu duševní choroby, intervaly mezi přezkumy kratší než jeden rok byly obvykle považovány za přijatelné, zatímco delší intervaly nebyly považovány za ‚přiměřené‘ pro účely článku 5 § 4 (…).

213. Naproti tomu, pokud jde o vazbu podle čl. 5 odst. 1 písm. c), Soud uvedl, že povaha vazby vyžaduje krátké intervaly, jelikož má být přísně omezeného trvání (…). Soud tedy shledal, že rakouský systém automatického pravidelného přezkumu vazby, který stanoví maximální interval mezi přezkumy v délce dvou měsíců, byl slučitelný s článkem 5 odst. 4 (…). V jiném případě byla lhůta tří měsíců a osmi dnů, během nichž stěžovatel nemohl dosáhnout soudního přezkumu své vazby, shledána jako nepřiměřená (…).

214. Pokud jde nyní o zajištění před vyhoštěním nebo vydáním podle čl. 5 odst. 1 písm. f), Soud poznamenává, že faktory ovlivňující zákonnost zadržení před vyhoštěním nebo extradicí, jako jsou například faktory související s postupem vydání, resp. řízení o vyhoštění a pečlivost úřadů při vedení takového řízení, se mohou v průběhu času změnit (…). Domnívá se proto, že pro zadržení za účelem vyhoštění nebo vydání jsou nezbytné kratší intervaly mezi přezkumy ve srovnání se zadržením po odsouzení příslušným soudem nebo zadržením duševně nemocných osob. Faktory ovlivňující zákonnost zadržení se budou pravděpodobně vyvíjet rychleji v situacích, kdy řízení pokračuje (jako v případech zadržení za účelem vydání), než v situacích, kdy bylo řízení ukončeno po zjištění všech relevantních okolností (např. jako v případech, kdy bylo vyneseno odsouzení příslušným soudem nebo nařízeno povinné léčení soudem na základě lékařských zpráv potvrzujících nebezpečnost osoby). Zároveň s ohledem na omezený rozsah přezkumu zákonnosti vazby vyžadovaného podle čl. 5 odst. 4 ve věcech vydávání, který se nevztahuje např. na otázky, zda je vazba nezbytná pro zabránění trestné činnosti nebo útěku, přezkoumání nemusí být tak časté jako v případech zbavení svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. c) (…). Soud tedy ve dvou nedávných ruských případech shledal, že intervaly mezi pravidelnými přezkumy zadržení v rozmezí od dvou do čtyř měsíců byly slučitelné s požadavky článku 5 § 4 (viz Solijev proti Rusku, č. 62400/10, rozsudek ze dne 5. června 2012, § 57-62 a Chodžamberdijev proti Rusku, č. 64809/10, rozsudek ze dne, 5. června 2012, § 108-114).

215. Soud zároveň poznamenává, že není jeho úkolem stanovit maximální lhůtu mezi přezkumy, která by se měla automaticky vztahovat na určitou kategorii zadržených. Otázka, zda jsou lhůty v souladu s Úmluvou, musí být – stejně jako u ustanovení o přiměřené lhůtě v čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 – stanovena s ohledem na okolnosti každého případu (…). Soud musí zejména přezkoumat, zda nové relevantní faktory, které se objevily v intervalu mezi pravidelnými přezkumy, byly bez zbytečného odkladu posouzeny soudem, který je příslušný rozhodnout, zda se vazba s ohledem na tyto nové skutečnosti stala protiprávní (…).“

Abdulkhakov proti Rusku
č. 14743/11, rozsudek ze dne 2. října 2012

Podmínky v zařízení pro zajištění cizinců

„163. Při posuzování podmínek v zajištění je třeba vzít v úvahu jejich kumulativní účinky, jakož i konkrétní tvrzení stěžovatele (…). Hlavním faktorem bude zejména délka doby, po kterou byl stěžovatel držen v daných podmínkách (…).

164. Pokud dosáhne přeplněnost zařízení určité úrovně, nedostatek místa může představovat klíčový faktor, který je třeba vzít v úvahu při posuzování souladu s článkem 3 Úmluvy. (…)

165. Soud při posuzování případů vážného přeplnění dospěl k závěru, že tento aspekt sám o sobě postačuje k porušení článku 3 Úmluvy. Obecně platí, že ačkoli prostor, který CPT považuje za žádoucí pro vícelůžkové cely, je 4 m2, osobní prostor, který měli žadatelé k dispozici v příslušných případech, byl menší než 3 m2 (…).

166. Soud nedávno potvrdil, že požadavek 3 m2 podlahové plochy na zadrženou osobu (včetně prostoru zastavěného nábytkem, ale bez započtení sanitárního zařízení) v ubytování pro více osob by měl být zachován jako relevantní minimální standard pro jeho posouzení na poli článku 3 Úmluvy (…). Rovněž uvedl, že závažná, ale nikoli nevyvratitelná domněnka porušení článku 3 vzniká, když osobní prostor, který má zadržený k dispozici, klesne pod 3 m2. Tato domněnka by mohla být vyvrácena zejména prokázáním, že kumulativní účinky ostatních aspektů podmínek zajištění kompenzovaly omezený osobní prostor. V této souvislosti Soud zohledňuje takové faktory, jakými jsou délka a rozsah omezení, míra svobody pohybu a adekvátnost aktivit mimo celu, jakož i to, zda jsou podmínky panující v daném zařízení vesměs slušné (…).

167. Nicméně v případech, kdy přeplněnost nebyla dostatečně významná, aby sama o sobě vyvolala problém podle článku 3, Soud poznamenal, že při zkoumání souladu s tímto ustanovením je třeba vzít v úvahu další aspekty podmínek zajištění. Patří mezi ně možnost používat toalety v soukromí, větrání, přístup k čerstvého vzduchu a dennímu světlu, vytápění a dodržování základních hygienických standardů (…). Jak Soud konstatoval ve věci Mursič, v případech, kdy má zadržený k dispozici osobní prostor v rozmezí 3 až 4 m2, zůstává prostorový faktor důležitým kritériem posouzení adekvátnosti podmínek zajištění. V těchto případech Soud shledal porušení článku 3, jen byl-li nedostatek místa spojen s dalšími špatnými materiálními podmínkami zajištění, jako jsou např. nedostatek větrání a světla (…); omezený přístup k venkovním aktivitám (…) nebo naprostý nedostatek soukromí v cele (…).“

Khlaifia a ostatní proti Itálii
č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016
   

Z další judikatury

Zákonnost zbavení svobody

Nasrullojev proti Rusku
č. 656/06, rozsudek ze dne 11. října 2017
   

Ustanovení ruského práva upravující vydávací vazbu nebyla ani přesná, ani předvídatelná ve své aplikaci a nesplnila standard „kvality zákona“ podle Úmluvy. Vnitrostátní systém neochránil stěžovatele před svévolným držením ve vazbě a jeho vazba nemohla být považována za „zákonnou“ pro účely článku 5 Úmluvy.

„77. S ohledem na nejednotná a vzájemně se vylučující stanoviska vnitrostátních orgánů k otázce právní úpravy zadržení za účelem vydání Soud konstatuje, že stěžovatelovo zbavení svobody nebylo zabezpečeno dostatečnými zárukami proti svévoli (…).“

Právo být seznámen s důvody zbavení svobody

J.R. a ostatní proti Řecku
č. 22696/16, rozsudek ze dne 25. ledna 2018
   

Informace obsažené v brožuře nemohly představovat srozumitelné a stěžovatelům přístupné informace o právních a skutkových důvodech jejich zbavení svobody, aby mohli před soudem projednat jeho zákonnost podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Soud proto rozhodl o porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy.

Zajištění zranitelných osob

Thimothawes proti Belgii
č. 39061/11, rozsudek ze dne 4. dubna 2017

Příslušné orgány jsou povinny zkoumat, zda stěžovatel není zvláště zranitelná osoba, jejíž situace by vylučovala zajištění. Stereotypní a automatická rozhodnutí o zajištění bez individuálního přezkumu mohou být v rozporu s čl.5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.

O. M. proti Maďarsku
č. 9912/15, rozsudek ze dne 5. července 2016
 

Tím, že vnitrostátní orgány dostatečně nezhodnotily v rámci rozhodování o zajištění stěžovatele poté, co nelegálně vstoupil na území Maďarska a požádal zde o azyl, individuální okolnosti jeho případu, včetně jeho homosexuální orientace, došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

Zajištění držitelů azylu

Shiksaitov proti Slovensku
č. 56751/16 a 33762/17, rozsudek ze dne 10. prosince 2020
 

Navzdory statusu uprchlíka, který byl stěžovateli přiznán ve Švédsku, byly slovenské orgány oprávněny stěžovatele zajistit za účelem jeho extradice do Ruské federace. Jelikož však v řízení nepostupovaly s náležitou péčí, trvalo zajištění nepřiměřeně dlouho, čímž došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.

Zajištění v případě nemožnosti vyhoštění

L. M. a ostatní proti Rusku
č. 40081/14, rozsudek ze dne 15. října 2015
 

Držením stěžovatelů v zařízení pro zajištění cizinců i poté, co se ukázalo, že vyhoštění do Sýrie není možné realizovat, došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.

Délka zajištění

J. N. proti Spojenému království
č. 37289/12, rozsudek ze dne 19. května 2016
 

Absence zakotvení maximální možné délky trvání zajištění a automatického soudního přezkumu zákonnosti zbavení svobody ve vnitrostátní právní úpravě zajištění cizinců za účelem vyhoštění není v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Nedostačená aktivita vnitrostátních orgánů během rok a tři čtvrtě trvajícího zajištění stěžovatele za účelem vyhoštění však vedla k porušení tohoto ustanovení Úmluvy.

Abdulkhakov proti Rusku
č. 14743/11, rozsudek ze dne 2. října 2012

Soud shledal porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť vnitrostátní soudy nepřezkoumaly bez zbytečného odkladu nový relevantní faktor – vydání předběžného opatření – důležitý pro posouzení, zda je zajištění stěžovatele za účelem vyhoštění stále v souladu se zákonem.

 „216. (…) Soud se domnívá, že nařízení předběžného opatření představovalo nový relevantní faktor, který mohl ovlivnit zákonnost a důvodnost stěžovatelova dalšího zajištění. Stěžovatel měl tedy podle čl. 5 odst. 4 právo na to, aby soud tento nový relevantní faktor bez zbytečného odkladu posoudil. Zákon-nost stěžovatelova zajištění byla přezkoumána, a poté nařízeno jeho propuštění, však až o tři měsíce později. Soud se domnívá, že tak dlouhý interval posouzení nového relevantního faktoru, který by mohl ovlivnit zákonnost zadržení, nebyl přiměřený.“ 

Zajištění po předběžném opatření Soudu

Ahmed proti Spojenému království
č. 59727/13, rozsudek ze dne 2. března 2017

Skutečnost, že řízení o vyhoštění je dočasně přerušeno v důsledku nařízení předběžného opatření Soudem, sama o sobě nečiní zajištění dotyčné osoby nezákonné, za předpokladu, že úřady v pozdější fázi stále zvažují vyhoštění, takže ‚jsou přijímána opatření‘, i když je řízení přerušeno, a za podmínky, že zajištění nebude bezdůvodně prodlužováno. Soud rovněž uvedl, že možnost požádat o soudní přezkum situace stěžovatele je důležitým faktorem, který je třeba vzít v úvahu při přezkumu zákonnosti zajištění v případech, kdy bylo nařízeno předběžné opatření.

Soudní přezkum zajištění

Aboya Boa Jean proti Maltě
č. 62676/16, rozsudek ze dne 2. dubna 2019
 

Soud připomněl, že byť je zajištění, které je v rozporu se zákonem, z tohoto důvodu v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, nedodržení zákonem stanovených lhůt pro automatický přezkum nemusí být nutně porušením čl. 5 odst. 4 Úmluvy, pokud bylo navzdory tomu o zákonnosti zajištění rozhodnuto urychleně. Podle Soudu i přes procesní pochybení, ke kterému v projednávané věci došlo při odročení prvního jednání, nelze celkovou dobu řízení 25 dní považovat za nepřiměřenou. K porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy proto nedošlo.

O. S. A. a ostatní proti Řecku
č. 39065/16, rozsudek ze dne 21. března 2019

Článek 5 odst. 4 Úmluvy vyžaduje, aby byly informace o skutkových a právních důvodech zajištění cizinci sděleny jednoduchým a přístupným jazykem, jinak pro něj soudní přezkum nebude v praxi dostupný. Stejně tak vyžaduje dostupnost právní pomoci.

A. M. proti Francii
č. 56324/13, rozsudek ze dne 12. července 2016
 

Žaloba proti rozhodnutí o zajištění nebyla účinným soudním přezkumem podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jelikož byl rozsah přezkumu soudu příliš úzce vymezen. Správní soud totiž nebyl podle vnitrostátní úpravy oprávněn provést i přezkum zákonnosti okolností zadržení stěžovatele.

K. F. proti Kypru
č. 41858/10, rozsudek ze dne 21. července 2015
 

Nečinnost odvolacího soudu v délce jednoho měsíce a čtyř dní při přezkumu zákonnosti zajištění žadatele o azyl nebyla v souladu s požadavkem na „urychlený“ soudní přezkum zakotveným v čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Buishvili proti České republice
č. 30241/11, rozsudek ze dne 25. října 2012
 

Došlo k porušení stěžovatelova práva na svobodu a osobní bezpečnost zaručeného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jelikož stěžovatel neměl k dispozici žádné řízení, v němž by soud mohl nařídit jeho propuštění, pakliže by shledal, že je jeho držení v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště nezákonné.

„43. Soud již uvedenou praxi shledal v rozporu s čl. 5 odst. 4, a to v rozsudku ve věci Benjamin a Wilson (…). V tomto případě mohl soud vlastně jen vydat doporučení k propuštění. Soud ve svém rozhodnutí vycházel z předpokladu, že správní orgán nebyl oprávněn se od doporučení odchýlit. Tato argumentace je tedy plně použitelná v projednávané věci, v níž mohly správní soudy vydat závazné rozhodnutí o zákonnosti zbavení svobody, ale nemohly nařídit propuštění.
[…]

45. (…) ve věci Smatana mohl Ústavní soud zrušit rozhodnutí obecných soudů, které následně měly pravomoc zadrženou osobu propustit, zatímco v projednávané věci takovou pravomoc neměl soud žádný.

46. Výše uvedené úvahy jsou dostatečné, aby Soud konstatoval, že stěžovatel nemohl podat návrh na zahájení řízení před soudem, který by přímo nařídil jeho propuštění, jak vyžaduje čl. 5 odst. 4 Úmluvy.“

Rashed proti České republice
č. 298/07, rozsudek ze dne 27. listopadu 2008
 

Bylo porušeno právo stěžovatele na svobodu a osobní bezpečnost zaručené článkem 5 odst. 1 a 4 Úmluvy, jelikož azylový zákon platný v rozhodnou dobu nezajišťoval dostatečnou ochranu proti svévolnému zbavení svobody, a stěžovatel neměl k dispozici žádné řízení, v němž by se mohl domoci urychleného přezkumu zákonnosti zbavení svobody v přijímacím středisku v tranzitním prostoru mezinárodního letiště.

„76. Dle názoru Soudu zákon o azylu ve znění účinném v rozhodné době neměl dostatečnou kvalitu na to, aby mohl být právním základem pro sporné zbavení svobody, a to v tom směru, že neposkytoval adekvátní ochranu a právní jistotu nezbytnou k zabránění svévolným zásahům orgánů veřejné moci do práv zaručených Úmluvou. Soud se dále domnívá, že mimo jiné právě tato nedostatečná jednoznačnost právní úpravy způsobila selhání soudního přezkumu v projednávané věci, kdy po celou dobu trvání toho-to opatření spočívajícího ve zbavení svobody nebylo vydáno žádné soudní rozhodnutí o zákonnosti zbavení svobody stěžovatele.“

Kadem proti Maltě
č. 55263/00, rozsudek ze dne 9. ledna 2003

Soud shledal, že v projednávané věci byla délka soudního přezkumu v trvání 23 dní na jednom stupni soudní soustavy v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy.

Saanchez-Reisse proti Švýcarsku
č. 9862/82, rozsudek ze dne 21. října 1986
 

Článek 5 odst. 4 Úmluvy zakotvuje cizinci v řízení o vyhoštění právo na kontradiktorní řízení. Nevyžaduje však nezbytně, aby se ve věci konalo ústní jednání. Délka řízení 31 dní pro dva stupně soudní soustavy byla v projednávané věci, která nebyla po skutkové a právní stránce složitá, v rozporu s citovaným ustanovením Úmluvy.

De facto zbavení svobody

Ilias a Ahmed proti Maďarsku
č. 47287/15, rozsudek velkého senátu ze dne 21. listopadu 2019
   

Pobyt stěžovatelů v tranzitní zóně po dobu 23 dnů nelze považovat za zbavení svobody de facto, jelikož mohli zónu kdykoliv opustit a odejít zpět do Srbska, byť by to znamenalo zastavení řízení o jejich azylových žádostech, námitky na poli čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy byly proto neslučitelné s Úmluvou ratione materie. 

Situace humanitární krize

Khlaifia a ostatní proti Itálii
č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016
   

Podmínky zajištění stěžovatelů, k němuž došlo během imigrační krize na ostrově Lampedusa v roce 2011, nebyly s přihlédnutím k výjimečné a extrémně složité humanitární situaci a organizačním, logistickým a strukturálním obtížím, kterým italské orgány čelily, v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

Zajištění během pandemie Covid-19

Feilazoo proti Maltě
č. 6865/19, rozsudek ze dne 11. března 2021

Držení žadatele o azyl po dobu několika týdnů v prostorách, kam byli zadržení žadatelé o azyl umisťováni do karantény v souvislosti s onemocněním covid-19, porušilo článek 3 Úmluvy.

„92. Soud je znepokojen tvrzením, které vláda nevyvrátila, že byl stěžovatel přemístěn do obytných prostor, kde byli nově příchozí žadatelé o azyl drženi v karanténě z důvodu onemocnění covid-19. Soud poznamenává, že nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel potřeboval takovou karanténu trvající navíc téměř sedm týdnů. Opatření spočívající v jeho umístění na několik týdnů k jiným osobám, které by mohly představovat riziko pro jeho zdraví, (…), nelze považovat za opatření splňující základní hygienické požadavky.“

 

Vyhledávání další judikatury na mezisoudy.cz pod hesly: detence /zajištění /zbavení svobody; vyhoštění; extradice; režim v místech zbavení svobody; zabránění nepovolenému vstupu na území; zbavení svobody během řízení o vydání nebo vyhoštění

Další prameny mezinárodního práva

Evropská unie

  • Listina základních práv EU (čl. 6)
  • Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (čl. 28)
  • Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (přepracované znění) (čl. 2 písm. h), čl. 8­–11)
  • Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (čl. 3, čl. 13, 15–17, čl.20)
  • Rozsudek SDEU ze dne 25. dubna 2016 J. N., věc C-601/15 (nezbytnost a přiměřenost zajištění žadatelů o azyl, důvody pro zajištění vztahující se k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku)
  • Rozsudek SDEU ze dne 30. listopadu 2009 Kadzoev, věc C-357/09 (pojem „reálný předpoklad pro vyhoštění“; maximální doba trvání zajištění)
  • Rozsudek SDEU ze dne 14. května 2020 FMS a FNZ, spojené věci C-924/19 a C-925/19 (Umístění žadatelů o azyl do tranzitního prostoru Röszke na srbsko‑maďarské hranici kvalifikováno jako „zajištění“, po soudním shledání nezákonnosti takového zajištění, povinnost soudu je okamžitě propustit)

Rada Evropy

  • Doporučení Výboru ministrů Rec(2003)5 ze dne 16. dubna 2003 o zajištění žadatelů o azyl
    [Recommendation Rec(2003)5 of the Committee of Ministers to the member States of 16 April 2003 on measures of detention of asylum seekers]
  • Dvacet vodítek k nucenému návratu (přijaté Výborem ministrů Rady Evropy dne 4. května 2005)
    [Twenty Guidelines on Forced Return, adopted by the Committee of Ministers on 4th May 2005]
  • Standardy CPT k imigrační detenci [výňatek ze 7. obecné zprávy, CPT/Inf(97)10]

Organizace spojených národů

Česká právní úprava a praxe

  • Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl. 8)
  • Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (§ 124–§ 129a)
  • Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu (§ 46a, § 73–74)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 7. července 2021, sp. zn. II.ÚS 482/21 (požadavky na proces určení věku cizince, který je zajištěn jako osoba zletilá ve světle zásady nejlepšího zájmu dítěte; právo účastnit se řízení a být slyšen v souvislosti s právem na tlumočníka)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2019, sp. zn. II. ÚS 3219/19 (vztah extradičního řízení a řízení o udělení mezinárodní ochrany v kontextu předběžné vazby)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 5. září 2017, sp. zn. II. ÚS 1301/17 (k přiměřenosti délky trvání předběžné vazby)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. II. ÚS 1260/17 (k vzetí do předběžné vazby a k vydání osoby, které byl udělen azyl v členské zemi EU)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2017, sp. zn. III. ÚS 3289/14 (porušení práva na osobní svobodu a rodinný život při zajištění cizinců provedeného bez zákonného podkladu; podmínky zajištění v ZZC Bělá-Jezová ve vztahu k rodině s nezletilými dětmi)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. I. ÚS 630/16 (povinnost státu zabezpečit zajištěnému cizinci v řízení o správním vyhoštění účinný přístup k právní pomoci)
  • Nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15 (ponižující zacházení v průběhu výkonu správního vyhoštění cizince a navazující požadavek účinného vyšetřování)

 

  • Rozsudek NSS ze dne 4. září 2019, sp. zn. 9 Azs 193/2019-48 (soulad pravidla vázanosti správního soudu skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyžadující ex nunc posouzení ve vztahu k soudnímu přezkumu rozhodnutí o nepovolení vstupu na území dle § 73 zákona o azylu)
  • Rozsudek NSS ze dne 13. listopadu 2019, sp. zn. 6 Azs 170/2019-50 (soulad pravidla vázanosti správního soudu skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyžadující ex nunc posouzení ve vztahu k soudnímu přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 124 zákona o pobytu cizinců)
  • Návrh na zrušení ustanovení § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců pro rozpor s článkem 5 odst. 4 Úmluvy vedený pod sp. zn. Pl. ÚS 12/19
  • Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna 2021, č.j. 41 A 86/2020-31 (povinnost propustit cizince po zrušení rozhodnutí o zajištění a dopady jeho (ne)splnění na zákonnost dalšího zajištění)
  • Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. března 2021, č.j. 41 A 11/2021-28 (zajištění za účelem předání dle readmisní dohody mezi ČR a SR a požadavek reálné uskutečnitelnosti předání)
  • Rozsudek Krajského soudu v Brně ze de 5. listopadu 2020, č.j. 41 A 59/2020-27 (stanovení doby trvání zajištění dle nařízení Dublin III)

Tato příručka má čistě informativní povahu a neobsahuje závazný právní výklad rozsudků a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jejich anotace, na které je v tomto dokumentu odkazováno, nejsou úředními rozhodnutími a nejsou závazné. Jsou však autorskými díly chráněnými autorským právem. Tento dokument jako celek ani jednotlivé anotace v něm obsažené proto nesmí být bez předchozího souhlasu státu reprezentovaného Ministerstvem spravedlnosti zpřístupňovány veřejnosti ani jinak užívány, zejména rozmnožovány, nad rámec volného užití dle § 30 autorského zákona a zákonných licencí dle § 31 a násl. autorského zákona.