Aktuální k 1. červenci 2024

Článek 8 Úmluvy

1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí (…).

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu (…) hospodářského blahobytu země, (…) ochrany zdraví (…) nebo ochrany práv a svobod jiných.

 

Obecné zásady a jejich aplikace

Právo na vydání dokladů o občanství při narození

„118. (…) překážky při registraci narození a z toho plynoucí omezený přístup k dokladům totožnosti mohou mít vážné dopady na vnímání vlastní identity jednotlivce jako individuální lidské bytosti. Nevydání rodného listu a platných dokladů totožnosti zároveň vyvolává závažné problémy v každodenním životě osoby, a to zejména na administrativní úrovni (…) a úrovni vzdělávání. Nemožnost získání dokladů totožnosti tak zasahuje do osobní autonomie a přímo souvisí s právem na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. (…) Ve světle uvedeného Soud shledává, že právo na respektování soukromého života dle článku 8 Úmluvy zahrnuje individuální právo na registraci narození a vydání příslušných dokladů totožnosti.

119. Právo na vydání rodného listu a na jeho základě dalších dokladů totožnosti od příslušných vnitrostátních orgánů je pro osoby podléhající jejich jurisdikci nutně podmíněno tím, že daná osoba splní řadu hmotněprávních a procesních požadavků stanovených vnitrostátním právem. Tyto požadavky mohou přirozeně zahrnovat pravidlo, že o vydání dokladů totožnosti musí požádat dotyčná osoba, její zákonní zástupci nebo jiná osoba či instituce určená zákonem. Dle Soudu zajištění konzistentnosti a spolehlivosti občanských matrik a obecněji právní jistoty je důležitým cílem obecného zájmu a v zásadě ospravedlňuje přísné postupy pro zápis narození, zejména pokud k němu došlo mimo území dotčeného státu. Podle Soudu mají státy široký prostor pro uvážení, pokud jde o vhodné prostředky k zajištění výkonu práva na registraci narození a přístup k dokladům totožnosti vyplývajícího z článku 8 Úmluvy. Pokud jsou však splněny příslušné právní požadavky, je stát povinen rodný list vydat a zajistit přístup k dalším potřebným dokladům.“

G. T. B. proti Španělsku
č. 3041/19, rozsudek ze dne 16. listopadu 2023
 

Neexistence nároku na udělení občanství

„30. (…) Ustanovení článku 8 nezaručuje právo na získání určité státní příslušnosti nebo občanství. (…)“

Genovese proti Maltě
č. 53124/09, rozsudek ze dne 11. října 2011

Svévolné odepření nebo zbavení státního občanství

„84. (…) Soud rozhodl, že ačkoli právo na občanství není samo o sobě zaručeno Úmluvou nebo jejími Protokoly, nelze vyloučit, že svévolné odepření občanství může za určitých okolností vyvolat problém podle článku 8 Úmluvy z důvodu dopadu takového odepření na soukromý život jednotlivce (…).

85. Většina případů týkajících se občanství, které byly Soudu předloženy (…)  se týkala stěžovatelů, kteří se domáhali práva na získání občanství a odepření uznání takového občanství (…), na rozdíl od ztráty již nabytého občanství při narození. Soud se nicméně domnívá, že ztráta již nabytého občanství může mít stejný (a možná i větší) dopad na soukromý a rodinný život osoby. Z toho vyplývá, že není důvod mezi těmito dvěma situacemi rozlišovat, a proto by se mělo použít stejné kritérium. Svévolné odnětí občanství by tedy za určitých okolností mohlo vyvolat problém podle článku 8 Úmluvy, a to z důvodu dopadu na soukromý život jednotlivce. V tomto případě je proto nutné pře-zkoumat, zda rozhodnutí (…) orgánů vykazují svévoli a zda mají takové důsledky, které by mohly vyvolat otázky podle článku 8 Úmluvy.“

Ramadan proti Maltě
č. 76136/12, rozsudek ze dne 21. června 2016
   
 
„49. (…) Při určování, zda je odnětí státního občanství v rozporu s článkem 8, se Soud zabývá dvěma samostatnými otázkami: zda bylo odnětí svévolné a jaké mělo pro stěžovatele důsledky.

50. Při posuzování svévole Soud přihlíží k tomu, zda bylo odnětí v souladu se zákonem, zda bylo doprovázeno nezbytnými procesními zárukami, včetně toho, zda byla osobě zbavené občanství poskytnuta možnost napadnout rozhodnutí u soudů poskytujících příslušné záruky, a zda orgány jednaly svědomitě a rychle (…).“

K2 proti Spojenému království
č. 42387/13, rozsudek ze dne 7. února 2017
 

Právo na pobytové oprávnění u osob bez státní příslušnosti

„119. (…) Článek 8 mimo jiné chrání právo navazovat a rozvíjet vztahy s jinými lidskými bytostmi a vnějším světem a může zahrnovat i aspekty sociální identity jednotlivce. Souhrn sociálních vazeb mezi migrantem a komunitou, ve které žije, představuje součást konceptu soukromého života podle článku 8 (…). 

120. Nicméně Úmluva nezaručuje cizinci právo vstoupit nebo pobývat v konkrétní zemi a smluvní státy mají na základě ustáleného mezinárodního práva (…) právo kontrolovat vstup, pobyt a vyhoštění cizích státních příslušníků na svém území (…).

121. Navíc článek 8 ani jiné ustanovení Úmluvy nelze vykládat tak, že by zaručovalo právo na udělení určitého typu pobytového oprávnění za předpokladu, že řešení poskytnuté příslušnými orgány umožní dotyčnému jednotlivci vykonávat bez překážek jeho právo na respektování soukromého a/nebo rodinného života (…). Konkrétně, pokud pobytové oprávnění umožňuje držiteli pobývat na území hostitelského státu a uplatňovat zde volně právo na respektování svého soukromého a rodinného života, představuje udělení takového pobytového oprávnění v zásadě dostatečné opatření k tomu, aby naplnilo požadavky článku 8. V takových případech není Soud oprávněn rozhodovat o tom, zda by dotyčnému jednotlivci měl být přiznán jeden určitý právní status spíže než jiný, kdy daná volba přísluší vnitrostátním orgánům (…). 

122. S ohledem na to Soud připomíná, že opatření omezující právo pobývat v určité zemi mohou v některých případech představovat porušení článku 8 Úmluvy v případě, že mají nepřiměřený dopad na soukromý a/nebo rodinný život dotčeného jednotlivce (…). Kromě toho Soud již v některých minulých případech, a jako je tomu v předmětném případě, shledal, že článek 8 v sobě zahrnuje pozitivní povinnost zajistit účinné užívání soukromého a/nebo rodinného života (…). V této souvislosti připomíná, že hranici mezi pozitivními a negativními závazky na poli článku 8 Úmluvy nelze přesně definovat. Použitelné zásady jsou nicméně podobné. V obou případech je potřeba dodržet spravedlivou rovnováhu mezi soutěžícími zájmy jednotlivce a společností jako celku; v obou kontextech má stát určitý prostor pro uvážení (…). 

123. Pozitivní závazek ve smyslu článku 8 přitom ukládá státům povinnost zaručit účinné a dostupné prostředky ochrany práva na respektování soukromého a/nebo rodinného života. Článek 8 mimo jiné vyžaduje vnitrostátní opravný prostředek, v rámci kterého by se vnitrostátní orgány mohly za-bývat podstatou stížnosti.  A poskytnout přiměřenou nápravu, přestože smluvní státy požívají určité diskrece, jakým způsobem dostojí dané povinnosti (…).

124. (…) Soud považuje pro posouzení předmětného případu za zásadní zodpovězení otázky, zda (…) orgány s přihlédnutím k celkovým okolnostem daného případu poskytli stěžovateli účinné a dostupné řízení, nebo kombinaci řízení, které by mu umožnily, aby bylo o jeho dalším pobytovém statusu (…) rozhodnuto s náležitým zohledněním jeho zájmu na vedení soukromého života (…).“

Hoti proti Chorvatsku
č. 63311/14, rozsudek ze dne 26. dubna 2018

„36. Soud považuje za důležité upozornit na několik aspektů řízení souvisejících s postavením stěžovatele (…). Nemůže souhlasit s argumentem vlády, že z článku 8 Úmluvy nevyplývá povinnost státu udělit někomu postavení osoby bez státní příslušnosti (…). Námitka stěžovatele se totiž netýká nemožnosti získat postavení osoby bez státní příslušnosti, ale obecně nemožnosti legalizovat jeho pobytový status po dobu patnácti let. Soud proto nebude posuzovat, zda mělo být stěžovateli přiznáno postavení osoby bez státní příslušnosti (…), ale zda měl účinnou možnost upravit si takové postavení, které by mu umožnilo vést normální soukromý život (…).“

Sudita Keita proti Maďarsku
č. 42321/15, rozsudek ze dne 12. května 2020
 

Procedurální povinnosti státu ve vztahu k osobám bez státní příslušnosti

Podmínka předchozího zákonného pobytu

„35. Dalším důležitým prvkem v projednávané věci je skutečnost, že je stěžovatel osobou bez státní příslušnosti (…). […]

38. Vláda nezpochybnila, že nigerijské velvyslanectví v Budapešti někdy v roce 2006 odmítlo uznat stěžovatelovi nigerijské občanství, čímž se od daného okamžiku stal de facto osobou bez státní pří-slušnosti. Soud poznamenává, že v rozporu s vládním nařízením vnitrostátní orgány v dané době jakkoliv neinformovaly stěžovatele o možnosti požádat o postavení osoby bez státní příslušnosti (…).

39. Je třeba rovněž zdůraznit, že až do rozhodnutí Ústavního soudu, kterým byl (…) odstraněn požadavek „zákonného pobytu“, bylo pro stěžovatele prakticky nemožné získat postavení osoby bez státní příslušnosti, neboť tento požadavek nemohl naplnit. Ve skutečnosti tak, v rozporu se zásadami vyplývajícími s Úmluvy OSN o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 (…), bylo po stěžovateli, osobě bez státní příslušnosti, vyžadováno naplnění takových požadavků, které vzhledem ke svému postavení nemohl naplnit (…). […]

41. S ohledem na kombinaci dopadu všech výše uvedených skutečností Soud není přesvědčen, že ve stěžovatelově případě žalovaný stát splnil svou pozitivní povinnost poskytnout účinné a dostupné řízení, nebo kombinaci těchto řízení, které by stěžovateli umožnilo upravit jeho pobytový status v Maďarsku s náležitým zohledněním jeho soukromoprávních zájmů dle článku 8 Úmluvy.

42. Došlo tedy k porušení článku 8 Úmluvy.“

Sudita Keita proti Maďarsku
č. 42321/15, rozsudek ze dne 12. května 2020 
  

Požadavek na doložení dokladu totožnosti nebo cestovního dokladu

„128. Druhým důležitým prvkem projednávané věci je skutečnost, že stěžovatel je v současné době osobou bez státní příslušnosti (…). […]

135. S přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem stěžovatelova případu Soud nyní přistoupí k aktuálně vedenému řízení, jehož prostřednictvím se stěžovatel snaží upravit svůj pobytový status v Chorvatsku. Jak již bylo popsáno výše, jedná se o pobytový status z humanitárních důvodů, který je na žádost stěžovatele každoročně prodlužován a jehož prostřednictvím by v případě dosažení pětiletého nepřetržitého pobytu byl oprávněn k požádání o udělení trvalého pobytu, čímž by se jeho pobytový status regularizoval (…). Jak již bylo výše uvedeno, k prodloužení daného pobytu potřebuje stěžovatel buď cestovní doklad, nebo mu může být uděleno na základě diskrece ministerstva vnitra, které může udělit s prodloužením pobytu z humanitárních důvodů souhlas i bez cestovního dokladu (…). 

136. Pokud jde o možnost stěžovatele získat platný cestovní doklad za účelem prodloužení pobytu z humanitárních důvodů, Soud bere na vědomí vyjádření vedlejšího účastníka řízení, podle kterého to v praxi znamená poskytnutí platného cestovního dokladu s biometrickými údaji současné země původu, což je požadavek, který osoby bez státní příslušnosti nemohou splnit (…). Soud již výše poznamenal, že možnost stěžovatele nabýt albánskou státní příslušnost nelze považovat za účin ou a realistickou. 

137. (…) k tomu, aby osoba bez státní příslušnosti mohla požádat o trvalý pobyt, by musela mít v Chorvatsku nepřetržitý pětiletý pobyt, pro který je potřeba platný cestovní doklad. Ve skutečnosti tak, v rozporu se zásadami plynoucími z Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti (…), jsou osoby bez státní příslušnosti povinny naplnit požadavek, který z povahy svého postavení nemohou naplnit.“

Hoti proti Chorvatsku
č. 63311/14, rozsudek ze dne 26. dubna 2018

Důkazní břemeno

„138. Soud dále považuje za zarážející, že přestože si byly vnitrostátní orgány vědomy, že stěžovatel nemá žádnou stání příslušnost, jak plyne z jeho rodných listů vydaných orgány Kosova v letech 1987 a 2009, při prodloužení pobytu stěžovatele z humanitárních důvodů Chorvatské orgány trvaly na tom, že stěžovatelem je státním příslušníkem Kosova (…). Vzhledem k tomu, že nic nenaznačovalo, že by stěžovatel někdy měl kosovskou státní příslušnost, je obtížné pochopit trvání chorvatských orgánů na tom, že stěžovatel si měl obstarat cestovní doklad od orgánů v Kosovu (…). V této souvislosti Soud poznamenává, že navzdory stěžovatelovu postavení coby osoby bez státní příslušnosti, skutečnosti zjevné z příslušných dokumentů, které měly chorvatské orgány k dispozici, nikdy nezvážily možnost poskytnout stěžovateli administrativní pomoc s cílem usnadnění komunikace mezi stěžovatelem a orgány jiné země za účelem vyřešení situace stěžovatele, jak je stanoveno v mezinárodních dokumentech, jehož je Chorvatsko smluvní stranou (…).“

Hoti proti Chorvatsku
č. 63311/14, rozsudek ze dne 26. dubna 2018

Zajištění osob bez státní příslušnosti za účelem vyhoštění

„23. (…) Aby nebylo zajištění podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy označeno za svévolné, musí být pro-vedeno v dobré víře; musí být úzce spojeno s důvodem zajištění, na který se vláda odvolává; místo a podmínky zajištění by měly být přiměřené a délka zajištění by neměla překročit dobu přiměřeně požadovanou pro sledovaný účel (…). 

24. Soud konstatuje, že stěžovatel zůstal v předběžné vazbě do výkonu rozhodnutí o vyhoštění po dobu více než dvou let. Jediným opatřením, které ruské orgány v tomto období použily, bylo zaslání několika žádostí velvyslanectví Tádžikistánu, které se snažily získat pro stěžovatele propustku. Při-tom však pouze dodržovaly zavedený postup, aniž by zjevně braly v úvahu skutečnost, že žalobce nebyl státním příslušníkem tohoto státu a že Tádžikistán neměl žádnou právní povinnost jej při-jmout. Soud opakuje, že nelze tvrdit, že zajištění bylo provedeno za účelem vyhoštění stěžovatele, pokud tato možnost nebyla reálná, protože nebyl státním příslušníkem státu, do kterého jej orgány chtěly vyhostit (…). Vláda nepředložila žádné důkazy o tom, že by bylo vynaloženo úsilí k zajištění přijetí stěžovatele do třetí země. Orgány ho nepožádaly, aby takovou zemi určil, ani nepodnikly žádné kroky k prozkoumání této možnosti z vlastní iniciativy (…). […]

26. S ohledem na výše uvedené úvahy Soud konstatuje, že zajištění stěžovatele nebylo provedeno v dobré víře z důvodu neexistence reálné vyhlídky na jeho vyhoštění a z důvodu, že vnitrostátní orgány nevedly řízení s náležitou péčí.

27. Došlo tedy k porušení článku 5 § 1 Úmluvy.“

Mainov proti Rusku
č. 11556/17 ze dne 15. května 2018

„49. Článek 5 odst.1 písm. f) nevyžaduje, aby bylo zajištění považováno za nezbytné, například k zabránění jednotlivci ve spáchání trestného činu nebo jeho útěku. Jakékoli zbavení svobody podle druhé části čl. 5 odst. 1 písm. f) však bude ospravedlnitelné pouze po dobu, kdy probíhá řízení za účelem vyhoštění nebo vydání. Pokud dané řízení nebude prováděnou s náležitou péči, zajištění přestane být na základě čl. 5 odst. 1 písm. f) přípustné (…). […]

52. Po obdržení dopisu ze strany uzbeckých orgánů (…) si ruské orgány byly vědomy, že stěžovatelovo vyhoštění do Uzbekistánu již není více realistické, neboť stěžovatel nebyl státním příslušníkem daného státu. Vláda neposkytla důkazy o tom, že by vynaložila jakékoliv úsilí za účelem přijetí stěžovatele ve třetí zemi. Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatele požádali, aby takovou zemi uvedl, nebo že by z vlastní iniciativy podnikly kroky k prověření této možnosti (…). Soud opakuje, že není možné považovat zajištění stěžovatele za odůvodněné, pokud vyhoštění nebylo již více možné (…).

53. (…) vnitrostátní orgány jsou povinny zvážit, zda je vyhoštění realizovatelné a zda je zajištění za účelem vyhoštění oprávněné od jeho počátku a po celou jeho dobu trvání (…). Za takových okolností se nezbytnost procesních záruk stává rozhodující. […]

56.  Výše uvedené úvahy postačují k tomu, aby Soud shledal, že důvody pro zajištění stěžovatele – opatření přijatá za účelem jeho vyhoštění – nezůstaly platné po celou dobu jeho zajištění z důvodu pozbytí realistické vyhlídky na jeho vyhoštění a s ohledem na neprovedení daného řízení ze strany vnitrostátních orgánů s náležitou péčí.“

Kim proti Rusku
č. 44260/13, rozsudek ze dne 17. července 2014

Z další judikatury

Právo na vydání dokladů o občanství při narození

G.T.B. proti Španělsku
č. 3041/19, rozsudek ze dne 16. listopadu 2023
 

Soud shledal, že orgány porušily svůj pozitivní závazek plynoucí z článku 8 Úmluvy, když nejednaly s náležitou péčí a nepomohly stěžovateli s registrací jeho narození a vydáním dokladů totožnosti, jejichž absence měla závažné dopady na vedení jeho soukromého života, a to ani několik let poté, co bylo jasné, že jeho matka nebude schopna doložit jakékoliv další dokumenty. Došlo proto k po-rušení práva stěžovatele na respektování jeho soukromého života.

„124. Na základě výše uvedeného bylo v daném případě povinností orgánů jednat v nejlepším zájmu dítěte, o jehož zápis do rodného listu bylo požádáno, aby kompenzovalo selhání matky a zabránil tomu, že dítě zůstane bez rodného listu, a tudíž bez dokladů totožnosti. Orgány tak měly pozitivní závazek vyplývající z článku 8 Úmluvy jednat s náležitou péčí, aby pomohly stěžovateli získat jeho rodný list a doklady totožnosti, a zajistily tak účinné respektování jeho soukromého života (…). (…)“

 

Genovese proti Maltě
č. 53124/09, rozsudek ze dne 11. října 2011

Neudělením maltského státního občanství dítěti narozenému britské matce a maltskému otcovi, pouze z důvodu, že bylo narozeno mimo manželství, došlo k porušení zákazu diskriminace dle článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.

Svévolné zbavení nebo odepření občanství

Usmanov proti Rusku
č. 43936/18, rozsudek ze dne 22. prosince 2020

Soud rozhodl, že odebrání státního občanství z důvodu, že při žádosti o jeho udělení před deseti lety nepředložil informace o některých sourozencích bez provedení posouzení spravedlivé rovno-váhy mezi dotčenými zájmy bylo hrubě nepřiměřené vůči stěžovateli a došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.

Ghoumid a ostatní proti Francii
č. 52273/16, rozsudek ze dne 25. června 2020
   

Soud rozhodl, že v případě stěžovatelů, kteří byli zbaveni francouzského občanství více než deset let po jejich odsouzení za teroristické trestné činy, nedošlo k nepřiměřenému zásahu do jejich práva na respektování soukromého života, a to i s ohledem na to, že se z nich nestaly osoby bez státní příslušnosti, neboť měli ještě jiné občanství. Nedošlo proto k porušení článku 8 Úmluvy. Námitku porušení práva nebýt souzen nebo potrestán dvakrát Soud odmítl pro neslučitelnost s Úmluvou ratione materiae, neboť zbavení občanství v projednávané věci nepovažoval za trest ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7.

Ahmadov proti Ázerbájdžánu
č. 32538/10, rozsudek ze dne 30. ledna 2020

Soud shledal, že odmítnutím vnitrostátních orgánů vydat stěžovateli průkaz totožnosti byl stěžovatel de facto zbaven státní příslušnosti. Odepření vydání daného průkazu nebylo přitom doprovázeno nezbytnými procesními záruky a musí být tedy považováno za svévolné. Shledal proto porušení článku 8 Úmluvy.

K2 proti Spojenému království
č. 42387/13, rozsudek ze dne 7. února 2017
 

Soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost, kterou se stěžovatel domáhal vyslovení, že odnětí britského občanství a vyhoštění z území Spojeného království z důvodu účasti na teroristických aktivitách v Somálsku bylo porušením článku 8 Úmluvy.

Ramadan proti Maltě
č. 76136/12, rozsudek ze dne 21. června 2016
   

Soud shledal, že odnětím občanství, které stěžovatel získal podvodným jednáním spočívajícím v uzavření sňatku s maltskou občanskou za účelem legalizace svého pobytu a nabytí tamního občanství, aniž by hodlal trvale žít v manželském svazku, nedošlo k porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy, přestože se tím stěžovatel stal osobou bez státní příslušnosti.

Právo osoby bez státní příslušnosti na pobytové oprávnění

Hoti proti Chorvatsku
č. 63311/14 ze dne 26. dubna 2018

Soud shledal porušení článku 8 Úmluvy pro nenaplnění pozitivní povinnosti ze strany chorvatských orgánů zajistit stěžovatelovi účinné a dostupné řízení, na jehož základě by si mohl upravit svůj po-bytový status takovým způsobem, který by dostatečně zohlednil jeho soukromoprávní zájmy a mohl by na daném území účinně užívat svého práva na soukromý život. Stěžovatelův pobytový status byl do té doby nejistý a jako osoba bez státní příslušnosti neměl účinný přístup k zaměstnání, ke zdravotní péči a nemohl se zajistit ani na stáří v podobě starobního důchodu.

„125. Dle Soudu není pochyb o tom, že stěžovatel vede v Chorvatsku soukromý život. Do města Novska přišel v sedmnácti letech a od té doby zde žije, tedy téměř čtyřicet let (…). Pracoval v různých zaměstnáních a v dané komunitě navázal sociální vazby (…). V současnosti je mu pětapa-desát let a nemá vztah k žádné jiné zemi nebo místu pobytu a v mezidobí ztratil kontakt se všemi svými příbuznými (…).“

 
Sudita Keita proti Maďarsku
č. 42321/15 ze dne 12. května 2020
 

Soud rozhodl, že žalovaný stát nedostál svým pozitivním závazkům na poli článku 8 Úmluvy vůči stěžovateli jako osobě bez státní příslušnosti, jelikož mu nezajistil přístup k řízení, které by mu umožnilo upravit jeho pobyt a právní status v Maďarsku s náležitým zohledněním jeho práv plynou-cích z ochrany jeho soukromého rodinného života. V důsledku toho stěžovatel po dobu téměř pat-nácti let neměl přístup ke zdravotní péči, k zaměstnání a ani se nemohl oženit.

„37. Soud na tomto místě poznamenává, že stěžovatel – po rozhodnutí ze dne 29. listopadu 2002 o zamítnutí přiznání statusu uprchlíka – fakticky žil v Maďarsku bez jakéhokoliv právního postavení, přičemž byl zbaven základního nároku na přístup ke zdravotní péči a k zaměstnání. Jak již bylo uvedeno výše, tento stav přerušilo až dvouleté období po19. červenci 2006, kdy bylo žadateli uděleno pobytové povolení z humanitárních důvodů (…).“

 

Zajištění osob bez státní příslušnosti

Mainov proti Rusku
č. 11556/17 ze dne 15. května 2018

Soud shledal, že zajištěním stěžovatele za účelem jeho vyhoštění došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu a bezpečnost podle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, neboť nebylo provedeno v dobré víře, když neexistovala realistická vyhlídka na jeho vyhoštění z důvodu absence státní příslušnosti státu, kam měl být vyhoštěn.

Kim proti Rusku
č. 44260/13 ze dne 17. července 2014

Soud shledal, že zajištěním stěžovatele za účelem jeho vyhoštění došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, neboť bylo zjištěno, že stěžovatel je osobou bez státní příslušnosti, a tudíž jeho vyhoštění nebylo realizovatelné. Důvody pro jeho zajištění tak pozbyly platnosti. 

„54. Soud je znepokojen zvláště zranitelnou situací stěžovatele. Jako osoba bez státní příslušnosti nemohl využít konzulární pomoci, kterou by mu za normálních okolností poskytovali diplomatičtí pracovníci země státní příslušnosti uvězněné osoby. Kromě toho se zdá, že nemá žádné finanční zdroje ani rodinné vazby v Rusku a musel mít značné obtíže s kontaktováním a zajištěním právního zástupce (…). V důsledku toho byl stěžovatel jednoduše ponechán měsíce a roky chřadnout, zavřený v cele, aniž by se jakákoliv autorita zajímala o jeho osud a blaho.“

 

Další prameny mezinárodního práva

Rada Evropy

  • Evropská úmluva o státním občanství z roku 1997
  • Úmluva o zamezení vzniku bezdomovectví v souvislosti se sukcesí států z roku 2006
  • Doporučení Výboru ministrů č. R (99)18 o zamezení a snížení počtu osob bez státní příslušnosti
  • Doporučení Výboru ministrů č. CM/Rec(2009)13 o státní příslušnosti dětí
  • Doporučení Parlamentního shromáždění č. 2042 (2014) o přístupu ke státnímu občanství a účinné implementaci Evropské úmluvy o státním občanství

Organizace spojených národů

Další relevantní materiály

 

Česká právní úprava a praxe

  • Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod (čl. 10 odst. 2)
  • Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu [do účinnosti novely zákona o pobytu cizinců č. 274/2021 s účinností od 2. srpna 2021 (§ 8 písm. d)]
  • Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců [po účinnosti novely č. 274/2021 Sb. od 2. srpna 2021 (§ 33 odst. 3, § 48 odst.2, § 48 odst. 3, § 49a, § 49b, §49c, §62 odst. 4, § 120 odst. 7, § 121, § 165 písm. c), § 170d, §170e, § 170f, § 170g, §172 odst. 11]
  • Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. května 2023, sp. zn. Nad 62/2023-59 (místní příslušnost žaloby proti rozhodnutí o nepřiznání statusu osoby bez státní příslušnosti)
  • Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. března 2021, sp. zn. 10 Azs 347/2020 (právo na ubytování v pobytovém zařízení během posuzování žádosti o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti)
  • Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2019, sp. zn. 4 Azs 365/2018 (vydání průkazu totožnosti pro žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnost)
  • Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2018, sp. zn. 9 Azs 361/2017 (správní vyhoštění osoby bez státní příslušnosti)
  • Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2023, sp. zn. 14 A 18/2023-35 (vydání průkazu totožnosti pro žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnost po přesunutí úpravy daného řízení v roce 2021 ze zákona o azylu do zákona o pobytu cizinců)
  • Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2022, sp. zn. 10 A 98/2021 (právo na poskytnutí ubytování v pobytovém středisku a vydání průkazů žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti podle právní úpravy obsažené v § 170d zákona o pobytu cizinců po novele v roce 2021)
  • Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. července 2021, sp. zn. 14 A 131/2020 (přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění po dobu vedení řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti)
  • Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2020, sp. zn. 5 A 168/2019 (nepřijetí žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti do pobytového střediska žadatelů o mezinárodní ochranu je nezákonný zásahem; zákon o azylu se použije analogicky)
  • Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2020, sp. zn. 14 A 8/2020 (nezákonnost zajištění žadatele o postavení osoby bez státní příslušnosti za účelem vyhoštění)
  • Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 10 A 155/2017 (procedurální aspekty řízení o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti; vydání průkaz žadatele podle § 57 zákon o azylu) 
  • Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. října 2020, sp. zn. 12 C 2/2019 (Náhrada škody žadateli o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti za prodlevy ministerstva vnitra v řízení)
  • Zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 24. dubna 2022, sp. zn. 5379/2021/VOP (povinnost postupovat analogicky podle zákona o azylu z důvodu absence úpravy právního postavení žadatelů o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti v zákoně o pobytu cizinců; právo na vydání průkazu nebo právo na přístup k bydlení a zdravotní péči)
  • Zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 16. března 2021, sp. zn. 7346/2020/VOP (povinnost Ministerstva vnitra v řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti analogicky postupovat podle § 79 odst. 3 zákona o azylu a zajistit žadateli ubytování v pobytovém zařízení)
  • Zpráva o šetření veřejného ochránce práv ze dne 15. března 2021, sp. zn. 4470/2020/VOP (povinnost Ministerstva vnitra čas prodlužovat platnost průkazu žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti)